filmfanouch

Pixar je třída- Tohle legendární animační studio ušlo dlouhý kus cesty a přesto už je přes 25 let zárukou těch nejlepších celovečerních animáků uplynulých let. Od prvního Toy Story Pixar nenatočil vyloženě špatný animák (jistě, záleží na subjektivním pohledu) a je zárukou nejenom té detailní a překrásné animace, ale především i silných a vyspělých námětů, kde se napříč filmů nebojí například témat jako je existenční krize (Toy Story), snaha o realizaci životního snu ve kterém vám není přáno kvůli vaší rase (Ratatouille), puberta (V hlavě) nebo uvědomění si existence rodinných hodnot (Coco). Filmy od Pixaru jsou prostě speciální a osobně jsem nikdy nevařil na nějaký nedovařený (celovečerní) pokrm tohohle studia (I k tomu Hodnému dinosaurovi jsem časem přišel na chuť). Pixar především až na výjimku v podobě Toy Story 2 do roku 2010 netočil vůbec pokračování a sázel na originální tvorbu, právě v roce 2010 ale došlo na Toy Story 3 (nejlepší pixarovka vůbec) a následně i na další pokračování jako Auta 2-3, Úžasňákovi 2 nebo Toy Story 4. Právě Pixar ale slíbil, že právě po Toy Story 4 se vrací k realizaci originálních projektů, což dokazuje i faktem, že letos v roce 2020 vznikli dvě originální pixarovky- Frčíme a Duše. Frčíme ještě v březnu stihlo dokázat, že skutečně stojí za to a i přes to, že patří mezi slabší pixarovky nakonec patří k tomu nejlepšímu co rok nadělil. A jak je to tedy s tou Duší? Ta je na tom za mě ještě líp a společně s Tenetem jde pro mě o nejsilnější filmový zážitek z letošního roku, který dokázal, že Pixar je pořád ve vrcholné formě a pořád dokáže servírovat neskutečně vyspělé příběhy. A tentokrát navíc Pixar dost možná natočil zatím svůj nejdospělejší animák. Režisér a spoluscenárista Pete Docker (Duši napsal společně s Mikem Jonesem a Kempem Powersem) se už dávno u Pixaru osvědčil- Stojí za Příšerkami S. R. O., Vzhůru do oblak a V hlavě (poslední dva zmíněné projekty patří do mé osobní Pixar TOP 10), které fungovali i díky skvělému scénáři a emocionální síle samotných látek. Duše je již 23. snímkem tohohle věhlasného studia a člověk prostě musí žasnout nad tím, že Pixaru pořád nedochází forma. A pořád dokáže skvěle prodat ambiciózní a odvážné látky. Právě Duše je snad ze všech pixarovek nejvíce orientovaná na dospělé diváky, což ale zase zároveň neznamená, že by nová pixarovka nebyla velice sympatickým způsobem v jistých ohledech pořád veskrze dětinská. Jenomže jak samotná synopse napovídá, Pixar se opět pouští do něčeho velkého. A tentokrát se díky snaze hlavního hrdiny vysvětlit, co je vlastně na samotném lidském životě tak skvěle pouští do filozofických otázek. Ne, Pixar nevytvořil animovaný remake Mallickova Stroma života i přesto, že jsem si všiml pár velmi vtipně vzdálených parallel. I zde Pixar vytvořil nový fantastický svět, který je ale tentokráte v zásadě minimalistický a v zásadě nerozjuchaný. Neznámo před je ale přesto velmi přitažlivý a očividně propracovaný svět, kde by opět stačilo, kdyby nám Pixar jen představoval nový svět a veškeré jeho zákonitosti. Do toho všeho tu navíc Pixar zkouší pracovat s novými typy animací, které předtím nevyužil a nadále se snaží přijít se svěžími výtvarnými postupy. Přitom všem navíc tak nějak automaticky platí všechno, co o Pixaru víme- Animace je nadále naprosto detailní a propracovaná, vedlejší anonymní postavičky jde od sebe snadno rozlišit a reálně se tu opět skutečně předvádí zajímavý a svěží svět. Duše navíc zvládne zavčas vysvětlit jaká jsou pravidla hry a jak základní těžiště děje funguje a pak už se vydáme do víru událostí, kde si navíc hlavní hrdina částečně uvědomí, že mu nejde o nic jiného než o hudbu a a šanci prosadit se v ní a že by se možná měl nad sebou samým zamyslet. I v tomhle ohledu je Duše jednoduše geniální- Předvádí na první pohled zcela obyčejného a nezajímavého hrdinu, který se stává zajímavým právě tím, že si sám uvědomí, že je v podstatě nezajímavý a že samotný život není pouze o hudbě. Hlavní hrdina Joe (Jamie Foxx se u mikrofonu neskutečně vyřádil!) se při pokusu o návrat do svého těla dozvídá, co je pravděpodobně smysl života a jestli náhodou neměl svůj život žít na plno. Tímhle faktorem Pixar opět dodal neskutečně přesahový animák, který má opět tuny vrstev, které je následně velmi zábavné rozkrývat. Život sice není jenom o hudbě, tenhle film jí ale má jednoduše skvělou. Skladatelské duo Trent Reznor a Atticus Ross (kteří už letos skvěle hudebně doplnili Fincherova Manka) se spojilo s hudebníkem Jonem Batistem a vytvořili soundtrack, který skvěle těží z vášně hlavního hrdiny a jde o nejpamětihodnější filmový soundtrack letošního roku. Kombinace techna a jazzu se na první pohled jeví jako šílená kombinace, výsledek ale rozhodně stojí za to a tohle trio by si letos mělo dojít pro Oscara za nejlepší hudbu. Zcela určitě. Duše je vizuálně vtahující a předvádí dokonalou práci s kamerou, která se stala u Pixaru už rutinou. Je skutečně zatím nejdospělejší pixarovku, která má pořád dost aspektů, které uspokojí menší diváky, ti starší tu ale definitivně objeví něco speciálního a opět se tu předvádí velice vážné motivy, které se tentokrát točí kolem smysluplnosti lidské existence a ze všech pixarovek je Duše zatím rozhodně nejnáročnější pro dětský mozeček. Má to skvělé vedlejší charaktery (Tina Fey, Angela Bassett nebo Phylicia Rashad dávají do svých rolí všechno), je to neskutečně chytré, realistické a dojemné a zároveň se skutečně podařilo u Pixaru v jistých ohledech zajít ještě trochu dál. Nedorazil vyloženě jeden z vrcholů studia, pořád ale zcela určitě zásadní milník, který navíc tohle studio ztělesňuje v té nejlepší formě a ve svém obsahu předvádí, proč je někdy důležité radovat se z maličkostí a uvědomit si, že jsou naše ´´ strašně velké´´ problémy vlastně někdy víceméně banálními. A i v tomhle ohledu je mi nová pixarovka neskutečně sympatická, protože se jí výborně daří balancovat mezi dvěma cílovkami (děti, dospělí) a skutečně je vlastně zajímavé jak hlavní kolize působí hrozně minimalisticky a zároveň je v jistých ohledech pixarovkou možná nejambicióznější. A i přesto, že k těm TOP pixarovkám nepatří, je to prostě a jednoduše pecka. Tenhle film má duši! Je radost se na něj dívat, mrzí mě, že kvůli aktuální situaci a uvedení na Disney+ se film nedočká tak vysokých výdělků, které by si zasloužil a přesto jsem rád, že jsem ho mohl vidět, protože jde o jeden z filmových klenotů letošního roku, který si budu pamatovat ještě dlouho. Je dost možné, že Pixaru přece jen jednou dojde pára, zatím to ale očividně nehrozí a budu doufat, že se tohohle dne jen tak nedočkáme.......

