filmfanouch

Adam Sandler možná většinu své kariéry nehraje ve filmech světoborných kvalit, často to vlastně nejsou ani dobré filmy. Ty ovšem nikdy nedefinovali Adama Sandlera jako špatného herce. Jeho herecké kvality jde doložit například snímkem Paula Thomase Andersona Opilí láskou či nedávným Drahokame od bratrů Safdiových. Místo vážnějších rolí ovšem Sandler ve své kariéře preferuje nenáročné komediální role, které většinou vznikají se sehranými hereckými kolegy jako Kevin James či David Spade, vznikají bez přílišných ambic a většinou obstojí přinejlepším jako neurážející zábavné snímky, které se ovšem do análů komediálního žánru zapíší velmi těžko. Právě Punch-Drunk Love či Uncut Gems jsou ovšem důkazy toho, že je Sandler do velké míry nedoceněný herec (absence nominace na Oscara za výkon v Uncut Gems budiž příkladem) a je škatulkován do polohy pouhého komika stejně nedoceněně jako svého času třeba Jim Carrey. Nejnovější Sandlerův film s názvem Životní trefa je poté další příklad silného Sandlerova výkonu, který jen dohrává na fakt, že se s výjimkou Sandlerova výkonu bude velmi snadné na samotný film rychle zapomenout.   Režie Životní trefy se ujmul Jeremiah Zagar, který pár let nazpátek dokázal na různých festivalech zaujmout svým režijním debutem, dramatem Jsme zvířaty. Výsledná Životní trefa vlastně tolik nepřekvapí a připomene mnoho podobných sportovních filmů. Scénář Taylora Materneho a Willa Fetterse prakticky nedokáže dvakrát v ničem překvapit, snaha o humor je poté snesitelná jen o krapet více než v těch nejhorších Sandlerových komedií. Sandler se po ovšem Uncut Gems skutečně dokáže představit opět v tak trochu jiné herecké poloze (Howard Ratner a Stanley Sugerman nemůžou být odlišnější protipóly), těží ze své přirozené sympatičnosti a dokáže dát do klíčových scén dát ty správné emoce.   Skutečný hráč NBA Juancho Hernagómez je poté ve své roli basketbalisty Bo Cruze velmi fajn, na rozdíl od LeBrona Jamese (shodou okolností jeden z producentů filmu) v nedávném Space Jamovi 2 nejde o ukázku herecké prkennosti a svádění k tomu, aby se raději švec držel svého kopyta. Chemie Sandlera a Hernagómeze je velmi fajn, vzájemný vztah obou postav se věrohodně vyvíjí a je z toho poznat, že se oba charaktery potkali v klíčový moment jejich života a jejich vzájemné setkání může v něčem oběma dopomoct. Za zmínku poté stojí vždy solidní Ben Foster, Queen Latifah v roli Sugermanovy ženy (i zde je chemie Sandlera a Latifah bravurní) a v menší roli i Robert Duvall, který ani v 91 letech neklesl v kvalitách svého herectví.   Z pochopitelných důvodů si mohou Životní trefu ještě více užít fanoušci basketbalu, znalost o faktech samotného sportu ovšem při sledování filmu vlastně dvakrát nutná není a film si jde i bez nich bez problémů užít. Díky Zagarově tvůrčímu uchopení to celé má filmařský look a to i přesto, že s kdovíjak výraznými vizuálními nápady sám o sobě nepřichází. Při délce 2 hodin se v lehkých pasážích možná vyskytuje menší problém s tempem, film se ovšem jinak prakticky netáhne a dokáže si bez problémů udržet diváckou pozornost.   Životní trefa vlastně v součtu zůstává tak trochu sentimentální podívanou, která po celou dobu působí dojmem, že možná přeci jen vzniká až na příliš velkou jistotu. Zároveň to ovšem celé dokáže vyvolat pocit jakési vášně či lásky k basketu. Vydává se to očekávaným směrem, přesto dokáže poměrně funkčně budovat postavy, těžit z jejich minulosti, traumat i snahy o to dostat se v rámci svého života na lepší standard. Je to film o naplnění snu i snaze o vykoupení z minulosti, poměrně schopně to vlastně dokáže vyprávět příběhy dvou postav v jednom kompatibilním balíčku.   Adam Sandler si možná další Opilí láskou ani Drahokam do kariéry nezapsal, natočil ovšem další film, který ukazuje, jak nedoceněný a talentovaný herec je, pokud má zrovna co hrát. Je to dost možná jediný důvod k tomu, proč by si měl někdo na Životní trefu za pár let vzpomenout, i bez Sandlera ovšem zůstane slušná podívaná, kde fungují emoce, práce s postavami a možná i cosi jako milostné vyznání basketbalu......

