filmfanouch

U FBI v letech 1956-1971 fungoval ilegální program nazvaný COINTELPRO. Jeho cílem bylo zastavit politické skupiny jež vláda v USA v té době považovala za radikální a nebezpečné. COINTELPRO tak bylo zaměřené například proti Martinu Lutheru Kingovi, protiválečnému hnutí a právě i Straně černých panterů. Mnoho členů tohoto hnutí bylo díky programu COINTELPRO uvězněno, vážně zraněno nebo rovnou zabito. Jednou z nejvýraznějších figur Strany černých panterů byl Fred Hampton, předseda Illinoisské strany, který patřil mezi nejvýraznější a nejcharizmatičtější vůdce Strany černých panterů, přičemž bylo hned jasné, že FBI musí Hamptona zastavit. A měla svůj plán. Název Judas and the Black Messiah naprosto bravurně odkazuje k Jidášovi, který prodal Ježíše za třicet stříbrných. Protagonistou snímku je totiž William O´Neal, který Hamptonův osud do velké míry zpečetil za cenu čistého trestního rejstříku. O´Neal Hnutí černých panterů jednoduše bodl kudlu do zad a na rozdíl od většiny afroamerických obyvatel tehdejší doby mu šlo čistě a jen o sebe. Nejen, že mu FBI nabídla smazání trestního rejstříku, ale zároveň O´Neal dostával velmi dobře zaplaceno. Judas and the Black Messiah je tak především příběhem těchto dvou zcela rozdílných mužů, přičemž režisér a společně s Willem Bersonem i scenárista Shaka King natočil naprosto bezvadný film, který je naprosto filmařsky okouzlující, herecky neskutečně působivý a zároveň neskutečně aktuální. Všechno to stojí a padá na naprosto fantastickém Danielu Kaluuyovi. Kaluuya Freda Hamptona ztvárňuje jako charizmatického a cílevědomého vůdce, přičemž je neskutečné pozorovat jak moc energie Kaluuya dává do všech těch proslovů. Je to až vyloženě mrazivé a neskutečně působivé. Zároveň je zde Hampton skutečně představen jako přesvědčivý řečník, který ale nemá problém přistoupit na násilnou cestu, pokud zrovna jinudy cesta nevede. To s jakou zuřivostí, energií a intenzitou Kaluuya ke ztvárnění Hamptona přistupuje je prostě mistrovský výkon, který věřím bude naprosto právem v blízkých časech oceněn mnoha cenami. Will O´Neal v podání Lakeitha Stanfielda nemá být sympatickou postavou. King tenhle film staví na samotném názvu a z O´Neala dělá jednoduše krysu, která je bezpáteřní a opovrženíhodná. Jenomže i to není úplně vděčná role a opovrženíhodný charakter se musí zahrát uvěřitelně. Stanfieldovi se to daří super a konfliktní situaci ve které se O´Neal v rámci filmu nachází dokáže totálně prodat. Podobně jako Jidáš se možná O´Neal ve finále dočkal jisté formy lítosti nad svými činy, stejně jako v případě Jidáše je ale už ale prostě vrátit nemohl. Nadále platí, že nehrozí, že by si O´Neal u diváka vyvolal jakoukoliv formu sympatie, protože mu jednoduše šlo skutečně především o to zachránit si vlastní skrk, Stanfieldův výkon je ale prostě a jednoduše bravurní. Síla Judas and the Black Messiah ale především tkví v tom, že nejde jen o převyprávění historických událostí, ale o emocionální podívanou, kde funguje budování napětí (i přesto, že velmi pravděpodobně znáte historii spojenou s černými pantery), práce s archivními záběry, které mají ten správný dopad a práce s jednotlivými řemeslnými detaily. Proslovy Freda Hamptona jsou skutečně natočené neskutečně působivě, přestřelky mezi černými pantery a policisty mají ten správný náboj, střihové sekvence jsou neskutečně působivé a celková práce s vizuálem je prostě výtečná. A pak je tu i výtečný soundtrack dvojice Craig Harris/Mark Isham. Je skutečně obdivuhodné jak moc aspektů do scénáře dokázali King a Berson zahrnout- Někteří členové FBI například potírání Strany černých panterů konali zcela očividně z rasistických důvodů. K osudu Hamptona dost možná dovedl samotný ředitel FBI J. Edgar Hoover (ve filmu ztvárněný výtečným Martinem Sheenem), který v Hamptonovi viděl člověka, který by byl schopný svézt dohromady komunisty, protiválečné hnutí i Novou levici. Ve snímku ale především nejvíce vyčnívá manipulativní agent Roy Mitchell v podání Jesseho Plemonse, což byl právě člověk, který O´Neala do celého plánu zatáhl. Plemons dokazuje, že je jedním z nejvíce podceňovaných herců současnosti, protože jeho podání Mitchella je velmi obdivuhodné. Lstivý Mitchell je další zajímavou postavou tohoto snímku a scéna, kdy společně s Hooverem řeší co by dělal, kdyby si jeho dcera jednou k němu domu přinesla afroamerického milence naprosto bravurně funguje v rámci kontextu celého příběhu. A pak je tu ještě výtečná Dominique Fishback jako Hamptonova přítelkyně Johnson, která se musí smířit s tím, že se Hampton nemusí dožít narození jejich dítěte a zároveň spousty fajn herců ve vedlejších rolích. Ať už se bavíme o Ashtonu Sandersovi, Jermaine Flowerovi, Dominique Thorne nebo Darrelovi Brittovi-Gibsonovi. Judas and the Black Messiah bude zcela určitě patřit nejen mezi nejlepší filmy roku, ale též nejdůležitější filmy roku. Filmařsky naprosto vypilovaná práce, která naprosto bravurně prodává tragickou kapitolu historie, která ovšem v současnosti nadále přežívá více než kdy jindy. Výtečný herecký koncert Daniela Kaluuyi, spousta dalších vynikajících hereckých výkonů, bravurní filmařina a zároveň neskutečně přesahový snímek. Dost možná se na celou situaci s Hnutím černých panterů v součtu divá moc jednoduše, těžko si ale představit, že to celé šlo natočit impozantněji, emocionálněji a především lépe. REVOLUTIONARY!