Plány DC Extended Universe na konzistentní filmový komiksový vesmír, který by fungoval stejně jako Marvel Cinematic Universe se rozpadl jako domeček z karet a v DC se tak aktuálně především snaží realizovat samostatné snímky. Fungoval tak vynikající Aquaman v režii Jamese Wana, dost dobrý Shazam! v režii Davida F. Sandberga nebo dost fajn Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn) v režii Cathy Yan. Své pokračování se letos dočkala poté i Wonder Woman 1984, která se postupně odkládala z Vánoc 2019 až na letošní Vánoce a nakonec to i přes COVID-19 částečně zkouší v kině, přičemž zároveň studio Warner Bros. tento film vydalo na streamovací službě HBO Max. Už dlouho se dušuju, že tato taktika nebude úplně vítězná a tuším, že jakékoliv plány na Wonder Woman 3 rychle uhasnou (Napověděl to i zahraniční otvírák z minulého týdne), to ale aktuálně není nejdůležitější. Důležitý je fakt, jestli je Wonder Woman 1984 důstojným sequelem (za mě) skvělé jedničky a jestli jde o povedenou podívanou. Už od úvodní sekvence se ukáže, že režisérka Patty Jenkins formu z prvního filmu neztratila a i přesto, že ještě před první Wonder Woman neměla se žádným velkým blockbusterem zkušenosti, práce s akčními sekvencemi jí rozhodně jde a úvodní sekvence naprosto totálně nastaví velice zábavnou jízdu. Zároveň se ale sluší dodat, že i přesto, že Wonder Woman 1984 má zhruba o 50 milionů dolarů větší rozpočet než její předchůdce (ze 150 milionů dolarů jsme měli skočit na 200 mega), v zásadě druhá Wonder Woman 1984 servíruje osobnější a víceméně komornější příběh než v případě jejího předchůdce. Opět jsou tu sice velkolepé sekvence, opět se tu víceméně bojuje o záchranu světa a opět je na tom velký rozpočet hrozně vidět, zároveň se to ale celé celou dobu nenese v předem očekávatelných vodách. A především se oproti svému předchůdci vydala druhá Wonder Woman i odlehčenějším a zábavnějším smylem. První reakce nelhali a z víceméně vážné první Wonder Woman Wonder Woman 1984 víceméně kráčí ve stopách prvního Supermana v režii Richarda Donnera. Druhá Wonder Woman přidala na humoru a zároveň se vyloženě nebere tolik vážně jako první díl (alespoň takový jsem z ní já měl pocit). Záleží pak čistě na divákovi, jak tuhle změnu přijme, jsem ale osobně rád, že se Patty Jenkins nerozhodla natočit vyloženě to samé jako minule a ze zasazení do jiné časové doby vytřískala maximum. Gal Gadot možná nejlepší herečka na světě, nadále ovšem předvádí, že se do role Wonder Woman hodí a je už vlastně těžké si v této roli představit kohokoliv jiného. Gadot tahle role neskutečně sedí a minimálně i kvůli ní doufám, že se stane zázrak a realizace Wonder Woman 3 se nějakým způsobem dočkáme, protože Gadot je velmi obtížné si v této poloze nezamilovat. Vrací se Chris Pine a i přesto, že jsem se bál jakou scenáristickou kličkou se po závěru první Wonder Woman vrátí do děje, jsem mile překvapen z toho jak chytrý vlastně nápad ohledně jeho návratu je a jak tak strašně funguje. Chemie mezi Gadot a Pinem funguje i podruhé a z faktu, že se role oproti prvnímu dílu prohodili a tentokráte je to Diana, která Steveovi představuje ´´nový´´ svět se též podařilo vytěžit, jak jen to šlo. Pine je navíc pořád sympaťák a především famózní herec a opět patří mezi největší klady celého filmu. Tenhle film má navíc štěstí ve svých záporácích a v tom ohledu, že ty záporáci mají duši a nejsou to chodící postavičky, které jsou zlé, protože měli v závorce ve scénáři napsáno zlo. Kristen Wiig je famózně obsazena a do role Barbary Minervy se hrozně hodí. Wiig zde těží ze svého komediálního talentu a zároveň skutečně předvádí, že je nedoceněná herečka, která si tuhle roli vyloženě užívá. Celá její cesta a také důvod, proč se stane Cheetah navíc dělají tuhle postavu tak sympatickou a v zásadě alespoň trochu originální, že je mi ve finále vlastně líto, že té Wiig přece jen v celém filmu není ještě o trochu víc. Byla to s ní hrozně fajn. Naprosto fenomenální je ale Pedro Pascal- Tenhle sympaťák už několik let těží ze svého charizmatu, který má ostatně i jeho postava Maxwella Lorda. Sama režisérka Patty Jenkins řekla, že Pascal svůj charakter založil na Gordonu Greekovi z Wall Street Olivera Stonea, nebo právě na postavě Lexe Luthora z původního Supermana Richarda Donnera. Samotná Jenkins poté vyvrátila, že by se Pascal inspiroval Donaldem Trumpem, chvílemi to ale i k němu vyloženě svádí. Jenomže motivace tohoto padoucha, jeho očividná schopnost přetvářky a především vyložená schopnost těžit z jeho charizmatu jsou prostě fenomenální a Maxvell Lord je u mě společně se soudcem Juliusem Hoffmanem z Chicagského tribunálu a Andreiem Satorem z Tenetu dost možná nejpamětihodnější filmový záporák roku. Právě i díky této silné čtveřici postav je ve finále vyloženě jedno, že samotný děj na plátně je strašně jednoduchý, ohledně stránky vizuálních efektů to trochu drhne (Na film s rozpočtem 200 milionů dolarů až příliš) a se svojí délkou 150 minut film možná chvílemi přece jen drhne a ze začátku mu chybí rozjezd, jakmile se ale Wonder Woman 1984 rozjede, je to neskutečně zábavný blockbuster, který je zároveň z jednoho podstatného důvodu naprosto aktuální. Wonder Woman 1984 je totiž možná film, který má na první pohled jednoduchý děj, v závěru se ale ukáže, že je to film o tom, že někdy se prostě nemůžeme dočkat toho po čem toužíme. Zároveň je díky načasování na konec roku 2020 film o naději, optimizmu, soucitu a o tom, že svět není nikdy ztracen, dokud za něj někdo bojuje. Celou dobu film možná jede v klasických vodách, závěrečná část se ale vydá trochu jiným směrem než se dalo čekat a ukáže se, že je Wonder Woman 1984 skutečně vším, je ne klasickým sequelem. Tenhle film je tak naprosto ideálně vydán na konci roku 2020, i když tak trochu zvláštním způsobem. Kdy