filmfanouch

Minisérie Božena není vyloženým průšvihem. Má mnoho pozitivních aspektů, jeho vizuální stránka není úplně bídná, herci se snaží a seriál obsahuje mnoho výborných momentů. Bohužel ale zároveň mnoha pasážím života Boženy Němcové věnuje příliš moc a druhým zase až příliš málo. Nepodařilo se mu úplně prodat důležitost této spisovatelky a bere příliš velký důraz na její milostný život. Nebylo by v tom vlastně nic špatného, v závěru ale chybí snaha o to opodstatnění toho, co udělalo Boženu Němcovou tím velkým lokálním literárním jménem. A ani ta snaha představit Boženu Němcovou ve světle silných a nezávislých žen seriálu jednoduše nevyšla. Minisérie Lenky Wimmerové tak vstoupí do historie jako minisérie s promarněným potenciálem, přičemž je její celkový detailní rozbor i dost možná zajímavější než kompletní minisérie. A už to dokazuje, že je něco v jistém ohledu špatně. Pořád ale platí, že jde jen o důstojný průměr než o vyložené peklo......

Závěrečný díl Boženy je bez debat nejlepší. Což ovšem zároveň neznamená, že by nějak kompletnímu seriálu napravil reputaci nebo by svou kvalitou ty předchozí strkal do kapsy. U čtvrtého dílu Boženy už je ale po třech předchozích dílech alespoň jasné kam to celé vede a konečně se v samotném závěru ukáže o co šlo tvůrcům seriálu. Definitivně se totiž ukáže, že měl být seriál především o rodinných eskapádách Boženy. Především díky fajn výkonům nejen Aňy Geislerové, ale i Jana Hájka jako Josefa Němce je tahle epizoda z pohledu hereckých výkonů nejzajímavější a konečně se jejich vztah dokáže nějakým způsobem prodat. Po řemeslné stránce se ve finále nic razantně nezměnilo. Celkem v pohodě masky, příliš dokola opakující se soundtrack, výrazný rozpočet a celkem pěkný vizuál. Právě u finále se ale definitivně ukazuje, že se na něj dají aplikovat stejné názory jako u předchozích dílů. Klady u finále tkví tak právě v tom, že je čtvrtý díl dramaturgicky snad nejlépe zvládnutý, zachycuje dost možná nejzajímavější úsek života Němcové a konečně se mu podaří správně vykreslit vztah Němcových. Jinak by se ale člověk u čtvrté epizody víceméně opakoval. Finále je tak jen o ždibec zajímavější a lépe zvládnuté, pořád to má ale celé k dokonalosti daleko. Samotný problém tkví právě i v tom, že tóny jsou zajeté už od první epizody a je velmi těžké je v samotném finále obměnit a především je úsměvné očekávat, že by se cokoliv změnilo. Samotný problém tak ve finále tkví přece jen v samotném tvůrčím uchopení, které si ujasnilo, že chce příběh Němcové pojmout nějakým způsobem. A přitom existuje bezesporu mnoho zajímavějších a objektivně lepších variant. Ve finále se tak může člověk radovat alespoň tím, že to není vyložené filmařské peklo, je na tom vidět kreativní snaha a své herce minisérie využívá na max. K nějakému velkému uspokojení z kompletního sledování Boženy to ale samo o sobě jednoduše nestačí. Upřímně ale v mých očích vystihla čtvrtá epizoda Boženy Němcové tuto spisovatelku v té nejideálnější představě. Nejen jako skutečně milující matku, ale skutečně i jako silnou ženu. Jen je problém, že mnoho věcí v tomto seriálu tuto klasickou představu podkopává.

Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil.