Šestá epizoda WandaVision se tentokrát odehrává v prostředí sitcomu z 90. let. A vše co se na seriálu doteď dalo chválit se dá úplně v pohodě chválit i v rámci epizody šesté. Režisér Matt Shakman naprosto bravurně dokáže vystihnout sitcomovou atmosféru, zároveň se mu výborně daří přeskakovat mezi Westview a světem za Westview a herci přitom hrají neskutečně super a naprosto bravurně se jim daří ztvárnit jak sitcomové tak i vážné momenty. To vše se dá ale prozatím u šesté epizody chválit rozhodně nejvíce a to i proto, že se nadále skvěle vystavují puzzly celé skládačky (ale přitom pořád nejsou vytasené všechny) a definitivně se ukazuje, že to do sebe celé zapadá přímo fantastickým způsobem a v Marvel Studios se definitivně pustili do něčeho tak trochu jiného. A zaslouží si za to respekt. V rámci šesté epizody naprosto bravurně funguje přeskakování mezi městečkem Westview a vyšetřováním organizace S. W. O. R. D. Celé to ve Westview nadále na první pohled působí naprostou pohodou, čím dál tím více je ale naznačováno, že se hrátky Wandy s realitou tak trochu vymykají kontrole a má to vliv na spoustu osob. Mezi Visionem a Wandou nadále vzniká propast, kde Vision čím dál tím více začíná tušit, že něco není v pořádku a to Wanda samotná nenese nejlépe. Nadále platí, že jsou Elizabeth Olsen a Paul Bettany naprosto perfektní a tenhle seriál jim konečně dává v rámci MCU možnost pořádně zazářit. Pro spousty diváků se tak můžou Wanda a Vision definitivně stát mnohem zajímavějšími postavami než se mohlo zdát a dokazuje, že i Wanda i Vision jsou skutečně komplexní charaktery. Olsen nadále působí jako výborná hlavní hrdinka sitcomu, díky tomu, že divák tuší, že vše není jak to celé působí ale zároveň působí strašně mrazivým dojmem. Wanda je strašně nevypočitatelná postava a divák nikdy nemusí být úplně připraven na to, co Wanda najednou udělá. Nadále to celé působí tak, že Wanda netahá za nitky samotná, čím dál tím více se ale ukazuje, že by Wanda ve špatném stavu mohla napáchat hodně paseky. A i díky tomu bude ona dost pravděpodobně jednou z nejzajímavějších postav, jejichž příběh bude MCU v nadcházejících letech vyprávět. Evan Peters je jako Pietro Maximoff/Quicksilver naprosto skvělý. Peters, který si už v X-Menech kradl všechny scény pro sebe se zde za záhadných okolností vrací, aby vystřídal Aarona Taylora-Johnsona a i samotná Wanda vnímá, že její bratr není bratrem, kterého si pamatuje. Těžko říct, jak to celé s Petersovým Quicksilverem je, faktem ovšem zůstává, že je Peters fenomenální, má výborné komediální načasování, má velmi zajímavý vztah se svými synovci a zároveň jsou jeho dialogy s Wandou neskutečně působivé. Scenáristům se nadále daří vymýšlet funkční sitcomové gagy, zároveň jim ale nedělá problém přejít na vážnější tón. A dohromady to funguje nečekaně super způsobem. Dvojice Julian Hillard a Jett Klyne jsou jako Tommy a Billy Maximoffovi je strašně sympatická a oni zatím působí, že mají strašný potenciál pro budoucí příběhy. Kathryn Hahn nadále působí jako strašně zajímavý charakter, který navíc definitivně naznačí, že je s ní něco v nepořádku. A nemůžu se dočkat jak se s ní nadále bude pracovat. Především se ale výborně těží nostalgie- Nejen výborné intro, které opět odkazuje na sitcomová intra z 90. let, ale i oslava Halloweenu, kde si postavy na sebe berou kostýmy z jejich komiksových předloh. Jde o kostýmy tak přehnané, že se v MCU pochopitelně dočkali úprav, právě v rámci tohohle už tak speciálního seriálu se ale dočkává těchto něžných easter eggů, přičemž kostým Scarlet Witch je jednoduše výborný. A dokonce padne i odkaz na Kick-Asse! Nadále platí, že to má strašně krásný vizuál, kde se naprosto bravurně pracuje s barvami a dobovou atmosférou (klasická reklama je šílená jak se na reklamy z 90. let patří). Randall Park, Teyonah Parris a Kat Dennings alias Akta X v MCU jsou též nadále velmi fajn a právě pak dojde na lámání chleba. Finále epizody definitivně ukazuje, že se vše začíná vymykat z kontroly a dost možná bude hůř. A nadále tenhle seriál chválím za to, že se mu daří nadále výborně gradovat a i přesto, že mě mrzí, že se na další epizodu musí čekat týden, tohle týdenní hádání toho, jakým směrem se to přesně vydá na seriálech miluju a zrovna u Netflixu mi přijde, že vydávání epizod v jednom dni diváka připraví o naprosté napětí a především jejich seriály nemají většinou takový potenciál rezonovat (pokud zrovna nejde o velké pecky). A i proto má to týdenní vydávání své kouzlo.....

