Jeoffrey

Už to bude nějaký ten pátek, co jsem dokoukal své poslední ečči v kombinaci s harémem, takže mě Tenpuru asi mile překvapilo. Co víc, prvních pár dílů jsem se u jeho sledování vlastně i docela bavil. Je to zase jednou sbírka klišé a erotických rádoby vtipných náhod, ale nějak mi to tu přišlo zábavné, ze začátku mi připadalo, že seriál oplývá spoustou energie, že má zkrátka šťávu. A tak i když těch pádů a různých částí hrdiny na různých částech hrdinek bylo už v prvním díle vážně hodně, já se dokázal u některých z nich i zasmál, což se mi nestalo už pár let. Dovolil bych si i tvrdit, že to bude hlavně díky hlavnímu hrdinovi, který mi jak svým zjevem, tak i poměrně energickým vystupováním prostě nezapadá na klasického průměrného harémového hrdinu, který má být co nejvíc mdlý, aby se do něj dokázal každý vcítit. Akemicu má v sobě kousek osobnosti, docela příjemné osobnosti, která se projevuje hlavně v momentech, kdy seriál zvážní. Každopádně jsem se dostal až na konec první série a nemám problém s tím se někdy v budoucnu podívat na další díly a zjistit, jestli bude zdejší chrám zachráněn, jestli Akemicu odolá světským pokušením, případně s kým skončí. Je trochu škoda, že seriálu časem začal docházet dech, nebo jsem možná ztratil dech já, ale v druhé polovině už mi to celé tak zábavné nepřišlo, spíš naopak, začínalo mě to zmáhat, což způsobilo, že chci Tenpuru dát maximálně 6/10 (což je ale pro ečči harém komedii v mém současném rozpoložení a názoru na ečči a na harémovky skoro jako kdybych mu dal 5*).

Jsou to sice jen kousky, střípky z původní mangy, které se do anime adaptace nedostaly, ale jsou moc hezky a přirozeně seskládané do jednotlivých dílů, které mají vždy jedno společné téma, kterého se drží. Tenhle doplněk původního seriálu neztratil nic na kvalitě, skvěle jsem se u něj nasmál, občas působil sympaticky realisticky, jindy mile praštěně a stále je to ta skvělá a hřejivá romantika, kterou mám rád. Animace i hudba opět zvládnuté na výbornou. Pro mě jsou, stejně jako původní Horimija, i tyhle „chybějící části“ 9/10.

Hlavní hrdina dropnul do tohoto světa ze slizu, a i když není tím úplně nejvíc OP frajerem mezi všemi hrdiny generických isekaiů, přesto má neskutečný skill, díky kterému mu jde všechno líp než ostatním. Autor ho totiž miluje, a tak mu de facto dropuje všechno na zlatém podnose. Ne, to není ono, k tomu až později... Rjóta má totiž schopnost, že jeho dropy jsou větší, než jaké mají ostatní, což v praxi znamená, že tam, kde běžnému dobrodruhovi z monstra dropne bambusový výhonek, Rjótovi jich padne deset, místo běžné mrkve mu dropuje Bonduelle kvalita, a zatímco obyčejný člověk každé ráno dropne do záchodu leda tak hovno, Rjóta dropuje zlatá vejce... OK, to poslední jsem si vymyslel, i když neviděli jsme, takže kdo ví, přeci jen mu dropují věci i tam, kde ostatním nedropne nic. A aby toho nebylo málo, tak tu se náhle objeví dungeon, kde z monster nikomu nic nepadá, kromě hrdiny, na město zaútočí potvora, z které padnou věci zase jen Rjótovi. Zkrátka autor hrdinovi neustále všechno servíruje doslova pod nos tak, aby se ukázala jeho schopnost (bez které by byl jen obyčejný a nudný) a divák nad tím má žasnout, což funguje ale jen tehdy pokud trpí mentální retardací, nebo je mu pět a méně. A to vše na levelu jedna! Japonci a jejich obsese po levelech, nebo spíš snaha o to ještě vyzdvihnout, jak je Rjóta super, protože je jen level jedna a tohle všechno umí – jé ten je úžasný! A představte si, co bude až bude jednou na konci příběhu level dva! To mu ty Bonduelle mrkve budou padat rovnou v konzervě… Něco tak blbého a líně napsaného jsem už dlouho neviděl. Navíc i postavy jsou jen jednorozměrná klišé, minimálně těch prvních pár, co jsem viděl. Nejsem příliš trpělivý, mám rád svůj čas a s tímhle ho ztrácet nechci, protože přesně vím, kam se to bude celé ubírat, hrdinovi budou dropovat další přehnané věci, ideálně tam, kde ostatním nedropne nic, utvoří se kolem něj generický slepičinec, pardon harém, a hlavně – Rjóta bude pořád level jedna, což tak desetkrát zopakují, aby si to každý divák zapamatoval. Možná tam bude i nějaký příběh na pozadí, ale v prvních třech dílech, kdy by mě měli tvůrci zaháčkovat ke sledování, jsem ho nezaregistroval. A jelikož mám i já jeden velký skill, dokážu poznat špatné anime a dropnout ho v rámci tří epizod, tak jsem skončil ještě relativně včas, dřív než mě seriál dokázal naštvat úplně, připravit o pár mozkových buněk a nakazit iluzí, že pečení holuby do úst prostě létají, minimálně tomuhle hrdinovi. Drop po třech dílech a 2/10, jeden bod za animaci a druhý za králičí holčinu, která mi připomněla, že mi vypršelo předplatné na Playboy... Původně jsem chtěl dát 3/10, ale jelikož mě seriál dokázal znova naštvat, když jsem si na něj během sepisování tohohle výtvoru vzpomněl, tak se to musí někde odrazit.