Třetí epizoda seriálu WandaVision opět mění dekádu zasazení- Přesouváme se do 70. let a dle slibů z konce předchozí epizody se nyní můžeme dočkat barevného obrazu. Ten v tomhle případě ještě více prodává vizuální stránku seriálu a především se onu snahu o nostalgii starších sitcomů podaří opět neskutečně prodat. Především ale konečně v rámci 3. epizody dochází k větším náznakům, co se to vlastně v celém seriálu děje, jak je to celé možné v rámci předchozích projektů Marvel Cinematic Universe a dá se odvodit, že nás čekají ještě hodně zajímavé věci. Celá epizoda se točí kolem jednoho- Těhotenství. Dorazila zatím nejzábavnější epizoda, kde jsou gagy o poznání vtipnější a především se téhle epizodě snaží prodat veškeré emoce. Neobvyklý průběh těhotenství je prodán nejenom škálou gagů, ale zároveň i tím správným emocionálním nábojem. To se podaří prodat právě i díky živému publiku, které se vždy dá tak trochu obvinit z toho, že diváka nutí k tomu, aby se smál a dojal v místech, kdy o to sám seriál žádá. V rámci této epizody je to ale na všech místech adekvátní a osobně se musím přiznat, že jsem většinou právě reagoval s publikem. Už úvodní intro opět naláká na další sitcomovou epizodu, která je opět proložena reklamou (která opět těží ze životního utrpení Wandy Maximoff) a opět se může opřít o výborné obsazení. Elizabeth Olsen a Paul Bettany jsou překvapivě skutečně výborné komediální duo, kterým člověk jejich pouto naprosto věří a vyvrcholení téhle epizody je vyloženě kouzelné. Opět ale naznačí, že je tu něco špatně a to i tak moc, že jde dost možná odhadnout, co se to vlastně celou dobu děje. Jenomže tuším, že vše není tak moc očividné a vše se může ještě během následujících 6 epizod změnit. Pořád platí, že jde o zatím nejvíce unikátní projekt MCU a když se v závěru změní klasický televizní formát 4:3 na filmový formát 2.35:1, jde o velmi zvláštní efekt. Jenomže právě ta zvláštnost dává tomuhle seriálu možnost vyniknout a definitivně to ukazuje, že začnou v Marvel Studios pořádně experimentovat. K úplné kvalitě tomu ještě něco chybí, začínám ale tušit, že čím víc karet tvůrci vyloží na stůl, tím zajímavější tento seriál bude a je proto velmi pravděpodobné, že samotné finále posune zážitek z celého seriálu ještě o kus dál. Na to si ale zatím budeme muset počkat..........

Režisér Paul Greengrass patří mezi nejvýraznější filmaře Hollywoodu, Tom Hanks zase nadále mezi nejlepší herce Hollywoodu. Když se tyhle dva v roce 2013 spojili, stálo to jednoduše za to. Jejich Kapitán Phillips byl byla adrenalinová thrillerová jízda u které nutně nevadilo, že jsou karty předem rozdány a Greengrassovi se veškerou tu atmosféru přesto podařilo prodat. Hanks zde navíc klasicky předvedl silný výkon a tahle dvojice si očividně sedla. Platí to i díky faktu, že jsme se dočkali jejich druhé spolupráce s názvem News of the World. Po letech dabování kovboje Woodyho v sérii Toy Story se tak Tom Hanks definitivně přesunul na Divoký západ a zahrál si hlavní roli ve stejnojmenné adaptaci knihy Paulette Jilesové. Greengrassova novinka je poté v rámci jeho kariéry něco zcela nového a natočil film, který na rozdíl od Bourneova mýtu, Letu číslo 93, Bourneova ultimáta, Kapitána Phillipse a Jasona Bournea sází na trochu pomalejší tempo a v rámci své kariéry neobvykle nevsadil na kameru z ruky, kterou tolik vynikli právě jeho Bourneové nebo Let číslo 93. Dává to ale v tomto ohledu smysl, protože kameramanem filmu se stal Dariusz Wolski a jeho obrazová kompozice a hrátky s vizuálem (kterými například tolik vynikli původní tři díly ze série Piráti z Karibiku) jsou i nadále jednoduše masáží pro oči. Nový Greengrass je tak vizuálně strhující a i přesto, že absencí ruční efektivní práce s kamerou víceméně přichází Greengrass ve svém novém filmu o to co ho dělalo v rámci Holywoodu tak specifickým a jeho filmy to dělalo tolik stylové, díky té jednoduše překrásné vizuální stránce se to dá naprosto jednoduše odpustit. A o to více zamrzí, že kvůli době COVIDOVÉ nebude mít mnoho diváků tenhle film vidět na velkém