Bondovky s Timothy Daltonem na to šli na konci 80. let s tak trochu vážnějším a realističtějším přístupem, což se následně především u diváků, kteří byli zvyklí na zábavnost bondovek s Moorem setkalo s vlažnými reakcemi. V roce 1991 jsme nicméně i tak měli dostat třetí bondovku s Daltonem v hlavní roli, přičemž se už pošesté měl režie bondovky chopit John Glen a Dalton měl ukončit svůj kontrakt, který ho zavazoval ke třem filmům s agentem 007 v hlavní roli. Jenomže pak se to stalo- V roce 1990 došlo ke konfliktům mezi studiem MGM a producentem Albertem R. Broccolim, protože MGM kdysi toužilo po spojení se se společností Pathé, přičemž MGM Pathé nabídlo mezinárodní distribuci nadcházejících bondovek. Broccoli tehdy zásadně nesouhlasil, došlo k právním sporům a výsledek byl takový, že Dalton si už nikdy Jamese Bonda nezahrál a na další bondovku se od té poslední ve finále muselo čekat celkem 6 let, což byla dosud největší odmlka od počátku celé série. Nutno ale dodat, že právě dlouhá pauza vedla k tomu, že bylo Zlaté oko svěžím větrem do plachet, který Jamese Bonda vrátil do tak trochu odlehčené pózy, zároveň byl ale James Bond v podání nového herce Pierce Brosnana tak tak ideální, že si ho nešlo zamilovat. Stejně jako celý film, který jeho inkarnaci Jamese Bonda uvedl do koloběhu. Během pauzy mezi bondovkami Povolení zabíjet a Zlaté oko se stalo mnoho věcí- Skončila Studená válka a Sovětský svaz padl. Zlaté oko zde definitivně ukazuje, že jsou bondovky obrazem své doby a s tím jak tato série trvá již od roku 1962 se série postupně přizpůsobuje aktuální době. Většina bondovek navíc dosud sázela právě na Studenou válku a Sovětský svaz a i proto na tomto faktu do velké míry staví zápletka. Režie Zlatého oka se ujal Martin Campbell a natočil ten nejlepší start nové bondovské éry, který byl tak výtečný, že Campbell později dostal šanci natočit ještě jeden výborný start nové bondovské éry- Casino Royale. Úvodní scéna se odehrává v roce 1986 a James Bond zde tak naposledy v rámci série bojuje se Sovětským svazem. Už úvodní scéna naznačí, že je nová bondovka v dobrých rukou. Campbell neskutečně zvládá akci a ukazuje, že Pierce Brosnan je jednoduše ideální volba. Především už ale úvodní scéna naznačí, že je tenhle Bond nejen šarmantní, ale má též lidské emoce. A po úvodní výborné akční sekvenci nastoupí výborné úvodní titulky s vynikající písní Tiny Turner Golden Eye, ničí se v nich symboly Sovětského svazu a následně se Zlaté oko přesouvá o 9 let později a ukazuje Jamese Bonda definitivně v nové době. James Bond se ve Zlatém oku přesouvá do nového světa. Zůstává sice starý dobrý Q v podání vynikajícího Desmonda Llewelyna, kromě světové politické situace se ale ovšem mění i vedoucí M. Vůbec poprvé v historii série se Bondovou nadřízenou stává žena, přičemž Judi Dench je v téhle roli naprosto vynikající a i ona je důkazem, že se doba změnila. Ženy se v bondovkách stávají emancipovanější a neplatí to jen o bondově šéfové, ale i o Bond girls. Ať už mluvíme o té hlavní v podání Izabelly Scorupco nebo té šílené sadistické Xenii v podání Famke Janssen. Scénář přitom obsahuje i prvky, kdy se sem tam Bondovi vysměje, že je chodící fosilií a zastaralým důkazem starých časů, Brosnan ale několikrát dokáže, že jeho Bond není žádný troškař. A především je Zlaté oko vrcholným zábavným blockbusterem. Campbell má ve Zlatém oku naprosto pod palcem akční sekvence (naháněčka s tankem v Rusku!), umí pracovat s herci a tahle bondovka díky němu působí vyloženě svěže. Zároveň se scénáři dvojice Jeffrey Caine/Bruce Feirstein skutečně podaří tak trochu nahlédnout do duše Jamese Bonda a přitom se vyloženě nešlape ve stopách bondovek s Daltonem. Tahle bondovka výborně pracuje s mytologií světa Jamese Bonda především díky vynikajícímu Seanu Beanovi, který je zde jako agent 006 Alec Trevelyan protivníkem s vlastně pochopitelnou motivací a především ve své první větší roli dostal příležitost předvést, že má strašné charizma a zároveň by mu role záporáků mohli sedět. I casting vedlejších rolí se povedl- Alan Cumming je jako podivínský ruský hacker Boris neskutečně zábavný, Robbie Coltrane je jako Bondova ruská spojka též neskutečně fajn, Gottfried John jako kolonel Ourumov je výtečný sekundární protivník a Joe Don Baker (který si již předtím zahrál v bondovce Dech života záporáka Brada Whitakera) jako Bondův kámoš z CIA Jack Wade je též ve svém prostoru fajn. James Bond se prostě v roce 1995 po 6 letech vrátil v plné síle- Byl elegantní a charizmatický, uvěřitelně řádil v akčních scénách, opět balil krásné ženy a jezdil v překrásných sporťácích. Zároveň se ale James Bond definitivně stal součástí nového světa a seznámil se s ním naprosto skvěle. Martin Campbell tehdy naservíroval tu nejideálnější bondovku, návrat na odlehčenou notu Bondovi sedl a Brosnan je zcela určitě jedním z nejlepších představitelů Jamese Bonda, což dokazuje fakt, že se v této roli zdržel ještě v následujících 3 bondovkách. Svět tehdy sice nebyl ještě na plně vážného Jamese Bonda připravený, právě Zlaté oko v takové odlehčené podobě ale bylo naprosto parádní a bylo to oživení, které agent 007 tehdy rozhodně potřeboval.......

