filmfanouch

Obi-Wan Kenobi je zásadní postava. Alec Guiness svou postavu Bena Kenobiho možná neměl svou postavu v lásce, roli přijal pouze pro peníze a byl to jeho nápad, aby v původních Star Wars s podtitulem Nová naděje skončil Obi-Wan tak jak skončil, šlo ovšem o prvního Jedie, skvělého mentora a Guinessovi dokonce původní Star Wars vynesli nominaci na Oscara. Populárnějším představitelem Obi-WAna Kenobiho je ovšem spíše Ewan McGregor, který Obi-Wana Kenobiho ztvárnil v epizodách 1-3. Byl to ovšem právě McGregor, který v roli uspokojil i víceméně odpůrné prequelové trilogie, jedním z největších kandidátů na vlastní spin-off ze světa Star Wars se poté stával právě Kenobi. Nějakou dobu to vypadalo na film, Obi-Wan Kenobi se ovšem nakonec bude muset smířit se 6-dílnou minisérii, kterou ovšem celou zrežírovala světem Star Wars zkušená Deborah Chow (3. a 7. epizoda Obi-Wana). Seriál naznačil, že vsadí na prozkoumání neznámého časového období, návrat Dartha Vadera, ale návrat jedné z nejoblíbenějších postav světa Star Wars. Velkým štěstím je poté fakt, že Ewan McGregor dlouhá léta toužil po návratu do role. A na výsledném seriálu je minimálně v rámci prvních dvou epizod výrazně poznat.   Nejdůležitější je především to, že je z Obi-Wana Kenobiho cítit to pravé Star Wars. Boj dobra se zlem, který se odehrává v zajímavém světa nekonečného počtu ras a světů a na jehož pozadí se dá vyprávět nespočet příběhů. Obi-Wan Kenobi se odehrává 10 let po závěru Pomsty Sithů a 10 let před událostmi Nové naděje, v průběhu se jedná o ideální skloubení prvků prequelové i původní trilogie. Jisté obavy mohli panovat z faktu, že seriál předčasně obdržel rating 9+ (nejnižší možný rating), přesto je překvapivé jak dokáže být v rámci možností seriálový Obi-Wan Kenobi a dá se přitom spekulovat, jak moc vlastně něco takového mohlo obdržet tak nízký rating. Stěžejní je ovšem fakt, že je ze seriálového Obi-Wan Kenobiho cítit ta největší možná Star Wars esence od Star Wars: Síla se probouzí.   Už od první scény je jasné, že tématem tohoto seriálu bude jisté vyrovnávání se s minulostí a snaha o to se v osudný moment postavit zpět na nohy. V Nové naději to může v podstatě působit dojmem, že Anakinův přechod na temnou stranu síly Obi-Wana Kenoviho prakticky zase tolik nezasáhl, seriálový Obi-Wan Kenobi ovšem dokazuje, že to není pravda. McGregor dostává možnost představit se jako vnitřně zlomený Obi-Wan Kenobi, který známé McGregorovo pojetí z původní trilogie vlastně připomíná jen skrze stejný vzhled. A především se v momentě, kdy se dostává do akce rázem nesmí vsadit na jedijské triky. Vidět poté Obi-Wana Kenobiho v akci s blasterem je radost, choreografie akčních scén je prozatím velmi solidní a to i přesto, že jí v rámci prvních dvou epizod vlastně zase tolik nebylo.   Z McGregorova ztvárnění jde v seriálu poznat náznak o to přiblížit se více pojetí Aleca Guinesse, McGregor ovšem zvládá i pouhými výrazy Obi-Wana v této životní fázi pojmout skvěle. Momenty, kdy se snaží o kontakt se svým zesnulým mistrem Qui-Gonem Jinnem nebo momenty, kdy vzpomíná na minulost s Anakinem, v Lukeovi začne poznávat jeho otce a rázem dochází k další stěžejní reflexi, to vše jsou silné momenty.   Stejně jako Mandalorian a The Book of Boba Fett používá seriálový Obi-Wan Kenobi techniku virtuálních lokací. A opět se zvládlo, aby rázem na menší (streamovací) obrazovce nepůsobil svět Star Wars laciněji. Minimálně z Tatooinu, Alderaanu a Daiyu (nová planeta, která svým designem v jistých momentech evokuje Blade Runnera) to zatím nepůsobí a i seriálový Obi-Wan Kenobi prozatím působí velkolepě a dojmem, že by se na velkém plátně neztratil. Deborah Chow má poté především opět schopné řemeslné ruce, první dvě epizody tak mají solidní tempo, v jistých momentech dojde na nějaký ten zajímavý vizuální nápad a především jsou schopně vedeni herecké výkony. Kromě McGregora především Kumail Nanjiani, Moses Ingram jako prozatím působivě zajímavě vypadající inquisitorka Reva nebo maličká Vivien Lyra Blair v neskutečně zábavné a především sympatické roli. Chemie její postavy a samotného Obi-Wana bude v následujících částech ještě velmi zajímavá.   John Williams, autor hudby ke všem devíti epizodám Star Wars, se poté skutečně vrátil, aby pro Obi-Wana Kenobiho vytvořil ústřední hudební motiv. Emocionálně působivý hudební motiv, kdy Williams opět kříží minulost s novými prvky a ukazuje, že i ve věku 90 let je pořád hudebním maestrem (není tak důvod se bát o soundtrack k Indianu Jonesovi 5). O zbytek soundtracku se ovšem místo Williamse postarala Natalie Holt (seriálový Loki) a náhrada za Williamse poté skutečně více než obstála. Ze soundtracku Holt je cítit inspirace Williamsem, zároveň i pokus o to jít vlastní cestou.   Seriál Star Wars: Obi-Wan Kenobi je ve finále prozatím poměrně temnou podívanou, která dokáže prodat zoufalost ve světě Impéria. Seriálový Obi-Wan Kenobi nemusí sázet jen na nostalgii a radost z návratu ikonické postavy v ikonickém podání, prozatím to celé působí na emoce a přitom to zůstává ideální blockbusterovou podívanou. První dvě epizody tedy předvedli parádní start, nutno jen doufat, že zbylé 4 epizody neklesnou na mysli. Především i díky onomu náznaku toho, na co se můžeme těšit.....

