filmfanouch

Rok 1989, Povolení zabíjet. 16. bondovka a druhá, kde si agenta 007 zahrál právě Dalton. Ten se po vydání své debutující bondovky Dech života dočkal různých reakcí, přičemž mnoho lidí prostě nemohlo přijít na chuť tomu, že bondovky s Daltonem ztratili vtip, stali se více realistickými a na Jamese Bonda vrhli tak trochu nový pohled. I přes tehdy vlažné přijetí ovšem Dalton dostal druhou šanci a jedno bylo v případě jeho druhé bondovky jasné- Pokud už Dech života mnoha lidem nesedl, Povolení zabíjet to možná bude mít ještě těžší. Povolení zabíjet v podstatě nesplňuje už v podstatě klasickou představu o bondovkách- Hlavní záporák tu nechce ovládnout svět, klasické trademarky série víceméně chybí a James Bond tu není ten klasický šarmantní hezoun, který zvládne zachránit svět a přitom do postele ideálně dostat 2-3 ženy. Bond je tu tentokrát mašina na zabíjení, kterou vyprovokuje drogový baron Franz Sanchez, který znetvoří jeho přítele z CIA Felixe Leitera a ještě mu přitom zabije ženu. Vůbec poprvé je tak dokázané, že přátelství, které napříč sérii mezi Jamesem Bondem a Felixem Leiterem vzniká má nějakou váhu. Zajímavé přitom je, že se do role Leitera vrátil David Hedison, který již předtím tuto postavu ztvárnil v bondovce Žít a nechat zemřít (vůbec první bondovka s Rogerem Moorem v hlavní roli) a Leiter navíc zmíní, že měl Bond kdysi dávno ženu. Smyčka se tak vrací k bondovce Ve službách Jejího Veličenstva, která se jako vůbec první snažila Bonda tak trochu nešikovně polidštit. Navrátivší režisér John Glen (pro kterého jde zároveň o poslední bondovku) ovšem zdárně zanechal motivy, které načrtl už v Dechu života a z Jamese Bonda se tak definitivně stává charakterní role. Bond navíc hned ze začátku přijde o povolení zabíjet, stává se zběhlým agentem a jediný, kdo mu ze své vlastní iniciativy pomáhá je Q v podání ikonického Desmonda Llewelyna. Bond se v zásadě vydává na cestu pomsty, která je z lidského pohledu pochopitelná, zároveň se ale vůbec poprvé nabízí otázka, zda náhodou James Bond přeci jen není sadista, který již bez chladnokrevného vraždění nemůže žít a jeho cesta pomsty je pouze ideální pro ukojení jeho tužeb. Tahle bondovka prostě není vyloženě divácky vděčná, zároveň ale plní ideální předpoklady v oblasti akční stránky. Definitivně to ukazuje, že režírování celkem 5 bondovek Glena jako režiséra vyspělo, protože jeho poslední bondovka má nejlepší akci, která má spoustu kreativních nápadů, které se navíc tentokrát musí obejít bez zásoby vychytávek od Q. Háček možná tkví v tom, že se tahle bondovka vydá tak zásadně odlišným směrem, že by možná bylo lepší, kdyby Glen natočil klasické krimi. To by jinak fungovalo bravurně i už jen díky výbornému Robertovi Davimu (jeho záporák Franz Sanchez je prostě luxusní), kterému člověk drogového lorda jednoduše věří a navíc patří mezi nejlepší záporáky celé série. Navíc je jeden z jeho poskoků Dario v podání mladičkého Benicia del Tora a jeho (v rámci série) minimalistické cíle jsou příjemnou změnou. A i ta Bond girl v podání Carey Lowell je strašně fajn. Vlastně mě skutečně mrzí, že Timothy Dalton v téhle formě nikdy nedostal třetí šanci. Na tu opravdu mohlo dojít v roce 1991, po premiéře Povolení zabíjet ovšem došlo k právním sporům ohledně vlastnictví značky a James Bond se tak následně na plátnech kin objevil až v roce 1995. To už ovšem bez tváře Daltona, kterému mnoha fanoušků Bonda kvůli jeho redefinici pojetí agenta 007 nemohlo přijít na jméno, mnozí ovšem naopak ocenili, že byl konečně někdo schopný dát Bondovi duši (Dalton naštěstí není George Lazenby). Právě následující éra s Piercem Brosnanem se vrátila spíše k odlehčenějšímu duchu Mooreových bondovek, následující éra s Danielem Craigem se ale vydala cestou, která má blíž právě k Daltonovým bondovkám. A je bezpochybné, že právě Daltonovy bondovky navedli směr, kterým se později vydali bondovky s Craigem.......

