Jeoffrey

Musím potvrdit, že k tomu, abyste začali chápat, o čem tenhle seriál opravdu bude, je třeba se dostat ke třetímu dílu. No a musím také přiznat, že já bych se tam nedostal, kdyby mi Starletka nedala vědět. Původně jsem seriál po jednom díle dropnul, protože ten mi nic moc neřekl a po zkušenost s předchozím dílem Nami Sano jsem si byl skoro jistý, že celý seriál bude jen a pouze o tom, jak jeden chlapec stále šíleněji maskuje, že jsou vlastně dva, že jde o identická dvojčata. Seriál Sakamoto desu ga? totiž dokázal doslova jeden vtip povedeně alternovat dvanáct dílu a další dílo Nami Sano se ze začátku tvářilo velmi obdobně. Navíc samotní Migi a Dali mě v úvodu zase až tak nezaujali a postavy kolem nich mě neuchvátily vůbec a stejně jako již zmíněný počin o  Sakamoto to bylo až příliš často lehce bizarní, přehnané, někdy až teatrální. Což na jednu stranu znamená, že máte o originalitu postaráno a rozhodně se nenudíte, ale často se mi to s tou vážnější mysteriózní a thrillerovou linkou, která nastoupí v druhé půlce, mlátilo, a nejen s tím. Jako by seriál chtěl být najednou komedií, dramatem, thrillerem, psychologickým hororem, rodinným filmem, divadelním představením, pohádkou a kdo ví čím ještě – zkrátka v určitou chvíli je to šílená žánrová srážka, která někdy zajímavě a nečekaně funguje, jindy ale vůbec. Přesto je to však hezky promyšlený a silný příběh a postavy doopravdy doceníte, čím víc je poznáváte. Navíc to má opravdu příjemný (vzhledem k tomu, že jsou ty Vánoce), ale i zajímavý konec. Každopádně za ten slabší start a kolizi žánrů, která mi hodně narušovala celkový zážitek, musím něco srazit, ale silné 3* si seriál dle mého určitě zaslouží. 6,4/10

Jsem velký fanoušek Rjógo Narity a ani tentokrát mě tenhle autor, který je znám sériemi Durarara!! a Baccano! nezklamal. Když jsem vám řekl, kdo tohle z velké části vymyslel a co ještě má na svém kontě, tak určitě není třeba vysvětlovat, co je na Dead Mount Death Play tak úžasné, protože je to u většiny jeho děl pokaždé stejné, zkrátka se tu nemusím složitě rozepisovat, proč je to pro mě zážitek hodný minimálně 8,5/10 – můžeme si jít radši třeba povídat o žralocích… Dobře, pokud jste s dílem Rjógo Narity neměly zatím zkušenost, tak vám to zkusím vysvětlit. Zaprvé, pan Narita dokáže vymyslet opravdu velké množství unikátních, sympatických a dobře zapamatovatelných postav. V každém jeho díle pracuje s opravdu hodně charaktery, ale vždycky jsou tak dobře napsané, že každou postavu hned poznáte a dokážete o ní z fleku říct hned několik věcí. Zadruhé, pan Narita s nimi v rámci příběhu umí skvěle pracovat, nikdy nemáte pocit, že by byla nějaká postava zbytečná, každá má v ději nějaké své důležité místo. Zatřetí, pan Narita vždy dokáže linky jednotlivých postav kouzelně proplétat a dostat do okamžiku, kde se vše krásně protne. Ta lehkost a zároveň promyšlenost, jak pan Narita své příběhy vede a překvapivá a zajímavá odhalení, ke kterým diváka nasměruje, jsou zkrátka úžasné. Takže dílo pana Narity má vždy vynikající postavy a promyšlený příběh, který dokáže dobře vést. Dead Mount Death Play však dělá ještě další věci skvěle. Třeba jen to, jak dokáže diváka zaháčkovat už během první epizody. Parádní, nečekaný plot twist, díky kterému hned chcete vědět, co bude dál, seriál vás chytí a nepustí. Zkrátka další věc, co mám rád u děl pana Narity, je také práce s atmosférou, tajemnem příběhu, jeho postupné odhalování. To, jak zrovna zde pracuje s propojením dvou různých světů, kdy na jednu stranu říká a ukazuje hodně, ale zároveň ponechává ještě víc skryté, někdy doslova na domýšlení diváka, mě opravdu baví. No a v neposlední řadě musím ještě pochválit tempo, pořád se něco děje, stále je se na co dívat, díla pana Narity rozhodně ani na chvíli nenudí. A asi posledním kouskem tohohle chvalozpěvu, který nechci vynechat, je poměrně slušný humor. Některé vtípky jsou sice občas trochu pitomé, někdy se i stane, že se objeví v opravdu nečekané situaci, ale většinou fungují, takže jsem se během sledování dokázal párkrát i dobře zasmát. Když si k tomu přidám sympatickou motivaci hlavního hrdiny, ucházející animaci i hudbu, tak mám opět jako celek úžasný zážitek, u kterého se těším na jakékoli případné pokračování. Tak a teď ti žraloci…