Nicolas Cage. Oscarový herec, jednu dobu vycházející akční hvězda, dnes herec přítomný především v béčkových až céčkových podívaných, které většinou za povšimnutí stojí právě pouze díky Cageově přítomnosti. Dříve hvězda blockbusterů jako Lovci pokladů nebo Ghost Rider se musela uchýlit k roli v těch největších béčkách, aby dokázala splatit dluhy u berňáku, v poslední době ovšem Cage přiznal, že se návratu do mainstreamového Hollywoodu tak trochu bojí a příjemnější je mu trávit čas právě u menších projektů. Jak ovšem dokázal loňský Pig Michaela Sarnoskiho, Cage je možná nadále terčem mnoha memů (především díky jeho ikonickému cageování), především je ovšem pořád velký herecký talent. Což ukazuje i ve svém novém filmu The Unbearable Weight of Massive Talent, kde hraje.... Nicolase Cage.   Komedie režiséra Teda Gormicana, který jí napsal společně s Kevinem Ettenem, je komediální akční meta záležitostí, která je plná zábavných momentů (už samotná existence tohoto filmu je prostě legrační), kromě toho v ní ovšem fungují i emocionální momenty a především je vidět, že si Nicolas Cage roli Nicolase Cage užívá. Je ochoten si ze sebe udělat srandu, v rámci toho tak trochu nabídnout ohlédnutí za celou svou kariérou a v rámci toho předvést, že je dost možná Nicolas Cage skutečně nejvíce nedoceněným hercem současnosti.   Ještě větší štěstí přináší fakt, že se v druhé hlavní roli objevuje Pedro Pascal, který si je stejně jako Cage schopen užít svou roli mexického miliardáře Javiho Gutierreze. Pascal se už delší dobu stává takovou hereckou jistotou a jeho chemie s Nicolasem Cagem je k nezaplacení. Člověk jim snadno věří rychle vybudované přátelství a sympatie, Pascal dokáže držet krok s Cageovou energií a stejně jako Cage má přirozený komediální talent.   Bez odkazů na Cageovou dosavadní kariéru se to celé pochopitelně neobejde a i ty jsou klíčem k zábavným momentům, především když se Cage ohlíží k mladší verzi sebe samého a srovnává to se svým současným kariérním stavem. Není to v součtu dvakrát nejšílenější podívaná, rozhodně se dalo snadno očekávat, že tvůrci možná zajdou ještě dál. V rámci všech těch šíleností, které Cage za poslední roky natočil je The Unbearable Weight of Massive Talent vlastně dost možná jeho nejpřízemnější film za uplynulou dekádu. Přesto je to celé skutečně vtipné, v mnoha ohledech vychytralé a kreativní, díky tomu tahle buddy akční komedie dokáže bavit celou dobu své stopáže.   Vývoj zápletky je možná snadno předvídatelný, v mnoha ohledech se The Unbearable Weight of Massive Talent vlastně bere o poznání vážněji, než to mohlo působit při prvním oznámení. Ten film je skutečně zábavný, do jisté míry jde ovšem vnímat jako ideální středobod v kariéře 58-letého Nicolase Cage. Dost možná se vlastně jedná o ideální film, který kariéra tak výrazného herce potřebovala. Dost možná žádný jiný film totiž nedokáže totiž nahlédnout do duše samotného Nicolase Cage jako tento film.   Cage osobně sice přiznal, že má filmový Nicolas Cage velmi málo společného s jeho skutečnou osobností a sám roli třikrát odmítl, než mu Gormican napsal osobní dopis, když si ovšem divák všimne, jak moc si skutečně Cage tuto roli užívá, definitivně je jasné, že se Cage skutečně nachází v ideálním bodě své kariéry, která mu vyhovuje. Časy Skály, Con Airu či Tváří v tvář jsou sice dávno pryč (minimálně tedy do premiéry Tváří v tvář 2) a Lovci pokladů 3 jsou i přes sliby Jerryho Bruckheimera pořád v rovině tajných přání, Cage ovšem očividně je spokojený tam, kde právě je. A i když si o jeho béčkách a céčkách z posledních let můžete myslet cokoliv a Cage je z velké míry přeci jen bral kvůli finanční tísni, kariéra žádného jiného herce současnosti rozhodně není tolik barvitá.   Už samotná existence Unbearable Weight of Massive Talent něco znamená, o to více potěší, že film neobstojí jako bizarní záležitost, ale funkční komediální meta záležitost říznutá s buddy komedií, která funguje a především zařídí, že se na Nicolase Cage dost možná nikdo nikdy nebude dívat stejně. I proto si tento film bez problémů dokáže obhájit svou existenci.....

Od počátku, kdy v rámci prostříhu dochází k paralelám mezi Obi-Wanem Kenobim a Darthem Vaderem, už v ten moment je jasné, že tvůrci v čele s Deborah Chow na režijní židli vědí jak pracovat s emocemi. I čtvrtá epizoda Obi-Wana Kenobiho poté sází na záchranou misi, ta je ovšem celá naplněná solidní akcí a především faktem, že Obi-Wan Kenobi konečně opět začíná používat sílu a s ní i světelný meč. Naštěstí jsou přitom nadále přítomné solidní production values a celá záchranná výprava na měsíci Nur díky tomu skutečně dokáže strhnout a evokovat esenci Star Wars v té nejpříjemnější podobě.   Dá se snadno argumentovat tím, že napětí přeci nemůže tolik fungovat, když všichni zhruba víme osud Obi-Wana Kenobiho a Leiy Organy. Jenomže i přes tento fakt ve čtvrté epizodě funguje napětí právě skrze to, jak moc úspěšný pokus o záchranu bude, co přesně Obi-Wanovi podrazí nohy a zda přitom dojde k nějakému dalšímu nevyhnutelnému střetnutí. Moses Ingram dostává jako Třetí sestra ještě trochu více prostoru a tentokrát z ní jde při interakci s malou Leiou Organou skutečně tak trochu menší respekt, především i proto, že je vidět, že se Třetí sestře nepříčí ublížit i právě malé Leie.   Argumentovat s tím, že jsou postavy ozbrojené plot armorem též víceméně nedávají smysl, je velmi úsměvné, že se takhle zevrubně do logiky a podezřelých náhod nerýpe už v rámci původní trilogie Star Wars, tyhle výtky působí tak trochu pokrytecky. Tenhle seriál nám především dodává přesně to, co sliboval. Návrat Ewana McGregora, který si návrat do své nejslavnější role očividně užívá, dokáže jí uhrát skrze pouze pohledy a stačí v závěru jedno malé gesto a ty emoce tam prostě opět jsou.   Seriál Obi-Wan Kenobi především ukazuje, že je dost možné, že už sami zarputilí fanoušci Star Wars vlastně nevědí, co přesně od seriálu chtějí. Ukazuje to ostatně i fakt, že je štvala sázka J. J. Abramse na nostalgii u Síly se probouzí, zároveň i radikální odklon Riana Johnsona u Posledního z Jediů. Obi-Wan Kenobi prozatím naplňuje čistou esenci Star Wars, na plnohodnotné zhodnocení je ovšem čas až do premiéry poslední šesté epizody. Čtvrtá epizoda prozatím ovšem předvedla prozatím dost možná nejlepší akční scénu v rámci celého seriálu, kdy to stojí především na tom, že Obi-Wan Kenobi opět začíná naplno využívat sílu. I proto by mohl být další nevyhnutelný souboj Obi-Wana Kenobiho a Dartha Vadera ještě hodně zajímavý......