plátně. Většinu času je totiž zcela očividné, že nový Greengrass vznikl cíleně pro kina. a mohl v nich působit ještě skvostněji. James Newton Howard složil jeden ze svých nejlepších soundtracků v uplynulých 10 let. Nejenom, že dokonale sedí k atmosféře Divokého západu, zároveň ale v divákovi probouzí ty adekvátní emoce, které by v něm zrovna měli probíhat a společně se soundtrackem k Duši a Tenetu patří soundtrack tohoto filmu do TOP 3 nejlepších soundtracků uplynulého roku. Nový Greengrass nepostrádá akční pasáže, při kterých má Hanks šanci ukázat, že nehraje typický typ role ´´hodného strejdy´´, jinak jde ale skutečně o pomalu plynoucí dobrodružství při kterém se funkčně buduje vztah Hanksova Kidda a dívky Johanny. Hanks je klasicky super a zároveň mu film umožní zkusit tak trochu jinou polohu, ještě výraznější je ale Helena Zengel. Její výkon je naprosto famózní a Zengel je důkazem, že se nadále dá najít schopný dětský herec a Zengel ve finále předvádí dost možná i jeden z nejsilnějších hereckých výkonů v rámci uplynulého roku. Greengrassova novinka sází na trochu pomalejší vyprávění s pomalejším tempem. Někde uprostřed je i přes snesitelnou délku (téměř 2 hodiny) poznat, že si dramaturg možná přece jen vzal během služby pár minut šlofíka, jeho finále má ale to správný náboj a ve finále jde v rámci Greengrassovy kariéry o další trefu do černého. Na první pohled sice postrádá jeho klasické trademarky a navíc se nejedná o zásadní filmový milník, který by přepisoval zavedené pořádky, pořád je ale mnoho důvodů k tomu si nový Greengrassův film zamilovat. Je vizuálně skvostný, má velice příjemnou komorní atmosféru, sympaticky buduje vztah dvou hlavních postav a svojí myšlenku prodává se ctí. Je předvídatelný, chvílemi přece jen tempově zbrzděný, jinak jde ale skutečně o vysokou filmařinu, která svou komorností a víceméně jednoduchostí bude dost možná pro dost diváků trnem v oku. Jinak si ale jednoduše nejde nového Greengrasse (alespoň trochu) nezamilovat..........

Po Diamanty jsou věčné je Vyhlídka na vraždu již druhou bondovkou, která zakončila jednu dlouhou éru Jamese Bonda (V tajných službách Jejího Veličenstva se jednoduše počítat nedá, protože šlo o jediný film, kde si George Lazenby tuto roli zahrál). To, že Roger Moore nebude hrát roli agenta 007 věčně bylo vždycky jasné, přesto ovšem Moore vydržel v roli od roku 1973 dlouhých 12 let a to až do doby, kdy ve věku 58 let bylo jasné, že konec je definitivně nevyhnutelný. Potřetí za sebou novou bondovku natočil John Glen a tahle bondovka má jeden tah na branku- Výborného záporáka. Max Zorin v podání Christophera Walkena (tuto roli mohl mimo jiné hrát i David Bowie, kterému mi by tahle série neskutečně sedla) je děsivým protivníkem a Walkenův výkon je zde naprosto skvostný. Jedná se o jednoho z nejlepších bondovských padouchů v celé historii série. I dvě stěžejní Bond girl (nedávno zesnulá) Tanya Roberts a Grace Jones jako šílená May Day jsou ideálně obsazené a v rámci éry Rogera Moorea si Vyhlídka na vraždu bere vše čím je tahle bondovská éra tolik specifická. Jenomže po vzoru Diamanty jsou věčné to definitivní tečka nejideálnější. I na prahu šedesátky se Moore snaží co to jde, právě v rámci Vyhlídky na vraždu je ale definitivně vidět, že je ideální čas na odjezd do domova důchodců pro agenty ve službách Jejího Veličenstva. On sám s pomocí kaskadérských záskoků se snaží sebevíc, nikdy předtím ale nebyl v rámci série pokročilý Mooreův věk tolik znát. Nezachránila to ani snaha o další nápadité akční sekvence, která byli do jisté míry přestřelené tak jak se na tuhle bondovskou sérii slušelo a ta uvolněná atmosféra, kterou Mooreovy filmy byli specifické začala být už jednoduše směšná. Samotný úvod navnadí na důstojnou rozlučku, která je ale i přes vynikajícího záporáka, slušné Bond girl a herecký debut Dolpha Lundgrena jednoduše průměrná. Na poměry série nemá Vyhlídka na vraždu ani kdovíjak dobrou úvodní písničku (A View to a Kill od Duran Duran je spíše dost možná nejhorší v celé sérii) a ani její úvodní titulky