Žánr westernů byl kdysi dávno strašně populární. Časem popularita tohoto žánru rapidně upadla (do jisté míry i proto, že v zásadě mnoho snímků kráčelo ve příliš výrazně stejných stopách a celkový potenciál tohohle žánru se zdánlivě vyčerpal) a westernů, jejichž vrcholná popularita by se ve své době dala přiřadit k aktuální oblíbenosti komiksových filmů už zase tak moc nevzniká. Přesto ale existuje mnoho povedených až vyloženě fenomenálních westernů, přičemž se z některých hvězd westernů jako Clint Eastwood, Henry Fonda, Charles Bronson nebo Gary Cooper se svým talentem dokázali proslavit i v jiných žánrech. Právě poslední zmíněný se mohl chlubit dvěma Oscary. Poprvé získal Oscara za výkon ve snímku Četař York a podruhé za výkon ve westernu V pravé poledne. Ten se stal (nejen) westernovou klasikou a mohl se chlubit nadšenými reakcemi především z jednoho prostého důvodu- Jde o ideální představu toho jak točit western. Rakousko-americký režisér Fred Zinnemann vzal scénář Carla Foremana adaptovaný z povídky Johna W. Cunninghama ´´The Thin Star´´ a dodal ryzí westernový nářez, který má hlavního hrdinu, jenž má kolty nejen proklatě nízko, ale i charakterní rozsah. Will Kane v podání Garyho Coopera totiž není tím typickým westernovým drsňákem a Foremanův scénář má na poměry westernů skutečně propracované postavy. Cooperův Kane navíc není tím typickým westernovým drsňákem, který by si na hned troufl postřílet bandu gaunerů sám a snaží se z počátku nalézt pomoc. V pravé odpoledne tak na jednu stranu vlastně má to co mnoho westernů té doby postrádá, zároveň ale těží už z tehdy zavedených klišé. To ale vůbec není na škodu. Mluvíme totiž pořád o roce 1952, o době, kdy westerny ještě pořád netrpěli vyčpělostí a únavou materiálu. Film navíc trvá pouze lehce nad 80 minut, což mu hraje do karet v rámci tempa. Tenhle western s tempem pracuje mistrovsky a jakmile po hodině dojde na lámání chleba, Zinnemann odpálí fenomenální finále. Mnoho westernů se přitom rozpadlo díky své příliš přetažené délce, právě V pravé odpoledne ale trvá lehce přes 80 minut, odehrává se v reálném čase mezi 10:30-12:00 a výborně drží budované napětí. Děj V pravé odpoledne začne svatbou Willa Kane a jeho ženy Amy a hned krátce po ní se Kane dozví, že zhruba za hodinu bude jeho protivník Miller zpátky ve městě. Kane má přitom na vybranou a může z města zmizet ještě před příjezdem Millera. Jenže to Kane odmítá. Jeho morální kodex a uvědomění si, že jeho odjezd Millera stejně nezastaví ho donutí se Millerovi postavit. To celé ale vede k tomu, že ihned po svatbě obdrží vztah Kaneových vážně trhliny a navíc mu nikdo nechce pomoci. Tvrdohlavého Kanea tak dost možná jeho poslední vzdor bude stát život a nejlepší přitom je, že on sám si to uvědomuje a nesnaží se to popírat. V pravé odpoledne tak v tomhle ohledu definitivně redefinuje přístup k protagonistovi westernu a funguje to i díky jeho představiteli. Gary Cooper je naprosto famózní- Jeho hrdina má duši, jeho zoufalost z nevyhnutelné a osudové konfrontace je naprosto očividná a díky scénáři se silnými dialogy skutečně dostává jako Will Kane možnost vstoupit do historie jako jeden z nejvýraznějších hrdinů westernového žánru. V pravé poledne se pokouší o nějakou psychologii postav, která se překvapivě nemíjí účinkem. Neplatí to přitom jen o Willu Keanovi, ale i o zbytku postav. Amy Kane i díky bravurnímu výkonu Grace Kelly tak též patří mezi výraznou postavu snímku, Ian McDonald je jako Miller fenomenální a navíc se tu jako jeden z jeho pohůnku objevil i Lee Van Cleef, budoucí hvězda westernů jako Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý nebo Velká přestřelka. I takový Lloyd Bridges jako Harvey Pell má díky zajímavému charakteru příležitost se herecky předvést a i přesto, že platí, že postavy vychází z klasických westernových charakterů, scénář V pravé odpoledne má ohledně nich něco navíc. A je to strašně super. Formální stránka V pravé odpoledne je prostě fenomenální. Výborný střih v jedné sekvenci naprosto bravurně prodá napětí, které sužuje celé město kvůli očekávánému příjezdu Millera a jeho bandy, kameraman Floyd Crosby přitom obstaral vydařenou vizuální stránku a černobílý obraz navíc k V pravé odpoledne sedí. Zinnemann až do své doby bojoval za to, aby jeho film nebyl kolorován a těžko si vlastně zrovna tento film představit barevný (nějaké verze ale údajně existují). A pak je tu líbivý soundtrack Dimitriho Tiomkina, který vůbec jako první použil filmovou píseň jako hudební doprovod. Ta píseň je chytlavá, naprosto bravurně sedí k filmu a závěr definitivně potvrdí, že je to jedná velká westernová báseň, která má nejen ty kolty, ale i to pravé srdíčko na správném místě. V pravé poledne je v zásadě ta nejlepší varianta klasického westernu, který své klišé využívá, ale zároveň se pokouší o jejich menší pozměnění a přistupuje k nim tak trochu jinak. Háček je ale trochu v tom, že se na snímku bohužel jako na většině westernů, které vznikli ve své době podepsal zub času a po téměř 70 letech už tak působí pouze jako bravurní ukázka své doby ve svém odvětví. Má ale přesah, famózní obsazení, velmi povedený scénář, mistrovskou práci s kamerou a střihem a výborně pracuje s napětím a diváckým očekáváním. V rámci svého žánru jde jednoduše o jeden z nejvýraznějších filmů, který se svého uznání (a 4 Oscarů- Cooper, střih, soundtrack, píseň) dočkal naprostým právem.......