Improvizační show Tři tygři nejspíš není nutné představovat. Kvarteto ve složení Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák na sebe za poslední roky dokázali vyvolat dostatek pozornosti, dopomohl jim k tomu i populární seriál sKORO NA mizině, který definitivně z Divadla Mír udělal výrazně vyhledávané divadlo a z jejich hlavních hvězd (právě kvarteta Tři tygrů) udělat hvězdy. Plány na celovečerní Tři tygry se ovšem mohli zdát podivné. Celá show ostatně stojí na improvizaci, nevyzpytatelnosti a výrazné kreativitě za pochodu. I když se dá poté počítat s tím, že se při natáčení nejspíš dostatečně improvizovalo, film Tři Tygři ve filmu: JACKPOT ovšem tentokrát staví na příběhu. Dalo se ovšem čekat, že známé kvarteto opět bude sázet na šílený humor a zkoušet hraničit s vyloženou trapností, Tři Tygři ve filmu: JACKPOT díky tomu dokáží připomenout ty nejlepší bláznivé komedie z evropských zemí. A filmové dobrodružství Tři tygrů díky tomu působí jako svěží vítr v rámci lokální tvorby. Výsledný film se velmi snadno hodnotí, především i proto, že bude vyloženě záležet na tom, jak moc někomu humor známého kvarteta sedne. V režii Emila Křížky nicméně vzniká kříženec road movie, martial art filmu, gangsterky a ztřeštěné komedie, kde se do toho všeho zamotá Tomáš Magnusek, zabiják na odchodu Honza Dědek, Miroslav Kalousek nebo Steven Seagal. V součtu tak zbyde snadný pocit, že tohle prostě nikdo normální vymyslet nemůže. Typická sázka na humor, který hraničí s trapností, přitom všem ovšem dokáže být v jistých momentech skutečně zábavný. Vyloženou cílovkou ovšem v součtu přeci jen zůstávají ti, kteří u improvizačních skečů Tři tygrů smíchy nedokážou popadnout dech.  Celý příběh je poskládán gagy a epizodami, které jsou sešité horkou jehlou. Překvapí akční scény s bojovým uměním, které mají v několika momentech velmi solidní choreografii (a to je přitom v zárodku jasně v plánu se martial arts filmům vysmívat), nezklame především ústřední kvarteto, které nepřišlo o své komediální nadání a Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro i Vladimír Polák díky tomu nadále zůstávají zábavní a to i přesto, že to v jistých místech přeci jen tak koketuje s tupostí, a sem tam i zvrhlostí, která dokáže připomenout například filmy bratrů Farrellyů (Blbý a blbější, Já, mé druhé já a Irena, Něco na té Mary je). I ve svých tupějších a zvrhlejších pasážích ovšem dokáží filmoví Tři Tygři fungovat jako film, který dokáže u diváka evokovat různé typy emocí. Pak jen sjede na tom, zda divákovi dvakrát sejde na tom, že je tam toho všeho přeci jen moc a v jistých případech je to tam z nějakého neznámého důvodu (mrk mrk zakladateli TOP09).  Některé momenty mají něco do sebe (příhoda s církví, souboj ve stylu Mortal Kombat), některé už tolik ne. Jde z toho ovšem přeci jen cítit zručná tvůrčí ruka, která očividně tak trochu zkouší možnosti. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT je tak v součtu například nejspíš zůstávají tím českým filmem, který má nejblíž k Pěsti legendy nebo Cestě draka, poměrně slušně se daří prodávat i atmosféra (například z Dušana Sitka jde v roli mafiánského bosse v jistých momentech vyložený respekt), celé to ovšem především zůstává úmyslně bláznivou komedií, která nadále působí dojmem sebevědomí, ale především sebeuvědomění. Nikdo nejspíš nečeká, že se tu vytváří zásadní podívaná, filmoví Tři Tygři přesto strkají do kapsy většinu komediální lokální konkurence a skutečně dokáží předvést, že střelenost a divokost jsou někdy sami o sobě klíčem k úspěchu.  I přes produkční limity, koketování se snesitelností a narušení kouzla původního konceptu Tří tygrů jsou filmoví Tři Tygři poměrně fajn komediální podívanou, která dokáže pobavit, předvést, že v Divadle Mír jsou opravdu talenti a jejich někdy zvrácený smysl pro humor někdy přináší vyloženě zralé ovoce. Snadno by se možná chtělo víc a a Tři Tygři ve filmu v jistých momentech spíše působí jako trenažér tvůrčích možností do budoucna, přesto jde o ten typ filmu, který u nás vzniká málokdy. A to samotné kvarteto pořád umí a navíc očividně neztratilo lehce avantgardní ambice..... Viděno v kině: 2x

Původní Top Gun je kultovní film. Mohou dlouhou dobu vznikat diskuze nad jeho kvalitami, nad jeho přepáleností a do jisté míry primitivnosti, Tony Scott dal ovšem v roce 1986 světu, který je i po letech fenomenální. Testosteronový, dost možná skutečně latentně homosexuální, ale nestárnoucí a pořád fenomenální, kdy jen tak neomrzí. Dlouhá léta se poté diskutovalo na téma Top Gunu 2, plány na nějakou dobu očividně zastavila sebevražda Tonyho Scotta v roce 2012. O 10 let později (nebýt COVIDU-19 dva roky zpět) ovšem přeci jen po 36 letech dochází na návrat Toma Cruise v jedné z jeho nejslavnějších rolí Petea ,,Mavericka´´ Mitchella. Má poté Tony Scott důvod obracet se v hrobě? Nikoliv, naopak je velmi snadné odtušit, že se ze záhrobí potěšeně usmívá. Scottův náhradník Joseph Kosinki se totiž Scottovo stylu dokázal v mnoha ohledech přiblížit takovým způsobem, že se dá snadno zvažovat, že přesně nějak takto by Scott pokračování realizoval. Kosinski už má ostatně nejen s vizuálem, ale i budováním odkazu. Jeho režijním debutem byl ostatně TRON: Legacy, kdy v roce 2010 navázal na odkaz Stevena Lisbergera a původního Trona z roku 1982. I zde poté pokrok dle očekávání spočívá v tom, že Kosinski a spol. využívají moderní filmařské technologie, kdy jsou hlavní hvězdou především IMAX kamery, které byli umístěné i do samotných kokpitů. Už ukázky mohli lákat na to, že se z Top Gun: Maverick stane jedním z vizuálně nejopojnějších snímků roku, už na samotném počátku filmového léta se dá ovšem spekulovat, že mají diváci dost možná tu zkušenost s nejlepším blockbusterem léta.  