filmfanouch

Ricky Stanicky je projekt, který se v Hollywoodu chystal už počátkem uplynulé dekády, za tu dobu se kolem titulní role motali James Franco, Joaquin Phoenix nebo Jim Carrey. Film zdánlivě uvězněn ve vývojovém limbu ovšem přeci jen nakonec vznikl. Jen si nakonec hlavní roli zahrál John Cena. Po oscarové Zelené knize se režisér Peter Farrelly vrátil ke komediálnímu žánru, kterým si Farrelly ve spolupráci s bratrem Bobbym skrze filmy Blbý a blbější nebo Něco na té Mary je udělal výrazné jméno. Po vzoru jeho Na pivo do první linie je u toho i tentokrát Zac Efron a celé by to mohlo vlastně sympaticky připomenout kořeny Farrellyho tvorby. Dostavilo se něco takového? Už na papíře celá zápletka nezní nejnosněji, přeci jen ovšem jistě skrývá nějaký ten komediální potenciál. Pokud se tedy člověk nutně nezamyslí nad logikou toho, jak se skutečně může ústřednímu triu 20 let držet v lidech přesvědčení o existenci někoho, kdo neexistuje. Komedie bratrů Farrellyových byly vždy tak trochu přitažené za vlasy a často sázely na „buranský humor“, chvílemi má ovšem vkusností Ricky Stanicky spíše blíže k Návratu blbého a blbějšího nežli původnímu Blbý a blbější. Ricky Stavinsky dokáže potvrdit, že má John Cena neskutečný komediální talent a dokáže tuto komedii do velké míry držet na svých bedrech. Jermaine Flower a Andrew Satino jsou fajn, Zac Efron poté sice hraje v komedii, jeden emocionální moment ovšem po filmech Zlo s lidskou tváří, Zlato, Farrellyho Na pivo do první linie a Železní bratři dokáže, že je nutné ho brát jako skutečně schopného a seriózního herce, který se snadněji a snadněji vzdává statusu hvězdičky z Disney Channel. Navíc vždy potěší nějaká ta výraznější role pro Williama H. Macyho. Jde sice o mládeži nepřístupnou komedii, nejde zní ovšem cítit ta pravá drzost, která přímo i po letech trčí z Blbého a blbějšího, Něco na té Mary je nebo Já, mé druhá já a Irena. Ono se hlavně skutečně ukáže, že jak zápletka zní zajímavě, rychle se ukáže, že vlastně žádný větší potenciál neskrývá. Za pochodu se to snaží předávat nějaké myšlenky, kdy by nejvíce měla především nejspíš trčet ta o přebírání zodpovědnosti za své činy a především o tom skutečně dospět, všechno je to ovšem tak nějak ploché. Těžko říct, jak moc si prvotní nápad na film prošel velkými změnami a jak se to na scénáři, na kterém se mělo celkem podílet šest lidí, podepsalo. Náznak Farrellyho tam pořád jsou, protože fajn idiotského humoru je tam pořád dost. Ale nestačí to. Onen ten koncept nakonec působí jako snaživá práce nějakého ucházejícího studenta kreativního psaní, který dostane za úkol vymyslet na sebetěžší námět nosnější zápletku. „Tři kluci si vymyslí kamaráda, na kterého následně hází všechny problémy až do dospělosti a teď musí najít herce, který ho bude hrát.... a piš vole!“ Lépe by si s tím nejspíš neporadil ani Charlie Kaufman v nejlepší fázi, Quentin Tarantino v nejlepším rozpoložení, či Zdeněk Svěrák v nejprogresivnějším období. Chvílemi to vlastně nepůsobí jako film, který vznikal už před nějakými 14 lety, ale film, který vznikl už v 90. letech. Ano, je tam TikTok, moderní technologie a zpívá se tam o masturbaci (Big Mountain jistě budou pyšnější než v případě Jumanji: Vítejte v džungli!), přesto to celé působí, že se Farrelly chce v nějaké formě vracet ke kořenům. A zakopaný pes nejspíš netkví v tom, že by u toho tentokrát nebyl s bratrem. Spíše v tom, že si na návrat ke kořenům skutečně nevybral nejsilnější materiál. Poštěstí se alespoň u chystaného Dear Santa, který bude po scenáristické stránce prvním společným filmem bratrů Farrellyových od Návratu blbého a blbějšího? Ví vil sí. Ricky Stanicky se nejspíš v development hellu zasekl právě kvůli faktu, že nikdo pořádně nevěděl, co s ním, člověk by automaticky chtěl vidět tu verzi scénáře, která se svého času objevila na Black Listu nejlepších nerealizovaných scénářů. Těžko totiž věřit tomu, že by se na něm mohl objevit právě výsledný paskvil. John Cena to svou neskutečnou energií tahá nahoru, Zac Efron opět dokazuje, že umí skvěle hrát a celé to má vlastně sympaticky hřejivé vyústění zápletky. Ale to nějak nezakryje fakt, že je cesta k uspokojivému závěru celkem trnitá. Ve výsledku někde kolem 50%....

