filmfanouch

Hudba Michala Davida se nevyhnutelně dál a dál pokouší o průlet filmovými plátny. Zpočátku svou přítomnost nabízela ve filmech Jaroslava Soukupa, což vyvrcholilo dvojicí filmů Discopříběh. Dlouhá léta se poté Michal David pokoušel o realizaci třetího Discopříběhu, kvůli problému s autorskými právy ovšem nakonec došlo na samostatný muzikál Decibely lásky, který svou tragičnost vykupoval snad pouze solidní kamerou (z nějakého důvodu fyzicky přítomného) Vladimíra Smutného. Svět se ovšem točí dál, tentokrát došlo na adaptaci Davidova muzikálu Andílci za školou, jehož režie se chopil Jan Lengyel, tvůrce takových mistrovských děl jako.... Bastardi 2. Vznikl po delší době fungující český muzikál? Naivové! Adaptace muzikálu, která byla natočena již v roce 2018 a kvůli COVIDU-19 se odkládala až do letošního vydání je adaptací muzikálu, který v Divadle Broadway zažil poměrně solidní úspěch a jeho režie se tehdy ujal Filip Renč. Lengyel pro svůj film nepřebral žádného herce z divadelní hry, Sabinu Laurinovou tak například v roli ředitelky školy nahradila Kateřina Brožová, Josefa Vojtka v roli třídního učitele zeměpisu poté Petr Kolář. Celovečerní adaptace poté nemá být čistě věrnou adaptací, například ve filmu má hlavní hrdinka místo mladšího bratra mladší sestru. Všechny tyto zajímavosti a potenciální funkčnost původního prvního teenagerského českého muzikálu ovšem ve finále není vůbec důležitá, po zhlédnutí filmové adaptace totiž zbydou pouze oči pro pláč a počátek nadějí, že se film rychle vykouří z hlavy a nezanechá na divákovi závažné psychické účinky. Na průměrný český film, který je komedií a snaží se upoutat prakticky celou rodinu, se víceméně z pochopitelných důvodů dívají často diváci skrze prsty. Když si většinou vyrazí do kina, doufají především ve fakt, že je investovaná částka do návštěvy kina nebude bolet. Automaticky tak divák při platbě okolo 140-180 korun za lístek sledování očekává alespoň minimální technickou zručnost, očividnou snaživost a především absenci pocitu, že si tvůrci z diváka dělají dobrý den a divák tak prakticky uzavřel smlouvu s Ďáblem. Tak přesně pravý opak Andílci za školou bez problému nabídnou.  Už od počátku tak může diváka vyděsit až televizně laciný vizuál, nulová kreativita a pocit ochotnické a staticky pořízené podívané, vedle které by si divák s klidným srdcem rázem dal maratón obou Discopříběhů završený Decibely lásky jako třešničkou na dortu. Andílci za školou prakticky po celou dobu působí jako ten typ muzikálu, který by se měl skládat ze zhruba šesti hudebních čísel a rázem někomu došlo, že v rámci pravidel muzikálu musí být na všechny ta hudební čísla přece být nalepený nějaký děj a v něm nějaké ty postav. Výsledek tak přináší sled karikaturních postaviček, které své chování a motivace mění lusknutím prstu a Andílci za školou rázem nabírají tvar filmu, který nějaké smysluplné dramaturgii či alespoň racionální ucelenosti vzdává vztyčený prostředníček. A tím pádem prakticky i samotnému divákovi. V průběhu se Andílci za školou více a více profilují jako ideální podívaná pro filmového masochistu. Filmy z produkce Tomáše Magnuska posledních 13 let prakticky schytávali jednu bídu za druhou a i když to bylo naprostým právem, z filmů náchodského učitele alespoň byla přeci jen chvílemi cítit nějaká ta snaha, která skutečně dokázala vyvolat pocit, že si Magnusek plní své sny a točí filmy, i když sebehorších kvalit. Filmoví Andílci za školou ovšem v průběhu více a více posouvají otazník v oblasti důvodu své existence. Podporují to i herecké výkony bez jiskry, ať už v oblasti starších a zkušenějších herců či mladé generace. Pokusy o humor bohužel nejsou ani snesitelně infantilní, ale pouze ubohé a trapné (running joke s holky Němcovými začne každého racionálního člověka štvát po dvou nahozeních) a v průběhu si jen stačí odškrtávat různé charakterní karikatury. Když je nejsnesitelnější postavou školník v podání Michala Davida, který žije druhý život jako vymetač kasin, je to jasná známka toho, že je něco skutečně špatně. Laciný humor, který často sází na dvojsmysly a nedokáže dovézt alespoň do tak pitomé pointy, aby ta pointa byla alespoň pitomě vtipná. Andílci za školou v průběhu více a více působí jako film, který se musí odehrávat v alternativní časové linii, kde nemohlo dojít k událostem 19. 11. 1989 a Andílci za školou tak skrytě poodhalují, jak by systém fungoval, kdybychom se soudruhů nezbavili. Svět, kde neexistuje něco jako spravedlnost, smyslnost a realističnost. V průběhu filmu je nadhozeno, že je bývalý zeměpisář bývalá rocková hvězda, který dokonce znal Karla Gotta, že je učitel hudební výchovy údajně úchyl a že sestra hlavní hrdinky je možná lesba. Pokud někdo čeká, že cokoliv z tohoto bude mít v průběhu nějakou důležitost a smysl v příběhu, ten opět čeká marně. Všichni deváťáci poté v průběhu začnou působit jako vyložené zrůdy, v průběhu přitom jedna postava dojde sebereflexe a dodá, že by se neměli jeho spolužáci a dost možná i on sám chovat jako úplní kreténi. Ale ani to nikam nevede. Ve světě Andílku za školou neexistuje něco jako dobro nebo zlo, ale pouze obsáhlý počet postav, kterým divák přeje nezměrné utrpení.  V průběhu jen stačí pozorovat i neschopnost ideálního nasvícení. Někdy jsou jednotlivé záběry naprosto přesvětlené, někdy naopak poměrně tmavé. Je to jakoby všichni přítomní skutečně rezignovali a zapomněli například na solidní řemeslnou zručnost Renčových Rebelů či například zapomněli na podobné muzikály ze zahraničí. Sliby tvůrců o české Pomádě přitom pochopitelně při sledování rychle berou za své, Andílci za školou se ovšem nedokážou přiblížit ani k High School Musical. I díky nepřesvědčivým výkonům, kdy například hlavního mužského deváťáka hraje Vojtěch Drahokoupil, v době natáčení 22-letý mladík. Stačí pak jen sledovat a vnímat nepovedené Lip synci, jak se děj a s nimi spojený vývoj postav rozsypává pod rukama a všechny konflikty se v závěru pochopitelně velmi snadno vypaří.  Po zhlédnutí Andílků za školou se divák může cítit špatně. Špatně v tom, že tak dlouhá léta nadával na filmy Tomáše Magnuska, Zdeňka Trošky, Marty Ferencové či Evy Toulové. Andílci za školou tak v tomto ohledu alespoň skutečně posouvají hranice. Problém přitom nutně netkví v samotném muzikálu Michala Davida, dá se například věřit, že někdo schopný by z muzikálu Děti ráje dokázal sestavit funkční adaptaci. Tohle ovšem působí jako přehlídka schopností boomerů, kteří se nevěrohodně snaží vytvořit příběh, který sází na vzhled do generace, které nerozumí. Připomíná to například nepochopení aktuálního genderového nastavení ve společnosti v nedávném Po čem muži touží 2. V tomto ohledu Andílci za školou přelomoví nejsou, v České republice má s tímto problém mnoho tvůrců. Nikdo předtím ovšem nedokázal posunout hranice nevkusu tak vysoko. Nebo spíš hluboko?  Existuje věc jako velmi blbé filmy. Existuje věc jako velmi špatné filmy. Tyto filmy přitom alespoň mohou mít předpoklad průměrného stereotypu modelek. Takové to staré známé ,,hezká, ale úplně blbá´´. Andílci za školou ale nejsou ani tou průměrnou modelkou. Díky odumírání mozkových buněk blíže mají například k synonymu pro holokaust.....