V roce 1939 v Sutton Hoo proběhl nález pohřebiště, přičemž jde v rámci archeologie o tak významný objev, že se pochopitelně musel dočkat nějakého toho filmového zpracování. Události, které nález lodního pohřbu popisují do své knihy zpracoval spisovatel John Preston, přičemž jí do filmové podoby sepsala scenáristka Moira Buffini a režie této adaptace se ujal australský režisér Simon Stone. Do hlavní role přitom původně zlákal Nicole Kidman a Ralph Fiennes, Kidman ovšem nakonec projekt opustila a tak se náhradou za ní stala herečka Carey Mulligan (bohužel....). Stojí poté Vykopávky za to? Těžko říct. Problém Vykopávek je v zásadě v jejich samotném tématu. To není klíčem k nějak výrazně záživnému zážitku, protože tu prim skutečně hrají pouze dvě věci- Vykopávání v Sutton Hoo a do toho nějaké ty vztahy, které celé vykopávání oklopují. Celé se to sice může opřít o velice dobré herecké výkony, krásnou vizuální stránku a slušně budovanou atmosféru, v součtu jsou ale Vykopávky vlastně tak trochu filmem o ničem. Samotné téma vykopávání, které je navíc kombinované se vztahy lidí, kterých se vykopávání týká ovšem postrádá nějakou gradaci, nějaký přesah a ve finále možná shledávám problém v tom, že jsou Vykopávky natočené dle materiálu, který je hodně těžký zpracovat do audiovizuální podoby. Není to přitom nemožný úkol, protože věřím, že to celé šlo natočit zajímavějším způsobem. V součtu jsou totiž ve finále Vykopávky vlastně jen fajn řemeslem, kterému ale chybí nádech výraznosti a výjimečnosti. A je to škoda. Vykopávkám se musí nechat, že na romantickou linii vlastně zas takový důraz nebere a prim tu skutečně hraje především vykopávání. Romantické linie tak Vykopávkám díky tomu nezačnou přerůstat přes hlavu a divák, který na film kouká právě kvůli vykopávání v Sutton Hoo tak nebude mít pocit, že byl oklamán. Vykopávkám se přitom funkčně daří vyvolat pocit, že vykopávání archeologických památek není procházka růžovým sadem. Kamera do prostředí archeologického nálezu vyloženě vtahuje a především dokazuje, že archeologie v 30. letech fungovala na zcela jiném principu než dnes. Přinášela sice více dříny, tím ale zároveň přinesla i větší pocit naplnění z nálezu. A zrovna tohle kouzlo archeologie ten film prodává fakt strhujícím způsobem. Ralph Fiennes je jako vždy sázkou na jistotu a jako Basil Brown je neskutečně super, je proto škoda, že je Fiennese ve finále v celkovém součtu celkem málo. Carey Mulligan je snesitelná, do role lady Pretty se ale vůbec nehodí a zmíněné Nicole Kidman by role určitě sedla víc. Naopak Lily James dokazuje, že jedním z vycházejících britských talentů, Ken Scott (Balin!) konečně dostává po trilogii Hobit výraznější úlohu, kterou si náležitě užívá a Johnny Flynn je fajn. V obsazení tak v podstatě problém není s výjimkou právě Mulligan. Největší problém ve finále shledávám v tom, že mě nechal emocionálně chladným. Považuji se přitom za emocionálního člověka, který u filmů, které skutečně chytí za srdce brečí pravidelně a to i při reprízách. Vykopávky mě ale skutečně nechali zcela chladným a přitom jsem v nich cítil momenty, které po slzách vyloženě volají. Neviděl bych přitom problém v tom, že jsou Vykopávky tak standardně britsky chladné, spíše v tom, že Stone na momenty, které skutečně mohli diváka dostat do emocionální křeče nevydřel na kost. Vykopávky jsou vlastně docela fajn. Chybí jim ovšem ten tah na branku, který by prodal, že koukáte na něco skutečně výrazného a spektakulárního. Samotná vrcholná vizuální a technická stránka a dost dobré herecké výkony totiž nestačí v protikladu s tím, že se fakt koukáte na v podstatě unylý a nezáživný film, který navíc naprosto nevyužívá svůj potenciál a vůbec se mu nepodaří prodat tu atmosféru, že se kopání v Sutton Hoo odehrává na pozadí 2. světové války. Je to pořád strašně hezký, dialogově víceméně snesitelný, herecky zahraný dost slušně a jinak vlastně už nejde cokoliv říct. Je to prostě tuctový. Gratuluji všem, kterým se ve Vykopávkách podařilo objevit něco speciálního a mohli si to užít výrazně více. Z mého pohledu se ale skutečně jedná pouze o slušné řemeslo, které šlo skutečně natočit zcela jiným způsobem a mnohem lépe. Ve finále jsou tak Vykopávky vlastně fajn řemeslem, ovšem obsahově vyloženě prázdným......