Kvalitních fantasy je v posledních letech jako šafránu, přesně proto jsou také na nové zástupce tohoto žánru často kladené vysoké nároky. Jistě, nástupci Souboje titánů, Barbara Conana, Nekonečného příběhu, Pána prstenů, Hvězdného prachu se nemohou rodit každý den, realizovat fantasy žánr ovšem není jednoduché. Své o tom ví Netflix, který se tam na fantasy vsadí a většinou to nedopadá moc dobře (zdravíme filmy jako Škola dobra a zla nebo Snivokraj). Mladá dáma přislíbila film o silné ženské hrdince s nádechem emancipace, Millie Bobby Brown už je díky Stranger Things a Enole Holmes delší dobu jednou z hlavních tváří Netflixu, Juan Carlos Fresnadillo poté sice není režisér, který by točil pecku za peckou, alespoň je ovšem většinou záruka, že se na jeho film bude dát dobře koukat (úvod jeho 28 týdnů poté). Dokázal Dan Mazau, scenárista zodpovědný za Hněv Titánů a Rychle a zběsile 10, dodat dostačující příběh, kterým zvládá Millie Bobby Brown projít v rámci jistého testu ohledně toho, zda jí po Stranger Things vlastně může v Hollywoodu čekat nějaká zářná herecká budoucnost? Pokud má být Mladá žena rozjezdem nějaké nové potencionální franšízy (náznaky už pochopitelně existují), rozhodně jde o lepší expoziční start nežli tomu bylo v případě první Enoly Holmes. Fresnadillo plní své povinnosti a díky tomu jeho film skutečně vypadá hezky. Film se snaží evokovat krapet drsnější pohádku, která má své výrazné hororové momenty, poprvé od Hry o trůny (a oukey.... Rodu Draka) se tu představuje drak, ze kterého jde snadno respekt. Rychle zamrzí, že Disney dle Fresnadilla zrušil výrobu jeho hraného Meče v kameni, protože by v podobném podání mohl příběh Artuše a Merlina fungovat super. Pro Millie Bobby Brown jde v jisté formě o takový herecký zátěžák a dokáže jím projít. Jenže zde se projevuje především to, že Brown těží z možností, který jí scénář nabízí. A ty v průběhu nejsou dvakrát nejpříznivější. Už samotný trailer naznačuje, že se tu krapet ohýbá klasické pohádkové klišé o šťastném konci v podobě prince na bílém koni, jenže zde se projevuje jeden neduh - možná mě něco do sebe, že by příběh o silné ženské hrdince měla psát především žena. Je naprosto v pořádku, že vznikají filmy o emancipaci a silných ženských hrdinkách a každý takový film nebude být holt tak univerzální příručkou feminismu pro začátečníky jako Barbie. Ale ne, silná ženská hrdinka se skutečně netvoří tím způsobem, že jsou všechny mužské postavy do jednoho vykreslené jako slabochové a hlupáci! Výrazné obsazení vedlejších rolí přitom Malá žena má, máme tu Angelu Bassett, Robin Wright nebo Raye Winstonea. Všichni z nich poté mají přeci jen šanci se trošku předvést, ale to čistě kvůli faktu, že jsou dobří herci. Ne kvůli faktu, že by se opírali o extra dobrý scénář. Příběh holt není nejsilnější, drak je poté sice cool, přesto se za pochodu projeví jasné neduhy digitálních