Marvel Cinematic Universe se bude nadále rozšiřovat, v rámci mnoha chystaných filmů i seriálů to bude znamenat i větší diverzitu jednotlivých hrdinů. Potvrdit to v nedávné době může čínský Shang-Chi, židovský Moon Knight a nově i pakistánská Kamala Khan AKA Ms. Marvel. Právě i ta se dočkává svého vlastního 6-dílného seriálu, ještě předtím, než by měla sehrát jednu ze stěžejních úloh v chystaném pokračování Captain Marvel s názvem The Marvels. Už od počátku první epizody je jasné, že nevyhnutelná dynamika mezi Captain Marvel a Ms. Marvel bude velmi zajímavá, protože Kamala Khan je dost možná fanouškem Captain Marvel číslo jedna. Od počátku je ovšem jasné, že tahle hrdinka je víceméně fanouškem všech Avengers. Z první epizody prozatím Ms. Marvel nejvíce připomíná Spider-Man: Homecoming, což dává smysl především proto, že se Kamala Khan nachází ve zhruba stejném věku jako Peter Parker na počátku své cesty v Marvel Cinematic Universe. Je to mladá studentka, která především žije ve své fantazii, což pokládají vizuální hrátky, které tak trochu těží z komiksových kreseb a minimálně v rámci první epizody předvádí zajímavé vizuální nápady, kdy se opět dokáže potvrdit, že Marvel svojí novou hrdinku dokáže odlišit od všech ostatních. Krom své fandovství se ovšem především musí vypořádat nejen s tím, že do školy moc nezapadá, ale i se svou pakistánskou rodinou, která má od Kamaly úplně odlišná očekávání.  Ms. Marvel prozatím dokáže v rámci Marvel Cinematic Universe působit poměrně svěže, na prozkoumání středoškolského života a fandovského statusu bude nejspíš více prostoru než právě v případě Spider-Man: Homecoming. První epizoda ostatně teprve sází na představení postav a jejich vzájemné dynamiky, ústřední zápletku a větší práci se schopnostmi ústřední hrdinky si tvůrci očividně šetří do zbylých 5 epizod. Dává to smysl, protože prioritou je především uvést pohled na to, jak aktuálně Kamala Khan žije, co jí trápí a s čím by jí její nově nabité schopnosti možná mohli tak trochu pomoct. Už teď je jisté, že žít se superschopnostmi nebude pro teenagerku dvakrát snadné, bude ovšem zajímavé sledovat to, jak se z fanynky superhrdinů stane jedna z nich. Prozatím to vypadá, že v rámci seriálu nebude v sázce nic velkého, Ms. Marvel od počátku nepůsobí tolik ambiciózně jako například WandaVision či Moon Knight. Přesto ovšem nadále potěší očividná řemeslná kvalita. Režie prvního dílu se chopili Adil El Arbi a Bilall Fallah (Mizerové navždy), což je poznat v tak trochu hravém přístupu, především v občasných hravých pohybech kamery. Akce prozatím absentuje, první díl pořád slouží především jako představovačka nové postavy. A uvedení je prozatím solidní. Už dlouho se traduje, že Marvel Studios v rámci castingů nešlape vedle a ani tentokrát Kevin Feige a spol. vedle nešlápli. Iman Vellani je do role obsazena senzačně, divák jí snadno uvěří tak trochu introvertní a osobitou dívenku, která má problém zapadnout a žije tak trochu ve své fantazii. Z faktu, že jde o členku pakistánské rodiny se poté nedělá velká věda, Ms. Marvel prozatím zpracovává přirozený pohled do muslimské komunity, kdy pochopitelně dochází k nějaké konfrontaci kultur a jiných pohledů na věc, nedělá se ovšem z toho prozatím žádná velká věc, otázkou zůstává, zda to bude platit i po zbytek seriálu. První epizoda toho v součtu vlastně nepředvádí tolik, jen zakládá půdu pro zbytek seriálu, hlavní hrdinku ovšem představuje sympaticky a naznačuje, že Marvel Studios čerstvě představil poměrně zajímavou postavu, u které bude zajímavé sledovat její vývoj v následujících epizodách i nevyhnutelné setkání s jejím idolem. Je to ovšem pořád ještě běh na dlouhou trať.......