John Lee Hancock je režisérem a scenáristou, který se čím dál tím více stal takovou rutinní jistotou. Stojí za snímky jako Zrození šampióna (nejlepší film v jeho kariéře), Zachraňte pana Bankse nebo Zakladatel. Hancockovy filmy přitom nejsou vyloženě špatné, většinou jsou ovšem v jisté formě sázkou na jistotu, které jsou většinou natočené rutinně bez nějakého většího důrazu na jednotlivé aspekty. Hancock se ovšem nadále ujímá zajímavě znějících projektů, což platí i o jeho novince The Little Things AKA Střípky. Kriminálka, která se odehrává v roce 1990 a duo policistů v něm pátrá po sériovém vrahovi, přičemž mají i dost možná příliš očividného hlavního podezřelého. V hlavních rolích Denzel Washington, Rami Malek a Jared Leto a Hancock stojí i za scénářem. Je tu ovšem menší háček. John Lee Hancock k této kriminálce totiž napsal scénář už v roce 1993. Scénář tehdy napsal pro Stevena Spielberga, který ovšem námět odmítl s tím, že mu přijde příliš temný. Kolem režie se následně motali také Clint Eastwood, Warren Beatty nebo Danny DeVito, žádný z nich se ovšem realizace scénáře nakonec nechopil. Hancock se tak nakonec rozhodl film realizovat sám a dočkal se až v tomto desetiletí, přičemž ovšem scénář Hancock od roku 1993 vůbec nepozměnil. Zasazení filmu do října 1990 tak není úmyslné a následek to má takový, že samotný scénář působí víceméně zastarale, přičemž se to dá brát v dobrém i ve zlém. Na jednu stranu jsou totiž Střípky vlastně fajn retrem, kde hraje dobová muzika, kulisy připomínají počátek 90. let a kriminální vyšetřování probíhá jako v roce 1990. Na druhou stranu ovšem naopak samotná příběhová stránka působí lehce zastarale a potenciál téhle kriminálky tak lehce přizabíjí. Hancock má alespoň v ruce tři výborné herce, kteří se dávno můžou pochlubit Oscarem- Denzel Washington je super, Rami Malek je super a Jared Leto konečně hraje psychopata, který není tolik cringe jako jeho Joker ze Sebevražedného oddílu. Mezi Washingtonovým Deaconem a Malekovým Baxterem navíc fungují paralely- Washingtonův Deacon byl dříve detektivem, kterému se kvůli vyšetřování těchto vražd rozpadlo manželství a utrpěl infarkt a tudíž se pro něj případ stává osobním a trpí vyloženou obsesí, přičemž se mu i zjevují oběti vražd. Malekův Baxter je na druhou stranu relativně mladý detektiv, kterému řádění sériového vraha začíná přerůstat přes hlavu a stejně jako Deacon se pomalu dostává ve své profesi na rozcestí. Deacon tak Baxtera vnímá jako mladší verze sebe sama, které chce zabránit v tom, aby Baxter skončil jako on. Mezi těmito dvěma policisty tak vzniká partnerství, které zpočátku pramení z prosté vzájemné úcty, časem si ale oba chtějí spíše pomoct. Baxter chce Deacona zbavit obsese ohledně tohoto stále nevyřešeného případu, Deacon zase nechce, aby Baxter skončil jako on. Chce vraha dopadnout za každou cenu, na úkor toho ale nechce aby to zničilo Baxtera. I díky silným výkonům Washingtona a Maleka tenhle jejich vztah víceméně funguje, jen zamrzí, že v samotném součtu chybí nějaký větší rozvoj jejich vztahu. Jsou tu též momenty, kdy stejně jako Malek začíná upřednostňovat vyšetřování před manželkou a dětmi a Deacon na návštěvě vidí, že má Baxter šťastnou rodinu, zároveň si ale uvědomuje, že o ní může snadno přijít. Budování jejich vztahu a paralel šlo ale určitě prodat víc. Jared Leto opět sází na své metodické herectví a do role podivína Alberta Sparmy se doslova ponořil. Právě i Letův výkon funguje v tom ohledu, jak divák vnímá Sparmu a jak je jako potencionální vraždící psychopat očividný až moc. Sparma jako by si užíval pozornost detektivů a doslova si s nimi hraje. Už Letovou vizáží, vyjadřováním a provokováním detektivů si Albert Sparma doslova říká o to, že je skutečně hlavní podezřelý. Jenomže přitom všem pořád v divákovi hraje to přemýšlení nad tím, že je přece jen možná očividný až příliš. Sparma tak po celou dobu může fungovat jako člověk, který si jen užívá svojí chvíli pozornosti a zároveň může skutečně v očích diváka fungovat jako viník. Právě v tomhle ohledu ale samotný Hancockův scénář tak trochu zapomíná na to, aby byli strany vyrovnané a aby doslova fungovali obě verze- Že Sparma může skutečně být pouze popichovačem, ale zároveň skutečně vrahem. Hancockův samotný scénář by možná více zaujal právě v 90. letech, aktuálně totiž trpí tak trochu tím, že nemá zase tak čím překvapit a že bohužel kráčí v zavedených vodách. To vše tedy až do závěru, který by divák nejspíš skutečně nevymyslel. Háček je ovšem v tom, že Hancock celou dobu představuje příběh, který by měl skončit ideálně pointou, která odhalí vraha a sériové vraždění lidí ukončí. Jenže pak se v závěru ukáže, že Hancock vlastně točil film o něčem úplně jiném. Netočil tak úplně film o vyšetřování sériového vraha, točil film o vyrovnání se s minulostí a na obsesi Deacona vrhá zcela nový pohled. Je to skutečně nečekané a je to ten finální tah na branku, který ukáže, že Hancockova novinka má skutečně něco přesahového a v jisté míře revolučního. Jenomže cesta k tomu samotnému závěru je trochu protáhnutá a především se definitivně ukáže, že si Hancock s divákem hrál tak trochu nešikovně. Což to samotné kouzlo nečekaného závěru tak tak trochu zabíjí. Srovnávání se Sedm jinak opravdu nechápu- Střípky jsou totiž natočené zcela jiným přístupem, s jiným přístupem k postavám, vizuálnímu