Scenáristické duo Harold Ramis/Danny Rubin, zároveň Ramis jako režisér a Bill Murray v hlavní roli. Tohle trio dohromady stojí za komediální klasikou a nedoceněnou valentýnskou stálicí, která se stala tak ikonickou, že jí dokonce jednou na AXN ve stylu filmu pouštěli ve smyčce pořád dokola. Na Hromnice o den více je jedna z nejoriginálnějších romantických komedií všech dob, která funguje především díky fenomenálnímu výkonu Billa Murrayho. Ten se zde objevuje v roli naprostého mrzouta, který se ránou osudu ocitne v časové smyčce, která má potenciál změnit přístup tohohle otráveného člověka k životu. Mrzutý člověk tak několikrát po sobě prožívá 2. února, zlepšuje se v několika činnostech, jeho povaha se začíná měnit a především konečně nechává průchod svým citům vůči své produkční Ritě v podání Andie MacDowell. A Murray to celou dobu hraje se svým naprosto klidným komediálním postojem, přičemž mu ale nedělají problém ty správné komediální grimasy a zároveň i vážné pasáže. Celé to má samozřejmě předvídatelný konec, téhle romantické komedii se ale už právě díky specifickému prvku zápletky vyhýbají všechny možná klišé. Točit filmy v časové smyčce vůbec není tak snadné, jak se může zdát. Naopak se vždy musí dbát důraz na co nejmenší detaily, přičemž se právě to Ramisovi daří neskutečně. Datum 2. února se pro Phila Connorse stane jednoduše peklem, které Ramis a Rubin skrze scénář prodávají naprosto zábavně. Ramis a Rubin mají tuny nápadů, které jsou v rámci Na Hromnice o den více bravurně využité a navíc Na Hromnice o den více stojí na vyloženě inteligentním humoru. Na Hromnice o den více fungují jako kreativní snímek, který je zároveň vtipný, zároveň romantický a zároveň přináší zajímavý pohled na člověka, který zkouší věci, které by ho nikdy nenapadli a to jen díky tomu, že ví, že ho po pár zkušenostech z časové smyčky nemůže dostat snad téměř nic. Dost možná teprve až právě uvědomění, že ke svému životu celou dobu přistupoval špatně a to co celou dobu potřebuje má vlastně hned vedle sebe- Ritu. Na Hromnice o den více bravurně balancuje mezi komediálními a romantický motivy, představuje Billa Murrayho ve vrcholné formě a jednom z nejkreativnějších komedií všech dob. Dost možná jen zamrzí, že se pořád kráče v příliš jasně vyšlapané cestičce a jeho originální dějový prvek je v podstatě to jediné, co tuhle komedii obzvláštňuje. Jenomže je to pořád tak neskutečně milá řachanda, že je vlastně skutečně ideální na Valentýna a zároveň má pořád tolik kreativních a chytrých nápadů, že je skutečně těžké si na Na Hromnice o den více často nevzpomenout. Už kvůli svišťovi Philovi, Nedovi Ryersonovi (nedoceněný Stephen Tobolowsky) a pár dalších fajn vedlejších postavách, mnoha sympatickým aspektům a především chytlavé I Got You Babe. Tahle komediální klasika navíc patří mezi nejznámější filmy, které pojednávají o časové smyčce a mnoha filmů, které se točí právě kolem této smyčky se většinou inspirují právě touhle bravurní komedií Harolda Ramise. A Bill Murray je Bill Murray!

Tomáš Vorel patří mezi nejvýraznější české filmaře. Tvůrce filmů jako Kouř, Cesta z města, Skřítek nebo Gympl má velmi specifický rukopis, který do velké míry pramení z jeho počátků v divadle Sklep. Často do svých filmů obsahuje herce právě z divadla Sklep a většina jeho filmů sází na komické a někdy i vyloženě grotesktní pasáže. V roce 1981 Vorel po po krátkometrážních snímcích Zákon samurajů a Rychlé šípy základají klub natočil svůj třetí krátký film s názvem To můj Láďa. Zde se v hlavní roli objevila Eva Holubová z divadla Sklep, která se tak dočkala vůbec první filmové role a Vorel společně se svojí divadelní kolegyní a kameramanem Luďkem Sejkorou natočil tento 10-minutový krátký film, přičemž se ovšem Vorlovi podaří i během pouhých 10 minut naprosto bravurně vypointovat tento krátký snímek. Eva Holubová zde ztvárňuje ženu, která srovnává svého milovaného Láďu se všemi ostatními muži, které kolem sebe vidí. Každou slabost jednotlivého muže shrňuje žena v podání Holubové tak, že je její Láďa jednoduše dokonalý a žádný muž kolem se mu nevyrovná. Postava Holubové je zde vykreslena čistě a jednoduše jako žena, pro kterou její Láďa znamená všechno. Háček je ovšem v tom, že její Láďa možná zase tak dokonalý není a ona si to dost sama dobře uvědomuje. Raději se ale sama vrací ve svých myšlenkách do časů, kdy ještě vše bylo na první pohled ideální. A ve finále se vlastně hlavní hrdince není čemu divit. Vorlův krátký film na první pohled působí jako krátký film, který je poskládán z několika groteskních scén. K tomu ostatně svadí hudba, která pomáhá k navození komediální atmosféry. Následně dochází k procházení hlavní hrdinky ulicemi, přičemž Holubová je výtečná jak v podání vnitřního hlasu hlavní hrdinky, tak též ve své mimice. Holubové se jejími mimickými výrazy naprosto skvěle daří držet kontrast s jejím vnitřním hlasem a dokazuje, že je na roli této tak trochu naivní ženy naprosto ideální. Nikdo není dokonalý a je to pravda. Přesto se hlavní hrdinka snaží sama sobě nalhat, že její Láďa dokonalý je, což jen podtrhuje, že mnoho lidí přeci jen svého milovaného člověka považuje za dokonalého, i přesto, že tomu tak zcela určitě není. Mezi motivy Vorelova kraťasu tak patří lidská naivita i zaslepenost v lásce, které Vorel sice pořád prodává ve velmi odlehčené atmosféře, právě závěrečný moment ale dokáže, že Vorelovi nedělá problém přijít na celé téma tohoto krátkého filmu i s trochou vážnou tváří. Pěkný vizuál, bravurní střih a hudba, která hraje pořád dokola a přesto neomrzí dělá z To můj Láďa... nejen krátký film s hlubší myšlenkou, ale celkově též povedenou vizuální stránkou. Vorel zde dokazuje, že umí balancovat mezi humornou a vážnější stránkou a především jeho specifický styl, který pramení právě především ze sázky na grotesktní momenty je něco, co dělá Vorela i v jeho pozdější kariéře tolik specifickým......

