Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi

Posledné recenzie (1 928)

plagát

Avatar: Legenda o Aangovi (2024) (seriál) 

Avatar: Legenda o Aangovi je vnímán jako jeden z nejoblíbenějších animovaných seriálů nejen 21. století, ale také jako projekt, který představil jeden z nejzajímavějších fantasy světů za poslední dekády. Ze světa Avatar: The Last Airbender se stala populární franšíza, původní seriál se dočkal tři sérií a pokračování v podobě seriálu Legenda Korry, mluví se o dalším seriálu a dojde minimálně na tři celovečerní filmy, které známý svět rozšíří. A s tímto světem se někteří pokusili pracovat v hraném médiu. Pro výraznou většinu byla bohužel filmová adaptace v režii M. Night Shyamalana horkou sprchou, která rychle zazdila jakékoliv šance na realizaci zbytku filmové trilogie. Jenže bylo jasné, že se někdo časem pokusí o reparát. Ani ne rok po globálním úspěchu hraného One Piece tak u Netflixu vzniká další hraná adaptace populárního animovaného seriálu. A vzniká něco, co už teď některé fandy původního seriálu výrazně dvakrát nepotěšilo. Nicméně.... Nikdy není příliš jednoduché přenášet něco, co funguje v animovaném médiu, do hrané podoby. Svět animace má ostatně víceméně neomezená pravidla a předvádí akce, které by v hraném médiu jen tak možné nebyly (stačí si vzpomenout na schopnosti Džina v Aladinovi z roku 1992). Když se někdo většinou snaží převést, něco co funguje v rámci animovaného seriálu a snaží se přitom maximálně dodržet nějakou stylizaci a vizuální podobu, je nutné k tomu přistupovat citlivě, aby výsledek neevokoval přinejlepším snaživý cosplay. Tvůrci hraného One Piece tyto úskalí jistě velmi dobře znají, výsledek byl poté všeobecně přijat pozitivně. Hraný Avatar: Legenda o Aangovi se ovšem vždy musl vydat trochu jinou cestou. Především krapet dospělejší cestou. Opět nutně neplatí, že je původní Avatar: Legenda o Aangovi seriálem pouze pro dětské diváky. Na to pracuje s několika komplexními tématy - válka, genocida, kolonizace, diskriminace pohlaví a filozofické úvahy nad smyslem existence. Pořád je to ovšem do velké míry seriál pro děti, který sázel sem tam na groteskní humor a především stylizaci, bylo ovšem jisté, že se hraný seriál musí vydat jinou cestou. Za pochodu mu nechybí humor a nejedno vtipné pomrkávání na původní seriál (zelí!), přeci jen ovšem k látce přistupuje krapet vyspěleji a nepostrádá několik stěžejních ingrediencí, které původní seriál udělaly tou ikonickou záležitostí, kterou je pro mnohé dnes. 1. série hraného seriálu je adaptací 1. série animovaného seriálu, která nese označení Kniha první: Voda. Voda má celkem 20 epizod, Netflix jich přitom realizoval pouze 8. Výsledkem je tak fakt, že se na některé detaily z 1. série animovaného seriálu nedochází, několik původních epizod 1. série animáku je vměstnáno do sebe a dojde navíc i k čerpání z navazujících dvou sérií Země a Oheň. Dává to smysl, protože tvůrci přesně vědí, kterým směrem bude cesta seriálu směřovat a jak do sebe jednotlivé elementy původního seriálu přesně zapadají. S tím to pochopitelně obnáší i výraznou várku dramaturgických zásahů. Některé jsou cestou k lepšímu (humor z původního seriálu by sem jednoduše nepasoval), někdy k horšímu (Bumi!).  