Je zřejmé, že Japonci, stejně jako zbytek světa, prostě mají rádi Sherlocka Holmese, a tak dostáváme díla, která nějak souvisí s tímto slovutným detektivem, opravdu poměrně často. Každopádně „Zakázané dedukce Kamonohaši Rona“ jsou za mě průměrnou detektivkou, která funguje spíš na efektu překvapení, než že by dávala divákovi příliš šancí vyřešit samotné případy přímo s detektivem. Není to Detektiv Conan a tak se mi podařilo uhádnout vraha jenom jednou (vražda v observatoři), což ale může být způsobené i tím, že nejsem zrovna dobrý detektiv. Co zde funguje docela dobře, je chemie mezi hlavní dvojící, Ron a Toto jsou prostě fajn, i když by si zasloužila ta jejich bromance ještě trošku víc rozvést, klidně i na úkor nějakého toho případu. Hlavní dějová linka, tedy zápletka s „House of M“ je teprve v začátcích, takže mě dokázala jen mírně zaujmout, jako zajímavý koncept, ale co se kolem toho všeho bude dít dál a jak moc mě to bude bavit, bych si zatím ještě nedovolil úplně odhadnout. Jelikož zatím ale nevidím žádný zásadní důvod, proč se v budoucnu nepodívat na další díly, ovšem nevidím ani důvod, proč se na ně vysloveně těšit, končím po první sezóně se svým dojmem kolem 5,8/10 a pokud nemáte vysloveně rádi detektivy, kteří dokáží ze smítka na vašem kabátě uhádnout celý váš životní příběh, nebo nemáte jistou slabost pro tajemné bišíky s pronikavýma očima, pak nemám ani důvod, proč vám seriál doporučit. To jsou prozatím veškeré mé dedukce…

Mám rád, když roztomilé holčiny dělají roztomilé věci, baví mě i když je to třeba spojené s nějakým tím školním klubem, takže se navíc i něco přiučím a Stardust Telepath navíc vypadal jako taková milá kombinace Bočči the Rock (protože extrémně stydlivá hrdinka) a Sora no Method (protože roztomilá mimozemšťanka), takže jsem měl od seriálu hodně velká očekávání, která se mu nakonec nepodařila úplně splnit. Můj největší problém? Přišlo mi to hodně uplakané! Většinou rád sleduji, jak hlavní hrdinka překonává sama sebe a někam se rozvijí, což se tu Umice docela daří, ale tady je těch potoků slz na můj vkus prostě až příliš. Navíc tomu ani nepomáhalo, že v pondělí spolu s Hvězdným Telepatem vycházela i stydlivá Shy, která ale má ten rozvoj hlavní postavy a překonávání plachosti asi o něco sympatičtěji zpracovaný. No a posledním hřebíčkem do rakve pro nebohou Umiku je i fakt, že není ani tou nejroztomilejší stydlivou hrdinkou v této sezóně, protože jistý seriál o 100 dívkách představil Šizuku Jošimoto, což je v rámci roztomilé plachosti úplně jiný level. Přesto je ale Stardust Telepath pořád tak nějak fajn a milý seriál, nenudil jsem se u něj, zajímaly mě i ty modely raket. Animačně to bylo moc hezké, hudebně taky. Za mě zkrátka Stardust Telepath, i se vší tou zvláštní „čelotelepatií“ nebo snad jen „čelopatií“, mimozemským Bonavu! a Mativu!, dostane jen nadprůměrných 6/10.