Sugar Apple Fairy Tail je, jak už název napovídá, taková docela milá pohádka. Sice se tu občas řeší hlubší témata, jako třeba předsudky a otroctví, občas umí být seriál i docela brutální, nebo spíš nebojí se nějaké té krve, ale jinak je to pořád prostě taková fajn pohádka o dívčině, která se protlouká skrze problémy a příkoří s krásným cool elfím princem po boku. Cílovka je jasná a prošedivělý skoro čtyřicátník Jeoffrey v ní nebude. Přesto jsem neměl problém si seriál docela užít, dokázal jsem hlavní hrdince přát úspěch jak v práci, tak v té lásce, oblíbil jsem si jí pro její píli a dobré srdce. Také mě docela zaujal celý koncept víl, jak přicházejí na svět, jaká je jejich historie a proč se dostaly do situace v jaké jsou. Co mě až tak nebavilo bylo všechno to vytváření cukroví, seriál se mi ho sice snažil prodat tím, že mi ukazoval různé nádherné tvary a také mě zkoušel naočkovat myšlenkou, že vlídné slovo a trocha sladkostí dokáže zázraky, ale se mnou to ani nehnulo. A problém je, že ono o těch sladkostech je to většinu času a ty pro mě zajímavější aspekty, jako bylo třeba vílí povstání, tu dostávají prostoru podstatně méně, ale tak je to pohádka, mají to už v názvu spolu se sladkými jablky, co řeším… Animace byla hezká, hudebně to také bylo docela fajn. První polovina seriálu pro mě byla o něco slabší a víc předvídatelná než ta druhá. Zkrátka ani teď při psaní komentáře jsem se nemohl rozhodnout, jestli dát slabé 4* nebo silné 3*, což jsem nakonec musel vyřešit tím, že jsem prošel posledních cca deset stránek svých recenzí a porovnával co se dalo… A nakonec se dostal k tomu, že Sugar Apple Fairy Tail dám 6,4/10.

Na druhou sezónu jsem se strašně těšil, poslední díl první řady mě nechal napjatého jak struna a jsem strašně rád, že druhá sezóna nakonec splnila všechna má očekávání. Viděl jsem jedny z nejlepších rvaček / soubojů beze zbraně v anime. Zažil jsem intenzivní drama, které bylo obzvlášť v rámci jedné rodinné tragédie hodně syrové a realistické až mi šel mráz po zádech. Viděl jsem dechberoucí finále, nádhernou ukázku, co se scénami dokáže udělat výborně zvolená hudba. Vše protknuté úžasnou kreativitou, která mě neskutečně bavila, třeba i ten devátý díl, co zde má zatím asi nejslabší hodnocení, já osobně považuji za veskrze geniální ukázku kreativity a zajímavých tvůrčích i vypravěčských postupů. Vždyť já si i užíval, jak je zpracovaný opening, jak odráží, o čem celý seriál je. A i když se tu vlastně jedna linka z velké části uzavřela, stejně jsem zase dostal hned dva velké háčky, kvůli kterým chci další díly a vědět víc. Autoři vědí, co dělají, mají mě přečteného, umí pracovat s atmosférou, udržet si mě. Sice jsem u pár prvních dílů ještě chvilinku tápal a říkal si, že to není taková síla, jak si to pamatuju z první řady a možná mi v druhé sérii i trošku chyběl ten koncept několika různých příběhů, jako to měla první řada a vlastně i docela dlouho trvá, než hlavní dvojice použije svoje schopnosti, ale to jsou reálně jen drobnosti, které mi nemůžou zkazit skoro perfektní dojem co teď po posledním dílu mám. 9,5/10

