Jeoffrey

Za normálních okolností by se jednalo o vcelku milý, zábavný a asi průměrný, možná spíš lehce nadprůměrný slice of life o partě dívek, co chodí na uměleckou školu a bydlí na společné ubytovně. Ano, dívčiny jsou velmi sympatické a zdejší paní učitelka je doslova k sežrání praštěná, ovšem i tak to pořád není nic nového, co bych už někde jinde neviděl. To, co dělá z Hidamari Sketch unikátní a nezapomenutelnou podívanou je vizuální provedení. Jde totiž o slice of life od studia Shaft a pokud se kolem anime už nějaký ten pátek pohybujete, tak jste o tomhle studiu a o jejich práci s animací museli někde slyšet, zaregistrovat pojem „shaftismus“, případně na to někde narazit. A Hidamari Sketch je typickými shaftovskými výrazovými prostředky a stylem animace doslova narvaný a seriálu to dává opravdu jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru – ten seriál má zkrátka díky tomu velmi silnou osobnost, a tak vám v hlavě jen tak nezapadne. Nemusí se to sice každému líbit – to, jak seriál pracuje s detaily, jak pracuje s pozadími, barvami, dokonce i to, jak někdy vše vypadá strašně lacině a jindy zase strašně krásně a propracovaně, no a jindy si autoři zase do animovaného záběru prostě zakomponují reálné předměty… Zkrátka člověk může zírat, kroutit hlavou, nadávat na střih, který jako by si občas dělal, co chce, ale kreativitu a originalitu tomu prostě upřít nemůže. Navíc spousta těch záběrů dává smysl, já jako divák většinou chápu, proč je tady zrovna tenhle detail, proč v téhle scéně není skoro žádné pozadí… Nejspíš to bude tím, že už jsem viděl hodně anime, dokonce i docela dost anime od Shaftu a tak mi můj mozek tvrdí, že to prostě chápe a co víc, on si to užívá. Líbí se mi to, dokonce i ten styl vyprávění, který si epizodicky skáče mezi jednotlivými školními dny bez ladu a skladu a nějaké větší návaznosti, mi přišel jako skvělý nápad. Zkrátka z lehce nadprůměrného sympatického slice of life se zde díky výše zmíněným aspektům stalo něco skvělého, šíleného, zajímavého – já jsem si to solidně užil (i když je mi jasné, že tohle není seriál pro každého) minimálně na 8/10 a rád se pustím do další řady.

Houbičky! Je to jako kdyby se božský Quentin Tarantino definitivně zbláznil, dal si hromadu lysohlávek a začal točit anime... Nebudu lhát, ze začátku mě to zase až tolik nechytlo, charaktery mě nijak extra nezaujaly a všechna ta přehnaná krev v kombinaci s naprosto bláznivým humorem a absurdními situacemi, kdy se nálada a atmosféra mění během několika vteřin, mi přišli hodně divné. Jistě, příběh má skvěle vymyšlené tajemství a po pravdě ani teď na konci první série mi nejde složit dohromady co/kdo je vlastně Caiman. Prostředí má taky své kouzlo, kdy Díra je opravdu díra a svět čarodějů je totální úlet, který zase musel vymýšlet někdo, kdo si dal asi moc houbiček. Bohužel mě ale moc nenadchlo zapojení 3D animace a musel jsem si na něj občas dost krkolomně zvykat. Ovšem s přibývajícími díly se mi Dorohedoro dostávalo stále víc pod kůži a nakonec ho považuji za jedno z nejlepších anime sezóny s obrovským potenciálem pro druhou řadu. Je to tou neskutečnou fantazií, kterou zde někdo zapojil, kdy je vše tak bláznivě (ne)skutečné? Nebo tím, že je vše opravdu hodně promyšlené a zároveň tak šílené, že netuším co bude dál? Hodně tomu napomáhá práce s postavami, kdy každá dostala opravdu hodně prostoru a péče a tak většinu dobře poznáme, najdeme si k nim cestu a začneme je mít opravdu rádi. Navíc můžu říct, že tohle funguje nejen u postav kolem Caimana, ale především kolem samotného En a jeho "rodiny". Díky backstory jednotlivých postav, to jak je všechno propojené a jak se v některých situacích chovají, je máte prostě díl od dílu radši, i když víte, že žádná postava tu vlastně není kladná - je to pocit, jaký jsem měl právě třeba u Pulp Fiction. No a pak je tu Ebisu, která mě ze začátku taky nijak extra nezaujala, ale nakonec musím říct, že mě nikdo nedokázal v téhle sezóně tak rozesmát jako Ebisu! Příběh se krásně zamotává, komplikuje a zaplétá, ovšem pořád si najde čas na spoustu absurdních vložek, nebo někdy naprosto obyčejných situací z běžného života, které tomu dávají mnohem větší komplexnost. Co se akce týká, souboje jsou parádní, pohyb v nich je příjemně plynulý a tím, že magie dokáže vyléčit všechny rány, jsou i neskutečně brutální a krvavé. A k tomu všemu hraje suprová hudba! Dorohedoro je pro mě obrovským překvapením této sezóny, kdy se těším na další díly a chci znát odpovědi a vědět jak vše dopadne, protože bez toho abych se sjel houbičkami, to sám nevymyslím. 8,2/10