efektů. A zamrzí to především v moment, kdy by si Elodie mohla rázem v klidu zajít na kávu s Daenerys Targaryen. Jestli ten film táhne, je to paradoxně Millie Bobby Brown, která zvládá působit přesvědčivě i v momentech, kdy máchá mečem. Film nejspíš úmyslně dorazil na Mezinárodní den žen a skutečně zvládá představit uvěřitelnou ženskou hrdinku. Jen ta linka ženské emancipace a girl power není tak nosná, jak se nejspíš leckdo z dramaturgů mohl dušovat. Ti dramaturgové, kteří způsobují, že se film často táhne a pokud se vlastně v traileru slibuje nějaká velkolepá fantasy řezba, diváka čeká velké vystřízlivění. Na to je tam až příliš mnoho krčení za kameny. Zmínky o inspiraci Vetřelcem Ridleyho Scotta přeci jen za pochodu působí směšně a to i přes fakt, že tam jsou jistě nosné paralely. Má to jistě nosné produkční hodnoty, které jsou poznat na výpravě i kostýmu, hudba Davida Fleminga (produkovaná Hansem Zimmerem) poté má své silné chvíle. Nějaký výraznější feministický přesah sice chybí (i přes fakt, že se každý mužský postavě snadno přeje nějaký utrpení) a celé to prostě zůstane ve finále prázdné. Jako potencionální ,,pilot´´ potencionálně fantasy série to jistě obstojí. Jen se to v průběhu čím dál tím víc projevuje jako takové navoněné nic. Bude to mít velká čísla, Netflix rychle oznámí plány na pokračování, které buďto vznikne a nebo ne (vzpomeňme na zrušené plány na pokračování filmů Bright nebo 6 Underground). Když už ovšem pokračování dostala už Enola Holmes (a dopadlo líp než předchůdce), i Elodie by si jistě nějakou další šanci zasloužila. A Brown se snad po konci Stranger Things a rozloučení s Eleven chopí i nějaké postavy, jejíž jméno nezačíná na E. Zázrak se nekoná, Netflix to přesto umí mnohem, mnohem, mnohem hůř. Mladá dáma neurazí, naopak je chvílemi vlastně docela fajn, protože Brown prochází zátěžovým testem hereckých schopností a Fresnadillo umí točit. Pokud bylo ovšem cílem realizovat feministickou temnější fantasy pohádku se silnou ženskou postavou, výsledek se i přes očividné snahy míjí účinkem. Neurazí to. Ale v katalogu Netflixu se to stejně jako většina jeho originální filmové tvorby ztratí příliš snadno....

Seriáloví Gentlemani jsou úkazem toho, jak má fungovat seriál, který vychází z filmové předlohy. Guy Ritchie a jeho tým nenadělil pouze rozředěnou variaci na jeho filmové Gentlemany,  naopak dodal pozoruhodný seriálový tvar, který sleduje přežívání protagonisty ve světě plném nebezpečných postav, intrik a násilí. A tohle přežívání člověka prostě občas semele. Theo James po herecké stránce mile překvapil, Daniel Ings si poté nejeden moment krade pro sebe. Zdánlivě epizodické vyprávění poté vede k výtečně vybudovanému finále. Člověk chce po konci snadno více a to i přes  fakt, že tu tentokrát není Mickey Pearson nebo Coach. Tak třeba příště. Málokterý seriál si za poslední dobu tak moc říkal o 2. sérii....