Po dnešním posledním díle jsem byl docela dlouho nalomený dát seriálu 4*, protože je vlastně strašně fajn se zase jednou dívat na hrdinu, co není od začátku OP geroj, co všechny hned rozmázne a ke svým silám přišel jak mávnutím kouzelného proutku. Luciel má všechno hodně vydřené, celá první řada popisuje 4 roky, které hrdina v novém světě strávil, takže jeho zesílení rozhodně neproběhlo ze dne na den, a navíc skoro celou dobu neustále někde něco trénuje, nějak se zlepšuje, a nakonec stejně nedokáže porazit svého mistra, takže se má pořád kam rozvíjet. Všechno tu trvá uvěřitelně dlouhou dobu, spousta věcí obecně tu dává smysl a příběh má rozjetých i pár zajímavých linií, pro které mám zájem s ním pokračovat. Luciel je navíc docela sympaťák, má dobře nastavený morální kompas a já mu dokázal bez problémů fandit. Stejně tak se tu našli i další postavy, ke kterým jsem si našel cestu (především Brod ale i Cattleja, Lumina…). Tak a teď k hlavnímu důvodu, proč seriál nakonec 4* nedostane – absolutně mi nesedl jeho humor. Pitomý, repetitivní (už dost vtípků se substancí x, přestaňte už prosím s maso-zombie a podobnými blbostmi), pitvořící se, někdy až cringe. Ono obecně mohl seriál vynechat celou substanci x, působí to zase jednou jak kouzelná berlička pro hlavního hrdinu, kterou ale podle mě nepotřebuje. Humor je subjektivní, ale jak vám nesedne, tak vám dokáže neskutečně zkazit celou podívanou, taková je bohužel realita a proto za mě jen 6,4/10.

Mám dojem, že anime o záporačkách jsem zatím viděl všechny, minimálně od dob Bakariny a tak mám s čím srovnávat. Nejsem sice na záporačky takový odborník, jako třeba Buba na krevety, ale viděl jsem už asi dost. A proto musím s politováním konstatovat, že ze všech seriálů o záporačkách, co jsem zatím viděl, je tahle záporačka rozhodně nejnudnější. Chybí tomu nějaká zápletka na pozadí – zkrátka něco, co by u mě vyvolalo zájem chtít sledovat dál. Celý seriál se mi tak prakticky smrsknul do jediného sdělení: „Když nebudeš dělat špatné věci, nebudeš se chovat hnusně, tak z tebe nebude padouch!“. Sakra to má hloubku! To jsem nečekal! To mi olízni nohu… Přitom by stačilo třeba jen dát větší důraz na to, že má hrdinka omezený čas, ideálně tam třeba přidat napětí tím, že Ivy nikdy neví, kdy její špatné já, ta reálná záporačka, převezme kontrolu nazpět. Pak by mě příběh možná zajímal o něco víc. Tady jen Ivy pořád tlachá o tom, že jednou zničí království, ale já jí to nevěřím, nechápu, proč by v současném stavu měla, když mě seriál neustále dokola pouze přesvědčuje o tom, že „Když nebudeš dělat špatné věci…“. A ty občasné ukázky toho, jak hra vypadala, když v ní byla ona pravá záporačka, takové to „bububu“ děsivé strašení co autoři občas na diváka vypustí, aby si uvědomil ten rozdíl mezi tím, co bylo a tím co je, pro mě celkový dojem spíš kazí, než že by mu pomáhaly. Hlavní hrdinka je fajn jako hrdinka, když úplně pominu, že to má být o záporačce, je chytrá, milá, trpělivá – dá se pochopit, proč bych jí měl fandit. Zbylé postavy mě sice příliš nezaujaly, ale každá z nich se postupně někam vyvíjí, takže musím tvůrce pochválit, že s většinou pracují (snad kromě Tiary, což je docela pitomé, když má být hrdinka hry). Další věc, co za sebe můžu vyzdvihnout, je hudba. Líbil se mi opening, doprovodné skladby byly slyšet, takže můžu říct, že hudební režie se snažila. Taky asi chápu, že se najdou fanoušci, co si seriál užijí, třeba už jen díky jeho atmosféře a požitku z toho, že tu někdo chronicky páchá dobro… Já to ale nebudu, pro mě je to jen další průměrné průtokové anime téhle sezóny, které jsem dokoukal, nic moc mi to nedalo, nic moc mi to nevzalo, a tak na něj můžu s klidem zapomenout.. 5/10