V roce 1993 se Steven Spielberg chopil adaptace románu Michaela Crichtona s názvem Jurský park a daroval světu jeden z nejzásadnějších filmů posledních 30 let, který nejen posunul technologie ještě o kus dál, ale představil jeden z nejlepších dobrodružných blockbusterů všech dob. Železo se při úspěchu pochopitelně musí kout dokud je žhavé, proto jsme ostatně v režii Spielberga v roce 1997 dostali pokračování s názvem Ztracený svět: Jurský park, v roce 2001 poté Jurský Park 3 v režii Joea Johnsona. Přes 10 let si následně oživení dinosauři dali pauzu, v roce 2015 je na světlo světa vrátil teprve Jurský svět v režii Colina Trevorrowa. Bravurní start nové kapitoly při masivním úspěchu (tržby ve výši 1,6 miliardy z kin) pochopitelně dohnal hlavouny studia Universal k vybudování nové trilogie. V roce 2018 tak došlo na Jurský svět: Zánik říše v režii J. A. Bayony, nyní v roce 2022 je po nějakých těch covidových odkladech čas nejen zakončit trilogii Jurský svět, ale uzavřít jednu velkou šestidílnou sérii, která započala v roce 1993. A opět je u toho Colin Trevorrow. Byl to právě Trevorrow, který si v roce 2015 uvědomil sílu nostalgie. A v podobném duchu nostalgie jede i u šestého filmu ze série, který je ještě podpořen návratem postav z původní trilogie. Pátý film v režii J. A. Bayony se pokusil vydat tak trochu svěžím směrem, Trevorrow se ovšem vrací k jistotě. Jeho cílem poté bylo vytvořit oslavu celé šestidílné série a především se vrátit ke kořenům. Vůbec poprvé v rámci nové trilogie tak nedochází k hrátkám s hybridy typu Indominus Rex či Indoraptor. Především se ovšem navazuje na závěr předchozího filmu a nevyhnutelné konfrontaci lidského světa s jeho navrátivšími pravěkými obyvateli. A výsledkem je díky tomu epická akční podívaná, která netrpí hluchými místy i přes fakt, že trvá 2 hodiny a půl. Už závěr Zániku říše naznačil, že dojde k zajímavé konfrontaci pradávných obyvatelů Země s aktuálními obyvateli Země a to se víceméně proměňuje ve skutek. V jistých momentech tak dokáže Jurský svět: Nadvláda připomenout seriál Pravěk útočí, kde též díky časoprostorým anomáliím docházelo ke konfrontacím lidí s pravěkými zvířaty. Jurský svět: Nadvláda tak poukazuje na to, jak dinosauři ohrožují lidský svět, stávají se pochopitelným lákadlem pro černý trh a především na to, že svět možná díky tomu všemu spěje ke svému zániku. John Hammond se tak ze záhrobí očividně dočkává jistého naplnění své vize, těžko ovšem říct, jak moc by byl s výsledkem spokojený. V Jurském světě: Nadvládě ovšem po celou dobu funguje napětí, radost z prozkoumávání tohoto světa a především lehký smutek nad faktem, že ho není o něco trochu víc. Stěžejní je fakt, že se skvěle podařilo spojit do jednoho příběhu novou i starou generaci hrdinů. Interakcí dvou generací sice ve finále není tolik, každá z nich ovšem stojí za to. Je radost po letech vidět Sama Neilla jako Alana Granta, Lauru Dern jako Ellie Sattlerovou i Jeffa Goldbluma jako Iana Malcolma. Je radost vidět, že z nich nejsou pouhé fosilie pro výstavu, ale jsou skutečně plnokrevnými postavami se stěžejní úlohou v příběhu. A je především radost vidět návrat k pocitům, které mezi sebou celou dobu Alan a Ellie mají už od prvního filmu. Colin Trevorrow je pořád naštěstí schopný řemeslník, který především pořád umí vše budovat skrze nostalgii. Hodně dělá už ikonická ústřední melodie Jurského parku od Johna Williamse z původního filmu, jakmile ovšem dojde na návrat známých postav, odkazy na ostrov Isla Numbar či drobné odkazy, je to jednoduše tam. Trevorrow i tentokrát dokáže vyvolat pocit, že se snaží o jakési vzdání lásky původnímu konceptu. Nedá se upřít fakt, že Jurský svět: Nadvláda jede na jistotu, je v jádru prostě jen a pouze povedená blockbusterová práce a nic víc, i to ovšem někdy samo o sobě stačí. Každá akční sekvence je povedená, je z ní cítit minimální závan snahy a i přes fakt, že Trevorrow musí v podstatě celý balíček nápadů, který by utáhl vlastní trilogii, stmelit do jednoho filmu, přeci jen to celé funguje. Funguje tam i linka malé Maisie v podání Isabelle Sermon ve snaze o pátrání po tom, co je vlastně zač, přesto na tuto linku ve finále vlastně není dvakrát času. Trevorrow jinak v podstatě plní sliby, snaží se jít blíže k původním Jurským parkům, dinosauři jsou opět skrze digitální efekty k životu přivedeni dokonale a představuje se přitom hned několik nových druhů dinosaurů, kteří ještě v rámci série šanci vlézt před reflektory nedostali. Hlavní hvězdou ovšem pochopitelně zůstává T-Rex, která ani tentokrát nemůže přijít o svou ikonickou pózu. Dá se rozhodně říci, že potenciál pro nějaké ty další filmy ze série na místě je, v součtu je ovšem nutno uznat, že Jurský svět: Nadvláda by přeci jen možná měl celou sérii zakončit. Koncept se zdá v součtu totiž přeci jen v jádru vyčerpaný, především proto, že stěžejní proslov Johna Hammonda z původního filmu definitivně