Rozepisovat se nad kvalitami Top Gun: Maverick je radost. Především i proto, že jde o jeden z nejintenzivnějších blockbusterů posledních let, jeden z nejlepších filmů Toma Cruise, ale i o film, kde Cruise předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Scénář k druhému Top Gunu je možná víceméně stejně jednoduchý jako první film, styčné plochy jdou víceméně ruku v ruce s původním filmem, stěžejní je ovšem to, že Top Gun: Maverick nesází na laciné předávání pochodně nové generaci. Není to film pouze o tom, že stárnoucí pilot ještě nepatří do starého železa a pořád dokáže v akci předčít mladší piloty. Je to film o Maverickovi, který se vyrovnává s traumatem, dilematy a faktem, že i přes jeho nejvyšší snahu nejspíš jeho výcvik vyšle někoho na smrt. Maverick je pořád tak trochu frajírek, rázem se ovšem stává o poznání komplexnější postavou. A Top Gun: Maverick je i díky tomu rázem film, který je velmi snadné probrečet. Je to totiž nejen vrcholná blockbusterová záležitost, ale i funkční horská dráha emocí, která dokáže pobavit, vyrazit dech, ale i skutečně dohnat diváka ke gejzíru slziček. Ano, mohlo se zdát, že se na konci Top Gunu Maverick se smrti Goose vyrovnal, takové události ovšem ve skutečnosti nikdy nejde zcela vypustit z hlavy. Už od samotného počátku je sázení na nostalgii jasné a funkční (díkybohu dojde i na Danger Zone), Top Gun: Maverick ovšem nekráčí lacinou cestou. Zdrojový kód původního Top Gunu je spojen s moderním přístupem a Top Gun: Maverick tak ukazuje, jak správně by se mělo s legacy sequely pracovat. Nejen díky fenomenálnímu Tomu Cruiseovi, který jde opět do role naplno, nejen díky úžasnému mininávratu Vala Kilmera do role Icemana, ale i díky bravurnímu představení nové generace pilotů. Ve výcviku funguje předávání mouder, zkušenosti, reflexe i nevyhnutelné setkání s minulostí. Od počátku bylo jasné, že stěžejní bude především vztah Mavericka a syna Goose s přezdívkou Rooster v podání Milese Tellera. A postupná práce se vztahem těchto dvou v rámci tohoto filmu je fenomenální a vybízí k těm nejemotivnějším momentům filmu. Funguje to především i díky tomu, že se dá snadno rozumět Maverickovi, který nechce, aby se minulost opakovala, zároveň jde ovšem z odlišných důvodů fandit Roosterovi. Jejich vztah díky tomu není černobílý, dialogové konfrontace mají neskutečnou energii a zajímavější než výsledek chystané mise se rázem stává čekání na to, jak se vztah Mitchella a Roostera vyvine. Během dvouletých odkladů způsobené pandemií snadno svou genialitou dokáže Top Gun: Maverick vyvolat pocit, že byl snad celé 2 roky vybrušován k ještě větší dokonalosti. Návrat, který mohl dopadnout všelijak tak funguje po scenáristické stránce, stránce střihu, vynikajícího vizuálu (v IMAXU to musí být ještě silnější zážitek, stejně silné to ovšem z mého pohledu bylo i v normálním kině) i vynikajícího soundtracku kvarteta Lorne Balfe, Harold Faltermyere, Lady Gaga a Hans Zimmer. Především závěrečná píseň Lady Gaga je výtečná. O to překvapující je ovšem vidět, že jde do jisté míry skutečně o upgradovanou verzi původního Top Gunu, kde ovšem vše šlape ještě o poznání líp (i romantická linka, kdy má Jennifer Connelly svou nejlepší roli za hodně dlouhou dobu). Především i proto, že Kosinski za kamerou skutečně využil ty nejmodernější možné technologie a Cruise i tentokrát hodlal realizovat celý film s tím nejmenším možným počtem CGI. Dá se těžko věřit tomu, že do konce roku vyjde pocitově intenzivnější blockbuster. A i když je na počátku filmového léta možná přeci jen předčasné mluvit o blockbusteru léta, skutečně se dá těžko věřit tomu, že Top Gun: Maverick do konce léta něco trumfne. Tak dokonalý blockbuster se totiž neobjevuje každý den a přiblížit se kvalitám Top Gun: Mavericku nebude snadné. Jedná se totiž o mistrovské dílo, jeden z nejlepších blockbusterů i filmů poslední doby a ukázku toho, že Tom Cruise pořád ví, co dělá. A i toho, že po posledních dvou dílech Mission: Impossible by mu poloha mentorů mohla velmi sednout. Nyní se jen dá doufat, že Cruise jeho smlouva s Ďáblem udrží na světě ještě hodně dlouho, tak poctivé blockbustery jako v případě série Mission: Impossible i právě Top Gun: Maverick totiž též nevznikají na běžícím páse. V mých očích zatím filmový zážitek roku, hlásím to ještě před návštěvou v IMAXU..... Viděno v kině: 4x

Když 5. července 2021 opustil svět Richard Donner, krom tvůrce Supermana z roku 1978, Přichází Satan! nebo Goonies odešel především tvůrce tetralogie Smrtonosná zbraň. Právě z Donnera se stal v roce 1987 tvůrce, který do svých rukou dostal otěže od scénáře Shanea Blacka a přivedl na stříbrné plátno jednu z nejikoničtějších akčních dvojicí všech dob- Martina Riggse a Rogera Murtaugha. Právě chystaná Smrtonosná zbraň 5 nakonec bude muset vzniknout v režii představitele Riggse Mela Gibsona, i přes jeho zkušené ruce ovšem zůstává jistá pachuť nervozity. Nejen díky faktu, že u bude u pátého filmu chybět Donner, ale především i proto, že jsou možná už fakt na tuhle sračku starý.   Scénář Shanea Blacka tehdy vsadil na chemii dvou odlišných typů policistů a měl štěstí především ve vynikajícím castingu. Mel Gibson i Danny Glover k sobě skvěle padli, Mel Gibson především zničil pověsti o tom, že v akčním žánru není tak úplně prostor pro charakterní herectví. V prvních dvou filmech totiž Mel Gibson velmi silný výkon, kdy šlo i mít z jeho Martina Riggse v jeho nestabilních chvílích vyložený respekt. Glover tak i díky tomu dnes zůstává v jeho stínu, jeho Murtaugh ovšem též zůstává akční legendou. I proto, že jeho ikonickou hlášku ,,I am too old for this shit´´ používají ty největší fandové akčního žánru dodnes.   