Na hrané Legendě o Aangovi pracoval tým 4 režisérů, kdy každý z nich stal za dvojicí epizod - Michael Goi, Jabbar Raisani, Roseanne Liang a Jet Wilkinson. Tato čtveřice dohromady vytvořila fajn pokus o něco, co by mělo skutečně evokovat ten milovaný svět, který původní Legenda o Aangovi představila. Mínus pochopitelně spočívá v tom, že animace pořád nevyhnutelně svádí k větším možnostem v rámci kreativity. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že minimálně několikrát se ukazuje, že tvůrci hraného seriálu umí dost možná i krapet více porozumět postavám respektive zvládají budovat příběh v novém kabátu tak, aby uspokojivě budoval právě ty silné vztahy z původního seriálu. Je tak nutná dokonalá chemie tří hlavních postav (o tom jistě ví své Wilkinson skrze režii seriálu Percy Jackson a Olympané), je důležité smyslupně pracovat s postavou Sokky v podání Iana Ousleyho, která musí ubrat na svém prapůvodním sexismu a přesto skrze něj budovat arch o úctě k ženskému pohlaví, především je ovšem nutné budovat vzájemný vztah dvou nejlepších postav původního seriálu - Zuka a jeho strýce Iroha. Národ ohně je už ve 20 minut dlouhé expozici prvního dílu zobrazen jako výrazné zlo, síla původního seriálu ovšem pořád tkví též v tom, že se na svět tohoto národa dívá pohledem, který není nutně černobílý. Daniel Dae Kim, který zde hraje hlavního záporáka Ozaie, ostatně prohlásil, že se svou roli rozhodl nepojmout jako Imperátora, ale mnohem tragičtějšího Dartha Vadera. Kim dělá radost, už pouhou dikcí zvládá evokovat Marka Hamilla (když už jsme u těch Star Wars), který Ozaie namluvil v původním seriálu. Když už je ovšem nutné poukazovat na tragické charaktery ve světě ohně, jsou tu Zuko v podání Dallase Liua a Iroh v podání Paula Sun-Hyunga Lee. Dvě nejnosnější postavy původního seriálu jsou nejvýraznější charaktery i v tomto provedení, výkon Leeho je poté po herecké stránce ten nejsilnější. Pouhými gesty totiž zvládá podat truchlení svého Iroha, který v Zukovi vidí svého syna a nevahá nad ním držet ochranou ruku. Motivace Zuka poté zvládá seriál podávat ještě zajímavěji, jeden z nejzajímavějších antihrdinů má tak v podání Liue rozevřen potenciál pro budoucna. Casting ústřední trojice poté nějak zvlášť nepřekáží, i když se o nikom z nich nedá říci, že by podával ten nejvýraznější výkon. Na tu jsou tu jiní (André Sogliuzzo je jako Bumi úmyslně doveden k podobě Bumiho ze seriálu a je to úsměvné). Právě díky nejrůznějším pomrkáváním ke stylizaci původního seriálu zůstává výsledek zábavný, stejně tak je skutečně za pochodu vidět dospělejší přístup. Tempo je chvílemi neukázněné, je to ovšem pořád neduh toho, že má hraný seriál oproti animované předloze zredukovaný počet epizod. A dramaturgický výsledek by díky tomu mohl rozhodně dopadnout mnohem hůř. Seriál má působivou choreografii akčních scén, zvládá scény, které zobrazují schopnosti ústředních postav, realizovat v zajímavě a vizuálně uspokojivé podobě, je vidět, že se moc nešetřilo a třeba město Omashu vypadá skvěle. Tvůrcům nechybí kreativita, ústupky, které mají v kontrastu s předlohou smysl, například představení Azuly v podání Elizabeth Yu je provedeno na