jindy totiž film vydat? Po celém tom COVID-19 šílenství, vyhrocení s Black Lives Matter v USA nebo po výsledku prezidentských voleb, které částečně rozdělili Ameriku? I přes to, že je se film odehrává v roce 1984, Wonder Woman 2 je dost možná aktuálnější než by se dalo zdát a i proto k ní mám své sympatie. Přesto mám ale jedničku pořád radši. Hans Zimmer vytvořil další naprosto úžasný soundtrack, který chvílemi navíc evokuje hudbu z 80. let. Právě i v tomhle ohledu jsem čekal, že Wonder Woman 1984 z popkulturních narážek vytříská víc a i přesto, že ve finále dává smysl, že se film vlastně odehrává během studené války, toho pocitu trochu nevyužitého potenciálu se nejspíš stejně nezbavím. Ale je to jen další menší výtka k jinak dost povedenému superhrdinskému sequelu, který to zkusil zcela jinak než jeho předchůdce a přece jen zamrzí, že dle mého názoru na Wonder Woman 3 jen tak nedojde. I kdyby ne, pořád nám ale zůstanou dva velmi povedené filmy, přičemž myslím, že podobně jako u první Wonder Woman bude dvojka fungovat i po dalších zhlédnutích. Wonder Woman 1984 není dokonalá a jednička, která byla vážnější, do jisté míry svižnější a v jisté míře i cílevědomější mi přece jen sedla víc. Wonder Woman 1984 je ale jinak opravdu povedená, servíruje film plný optimizmu a naděje, tedy dvou věcí, které budeme v aktuální době velmi pravděpodobně potřebovat. Po řemeslné stránce jde též o špičku, akční sekvence jsou nápadité, zároveň má ten film skutečně úžasné obsazení a zároveň to má celé emocionálně silný závěr, který se naprosto vyrovná emocionálnímu závěru z konce jedničky. Je pak přece jen jedno, že vizuální efekty nejsou dokonalé (některé jinak strhující akční scény díky tomu nefungují tak skvělé, jak by mohli), filmu po úvodní (opravdu úžasné) akční sekvenci trochu chybí ten správný rozjezd a přece jen to až do silného závěru celé působí jako film s jednoduchým příběhem. Wonder Woman 1984 je totiž pořád z mnoha pádných důvodů super a i díky skvělým poselstvím je skutečně ideálním filmem na konec roku 2020. Nebo také ideálním filmem pro česká kina v květnu 2021, tedy až se zase otevřou. Za sebe ovšem říkám, že jestli se po otevření českých kin naskytne příležitost, do kina na Wonder Woman 1984 určitě půjdu. A to nejen kvůli tomu, abych podpořil kina (která po otevření budou potřebovat větší podporu než kdy dřív), ale především proto, že mám pocit, že Wonder Woman 1984 bude na velkém plátně působit ještě líp. I v domácích podmínkách je to ale fakt neskutečná zábava a přesto mě mrzí, že se film dočkal uvedení v téhle nevhodné době. Dost možná to totiž celou sérii paradoxně zabilo.....

Robert Rodriguez- Vášnivý filmař a tak trochu magor, který se svým celovečerním debutem El Mariachi dostal i na prestižní festival Sundance a obdržel zde Cenu diváků za nejlepší film. Rodriguezovi tento úspěch otevřel dveře do Hollywoodu a dostal tak od studia Sony 7 milionů dolarů (což bylo zhruba o 6 milionů a 993 tisíc víc než kolik stálo natáčení El Mariachiho), aby natočil volné pokračování Desperado. I to se stalo enormním hitem a jeho kamarádství s Quentinem Tarantinem nakonec následně vedlo k realizaci jeho třetího celovečerního filmu Od soumraku do úsvitu. Rodriguez od té doby ušel velký kus cesty, kdy mu spousta velkých příležitostí (Nové zpracování Zorra) a zároveň se Rodriguez začal čím dál tím více utrhávat ze řetězu. Především je to ale člověk, který má rád své děti. A to hodně. Tak hodně, že mu většinou pomáhali se scénářem k jeho filmu, což má za následek následně to, že jsou ty filmy pochopitelně hodně infantilní. To se dá říct právě například o trilogii (čtyřku, kde jste si mohli pomocí speciální 4D kartičky v kině přičichnout k prdům ignorujme!) Spy Kids, která má ovšem dodnes své speciální kouzlo a přece jen je kombinace té dětské infantility, šílených nápadů a zároveň Rodriguezova stylu tak speficiká, že je vlastně svým způsobem strhující (Spy Kids 3D je můj osobní guilty pleasure a celkem mě mrzí, že jsem ztratil jeho původní DVD verzi, kde to tupé 3D skutečně působilo). Vrchol dna, který spolupráce Rodrigueze a jeho dětí ztělesňuje je poté až snímek Dobrodružství Žraločáka a Lávovky, který vznikl těsně poté co Rodriguez natočil adaptaci komiksu Sin City a je dodnes nejhorším Rodriguezovým filmem, který je nejen vizuálně ošklivý, ale vyloženě příšerný po všech ostatních stránkách. A je tam mladý Taylor Lautner! Především ale šlo o totální propadák, který plány na jakékoliv pokračování zabalil. Na nějakou dobu! Rodriguez sice od té doby natočil dva díly Machety, Sin City 2 a pod dozorem Jamese Camerona velmi povedenou Alitu, která je jeho nejlepším filmem právě od dob Od soumraku do úsvitu, Netflix mu ale přece jen umožnil, aby natočil volné pokračování ke svému nejhoršímu filmu všech dob. Ano, Můžeme být hrdinové AKA We Can Be Heroes je volné pokračování Žraločáka a Lávovky, kde se dokonce vrací i stejnojmenní hrdinové původního filmu (Ovšem bez Taylora Lautnera!). Vrátil se tedy Rodriguez na práh své snesitelnosti, natočil svůj nejlepší film cílený na děti od dob původní trilogie Spy Kids a natočil tedy alespoň lepší film než Dobrodružství Žraločáka a Lávovky? Na tu poslední ukázku můžu odpovědět kladně, protože shit velikosti původního Rodriguezova filmu naštěstí nedorazil (ono to ani nejde moc překonávat) a Rodriguezova novinka má na rozdíl od svého předchůdce alespoň celkem hezké barvy. Pak už to ale jde trochu z kopce. Pokud bude Rodriguez nadále sypat filmy jako We Can Be Heroes, jde o velmi jasnou ukázku toho, že by možná bylo lepší, kdyby šel Rodriguez do předčasného důchodu. Jistého vrcholu dosáhl už v době Desperada a Od soumraku do úsvitu a od té doby to s ním víceméně jede na horské dráze. Rodriguez alespoň pořád ve svých filmech nezapře sám sebe