Shane Black má i po letech čich především na hlášky, které jsou většinu času skutečně zábavné, především i díky následnému hereckému přednesu toho, na kterého ona zodpovědnost hlášku přeříkat padne. Black už v roce 1987 ukázal, že umí budovat kriminální/detektivní zápletky (později to předvedl i u Posledního skauta, Kiss Kiss Bang Bang, Iron Mana 3 i Správných chlapů), především ovšem většinou krom hlášek zůstává i prostor pro vývoj příběhu či postav. A Black i vždy uměl pracovat s ústředními záporáky, krom Joshui v podání Garyho Buseyho tak fungoval i generál Peter McAllister v podání Mitchella Ryana.   Stěžejní ovšem zůstává fakt, že i přes ústřední detektivní zápletku se nezapomíná vyvíjet vztah dvou hlavních hrdinů, kteří i přes počáteční rozepře začínají budovat něco jako přátelství, které se postupně více a více buduje skrze následující tři pokračování. Už v roce 1987 bylo formule dvou parťáků, kteří si kvůli rozdílným povahám lezou na nervy částečně ohraná, Blackův scénář a Donnerovo tvůrčí uchopení ovšem únavou formule netrpěli. Smrtonosná zbraň i přes vážnější motivy zůstává především odpočinkovou nahláškovanou a akcí napěchovanou zábavou, přesto má pověst jednoho z nejikoničtějších akčních filmů 80. let víceméně právem.   Překvapivé je především v průběhu to, jak scénář přeskakuje mezi absurditou a vážně branou akční podívanou, kde se probírají motivy deprese, sebedestrukce, nějakého traumatu i toho, že je někdy člověk už fakt starej. Donner ovšem především zvládl akční sekvence (a z 15-milionového rozpočtu vymačkal maximum) a celkově se snadno dalo doufat, že po prvním díle nebude zábavným slovním přestřelkám Riggse a Murtaugha konec. Což se třemi dalšími pokračováními nestalo, po 25 letech by poté na páté (a údajně definitivně poslední) dobrodružství Riggse a Murtaugha skutečně dojít už příští rok.   Bude to rozhodně zvláštní pocit. Dá se snadno diskutovat nad tím, že Donner nepatřil v Hollywoodu mezi tvůrce s tím nejvýraznějším rukopisem, snadno se ovšem dalo minimálně rozeznat to, že všechny čtyři filmy pentalogie točil právě Donner. Stačí jen čekat, zda se Gibson v případě páté Smrtonosné zbraně vydá spíše cestou Donnerova stylu či rozlučku s Riggsem a Murtaughem pojme zcela po svém. Aktuálně se dá jen modlit za to, aby se Donner nemusel otáčet v hrobě.....

Filmová adaptace videoherní série Halo se chystala dlouho, motali se kolem ní Steven Spielberg, Guillermo del Toro či Rupert Wyatt. V jednu chvíli jí měl točit Neill Blomkamp pod produkčním dohledem Petera Jacksona, tvůrce trilogie Pán prstenů. Práce na Blomkampově Halo ovšem nakonec nikam nevedli a Jackson tehdy alespoň zkušenému animátorovi tehdy dal 30 milionů dolarů na zafinancování jeho celovečerní debutu District 9. Po všech těch letech poté oficiálně na adaptaci došlo, jen místo filmu došlo na seriál. Paramount+ seriál dopředu prodloužil pro 2. sérii a celkově se počítá s tím, že by seriálové Halo mělo být jednou z vlajkových lodí této streamovací služby. A to navzdory fanouškům, kteří tak úplně nesnesli fakt, že se seriálové Halo tak trochu vydalo vlastní cestou (i přesto, že bylo dávno řečeno, že se seriálové Halo odehrává ve své vlastní kontinuitě). V tom ovšem ten největší problém úplně netkví.   Vcelku je to vlastně docela slušná adaptace, kdy jsou některé díly přinejhorším jen velmi průměrné. Seriálové Halo má štěstí v tom, že může těžit z poměrně zajímavého světa. Hlavním hrdinou je ovšem Master Chief, kterého nejde vnímat jako ideálního protagonistu. Problém by nebyl v samotném představiteli Pablu Schreiberovi, ale v tom, že je to postava, která v průběhu v podstatě neprojevuje emoce. Master Chief mohl být takovou odpovědí na Mandaloriana ze stejnojmenného seriálu ze světa Star Wars, na rozdíl od Mandaloriana se ovšem nedaří Master Chiefa jako postavu budovat, jeho vztah s Kwan v podání Yerin Ha není vybudovaný tak skvěle jako vztah Mandaloriana a malého Grogua (pro neznalé Baby Yoda) a celkově v Master Chiefovi není ten ideální protagonista, který by měl utáhnout tento seriál na několik dalších sérií. Problém ovšem skutečně není ve Schreiberovi, který se v rámci možností snaží, problém je tak trochu spíše ve scénáři, který v polidštění Master Chiefa tak trochu selhal. Zajímavější postavou je ve finále Dr. Catherine Halsey v Nataschy McElhone. S tou se pracuje zajímavým způsobem, stává se z ní postupně více a více šílená vědkyně, která si jde za svým cílem a přesto má ještě daleko k regulérní záporné postavě.   Akce v mnoha momentech stojí za to, nohy jí podráží pouze vizuální efekty, které v několika momentech nejsou dokonalé. Opravdu se ovšem alespoň slušně buduje mytologie a s ní spojená zápletka (i přes to, že se jedna postava dočká tak trochu urychleného konce). Kostýmy nepůsobí cosplayově, výprava je ucházející. Střídají se díly, které jsou naplněné akci s díly, kde je té akce méně, sympatičtější je přístup, kdy se seriálové Halo snaží budovat svůj příběh a svět skrze postavy. Jak se to následně daří je druhá věc, minimálně je ovšem zajímavé sledovat, jak se zde na to někdo snaží jít skutečně tak trochu jinak. Filmová adaptace od Stevena Spielberga či Petera Jacksona by samozřejmě byla jiný kafe a seriál má dost nedostatků, příslib do 2. série je ovšem solidní.   V součtu je to někde mezi 3 a 4, i kvůli příslibu do budoucna a ve finále přeci jen mírné spokojenosti to těsně na tu čtvrtou hvězdu je. Halo má do budoucna hodně věcí napravovat a například práce s Master Chiefem nebude do budoucna nejlehčí, přesto tento seriál mohl dopadnout mnohem hůř. Od vlajkových lodí streamovaích služeb se ovšem po právu dají přeci jen čekat větší věci......