Šedesátá léta a dvojice hongkongských obyvatel, která se musí rozhodnout, zda je pro ně přednější vzájemná náklonost nebo morálka. Do jisté míry vlastně strašně chladná a odtažitá romance, zároveň ale vlastně strašně silná a procítěná záležitost, která se dočkala širokého světového uznání a dodnes je brána jako jeden z vrcholů Hong Kongské filmové tvorby. Tak by se v kostce dal shrnout snímek Stvořeni pro lásku, který Čínský filmař Kar-wai Wong (Stvořeni pro lásku jsou součástí jeho tetralogie, která čítá též snímky Days of Being Wild, 2046 a plánované Blossoms) natočil vizuálně podmanivou romanci, kde je každý jednotlivý záběr trojice kameramanů (Christopher Doyle, Pung-Leung Kwan, Mark Lee) jednoduše pastvou pro oči. Společně s kameramany si Wong pohlídal vizuální estetiku, která krásu prostředí impozantně prodává divákovi. Vynikající herecká dvojice Tony Leung/Maggie Cheung předvádí naprosto uvěřitelně procítěnou romanci, která se navíc obejde bez přehnaných momentů a Wong za psacím stolem k lásce přistupuje tak trochu jinak. Spíše než na vrcholovou vášní a totální emocionální procítěností Wong vzájemný milostný zájem hlavní dvojice především znázorňuje skrze poetické momenty. A právě zde tkví jistá forma vady na kráse. Stvořeni pro lásku není klasickou romancí, bohužel ale není Wongův scénář zdaleka tak dokonalý. Naopak většina scén se očividně o něco snaží, ovšem velmi smutně se míjí účinkem. Celkově se Wongovi ani nepodaří prodat naprosté zoufalství, které dva hlavní hrdiny skrze morální dilema sužuje a celkově mě po velmi slibném rozjezdu Stvořeni pro lásku zklamalo v tom, jak je to celé vlastně tak trochu prosté. Ale pořád je se tu romantickou stránku daří prodat tak trochu nezvyklým způsobem a Wongův záměr se rozhodně zcela nemíjí účinkem. Soundtrack dvojice Shigeru Umebayashi/Michael Galasso svojí lahodnou zvukovou stránkou a skvělou sázkou na klasické nástroje naprosto sedí k vizuální estetice filmu a i k celému příběhu. Ta hudba je jednoduše nádherná. Do toho to celé Wong režíruje očividně silným uchopením, kterým naprosto vyčnívají jeho tvůrčí záměry. Skutečně tak jen zamrzí, že scénář postrádá něco navíc a závěr je už tak trochu zbytečný a snaží se to už tak velice očividné prodat ještě očividnějším způsobem, že je to skutečně tak trochu na pováženou. Ale jinak si vlastně skutečně nejde na moc stěžovat. Wongovo Stvořeni pro lásku je vrcholným vizuálním zážitkem, který většinu času i zdatně prodává stránku obsahovou. Časem jde sice tento faktor čím dál tím více do úskalí a ve finále tak divákovi nezbývá skutečně než jiného než se pořád kochat neskutečně nádhernými záběry, přesto je ale tenhle netradiční romantický film určitě v mnoha ohledech bravurní......

Hannibal Lecter je jedním z nejslavnějších literárních sériových vrahů, který vznikl z pera Thomase Harrise. Jeho sériový vrah a kanibal, který mate svou tváří studovaného a sečtělého psychiatra se objevil jako hlavní hrdina celkem 4 knih a slavný se tato postava stala především až díky snímku Mlčení jehňátek z roku 1991, kde byl Anthony Hopkins v této roli tak mistrovský, že mu tehdy k získání Oscara stačilo pouhých 16 minut na plátně. Mnoho lidi poté žije i v tom, že právě snímek Mlčení jehňátek, který položil základy pro další dva filmy, kde se jako ´´ Hannibal kanibal´´ objevil Hopkins byl první adaptací Harrisových románů. Není to ovšem pravda! První adaptací byl totiž v roce 1986 Manhunter v režii Michaela Manna. Mannův Manhunter AKA Červený drak vznikl v roce 1986 (5 let před premiérou Mlčení jehňátek), háček ovšem tkví v tom, že se zde legendární kanibal nejmenuje Hannibal Lecter, ale Hannibal Lecktor. Stejně tak se film nejmenuje dle předlohy Červený drak, protože by na film mohli případně zatoulat fanoušci výtvarného umění (V Harrisově předloze hraje obraz Williama Blakea zásadní roli) a především podobně laděný thriller s názvem Rok Draka rok předtím v kinech zcela propadl. Stejný osud ale ve finále v kinech čekal právě Manhuntera. A nejde se ve finále čemu divit. Michael Mann si časem v Hollywoodu naprostým právem vypracoval mezi režiséry status takového tvůrce, který si umí vyhrát s vizuálem, akčními scénami a napětím. V případě roku 1986 se ale bavíme o Mannovi, který ještě musel ujít dalekou cestu k Poslednímu Mohykánovi, Nelítostnému souboji, Collateralu nebo Veřejným nepřátelům. Už v Červeném drakovi je vidět mnoho důkazů, které nasvědčují, že to Mann v sobě má- Umí pracovat s vizuálem, napětím i stylovým napětím. Jenomže přitom všem zapomíná na jedno- Vůbec se mu nedaří vystihnout ducha předlohy a zároveň ducha charakteru Hannibala Lectera (tedy Lecktora). Původní Červený drak vznikl jako film pro kina, přinejlepším se ale o něm dá říct, že vypadá pouze jako lepší televizní film. Takový ten televizní film, který má vizuál na vysoké úrovni, ovšem diváka by dostal do kolen jen v sekci televizních kriminálek. Háček tkví i v tom, že může divák snadno tuto verzi srovnávat s Červeným drakem z roku 2002. Ten měl sice na rozdíl od původního Červeného draka mnohem vyšší rozpočet (15 milionů dolarů vs. 70 milionů dolarů), v tom ale jeho hlavní um netkví. Červený drak z roku 2002 se krom vyšších production values též může opřít totiž o lepší scénář, který více vystihuje charaktery Willa Grahama, Francise Dolarhydea (který se v této verzi jmenuje Dollarhyde) i Hannibala Lectera/Lecktora, lepší atmosféru (ano, Brett Ratner udělal lepší atmosféru než Michael Mann!) a především má výrazně lepší casting. Veškerá ta Mannova kreativní snaha je totiž jedna věc, film ale shazuje velmi toporný casting. William Petersen je jako Will Graham naprosto prkenný protagonista. To co dělá postavu Willa Grahama tak zajímavou, je