a je vám jasné, že koukáte na něco, co mohl natočit jenom tenhle magor z Texasu. Zároveň ale pochybuju, že se Rodriguez zrovna u We Can Be Heroes snažil natočit něco, co by ho jako filmaře posunulo a jednoduše tvrdím, že se pravděpodobně pokusil natočit film pro své děti. Jenomže pochybuju, že se výsledný produkt může vůbec líbit alespoň jeho dětem, protože je We Can Be Heroes prostě něco strašného. Rodriguez sice na rozdíl od Dobrodružství Žraločáka a Lávovky servíruje alespoň film, který má barvy, zároveň je to ale vyložené digitální peklo a vyloženě není z toho filmu poznat, že je Rodriguez člověk, který se už delší dobu specializuje na vizuální efekty. V době Spy Kids 3 kdy efekty nebyli na vysoké úrovni se ještě dalo pochopit, že efekty v tomto filmu nejsou kdovíjak povedené a vypadají jak z počítačové hry. Jak je ale do prdele možný, že v roce 2020 Rodriguez natočí něco co vypadá ještě hůř, navíc po všech těch letech zkušeností, kdy ještě pracoval s Cameronem a zároveň točil jednu epizodu Mandaloriana (která mimochodem servíruje nejlepší akční scény, které Rodriguez od dob Od soumraku do úsvitu zvládl natočit a ukazuje se, že Rodriguez pod dozorem je hodný Rodriguez)? Rád bych žil v domnění, že samotného Rodrigueze realizace tohohle filmu strašně bavila, šílené nápady, které (snad) vzešli z hlavy jeho dětí využil s grácií šílenosti Roberta Rodrigueze a ten digitální hnusný vizuál mu vlastně přišel v pohodě. Ale takový magor snad nemůže být ani Rodriguez. Tomu se sice podařilo do své novinky získat též několik dobrých herců (Pedro Pascal, Boyd Holbrook, Christian Slater, Sung Kang), kteří zároveň vyloženě nepůsobí, že zde hrajou jenom proto, aby je následně Rodriguez pozval na grilovačku k sobě (takhle to údajně většinou u Rodrigueze funguje). Pořád je ale i v tomhle ohledu vidět lehká topornost a přitom to například není ta roztomilá topornost, kterou například v téměř každém Rodriguezově filmu předvádí Danny Trejo. Je to prostě jen toporné a zamrzí to právě i u Pedra Pascala, který jinak srší charizmatem všude, kde to jen jde. Hlavní zápletka je přitom zcela jasná: Děti superhrdinů, kteří žijí ve stínu svých slavných rodičů nakonec musí spasit svět ve chvíli, kdy jsou jejich rodiče po invazi uneseni a nakonec se ukáže, že jsou možná ještě lepší než jejich rodiče. Jenomže i v tomhle ohledu jsou We Can Be Heroes tak nepřesvědčivě mimo a především to celé skončí rádoby velkolepým zvratem, který možná není snadné předpovědět.... zároveň ale totálně nedává smysl a působí jakoby ho snad Rodriguez skutečně vymyslel až v průběhu psaní scénáře (zcela určitě se svými ratolestmi). Celé to poselství o síle rodiny jinak prvoplánově působí jako ideální vánoční film o rodinných hodnotách, ty jsou ale prodané tak zcela mimo mísu, že to je vlastně vyloženě krkolomné. A samotní dětští herci té krkolomnosti ještě příkládají pod kotlem. Rodriguez si vzal na starost režii, scénář, kameru i soundtrack a pořád je zde vidět ten kreativní Rodriguez, jenž by klidně mohl natočit skutečně zábavný film. Takový Machete zabíjí například také není dobrý film a přesto je z pohledu diváka velmi snadné si z jistého důvodu tento film užít a bavit se tím jak je skutečně v mnoha ohledech směšný. Jenomže u We Can Be Heroes je jenom spousta důvodu k pláči, zvláště z toho pohledu, že to pořád dělá člověk, který pod kreativním dohledem (Cameron u Ality, Jon Favreau u Mandaloriana) nedělá úplné nesmysly. Netflix ale v tomhle ohledu dal klasicky tvůrci absolutní kreativní svobodu a proto to dopadlo takhle. Rodriguez si v době, kdy jsou komiksové filmy (především Marvel Cinematic Universe) nejúspěšnější natočil svůj vlastní superhrdinský film, který je vyloženou pěstí na oko. Dá se sice namítat, že dětem to bude jedno a užijí si to, především proto, že je to barevné, furt se tam něco děje a je to veskrze infantilní. Jenomže jít do toho s tím, že se na to děti stejně podívají mi zrovna na Rodrigueze dvakrát nesedí a pořád žiju v domnění, že právě on svému projektu věřil nebo ho natočil pro své děti. A furt nechápu, jak se ten výsledný produkt vlastně fakt může líbit byť jen jim. Je tam hodně aspektů, proč se to malým dětem vlastně líbit bude a jsem s přimhouřeným okem schopný to pochopit. Ale celé je totálně mimo mísu, vyloženě nepřitažlivé a veskrze je to prostě bolestivá podívaná. Je to lepší film než Dobrodružství Žraločáka a Lávovky? Ano. Je to 2. nejhorší Rodriguezův film? Ano. Je to ztělesnění čirého zla? Má to k tomu vlastně hodně blízko. Nechci být vyloženě zlý, ale žiju v domnění, že tohle je film snad jenom pro lidi, kteří jsou se svým IQ schopni jen přijímat potravu a reagovat na světlo. Pokud je někomu více než 5 a tohle bere jako vyloženě dobrý film, pravděpodobně by nepoznal rozdíl, kdyby mu místo sledování filmu někdo vylil ředidlo do očí. V Rodrigueze jsem přitom pořád vyloženou důvěru neztratil a věřím, že u takového seriálu Book of Boba Fett bude při přítomnosti někoho, kdo mu bude opět držet záchrannou brzdu se bude moc celkem vyřádit a zároveň na míru snesitelnosti. Tenhle film je ale totálně mimo a přesto se bojím, že při případném úspěchu snad Rodriguez fakt realizuje (už naznačený) sequel. To už snad radši i Spy Kids 5 a to i přesto, že tuhle sérii příšerná čtyřka pravděpodobně pohřbila. Je to jako volit mezi kapavkou a syfilis, jakákoliv pravděpodobnost, že se dočkáme již třetího filmu ze světa Žraločáka a Lávovky mě ale naplňuje totální husinou......

Volný remake Vaughnova Hvězdného prachu bez mrdání, zabíjení a přitepleného Roberta De Nira, kterého vystřídal přiteplený Ondřej Sokol. I na poměry Janákových pohádek pro Českou televizi vyloženě slabé a vyložené promarnění solidního castingu, především roztomilé Terezy Voříškové. PŘÍŠTÍ ROK VÁM TO URČITĚ VYJDE ČT (HEHE!).