Před 12 lety spatřil světlo světa čtvrtý Shrek s podtitulem Zvonec a konec. Po zklamavších ohlasech ke třetímu dílu Shreka se rozhodli v DreamWorks Animation šlápnout na brzdu, zrušit plány na pátý film, který měl sérii původně zakončit a místo toho se vydat velkého finále ve čtvrtém díle. Takové finále, které vsadí na cestování do alternativního světa, kde je vše tak trochu jinak. I přes v průměru nadšenější ohlasy než u třetího dílu se na Shreka 4 přesto nevzpomíná tolik jako na první dva kultovní filmy ze série. Shrek: Zvonec a konec ovšem zůstává nedoceněný zcela neprávem. V roce 2010 totiž (tedy alespoň dočasně) DreamWorks Animation Shrekův příběh uzavřeli fenomenálním způsobem, kdy se především pochopilo, že série na svém samotném závěru musí vrátit k původním kořenům.   V režii Mikea Mitchella tak vznikla další zábavná animovaná podívaná, kde ovšem především nechyběla patřičná dávka emocí. Vše to poté stojí především na vztahu k postavám, které si od prvního Shreka prošli nějakou cestou. Ze samotářského a nevrlého zlobra se stal manžel a otec tří dětí, Fiona se konečně naučila mít ráda sama sebe, Oslík si našel přátelé a založil rodinu a Kocour v botách též konečně našel něco jako rodinu. Scenáristé Josh Klausner a Darren Lemke tak scénář čtvrtého Shreka postavili právě na vývoji postav, který se následně odráží od alternativního světa, kde se Shrek nenarodil a vše tedy proběhlo úplně jinak.   Shrek 4 především uzavřel jeden velký příběh, který navázal na zdánlivé ukončení ve Shreku Třetím. Shrek Třetí představil Shreka v momentě, kdy má manželku, děti a je zpět ve své milované bažině. Jenomže s náhlou krizí středního věku mu rázem začíná chybět jeho starý život. Když se ovšem rázem možnost k návratu do starého života vrátí, dle očekávání se vše nevyvine úplně ideálně. Teprve v alternativní realitě si Shrek začíná uvědomovat chybu ve svém rozhodnutí a dojde mu, že to co ho tolik vytáčelo mu rázem chybí. Jedná se o zajímavý vhled do Shrekova charakteru, Shrek se v průběhu čtvrtého filmu definitivně formuje jako postava. V momentě, kdy Fioně oznámí, že v té věži ve skutečnosti on nezachránil jí, ale ona jeho, to je moment, který definitivně skvěle uzavírá Shrekovu cestu. Tahle jedna věta by mohla sloužit jako geniální tečka za Shrekovou sérii (Illumination přesto pátého Shreka pořád oficiálně chystá, solidní zakončení tak dostane solidní trhliny).   Shrek není dokonalý, celá série od počátku stojí na jeho chybách v přístupu k životu a jak ho do jisté míry formovali reakce veřejnosti. Od prvního Shreka se sice naučil cítit lásku, vytvořit přátelství, přesto ovšem pořád zůstává tím zlobrem z úvodu prvního filmu. V alternativní realitě se poté musí potýkat s několika změnami, především změnou charakteru Fiony. Z princezny, která se na počátku bála své zlobří formy, se odvážná zlobří válečnice, kterou nově definuje to, že se z dračí věže musela dostat sama a tím se z ní stala nezávislá žena a bojovnice. V nové alternativní realitě Fiona víceméně vybočuje jako tragický charakter, klíčové je ovšem to, že Shrekovy city nezmizeli. A vývoj vztahu Shreka s alternativní Fionou emocemi díky tomu nešetří.   Shrek 4 má především skvělého záporáka. Rampelník je ze všech Shrekových protivníků nejzlejší, nejslizčí a přeci jen nejzajímavější. I díky jeho charakterní povaze nebo výrazným parukám. Walt Dohrn přišel s námětem k filmu, sám osobně poté Rampelníka i nadaboval a výsledkem je skutečně nejzajímavější Shrekův záporák. Je možná škoda, že se zrušili plány na to, že se měl ve Shrekovi 4 v alternativní realitě objevit i Farquaad z prvního filmu (protože díky Shrekově absenci přežil), dost možná by ovšem návrat Farquaada akorát kradl pozornost Rampelníkovi. A ten sám o sobě jako jedna velká hrozba obstojí. I díky jeho vyčůranosti a díky tomu i dosáhnutí svých cílů. Díky tomu tak funguje pocit toho, že je ve Shrekovi 4 skutečně něco v sázce, funguje v něm napětí, to stojí právě na vynikajícím záporákovi jménem Rampelník. Je sice opovrženíhodný, zároveň je ovšem zábavný záporák.   Shrek 4 poté netrpěl ani absencí kreativních nápadů. Z Perníčka je rázem v alternativní realitě perníčkový gladiátor, postava Krysaře je fenomenálně vymyšlená (především celá taneční scéna se zlobry má skvěle vymyšlenou choreografii) a například zlobří tunely a především prezentace nových zlobrů je prostě vynikající. Třešničkou na dortu je poté tlustý Kocour v botách, na něm ostatně stojí jedny z nejzábavnějších momentů celého filmu.   Shrek 4 je v několika momentech skutečně zábavný, na humor se ovšem tentokrát vlastně moc nehraje. Dramatičtější atmosféra jde ruku v ruce se zlou alternativní realitou, Shrek 4 je skutečně emocionálně nejsilnější a dokáže diváka snadno dohnat k slzám. Přesto je to pořád ten starý dobrý zábavný Shrek, který se i tentokrát může opřít například o skvělou hudební dramaturgii i samotný soundtrack Harryho Gregsona-Williamse.   