nejsou kdovíjak strhující. Přitom to ovšem celé nepůsobí únavou materiálu a třeba samotný scénář je na poměry tehdejších bondovek výrazně silnější právě i díky tak trochu zajímavějšímu padouchovi. Závěr na mostě Golden Gate v San Franciscu je taky výborný, jenomže cesta mezi intrem a k tomuto finále je vlastně celou dobu tak trochu nesourodě klikatá, že to kdovíjak v rámci celku nefunguje jako ta výborná bondovka. A celé to nakonec ve finále ukáže, že by možná bylo lepší, kdyby se Moore rozloučil už v Chobotničce. Přesto ovšem Vyhlídka na vraždu není pohroma. Je jenom jednou z nejslabších bondovek, která naznačila, že konce jednotlivých ér budou pro sérii s Jamesem Bondem hodně náročné a i samotné odkazování tvůrců na to, že Moore na to už víceméně nemá začalo být vyloženě trapné. Tato bondovka je zároveň poslední kde se Lois Maxvell objevila jako Moneypenny (v téhle roli od Dr. No vydržela neskutečných 23 let/14 filmů) a jde tak i v tomto ohledu o zásadní bondovku. Moneypenny sice na první pohled neplní v rámci bondovek zase tak zásadní úlohu, právě ale její chemie s Jamesem Bondem tvořila jeden ze základních trademarků série. Už po konci Vyhlídky na vraždu ale bylo jasné, že tvůrci musí s Bondem začít zcela od znova a zase trochu jinak. A tak v roce 1987 s bondovkou Dech života přišli změny a poprvé od Goldfingera se série vydala tak trochu jiným směrem..........

Vzniklo mnoho válečných filmů. Některé jsou vyloženými filmařskými klenoty, jiné jsou svým patriotizmem zase vyloženě směsné. Klasických válečných filmů je nicméně dost- Mnoho z nich získalo Oscara, jiné se zase stali alespoň vrcholem svého žánru. To se dá říct i o snímku The Dirty Dozen AKA Tucet špinavců, který vznikl dle stejnojmenného románu E. M. Nathansona. A vznikla jednoduše válečná klasika, která má navíc jedinečný styl a funguje naprosto skvěle i po více než 50 letech od premiéry. Tucet špinavců je výborný film hned z několika důvodů- Je výborným vzorem pro všechny filmové týmovky, kde se sází hned na několik hlavních hrdinů. Nesází přitom na hrdiny, kteří by byli vyloženými slušňáky a všichni se na sebevražednou misi vydávají v podstatě z jediného důvodu- Nemají na výběr. Buďto to risknou a ze zámku plného nacistů možná odejdou se zdravou kůži, jinak ovšem většina z nich skončí ve vojenském vězení a někteří z nich budou rovnou odsouzeni k smrti. Generál John Reisman v podání Lee Marvina tak dostane za úkol vycvičit ty nejhorší vězně americké armády v silné komando, které nacistům zarazí silný hák. Je to těžká mise právě i díky povahám jednotlivých členů komanda, právě snaha majora Reismana je ale základem pro naprosto úžasný týmový film, kde nutně nevadí, že jsou jeho hrdinové tak trochu hovada- Je totiž zároveň i banda sympatických postav. Tucet špinavců představuje výborné tréninkové pasáže, kde se skutečně Tucet špinavců mění ve vražedné komando. I díky sympatickým výkonům je celé to budování týmové morálky a přátelství neskutečně věrohodné. Fáze výcviku jsou jednoduše famózní a Lee Marvin je jako major Reisman jednoduše skvělý. Režisér Robert Aldrich natočil film, kde dostane v podstatě každý člen Tuctu šanci zazářit a ukrást si nějaký ten moment pro sebe. Aldrich natočil film, který má i po více než 50 letech neskutečně svěží nádech, předvádí stylové a působivé sekvence a podařilo se mu natočit sveřepý válečný film, kde navíc nevadí, že se na samotnou musí nějakou chvíli čekat. Ten film je totiž vyloženě skvělý celou dobu. 144-minutová týmovka má výborný scénář, který je plný výborných nápadů, bravurně pracuje se svými postavami a zároveň se mu daří prodat menší přesah v tom, že jde v Tuctu špinavců objevit jisté satirické komentáře, které se vyhraňují vůči armádě jako takové. Všechno to skvěle funguje i díky výbornému obsazení- Charles Bronson, Donald Sutherland, Jim Brown nebo John Cassavetes (který si právem za roli bývalého mafiána Franka došel pro nominaci na Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší roli) jsou výteční, jejich vzájemné chemii se daří zpočátku budovat