jedničku, protože nový úvod této postavy naprosto sedí k její nevyzpytatelné povaze a ukazuje, že s ní Yu do budoucna nebude mít problém. Smysl ostatně rázem dává i postupné zapojování flashbacků, které vždy mají nějaký smysl, upevňuji témata animované předlohy i hrané adaptace - přátelství a lásku. Z hraného seriálu dýchá ten komplexní svět, který není vůbec černobílý, za pochodu se vykupuje mnoho hříchů, které nadělala adaptace M. Night Shyamalana (pokud je tedy skutečně po specifické publikum tak těžké je překousnout), přesto se dost možná nikdy úplně nevyjeví pocit, že by se měl kdykoliv představit zajímavější svět, než ten, který může dodat již známá animovaná podoba. Hrané médium má totiž pořád své hranice respektive hranice fantazie. Hraný seriál Avatar: Legenda o Aangovi se tak může jevit jako ideální kompromis. V mnoha ohledech se tu zachovává věrnost k původní předloze, paradoxně projekt opustili tvůrci původního seriálu, Michael Dante DiMartino a Bryan Konietzko, kvůli faktu, že se chtěli více vzdálit od původního seriálu, kdy Netflix preferoval věrnou adaptaci. Ta poté ostatně dorazí, skutečně se v závěru uzavírá 1. kniha Vody a zároveň je finále s princeznou Yue tak emocionálně silné, jak by mělo být (Amber Midthunder je po Predátor: Kořist oficiálně výrazný herecký objev). Daří se hranému seriálu přitom napodobit kouzlo původního seriálu? V jistém ohledu pořád jen tak napůl. Do velké míry šlo ovšem pořád tak trochu o předem prohranou soutěž. Hraný seriál nicméně zvládá vykoupit pochybnosti, které vybudovala filmová adaptace M. Night Shyamalana. Svět, ve kterém Aang kráčí vstříc svému osudu, může bez větších problémů fungovat i v hraném médiu, na to jde pořád o svět více nežli dostatečně zajímavý. Tvůrci se s obtížným úkolem poprali se ctí a výsledkem je minimálně fajn start seriálu. Ne bezchybný, který by chvílemi neevokoval pocit, že by měl svět Avatara snad ožít až v podobě chystaných celovečerních animáků a údajně i dalšího seriálu. Zároveň v něm je ovšem dostatek kompromisů dramaturgických ústupků a zároveň tvůrčích invencí, že výsledek funguje. A to někdy tak nějak stačí. I díky velké sledovanosti je tak jisté, že se tento seriál ještě vrátí. A adaptace knih Země a Oheň by díky 1. sérii alespoň nemusela brutálně bolet. Původní Avatar: Legenda o Aangovi je již tak kultovní záležitost, že pro mnohé budou pokusy o to převést kouzlo původní animované pecky do hrané podoby jistým trnem v oku. Animovaný seriál přitom nejde vnímat jako absolutní výhru, přesto v mnoha ohledech zároveň o slušně odehraný zápas, kde do velké míry rozhoduje skóre na body. A pozitivních se jich za celých 8 epizod najde více nežli dost. Nechybí přitom úlomky, které stojí za vylepšení, tvůrci se ovšem minimálně slušně porvali s výzvou a zvládli si obhájit fakt, že by mělo dojít minimálně na dodělání dvou zbylých knih (a v případě pokračujícího úspěchu nejspíš nevyhnutelně i na hranou Legendu Korry). Tvůrčí tým s Albertem Kimem si u nejednoho vybudoval zvědavost. Nyní si jistě u některých vybudoval pozornost....   PS: Když už něco nutně vyčítat filmové adaptaci M. Night Shyamalana, mělo by to být zacházení s Appou a Momou. This show is giving my boys justice!