vyprávění a s divákem si hrají úplně odlišným způsobem. Stejně tak konfrontace dvou generačně odlišných policistů funguje na zcela odlišném principu a i atmosféra je zcela odlišná. Člověk, který čeká Sedm 2 bude prostě zklamán. Žádnému filmu se nikdy pořádně od premiéry Sedm téhle pecce Davida Finchera nepodařilo přiblížit a Střípky k ní mají opravdu daleko. Hancock je ovšem minimálně v případě Střípků mnohem lepší režisér než si pamatuju- Jeho vedení herců, tempa a napětí je v případě Střípků docela fajn a navíc si společně s kameramanem Johnem Schwartzmanem pohlídali vizuální stránku. Střípky přitom všem dobře pracuji s osvětlením, různými barevnými kompozicemi a samotná expozice mnoha záběrů je v zásadě fakt dobrá. A pak je to kapánek složitější- Miluju hudbu Thomase Newmana. Když ale soundtrack Thomase Newmana není úplně světoborný, je něco prostě špatně. Jeho hudba se k thrillerové atmosféře úplně nehodí a po dlouhý době nemám motivaci si Newmanův soundtrack pustit sám o sobě. V rámci střihu je poté pozoruhodný moment, kdy se téměř 10 minut vede scéna výslechu s Letovým Sparmem a gradaci tohohle výslechu naprosto zkazí střih Roberta Frazena, který na sebe nahází tři záběry za sebou a totálně ničí jejich rovnováhu. Celé to přitom působí jako střih, který by zkazil student střihu na střední škole. Nepůsobí to ale jako úplná práce profíka, který má za sebou několik celovečerních filmů. Jinak je ale střih v zásadě v pořádku a musí se chvílemi ocenit, že na sebe záběry navazují fakt působivě, především když dochází k dialogové konverzaci dvou postav. Je to v zásadě oukey podívaná, která ale očekávání nedosáhla. K nečekanému finále totiž vede tak trochu nevděčná cesta, která se muže opřít o tři úžasné herce, zároveň ale o tak trochu nešikovné dramaturgické vedení, nevyužité podtexty a v zásadě o příliš zastaralý scénář. Hancock má možná poprvé za dlouhou dobu nakročeno k tomu, aby se z něho stál víc než pouhý rutinní režisér, samotné Střípky se ale mezi pamětihodné snímky rozhodně nezařadí. A vlastně velmi pravděpodobně brzy zmizí ze širokého povědomí............

Zpěvák Justin Timberlake se časem kromě pěvecké kariéry pustil do herecké kategorie. Objevil se tak ve snímcích jako V řetězech, Sociální síť, V nitru Llewyna Davise nebo Kolo zázraků kde dokázal předvést, že v sobě jistou formu hereckého talentu bezpochyby má. Posledních pár let ovšem Timberlake hereckou kariéru zanedbával, přičemž se do výraznější role dostal až teď v rámci snímku Palmer. Režijní novinka Fishera Stevense, která je natočena dle scénáře Cheryla Guerriera je příběhem vykoupení, kde se čerstvě propuštěný trestanec musí ze začátku proti své vůli postarat o chlapce, který je matkou zanedbáván takovým způsobem, že je matka schopná na velmi dlouhou dobu zmizet a navíc si tento chlapec hraje s panenkami, rád se líčí a nosí dámské šaty. Palmer je tak v zásadě příběhem o tom, že se muž na kterého se okolí kvůli jeho trestné minulostí dívá skrz prsty musí postarat o chlapce na kterého se okolí naopak dívá skrz prsty kvůli jeho neobvyklosti. Malý Sam tak v Palmerovi poprvé v životě získává otcovskou figuru a Timberlakeův Palmer se tak naopak dočkává jisté formy vykoupení (nejen za své vězeňské roky, ale dost možná i za to, že Samovi ojel matku) a potenciálně nového začátku. Palmer navíc postupně svůj vztah k Samovi změní a z menšího břemene se tak stává chlapec, který Palmera bere jako svého tátu. To ale není vše- Film čerpá z toho, že je zasazen do tak trochu buranského městečka ve státě Wisconsin, Palmer se dočkává různých předsudků kvůli své minulosti a spousta lidí mu nevěří, že je schopen se o mladého chlapce postarat a být mu tím správným vzorem. A možná je toho na jeden film až příliš. Velký plus tkví v tom, že zde Justin Timberlake předvádí nejsilnější herecký výkon ve své herecké kariéře. Jeho Palmer působí jako člověk, který toho hodně prožil a Timberlake tohoto muže velmi přesvědčivě ztvárňuje. Každá jeho poloha je v Palmerovi neskutečně uvěřitelná emocionálně vyhrocené momenty se Timberlakeovi daří uhrát na dřeň. Dosavadní diskuze o tom, zda v sobě Timberlake má něco co by se dalo nazvat hereckým talentem může po Palmerovi odvanout vítr a snad Timberlake dostane v budoucnosti takto výrazných rolí ještě dost. Pochvalit se musí i mladý Ryder Allen- Jeho Sam je velmi zvláštní dítě a díky své vášni pro panenky, víly a růžovou barvu se často stává terčem posměšků i vyložené šikany. Allen je typ hereckého talentu, který kinematografie potřebuje. Veškeré emocionální momenty totiž dokáže uvěřitelně uhrát, jeho postupně budovaný vztah s Palmerem je uvěřitelný a tenhle chlapec by se ještě teoreticky mohl někdy předvést. V Palmerovi je totiž jednoduše super. I vedlejší obsazení je fajn- Juno Temple je v roli Samovy matky, která je závislá na drogách tak uvěřitelná a navíc má vizáž, které dá divákovi zabrat v tom ohledu, aby vůbec Temple rozpoznali. Alisha Wainwright je ve filmu také neskutečně fajn a jako Samova učitelka, která se začíná s Palmerem sbližovat je jedním z nejlepších prvků filmu. I Jane Squibb je své menší roli Palmerovy babičky bravurní a zamrzí, že právě ona se nedočká většího prostoru. Scénář tak na první pohled může těžit ze silných postav. Problém je ovšem takový, že se snaží dát některým postavám podkres, který je ve finále tak