Občas se zkrátka stane, že cizinci udělají lepší animované dílo o samurajích než chvíli před tím samotní Japonci. Oceňuji, že se seriál nebojí krve, násilí ani nahoty. Líbilo se mi, že je zde hned několik zajímavých a nečekaných zvratů, díky kterým jsem se během sledování nenudil. Má to spád, funguje tu chemie mezi postavami, a tak dokážu odpustit, že je tu pár logických děr. Animačně je to poměrně solidní práce, má to svůj styl, který ladí s celkovou atmosférou, kamera většinou ví, co dělá, co chce ukázat a jak některé záběry prodat. I ta hudba je většinou v pohodě, pokud se drží snahy o tradiční japonské motivy – a pak je tu šestý díl, kdy jako by si Amie Doherty najednou myslela, že točí nový Mortal Kombat a někdo jí k tomu všemu nakecal, že třeba (pod)průměrný cover Metallicy je přesně to, co seriál o samurajích potřebuje = hudba v šestém díle je většinou otřesná, nebo spíš tam sedí asi jako pěst na oko… Přesto všechno jsem se docela dobře bavil, sice si nejsem úplně jistý, jestli toužím po další sérii, protože mám určité představy, kam by se mohl seriál dál ubírat a pokračování ve stylu „Modrooký samuraj v Londýně“ mě zrovna moc neláká, ale i tak si myslím, že 7,5/10 si to co jsem viděl zaslouží.

Poslední anime v roce 2023 dokoukáno a mám z něj hodně rozporuplných pocitů. Na jednu stranu jsem si docela oblíbil Terakomari, přišla mi zkrátka tak nějak milá a sympatická, trochu mi, jak svým designem, tak i chováním, připomínala Taigu z Toradory, kterou mám velmi rád. Na druhou stranu mě skoro až otravovalo to, že se tu chce polovina postav s hrdinkou intimně sblížit a tak je tu sem tam i nějaký ten laciný fan servis a různé narážky, což mě vzhledem k tělesné stavbě hlavní hrdinky moc nebralo a když navíc nejsem ani ulítlý na všelijaké kostýmky a služebné, tak tu máme asi problém a něco co pro mě nefunguje… A i ten zdejší koncept smrti, nebo spíš toho „když umřeš, tak se za chvilku zase vrátíš“ mi nepřijde moc sympatický, díky němu nemám o nikoho strach, nic není definitivní a vlastně i naprosto chápu tu temnou organizaci, co chce tenhle systém rozbít – což asi není zrovna to, kam mě chtěl příběh navést... Alespoň že se tu postavy díky tomu nechovají úplně nezodpovědně a že seriál pořád opakuje, že ani tak nikdo vlastně nechce umřít, protože umírání obecně není příjemné. Co mi tu sedlo, byl humor, nebo zkrátka celá ta premisa postavená na tom, že ta nejslabší upírka se musí chovat jako ta nejsilnější válečnice na světě, mě ze začátku dokázala rozesmát, stejně tak i některé další gagy, které se kolem toho vystavěly. Překvapila i animace, která sice většinou vypadala tuctově, ale v důležitých scénách se tvůrčí tým opravdu snažil, a tak třeba některé souboje vypadaly vlastně docela záživně, barevně a intenzivně, nejvíc se mi asi líbil ten finální se spoustou mečů, protože „Unlimited Blade Works“. Za mě ve výsledku maximálně mírný nadprůměr. 5,5/10