to, že se dokáže vcítit do uvažování kriminálníků a také to, že ho jeho zážitek s Hannibalem Lecktorem jednoduše traumatizoval. Tohle naprosto bravurně zvládl o 16 let později vystihnout Will Graham v podání Edwarda Nortona, Petersenův výkon je ale přinejlepším průměrný a jeho duševní rozpoložení mu vůbec nevěříte. Brian Cox jakožto Hannibal žije ve stínu Anthonyho Hopkinse a je to zcela pochopitelné. Coxův Lecktor totiž není vyloženě špatný, jenomže Cox v roli působí zcela obyčejně a nezajímavě. Hopkins o 7 let později dokázal už během prvních pár vteřin naprosto odzbrojit svým děsivým výrazem, který dává najevo, že je něco v nepořádku. Lecktor naopak v Coxově podání nepůsobí výjimečně a jeho podání nedělá Hannibala tak specifickou postavou. Cox osobně si postěžoval, že se na něj často kvůli Hopkinsovi zapomíná, má to ale zcela logické opodstatnění. Jeho Lecktor je totiž nevýrazný, vůbec se mu nedaří prodat výjimečnost tohle charakteru a ta role mu prostě nesedí. A není to skutečně jenom o tom, že v následujících letech předvedou Anthony Hopkins a Mads Mikkelsen v této roli herecké vrcholné koncerty. V Červeném drakovi ale není Hannibal Lecktor Grahamovým protivníkem. Tím je Francis Dollarhyde, přičemž podání Toma Noonana je v podstatě stejně tak nevýrazné jako Coxovo podání Lecktora. Harrisovi se vždy podařilo vytvořit naprosto zajímavé sériové vrahy, přičemž kromě Hannibala Lecktera a Buffalo Billa právě Dolarhydea. A právě Mannův Červený drak se vůbec nepodaří prodat výjimečnost těch postav. Stejně jako Lecktor je Dollarhyde prostě šílený vrah, který v sobě nemá nic navíc. Přitom právě zpracování s Hopkinsem nebo později i seriál s Madsem Mikkelsenem v hlavní roli dokázal tu komplexnost a chytrost Harrisových knih prodat naprosto skvěle. Mannův Červený drak v tomhle ohledu selhává a i proto pro mě představuje vyložené zklamání, které je zapříčené dost možná i proto, že filmy s Hopkinsem nasadili prostě laťku vysoko. Mannův přístup k téhle látce prostě nefunguje a v tomto ohledu do velké míry selhává na samotné čáře. Přece jen se mu někdy dobře vybudovat nějakou atmosféru, pořád tento film vyniká vrcholnou vizuální stránkou, ale celé je to jedno. Protože to celé je prostě tuctová kriminálka, která v sobě nemá nic navíc. Což je o to smutnější, že se může opřít právě o Harrisův román. A ta hudba, která k tomu hraje je vyloženě příšerná. Existuje spoustu pádných důvodů, proč původní Červený drak zapadl. Přitom pořád skutečně není špatný a minimálně vizuální stránka, už tehdy Mannovo tvůrčí kvality a jeho přístup k látce tento film dělají alespoň trochu zajímavým. Jenomže tu pořád je ten otřesný casting a především naprosto zabitý potenciál, který tehdy spoustu filmovým divákům nepředstavil Hannibala Lectera v tom nejlepším světle. Jenomže pak přišel rok 1991 a Mlčení jehňátek. A všichni víme, jak velkou filmovou pecku tehdy Jonathan Damme daroval světu......

COVID-19 do velké míry ovlivnil i realizaci celovečerních filmů, přesto během pandemie došlo nejen k natočení a vydání mnoha filmů, ale zároveň se někteří inspirovali i přímo pandemií a dokonce film stihli realizovat velmi rychle. V tomhle případě to platí právě o snímku Locked Down. Režisér Doug Liman stihl dle scénáře Stevena Knighta na podzim za pouhých 18 dní celý film natočit a natočil tak snímek, který pojednává o manželské krizi, která probíhá zrovna během pandemie COVID-19 a celé to skončí pokusem o krádež diamantu v hodnotě 3 milionů liber. Jak to vlastně celé funguje? To je velmi dobrá otázka, která má navíc velmi jednoduchou odpověď- Nefunguje! Limanův nový film je totiž jednoduše bizardní. Ať už samotným příběhem a vyloženě topornými dialogy, podivnými hereckými kreacemi nebo absencí čehokoliv zajímavého. Celé to vlastně působí jako divadelní hra, která ovšem obsahuje hovory přes Zoom, obsahuje momenty z pandemií zasaženého Londýna a obsahuje závěrečnou heist pasáž. Celé to ale jednoduše nefunguje a právě heist pasáž je tou vyloženě nejnudnější v historii kinematografie. Jenomže problém dost možná tkví v tom, že sám Liman nevěděl jak se scénářem pracovat. Ten film je totiž i přes veškeré snahy o emocionálně silné momenty, humorné momenty nebo nějaké napětí vyloženě emocionálně prázdný, přičemž naštěstí alespoň celkem rychle uteče. Casting se mohl pochlubit zajímavou hereckou skvadrou- Anne Hathaway, Chiwetel Ejiofor, Ben Kingsley, Ben Stiller, Lucy Boynton, nebo Mindy Kaling. Jenomže háček je v tom, že Kingsley, Stiller, Boynton či Kaling ve filmu (každý jednotlivě) nezůstanou více než 5-10 minut a film se tak opírá především o Hathaway a Ejiofora. Dva talentovaní herci se celou dobu snaží, jenomže nohy jim podtrhává právě scénář, který oba hází do vírů těch velmi křečovitých dialogů, ještě křečovitějších momentů, které se pokouší o humorné odlehčení a následně i umělohmotná snaha o vykřesání nějakých těch emocí, přičemž se celou dobu zapomíná na to zásadní- Těm dvěma manželům chybí jakákoliv manželská chemie a už vůbec se nepodaří prodat dojem, že jsou v nějaké krizi. A jinak právě Kingsley a Stiller na Zoomu/Skypeu působí tak znuděně, že jsou jejich camea spíše bolestivou podívanou. Tak aspoň, že jich tam v téhle formě není tolik. Už když začne Ejioforův Paxton na začátku filmu mluvit jako idiot, začnete si říkat, že Knight při psaní jel na těch správných medikamentech. Během filmu se ale dozvíme, že je Paxton něco jako básník a ta podivná sleď slov, které padají z jeho úst jsou tak pokusem o umění. Celý tenhle aspekt je navíc následně využit i to, že Paxton kvůli svému trestnímu záznamu z minulosti dostane nové jméno. A jak, že se jmenuje? Edgar Allan Poe! (opravdu komediální zlato pane Knight, hahaha). A to jsem skoro