v závěru filmu získává nějaký ten obrys. Stejně tak je vidět, že série prakticky nemá kam nadále vyvíjet své stěžejní postavy, Owen Grady Chrise Pratta i Claire Dearing Bryce Dallas Howard zůstávají jen fajn protagonisty, jejich postavy se ovšem nejspíš nemají kam posouvat. Nová postava Kayly v podání DeWandy Wise poté v součtu též zůstává jen fajn hrdinkou, na jejichž bedrech by ovšem série nejspíš série mohla stát v budoucnu těžko. Menší problém poté zůstává i u lidských záporáků. Z prvního filmu se vrací postava Lewise Dodgsona (Campbell Scott v roli nahradil Camerona Thora usvědčeného ze sexuálního napadení 13-leté dívky), která v podstatě trpí takovým jednorozměrným božským komplexem, kdy za pozornost stojí výkon Scotta především v jedné scéně, kdy Dodgsonovi ujedou nervy. Jinak jeho postava ovšem též slouží především v rámci napojení na původní sérii a jinak dokazuje, že jestli měla tahle série někdy s něčím problém, byli to právě lidští záporáci (jedinou světlou výjimkou je snad Vincent D'Onofrio z prvního Jurského světa). Jurský svět: Nadvláda je povedená blockbusterová podívaná, která těží především z nostalgie a schopnosti utáhnout více příběhových rovin do jednoho smysluplného a kompatibilního filmu. Kouzlo se ovšem přeci jen vytrácí, na první Jurský park ani první Jurský svět se Nadvláda pochopitelně nechytá a v závěru naznačuje, že je dost možná ideální čas tuto sérii skutečně ukončit (uvidíme až i tentokrát padne miliarda, život si pak nejspíš opět nějakým způsobem najde cestu). Milovníci dinosaurů si ovšem i tentokrát rozhodně přijdou na své....

Trainspotting, 28 dní poté, Sunshine, Milionář z chatrče. Výčet jen toho nejznámějšího od režiséra Dannyho Boylea, o kterém se dá říci, že si v rámci své kariéry vždy zkusí tak trochu něco jiného (horor, sci-fi či feel-good komedii), žádnému jeho filmu ovšem víceméně nikdy nechyběl výrazný a především hravý audiovizuál. Zprávy o tom, že se Danny Boyle chopí šestidílné minisérie o kapele Sex Pistols tudíž zněli lákavě, šlo jen doufat, že výsledek bude stát za to. A naštěstí je v součtu i skutečný důvod k radosti. Šestidílná minisérie sleduje nejzásadnější období jedné z nejdůležitějších rock 'n' rollových kapel a celých 6 epizod je to rozhodně zábava. Hudebních biopiců v poslední době vzniklo dost a dost jich je ještě na cestě, Pistol přesto na sebe dokáži upozornit především tím, že se jim daří vyvolat pocit, že se skutečně odehrávají v 70. letech. Nejen dobovou výpravou, ale i skutečným pocitem toho, že punk aktuálně nabírá na obrátkách.  Jednotliví herci možná nejsou skutečným členům Sex Pistols dvakrát podobní, stěžejní je ovšem fakt, že všichni sehrávají solidní výkony. Nejvýraznější je bezpochyby Toby Wallace v roli Stevea Jonese, ten jde ostatně vnímat jako protagonista celého seriálu. Za pozornost ovšem stojí i Thomas Brodie-Sangster jako Malcolm McLaren, vynikající Sydney Chandler v roli Chrissie Hynde či Maisie Williams v roli Pamely Rooke. Zvláštní zmínku si poté rozhodně zaslouží i Zachary Goldman, jehož podání Billyho Idola je velmi fajn či Louis Partridge, kterému se povedlo přesvědčivě ztvárnit Sida Viciouse. Za scénářem celé minisérie stojí Craig Pearce, dvorní spoluscenárista filmů Baze Luhrmanna (Moulin Rouge!, Velký Gastby z roku 2013 i nadcházející Elvis) a na pozadí šesti dílů se na Pistol podaří vybudovat poměrně funkčně vystavěný příběh, samotným dialogům jde snad jen možná v jistých momentech vyčíst to, že nepůsobí dostatečně přirozeně a snaží se být nejvíc cool v rámci toho, jak to jde v rámci Sex Pistols. Pistol poté pochopitelně sází i na nějaké ty archivní záběry, které ještě více dokáži upevnit atmosféru, Pistol poté může mít i do jisté míry výpovědní hodnotu, kdy se dá o pozadí i motivacích jednotlivých členů dozvědět tak trochu více. U takové party pankáčů jako Sex Pistols je paradoxně minisérie o nich audiovizuálně vyšperkovaná, více by k nim přitom sedělo například Boyleovo pojetí u jeho legendárního Trainspottingu. Díky audiovizuálnímu vymazlení se na to ovšem celé velmi příjemně kouká a jakmile dojde na známé pecky od Sex Pistols, je velmi snadné, aby Boyle a spol. chytili diváka do hrsti. Pistol ve finále překvapivě vlastně ani není tolik seriál o anarchii, přesto je v rámci možností život členů kapely Sex Pistols vykreslen přesně tak divokým způsobem, jak se dalo čekat. Autenticitě přidává fakt, že všichni představitelé se naučili nejen hity Sex Pistols, ale naučili se je i zahrát na nástroje a vcelku to prostě skutečně funguje jako solidní průlet sedmdesátkami plné rock 'n' rollu a punku.  Danny Boyle tak nezklamal, jeho nejnovější minisérie má opět hravý vizuál, který jde ruku v ruce s faktem, že jde o minisérii o tak divoké skupině jako Sex Pistols. Solidních šest epizod, které mají solidní výpovědní hodnotu a přes pár mušek na kráse ukazují Sex Pistols v tom nejlepším možném světle.....