Nejúspěšnější hudební sólový umělec všech dob, který na první pohled dosáhl pravého amerického snu a z chudých poměrů se vydrápal na pozici jednoho z nejznámějších hudebníků všech dob. Ve skutečnosti ovšem též oběť manipulace, které rychle dosáhnutí bohatství a náhlý příval fanoušků po celém světě přerostlo přes hlavu. Elvis Presley, přezdívaný jako Král Rock 'n' Rollu, dost možná patří mezi nejtragičtější osobnosti hudebního světla, kdy bylo jasné, že po televizním filmu z roku 1979 (v televizním filmu od Johna Carpentera si hudební legendu zahrál Kurt Russell) nevyhnutelně jednou dojde na nové zpracování tohoto příběhu. A v součtu dává smysl, že se Presleyho příběhu chopil Baz Luhrmann.   Australan Baz Luhrrmann nepatří mezi tvůrce, kteří by do kin chrlili jeden film za druhým a při pohledu na jeho výkonnost budou nejspíš fanoušci jeho tvorby rádi pokud 59-letý režisér zvládne ve své kariéře realizovat alespoň další dva celovečerní filmy. Luhrmann si ovšem rozhodně neplete pojmy kvantita a kvalita. Za posledních 30 let sice realizoval pouze 6 celovečerních filmů, každý z filmů v Luhrmannově kariéře ovšem splňoval podmínky audiovizuálně a technicky vyšperkované podívané, Luhrmanna jde dost možná vnímat jako jednoho z nejlepších vizuálních vypravěčů své doby. Kromě vizuálně opulentního přístupu poté ovšem často Luhrmannovy filmy spojuje t éž kreativní hudební dramaturgie i nějaká ta tragédie, která bývá prakticky vždy spojená s nějakou tragédií. I proto tak v součtu dává naprostý smysl, že se režisér Romea a Julie z roku 1996, Moulin Rouge! nebo poslední adaptace Velkého Gatsbyho chopil právě Elvisova životního příběhu.   Elvis přitom při startu retrospektivního vyprávění může působit právě jako pohádka o balíkovi, který to ze dna dotáhne na vrchol, dočká se naplnění svého amerického snu a zapíše se do historie hudby. Epos o Elvisovi ovšem nevyhnutelně kvapí k tragickým motivům. V rámci 160 minut tak Elvis vypraví o poměrech v americké společnosti v 50-70 letech, naivitě, setkání s realitou i pádem na samé dno. Luhrmann přitom při vyprávění sází na archivní záběry, po vzoru Moulin Rouge! a Velkého Gatsbyho opět dokáže křížit dobovou muziku s moderní hudbou (dojde na Doju Cat i Eminema) a v jádru tak i přes audiovizuální a technickou vyšperkovanost zůstat tak trochu sympaticky neukázněnou podívanou.   Luhrmann tak dle očekávání netočí standardní biopic, především i proto, že jako vypravěč slouží Elvisův kontroverzní manažér Tom Parker. Tom Hanks sice již párkrát ve své kariéře záporné role hrál, sám se ovšem nedávno dušoval, že Tom Parker bude první pořádný záporák v jeho herecké kariéře a Hanks nezklame. Nejen, že je Hanks skrze bravurní masky proměněn v průběhu filmu prakticky k nepoznání, i přes sázku na své klasické charizma totiž Hanks dokáže naprosto prodat tak trochu podnikatelsky vyčůranou krysu, která vždy myslí pár kroků dopředu a dokáže z každého nepříjemného vývoje přeci jen něco vytěžit. Hanks se v té roli skutečně nedrží zkrátka a pouze z dramaturgického hlediska se rozhodnutí vsadit na počátek vyprávění z Parkerova úhlu vyvrbí jako tak trochu zbytečné a víceméně nikam nedotažené.   Elvis má tak v podstatě dvě hlavní postavy, krom Parkera samozřejmě i samotného Elvise. S rolí byli spojovaná jména jako Aaron Taylor-Johnson, Miles Teller, Ansel Elgort nebo Harry Styles, volba nakonec ovšem padla na Austina Butlera. A lépe dopadnout nemohla! Nejen, že se Butler již od mladých let věnuje hudbě a umí i skvěle zpívat, ale je v roli naprosto vynikající. Po menších roličkách v Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina či Mrtví neumírají Jima Jarmushe bude Elvis film, který Butlerovi nakopne kariéru. Síla Butlerova výkonu přitom netkví pouze v ideálním napodobení Elvisova hlasu a pěveckém umění, ale především v autentickém podání, kdy Butler dokáže naprosto prodat všechny zásadní emocionální momenty, dokáže působit jako ten správný rocker bouřící se proti společnosti a dokáže herecky naprosto prodat zdrcující poslední období Elvisova života. Na souzení potencionálních oscarových nominací je pochopitelně ještě brzy, Butler ovšem naprosto zaslouženě již nyní patří mezi hlavní kandidáty na sošku za nejlepší herecký výkon.   V rámci castingu poté dochází na solidní vedlejší herecké výkony, které dokazují, že skutečně není malých rolí, ale pouze malých herců, kteří ovšem v Elvisovi prakticky chybí. Svou menší roli si například užívá Kodi Smit-McPhee, Luke Bracey se po Hacksaw Ridge opět ukazuje jako slušný herec, Kelvin Harrison Jr. je v menší roli B. B. Kinga solidní a upozornit na sebe dokáže i Dacre Montgomery v roli Stevea Bindera (režisér Star Wars Holiday Special!). Menší zklamání může snad přinést pouze Olivia DeJonge v roli Priscilly Presley. Problém přitom není se samotnou DeJonge, ale faktem, že Priscilla nedostává tolik prostoru, kolik by divák očekával a zpěvákova múza tak svého legendárního statusu prakticky nemá šanci dosáhnout s výjimkou jediné scény.   Handicap biopiců muzikantů s tak tučným životem jako Elvis totiž do jisté míry tkví především v časovém limitu. Film sice trvá 160 minut a dokáže prakticky pokrýt 90% toho nejzásadnějšího v rámci Presleyho kariéry, u jednotlivých zrychlených momentů, omezeného prostoru některých postav či skákání v čase se ovšem akorát ukazuje, že by dost možná byla ve finále lepší šestidílná minisérie, která by toho dokázala pokrýt ještě víc. Na druhou stranu ovšem skutečně platí, že Luhrmannův Elvis pokrývá prakticky vše nejzásadnější. Přesto se při sledování divák nedokáže zbavit pocitu, že se někdy v rámci let 1955-1977 skáče skutečně příliš dopředu. V součtu na to nejvíc doplácí tak trochu zrychlené finále, kterému ovšem alespoň vyloženě nechybí nějaká smysluplná gradace.   Skutečně platí, že je Luhrmannův vizuální styl pastvou pro oči, divák se jen může radovat z kreativních kamerových hrátek, hravého střihu a Luhrmannův Elvis skutečně působí neskutečně naleštěným způsobem. Zamrzí tak menší kreativita na pódiu. Kdo čeká další Live Aid z Bohemian Rhapsody nebo tripové hudební sekvence Eltona Johna z Rocketmana, ten může být ve finále tak trochu zklamán. Při prvním vystoupení Elvise ve filmu přitom Luhrmann dokáže vyvolat naději, v součtu ovšem skutečně v tomto ohledu Luhrmann zaostává za očekáváním. Snadno se dá argumentovat, že to nebyl Luhrmannův prim, při vzpomínce na ta nejlepší hudební čísla z Moulin Rouge! ovšem smutek kapánek přetrvává.   Luhrmann dokázal v součtu Elvise natočit skutečně velkolepým způsobem a nezaostat v audiovizuálním a technickém vyšperkování. Elvis i díky tomu skutečně zůstává opulentní podívanou, která si svou přítomnost na velkých plátnech dokáže víc než obhájit a předvést jeden z nejpůsobivějších (nejen hudebních) biopiců posledních let......