uvěřitelnou napjatou atmosféru a následně i postupné sbližování. Díky faktu, že je film na poměry válečných filmů i do menší míry odlehčený je vlastně přístupnější a vděčnější divákovi, který klasické válečné filmy kdovíjak nemusí. Všechno to násilí a drsní chlapi možná též můžou znamenat menší překážku, Tucet špinavců je ale právě díky funkční kombinaci vážných a odlehčených motivů neskutečně funkční zábavou a po jeho sledování navíc nutně nemusí nastoupit stav deprese. Právě i díky tomu jak to vlastně v zásadě je velmi zábavná podívaná. Tucet špinavců tak jde snadno zařadit mezi nejlepší válečné filmy, na rozdíl od většiny je ale jeho přístup diametrálně odlišný. A možná i právě v tom tkví celé kouzlo. Stylové sekvence, které jsou umocněné bravurním střihem a přehlednou kamerou. Výborné práce se zvukem a především famózní soundtrack Franka De Vola. Tucet špinavců je jednoduše výborný film a v tom jak (ne)vážný dost možná tkví jeho hlavní kouzlo, kterým vyniká. Zároveň ale trochu větší sklon k humoru neznamená, že by Tucet špinavců nebyl jednoduše vrcholným řemeslem svého žánru a své doby a že by jeho finále nemělo ten správný efekt. Jeho kouzlo ale funguje parádně i po letech a i to dokazuje jak speciální film to vlastně je........

Filmů s Drákulou vzniklo mnoho- Dodnes vzniklo přes 200 filmů a společně s Tarzanem, Sherlockem Holmesem a Wong Fei-hungem jde o jednu z nejčastěji zpracovaných filmových postav a a díky faktu, že filmů nadále přibývá se tomu asi jen tak nezmění. Jednou z nejznámějších adaptací příběhu Brama Stokera, který se inspiroval legendami o krutosti valašského knížete Vlada III. Draculy je poté adaptace z roku 1992 v režii Francise Forda Coppoly. Dracula vznikl ihned poté co Francis Ford Coppola zakončil svou trilogii Kmotr a bylo mnoho věcí, které ho lákali k tomu si svojí verzi Draculy opravdu natočit. Scénář Jamese V. Harta mu přišel velice slibný a na režii snímku nakonec kývl. Coppola se ovšem musel studiu Sony podřídit v tom ohledu, že se mohl spokojit pouze s rozpočtem vystavený na 40 milionů dolarů a musel natočit zhruba 2-hodinový film. Coppola před natáčením naplánoval každý libovolný obraz, mohl se spokojit s výborným kameramanem Michaelem Ballhausem a jeho cílem bylo do jisté míry redefinovat zavedený přístup, kterým se k příběhům o Draculovi přistupuje. Ten je sice pořád tou krutou zápornou postavou, zároveň ale Coppolův Dracula představuje ikonické monstrum jako muže schopného lásky a víceméně do jisté míry i tragického antihrdinu a představuje do jisté míry novou perspektivu jak lze na tohoto nejslavnějšího upíra reagovat. Coppolův Dracula je vizuálně vtahující podívaná, která funkčně využívá milostnou zápletku na pozadí klasických hororových schémat. Nejde ani zdaleka o nejlepší Coppolův film, tento perfekcionista šel ale do svého zpracování Draculy naplno a jde o film, který byl očividně natočen pod dohledem silné autorské ruky. V porovnání s takovou Apokalypou nebo trilogii Kmotr má Dracula jeden problém- Vizuální stránka je mnohem výraznější než příběh a jeho postavy. Je to překrásná podívaná se fascinující výpravou, pozoruhodnými kostýmy, kamerovými hrátkami a hudbou Wojciecha Kilara která k celému filmu dokonale sedí. Právě co se týče obsahu ale možná Draculovi chybí trošku větší náboj, který by možná přišel v případě, že by Coppola spolupracoval na scénáři. Ten se ovšem spokojil pouze s režií a jinak vlastně celkem fajn Hartův scénář tak alespoň přináší trochu nový pohled na samého Draculu. Gary Oldman je jako Dracula výborný- Právě jemu se podařilo dát Draculovi duši a jeho ztvárnění hraběte je naprostým právem jedním z nejikoničtějších ztvárnění. Keanu Reeves je typově vhodně obsazený (sám Coppola ovšem o jeho talentu přesvědčen nebyl a obsadil ho údajně jen proto, že chtěl nějakého mladíka, který byl do kin nalákal něžné divačky), Winona Ryder jako Mina kouzelná, Tom Waits jako Renfield je na tuhle podivnou roli též trefou do černého a Anthony Hopkins je jako Van Helsing skvělý a ztvárňuje tak trochu jiného Van Helsinga. Coppola