Animace poté pochopitelně zašla ještě o kus dál, celkově má Shrek 4 dost možná ze všech filmů ze série nejvýraznější vizuál, který opět ladí s temnou atmosférou alternativní reality a dodává ještě početnější vrstvy. Ve čtvrtém Shrekovi nás milovaný zlobr poprvé brečí, i to přispívá k tomu, že rázem vzniká pocit, že se aktuálně skutečně odehrává zásadní bitva, která může mít tragické následky. Taková, která dostává Shreka na kolena. Stejně silné zůstávají jeho konfrontace s Fionou, oba si v podstatě prohazují úlohy z prvního filmu, kdy je to nyní Shrek, kdo věří na lásku a Fiona ne. Shrek se ovšem musí především v průběhu filmu konfrontovat s osobním rozhodnutím, které může za celou šlamastyku s alternativní linkou a uvědomit si, že tato realita vznikla zbytečně. Právě kvůli tomu, že hleděl do minulosti a přesto to nejlepší měl v přítomnosti. A i proto Shrek: Zvonec a konec funguje jako skvělá tečka za celou sérií.   Shrek: Zvonec a konec je i po letech povedenou záležitostí. Vzniklo emocionálně silné (dočasné) zakončení série, které je po 12 letech přeci jen tak trochu nedoceněné. A je to škoda.....

Chip a Dale: Rychlá rota jsou kultovním animovaným seriálem, kteří si nadále dokáží budovat početný počet diváků, již delší dobu byl poté v plánu celovečerní film, kde se dvojice chipmunků objeví. Pojetí celého filmu bylo ovšem ve finále velmi překvapivé. Celovečerní Chip a Dale v režii Akivy Schaffera se totiž rozhodl volně kráčet ve stopách Falešné hry s králíkem Rogerem a zasadit Chipa a Dalea do světa, kde spolu koeexistují lidé a animované postavičky a sami Chip a Dale jsou v něm vyhořelé hvězdy právě původní Rychlé roty. Už trailer naznačil, že budou tvůrci poměrně kreativní, využijí kartotéku mnoha animovaných postaviček (nejen těch u Disneyho, dojde například i na Transformers či South Park) a stačilo jen doufat, že krom kreativních nápadů bude film samotný fungovat. A ve finále funguje skutečně velmi dobře. Celovečerní Chip 'n' Dale: Rescue Rangers skutečně kráčejí ve stopách Falešné hry s králíkem Rogerem, především i v tom, že je to poměrně dospělejší než většina podobných filmů, které se snaží cílit především na dětské publikum. Velký prim v tom možná hraje i fakt, že se tvůrci snažili cílit mimo jiné i na diváky, kteří na seriálu vyrůstali v době jeho vzniku od roku 1989. Falešná hra s králíkem Rogerem byla v součtu možná ještě o poznání dospělejší a především komplexnější, celovečerní Rychlá rota se ovšem vydala směrem funkčního metahumoru, kde se rýpe do Hollywoodu, autorských práv a podobně. Jedná se především o jeden z nejzábavnějších filmů poslední doby, v součtu to tak může působit, že celovečerní Rychlá rota ani nemohla dopadnout lépe. Působí to jako ideální podívaná pro celou rodinu, především i proto, že diametrálně odlišně dokáže působit na děti i rodiče. Ve filmu je zesměšněno mnoho kultovních animovaných postav (hlavní záporák je zestárlý tlustý Peter Pan!), pracuje se tam s různými typy animace (Seth Rogen ve filmu vikingského trpaslíka, který je vytvořen pomocí motion capture) a jsou tam velmi hravé nápady (například fakt, že se kreslené postavičky mohou skrze plastiku převést do CGI podoby) Zamrzí jen, že někdy animované postavy nepůsobí jako v reálném prostředí a nikdy se nedá vyloženě věřit interakcím mezi skutečnými lidskými herci a animovanými postavami. Mile překvapí ovšem poměrně vrstevnatý scénář, který krom humoru přeci jen dodává i nějaké ty charakterní motivy. Skvěle poté díky tomu funguje i právě vztah dvou ústředních chipmunků, kteří se při snaze o dosáhnutí svého cíle především musí snažit najít k sobě opět cestu. Je škoda, že jde o exkluzivní film pro Disney+, v kinech by se totiž takhle povedená záležitost rozhodně neztratila a především by si přítomnost na plátně i zasloužila. V rukách Akivy Schaffera totiž vznikla skutečně zábavná podívaná, která nepromrhala svůj potenciál. Scénáristické duo Dan Gregor a Doug Mand nešetří nápady, ve scénáři se ovšem přitom skutečně dá objevit i nějaká ta kritika současné kultury. Celovečerní Rychlá rota tak je nejen kanonádou gagů a kreativních zábavných nápadů, ale je i poměrně funkční satirou. Na Disney se častěji nadává, že jde o studio, které více a více sází na jistotu, celovečerní Rychlá rota ovšem působí jako jeden z nejodvážnějších projektů studia za poslední dobu. Pořád se tu sice jede tak trochu na jistotu, od počátku jsem ovšem na filmu vidět očividné ambice, které se naštěstí proměňují v solidní výsledek. Přitom tam pořád zůstává zdrojový kód původní Rychlé roty, kdy je cítit, že má někdo ty ústřední chipmunky skutečně rád a snaží se jim vytvořit povedený celovečerní film. Podobně kreativní byl v poslední době například LEGO příběh, na který jsem si v průběhu filmu vzpomněl hned několikrát. Především v tom, jak dokáží tvůrci skutečně překvapovat, kdo všechno se na plátně v průběhu objeví. Ten nejvíc sympatický pocit ovšem spočívá právě v tom, že v jádru toho filmu je očividně srdíčko. A i proto osobně doufám, že v případném pokračování tvůrci neklesnou a kouzlo přetrvá. Na Falešnou hru s králíkem Rogerem 2 nejspíš už nikdy nedojde, celovečerní Chip 'n' Dale: Rescue Rangers ovšem převzali pochodeň víc než solidně. Bravurní práce, která dokáže být vtipná, rýpavá a přeci jen hladivá po duši. Prozatím jeden z nejlepších, především ovšem nejsympatičtějších filmů roku.....