Třetí bondovka s Rogerem Moorem v hlavní roli dorazila 3 roky po té předchozí a po promarněné příležitosti jménem Muž se zlatou zbraní dorazila ideální bondovka, která definitivně předvedla, že ve faktu, že Moore není Connery tkví to pravé kouzlo, které Bonda definitivně vydává tak trochu jiným směrem, který ale zároveň není vyloženě urážející. Mooreovi už je sice v době premiéry této bondovky 50 let, přesto ale ze sebe dostává všechno a celkově se čím dál tím blíží tomu ideálnímu ztělesnění Bonda a přesto nadále využívá svůj komediální talent, který definitivně Bonda odvádí na odlehčenější kolej. A dělá to s takovou grácií, že je to fakt zábava. Režisér Lewis Gilbert, který už předtím točil bondovku Žiješ jenom dvakrát se vrátil a Bonda představil v bondovce, která se definitivně z ještě pořád komorních bondovek přetavila do bondovek velkolepých. Záporákovo sídlo, přehnaní záporáci (nejen šílený hlavní záporák Stromberg v podání Curt Jürgense, ale především Jaws v podání Richarda Kiela, který to jako jeden z mála záporáků dotáhl do dalšího filmu a je jedním z těch příkladů co je na téhle éře Bonda strašně sympatické). Mooreův Bond se prostě ve své 3. bondovce dostal do situací, které si Conneryho inkarnace ještě o dekádu dříve nedokázala představit. A právě ve faktu, že se tvůrci rozhodli jít ještě o kus dál a přitom si pořád nechali zapnutou brzdu na prahu snesitelnosti tkví jedno ze základních kouzel Mooreovo éry. Špión, který mě miloval přitom není v rámci Mooreovy éry nejpřehnanější (To až ten Moonraker všemu nasadil korunu), přesto ale definitivně po Žít a nechat zemřít a Muži se zlatou zbrani vytvořil směr, kterým se bondovky v dalších pár letech vydali. Ne vždycky to poté bylo ideální, většinou to ale stálo za to. Tahle bondovka je jinak v době svého vydání jedna z vizuálně nejkrásnějších a po vzoru bondovky Thunderball se vydáváme pod vodu a podvodní záběry se vyrovnají právě záběrům z Thunderballu. Bond girl Anja Amas v podání Barbary Bach je jedna z nejlepších v celé historii série, akční sekvence parádní a celkově téhle bondovce v zásadě k dokonalosti moc nechybí. Finální dojem jí kazí jen už některé skutečně za vlasy přitažené momenty, fakt spočívající v tom, že se i přes jistou snahu nedaří Agent, který mě miloval úplně prodat jako romantický film a ty hlášky jsou na můj vkus v Mooreově éře pořád celkem suché. Přesto všechno je ale Agent, který mě miloval druhá nejlepší bondovka s Moorem v jeho éře. Jaká, že je ta první? Jasně, že Moonraker!

V Rusku, v Česku a několika dalších zemích milovaná vánoční klasika, v Americe naopak nejhorší film všech dob. Těchto reakcí se dočkala klasická ruská pohádka Mrazík, která se stala především u nás vánoční klasikou, kterou většina lidí pravidelně sleduje. Jenomže právě dle odlišných kontinentů se liší i odezva ohledně kvalit téhle ruské pohádky. Kde je tedy vlastně pravda? V podstatě někde mezi. Pohádka už tehdy vyhlášeného pohádkového režiséra Alexandra Roua se v zásadě dá použít jako ideální příklad ohledně vnímání odlišných kultur a odlišných mentalit a jaké mají následný vliv. Přijetí samotného Mrazíka se totiž odvíjí od standardních předpokladů dané země o tom, jak má ideální pohádka vypadat. Především z faktu, že Mrazík vyšel v roce 1964, tedy v době, kdy zuřila Studená válka mezi USA a Sovětským svazem se dá snadno pochopit, proč byla právě tato pohádka v Americe označena jako nejhorší film i přesto, že se bezpochyby najde mnoho horších kusů. Jenomže zároveň to neznamená, že by Mrazík byl dokonalým filmem, který by si nezasloužil žádnou kritiku. Tak všeobecného světového uznání se navíc pohádka pořádně dočkala až několik let po svém vydání a z velké části se dá říct, že je Mrazík do velké míry tak po filmařské stránce směšný, že v tom zároveň dost možná spočívá i jeho vlastní kouzlo. Scenárista filmu Nikolaj Erdman v podstatě vytvořil pohádku, kde většina postav symbolizuje špatné lidské vlastnosti a slabosti. Ivánek je třeba vyložený zástupce pýchy, Marfuša závisti, Baba Jaga poté zase hněvu. Dost možná i díky realistickému zobrazení je tahle pohádka přístupnější než by se mohlo zdát a v některých ohledech by se dalo říct, že Mrazík dost slušně bilancuje mezi vyobrazením reálně fungujícího světa a zároveň pohádkového světa, kde nechybí bohatý zástup klasických pohádkových motivů. Z důvodů, které pramení z příliš nízkého rozpočtu některé kulisy působí vyloženě úsměvné a platí to i ohledně masek (Ivánek s medvědí hlavou), speciálních efektů (kouzelné létající peříčko očividně pohání lano) nebo technických efektů (moment, kdy kamera obletí kolem několika členu štábů je dodnes ideální ukázkou toho, že by pořízený materiál měl kontrolovat někdo, kdo je svéprávný). Vyloženě to tak chvílemi může působit tak, že je Mrazík víceméně tak trochu líná filmařina, která byla točena takovým tím stylem ´´ dětem to bude jedno a stejně se budou bavit´´. Tenhle efekt ostatně platil i na mě a musím se přiznat, že i po 100+ reprízách a uvědomění si, že má Mrazík spoustu zásadních chyb má pro mě Mrazík pořád své specifické kouzlo a vlastně se ho jeho sledováním vždy bavím. Čím dál tím více to ale spíše funguje na bázi toho, že se vysmívám sám sobě v tom ohledu jak málo mi tehdy stačilo k spokojenosti a uvědomění si, že dětské oči jsou někdy opravdu vyloženě slepé. Samotné herecké obsazení rozhodně špatné není- Alexandr Chvylja je do role Mrazíka ideální volba, Eduardu Izotovovi role Ivánka jasně sedla, tehdy 14-letá Natalja Sedych byla ideální volba samotného režiséra a přemlouvání jejich rodičů rozhodně stálo za to a především Georgij Milljar jako Baba Yaga je jednoduše geniální volba. Tenhle nedoceněný ruský herec mimochodem při zničení potrubí v domě, kde se film natáčel zachránil veškeré kopie a bez něj by veškerý pořízený materiál napořád zmizel a z Mrazíka by se tak bez něj nestala ta legendární vánoční klasika. Milljar byl možná člověk, který neměl k alkoholu daleko a samotný režisér si ho tak musel hlídat, k úspěchu tohohle filmu ale z velké části přispěl právě on. Problém je možná v tom, že v případě poslechu originální verze je vidět, že Rou nebyl zrovna ideální na vedení herců a v jistých chvílích jsou vyloženě toporné. A i proto je možná nadále lepší v případě Mrazíka upřednostňovat český dabing. Veškeré zvukové efekty (včetně zvířecích zvuků) vytvořil imitátor Antonín Jedlička a i on obdaroval Mrazíka specifickým technickým zázemím. Kameraman Dmitrij Surenskij sice nenatočil nejhezčí pohádku všech dob, zároveň se mu ale někdy skutečně dařilo natočit alespoň pár pěkných záběrů. Jen ty švenky mu bohužel moc nešli a je to skutečně vidět. Skladatel Nikolai Budashkin poté vytvořil soundtrack, který se stal stejně ikonickým jako samotný film a byl to právě on, kdo vytvořil melodii k ikonické písni ´´ Prašná cestička´´ (ruský originální název neznám). Když jsme u toho, právě samotný CZ dabing Mrazíka byl výborně zvolený a to nejen hlavní pár Josef Zíma a Eva Klepáčová (Sama Klepáčová se do role tak trochu stydlivé Nastěnky totálně vžila), ale především legendární František Filipovský jako Baba Yaga. A vzhledem k faktu, že Mrazík v ruštině skutečně předvádí chvílemi toporné výkony, dabing se stal prioritou a to i především proto, že ty herecké výkony díky němu ve finále působí lépe než v originále. Mrazík je jedinečný. Těžce uchopitelná pohádka, která má spousty kladných i záporných aspektů a dost možná skutečně záleží jen na pohledu na věc a případné schopnosti nasadit si na chvíli dětské brýle. Mrazík možná není mistrovská filmařina a je z několika pádných důvodů právem k smíchu, zároveň má též ale několik kladných aspektů, jako pohádka dostatečně funguje a vyloženě neurazí i v případě, že jste ho viděli stokrát. Mrazík u nás zlidověl a z vánočních programů v brzké době pravděpodobně jen tak nezmizí. Přesto je ale vlastně vždycky fajn ho vidět a skutečně je na něm zajímavé pozorovat, jak se názor odvíjí od kontinentálního zařazení. A Američané? Ty nedokážou ocenit ani Pelíšky (i přesto, že je to vlastně pochopitelné). Žádný film není pro každého, Stevenu Spielbergovi se Mrazík líbil a tahle pohádka, která je vlastně hodně specifickým úkazem své doby měla to štěstí, že se svého významného postavení na poli oblíbenosti pohádek jen tak nezbavila a pravděpodobně ani jen tak nezbaví. A přece jen se dá říct, že je to částečně zaslouženě.