se tak mohl spolehnout na vynikající obsazení, které ze svých rolí dostalo mnoho a to i přesto, že ty postavy vlastně sami zas tak o sobě silné nejsou. Dle mnohých je Coppolův Dracula v zásadě urážkou původní předlohy (těžko soudit z pohledu člověka, který s předlohou čest neměl), který změnil chování mnoha postav. Možná i právě tyto změny můžou za to, že ty postavy nejsou kdovíjak silné a jsou výrazné alespoň díky těm solidním výkonům. Silné obsazení zde prostě nezklamalo. Coppolův Dracula po celou dobu funkčně staví na atmosféře a s brakovou látkou pracuje velmi unikátním způsobem. Krom vystavění klasických ploch, kterými typický příběh o Draculovi oplývá a krom přistavěné redefinice především v romantickém odvětví ale Coppolovu Draculovi možná chybí menší přesah. Přesah, který tolik měli Coppolovy filmy trilogie Kmotr, Rozhovor nebo Apokalypsa. Jenomže pořád je to natočený očividně silným uchopením. Pořád je to vizuálně podmanivý. Pořád je to výrazný film a má mnoho pozitivních aspektů. K dokonalosti mu chybí právě nějaký přesah, pevnější postavy a pevnější průběh děje, jinak je ale Coppolův Dracula pořád především povedený gotický horor, který v zásadě funkčně pracuje s romantickými motivy. Coppolův Dracula je osobitý až na půdu a zároveň mu přitom chybí ten jistý tah na branku. Přesto jde ale o vizuálně dokonalý film, který sice svou vizuální velkoleposti strká obsahovou stránku do kapsy, veškeré ty motivy a procítěnost ale ve finále využívá tak funkčně, že je vlastně hodně snadné to celé Draculovi odpustit. Pořád jde o toho méně pamětihodného Coppolu a stojím si za tím, že Coppola by za psacím strojem vytvořil scénář, který by dokázal držet laťku s vizuálním zpracováním (Apocalypse Now!), přesto je ale Dracula v zásadě fajn podívaná. Podívaná po které je člověk spíše spokojený než nadšený, i to ale samo o sobě někdy stačí......

Třetí díl Boženy začíná v roce 1847 a táhne se přes Jaro národů až do roku 1853, kdy Němcová přišla o syna Hynka a krátce poté napsala svůj nejslavnější román Babička. Tomuto dílu se daří několik věcí- Boženu Němcovou zde konečně prodává jako milující matku, skutečně emancipovanou ženu a silnou spisovatelku a přitom všem se jí i daří nadále shrnout i její slabší aspekty. Tato epizoda přitom dokáže držet funkčně balanc mezi osobním životem a literárním životem a teprve téhle epizodě se podařilo nalézt ten správný balanc. Jenomže pořád je přitom vidět, že se zpracováním života Němcové nezachází nejideálněji, na některé věci se nebere větší důraz. Aspoň ten počet sexuálních je ovšem (víceméně) omezen. 3. díl Boženy dokazuje, že délka epizody kolem 90 minut není nejrozumnější a to nejen díky vleku, ale i díky tomu, že by možná seriálu prospělo rozdělit se na více dílů, přičemž by jeden díl mohl trvat zhruba 45 minut. Nejenom, že by to možná prospělo tempu, ale zároveň by se s větším počtem dílů mohl brát důraz na ty do pozadí pohozené věci. Dávalo by to o mnoho větší smysl, než v případě většiny českých seriálů, kteří jsou zbytečně natahované. V této epizodě se definitivně se předvádí problém, který pramení z faktu, že je Němcová jako jediná dospělá postava ztvárněna dvěma vedlejšími herečkami- Ve chvíli, kdy Geislerová interaguje s Evou Josefíkovou, kterou jsme naposledy jako Antonií Reissovou/Bohuslavu Rajskou viděli s Němcovou v podání Kameníkové, působí to vyloženě podivně. Co se týče Aňy Geislerové v roli Boženy.... Nedá se ve finále úplně říct, že by byla do role ideální. Přitom mi do role seděla více než Kameníková, o to větší překvapením pro mě je to, že Kameníková v této roli působila mnohem lepším dojmem. Překvapilo mě, ovšem jak posledních 15 minut fungovalo. Němcová přijde o svého syna a v kvalitně sestříhané montáži v závěru definitivně vidíme základ, kterým vznikla Babička. Přes to, že nejsem z dosavadních tří dílů kdovíjak nadšený, čtvrtý díl si ujít nenechám. I kdyby byl sebelepší, pachuť z předchozích dílů po něm úplně neztratím. Život tak významné spisovatelky šlo určitě zpracovat lepším způsobem. V mnoha ohledech.