Režijní dvojice Dan Kwan a Daniel Scheinert (známí pod názvem Daniels) na sebe upozornila v roce 2016 svým celovečerním debutem Švýcarák. Pozornost se na něj strhla především díky faktu, že v něm Daniel ,,Harry Potter´´ Radcliffe ztvárnil prdící mrtvolu, ve finále se ovšem ze Švýcaráku vyklubala dostatečně fajn absurdní černá komedie, která rozhodně dokázala vyvolat v tom, co přesně Daniels předvedou příště. Termín absurdní černé komedie by šel bez problémů přiradit i k jejich druhému celovečernímu snímku s názvem Everything Everywhere All at Once, s tímto filmem je to ovšem celé složitější. Jde totiž o žánrově velmi naplněný balón, který je nejen černou komedií, ale i sci-fi, fantasy či filmem o bojových umění. Především jde ovšem o nejpovedenější film o cestování multivesmírem. Ano, lepší než poslední Spider-Man i poslední Doctor Strange!   Everything Everywhere All at Once je přesně ten typ filmu, který dokáže v divákovi od počátku vyvolat pocit, že je svědkem něčeho speciálního a zásadního. Vypravěčskými postupy i vizuálním uchopením neskutečně zábavná a vtahující podívaná, která skutečně sází na mnoho absurdit, v průběhu pořád koketuje s chaotičnosti a ve finále přesto do sebe vše skvěle zapadne jako u té nejlepší možné stavebnice. Přitom všem prozkoumává podstatu existence a celé Everything Everywhere All at Once už teď může usilovat o získání titulu divoké filmové karty roku. Něco tak specifického se totiž skutečně nevidí každý den.   Je to divoké, víceméně skutečně šílené, přesto v průběhu čím dál tím více lidské a hřejivé. Šikovný scénář u Everything Everywhere All at Once naprosto využívá předložené karty a potenciál cestování paralelními světy vytěžuje na maximum. Má štěstí ve vynikajícím castingu, především Michelle Yeoh v hlavní roli je naprosto vynikající a film tak skvěle funguje i díky jejímu výkonu.   Everything Everywhere All at Once divákovi předává horskou dráhu emocí, kdy je snadné se smát, být dojat i zamyslet se nad podstatou svojí existence a osobní budoucností. Je to celé skutečně ulítlé, střelené, přesto neskutečně chytré. V průběhu se jen film více a více projevuje jako jeden z nejkreativnějších filmů za pár let, kdy Daniels skutečně nešetří nápady. Jde o ten ideální příklad toho, že film může být neskutečně divokou zábavu, přesto může souběžně servírovat důležitá moudra a poselství. To zvládl například James Gunn u obou Strážců Galaxie, svého Sebevražedného oddílu i seriálového Peacemakera, Daniels poté v tomto ohledu poté zacházejí ještě o ždibec dál.   Everything Everywhere All at Once by do jisté míry vlastně mohli představovat dva odlišní žongléři: Jeden by měl na svých bedrech míčky, které skutečně kombinují pestrou paletu žánrů, druhý by měl poté na bedrech právě ono kombinování různých emocí. Jde přesně o ten typ filmu, který je sám o sobě vyšperkovaný, hodně mu ovšem skutečně přidává právě samotné divácké vnímání. Daniels celou dobu dokáží vyvolat pojem, že drtí možný potenciál naplno, dokáží ze slova bordel udělat lichotku a skutečně z každého člena obsazení vykřesat maximum. Kromě Michelle Yeoh především z Jamie Lee Curtis, Stephanie Hsu či vždy vynikajícího Jamese Honga.   Everything Everywhere All at Once přesto vše ovšem zůstává především filmem, který nejde pořádně rozebrat. A to ne proto, že by to bylo vyloženě nemožné, ale proto, že tak horská dráha emocí se převypravuje těžko. I proto si nejlepší film o cestování paralelními světy za poslední dobou zaslouží diváckou pozornost, každý filmový divák by ignorováním Everything Everywhere All at Once ošidil především sám sebe. Rok 2022 sice ještě pořádně není ani v polovině, do konce roku ovšem nejspíš vznikne přinejlepším pouze málo tak výrazných a především fenomenálních záležitostí.....