Už studentské filmy Adama Kolomana Rybanského naznačili, že jeho tvorba bude stát za pozornost. Absolventský film tvůrce například Přátelského setkání nad sportem je zároveň jeho celovečerním debutem, který se dočkává širokého nasazení v kinech. Počáteční znamení o české komedii odehrávající se ve vesnickém prostředí mohli vyrovnat varovné signály, stál se ovšem zázrak a Kdyby radši hořelo skutečně není českou komedií pro idioty.   Rybanský svým celovečerním debutem dokázal nezklamat a skutečně předvést, že má před sebou očividně česká kinematografie nadějného filmaře, který pravděpodobně natočil komedii.... kterou mnoho diváků nebude schopna plně docenit. Rybanský totiž skutečně nenatočil volné pokračování Slunce, seno, i přes částečně styčné plochy se ani nevyplatí očekávat dalšího Instalatéra z Tuchlovic Tomáše Vorla. Rybanský totiž nesází na pouhé karikatury, ale dvě komplexní ústřední postavy, na které jde koukat zcela odlišnými přístupy. A je pak na samotném divákovi, zda si k postavám vybuduje sympatie či je bude vyloženě nenávidět.   Rybanského celovečerní debut poté staví na tématech společenských obav o své bezpečí, lehké xenofobie koketující s rasismem a též i snahy najít si náhradní smysl života. V jistých momentech dokáže Rybanského debut připomenout i ty nejlepší komedie československé nové vlny, ze které dle vlastních slov Rybanský ve své tvorbě čerpá. U postav jde přitom zpozorovat klasické xenofobní obavy, buranské vyjadřování i naivní víra v hoaxy. Rybanský tak v jádru servíruje uvědomělou satiru, která má skutečně daleko ke komediím Zdeňka Trošky.   Vývoj samotného děje je do jisté míry předvídatelný, samotný úvod filmu v podstatě diváka navede k intuici, jak samotný film skončí. Díky komplexnosti postav je ovšem zajímavé sledovat jejich postup, Miroslav Krobot i Michal Isteník jsou ve svých rolích naprosto vynikající, Anna Polívková zase po všech těch Špindlech a Po čem muži touží mile překvapí v umírněnější roli. Klíčový je i fakt, že je velmi snadné se v příhodách z vesnice poznat, komedie rozhodně nesází pouze na rýpání do vesnických obyvatel, protože se člověk velmi pravděpodobně v reakcích veřejností na hrozbu teroristického útoku i romských spoluobyvatel snadno pozná. Což nepokrývá fakt, že jsou jisté momenty až okatě vyhrocené, jsou ovšem vyhrocené tak solidním způsobem a v závěru do sebe tak solidně vše zapadne, že se to Rybanskému vlastně odpouští snadno.   Odpouští se mu to snadno především i proto, že jde o jednu z výtvarně nejlépe vypadajících filmových záležitostí poslední doby, kdy může v jistých momentech Kdyby radši hořelo připomenout i filmy Wese Andersona nebo Damiena Chazellea. Minimálně dokáže Kdybi radši hořelo vyvolat dojem, že o obrazové kompozici někdo reálně vymyslel, paleta barev spolu dohromady prakticky vždy krásně ladí a jde skutečně o jeden z vizuálně nejkrásnějších českých filmů za hodně dlouhou dobu. Velké celky často zobrazují postavy v kontrastních prostorech a dokazují, že tu skutečně vzniká o poznání ambicióznější záležitost, než je v rámci české filmové produkce zvykem.   Kdyby radši hořelo především dokáže vykonat tah na branku. Přesně ví kam míří, co přesně chce vzkázat a do čeho přesně se rýpnout. Jisté momenty přitom těží i z černého humoru, který ovšem pochopitelně nezabuduje u všech. Především je skutečně nevhodné jít na Kdyby radši hořelo s pocitem, že se bude divák smát od ucha k uchu. Je to totiž především komediální drama s několika silnými momenty a především je skutečně nutné u ní zapnout mozek a pochopit, že autor filmu ambicemi skutečně nešetří. Něco podobného se dá například říct o komediálních záležitostech Jana Prušinovského či Jiřího Havelky, s Kdyby radši hořelo je to ovšem ještě možná o kapánek složitější a tato komedie skutečně není pro jednodušeji smýšlející občany. Na druhou stranu ovšem po delší době nemusí mít divák u české komedie v kinech pocit, že z něj tvůrci dělají naprostého idiota.   Svým celovečerním debutem tak Rybanský skutečně dokázal, že se jeho tvorba vyplatí nadále sledovat. Jeho filmy pravděpodobně nebudou trhat rekordy v návštěvnosti a čerpání z ranných filmů Miloše Formana či Ivana Passera ocení málokdo, Kdyby radši hořelo ovšem dokáže naplnit blahý pocit, že žánr české komedie ještě není úplně v řiti. A to se bohužel v roce 2022 musí cenit hodně.....