plagát

Megamozog (2010) 

Během prvních let 21. století se v DreamWorks Animation realizovalo hned několik animovaných filmů s parodickým nádechem. Stačí ostatně zmínit jen jméno Shrek, Příběh žraloka byl variací na gangsterky, především první Kung Fu Panda na filmy o kung-fu, Monstra vs. Vetřelci poté odkazují na nejrůznější monster filmy. A pak tu byl Megamysl. V roce 2010 DreamWorks Animation nastartovalo jednu silnou franšízu v podobě Jak vycvičit draka, Shrek: Zvonec a konec byl poté dočasným koncem pro jinou populární franšízu tohoto studia. Megamysl se tak do jisté míry jevil jako černá ovce roku, která navíc dorazila pár měsíců po Já, padouch. Megamysl se ostatně pokračování v podobě seriálu (kterému bude předcházet odpudivě působící celovečerní film) dočká až za týden. Do jisté míry poté za to jistě může fakt, že si Megamysl postupně vydupal kultovní následovnictví. A to naprostým právem. Megamysl Toma McGratha (který Megamysla realizoval mezi druhým a třetím Madagascarem) startuje jako variace na rivalitu Supermana a Lexe Luthora - Kdyby tedy Lex Luthor měl ještě trochu výraznější plešatou hlavu, byl modrý a po vzoru Kal-Ela pocházel z jiného světa. Po vzoru planety Krypton domovský svět Megamysla zaniká, přitom všem Megamysl sice dostane svého věrného Poskoka, zároveň ovšem přeslechne k čemu je dle svého otce vlastně předurčen. Rivalita mezi ním a Metro Manem začíná v podstatě od zániku jejich světů, kdy různé náhody osudu zdánlivě jasně vytesají do kamene, že je údělem Metro Man ochrana města Metro City, Megamyslovi je poté souzeno, aby plnil pozici jeho nepřítele. Metro Man je ostatně ten pohledný hrdina inspirován kromě Supermana mimo jiné také Elvisem Presleym, Megamysl je poté už dle svého vzhledu odsouzen k tomu, aby konal zlo. Vyplatí se ovšem skutečně takhle soudit knihu dle obalu? Megamysl sice startuje jako tuctová variace na superhrdinské příběhy, jakmile ovšem dojde k zásadní porážce Metro Mana, propriety superhrdinského žánru se pořádně začínají ohýbat. Cupitání mezi vzdávání pocty a čistou parodií na superhrdiny je zřejmá (Kosmotáta nevypadá jako Marlon Brando ze Supermana Richarda Donnera pro srandu králíkům), nejdůležitější ovšem je přístup k vyprávění. Jak se zachová záporák, který porážkou svého protivníka přijde zdánlivě o jediný smysl života? Megamysl od dětství tráví čas ve vězení, je souzen za svůj vzhled, očekává se od něj, že budu vždy zlem. Megamysl je v tomto ohledu do velké míry oběť systému, která navíc od malička žije ve stínu jiného návštěvníka z vesmíru. Někoho, kdo je do velké míry stejnou obětí. Napříč Megamyslem se ostatně prolíná motiv volby. Není přitom nutno omílat známé myšlenky o tom, že je nutné k velké moci přistoupit s velkou odpovědností a každé dobro (ying) má své zlo (yang). Jde o to, že si každý může vybrat cestu buďto hrdiny a nebo cestu záporáka, nic není vytesáno do kamene. Původ Megamysla a Metro Mana je paralelou na hned několik protkaných osudů komiksových superhrdinů a jejich úhlavních nepřátel. Je to ovšem pořád do velké míry o rozdílech v zázemích a především o postoji společnosti. Je nepravděpodobné, že se někdo skutečně jako hrdina narodí. Pravděpodobnější je, že si někdo musí status hrdiny vydobýt. Megamysl je horkou sprchu pro všechny, kteří tvrdí, že animované filmy mohou být intelektuálně obohacující pouze pro dětské diváky. Má v sobě totiž tolik chytrých motivů, že by je mu kdejaká moderní supehrdinská záležitost snadno