Co dodat k tomu, co už jsem napsal v předchozím komentáři? Ten zdejší svět se mi opravdu líbí čím dál tím víc, viděl jsem další variace draků, kteří vypadají opravdu poměrně unikátně. Seznámil jsem se i s pár dalšími pravidly a odhalil nějaký ten lore. Animačně se mi to opět líbilo, dokonce jsem si zde všiml i hudby. Stejně tak samotný příběh byl docela fajn. Toliko k pozitivům. Bohužel v tomhle prequelu je Balgo  ještě dementnější postava! Tohle není jen hloupější a otravnější Ičigo, tohle je Dendži po lobotomii, dokonce na vodítku… Ach jo, jedna postava mi tu vysloveně ničí jakýkoli nadprůměrný zážitek a ani ten jeden rádoby cool moment, kdy se Balgo nechová jako úplný idiot, ho v mých očích (na rozdíl od Noel) příliš nezachrání. 5,5/10

Zatímco v Japonsku jsou Šinigami a Hollows, tak v Anglii mají čarodějnice a draky, na jednu stranu to vypadá jak jablka a hrušky, ale zkratka SSWB, znamenající „Soul Society West Branch“ říká něco jiného. Zkrátka opět je to Tite Kubo, poznáte ho podle charakteristických modelů postav, kdy jedna z hlavních hrdinek působí jako vyspělejší (nejen v jedné konkrétní části těla) a vyšší Rukie a druhá hrdinka je zase tak trochu kopie Hijori, kolem které se motá krátkovlasá a vyšší Orihime, tady vlastně Marcy a takhle bych mohl pokračovat dál a dál…. Co je horší, je fakt, že zdejší Ičigo, dobře tak Balgo, prozatím vypadá jako podstatně otravnější a hloupější postava – znám minimálně jednoho člověka, co by nevěřil, že je to možné… Každopádně jsem viděl krátký úvod do zajímavého světa, je to jako kdyby Bleach potkal Lovce Draků a občas si ještě i něco půjčil z Harryho Pottera, který se mi opravdu líbí a evidentně má mnoho pravidel a podivných věcí, které mi může nabídnout. Dokonce i animačně to bylo poměrně osobité, Studio Colorido odvedlo slušnou práci – vizuálně mě to zaujalo. K postavám bych našel pár výtek, třeba o Balgovi už jsem psal, ale celkově mě zajímají. Takže pokud tohle bude další projekt Tite Kuba, který někdy v budoucnu dostane celé anime, klidně o délce toho Bleache, tak já se na něj podívám. Tenhle sneak peak byl totiž docela fajn. 6/10