Vystudoval inženýrství i architekturu, natočil mnoho vysokorozpočtových reklamních spotů, po letech přivedl diváky zpět do světů TRONA i Top Gunu a nyní patří mezi režiséry s nejvyhlíženější kariérou současnosti. Joseph Kosinski se za svou filmovou kariéru již od TRON: Legacy vybarvil především jako vizuální tvůrce, jeho novinka Spiderhead ovšem již samotnou premisou slibovala lehké ambice. Ovšem vyloženě ne velkolepostí. Oproti TRON: Legacy, Nevědomí či Top Gun: Maverick je Spiderhead výrazně komornější záležitost, klidně srovnatelné s Kosinskiho hasičským drama Hrdinové ohně. Spiderhead sází především na herecké obsazení a samotný scénář, který pracuje s tématem toho, že i testovací subjekty mají svá emoce a především práva, že i vědce s sebevíc dobrotivými úmysly může napadnout božský komplex a především, že člověka nedefinují jeho přešlapy.   Spiderhead rozhodně stojí za to vidět díky výkonu Chrise Hemswortha, který zde v rámci své kariéry hraje nezvyklý charakter a role proti jeho srsti mu skutečně sedí, kdy má Hemsworth šanci ukázat, že dost možná skutečně není jen hezounek (i když do velké míry i tentokrát těží ze svého solidního komediálního nadání). Miles Teller poté i tentokrát má šanci předvést, že patří mezi nejlepší herce své generace a ani při 3. spolupráci s Kosinskim rozhodně nezklame. Snadno se dá ovšem diskutovat nad tím, zda Spiderhead vůbec dokázal naplnit svůj potenciál.   Je to film, který u postav sází na hranice lidské psychiky, kdy se u scenáristů Rhetta Reese a Paula Wernicka musí pochválit poměrně slušný charakterní vývoj stěžejních postav. Na první pohled by se to mohlo zdát fascinující při pohledu na výčet kariéry obou scenáristů (Zombieland, G. I. Joe 2, Deadpool 1-2), Reese a Wernick ovšem i při prioritní sázce na humor dokázali víceméně vždy ve svých filmech dodat alespoň kapánek slušné emocionální momenty. Emoce tak ve Spiderheadu dokážou fungovat, už samotná premisa ovšem tak trochu svádí k psychedelickému zážitku. A ten se ve finále dokáže dostavit tak napůl.   Spiderhead chvílema tak trochu mění přístup, kdy vlastně neví, zda se chce brát příliš vážně a být skutečně psychologickým thrillerem či koketovat s momenty, které hraničí s parodií. Spiderhead přitom těmito momenty nikdy netrpí tolik jako nedávní tragičtí Voyagers - Vesmírná mise, kteří též pracovali se speciálními drogami, které dokáží měnit emoce. Minimálně Spiderhead nepůsobí dojmem, že se pokouší zničit důstojnost diváka i herců před kamerou, respektive výkony nikdy nepůsobí směšně. Spiderhead poté nepřijde o moment, kdy se stane akčním filmem (a výsledná akce dvakrát zajímavá není), přesto to pořád především zůstává menším dramatem o odpuštění sám sobě. Spiderhead ovšem trpí lehkou dějovou nadstavbou, která (možná tak trochu nevyhnutelně) přijde v polovině a dokáže též tak trochu nevyhnutelně snížit výsledný požitek.   Spiderhead přitom nadále působí jako poměrně kreativně vymýšlená podívaná, kdy se dá těžko říct do jak velké míry tvůrci vycházeli z předlohové povídky Escape From Spiderhead od George Saunderse. Spiderhead přitom v průběhu víc a víc funguje jako dva filmy v jednom, kdy se snadno odhadnout, že vzhledem k rozsáhlosti povídky muselo dojít na nevyhnutelnou nadstavbu, která ovšem dost možná nekoresponduje se zdrojovým materiálem, který inicioval tvorbu celého filmu. Pořád se ovšem jedná o poměrně zajímavý filozofický vhled na fungování lidských emocí, který může krapet zchladit jen tak trochu zrychlené finále, které ještě více vybízí k poohlížení se po dírách v příběhu, které přestanou dávat smysl i při největším zapojení mozkových závitů.   Kosinski si poté i tentokrát dokázal pohlídat vizuál, v součtu se ovšem dost možná jedna o jeho vizuálně prozatím nejchudší, respektive nejméně zajímavý film. Je to pořád v mnoha ohledech zajímavý film, na němž je ve finále dost možná nejzábavnější právě ta rivalita filmu se sebou samým a čím chce film vlastně být. V součtu se minimálně jedna o nejlepší Netflix originální film za delší dobu. Což pochopitelně samo o sobě dvakrát vypovídající hodnotu nemá.   Spiderhead stojí za vidění, prozatím jde ovšem o nejméně zajímavý i nejslabší film Josepha Kosinskiho....

Ještě pár let nazpátek se jako o slušných zástupcích panických komedií u nás dalo mluvit o Snowboarďácích a Rakeťácích. Oba tyto filmy Karla Janáka nejsou dokonalé, právě Janák byl ovšem první, který koncept komedií známý například ze Sexbomby od vedle či Superbad přenést k nám. Dva Janákovy slušné komedie ovšem nedokáží sami vykoupit Panic je nanic Ivo Macharáčka, Bajkery Martina Koppa a další zapadlé pokusy. To pravé vykoupení v roce 2019 přinesl až Martin ,,Řezník´´ Pohl svou Párty Hárd. A je smutné, že člověk neúspěšně přijat na FAMU, který svůj projekt realizoval v amatérských podmínkách, natočil jednu z nejlepších českých filmových komedií posledních 10 let.   Martin Pohl je tvůrce, kterého se vyplatí sledovat již od krátkého filmu Deprivační staniol, následně se ovšem z Pohla stál v rámci jeho kariéry takový český Kevin Smith, který po vzoru Smithova View Askewniverse začal budovat svůj propojený filmový vesmír. Po Život není krásný, Jehovova pomsta a Máma má raka došlo právě na Párty Hárd, které se po právu dočkalo prozatím největšího úspěchu. Byla by totiž krátkozraké odsoudit Párty Hárd pouze jako studnu vulgárního a fekálního humoru.   Hodinová záležitost, která nikdy nepovolí límec a nadále sází na nové vlny dialogové a situační komiky, která na jednu stranu dost možná předvádí mnoho zkaženého, na tu druhou ovšem dokáže za pochodu mnohokrát překvapovat a ryzí vystřízlivění nenabídne ani po opakovaném zhlédnutí. I proto, že během sledování dochází ke konfrontaci pocitů, snesitelnosti a fyzického ideálního pocitu. Párty Hárd je přesně ten typ filmu, který nutí diváka při jeho sledování něco cítit. I zahraniční komedie například dua Seth Rogen/Evan Goldberg dokážou zajít pořádné daleko, South Park dua Trey Parker/Matt Stone poté i po letech nemá v rámci nekorektního humoru konkurenci. Párty Hárd ovšem představuje právě v Čechách ten svěží vítr, který konečně představuje jiný komediální pokrm, než generické komedie. A dokazuje, že to jde i za drobné (respektive zhruba 250 tisíc dolarů).   Párty Hárd je přesně ten typ film, u kterého sejde na úrovni lidského vkusu a úrovně toho, co vše je schopen překousnout. Martin Pohl se s postavami nepáře a neštítí se psychického domácího násilí, obličejů plných beďarů či vylučování hoven při pohledu na jiné hovno. Při sledování často dochází k úvahám nad tím, zda Pohl čerpá z vlastních zážitků nebo má pouze divokou fantazii. Od autora Martyho frků ovšem může člověk čekat ledacos, stěžejní zůstává fakt, že očekáváná klišé panického filmu jsou nabourávaná právě divokým Pohlovým scénářem, který vybízí k jednomu výbuchu smíchu za druhým. V jistých bodech jde možná Pohl skutečně až příliš za hranu vkusu a výsledek je jenom lehké kroucení hlavy, spousta komediálních zlatých nugátů to ovšem vykupuje. Stačí pět minut s Grundzou a vše je rázem odpuštěno. A pocta Mandragoře taky není špatný moment.   Často se říká, že omezené production values akorát svádí k větší kreativitě, Párty Hárd poté v rámci amatérských podmínek předvádí skoro až vrcholový sport. Celkově audiovizuální podání tak není uhlazené, zůstává ovšem živelné. Všichni neherci jsou přirození a díky tomu i ve svých úlohách fajn, jen v detailech se dá snadno říct, že se toho možná dalo z herecké akce vymlátit o ždibec víc. Pohlův film jde přitom snadno zaškatulkovat jako blbost, vulgární a zvrhlou mrdku. Pohl ovšem natočil film , který má očividně nějaký tvar, díky tomu ve výsledku i ucelenou autorskou vizi.   V omezených podmínkách prostě v roce 2019 vznikla audiovizuálně divoká podívaná, která je sice fekální, vulgární a zvrhlá, zároveň ovšem i kreativní, zábavná a a především uvědomělá. Snad Martinu Pohlovi vyšší ambice a rozpočet u Párty Hárder: Summer Massacre neshodí řetěz, takhle již prakticky kultovka by si totiž důstojné pokračování zasloužila.....