Před rozborem druhého dílu seriálu Božena by možná bylo dobré připomenout fakt, že tento seriál není ani zdaleka prvním zpracováním životních příběhů Boženy Němcové. Osobně jsem předtím žádnou adaptaci neviděl, nemůžu tudíž ani logicky srovnávat. Faktem ale zůstává, že se píše 21. století a přístup k zpracovávání životopisů se od té doby zásadně změnil. Jenomže právě u zpracovávání životopisů jsou důležité některé následující faktory- Životopis musí říct o dané osobě co nejvíce podtržených informací, musí se zaměřovat na nejdůležitější aspekty života a zbytečně se nenimrat ve zbytečnostech a v díle musí být shrnuta významnost té dané osoby. Jak moc tohle všechno zvládla Božena je věc subjektivního rážení, i u nás ovšem může vzniknout vydařený životopis. Na začátku letošního roku mělo na ČT2 premiéru famózní dokudrama Jako letní sníh o životě Jana Amose Komenského. Toto dokudrama zvládlo několik důležitých aspektů- V rámci života učitele národů shrnul ty nejvýznamnější a nejzásadnější momenty, zaměřoval se na nejdůležitější aspekty života a shrnul, čím byl Jan Amos Komenský tak významný. Nevadilo tak, že měl tento televizní film nízký rozpočet, protože tvůrcům za kamerou ve vedení režiséra Lubomíra Hlavsy, scenáristy Martina Fahrnera a kameramana Pavla Koppa natočil nejenom funkční edukativní záležitost, ale zároveň i edukativní film, který obstojí jako kvalitní filmový zážitek i bez zapnutí mozku a snahy o domýšlení si různých vypravěčských aspektů. Píšu o tom právě i proto, abychom si to srovnali s Boženou. Tento seriál má podobně jako Božena edukativní potenciál. Především v druhé epizodě se ale projeví to, že ty zásadní informace jdou tak trochu bokem (vyvrcholení Českého národního obrození je hozeno v podstatě na druhou kolej a fakt, že Němcová stála na počátku realismu taktéž) a seriál i přes své v některých ohledech dostatečné kvality nebude fungovat jako funkční audiovizuální dílo samo o sobě. 2. epizoda Boženy začíná v roce 1842, v době kdy rodina Němcových žije v Praze. Němcová tak dostala více příležitostí navázat kontakty s nejrůznějšími spisovateli a básníky. Božena se dostala do kontaktu s elitou tehdejší české literatury a seznámila se tak s Josefem Kajetánem Tylem, Františkem Ladislavem Čelakovským nebo Karlem Jaromírem Erbenem. A zde je právě problém v tom ohledu, že seriál na vztahy mezi Němcovou a těmito spisovatelky zase tak velký důraz nebere. Ano, dá se spekulovat nad tím, že řešení milostné aférky, která se v seriálu opravdu stane stěžejním tématem je pro potencionální cílovku dost možná i zajímavější než řešení počátku realismu a vyvrcholení Národního obrození. V tomto ohledu je ale velmi snadné dostat se do konfliktu ohledně toho jaký směr je lepší. Právě ono brání důrazu na milostnou aférku s Václavem Nebeským, ale dost možná vrhá na Boženu trochu jiný pohled, než jaký byl pravděpodobně záměr tvůrců. Božena Němcová je brána jako důležitá česká žena. Milující matka, žena, která se snažila o emancipaci, která hraničila s feminismem a především vyspělá žena i v mladém věku. Jenomže v druhém epizodu to celé selhává. Anna Kameníková je v roli šikovná, jejím podáním ale Božena bohužel v druhé epizodě působí jako puberťačku, která je jen tak