zapomněl na to, že Ejiofor a Hathaway z nějakého důvodu často chodí na veřejnou ulici, přičemž tam oba vyřvávají. Pravděpodobně jde o nějakou formu vyřvání se, mnoho lidí by to ale začalo považovat za jistou formu psychické poruchy. A vlastně si velmi často říkáte, že Knight snad fakt napsal postavy z jiného světa. V tom nejhorším smyslu. Přitom jsou ale i ostatní detaily ohledně postav jedno- Paxton má záznam v trestním rejstříku, ovšem je to úplně jedno. Na postavy Hathaway Lindu zase padá zodpovědnost ohledně toho, že jakožto CEO módní společnosti musí kvůli pandemii snížit zaměstnanecké stavy a vyrovnat se s tím, že jí pozice CEO lehce přerůstá přes hlavu, celé je to ovšem jedno. Do toho všeho sem tam zavolají Paxtonův nevlastní bratr David a jeho žena Maria a..... správně, je to úplně jedno! U Knighta už ze začátku filmu umírá něco jako funkční kreativní psaní, schopnost vymyslet elementy zápletky, které budou podstatné a utáhnou celovečerní film. Jenomže celou dobu selhává. A pak navíc dojde na závěrečnou pasáž s krádeží, která nejen splňuje podmínky pro nejnudnější heist movie všech dob, ale zároveň je celý závěr Locked Down tak stupidní, že to celé fakt působí jako pokus o nějaký závěr ve kterém se alespoň něco děje. Jenomže nejenom, že je finále vlastně úplně o ničem, ale zároveň mu vyloženě chybí nějaká kreativita. Kreativa, kterou je tak proslulý Liman u svých předchozích filmů Agent bez minulosti, Pan a paní Smithovi nebo Na hraně zítřka. Těžko se dá poté uvěřit tomu, že právě někdo jako Liman mohl natočit něco jako Locked Down. Film, který by možná v hlavní večerní nabídce stanice BBC jako televizní film neurazil, ambice ale měli tvůrci bezpochyby větší. A selhali. John Powell alespoň dodává soundtrack, který se celkem pěkně poslouchá a některé vizuální nápady jsou v rámci možnosti celkem zajímavé. Třeba úvodní scéna s ježkem, jejíž smysl ale vlastně zůstává celkem záhadou. Celkově ale zamrzí, že Liman, který stojí za filmy jako a tyto filmy jsou plné výborných kreativních nápadů natočí tak vyloženě nezáživnou podívanou, která se navíc nemůže opřít o ten dobrý scénář a díky tomuto faktu ani o kdovíjak dobré herecké výkony. Nechci Locked Down vyloženě nadávat, celou dobu je ovšem poznat, že to celé bylo natočené sepsané a natočené příliš zrychleně. Postrádá jakékoliv emoce, z potencionálu ohledně zasazení do doby pandemie COVID-19 nevykřesá vůbec nic a celkově je jeho pokus o to být zároveň komedií, romantickým dramatem a heist movie neskutečně bolestivý, protože ani v jediné téhle oblasti film nefunguje. Navíc je celkem možné, že jakýkoliv by divák by vymyslel více zajímavých nápadů než Liman a Knight dohromady, ti bohužel natočili absolutně nezajímavou a skutečně vyloženě topornou záležitost. A už nikdy nechci vidět Chiwetela Ejiofora v havajské košili! Limanův nejhorší film.

Sam Levinson (syn Barryho Levinsona, režiséra Rain Mana) se po úspěchu se seriálem Euforie vrhl ve spolupráci s Netflixem k realizaci snímku Malcolm a Marie, který je z velké části inspirován i Levinsonovými osobními zážitky. Levinson sepsal scénář, který se po celou dobu odehrává v jednom domě a jeho hlavními hrdiny jsou mladý filmař Malcolm a jeho přítelkyně Marie, kteří čekají na recenze Malcolmova snímku. Během večera se krom recenzí ovšem též vyvalí na povrch jisté věci, které dost možná spějí k zániku vztahu této dvojice. Jde pro Levinsona po Euforii o další trefu do černého? Za mě určitě. Těžko ovšem říct, jak moc Malcolm a Marie sedne komukoliv jinému. Malcolm a Marie totiž více než cokoliv jiného připomíná divadelní inscenaci, kde se veškerý děj opravdu odehrává v jednom domě. John David Washington a Euforií osvědčena Zendaya tak pod Levinsonovým dohledem rozjíždí herecký koncert, který je ovšem opřen o těžce uchopitelný scénář. Scénář k Malcolmovi a Marii se v podstatě točí ve smyčce- Malcolm a Marie se postupně rozhádají, nakonec se uklidní, pak se opět pohádají, pak opět dojde ke klidnému období a pak se zase rozjedou hádky. Tohle přesně se v Malcolmovi a Marie děje dokola celých 100 minut a pravidla hry se po celou dobu filmu nemění. Jak už to tak navíc u obvyklých vztahových krizi bývá tak jsou některé oprávněné, některé jsou ovšem komárem, který se mění ve velblouda. Po celou dobu se tak řeší povaha obou hlavních postav, fakt, že Malcolm do hlavní role svého nového filmu neobsadil právě Marii nebo to, že Malcolm využil odvykání Marie ze závislosti na drogách jako inspiraci pro svůj nový film, což Malcolm zásadně odmítá. Po celou dobu tak dochází k více či méně vyhroceným konfrontacím, které znázorňují jediné- Malcolm a Marie se milují i nenávidí zároveň. Malcolm je arogantní a impulzivní, což Marie většinu času očividně toleruje. Právě večer po premiéře ale pohár vzájemné trpělivosti začíná přetékat z obou stran a večer, který je premiérou Malcolmova nového filmu je dost možná též zátěžovým večerem jejich vztahu. John David Washington i Zendaya se tu předvádí v nejlepší herecké formě, kdy naprosto využívají potenciál, který jim tahle na půdu komorní záležitost nabízí a jejich vzájemná chemie a herecká energie je něco neskutečného. K jejich postavám je těžké z několika důvodů hledat jakoukoliv formu sympatie a většinu času si může divák jen říct, že je Marie hloupá a toho arogantního idiota prostě a jednoduše neopustí. Přesto jsou tu ale i funkční momenty, které osvětlují kladné stránky jejich vztahu. Stejně jako každý vztah jde vztah Malcolma a Marie pojmout z různých úhlů pohledu a především jde na samotný film nahlížet i tak, že se dost možná dvojice vybouchnutím emocí snaží o nový start. Celou dobu ale máte pocit, že je ten vztah rozcupovaný zevnitř, že to snad ani nebude možné. A