Životních jistot v průběhu života ubývá a ubývá, člověka to jaksi donutí si těch pár posledních jistot skutečně vážit. Jednou z nich zůstával i fakt, že na rozdíl od Simpsonů či Griffinových dokázal South Park i po 25 letech vyhrávat boj s časem, být pořád tak zábavný a chytrý jako na samotném počátku a být pořád tou nejfunkčnější a nejostřejší satirou, kterou člověk může v aktuálním světě spatřit. Tvůrci seriálu Trey Parker a Matt Stone možná dvěma předchozími South Park filmy Post COVID nedosáhli nejvyšší laťky, snadno se ovšem dalo doufat v to, že to i tentokrát bude alespoň fajn. Hořká pilulka vystřízlivění ovšem nejspíš musela přeci jen jednou přijít. South Park: The Streaming Wars je slušná záležitost. Furt v jistých momentech příjemně rýpavá, pořád do velké míry nekorektní, pořád pod vrstvou vychytralá. Jenomže teprve v The Streaming Wars je poprvé brutálně tak trochu cítit únava materiálu, vyšumělost, která se u zmíněných Simpsonových objevila zhruba někdy po vytvoření celovečerního filmu a startu 19. série. Samotný háček by přitom nejspíš ani netkvěl v tom, že je seriál vyčerpaný. Seriál se ostatně nedokázal vyčerpat 25. sérii především i proto, že se vždy vyjadřoval k aktuálním kauzám, díky rychlé animaci mohlo skutečně dojít k čerstvým komentářům a utahování si z války streamovacích služeb je vzhledem k aktuální situaci vlastně naprosto ideální. Přesto snad poprvé dokáží The Streaming Wars vyvolat pocit, že Parker a Stone tahají za kratší sirku. Dá se snadno argumentovat nad tím, že podobná situace jednou přijít musela. Že South Park tu skutečně nemůže být navždy, stejně tak jako v případě Simpsonových čeká jednou obyvatelé South Parku bezpochyby nevyhnutelný důchod. Právě poslední South Park film ovšem dokáže vyvolat pocit, že by se s důchodem dost možná ani otálet nemělo. A to i přesto, že humor Parkera a Stonea pořád dokáže být v mnoha momentech zábavný a chytrý, setkávání světa naivních chlapců s prohnilým a zlým světem je pořád úsměvná a fakt, že si Parker a Stone vyhráli s význam slova The Streaming Wars a dokáží si přitom rýpnout do skutečných streamovacích služeb (Buttersův komentář je vypovídající), to pořád ukazuje kreativitu tvůrců a fakt, že konce seriálu by dost možná přeci jen byla škoda. Parker a Stone totiž pořád sází na symboliku, kontrasty a pořád se dokazují vyjádřit k aktuální společnosti. Jenže to už možná samotné přeci jen nestačí. Prim v rámci epizody hraje utahování si z termínu Karen, návrat Pračlověda i náznak velkolepého kriminálního případu. Háček spočívá v tom, že i díky očividnému cliffhangeru nedokáží The Streaming Wars obstát jako samostatný film (oba předchozí filmy do jisté míry dokázali obstát sami o sobě a to i přesto, že tvořili jeden velký příběh), především to ovšem zamrzí v rámci práce s některými postavami. Linka Cartmana je překvapivě bohužel velmi slabá, stejně tak stěžejní element postavy Randyho v tomto speciálním filmu je tak trochu mimo a rozhodně nevybízí k takové zábavnosti, jak se nejspíš od samotného nápadu očekávalo. I zde je možné si všimnout rafinovanosti Parkera a Stonea, kteří se za pochodu dokáží vyjádřit i ke klimatické situaci, přitom si především skutečně rýpnout do principu streamovacích služeb a je to zábavné. Přesto se ovšem v průběhu nedá zbavit pocitu toho, že je tento speciál jaksi nedopečený. Tomuto speciálu jaksi chybí rozjezd, postavy Kennyho, Cartmana či Butterse si vždy dokázali krást prostor pro sebe, ve finále ovšem v The Streaming Wars jako vítěz vychází maximálně tak Butters a to především díky jednomu stěžejnímu momentu. Ústřední vyvrcholení a náznak toho, jakým směrem se příští speciální film vydá poté vlastně nevybízí ke kdovíjak zajímavé budoucnosti, samotná stěžejní linka působí už ve finále The Streaming Wars vyčerpaně a vůbec nedokáže vyvolat dojem, že je nutné s ní strávit čas navíc. Pokračování tohoto příběhu si bude muset ve finiši rozhodně odůvodnit svou existenci. V zárodku to pořád je ten starý dobrý South Park, jen je bohužel škoda, že vůbec poprvé je možná cítit, že vždy nemůže být vše růžové, především ovšem skutečně fakt, že jistot v životě má člověk méně a méně. Pokud mohl mít člověk dříve v něčem jistotu, byl to fakt, že v existenciální krizi se vždy bude moc spolehnout alespoň na ten South Park. Ještě nedávno to skutečně platilo......