Pandemie COVID-19 zasáhlo každého z nás, někoho ovšem i v ní dokázal být kreativní a vytěžit z ní podklad pro svou tvorbu. Jedním z nich byl i Peter Pavlík, který se na pandemii rozhodl postavit svůj mockument OUCA - (NE)SKUTOčNí PRíBECH. Sám se poté vtělil do role Ľuboše Mokrého, který od samého počátku ve filmu představuje ztělesnění toho nejhoršího možného antivaxera a dezinformátora.   Pavlíkův komediální mockumentární drama trvá 80 minut, zaměřuje se poté na třetí vlnu pandemie na Slovensku v prosinci 2021. Zkušený střihač Pavlík nezklamal, jeho střih je povedený, OUCA má díky tomu povedený spád nejen díky krátké délce. Stěžejní je ovšem pozorovat Pavlíkův herecký výkon. Sympaťák na pohled totiž ve svém vlastním filmu ztvárnil naprosto věrohodně lidsky odporného idiota, který ztělesňuje toho nejhoršího možného antivaxera, terorizuje svou sestru, svou neteř, očividně nemá kontrolu nad sebou samotným a ukončené očkování u někoho známého pro něj znamená uvržení na osobní černou listinu.   V domácích podmínkách a s produkčními limity, přesto očividně kreativní a především hravý. OUCA přitom stojí primárně na třech hercích, komorním příběhu a očividném čerpání ze známých zkušeností z internetu i okolí. Spousta výjevů z Ľubošova života díky tomu vyznívá tragikomicky, v průběhu se navíc Ľuboš stává lidsky odpudivější a odpudivější. Ve výsledku Pavlíkův Ľuboš snese srovnání například s Daliborem Krupičkou ze známého dokumentu Svět podle Daliborka, na rozdíl od Klusákova nepřesvědčivého dokumentu má ovšem Pavlík výhodu právě v tom, že si může dovolit věci přihrávat a přesto výsledný materiál působí o poznání autentičtěji a uvěřitelněji.   Je především radost pohledět, jak někdo místo deprese v lockdownu kreativně přemýšlel a podařilo se mu z aktuální neveselé situace skutečně vykřesat reflexi doby, ve které OUCA vzniklo. Stěžejní vyvrcholení by si možná zasloužilo tak trochu jiné vybudování, dost možná by to celé chtělo budovat ještě tak trochu jiným směrem. Je to ovšem především kreativně vymyšlený mockument, který dokáže reflektovat nejen situaci na Slovensku, ale situaci v podstatě všude na světě. Osobně mě po 7829 km od Wu-chanu Pavlík opět mile potěšil se svou očividnou touhou nezastavit se v momentě, kdy víceméně zastavuje zbytek světa a i z neveselých situací něco vykřesat. Svět by takových lidí potřeboval více.   OUCA - (NE)SKUTOčNí PRíBECH je nejen zajímavá, ale i vyloženě chytrá podívaná, kde tentokrát Pavlík předvádí nejen šikovné střihačské i režijní ruce, ale tentokrát i schopnou a uvěřitelnou hereckou kreaci, kterou vytvořil prototyp nejhoršího možného antiwaxera. Velmi povedená práce, která vybízí k tomu očekávat další zajímavé věci z Pavlíkovy dílny.....

Francouzský režisér a scenárista Philippe de Chauveron zažil úspěch díky snímku Co jsme komu udělali? K jeho realizaci ho inspiroval novinový článek o tom, že ve Francii je 20% procent manželství tvořeno z partnerů, kteří jsou jiné etnického původu či náboženského příslušenství. Na úspěšnou komedii z roku 2014 v roce 2019 navázalo pokračování s názvem Co jsme komu zase udělali? Nyní byl poté čas na zakončení trilogie, které tentokrát nese název Co jsme komu všichni udělali? A jak nastavit vyšší laťku? Jednoduše, ke všem kontroverzním tchánům se tentokrát přidají i jejich rodiče. Je ovšem díky tomu i tentokrát o zábavu postaráno? Co jsme komu všichni udělali? jde dost možná vnímat jako vyvrcholení jedné z nejvíce sluníčkářských trilogií všech dob. Samotný námět na papíře mohl od prvního dílu evokovat ke zajímavým konfrontacím kultur a náboženství, vždy se ovšem sázelo především na humor. A ani napotřetí se nic nemění. Zajímavé motivy o tom, že by měl Ježíše v divadelní hře hrát nově černoch či konfrontace muslima a Žida tak slouží především jako komediální stavidla, ambicemi ohledně nějakých sociálních komentářů se od samotného počátku očividně nikam dvakrát nemíří. Stěžejní je ovšem tak fakt, že je humor i do třetice poměrně vtipný. I přesto, že přeci jen tak trochu koketuje s rasismem a xenofobií a ne každému tento humor přiroste vyloženě k srdci. Třetí díl se nemůže obejít bez pocitu toho, že se tady servíruje přeci jen tak trochu nastavované kaše. Většina nastavených příběhových linek se vydává v podstatě očekávaným směrem, některé poté víceméně nemají dohru vůbec. Snadno vyvstane pocit, že i když je třetí díl pořád zábavná oddechová zábava, nejlepší by bylo se sérii již dál nepokračovat. Třetí díl se přesto vyhýbá nevkusu a vyložené urážce. Epizodkami vystavěný příběh v součtu dochází k smysluplnému vyvrcholení. Přeci jen se dá ovšem říct, že některé epizody skutečně nikam nevedou a především podzápletka o jisté postavě, která začíná kopat do zelí jedné z manželských dvojic ve finále působí čistě navíc, čistě k vytvoření nějakému tomu konfliktu. I tentokrát je třetí díl řemeslně neurážející, v jistých momentech je dokonce v rámci možností docela kreativní. Háček tak přeci jen spočívá v přílišné předvídatelnosti a absenci nějakého pořádnějšího ústředního konfliktu. Ten v předchozích dvou částech přeci jen fungoval o poznání funkčněji. Pokud ovšem divák od Co jsme komu všichni udělali? nečeká nic víc a míň než neurážející odpočinkovou zábavu, zklamán z kina jednoduše neodejde. Vyvrcholení sluníčkářské trilogie, která byla po celou svou existenci přeci jen pořád příliš opatrná. Ani třetí díl neurazí a v několika momentech je opravdu zábavný, koncept se ovšem přeci jen zdá být po třech dílech vyčerpaný.....