Herecká hvězda a příležitostný režisér George Clooney si v poslední době hodně vybírá, čemu věnuje svůj čas a dává to smysl, protože například v roce 2018 se Clooney stal nejlépe placeným hercem roku, když si díky prodeji tequily Casamigos došel pro 239 milionů dolarů. Clooney se ale nakonec po 4 letech vrátil před kameru a zároveň se u snímku The Midnight Sky, který je adaptován dle předlohy Lily Brooks-Daltonové chopil i režie. O této knize se povídalo, že je do velké míry filozofická a velká akční sci-fi teda v zásadě přijít neměla. Přesto má Clooneyho novinka rozpočet 100 milionů dolarů a díky faktu, že film vznikl pod záštitou Netflixu ho aktuálně má šanci vidět velký počet domácností. Je ovšem otázka zda za to Clooneyho novinka vyloženě stojí. Clooney se ještě nedávno pozastavil nad faktem, že společně s Tenetem Christophera Nolana je The Midnight Sky jediný originální blockbuster, který letos dorazí. Je poté velmi úsměvné označit The Midnight Sky za blockbuster, protože tohle opravdu není zábavný film, který by v kině sloužil jako atrakce, při které by se dobře baštil popcorn s colou. Pokud náhodou čtete zápletku a čekáte akční a napínavý survival, budete překvapeni. Clooneyho novinka je totiž v zásadě poklidná, což ve finále platí i v tom ohledu, že herečtí představitelé hrají bez jakékoliv pořádné energie, což má následně za následek i to, že jim totální zoufalost pramenící z aktuální apokalyptické situace prostě nevěříte. A to je jeden ze zásadních problémů. Z The Midnight Sky AKA Půlnočního nebe jdou cítit ambice a pocit, že někdo chtěl skutečně natočit další filmovou sci-fi jako v posledních letech například Gravitace, Interstellar, Příchozí nebo Ad Astra. Podotýkám, že jsem knižní předlohu nečetl a těžko tak můžu posoudit, zda jde tedy o ideální zpracování. Musím ale říct, že dle ohlasů jsem od The Midnight Sky čekal trochu více skutečně filozofické dílo a vlastně se pozastavuji nad tím, že by něco jako The Midnight Sky mělo být filozofickým dílem. Z toho filmu jsem totiž vůbec nic takového po celou dobu necítil. Clooney se vůbec poprvé ujmul filmu, který vyžaduje využití vizuálních efektů a právě fakt, že něco takového dělal poprvé ho omlouvá, že ty vizuální efekty nejsou dokonalé a většinou jsem vlastně kroutil hlavou nad tím, že tohle údajně mělo stát 100 milionů dolarů. Zvláště, když jsem měl chvílema dokonce i pocit, že koukám na trochu dražší epizodu Star Trek: Discovery. Pořád ale platí, že Clooney nechtěl natočit velký film a zajímalo ho spíše ta dramatická stránka o osamělém vědci, který se pokouší spasit poslední naději lidstva, která měla to štěstí, že přežila ve vesmíru. Clooney je poté zároveň jediný, kterému veškeré ty emocionální výlevy a herecké úsilí věříte, což se bohužel nedá říct o zbytku obsazení. Felicity Jones, Kyle Chandler, David Oyelowo nebo Demián Bichir jsou velmi dobří herci, právě zde mi ale všichni přišli v takové slabší formě a vždycky jsem chtěl radši trávit čas s Clooneyho Augustinem než posádkou lodi Æther. Tahle sci-fi má problém i s dramaturgickou stavbou, časté přeskakování do flashbacků s mladým Augustinem, které následně závěrečný zvrat propálí dávno dopředu a emocionálně ho navíc neprodá tolik, jak to šlo. Snaha o emocionální dopad nefunguje i díky tomu, že vám v zásadě na těch postavách nezáleží. Alexandre Desplat alespoň vytvořil svůj další výrazný soundtrack, který geniálně padne k tomu co se děje na plátně a kameraman Martin Rube zvládl natočit několik velmi překrásných záběrů (přesto si ale stojím za tím, že nějak vizuálně dokonalý tento film není) a Clooney pořád celou dobu působí jako zručný člověk za kamerou, kterého přece jen zajímá ta komornější stránka tohohle snímku než ta velkolepá. Byl to právě Clooney, který si zahrál jednu z hlavních rolí v Cuarónově Gravitaci a čekal bych, že během natáčení Cuarónovy pecky něco odkoukal. To se ale bohužel nestalo a The Midnight Sky je tak určitě promrhaný potenciál. Pořád jde vidět, že se na něm hodně lidí nadřelo, Clooney v hlavní roli je famózní a některé aspekty především ohledně té snahy udělat spíše náročnější záležitost jsou mi na tomhle filmu sympatické. Clooney ale zároveň pořád natočil zvláštní kombinaci velkého snímku, který chce být zároveň komorní a snahu o kombinaci komorního a velkolepého stylu nedokázal úspěšně propojit v jeden ucelený celek. Díky faktu, že se celý film odehrává na dvou místech v zásadě natočil dva odlišné filmy, které dle mého názoru souběžně nefungují a Clooneyho One Man Show, která by sázela jenom na něj jak se snaží dorozumět s nějakou vesmírnou lodí a zároveň bojuje se svou nevyléčitelnou nemocí a neodkladnou smrtí (mohlo by z toho vzejít něco na způsob Vše je ztraceno s Robertem Redfordem v hlavní roli) bych rozhodně viděl radši než tenhle nevyvážený výsledek. Clooney za ta léta v herecké branži od různých režisérů jako jsou bratři Coeni, Alfonso Cuáron, Steven Soderbergh, Wolfgang Petersen nebo Jason Reitman očividně odkoukal hodně a The Midnight Sky se tak může rozhodně pochlubit očividně dost silnou režijní rukou. Zároveň je to ale tak nevyvážená záležitost a očividně promrhaná šance, že je velmi těžké přijít Clooneyho herecké a režijní novince na chuť. Překvapivě to velmi rychle utíká a vzhledem k aktuální světové situaci jde v podstatě o ideální vánoční film pro tenhle rok, zároveň ale výsledek skutečně tak trochu zamrzí. Clooneyho v následujících letech rozhodně více před kamerou a klidně i za ní, snad ale u lepších projektů........