záviděla a Megamysl rozhodně není prvoplánovou záležitostí pro děti, nejen díky várce skutečně seriózních a dospělých témat. Titulní postava je posedlá tím, že představuje zlo pro svého protivníka, jakmile ovšem o něj přijde, všechny ty únosy a destrukce města najednou přestávají dávat smysl. Logickým krokem pro někoho, kdo přišel o smysl života, je najít náhradníka, i když taková tréninková montáž jasně naznačuje, že nešlo o toho nejvypečenějšího kandidáta. Krom výtečné hudební dramaturgie (Michael Jackson AC/DC, Guns N' Roses, Electric Light Orchestra....) je tu navíc hudba dua Hans Zimmer a Lorne Balfe (I'm the Bad Guy!), film obsahuje i spousty zábavných vizuálních gagů, především ovšem skutečně zobrazuje uvědomělý příběh o tom, že konfrontace se zlem může probudit dobro i v někom, kdo svou dobrou stránku dávno zakopal. Šťávu filmu dodává i parádní výběr dabérů (Brad Pitt je jako Metro Man castingová trefa, Jonah Hill se na roli Hala Stewarta výtečně hodí, Will Ferrell do dabingu hlavní role dává veškerou možnou energii....), potěší v něm i výtečně budovaná romance, která v titulním představiteli zla začne klíčit něco pozitivního. Mezi nejvíce emotivní momenty film ostatně patří konfrontace Megamysla s jeho chůvou Poskokem, emocionální konfrontace za doprovodu deště i moment, kdy Megamysl zalituje, že on není ten, který by měl prvoplánově získat svou vyvolenou a odletět s ní k západu slunce. Výtečně díky tomu funguje i finále, který nakonec ukáže, že pravý hrdina někdy může skrývat nečekanou tvář. Je to pořád velkolepý superhrdinský film, kterému nechybí velkolepá akce, v rámci animace mu poté nejde vytknout výtečná technická stránce (především osvětlení nočního Metro City nebo déšť). Stylizací ústřední postavy připomínají své dabéry (promiň Wille Farrelle!), především se s nimi ovšem pracuje nějak zajímavě. Ať už je Hal Stewart v záběru sebevíce opovrženíhodný záporák, film nějak schopně pracuje s jeho motivací, odhalením toho, že mu superschopnosti nedají absolutně vše, co by chtěl a jsou úkazem toho, co se stane v moment, kdy schopnosti obdrží ne zrovna dvakrát ideální postava. Samotný film ostatně skrývá několik sofistikovaných narážek k budoucímu vývoji zápletky, nikdy se ovšem nevybaví pocit, že by se tu vyloženě jelo až příliš dle bezpečných schémat. Ano, vývoj zápletky je možná předvídatelný, odkazového utahování si ze superhrdinského žánru je do jisté míry jako šafránu, přesto Megamysl pořád pracuje s nosný a zajímavým konceptem, který se navíc povedlo přenést do více nežli uspokojivé podoby. I proto potěší, že i když se Megamysl v době svého uvedení nedočkal toho největšího přijetí, nejen kultovní following mu za ty roky dal za pravdu. Megamysl se i po letech v jistých kruzích vystavil jako instantní animovaná klasika, která i po letech zvládá nejen pobavit, ale též emocionálně uspokojit. Pracuje navíc s tak zajímavým konceptem, který by skutečně kdejaká aktuální konkurence v rámci komiksového žánru záviděla. Megamysl tehdy nebyl největším úspěchem a proto se ani okamžitě nedočkal oznámení prací na čistokrevném pokračování, po více než dekádě ovšem dojde na seriál Megamind Rules!, kde se Megamysl bude snažit stát nejen hrdinou, ale také influencerem. Už pilotní film Megamysl vs. the Doom Syndicate působí nejen odpornou animací a absencí původních dabérů tragicky, existence tohoto dodatku naštěstí kvality původní pořád do jisté míry nedoceněné animované pecky ovšem jen tak neshodí....