Let’s Ghooooooost! Nedokážu vám přesně říct, jak moc je Dark Gathering hororový, přeci jen nejsem vůbec expert na horory, ba co víc, jsem ten posera, co si seriál radši pouštěl až druhý den za světla, ale můžu s klidem říct, že mě to nakonec zase až tak moc neděsilo, spíš tam bylo akorát pár scén, které byly nepříjemné, ale nějaké lekačky, nebo hrůzostrašné momenty, kdy bych se nedokázal dívat, to zde nebylo. Hodně mi k tomu pomáhal i styl animace a sympatické postavy, že jsem byl prostě v klidu a tušil, že se jim nic strašného nestane. Co se příběhu týká, přišlo mi to jako takoví japonští krotitelé duchů, kteří místo vědy používají k lovení takovou tu tradiční mystiku, takže talismany atp. I když zase je to divně laděné, protože zdejší lovci jsou mladí dospělí a jedno zvláštní dítě a talismany jsou většinou plyšáci a zkrátka s plyšákem a dětma nikoho moc nevyděsíte… Jednotlivé příběhy docela kolísaly v kvalitě a hlavní linka, která seriálem prostupuje, začala být opravdu zajímavá až poslední cca tři díly, prostě když začínal seriál nabírat na obrátkách, objevovaly se různé nové strany konfliktu a nebylo to už najednou jen o "duchovi týdne" (dobře tady spíš o duchovi dvou až tří týdnů, podle toho, jak dlouhý byl zrovna daný anime arc), tak přišli finální titulky a „uvidíme se v Kjótu“. Ale i tak pro mě byla první série vlastně fajnová podívaná, mám rád hlavní trio, zajímá mě, co bude dál a věřím, že to skvělé, kvůli čemu i přes svojí lehkou averzi vůči hororům budu chtít dát opravdu vysoké hodnocení, teprve přijde. 6,4/10 a snad se tedy uvidíme v Kjótu…

Takže ty nemáš holku? A víš proč? Protože všechny holky má Rentaró Aidžó! Víš, co právě teď dělá tvoje máma? Rentaró má totiž VŠECHNY HOLKY, takže i tvoji mámu! Nejsem fanoušek harémových anime a když si představím takové, kde reálně bude 100 dívek, tak mě to spíš děsí, než že bych se těšil. Mám radši kvalitu než kvantitu a ani ten koncept 100 dívek nepovažuji za příliš originální, protože jakožto "muž kultury" mám jisté tušení, že existuje hentai, kde má hlavní protagonista za úkol přivést do jiného stavu podobně šílený počet dívek - nebo to možná byly jen všechny spolužačky ve třídě --- už je to nějaký pátek, co jsem to viděl, ale bylo jich opravdu hodně… Každopádně jméno toho anime už přesně nevím, prosím nepiště mi, hledejte! Co mě tu však překvapilo, byl fakt, že seriál se nějak pořád zvládá věnovat všem (šesti) představeným slečnám, a i když jsou na plátně všechny najednou, není tam žádná, která by vysloveně zastiňovala ostatní. Prostě nemůžu v tuhle chvíli říct, že dívka XY je nejlepší waifu a zbytek si nechte. Všechny dívky tu tak nějak září samostatně, ale i společně a všechny jsou vlastně sympatické, není tam žádná, která by mi přišla otravná, nevýrazná či zbytečná. Jak to autoři dělají, nevím, ale nějak to funguje a celé to drží pohromadě jako taková zábavná a lehce disfunkční rodina, která ve správný okamžik dokáže hezky táhnout za jeden provaz. A co náš hlavní hrdina, nekazí to ten? Překvapivě ne! Aidžó Rentaró sice občas působí jako průměrný, někdy lehce přecitlivělý beta samec, ale to je jen v těch chvílích, kdy o nic nejde. V momentě, kdy je třeba dokázat některé z dívek, jaké má úmysly, tak je z něj najednou nehorázná alfa – rizzler, který přesně ví, co má říct a udělat, aby to zabralo. A ono to funguje, dokonce i pro diváka, který nejen že si tu zdejší romantiku užívá, protože je sympatická a zábavná, ale pořád, i přes fakt, že hlavní hrdina má v tuhle chvíli už šest holek, mu to, co dělá a říká, věří. Každopádně asi ani tohle by mi nestačilo k tomu, abych měl potřebu dát seriálu víc jak 6/10, jenže to by nesmělo jít o nejlepší komedii, co jsem v téhle sezóně viděl. Ano je to strašná kravina a když říkám strašná, tak myslím, že občas opravdu strašná, ale musím přiznat, že mě seriál spolehlivě rozesmál snad každý díl a to hned několikrát. Je tu situační humor, je tu absurdní humor, je tu hromada překrucování zaběhnutých klišé a parodie, a to nejen na jiná harémová anime, ale i na různé známé filmy (třeba Mission: Impossible se dostala až do názvu jedné z epizod). Někdy absolutně nevíte, co máte čekat, jindy to víte naprosto přesně, ale i tak je gag vedený natolik povedeně, že si vysloveně užijete, když to přijde… Jeden zdejší uživatel, když mi o seriálu psal, to označil za Gintamu všech harémovek a když si přeberu všechen humor, kterého je seriál schopný, tak chápu, kde to vzal. Co dodat, je to zábavné, romantika funguje, charaktery jsou super, animačně je to hezké, hudebně příjemné, a i když se pořád bojím, jak to bude vypadat dál (poslední díl naznačil minimálně dalších 5 přítelkyň a tvůrci se nechali slyšet, že to nevzdají a do té stovky to dotáhnou) a občas to bylo opravdu až moc pitomé, stejně první sezóna mile překvapila, takže dát méně jak 7,5/10 zkrátka nedokážu.