Zdeněk Troška, rodák z Hoštic, který za svou kariéru natočil mnoho divácky úspěšných filmů, především tři úspěšné komediální trilogie. Před Babovřeskami a Kameňákem to byla trilogie Slunce, seno, u které se Troška inspiroval svými vlastními zážitky z Hoštic. Troška se již od 80. let profiloval jako kontroverzní figurka českého filmu, kterého možná diváci milující, filmoví kritici ho ovšem do velké míry nemohli vystát. Přesto j Slunce, seno, jahody rozhodně jeden z těch jeho lepších filmů. I když ideálněji by se spíše dalo říct, že jde o jeden z Troškových nejsnesitelnějších filmů.   V roce 1983 krom prvního Slunce, seno vznikl i jiný Troškův film, konkrétně rodinná komedie Bota jménem Melichar, která i po letech obstojí jako slušná rodinná podívaná a jde skutečně vnímat jako dost možná to nejlepší, co Troška za svou filmovou kariéru vyplodil (i když by vám sám Troška řekl, že jeho nejlepší filmařina je Andělská tvář). Za zrodem Slunce, seno, jahody stálo dle vyjádření samotného Trošky to, že Československá socialistická republika v kinech promítá italské komedie a přitom nehodlá žádnou podobně střelenou komedii realizovat zde. Troška tak ihned přišel s nápadem, že se inspiruje ve svém dětství a do jednotlivých rolí obsadí i například své známé z Hoštic. Troška se tak rázem stal jednou z nejvýraznějších osobností lokálního filmu, která používala naturščiky (neherce). Ve slavné trilogii se ovšem objevili už tehdy známá herecká jména - Helena Růžičková, Jiří Lábus či Jiřina Jirásková, která tehdy byla na černé listině kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků a Troška jí do role učitelky Hubičkové dostal podvodem, kdy tvrdil, že jinou herečku nemá a Jirásková díky menšímu rozsahu role mohla roli bez problémů ztvárnit.   Sám Troška později často hlásal, že se za ním stavovali diváci jeho komedií a poděkovali, že točí nenáročné podívané pro ně. Nenáročné podívané (možná s výjimkou Andělské tváře) v kostce reflektují Troškovu kariéru, už v roce 1983 se poté hlásalo, že takovou českou komedii diváci jen tak neviděli. I přes drsné zásahy cenzury (kdy muselo dojít k vystřižení několika scén, které byli následně přetočené pro druhý díl) se Slunce, seno nakonec dostalo bez problémů do kin a to i přes to, že si k ní diváci museli najít cestu sami skrze výraznou šuškandu, protože se film v době své premiéry promítal pouze v jednom pražském kině. Už tehdy mohl Troška získat zásoby fanoušků, ale i odpůrců.   Problém se žánrem komedie je v podstatě jasný. Každému divákovi totiž přijde vtipně něco zcela úplně jiného. Nemusí přitom nutně jít o distingovanost či předpoklady dobrého vkusu. Jde o pouhé pocity a projevování emocí. Někdo tak preferuje humor Monty Python, někdo zase humor Cimrmanů, někdo zase humor Zdeňka Trošky. Klíčový argument například použil Miloš Forman, když byl dotázán na jeho názor k filmům Zdeňka Trošky. Ten řekl, že pokud jsou filmy očividně divácky hojně navštěvované, je to výpovědní hodnota sama o sobě. Za ta léta zazněli i zlé jazyky o komediích pro idioty a lidí pokleslých myslí. I to je krátkozraké, protože jistě existuje mnoho fanoušků Troškových komedií, jejichž IQ přesahuje alespoň číslici 80. Troškův lidový humor prostě v roce 1983 lidem sedl, dokonce se začalo mluvit o tom, že film skutečně nastavuje zrcadlo životu na vesnici. A to, že pár možná povedených vtipů nevynahradí počet oněch nevtipných a stupidních vtipů, to už je následně věc druhá.   Úspěch Troškových filmů nikdy netkvěl v řemeslných kvalitách, u prvního Slunce, seno, ovšem může zavládnout pocit, že se alespoň trochu snažil. Ve srovnání s dnešní dobou se poté může víceméně říct, že Troška uměl s naturščiky pracovat a i z toporných herců dostat to nejlepší z nich. Do jisté míry by se přitom dalo říct, že nejvtipnější momenty Slunce, seno pramení právě z oněch hereckých prkenných momentů, skutečně ovšem platí, že herecká prkennost dala do jisté míry za zrod těm nejpovedenějším momentům filmu. Ovšem například Erna Červená jako legendární babička s velmi praktickou postelí jasně trčí jako nejzábavnější postava.   Slunce, seno sice trvá pouze lehce přes 80 minut, už po polovině ovšem začne být jasné, že se film tak trochu táhne a to především proto, že v podstatě žádný děj nemá. Celé je to slepené z různých fórů a příhod, které spojuje pouze příběh přijíždějícího studenta Šimona, umělé vyvolaného romantického trojúhelníku a následně i rozkřiknutí, které koketuje například se zápletkou Gogolova Revizora, k ničemu tak zábavnému ovšem nakonec nedojde. A tak je to jen sleť ucházejícího řemesla, které ovšem má své mouchy (Troškova klasicky používaná ,,americká noc´´ lze dle odpudivě nerealistického měsíce dohledat už zde) a opět záleží na vkusu diváků. Osobně jsem ovšem nikdy nechápal, co má být vtipné na Škopkové fackující malé dítě (Růžičková navíc všechny facky ve filmu skutečně uskutečnila a pro malého Martina Šotolu tak rozhodně muselo jít o příjemné natáčení). Škopková Růžičkové je v rámci celé trilogie dost možná nejvíce stereotypní postavou, která má představovat ráznou ženu velící domácnosti. Růžičková tento stereotyp zahrála rozhodně dobře (i když v reálu sama nebyla dvakrát od rány a tak je těžké říct, do jak velké míry vlastně cokoliv hrála), v rámci celé trilogie jsem ovšem osobně nikdy k žádné postavě nechoval takovou nenávist.   Slunce, seno, jahody ve finále představuje nejlepší vesnický realismus Zdeňka Trošky v jeho kariéře a platí, že jde o jednu z těch snesitelnějších Troškových komedií. Ten film ovšem skutečně nenastavil zrcadlo životu na vesnicích a i když šlo o komedii dosud neobvyklou a do jisté míry právem oceňovanou, tak závratný úspěch Slunce, seno jistě zůstane nadále pro početnou skupinu lidí obrovskou záhadou.....