10/10 nejlepší anime letošního roku, nezapomenutelný zážitek plný nečekaných zvratů, temnoty a utrpení – to mohla být druhá sezóna Džudžutsu Kaisen, kdyby ale animační peklo jménem MAPPA zase jednou nejelo na plné obrátky bez jakékoli pauzy a během toho nespálilo kdo ví kolik nadějných animátorů. Já jsem ale konzument, mě by měl být osud lidí v pozadí ukradený, důležitý je přeci samotný produkt. Zaklínače 3 jsem si také přeci královsky užil, i když při jeho tvorbě trpělo mnoho videoherních vývojářů a mluví se o tom dodnes. Každopádně mám alespoň dostatek empatie na to, abych o tom také mluvil a prohlásil, že si nemyslím, že je to v pořádku a že kdyby v MAPPě nebyli idioti, tak mohli celou sezónu lépe rozvrhnout a nechat si alespoň nějaký prostor na jeden, nebo klidně i dva týdny, kdy mohli dát animátorům i v druhé půlce sezóny odpočinout. Vždyť na nějaké ty recap epizody za jedno půlroční anime jsme zvyklý už kdo ví kolik let, by se nikdo nezbláznil… Co mě ale štve ještě víc, než je osud nebohých animátorů, je fakt, že tuším, jak mohl produkt vypadat, kdyby vyšly všechny jeho díly ve 100 % provedením a bez změny animačního stylu. Nyní na konci sezóny je přeci jen jasné, proč na změnu animačního stylu došlo, proč jsou postavy o něco méně prokreslené, proč už nemají tak pevné obrysy – protože když s nimi chcete celou sezónu takhle šíleně bojovat, tak tyhle modely postav se snáz animují/kreslí a když vám někde něco uteče, tak to s těmi jemnějšími obrysy zase až tak nevadí a lidská mysl to přidá na vrub dynamice pohybu, tohle je za mě Gainax / Trigger škola, nebo spíš u anime těchto studií jsem podobný styl kresby a jeho využití pro dynamický pohyb v minulosti viděl. Ale zpět k problému, pokud vám vyjde díl, kde souboje občas vypadají totálně nepřehledně, jinde zase vidíte pokles snímků (už jen to, že tohle zaznamenáte je špatně), nebo si uvědomujete nedostatečné prokreslení i toho mála, co tu k prokreslení bylo, tak se vám ten váš rádoby 10/10 zážitek pomalu rozpadá pod rukama. No a když navíc jeden z animátorů prohlásí, že jeden vydaný díl byl hotový jen ze 30 %, tak je úplně jedno, že to i tak vypadá lépe než většina anime konkurence, co ten týden vyšla, já nechci 30 % produkt, mě zajímá jeho 100 % verze a doslova mě štve, že si jen můžu představovat, jak skvělá mohla být. Tohle se nedělá!  Takže dát seriálu 10/10 a rozplývat se nad tím, že tohle je nejlepší věc, kterou jsem kdy viděl, je za mě neúcta k lidskému utrpení a tvrzení, že 30 % demoverze je lepší než 100 %, je blbost. Tak tím jsem se zbavil „slona v místnosti“, upustil trochu páry, a i když se k němu možná ještě vrátím, je načase začít chválit. V čem je tahle sezóna lepší než ta předchozí? V počtu soubojů? Rozhodně, i když je tu otázka kvality a kvantity. Když si vedle sebe dám všechny souboje z druhé řady a postavím je vedle těch z řady první, budou lepší? Druhá sezóna má jiný styl, rychlejší, dynamičtější, efektivnější, přesto však podle mě o něco méně úderný a vizuálně podmanivý – což opět souvisí s tím, že animačně tu nemáme kompletní dílo. Na druhou stranu je většina z nich pro příběh významnější, jsou mnohem dramatičtější. V čem je druhá sezóna podstatně nad tou první je samotný příběh a práce s jednotlivými postavami. Když čtenáři mangy slibovali, že se na nás chystají ty nejsilnější okamžiky z celé předlohy, tak nekecali. To co příběh udělal třeba kolem Nanamiho, co si dovolil s Nobarou a vůbec jak to vyobrazil, jak k tomu všemu fungovala v těchto chvílích animace a hudba – emocionálně mě tyhle chvíle opravdu zasáhly, tohle pro mě byly na rozdíl od soubojů ty 10/10 okamžiky celé sezóny. Zkrátka je to temné, s ničím se to nemaže a pořád to dává smysl po dějové i lidské stránce. Samotný Júdži na mě udělal dojem, tohle je nezlomný hrdina versus události, které by poslali do kolen snad každého. Dramatická stránka byla perfektní. Hudební stránka většinou dokonalá. Napětí by se dalo krájet. A jsem zpátky na začátku, tohle zkrátka je 10/10 materiál, nezapomenutelný zážitek plný zvratů možný kandidát na anime roku, ale se vší tou kontroverzí to na plný počet u mě prostě není, jenže nebudeme si tu lhát, s kvalitami, co tenhle seriál má a i jako docenění toho, co animátoři v nelidských podmínkách i tak nakonec dokázali (a nyní si nejspíš hledají jinou práci, nebo nejbližší strom, když MAPPA hned oznámila další sezónu) tomu méně než těch 5* dát nechci, ona by to totiž asi byla taky forma neúcty... Ale jsou to ty nejvíc hořké hvězdy, co letos rozdám. 8,8/10

Podle mě solidní zakončení jednoho mírně nadprůměrného anime seriálu. Opět ve stejné 3DCG animaci, která je sice snesitelná, občas nabídne i nějaký povedený okamžik, ale většinou to není nic extra, nebo spíš rozhodně znám lepší. Hudebně to také byl spíš průměrné, žádný velký zapamatovatelný track se nekoná, hudba je zde jen jako doplněk k atmosféře, ale je větší šance, že si jí nevšimnete, než že byste chtěli hned zítra jít shánět soundtrack. Příběh začíná tam, kde seriál končí, má sem tam nějaké ty logické díry, postavy se tu občas chovají i trošku hloupě a hlavní problém – to proč je nakonec celý svět v ohrožení – vzniká vlastně jen ze špatného pochopení psaného textu. Takže se ukazuje, že umět číst je opravdu důležité a dokázat pochopit obsah sdělení je ještě důležitější. Co mě bavilo je ten lore zdejšího světa, z něhož se většina docela zajímavě a pro mě přijatelně vysvětlila, i když některé části se daly odtušit již v seriálu. Zkrátka ve výsledku jde o fajnový film, kromě samotného závěru asi nic moc velkolepého, ale 6/10 si ode mě zaslouží.