plagát

Dr. Divnoláska alebo Ako som sa naučil nerobiť si starosti a mať rád bombu (1964) 

Stanley Kubrick za svůj život „realizoval“ pouze 13 celovečerních filmů, na druhou stranu je mnoho jeho filmů legendární záležitostí. 2001: Vesmírná odysea patří mezi nejuznávanější sci-fi všech dob, Osvícení zase mezi nejuznávanější horory všech dob, stejného uznávání se poté dočkaly také Olověná vesta, Mechanický pomeranč nebo také Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kubrick sice realizoval pouze 13 celovečerních filmů, za svou kariéru ovšem zvládl pokrýt prakticky každý stěžejní žánr. A v případě Dr. Divnolásky došlo na komedii. V případě Kubricka pochopitelně na krapet ambicióznější.  V roce 1964 už nějakou dobu probíhala studená válka mezi USA a Sovětským svazem, 2 roky nazpátek poté došlo ke kubánské krizi. I tentokrát Kubrick šáhl po předloze, v tomto případě po knize Red Alert od Petera George. Politická satira, která se i díky palčivému tématu nevyhýbá černému humoru, je dalším Kubrickovým zásadním milníkem a i tentokrát patří Dr. Divnoláska mezi nejuznávanější zástupce svého žánru.  Slavný komik Peter Sellers tu zazářil hned v trojroli, kromě titulního Dr. Divnolásky, bývalého nacisty a na invalidním vozíku, také jako prezident USA Muffley a kapitán královského letectva Mandrake. Sellers tu utvrdil pozici hereckého chameleona, kromě něj tu poté byl George C. Scott (který se tu jako generál Turgidson objevil pár let před tím, než mu titulní role v Generálu Pattonovi přinesla Oscara), Sterling Hayden jako paranoidní brigádní generál Ripper a nebo James Earl Jones, pro kterého byla role poručíka Zogga filmovým debutem. Film plný výrazný výkonů ovšem táhne především zmíněný Sellers. Ve třech rolích střídá přesvědčivě akcenty, úroveň serióznosti pojetí postav a snadno se mu daří až budovat dojem, že jeho tři charaktery vlastně nehraje stejný herec. Síla Kubrickovi satiry tkví v tom, že zůstává silná a strefuje se do černého i v dnešní době (téma strachu z atomových bomb a napjatých politických vztahů je nevyhnutelně příliš aktuální), film díky tomu zvládá být zábavný, přesto z něj též zvládá funkčně mrazit. Film úmyslně sleduje směšnost průměrného myšlení zelených mozků, které snadno implikuje nějakou nadsázku, přeci jen ovšem ve finále není tak daleko od pravdy. Základy filmu sice stojí na vážné knižní předloze, Kubrick ovšem v tehdejším kontextu film obohatil o nadsázku a nádech absurdní podívané, která jakoby se odehrávala ve zcela jiném světě. Přesto jde pořád o náš svět, který je snadné rozeznat i přes nějakou tu Kubrickovu fabulační přidanou hodnotu. Rodeo na bombě snadno patří mezi nejvíce ikonické momenty komediálního žánru. Stejně tak spousty momentů tak funguje, protože jsou přehnané a působí skutečně jak z jiného světa (jen si zkuste představit, že by v roce 1964 volal Lyndon Johnson Nikitovi Chruščovovi s tím, že omylem spadla jedna bomba).  Kubrickova vize i tentokrát působí zcela puntičkářsky dokonale, prim v tom hraje úžasná vizuální stránka, působivá výprava i spousta sofistikovaně promyšlených záběrů. Do velké míry komorní záležitostí její komornost bohatě stačí, především proto, že se i přes komornější prostředí tady pořád řeší důležitá téma jako je jaderná hrozba a s tím i hrozba 3. světové války. Jména postav mají skrytý podtext (Jack Ripper -Jack Rozparovač), stejně tak se i přes nadsázku a satiru Kubrick vyhýbá fraškovým momentům a pořád i přes uvolněný satirický nádech servíruje podívanou na úrovni, která dokáže i z pouhopouhého bunkru udělat vizuální orgie. Tvůrci jako Kubrick v dnešní době holt chybí. Silně ostatně působí i závěr, který ihned po výbušném rodeu nabídne plán Dr. Divnolásky na spasení lidské civilizace, která i díky Divnoláskově minulosti snadno svádí k naplnění ideálu Adolfa Hitlera a jeho „čisté rasy.“ Pak už jen chybí mrazivá pasáž zobrazující skutečné výbuchy atomových bomb a otevřený nádech tragédie. Pro Kubricka šlo jistě v mnoha ohledech o fascinující otevřená vrátka, možná proto se sám v roce 1995 rozhodl pro realizaci pokračování s názvem Syn Divnolásky, kdy chtěl, aby se režie filmu chopil Terry Gillam, tvůrce filmů jako Brazil, 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas. Scénář nikdy nebyl dokončen a Gillam se i přes zaujetí námětem o filmu nedozvěděl až do Kubrickovi smrti v roce 1999. Těžko říct, jak by Kubrickem schválené pokračování jeho filmu v režii Gilliama dopadlo, odkaz Dr. Divnolásky bude nicméně alespoň žít v podobě chystané divadelní hry, kde si po vzoru Petera Sellerse na prknech Noël Coward Theatre zahraje několik rolí Steve Coogan.  Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je i po 60 letech filmem, který zvládá být satirický rýpavý, v mnoha ohledech zábavný svou absurdností, stejně tak ovšem mrazivý a chtě nechtě aktuálnější, než se kdy vůbec mohlo zdát. Ať už nás nejvíce mrazí z potencionálních atomových výbuchů, žití v podzemí a nebo nevyhnutelný návrat totalitního nebo diktátorského režimu. Kubrick vážnou předlohu nerealizoval s tím nejvážnějším nádechem a spousty momentů svou zábavností funguje. Neznamená to ovšem, že by Kubrick přes to vše skutečně nezvládl v roce 1964 v mnoha ohledech trefit do černého. Zvláště kdy některé ústřední postavy svým myšlením snadno evokují Donalda Trumpa, svou zmateností poté Joea Bidena. Seznam filmů v Národním filmovém registru pro kulturně, historicky nebo esteticky důležité filmy se nevyhnutelně rozrůstá, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je nicméně jedním z těch filmů, který na ně patří zcela právem....