o to zajímavější je poté sledovat jakým směrem se Malcolma a Marie vydává. Malcolm a Marie se též mohou chlubit vynikající výtvarnou stránkou- Černobílá barva k celému tónu filmu neskutečně sedí, kameraman Marcell Rév předvádí fascinující obrazové hrátky a je to dohromady vyloženě překrásná podívaná. Labrinth dodal povedený soundtrack, střih je na vrcholné úrovni a celkově Malcolm a Marie působí jako film, který byl natočen s naprostou vášní. Pro Levinsona se očividně jedná o srdcový projekt, kterému věnoval maximální úsilí. Dost možná mě ale spíš mrzí jedna věc- Mrzí mě, že Levinson nenatočil konverzačku v podobném duchu, kde by Marii nahradil například Malcolmův producent. Krom vztahových filmů totiž film sází i na fakt, že je Malcolm filmař, sází jeden kulturní odkaz za druhým a nakonec se i dokáže neskutečně vyjádřit k filmovým kritikům. Tyhle vyloženě satirické momenty mě na Levinsonově novince neskutečně bavili a sám Levinson prozradil, že je konkrétně tato scéna inspirovaná jeho osobním zážitkem. Malcolm se rozzuří, odkazuje na Billyho Wildera, Jih proti Severu nebo Občana Kanea a je to neskutečně super. Tyhle momenty mě upřímně bavili z celého filmu nejvíce a klidně bych si dal celý film, který by byl založený pouze na rejpání do aktuálního filmového průmyslu, filmových kritiků a ambic mladých filmařů. Takže snad se nad něčím takovým v blízké době Levinson zamyslí. Dost možná by prospěla menší délka, právě i kvůli tomu, že se celý příběh točí ve smyčce a především je dost možné, že Levinson vlastně se žádným rozuzlením nepřišel. Dokážu si totiž dost dobře představit, že po konci Malcolma a Marie dojde k další sérii hádání a usmiřování. Levinson sice servíruje celkem silné dialogy (i když se musí nechat, že někdy jsou ty odkazy na filmy možná až příliš na sílu), navíc je očividně jako režisér vede s velmi silnou rukou, faktem ale zůstává, že příběh skutečně dost možná nikam nevede a navíc pro takové fanoušky Euforie, které seriál už kvůli stejnému tvůrčímu týmu a Zendaye v hlavní roli zaujme dle mého názoru půjde o hodně náročnou záležitost, kde si jen budou klást otázky, kdo je to Ed Wood a co za film je Jednej správně. Pro mě osobně skutečně Malcolm a Marie znázorňuje těžce uchopitelnou podívanou, má ale spoustu prvků, které mě osobně neskutečně zaujali. A tudíž Malcolm a Marie shledávám jako velmi fajn podívanou, která má navíc Washingtona a Zendayu ve vrcholné formě. A vidět jejich vzájemné herecké interakce jednoduše stojí za to.......

Po vzoru čtvrté epizody se pátá epizoda WandaVision odehrává ve dvou rozdílných rovinách- Na jednu stranu jsme opět přeneseni do prostředí sitcomu (tentokráte sitcomu z 80. let), na té druhé jsme poté opět svědky vyšetřování organizace S. W. O. R. D., která se snaží Wandu a její řádění ve Westview zastavit. Týdenní model vydávání výborně buduje divácké napětí a navíc velmi účelové tvůrci čím dál tím více naznačují, jaké jsou vlastně pravidla hry. Nadále tu na první pohled máme idylické prostředí sitcomu, který jako by vypadl z telky 80. let, čím dál tím více indicií ale definitivně ukazuje, že tu něco není v pořádku. A samotný Vision začne přicházet na kloub tomu, co se vlastně ve Westview děje. Mezitím přitom všem Wanda nejprve řeší zápletku, která jakoby vy padla z klasického sitcomu a snaží se své syny poučit o tom, že mít domácího mazlíčka (konkrétně psa) přináší pořádnou dávku zodpovědnosti. Opět to celé výborně prodává atmosféru televizního sitcomu z 80. let, Elizabeth Olsen, Paul Bettany nebo Kathryn Hahn jsou opět v komediální póze neskutečně super (Bettany nadále funguje jako nečekaný komediální objev) a i dětští herci jsou velmi fajn. Jenomže čistě na sitcom už tenhle seriál definitivně nesází a dochází i k pohledu z odvrácené strany. Tvůrcům v čele se scenáristkou Jac Schaeffer a režisérem Mattem Shakmanem se bravurně podařilo napojit WandaVision na širší dění MCU. Do celého pozadí jsou tak zapojené detaily o Sokovijské dohodě, dočkáme se shrnutí života Wandy Maximoff a různých pohledu na ní. Padne i zmínka o tom, že je Wanda teroristka, to ovšem popírá postava Monicy Rambeau v podání Teyonah Parris. Právě ta opět dostává výrazný prostor a je očividné, že se Wandě snaží pomoct. Právě při přepnutí z komediální formy na vážnou se výborně přetaví změnit přístup a Elizabeth Olsen definitivně dostává příležitost ukázat, že je Wanda Maximoff komplexní postavou, kterou hraje naprosto výborně. To platí i právě o Paulu Bettanym a i díky němu je finále tak vyhrocené, přičemž jde velmi očividně o dojem, který finále téhle epizody chtělo přinést. Opět platí, že se esenci sitcomu podařilo vytěžit na maximum, ať už v oblasti kostýmů, kulis nebo nadále působícího živého publika. Tahle retro atmosféra je to čím tenhle seriál neskutečně vyniká a i přesto, že jsem nikdy kdovíjaký fanda živého publika nebyl, nutno dodat, že právě i to dopomáhá k autenticitě sitcomové atmosféry. Tvůrcům se nadále daří rozkrýt lehké záhady, zároveň ovšem ale vše necpe do tváře a je jasné, že chybí ještě spoustu možných odpovědí. Přitom všem si to nadále drží vysokou audiovizuální stránku (vizuál prostě nemá chybu) a k tomu vrcholnému zážitku vlastně seriálu v téhle fázi chybí opravdu strašně málo. Některé pokusy o humor možná nefungují zas tak bravurně, jinak si jde ale skutečně těžko představit, že to celé šlo zvládnout lépe. Samotný závěr poté přinese něco, co definitivně pravděpodobně otevírá nové dveře, které Marvel Cinematic Universe dosud nepootevřelo. Uvidíme, jak závěr této epizody bude mít dohru na následující děj seriálu a i následující díla z MCU. Už jenom nečekaná návštěva, která na konci dorazí je ovšem předzvěstí toho, že to bude opravdu zajímavé.......