trochu nevyužitý. Jeden Palmerův kamarád je alkoholik, který má problémy v komunikaci se synem a je tak trochu xenofob, další Palmerův kamarád je zase policista, který ovšem svému otci náčelníkovi zatajuje jednu důležitou informaci. A pak je tu samotný Palmer- Ten se dostane z vězení a musí se postavit na vlastní nohy. Nikdo ho kvůli jeho minulosti nechce nikde přijmout, jeho babička si taky není úplně jistá, zda se mu dá zcela důvěřovat, Palmer přitom kryl své přátelé a trpí tak z pocitu, že se tak jeho přátelé mají na rozdíl od něj dobře (nebo spíš lépe) a nikdo z nich ho za 12 let ve vězení nenavštívil. A musí si i zvyknout na to, že už není ve vězení. Samotný scénář poté zapojí naprosto bravurní moment, kdy si Palmer po vyčištění zubu hodlá odnést ručník a kartáček do pokoje než si uvědomí, že už není ve věznici a dělat to nemusí. A až poté přijde celá ta linka s možná podivným, možná autistickým klukem, které dá Palmerovi nový impuls do života. V tom scénáři je toho dost možná prostě moc a filmu se ve finále nedaří vytřískat zase tak moc z mnoha linek. Snaží se přitom nahlédnout do duše bývalého trestance, duše zvláštního kluka, vystihnout atmosféru státu Wisconsin a celé to skloubit. Palmer ale ve finále působí jako dva filmy v jednom, které souběžně vlastně fungují hodně obtížně. A především je menší problém v tom, že Palmer vlastně jede na jistotu. Jsou momenty, které vyloženě řvou o to, aby v nich divák buďto brečel nebo se smál. Jenomže právě v tom tkví dost možná i problém- Palmer přeskakuje mezi sociálním dramatem a feel-good rodinným filmem a celé to dohromady působí tak trochu zvláštně. Z dramatu o tom, že je bývalý trestanec rád, že aspoň může uklízet záchody ve škole se stane částečný americký remake Koljy, kde je místo Zdeňka Svěráka Justin Timberlake, který celou dobu fuckuje, chlastá pivo a přitom všem si uvědomuje, že má toho kluka vlastně rád. A většina těch emocionálních momentů fakt funguje. Celé je to ovšem tak trochu podivný slepenec. Těžko se dá Palmerovi vlastně vyčíst, že se vydává jasně naznačeným směrem. Pasáže, které jsou dojemné jsou dojemné, pasáže, které mají být milé jsou milé. Menší problém ale též shledávám v tom, že jsou některé myšlenky tak trochu vytracené do ztracena a že scénář postupně dává divákovi tak trochu matoucí indicie, které se navzájem vylučují a divák tak musí volit stravitelnější variantu. Dává různé indicie o tom, že je Sam buďto špatně vychovaný nebo vyloženě špatný, Palmer přitom všem mění názor nad tím, zda je nebo není v pořádku, že má prostě chlapec rád holčičí věci a oblečení a do toho jsou vlastně veškeré ty předsudky okolí, konfrontace s jeho přáteli nebo dumaní nad činem, který Palmera dostal do vězení tak trochu zbytečné. A je to celé tak trochu škoda. Palmer je ale v zásadě fajn film. Řemeslně natočený celkem slušně, hudba Tamar-Kaliho, která většinu času sází na housle je celkem příjemná a vizuální stránka kameramana Tobiase A. Schliesslera je docela fajn. Palmer tak trpí především promrhaným potenciálem po stránce scénáře, nadbytkem dějových linek a chvílemi možná tak trochu zbytečném podkopávání vlastního příběhu. Minimálně ty herecké výkony ale určitě stojí za to a samotný konec naznačuje, že to celé přece jen mělo nějaký smysl a oba hlavní hrdinové si prošli nějakým vývojem. A minimálně v tomhle ohledu je to neskutečně potěšující.......

Čtvrtou epizodu WandaVision vlastně těžko definovat- Na jednu stranu nahlíží na události tří předchozích dílů z trošku jiného úhlu pohledu, na druhou stranu ovšem víceméně odpoví na to, co se to vlastně děje. Pořád sázím na to, že seriál své trumfy nevysypal ani ne po polovině a vše se ještě zásadně zkomplikuje, čtvrté epizodě se ale něco musí nechat- Atmosféru buduje parádně. Úvod, který naváže na závěr událostí Avengers: Endgame a předvede nám jak přesně fungovalo vracení z pětileté dovolené v podobě prachu a zároveň nám slušně uvede jednu z hlavních postav je výborný. Výborně se mu daří vybudovat pocity postavy Monicy Rambeau, která se po 5 letech vrací do reálného světa a zjišťuje, že se mnoho věcí změnilo. Teyonah Parris ve finále zase tolik prostoru nedostane, během prvních 10 minut má ale šanci předvést se a vlastně si myslím, že bude velmi zajímavé sledovat jak se s touto postavou bude nadále pracovat. Z Ant-Man a Wasp se vrací Randall Park jako agent Jimmy Woo a z prvních dvou sólovek Thora naopak Kat Dennings jako Darcy Lewis. Oba si ponechávají své charaktery z předchozích účastí v Marvel Cinematic Universe, zároveň dostávají více prostoru a jsou ve svých úlohách opět strašně fajn. Celkově se téhle epizodě daří skutečně budovat atmosféru a díky vyprávění z druhého ohledu dostaneme pár odpovědí na pár otázek, které nám od prvního dílu provázeli. Pak dojde na finále, kde se opět předvedou dvě věci- Celé to výborně graduje a navíc dokazuje, že je Elizabeth Olsen opravdu dobrá herečka. I přesto, že ona i Vision jsou v rámci této epizody víceméně odvrženi na druhou kolej, finále s nimi opět stojí za to a uvidíme co přinesou následující epizody, kde se pravděpodobně opět alespoň částečně vrátíme k sitcomovému formátu. To, že se tahle epizoda vrací k modernímu zpracování ovšem neznamená, že by byla slabší. Naopak dost možná skvěle funguje jako prostředník mezi první a druhou polovinou tohoto seriálu...........