,,Mám radši Top Gun" - Luďan Říha

Třetí epizoda Obi-Wana Kenobiho vsadila na největší lákadlo seriálu - setkání Obi-Wana Kenobiho a Dartha Vadera. Ewana McGregora a Haydena Christensena po 15 letech čekalo opětovné setkání, které lákalo na stěžejní konfrontaci dvou bývalých přátel, kteří se nyní stali nepřáteli. Režisérka Deborah Chow měla jediný úkol - aby osudné setkání po letech mělo tu pravou sílu. A líp to snad udělat nešlo.   Seriálový Obi-Wan Kenobi prozatím funguje o poznání sevřeněji než Mandalorian či Book of Boba Fett, nadále platí fakt, že seriál dokáže působit velkolepě. Třetí epizoda, která vsadila na předsatvení nové planety Mapuzo stojí především na budování vztahu Obi-Wana a malé Leii, kdy to celé funguje především i skvěle napsaným replikám. Replika, které se snaží přiblížit tomu, jak vlastně funguje pocit při používání síly, replika, která nahlíží na Obi-Wanovo nahlížení na život před nástupu do Řádu Jedi či linka o tom, jak Obi-Wan v Leie poznává její matku. Je to krásně budovaný vztah, který stojí nejen na skvělém výkonu Ewana McGregora, ale i šikovné maličké Vivien Lyry Blair, která dokazuje, že lepší mladší verze princezny Alderaanu dorazit nemohla.   Potěší další povedená akční scéna, která sází na používání blasteru místo světelného meče, i tentokrát dokáže seriálový Obi-Wan Kenobi překvapit svou brutalitou. Stěžejní je ovšem především právě nástup Dartha Vadera. Občas se začalo povídat o tom, že by šlo natočit film podobný Halloweenu, kde by místo Michaela Myerse řádil Darth Vader a přesně takový pocit dokáže Vader vyvolat. Od jeho nástupu z něj vyzařuje respekt, kdy dokáže nahnat strach i členům Impéria, stává se plíživou mocnou bytostí, která vraždí bez smilování a především si ve finále pohrává se samotným Obi-Wanem Kenobim, kdy naplno využívá temnou stranu i fakt, že Obi-Wan Kenobi už není v síle tolik zběhlý jako kdysi během osudového souboje na Mustafaru. Darth Vader se vrátil v plné síle, navíc i s hlasem Jamese Earla Jonese.   Opětovný souboj poté sází na konfrontaci modrého a červeného světelného meče, kdy si Vader skutečně s Obi-Wanem Kenobim pohrává, využívá slabinu v Obi-Wanově strachu a v rozhodujícím obratu se mu rozhodne oplatit stejnou minci. Celou dobu je očividné, že Vader nechce Obi-Wana jen tak lehce zabít. Chce si s ním pohrát, brutálně mučit a teprve poté zabít. Tohle je přesně ten Darth Vader, ze kterého šel respekt už od jeho nástupu na Tantive IV v Nové naději. Tohle je ten Darth Vader, který dokáže nahnat strach i do srdcí svých spojenců. Je skvělé vidět Dartha Vadera v takové formě a to více potěšující je, že nám zbývá ještě polovina seriálu.   V detailech si jde všimnout i nového pohledu na žití za vlády Impéria, dochází zde k lehké konfrontaci ideologií i pohledu na to, že někdo se k Impériu možná přeci jen přidal proto, že věřil ve vyšší dobro. Svět Star Wars se tak nadále stává méně a méně černobílý. potěšující je ovšem právě vidět Obi-Wana ve zcela novém světle, který má daleko i k pojetí z prequelové trilogie i podání Aleca Guinesse v originální trilogii. Ideálně se tak jedná o Obi-Wana Kenobiho na tom správném rozcestí, na kterém by se měl v aktuálním bodě nacházet. Závěr především naznačuje, že právě konfrontace s Darthem Vaderem bude to, co Kenobiho postrčí k tomu, aby se opět stal tím Jediem, na kterého ještě v první epizodě vzpomínal Nari.   Soundtrack Natalie Holt se nadále solidně poslouchá, dost možná by vlastně vůbec nebylo na škodu, kdyby se po Johnu Williamsovi víceméně stala novou dvorní skladatelkou nové generace Star Wars. Nadále solidní výprava, pocit epičnosti a především s nástupem Dartha Vadera i zápal neskutečné husiny. Pravidelné týdenní čekání po dobu následujících 3 týdnů bude velmi nepříjemné.....