První epizoda seriálu Ms. Marvel vsadila na představení hlavní postavy Kamaly Khan, druhá epizoda poté sází na představení Kamaly Khan se svými nově nabitými schopnostmi. Po dvojici Adil El Arbi a Billall Fallah se režie druhé epizody chopila Meera Menon a k žádným zásadním změnám vlastně nedochází. Příběh ovšem postupuje, vztahy se budují, nové záhady přibývají a celé to prozatím pořád funguje jako solidní coming-of-age říznutá superhrdinským originem.   Důležitou roli pořád sehrává, že je Kamala Khan z muslimské rodiny a to je jednoduše fajn. Spousta xenofobních lidí to od seriálu automaticky odradí, v rámci Marvel Cinematic Universe se ovšem alespoň skutečně jedná o něco progresivního a nevšedního, kdy především zajímá k zajímavému střetání muslimské víry se životem teenagerské dívky. Nadále hraje prim, že je Kamala díky vyrůstání v Americe v podstatě dítětem dvou kultur, které by od sebe vlastně nemohli být více odlišné a je očividné, že právě střetávání kultur bude hrát jednu ze stěžejních rolí v celém seriálu.   Nadále se dokazuje, že Kevin Feige a spol. ani tentokrát nešlápli vedle, Iman Vellani je totiž skutečná castingová trefa, které role Kamaly neskutečně sedí, začíná se u ní projevovat solidní mimické nadání a dokáže prodat ono nadšení ze svých schopností, očividné procitnutí citů i pocity pod psa. Už úvodní scéna, kdy Kamala nově nabitá neskutečným sebevědomím vpadne do školy jasně naznačuje, že může mít Vellani skutečně jedno velké překvapení, kdy bude zajímavé její výkon sledovat i po zbytek následujících 4 epizod.   Menší překážkou chvílemi zůstává pokus o humor, který se většinu času úplně nechytá a pokusy o něj vlastně nejsou dvakrát vtipné. Nejzábavnějším momentem zůstává tréninková montáž, nic tak zábavného se už ovšem po zbytek epizody neobjeví. Imaginace Kamaly Khan, která byla tolik zajímavá v první epizodě, už tak dvakrát působivá vlastně není a například scéna, kdy dojde na Be My Baby proslavené z úvodní scény Hřísného tance působí tak trochu křečovitě.   Jinak ovšem nadále platí, že seriály očividně dostávají u Marvel Studios zhruba stejnou péči jako filmy a častější nadávky, které osočují Ms. Marvel ze seriálu, který jakoby vypadl z Disney Channel fakt upřímně nechápu. První dvě epizody jsou ovšem rozhodně fajn rozjezdem, náznaky dějového vývoje působí zajímavě a už samotný cliffhanger naznačí, že Kamala Khan se bude muset během svého originu dle očekávání tak trochu spálit.....

Jedním z častých zkratkovitých rozhodnutí bývá moment, kdy v průběhu seriálu začne divák vytýkat díry v ději a nejasnosti, kdy je přitom jasné, že seriálu zbývá ještě nějaký čas a všechny ty nejasnosti a záhady se mohou časem smysluplně vysvětlit. U předposlední epizody Obi-Wana Kenobiho tak tomu v pár bodech je, semifinále ovšem přitom nepůsobí čistě jako damage control. Jedno skvělé rozhodnutí za všechny v rámci této epizody? Vsadit hned na začátku na zásadní flashback, rozsekat ho na několik pasáží a následně ho celý dovést do smysluplné pointy, který navíc dokáže zalepit jednu údajnou nedotaženost, která pramení už z původních Star Wars. Háček pochopitelně spočívá v tom, že ne všem fanouškům bude výsledek vyhovovat, finální rozuzlení této jedné stěžejní záhady ovšem více vypovídá o duchovním směru Jediů. A i díky tomu se dá v průběhu více a více pochybovat nad tím, co vlastně definuje pravého fanouška Star Wars. Mnoho elementů zůstává při starém. Z Dartha Vadera jde nadále ten pravý respekt, který by z něj jít měl (především ve dvou stěžejních momentech), Ewan McGregor dokáže charakter Obi-Wana Kenobiho prodat i při mlčení skrz pouhá gesta v obličeji a v režii Deborah Chow je tam pořád cítit ta pravá esence Star Wars. Akce je v případě 5. epizody ještě o poznání zajímavější a solidnější, klíčové je ovšem vyvrcholení s charakterním obloukem Revy.  S novým odhalením ohledně Revy se rázem objevuje tak trochu jiný pohled na Rozkaz 66, především se na ní dokládá, že si Obi-Wan Kenobi očividně vyčítá existenci Dartha Vadera, přitom sám v duši bojuje s tím, že by měl být Vader zavražděn. Přesně takové drama se dalo od seriálu očekávat a díky skvělému McGregorovi se to zoufalé rozpoložení skutečně dokáže naplno předvést.  Dva stěžejní souboje se světelným mečem mají prozatím nejlepší choreografii v rámci celé minisérie. Satisfakci dodává už jen Darth Vader, pro kterého je další souboj jen denním chlebem, zatímco jeho protivník se s ním utkává s pocitem toho největšího hněvu a touze po odplatě. Vader díky tomu pořád dokáže působit jako nezastavitelné zlo, největší sílu má ovšem moment, kdy si Vader uvědomí v čem pořád dělá tu zásadní chybu. Jedna stěžejní věta ve Star Wars: Nová naděje rázem dává naprostý smysl. V rámci páté epizody je výrazná poměrně hravá kamera, která v mnoha momentech nestojí na místě. Záběry z bitevní scény díky tomu působí věrohodně chaoticky, hodně tomu všemu napomáhá i nadále solidní soundtrack šikovné Natalie Holt. Stěžejní jsou ovšem jednotlivosti, které dokazují, že o Star Wars skutečně pořád pečují lidé, kteří je mají rádi. Platí to i o režisérce minisérie Deborah Chow, v jejich rukách minisérie Obi-Wan působí nadále povedeným způsobem, kdy jen stačí doufat, že finále nebude obřím zklamáním. Negativisti 1. kategorie si ovšem určitě něco najdou....