James Bond dostal v roce 1987 definitivně novou tvář. Roger Moore po 12 letech a 7 filmech definitivně roli nejslavnějšího literárního a filmového agenta definitivně odešel do důchodu a štafetový kolík po něm převzal Timothy Dalton. Herec, který roli mohl převzít už u V tajných službách Jejího Veličenstva (tehdy ovšem odmítl, protože si ve věku 25 let připadal na roli příliš mladý) a též jí po Rogeru Mooreovi mohl převzít už v roce 1979, tehdy ovšem Dalton opět odmítl, protože se mu nelíbil komediální směr, kterým se série o Jamesi Bondovi tou dobou vydala a Moore tak v roli zůstal ještě pár let navíc. Teprve v roce 1987 ve věku 41 let se Dalton definitivně stal novým Bondem a série se s jeho angažováním vydala jiným směrem. A to hodně výrazným. Režisér předchozích tří bondovek (a střihač dalších dvou předchozích+ V tajných službách Jejího Veličenstva) John Glen se opět vrátil na režijní židli a člověk, jehož bondovky měli kolísavou kvalitu tak dostal na starost odstartování nové éry. Poprvé od Goldfingera ovšem u Dechu života došlo k radikální změně- Daltonova první bondovka opustila styl Mooreových bondovek a vydala se směrem k více vážnějšímu a realističtějšímu pojetí původních bondovek se Seanem Connerym. Dech života víceméně postrádá humorné pasáže, James Bond se naopak v podání Daltona stal dost možná nejrealističtějším vyobrazením agenta tajné služby a bondovky dostali více realistický nádech. Do jisté míry to určitě bylo potřeba- Mooreovy bondovky nebyli špatné filmy, někdy ovšem šli za únosnou čáru až příliš. Od Goldfingera až po Vyhlídku na vraždu se navíc víceméně u bondovek dali odškrtávat zavedená klišé, které časem začali být únavné. Právě zde se ale objevuje síla, kterou franšíza o Jamesi Bondovi má- Napříč léty 1962 až dodnes se jí vždy podaří zapracovat do dění reálná fakta a zrovna v 80. letech kdy vrcholila Studená válka to celé má na děj 15. bondovky velký vliv. Zároveň vzal Dalton roli Bonda opravdu vážně a udělal ho komplexním charakterem. Svět na to tehdy nebyl připraven, protože mnoha divákům tehdy chyběli ty neuvěřitelné příběhy, které zažíval Moore, jedno ovšem bylo jisté- Dalton dal svým podáním Jamesi Bondovi doslova nový dech. Úž úvodní scénou Dalton dokáže, že má má charizma, které je ke ztvárnění Jamese Bonda tak trochu potřeba. Hned po ní a stylových úvodních titulcích (s tak trochu podivným songem) se poté James Bond po dlouhé době vydává na skutečně drsnou a vážnou misi, která navíc potěší v tom ohledu, že se John Glen definitivně naučil točit akční scény. Ty jsou skutečně působivé, záživné a napínavé a Dalton v nich především na rozdíl od Moorea v posledních bondovkách nepůsobí tak směšně a především mu tu akci opravdu věříte. Dech života má navíc dost možná jeden z nejlepších scénářů v historii bondovek, kterým Dalton skutečně dostává příležitost zazářit. Dalton se do role Bonda skutečně ponořil a slouží jako ideální předpoklad toho, jak agenta 007 ztvárnit. Pro toho se tahle mise stává tak trochu osobnější, protože přitom všem musí pomstít smrt svého kolegy. Už v Tajných službách Jejího Veličenstva se snažilo Bonda tak trochu polidštit, Dechu života se to celé ovšem daří o poznání lépe. Dech života má v zásadě slabé záporáky (Jon Don Baker je jedním z nejméně výrazných záporáků v historii série), nevýraznou Bond girl (Maryam d´Abo je ´´ pouze´´ pohledná) a délku 130 minut si možná nedokáže tak úplně obhájit. Jinak se ale téhle bondovce skutečně daří dát Bondovi duši a ´´ civilnější´´ podání Bondovi v téhle podobě neskutečně slušelo. Po Mooreovkách byl Dech života tím filmem, který série o Jamesi Bondovi potřebovala a bohužel dohrála na to, že diváci nebyli na tohle pojetí Bonda ještě tak úplně připravení (pořádně byli připraveni až v roce 2006 při příležitosti vydání Casino Royale). Bond zde prostě dostal novou krev a Dalton se uvedl neskutečně stylově. Mohl se opřít o bravurní akční stránku, kterou nechal vyniknout povedený střih, výraznější vizuál, výbornou výpravu a především to civilnější pojetí. Timothy Dalton byl v roce 1987 do role Jamese Bonda jednoduše trefou do černého. A navíc......v které jiné bondovce uvidíte Aston Martin závodit s autem VB?