Je to kouzelná moderní japonská adaptace Popelky, která po setkání se svým princem rozkvetla do krásy, nebo jde o plytký příběh uplakaného děvčátka, které všichni šikanovali a které se pomalu a urputně probrečelo až na samý konec, kde ukázalo konečně trošku té odvahy? Dost možná od obojího něco. Každopádně kdyby mi někdo v půlce řekl, že o finálním skóre budu nakonec váhat až do poslednímu dílu, tak bych se mu vysmál. První půlku jsem si totiž užíval, líbila se mi celá ta zápletka a při finálním zúčtování na konci šestého dílu jsem cítil reálné zadostiučinění. Nyní jsem očekával, že začne rozkvétat i hlavní hrdinka, že si jí dokážu konečně pořádně oblíbit. Druhá polovina je ale plná tápání, lkaní, nejistoty, nedorozumění… a to až tak silně, že je to vysloveně ubíjející. Najednou mi začalo docházet, jak moc velké slzavé údolí a rádoby drama to celé je a přestal jsem se u seriálu bavit. Hlavní hrdinové mi chvílemi až lezli na nervy, jejich osudy mi najednou byly ukradené, celý příběh kolem minulosti Mijo mi nepřišel ani z poloviny tak zajímavý jako to co mi ukázala první půlka (která sice byla jen generickou Popelkou, ale udělanou s citem). Do posledního dílu se mi ani moc nechtělo, ale nakonec to celé pro mě tak nějak zachránil. Mijo se konečně trošku našla, konfrontovala se sama se sebou, a i když to zase bylo celé neskutečně ubrečené, byly tu chvilky, které pro mě zase začaly fungovat. Nakonec je třeba konstatovat to, co je neoddiskutovatelné a co přidává seriálu nějaké ty plusové body – po stránce animace je to nádherné! Líbila se mi i zvolená hudba, dál pak prostředí / období, v kterém se příběh odehrává a jak věrně je zachycené, a dokonce se mi líbí i to nadpřirozeno, které je do příběhu zakomponované. Po první sérii slabé 4*, nebo spíš nějaký 6,8/10.

Pro mě rozhodně nejzábavnější a nejnašlapanější část, která krásně těží ze skvělého rozjezdu, který jí připravila série předchozí. Pořád se tu něco děje, nikdy není nic jisté, velkých a někdy až šílených zvratů se divák dočká praktický každý díl, a i když tu mají především členové Detektivní agentury někdy až neskutečný plot armor, stejně jsou chvíle, kdy se o ně reálně bojíte. Obzvlášť krásně celý příběh vygradoval na konci desátého dílu, kdy bylo to zoufalství skoro až hmatatelné. Já si tuhle jízdu neskutečně užil, především „úniková hra“ mezi Dazaiem a Fjodorem byla úžasná. Líbila se mi i motivace hlavních záporáků, i když to celé jeden z těch hlavních v podstatě jen tak nějak „zandal na Lelouche“. Tady za mě zkrátka není o čem, těšil jsem se na každý další díl, pár zvratů mě doslova zaskočilo (u některých jsem si až říkal, jestli to tvůrci už nepřehání) a protože mám rád, když nevím, co bude, když mě akční seriál na svém vrcholu nechce nechat vydechnout a drží si svoji stylovost i cool faktor, tak to prostě náležitě ocením a dám páté sérii 5*. Dokonce i můj strach, co bude dál, když se tohle drama vlastně vyřešilo, byl parádně rozptýlen závěrečnou scénou, takže se na šestou sérii těším. 8,8/10

Seriál o tom, že se chlápek reinkarnuje jako automat, vypadal na první pohled šíleně. Ta myšlenka je vysloveně pitomá, a proto jsem si to nemohl nechat ujít, protože mě zajímalo, co s tímhle jedním divným nápadem chtějí autoři předvést. Vysloveně jsem se těšil, jak o tom pak budu psát a budu se smát tomu, jak blbé to bylo, jenže… Je až překvapivé, jak relativně normálně a někdy i lehce nudně tenhle seriál působil. Nejzajímavější na něm nakonec ani nebyla ta původní myšlenka, ale spíš to, na co všechno mají v Japonsku automaty, nebo spíš co všechno jsou autoři ochotní za automat považovat. Dokonce musím seriálu i přičíst k dobru, jak kreativně se všemi těmi přeměnami našeho automatu pracuje, že je dokáže nejen využít na řešení každého problému ale i každé situace a pořád to pro mě působilo jakž takž uvěřitelně, občas i nečekaně logicky. K tomu jsou tu docela fajn postavy, sám náš automat je vlastně sympaťák, celková atmosféra je taky většinou příjemná, a i celý ten svět má sem tam co nabídnout. Takže se vůbec nebráním tomu se v budoucnu podívat na již oznámenou druhou řadu, přiznat, že z té první jsem vlastně docela mile překvapený a dát jí mírně nadprůměrných 6/10, protože i když to bylo fajn, nechytlo mě to tolik, že bych se na jednotlivé díly těšil, spíš jsem tím jen tak lehce proplouval.