Z části sympatická oslava lidské představivosti a kreativity. Z části milá nostalgie pro všechny, kteří zažili zde vyobrazená devadesátá léta, takže pamatují takové věci jako třeba velká a malá disketa, monitory, které nebyly placaté, počítače, které pracovali na jiném operačním systému, než jsou dnešní „Wokna“, nebo třeba i práci s BIOSem a i tu osmibitovou a šestnáctibitovou animaci. Z části i oslava všemožného otaku šílenství, ať už jsou vaším koníčkem roztomilé anime holčiny, vizuální novely, nebo třeba i historická technika – sbírat či fanaticky obdivovat se dá přeci jen ledacos. K tomu všemu trocha toho cestování časem, jehož kauzalita je při sebemenším zapojení mozku hodně nefunkční. A především hrdinka, která zní jak Chipmunk posílený notnou dávkou hélia, takže z toho občas reálně bolí uši. Mám rád Aoi Kogu, dala svůj hlas mnoha úžasným postavám a třeba v takové Kaguji ukázala, jak velké má rozpětí a jak umí s hlasem pracovat, ale zdejší Konoha je bohužel jen další verzí jejího Paimon hlasu a ti z nás, kteří hráli Genshin Impact, ví, že poslouchat Paimon v jakémkoli jazyce je za trest. Za sebe jsem si tu hodně věcí užil, ale zhruba stejně velká dávka mě tu štvala. Kromě již zmíněného hlasu Konohy jsem byl kolikrát i naštvaný z toho, jak hloupě se chová, nebavilo mě, jak seriál pracuje s následky cestování v čase a ani že to to celé ještě pokryly jakousi zvláštní vyšší mocí v podobě Echa 1 až 3. Na druhou stranu jsem si vybavil hned několik věcí a předmětů z historie, na které jsem už málem zapomněl, rozpoznal i některé ty retro hry a anime, protože nejsem kulturní barbar a tak znám třeba Kanon a když vezmu v potaz, že i přes všechnu mojí averzi k hlavní hrdince mě poslední díl dokázal mírně dojmout, tak jsem ochotný nakonec tohle celé označit místo čistého průměru za mírný nadprůměr. 5,5/10

Nejlepší sezóna Tokyo Revengers, největší nebezpečí, nejvyšší sázky, nejvíce obětí. K tomu samotný hrdina je zde v té nejlepší formě, zkrátka se mi na něj a jeho neskonalé odhodlání většinu času opravdu dobře dívá. Konečně se dozvídám motivaci hlavního záporáka a i když je na jednu stranu zajímavá, tak i když se seriál snaží vyvolat vůči němu nějakou lítost, tak se mu jí u mě nedostává. Kisaki je ukázkou toho, že genialita je sice krásná věc, ale když vám chybí rozvinuté sociální cítění… Také Isana byl docela zajímavý, sice na mě nezapůsobil až tak silně jako v minulé sezóně Taidžu, ale jeho příběh měl také co nabídnout. Co mě tu příliš nenadchlo, nebo spíš doslova zklamalo, byl způsob, jakým bylo ostatním odhaleno Takemičiho tajemství, věděl jsem sice, že to jednou musí přijít, ale čekal jsem, že se s tím bude pracovat lépe. Také samotný závěr působí tak nějak useknutě, dá se z něj asi vyvodit, že bude nějaké další pokračování, ale já si nedovedu vůbec představit, co ještě chtějí sáhodlouze řešit… Přesto byla ale tahle sezóna hodně nabytá událostmi, dočkal jsem se hned několika nečekaných překvapení, zkrátka tohle bylo opět solidní drama. Za mě 8,4/10, nejlepší sezóna Tokyo Revengers, ale na 5* to bohužel těsně nebylo.