I Shall Survive Using Potions! mi těžce nesedlo, co víc, považuji ho vysloveně za hloupý seriál. Čím mám začít? Třeba tím, že původní premisa byla o tom, že hrdinka chce prožít klidný život v novém fantasty světě za pomoci prodávání elixírů, ale má to hned dvě vady. Zaprvé v tomhle světě elixíry neznají, ale hlavně zadruhé, hlavní hrdinka dělá všechno proto, aby byl její život vším, jen ne klidným. Ale tak dobře, klidný život by stejně nikoho nezajímal, ale musí to tu opravdu přehánět tím neustálým opakováním toho, že je kamarádkou a andělem samotné bohyně? Takhle se chlubí egomaniak a ne někdo, kdo chce v klidu žít a prodávat elixíry, nehledě na to, že je to po desáté už otravné. A k těm elixírům – hlavní hrdinka dokáže vytvořit jakýkoli elixír, na který pomyslí v jakékoli nádobě, která jí napadne. Že je to otřesný nápad pro příběh, nebo spíš, že to ničí jakékoli napětí a odbourává každý případný problém, to je asi jasné, ale v momentě, kdy si takhle Kaoru vyčaruje třeba brýle s radarem, tak si říkám, jak tohle sakra může být láhev na lektvar! Navíc i přes to všechno, jak je hrdinka OP, co dokáže, tak občas dělá tak stupidní chyby, že to až bolí, a tak jsem třeba sledování musel přerušit po jedné z epizod, kdy jsem viděl, jaké kraviny dělá na bojišti a že to málem stálo jednu z vedlejších postav život. A nejlepší je, že i když hrdinka dělá kraviny, následky svého jednání řeší tím, že prostě vezme roha a jde zase o království dál, tak i když jí náhodou opravdu teče do bot, má pořád v záloze boží zásah, protože je kamarádkou bohyně – že tím už jde jakékoli napětí do kytek nemusím asi ani mluvit. Ale Jeoffrey, tohle přeci o napětí vůbec není, má to být roztomilý road trip fantasy světem… Fajn, ale proč je každá zastávka takhle blbá a já musím pořád dokola sledovat, jak si hlavní hrdinka tahá boží zázraky a stupidní řešení ze zadku, a ještě se u toho tváří děsně chytře? Co přijde příště? Atomovka? Ta se přece taky dá nějak považovat za kanystr na lektvary, že jo? Mor na tohle! Ale ani ten hrdinku nezastaví… Jak jsem psal, tenhle seriál mi nesedl, přišel mi hloupý, nevěřil jsem mu polovinu věcí, co mi chtěl namluvit, a i když jsem ho s obtížemi dokoukal, stejně mu víc jak 3,5/10 nedám. Za co? Asi hlavně za pár sympatických vedlejších postav, hezkou barevnou animaci a třeba i za to, že mi na konci poděkovali, že jsem se díval, i když jsem sám občas taky potřeboval nějaký ten elixír…

Po traileru a přečtení obsahu jsem to očekával podstatně horší, a tak jsem asi docela rád, že je tohle vlastně taková lehce nadprůměrná fantasy s poměrně snesitelnými postavami a mírně zajímavým příběhem, který sice není nijak extra originální a ani poutavý, ale co se tu děje dokázalo udržet moji pozornost a vzbudit i mírnou zvědavost na to, co bude v oznámené druhé sezóně. Docela se mi tu i líbila chemie mezi hlavními postavami, které sice samostatně nejsou pro mě kdo ví jak výrazné, nebo extrémně zajímavé, ale pohromadě jako sympatický tým docela dobře šlapou. Animačně je to maximálně průměr, vizuální efekty si až moc pomáhají počítačem, a tak nevypadají kdo ví jak hezky. Za mě je tohle nějakých 5,5/10 – neurazí, ale ani nijak výrazněji nenadchne.