Posledné hodnotenia (10 349)

Zvláštny spôsob života (2023)

25.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi (2024) (seriál)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Legendy (2024) (epizóda) (E08)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Sever (2024) (epizóda) (E07)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Masky (2024) (epizóda) (E06)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Cesta do světa duchů (2024) (epizóda) (E05)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Do temnoty (2024) (epizóda) (E04)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Omašu (2024) (epizóda) (E03)

23.02.2024

Avatar: Legenda o Aangovi - Válečníci (2024) (epizóda) (E02)

22.02.2024

Reklama

Posledný denníček (4)

FILMOVÉ TÉMA- JAK MOC (NE)ÚSPĚŠNÝ BUDE BLADE RUNNER 2049?

Jedna z neočekávanějších novinek podzimu 2017 dorazila do kin a již zítra v neděli se dozvíme její celkové výsledky napříč světem. Jak to tak ale vypadá, moc důvodu k radosti nebude. Pojďme si shrnout základní fakta:


Blade Runner 2049 je pokračováním filmu Blade Runner z roku 1982. Ridley Scott tehdy slavil úspěch prvního Vetřelce (Od jehož premiéry nás už dělí šílených 38 let!) a jeho další štafeta byla právě adaptace románu Philipa K. Decka z roku 1968 Sní Androidi o elektrických ovcích? Do hlavní role byl obsazen Harrison Ford a rozpočet filmu činil 28 milionů dolarů. Kritika ale film nejen sjela ale celkové tržby byli slabých 33 milionů dolarů (A Ridleymu navíc trvalo do roku 2007 než natočil svůj vysněný Final Cut tedy tak jak měl podle něj film vypadat)


Blade Runner si během let vybudoval obrovskou základnu a spoustu lidí ho zařadilo mezi kultovní sci-fi bok po boku Star Wars či Star Trekem.