Obi-Wan Kenobi je zásadní postava. Alec Guiness svou postavu Bena Kenobiho možná neměl svou postavu v lásce, roli přijal pouze pro peníze a byl to jeho nápad, aby v původních Star Wars s podtitulem Nová naděje skončil Obi-Wan tak jak skončil, šlo ovšem o prvního Jedie, skvělého mentora a Guinessovi dokonce původní Star Wars vynesli nominaci na Oscara. Populárnějším představitelem Obi-WAna Kenobiho je ovšem spíše Ewan McGregor, který Obi-Wana Kenobiho ztvárnil v epizodách 1-3. Byl to ovšem právě McGregor, který v roli uspokojil i víceméně odpůrné prequelové trilogie, jedním z největších kandidátů na vlastní spin-off ze světa Star Wars se poté stával právě Kenobi. Nějakou dobu to vypadalo na film, Obi-Wan Kenobi se ovšem nakonec bude muset smířit se 6-dílnou minisérii, kterou ovšem celou zrežírovala světem Star Wars zkušená Deborah Chow (3. a 7. epizoda Obi-Wana). Seriál naznačil, že vsadí na prozkoumání neznámého časového období, návrat Dartha Vadera, ale návrat jedné z nejoblíbenějších postav světa Star Wars. Velkým štěstím je poté fakt, že Ewan McGregor dlouhá léta toužil po návratu do role. A na výsledném seriálu je minimálně v rámci prvních dvou epizod výrazně poznat.   Nejdůležitější je především to, že je z Obi-Wana Kenobiho cítit to pravé Star Wars. Boj dobra se zlem, který se odehrává v zajímavém světa nekonečného počtu ras a světů a na jehož pozadí se dá vyprávět nespočet příběhů. Obi-Wan Kenobi se odehrává 10 let po závěru Pomsty Sithů a 10 let před událostmi Nové naděje, v průběhu se jedná o ideální skloubení prvků prequelové i původní trilogie. Jisté obavy mohli panovat z faktu, že seriál předčasně obdržel rating 9+ (nejnižší možný rating), přesto je překvapivé jak dokáže být v rámci možností seriálový Obi-Wan Kenobi a dá se přitom spekulovat, jak moc vlastně něco takového mohlo obdržet tak nízký rating. Stěžejní je ovšem fakt, že je ze seriálového Obi-Wan Kenobiho cítit ta největší možná Star Wars esence od Star Wars: Síla se probouzí.   Už od první scény je jasné, že tématem tohoto seriálu bude jisté vyrovnávání se s minulostí a snaha o to se v osudný moment postavit zpět na nohy. V Nové naději to může v podstatě působit dojmem, že Anakinův přechod na temnou stranu síly Obi-Wana Kenoviho prakticky zase tolik nezasáhl, seriálový Obi-Wan Kenobi ovšem dokazuje, že to není pravda. McGregor dostává možnost představit se jako vnitřně zlomený Obi-Wan Kenobi, který známé McGregorovo pojetí z původní trilogie vlastně připomíná jen skrze stejný vzhled. A především se v momentě, kdy se dostává do akce rázem nesmí vsadit na jedijské triky. Vidět poté Obi-Wana Kenobiho v akci s blasterem je radost, choreografie akčních scén je prozatím velmi solidní a to i přesto, že jí v rámci prvních dvou epizod vlastně zase tolik nebylo.   Z McGregorova ztvárnění jde v seriálu poznat náznak o to přiblížit se více pojetí Aleca Guinesse, McGregor ovšem zvládá i pouhými výrazy Obi-Wana v této životní fázi pojmout skvěle. Momenty, kdy se snaží o kontakt se svým zesnulým mistrem Qui-Gonem Jinnem nebo momenty, kdy vzpomíná na minulost s Anakinem, v Lukeovi začne poznávat jeho otce a rázem dochází k další stěžejní reflexi, to vše jsou silné momenty.   Stejně jako Mandalorian a The Book of Boba Fett používá seriálový Obi-Wan Kenobi techniku virtuálních lokací. A opět se zvládlo, aby rázem na menší (streamovací) obrazovce nepůsobil svět Star Wars laciněji. Minimálně z Tatooinu, Alderaanu a Daiyu (nová planeta, která svým designem v jistých momentech evokuje Blade Runnera) to zatím nepůsobí a i seriálový Obi-Wan Kenobi prozatím působí velkolepě a dojmem, že by se na velkém plátně neztratil. Deborah Chow má poté především opět schopné řemeslné ruce, první dvě epizody tak mají solidní tempo, v jistých momentech dojde na nějaký ten zajímavý vizuální nápad a především jsou schopně vedeni herecké výkony. Kromě McGregora především Kumail Nanjiani, Moses Ingram jako prozatím působivě zajímavě vypadající inquisitorka Reva nebo maličká Vivien Lyra Blair v neskutečně zábavné a především sympatické roli. Chemie její postavy a samotného Obi-Wana bude v následujících částech ještě velmi zajímavá.   John Williams, autor hudby ke všem devíti epizodám Star Wars, se poté skutečně vrátil, aby pro Obi-Wana Kenobiho vytvořil ústřední hudební motiv. Emocionálně působivý hudební motiv, kdy Williams opět kříží minulost s novými prvky a ukazuje, že i ve věku 90 let je pořád hudebním maestrem (není tak důvod se bát o soundtrack k Indianu Jonesovi 5). O zbytek soundtracku se ovšem místo Williamse postarala Natalie Holt (seriálový Loki) a náhrada za Williamse poté skutečně více než obstála. Ze soundtracku Holt je cítit inspirace Williamsem, zároveň i pokus o to jít vlastní cestou.   Seriál Star Wars: Obi-Wan Kenobi je ve finále prozatím poměrně temnou podívanou, která dokáže prodat zoufalost ve světě Impéria. Seriálový Obi-Wan Kenobi nemusí sázet jen na nostalgii a radost z návratu ikonické postavy v ikonickém podání, prozatím to celé působí na emoce a přitom to zůstává ideální blockbusterovou podívanou. První dvě epizody tedy předvedli parádní start, nutno jen doufat, že zbylé 4 epizody neklesnou na mysli. Především i díky onomu náznaku toho, na co se můžeme těšit.....