mimochodem trochu sečtělejší než většina tehdejších žen. Božena ve druhé epizodě seriálu přichází z divákova pohledu o pozici milující matky (tu si napraví až v následující epizodě) a celkově ve vztahu Boženy a Josefa Němcových je snadno dojít k závěru, že se oba navzájem skvěle doplňují. Druhá epizoda bohužel na Němcovou skutečně ten nejlepší obraz nehází. Když jsme u toho důrazu..... Opravdu bylo potřeba, aby se v druhé epizodě objevilo zhruba tolik sexuálních scén? Uvažoval jsem nad tím, že k reálnému vyobrazení vášně dostatečně stačí jediná sexuální scéna. Ale proč jich musí být v celé epizodě tolik? A tady nejde o to, že se člověk diví, že Němcová měla sex. Jde o to, že seriál se tomuhle zbytečně nemusel věnovat, což ostatně platí o celém románku Němcové a Nebeského. Nejvýraznější postavou druhé epizody je dost možná Petr Fastr v podání Marka Daniela. Daniel se jako vždy do role naplno ponořil a tohohle známého revolucionáře ztvárnil naprosto famózně. Ostatně nadále platí, že je seriál plný výtečných herců, kteří jsou ale následně nevyužiti. Platí to i o Kryštofu Hádkovi jako nakladateli Jaroslavu Pospíšilovi nebo Martinu Myšičkovi jako lékaři Václavu Staňkovi. Začíná mě vlastně mrzet, že celý seriál nevznikl o celém tomto období, který by se jednotlivým postavám věnoval detailněji a Němcové život zase uklidil trochu do dáli. Po druhé epizodě jsem totiž definitivně shledal, že mé dosud shledané znalosti o Němcové kdovíjak rozšířené nebyli a především jsem i pár dní po zhlédnutí byl vyloženě nešťastný, kterým směrem se seriál vydal. Druhá epizoda totiž nenaservírovala životopis Boženy Němcové, který je opepřený jejím tehdejším okolím. Místo toho druhá epizoda chvílemi skutečně působí jako epizoda pubertálního studenta, který dostal za úkol napsat scénář o životě Boženy Němcové. A ve finále omezil veškeré aspekty tehdejší doby na minimum a bral důraz na milostnou aférku s Nebeským. Což já osobně beru jako chybu. Finále druhé epizody, které láká na to, že se ve třetí epizodě definitivně Božena Němcová objeví s tváří Anny Geislerové definitivně vyvrhla na povrch jednu zásadní otázku- Proč je vlastně Božena Němcová (s výjimkou dětských rolí) jediná postava, která je ve seriálu ztvárněna dvěma herečkami? Žádná jiná postava totiž podobu nemění. Dalo by se to pochopit, jestliže by šlo o symboliku v tom ohledu, že se z Boženy Němcové stala nová žena. Jenomže 3. epizoda víceméně ukazuje, že se Božena v podstatě nezměnila a tohle rozhodnutí mi tak upřímně skutečně hlava nebere. A odůvodnění typu ´´ Kameníková by byla na starší Němcovou byla příliš mladá, Geislerová zase na mladou Němcovou příliš stará´´ beru jako hloupost. Už právě když se člověk podívá na ty všechny ostatní postavy. Zatím co druhá polovina prvního epizody Boženy servírovala víceméně nejméně zajímavou pasáž života Němcové, celá druhá epizoda si vzala na starost jednu významnou část, která je ale odklizena na příliš vzdálenou kolej. Druhá epizoda Boženy přitom nepřišla o vysokou technickou stránku ani povedené herecké výkony. Definitivně mě ale přesvědčila v tom, že si tvůrci s finálním provedením možná nevěděli rady. Z toho mě ovšem následně alespoň částečně poté dostala třetí epizoda...................