Začnu jednou jednoduchou radou do života – pokud děláte anime o pro gamingu, nebo třeba jen o tom hraní videoher obecně, zkuste prosím vždy zapracovat na tom, aby vyobrazená videohra, kterou postavy hrají, nevypadala jak totální odpad. Reálně mě zajímá, jestli se mezi diváky seriálu najde někdo, kdo neironicky prohlásí, že tuhle střílečku, kolem která se Protocol: Rain točí, by si chtěl strašně rád zahrát. A další rada, pokud máte takhle otřesnou videohru a víte, že lepší dělat nechcete, zkuste jí alespoň na obrazovku divákovi cpát co nejmíň. Ale nebyla to jen ta videohra, co mě odradila, byl to i fakt, že mi seriál nepřišel nijak extra zajímavý, nedokázal mi pro gaming nijak víc prodat, spíš to z té čtvrtiny, co jsem viděl, působilo jen jako další průměrné sportovní anime o partě outsiderů a jejich cestě vzhůru. Nechytly mě ani jednotlivé postavy, nemám dojem, že by se mi je seriál snažil nějak hlouběji a zajímavě přiblížit. Ale byla to až ta klišé scéna, kdy se hlavní hrdina doslova vloupal k hlavní hrdince a samozřejmě jí zrovna zastihl jen v negližé, kdy jsem si definitivně řekl, že tady opravdu nic unikátního neuvidím. Za mě drop po 4.díle a maximálně 3,5/10.

Pohádka o napravení Marie Antoinetty skrze vrácení se v čase a o tom, jak svým prozřením kolikrát nevědomky inspirovala mnohé k velkým věcem. Co se mi tu nejvíc líbí? Hlavní hrdinka, která sice prošla jistou nápravou svého charakteru, ale občas je stále tak nějak zábavně záporácky spratkovitá. Její vnitřní monology to pro mě z velké části táhly. Pomáhá tomu i skvělý výkon Sumire Uesaky, která mi dokázala prodat jak ty srdceryvné momenty, kdy byla naše hrdinka na dně, tak i ty zábavné, kdy byla na koni. Co mě tu nejvíc štvalo? Pravděpodobně to, že je celý humor seriálu založený jen a pouze na spoustě nedorozumění a náhod, a i když to většinou funguje, je zábavné sledovat, jak si ostatní vykládají chování hlavní hrdinky a jak je to celé doopravdy, časem je to celé tak nějak repetitivní, občas i vysloveně hloupé a Mia si díky tomu vším prochází jak nůž máslem a ani v těch rádoby dramatičtějších okamžicích jsem o ní neměl ani na minutu strach. Zkrátka hned vidím, že tohle je ten úspěšný run, že se už nic nepokazí. Co jsem se díval na informace o předloze, tak tam to prý takhle není, Mia si musí nejdřív projít prvním pokusem, který se jí podaří jen z části a teprve ten další je až ten úspěšný, v anime je jasné, že se jede hned na první dobrou. A já bych za sebe byl asi radši, kdyby se hrdince občas něco nepovedlo, kdyby musela alespoň sem tam nějak sama taktizovat a nenechávat vše na ostatních, které k tomu většinou pouze nevědomky inspiruje, nebo o řešení problému prakticky zakopne. Ale zase - tohle může být jen můj problém člověka, který si až příliš užíval Re:Zero a neuvědomuje si, že tohle anime má úplně jiné vibes… Tenhle seriál je prostě taková ta příjemná komedie se sympatickými postavami, kde se ty velké problémy řeší vlastně jen tak na oko a všechno dobře dopadne – jak jsem psal, je to prostě pohádka. Když k tomu připočtu hezkou animaci (pro mě osobně až překvapivě) a slušnou hudbu, tak jsem zase jednou na 6/10, ale počítám, že ti z vás, co od toho neměli nějaká velká očekávání a jen se vezli na té milé vlně, kterou Tearmoon Empire má, budou dávat známky vyšší a asi je i chápu…