,, V roce 1995 získal chlapec Andy hračku ze svého oblíbeného filmu.... tohle je ten film“. Úvodním titulkem svého filmu se Pixar u svého 26. celovečerního filmu vrací na samotný počátek, do roku 1995, kdy světlo světa patřilo první Toy Story. První film v historii kompletně vytvořený počítačem a první film studia Pixar, bez kterého by ikonické animované studio nejspíš nebylo na tom samém postavení, kde je dnes. Nejvíce ikonické poté zůstává duo složené z kovboje Woody a kosmonauta Buzze Rakeťáka. Rakeťák je poté právě filmem o fiktivním kosmonautovi, který měl sloužit jako inspirace pro kultovní hračku. Už úvod Toy Story 2 ostatně kdysi vybízel k tomu, že by se Buzz Rakeťák mohl dočkat parádního sci-fi akčního dobrodružství, oznámení samotného projektu tak po počáteční prvoplánovém povrchu začalo vybízet k očekávání toho, zda si Pixar existenci svého prvního celovečerního spin-offu dokáže obhájit a zda ve výsledku skutečně nepůjde o pouhou sázku na jistotu. Výsledek je ovšem vyloženě skvělý.   Po jednohubkách Luca a Proměna je u Rakeťáka konečně zase cítit pocit z toho, že se v Pixaru pokouší zajít o trochu dál a skutečně i nadále posouvat hranice samotné animace i vyprávění skrze samotné celovečerní animáky. Sám Brad Bird (režisér obou Úžasňákových i Ratatouille) prohlásil, že animovaný film není žánr, ale médium, které skýtá nespočet možností. A to nejen skrze různé typy animací, ale i skrze fakt, že spousty animovaných filmů střídá lineární vypravěčské postupy, ale i právě žánry. Zkušený pixarovský animátor a celovečerně debutující režisér Angus MacLane poté natočil parádní sci-fi záležitost, která dokáže připomenout nejen Star Wars, ale i například Interstellar Christophera Nolana. Po delší době jde o film, kde může mít divák pocit, že Pixar zašel o kousek dál než většina animační konkurence.   Ve spojení s Paprikou Satošiho Kona z roku 2006 kdysi Manohla Dargis z The New York Times napsala, že japonští animátoři sice míří ke hvězdám, ti američtí se ovšem stále plácají na pískovišti. Šlo spíše o vyjádření vztahující se k tomu, jak o poznání kreativnější japonská animace bývá, do jisté míry šlo ovšem i o komentář ke komplexním příběhům. Satoši Kon dokázal za svůj krátký život (1963-2010) vytvořit pouze 4 celovečerní animované filmy, každý z nich ovšem bývá označován za nejkomplexnější animovaná díla posledních 30 let. Už v roce 2006 měl ovšem Pixar pověst poměrně vyspělého studia, které do svých velkolepých a zábavných animáků dokáže zakomponovat i vážná témata (a to ještě před premiérou Ratatouille, WALL-I, Vzhůru do oblak, třetího Toy Story, V hlavě či Duše). Počátečními předsudky jde poté Rakeťáka odsoudit jako produkt, který se snadno prodá, protože na něj uslyší fanoušci Toy Story. Těžko se ovšem dalo věřit tomu, že by plány Pixaru neměli nějaké opodstatnění a že by je k vytvoření Rakeťáka svadil čistě a pouze kalkul. Pixar si v tomto případě dokáže důvěry skutečně vážit již od prvních momentů a skutečně jen nevsadit na naprosto perfektní animaci, která v jistých detailech koketuje s uvěřitelností reálného světa.   Osobně jsem Rakeťáka dokázal vnímat jako parádní reparát za poslední dvě zklamavší pixarovky, v průběhu jsem ovšem zároveň pociťoval, že mi tak silný zážitek Pixar naposledy nadělil v podobě vynikajícího V hlavě v roce 2015. V průběhu se mě zmocňoval pocit, že jde o jednu z vizuálně nejkrásnějších pixarovek, které skutečně dokáže evokovat pocit, že by v hrané podobě mohlo jít o ryzí parádní sci-fi blockbuster, který by dokázal konkurovat Star Wars. Pokud navíc hrajeme s faktem, že je Rakeťák v podstatě existujícím filmem ve světě Toy Story, začne rázem dávat smysl, proč by se měl Buzz Rakeťák skutečně stát jeho milovanou hračkou. Rakeťák by totiž ve světě Toy Story nejspíš mohl být pro Andyho generaci stejně definující jako pro jiné generace Star Wars či Matrix.   V České republice automaticky zamrzí absence Rakeťáka v pražském IMAXU, protože Rakeťák v mnoha momentech skutečně působí jako film, který do IMAXU povinně patří a i vzhledem k zahraničnímu nadšení z IMAX verze tento fakt skutečně zamrzí. I díky přítomnosti Michaela Giacchina na pozici hudebního skladatele dokáže Rakeťák v pár momentech připomenout také Star Treky od J. J. Abramse, Giacchino poté složil hudbu již pro celkem osmou celovečerní pixarovku a opět se postaral o parádní hudební doprovod, který diváka chytne už v moment, kdy se objeví zámek Walta Disneyho. I díky Giacchinově soundtracku dokáže Rakeťák působit skutečně velkolepým způsobem, celkově pocit, že po audiovizuální stránce dostává péči, kterou by mohl závidět leckterý blockbuster. Při jeho sledování dává naprosto smysl, že si na rozdíl od Lucy a Proměny stáli nejvyšší lidé Pixaru za tím, že se Rakeťák nesmí stát exkluzivitou na Disney+ a vydat se místo toho exkluzivně do kin. Dává to smysl, protože Rakeťák do kin jednoduše patří.   Nejdůležitější ovšem zůstává scénář. Za tím stojí režisér MacLane spolu s Jasonem Headleyem a od počátku dokáží vyvolat pocit, že vědí, že sebevíc ohromující a vizuálně nabité sci-fi dobrodružství neobstojí bez prázdných postav. Na Rakeťákovi tak potěší i péče o ústřední postavy. Buzz Rakeťák se dle očekávání představuje ve zcela novém světle, kdy se s jeho charakterem pracuje skutečně chytře. Buzz dělá chyby, vzhledem k jeho přístupu se s tím těžce vypořádává, jeho příběhová cesta ho ovšem naučí, že se chybami člověk učí a jsou jakýmsi základem pro poučení se a zlepšování se. Rakeťák přitom od pohledu působí jako hrdina, ke kterému by měl malý chlapec jako Andy vzhlížet, dává smysl, že by se měl z Buzze stát stejný vzor jako Luke Skywalker či Neo. S těmito charaktery ho ovšem pojí především ona komplexnost a ukázka, že pod slupkou největšího machra a profíka se pořád může schovávat bytost, která má city a v nejhorším rozpoložení se je nebojí dát najevo.   Rakeťák stejně tak v průběhu své mise musí interagovat s týmem, které lze na první pohled snadno zaškatulkovat. Snílek, který touží o tom, že vykročí v rodinných stopách, nemotorný opak nebojsy či víceméně taková horká hlava. V průběhu Rakeťáka je poznat snaha o poučení toho, že se je týmová spolupráce někdy nutná, že i nesehrané částice mohou dohromady utvořit funkční stroj a že i eso svého oboru se může učit od méně zkušených. Interakce týmu jsou tak díky tomu zábavné, především si ovšem pro sebe prakticky všechny možné momenty krade kočičí robot Sox, který snadno nechá zapomenout i na takového BB-8 z nové trilogie Star Wars. A donutí se k zamyšlení nad tím, proč si Andy vlastně místo Buzze nekoupil právě Soxe.   Pixar přitom v jedné sekvenci dokáže připomenout i nejemotivnější moment filmu Vzhůru do oblak, ten patřil mezi nejsilnější scény v historii Pixaru a tato nová scéna v Rakeťákovi má minimálně potenciál stejným způsobem dohnat diváky k utroušení pár těch slz. Pokud navíc má divák pocit, že mu trailery na nejnovější pixarovku vyzradili veškerá tajemství a na nějaký zásadní zvrat snad ani přijít nemůže..... toho čeká milé překvapení. O tomto zvratu se dá bez spoilerů říci snad pouze to, že se mu na celé vyprávění a vše co se v rámci filmu udalo změnit pohled. Rakeťák je v součtu epická sci-fi záležitost, která si i přes animovaný kabátek vytírá zadek s většinou sci-fi blockbusterů za poslední dobu. Nejen vizuálně, nejen vizuálně, ale i vyprávěním pořádná pocitová šleha od Pixaru, která donutí diváka k zamyšlení nad tím, že je Pixar dost možná skutečně zpět na vrcholu......