Jednička Croodsových v roce 2013 patří mezi moje nejoblíbenější animáky posledních let, které navíc je dle mého názoru též jedním nejlepších snímků od DreamWorks Animation uplynulé dekády (společně s kompletní trilogií Jak vycvičit draka nebo Kung-Fu Pandou 2). Film si navíc došel pro téměř 600 milionů dolarů a logicky se tak začalo uvažovat o pokračování, které ovšem nakonec bylo zrušeno. Následně ale byli plány opět obnoveny a tento animák se přece jen dočkal uvedení. Stojí Croodsovi 2 za to a jsou důstojným nástupcem původního animáku? Croodsovi 2 jsou v zásadě fajn animák, který ale zároveň není vyloženě dokonalým sequelem. Tvůrce jedničky Chrise Sanderse a Kirka De Miccoa nahradil jako režisér celovečerně debutující Joel Crawford a na scénáři se poté vystřídali 4 scenáristé, přičemž tři z nich napsali například Lego Ninjago film a jeden z nich (Kevin Hagerman) zase psal scénář k Nočním můrám z temnot. A dá se říct, že se tvůrcům celkem funkčně dokážilo navodit se na podobnou vlnu, kterou měl první film. Opět to má velmi dobrou animaci, ze zasazení do pravěku tenhle film dokáže vymlátit několik velmi zajímavých nápadů a jednotlivé charaktery z prvního dílu se též daří lépe vykreslovat. V tomhle ohledu je to tedy napodruhé sice výrazmě slabší, ale pořád celkem fajn. Hlasové obsazení je u tohohle filmu velmi výrazné (Nicolas Cage, Ryan Reynolds nebo Emma Stone opět dávají do vokálních výkonů naprosto všechno, nováček Peter Dinklage je jednoduše boží) a film se skutečně daří hrdiny z prvního filmu někam posunout. Potíž je celá možná v tom, že zas tak radikální postup ty hlavní postavy neudělali. Nebo ho minimálně neudělali tak výrazný jak se u konce prvního filmu očekává. Dvojka Croodsových tak částečně konec svého předchůdce ignoruje a chvilku mi přece jen vadilo, že se Grug nebo Iška chovají v průběhu Croodsových 2 úplně stejně jako na začátku Croodsových 1 i přesto, že jsem měl na konci Croodsových 1 pocit, že přišla nějaká změna. Jenomže tahle lehká pachuť mě přece jen po chvilce přešla, pořád mám ale pocit, že v některých ohledech nejsou Croodsovi 2 úplně ideální sequel, který možná celou hlavní myšlenku brzdí, než aby jí někam v rámci následujícího vyprávění posouval. Pořád je to ale především hrozně fajn animák, který ideálně může fungovat jako pohádka pro celou rodinu. Díky objevení rodinky Bettermanových (kteří skutečně nejsou Croodsovi 2. 0) přichází k několika dalším zábavným gagům (gag s televizí vede!) a právě ve vizuálních gazích je silná tohohle pokračování. Pořád jsem se nezbavil pocitu, že na rozdíl od takového Shreka 2 se DreamWorksu nepodařilo přijít s ideálním a dokonalým námět pro své pokračování a tak trochu vaří z vody, přesto jsem se ale vlastně celou dobu vyloženě nenudil a bavil. Ta smršť gagů přitom není tak výrazná jako u takového Madagascaru 2 (a především ani nejsou tak vtipné), přesto to ale pořád nezavání vyloženou infantilností a trapností. Croodsovi 2 pořád mají několik vizuálně zajímavých a ve výsledku krásných nápadů. DreamWorks Animation možná nikdy nebude strůjcem tak dokonalé animace jako u Pixaru, jeho animace má ale pořád rozhodně své vysoké kvality a Croodsovi 2 tak pořád působí jako animák, který rozhodně musel dát strašnou práce a výsledek v ohledu animace skutečně stojí za to. Potíž tak skutečně vidím jenom v příběhu, který motivy z prvního filmu následně nevyvíjí kdovíjak bravurně, vývoj konfrontace dvou rodin je v zásadě předvídatelný a hlavní konflikt, který donutí obě rodiny nakonec spolupracovat je už tak trochu zbytečný, který v zásadě působí tak, že tam musel být aby tam něco takového vůbec bylo. Dost možná je potíž právě i v tom velkém počtu scenáristů a následně neschopnosti ucelit do jednoho srozumitelného celku. Pokud vám ale stačí, že to celé hezky vypadá, hlasové výkony jsou výraznější než kdekoliv v poslední době a zároveň je to pořád alespoň trochu fajn pokračování, které si s původním filmem doslova nevytírá zadek a můžete tak být alespoň trochu spokojeni v tom ohledu, že mohlo být hůř. A závěr ukáže, že i přesto, že to celé pořád tak trochu vařilo z jedničky, celé to ve finále má celkem překvapující funkční výsledek, který (vzhledem k faktu, že aktuální COVID-19 velmi pravděpodobně jakékoliv šance na Croodsovi 3 zabila) zároveň může skončit jako funkční uzavření příběhů téhle pravěké rodiny. A to je fakt fajn. Bolestivý fakt na závěr? Společně se Spider-Man: Paralelní světy jde o jeden z nejlepších filmů Nicolase Cage v uplynulých letech. I to tedy nakonec stačí k palci nahoru a uvědomění si, že i když DreamWorks u svého nového animáku neobjevil Ameriku, pořád se mu povedlo dodat důstojný sequel, který nepůsobí jako vyložené škemrání o peníze. I to se musí ocenit, na rozdíl od původních Croodsových tu ale pořád ta animovaná klasika prostě nevznikla. Ale zároveň nevznikl totální paskvil, který by originálu dělal ostudu. Takže technicky vzato vítězství.