Zvěsti o pokračování se objevili již v roce 1999 avšak nedošlo k němu. V roce 2009 začal Ridley Scott a jeho bratr Tony (Režisér dodnes legendárního Top Gunu, budíž mu země lehká!) vytvářet prequelovou sérii skládající se z 5-10 minut avšak i z toho sešlo.

 

V roce 2011 se začal vytvářet nový Blade Runner a co se týče režiséra se myslelo na Christophera Nolana (Trilogie o Temném rytíři, Počátek, Intersteller, Dunkerk) nakonec však měl režírovat opět Ridley Scott. V roce 2015 se však Ridley Scott přesunul z postu režiséra na poli producenta aby se údajně více věnoval novým Vetřelcům a na post režiséra dal Denise Villeneuva (Zmizení, Nepřítel, Sicario: Nájemný vrah, Příchozí)


Pak se obsadilo obsazení s Ryanem Goslingem v čele a začalo se natáčet a film tento týden dopotuloval do kin a je na čase začít se bavit o tom jak moc (ne)úšpěšný bude.


Blade Runner 2049 byl již při natáčení nazýván nejdražším nezávislým filmem všech dob. Jaký je vlastně rozpočet? Oficiálně není známo ale jedná se o něco mezi 150-185 miliony dolarů (!)


Spousty lidí si jistě vzpomene na film Šílený Max: Zběsilá cesta který v roce 2015 při rozpočtu 150 milionů dolarů vydělal 378 milionů dolarů. Musíme si ale probrat pár ale:

1) Šílený Max: Zběsilá cesta je především akční jízda na kterou lidi mohli jít a mohli mít o zábavu postaráno. Blade Runner 2049 je depresivní, špinavý film tedy typ filmu na který lidí nemají moc náladu.

2) Šílený Max: Zběsilá cesta trval 120 minut. Blade Runner 2049 trvá 165 minut. I minuty jsou v tomto důležité. Čím méně času tím více se dá za den promítat. (Dodnes si vzpomínám když Vlka z Wall Street dává na Novém Smíchově v Cinema City 3x denně a na promítání bylo prakticky vyprodáno. Vlk z Wall Street sice trval 180 minut ale pořád šlo o film kde si podvodníček vydělává peníze, souloží s prostitutkami, fetuje drogy a dělá bordel. Vlk z Wall Street si tak při rozpočtu 100 milionů dolarů vydělal 392 milionů dolarů)

3) Šílený Max: Zběsilá cesta za první víkend v Americe vydělal 45 milionů dolarů a celkově si z Ameriky vydupal 153 milionů dolarů (a k tomu přidal 700 tisíc poté co měl díky Oscarovým nominacím ještě speciální projekce). Američtí novináři tipovali otvírák za 54 milionů dolarů a celkově z Ameriky 134 milionů dolarů. Pátek z Ameriky však dává jenom 12 milionů dolarů.


Blade Runner 2049 je experiment a je zázrak, že v současném Hollywoodu vznikl. Zvláště při tak šíleném rozpočtu. Jedno je však jisté: Jestli film propadne může to znamenat, že se podobného experimentu už jen tak nedočkáme. A to by byla škoda.
A můj skromný názor? Amerika zajistí určitě stovku a zbytek světa určitě 200 milionů. To dám dává 300 milionů dolarů což je prostě málo..... Oscarové nominace nás sice neminou pořád to ale nezachrání rozpočet. A stejně jako se další Šílení Maxové nehýbou z místa stejně tak se z místa jen tak nepohnou další Blade Runnerové.

 

Takže až zase budete hudrovat, že v kinech už není nic jiného než Star Wars, Marvel či Rychle a zběsile..... Vzpomeňte si na to, že jste měli podpořit tento vizionářský projekt ještě když byl čas.

FILMOVÉ TÉMA- JAK MOC (NE)ÚSPĚŠNÝ BUDE BLADE RUNNER 2049?