Láska může být to nejkrásnější a zároveň to nejhorší, co může člověka potkat. Její podoba přitom není stálá, něco přenádherného se může časem změnit v něco naprosto zničujícího a v člověku vytvořit nenávist něco podobného znova prožít i přes vzpomínky na to krásné. Podobnou výpovědí hodnotu má i celovečerní debut Marca Webba, který je dnes vzpomínán především jako režisér dvojice filmů Amazing Spider-Man. Už tehdy se přitom hlasitě kroutila hlava nad tím, že po Samovi Raimim dostává otěže od pavoučího muže zrovna Webb, při pohledu na jeho režijní debut se ovšem volba rázem stává stává o poznání pochopitelnější.   Webbův režijní debut vycházející ze scénáře dvojice Scotta Neustadtera a Michaela H. Webera zažil srovnání například s počátečními filmy Woodyho Allena. Samotný film ostatně začíná nápisem ,,Toto dílo je fiktivní, jakákoliv podobnost s živými či mrtvými osobami je náhodná, především s tebou Jenny Beckmanová, mrcho!´´, přičemž Jenny Beckman byla právě bývalou přítelkyní Neustadtera a bylo jasné, že pachuť zklamání z jejich vzájemného vztahu se z velké části otiskla i do výsledného scénáře. 500 dní se Summer nabízí kýčovitý pohled na lásku jen na první dobrou, v průběhu se ovšem definitivně ukazuje, jak se láska nezřízeně mění a jak se z lásky vašeho života může stát osoba, kterou prakticky nenávidíte a přitom k ní stále v hloubi srdce cítíte tu lásku. Zamilovaný Tom se rázem díky Summer začíná cítit jako nejšťastnější člověk za světě, tancuje na pozadí písně You Make My Dreams, připadá si jako Han Solo a v jeho mysli mu poletují práci jako vystřiženi ze Sněhurky a sedm trpaslíků (celá taneční sekvence má díky Webbově podání neskutečnou energii a dokáže přesně prodat ty správné emoce v rámci příběhu). Euforie se seznámení se Summer se ovšem rázem začíná bortit v momentě, kdy se vyobrazují pochybnosti nad tím, zda jsou pro sebe Tom a Summer skutečně stvoření. Z kýčovité romantické pohádky se tak rázem stává cosi jako terapie nad smyslem lásky a vztahů, která je dost možná jedna z nejpovedenějších romantických komediálních záležitostí posledních 15 let.   V roce 2009 vznikla chytrá a víceméně neobvyklá komedie, která sice vybízí k sázce na všechna ta žánrová klišé, rázem ovšem vyobrazuje poměrně realistické vyobrazení toho, jak se v rámci vztahu mění pocity a jak vztah ovlivňuje fungování v životě. Tahle komedie dokázala nabourat zavedená klišé, kdy se o ní jako o naivní pohádce dá přemýšlet skutečně obtížně. Skvělá dvojice Joseph Gordon-Levitt a Zooey Deschanel má spolu vynikající chemii a dokáží prodat komplikovaný vztah, který již na samotném počátku selhává v tom, že každý z článků je dost možná až příliš odlišný a každý chce od vztahu něco zcela odlišného. Pro jednoho z nich tento vztah znamená opravdu mnoho, pro druhého vlastně zas tolik ne. Snadno to tak celé působí dojmem, že vztah Toma a Summer nevyhnutelně vede ke srážce, přesto tahle záležitost dokáže chvílemi vyvolat pocit, že by se něco možná přeci jen mohlo změnit. A je velmi snadné tomu fandit, především pokud divák s milujícím protagonistou dokáže naplno soucítit.   Ještě před 500 dní se Summer byl Marc Webb zkušený režisér hudebních videoklipů, v jeho celovečerním debutu je poté jeho předchozí tvůrčí zkušenost snadno identifikovatelná. Jeho v podstatě komorní záležitost měla díky jeho uchopení audiovizuální lesk a nápaditost, i to byla nejspíš ta pravá kritéria pro to, že se Webb později chopil právě Amazing Spider-Mana. Klíčovým faktorem nejspíš bylo i právě to schopné vedení dvou herců v uvěřitelný a procítěný vztah (nutno dodat, že právě vztah Petera Parkera a Gwen Stacy patřil mezi největší klady obou Amazing Spider-Manů), především ovšem z jeho režijního debutu sršela sebejistota. Ani 500 dní se Summer se přitom vyloženě nezvládlo ubránit pár těm romantickým klišé, s víceméně každou si ovšem dokázalo alespoň vyhrát a i v závěrečné pointě dodat lehčí bonbónek na vrch. I samotné nelineární vyprávění vlastně funguje jako takové zrcadlení toho, jak se vzpomínka na vztah střídá jinou vzpomínku a ve vzpomínkách se vztah stává chaotickým údolím.   Filmu se celkově podařilo redefinovat žánr romantických komedií a ukázat, že se dá k osvědčenému příběhu pořád přistoupit svěže. V rámci hodiny a půl poté skutečně odvyprávět funkční a uvěřitelný romantický oblouk. I přes to, jak v jádru vlastně 500 dní se Summer vypráví realistický příběh o spárech lásky se nadále filmu daří udržovat si svou rozkošnost, kterou v průběhu pořád podporuje sladká dvojice Levitt/Deschanel. Přitom všem ovšem 500 dní se Summer pořád zůstává v rámci svého žánru sympaticky nohami na zemi a skutečně vyloženě nesází na vyhlížený dějový vývoj. Stěžejní je ovšem především to, zda divák dokáže více soucítit s Tomem či Summer. Jedna či druhá varianta dokáže víceméně vypovídat o divákovi samotném a jeho přístupu k lásce k takové. Osobně jsem ovšem málokdy dokázal soucítit s ústředním hrdinou romantické komedie jako právě s Levittovým Tomem. A i díky tomu jsem vlastně dokázal po letech Webbův celovečerní debut docenit, jak si právem zaslouží.   Webbův celovečerní debut i po letech funguje stejně super způsobem, kdy se navíc ukazuje, že málokdo od roku 2009 udělal v rámci romantického žánru takový pokrok jako právě kdysi Webb. V součtu je vlastně 500 dní se Summer o poznání sladší a pocitově sympatičtější terapie o lásce než například Věčný svit neposkvrněné mysli, přesto ovšem tato záležitost i po letech sympatická tím, že se na lásku jako takovou dívá růžovými brýlemi jen na první pohled.....