V roce 1961 vznikl filmový muzikál inspirovaný divadelním muzikálem inspirovaný hrou Romeo a Julie od Williama Shakespearea. West Side Story. Tento muzikál zpracoval nejlegendárnější a nejtragičtější romantický příběh všech dob a převedl příběh dvou znepřátelených královských rodů do příběhu dvou znepřátelených pouličních gangů. Filmové zpracování režisérské dvojice Robert Wise a Jerome Robbins je poté jedním z nejživelnějších, nejbarevnějších a především nejlepších muzikálů všech dob, který má v sobě tu správnou muzikálovou esenci, bravurně fungující romanci a především výrazný počet ikonických a naprosto strhujících songů, které jsou navíc doprovázené bravurními tanečními čísly. Držitel Oscara za nejlepší film za rok 1961 je naprostým právem brán jako jeden z vrcholů filmových muzikálů, jehož kouzlo zároveň spočívá v tom, že o něj za 60 let vůbec nepřišel. West Side Story využívá klasické nadsázky, které muzikály využívají a zároveň přitom skutečně servíruje vysokou filmařinu. West Side Story je technicky dokonalá záležitost, která má parádní využití barev, kameraman Daniel L. Fapp zvládl živelnost na place přenést do výsledného díla a zároveň scenárista Ernest Lehman zvládl zpracovat původní muzikál do dramaturgicky uceleného a funkčního filmového zážitku, který esenci tohohle velmi náročného žánru zvládá prodat neskutečně a ve filmu tak díky té vyloženě skvělé vizuální stránce funguje opravdu vše. Už naprosto výtečný prolog naláká na jednoduše dechberoucí podívanou, která funguje i díky skvěle zvolenému castingu (Natalie Wood a Richard Beymer jsou jako hlavní pár jasná trefa do černého) a především díky faktu, že se skutečně variaci na Romea a Julii podařilo převést do moderního kabátku, který funguje. Leonard Bernstein a jeho hudba je velkým důvodem, proč tenhle film tak naprosto famózně funguje, bez té schopné režijní dvojice, dodnes strhujícímu vizuálu a všemu funkčního kolem by ale ten muzikál tak snadno nefungoval. Naprostým právem si tento film došel pro 10 Oscarů (George Chakiris a Rita Moreno si pro Oscara v kategoriích pro nejlepší vedlejší herce došli zcela právem) a naprostým právem je pořád brán jako jeden z nejlepších muzikálů všech dob a jedna z těch ukázek, jak udělat mistrovský muzikál společně se Zpíváním v dešti. Je to naprostá pecka, které se málokterý muzikál od té doby přiblížil. Naprosto skvěle balancuje mezi muzikálovou nadsázkou a vážně uchopeným příběhem, který v závěru jen člověk bez duše opustí se suchou tváří. Jednoduše muzikál za všechny prachy! PS: Nebýt COVIDU-19 by aktuálně v kinech řádil remake v režii Stevena Spielberga, kterého se tak (snad) dočkáme až v prosinci 2021, těsně po 60. výročí originálu. Těžko říct jak moc Spielberg svůj vysněný projekt zpracuje a zda se mu kvalitativně podaří vyrovnat se svému předchůdci. Ale je to pořád Spielberg!

Žijeme v době počítačové animace. Když v roce 1995 vyšlo první Toy Story: Příběh hraček, který byl jako první film kompletně vytvořený počítačem, zjevil se nový trend, který časem definitivně odložil klasickou 2D animaci na druhou kolej a časem se krom Pixaru a DreamWorks Animation vydalo směrem 3D animace i Walt Disney Animation Studios, které začalo právě klasikami animovaných snímků jako je Sněhurka a sedm trpaslíků nebo Lví král. Počítačová animace/3D animace prostě aktuálně vládne žánru animovaných filmů, to ale pořád neznamená, že by nevznikali klasicky animované snímky. Tak tomu například je u filmů irského režiséra Tomma Moorea. Moore už před 6 lety přišel s naprosto okouzlujícím animákem Píseň moře, který určitě mezi vrcholnou tvorbu v oblasti 2D animáků uplynulé dekády. Píseň moře byla nejen ukázkou vrcholné animace, ale zároveň skutečně přesahového a na poměry animáků trochu náročnějšího příběhu. Moore tehdy dokázal vytvořit animák, který je bezpochyby skutečně pro celou rodinu a dalo se čekat, že i jeho novinka bude zcela něco netypického. A to se též víceméně stalo. Je smutné, že kvůli svému 2D zevnějšku bude v téhle době tenhle animák tak trochu přehlížený, protože 3D animace se už stala tak typickou, že je z velké většiny před 2D animací upřednostňována. A tohle není argument vůči tomu, že je Pixar špičkou ve své oblasti, Walt Disney Animation též dokáže natočit naprosto fenomenální animáky A především 3D animace umožňuje věci, které samotná 2D animace jen tak nezvládne. Jenomže to pořád neznamená, že by 2D animace neměla své specifické kouzlo, které je navíc díky upřednostňování 3D animace vlastně následně velmi zajimavé pozorovat, zvláště pokud animák dělá někdo kdo má nejenom naprosto neskutečně vizuální vcítění, ale zároveň dokáže na překrásné animaci postavit i příběh, který má katarzi, emoce a navíc není vyloženě předvídatelný, což je především v oblasti animované tvorby vítaná změna. Moore do své animované novinky opět zapojil aspekty irské kultury a skutečně dokáže spojit aspekty pohádkovosti a zároveň epičnosti stejně tak jako se to daří Hajao Mijazakimu. Vlkochodci jsou epickou fantasy, kde Moore servíruje akční pasáže, které by v hrané podobě fungovali jako vrcholné akční sekvence v hraném snímku. Scenárista Will Collins (ten s Collinsem sepsal právě i Píseň moře) napsal scénář, který má výborně vykreslené charaktery, parádně pracuje s jejich vzájemnými vztahy a zároveň skutečně předvádí tak trochu dospělejší a vážnější pohádku, která je chvílemi vyloženě temná a lehce infantilních pasáží je tu po čertech málo. A i díky tomu tenhle animák tak báječně funguje. Hlavní konflikt tu není vykreslen černobíle a celý příběh Vlkochodců je v podstatě o přirozených lidských chybách a následných snahách o nápravu. I díky solidním hlasovým výkonům (Sean Bean je naprosto famózní!) veškeré ty emocionální dojemné scény fungují a je skutečně potěšující, že Moore opět natočil film, který je víceméně důchovním nástupcem jeho předchůdce a přesto natočil něco zcela odlišného. Vizuální estetika je poté vyloženě překrásná, pohyby kamery jsou famózní, soundtrack Bruna Coulaise je naprosto boží a pokud rychle přistoupíte na pravidla tak trochu zvláštní Mooreovy animace, čeká vás jednoduše vizuální strhující podívaná, která je doslova vyloženě pro celou rodinu. Nemůžu úplně říct, že by měl Moore našlápnuto na pozici nového klasika 2D animovaných filmů podobně jako takový Walt Disney nebo Hajao Mijazaki, přesto má ale k tomu rozhodně vyšlapanou cestičku a na jeho další animáky se budu opravdu těšit. Pokud dorazí další tak výrazné a skutečně překrásné kousky jako Píseň moře nebo Vlkochodci tak je rozhodně na co se těšit......