Boxer Muhammad Ali, bojovník za lidská práva Malcolm X, zpěvák Sam Cooke a sportovec a herec Jim Brown- Čtyři afroameričtí muži, kteří měli každý tak trochu jiný vliv na afroamerické obyvatelstvo (nejen) v 60. letech 20. století. Malcolm X byl společně s Martinem Lutherem Kingem nejvýraznější figurou Afroamerického hnutí za občanská práva, Muhammad Ali se zase stal nejlepším afroamerickým boxerem všech dob, Sam Cooke se svým úspěchem snažil otevřít dveře dalším afroamerickým umělcům a Jim Brown je zase označován za jednoho z nejlepších hráčů amerického fotbalu. Divadelní hra One Night in Miami od Kempa Powerse pojednává o smyšleném setkání této afroamerické čtveřice, které se dle této divadelní hry odehrálo 25. 2. 1964 a Cassius Clay po ní definitivně začal používat jméno Muhammad Ali. Tato divadelní hra posbírala mnoho cen a dle očekávání došlo i na její filmovou adaptaci. Té se chopila herečka Regina King, která se tak One Night in Miami ujmula jakožto svého režijního debutu a scénář i v tomto případě napsal Powers. Na první pohled může One Night in Miami působit jako vyložená sázka na jistotu. A ona to v podstatě sázka na jistotu je. Celé to ale nezavání vyloženou politickou agitkou. Dle očekávání jde o komorní film, který sází především na silné postavy a silný scénář. Divadelní kabátek do jisté míry sálá i z této filmové adaptace, přesto to ale celé působí neskutečně filmově a v rámci své komornosti zároveň neskutečně velkolepě. Na One Night in Miami je skutečně potěšující, že se neopírá pouze o to, že to afroameričané měli kdysi dávno hodně těžké a být afroameričanem v 60. letech nebylo snadné. Ano, je potřeba na tento fakt upozorňovat. Většina dobových filmů ale následně sází čistě na to. To ovšem není případ One Night in Miami. Ten sice upozorňuje na problémy rasismu, boje za občanská práva afroameričanů a unáhlené předsudky, zároveň se ale skutečně může opřít o silné dialogy, působivé herecké výkony a prodání těch emocí ve správných pasážích. Eli Goree, Kingsley Ben-Adir, Leslie Odom Jr. a Aldis Hodge jsou výborná hlavní čtveřice, kteří do svých výkonů dávají naprosto vše. Jejich konverzace ohledně politické situace, slávy, rasismu a zodpovědnosti, kterou každý z této čtveřice svým způsobem v roce 1964 má jsou neskutečně záživné, zajímavé a především jsou i většinou některé konverzace i emocionálně vyhrocené. Každý z nich je trochu jiný (Malcolm X je ten chytrý, Sam Cooke zase takový ten elegantní frajírek) a přitom je něco pojí. Každý z nich je slavný, každý z nich je mnoha lidem vzorem a každý se s tím vyrovnává tak trochu jinak. Powersův scénář přitom nejen dokáže vysvětlit, čím byli tyhle čtyři afroamerické ikony tak významné, ale zároveň je skutečně dokáže vystihnout jako komplexní charaktery, které pochopitelně měli své slabosti. Na první pohled komorní drama je v zásadě důležitým komentářem k 60. létům a o to více je celý dojem silnější. Ve své komornosti je One Night in Miami vlastně velkým filmem, který má toho hodně říct i ve 21. století. Debut Reginy King je přitom i vizuálně přitažlivý, King očividně silně vede herce a už úvodem se ukáže, že se divadelní hru podařilo převézt do v zásadě strhující filmové podívané. Kameraman Tami Reiker minimálně umí pracovat s vizuálem, soundtrack Terence Blancharda možná mohl být trošku výraznější a pamětihodnější. Jinak ale vlastně One Night in Miami mnoho vytýkat nelze. I na poměry komorní konverzačky jde totiž o strhující podívanou, kde jsou všichni herci neskutečně super a mají mezi sebou výbornou chemii, jejich dialogové přestřelky mají neskutečný náboj a jakmile dojde k finále a odhalení toho co se hned v roce 1965 stalo, zasáhne to na správném místě. Nechápu pouze to, že ze čtyř hlavních hrdinů na konci roku 1964 umřel jeden z nich a hned o rok později další z nich, samotné závěrečné titulky ovšem upozorní na smrt pouze jednoho z nich. Je to trochu zvláštní rozhodnutí, výsledný dojem to ale v podstatě nesráží. One Night in Miami je v zásadě sebejistá konverzačka, která je v dialozích neskutečně silná, emocionálně naprosto přesvědčivá a herecky bravurně odehraná. Regina King natočila dost dobrý režijní debut, který velmi pravděpodobně posbírá pár nominací na Oscara a nemám s tím v zásadě problém. Jde totiž o příjemné překvapení v rámci podobných filmů, které tak díky tomu ve své konkurenci naprosto vyniká. Není to dokonalé, je to ale neskutečně přesvědčivý a jednoduše silný. GLORY!

Horatio Hornblower je fiktivním protagonistou Ságy o Hornblowerovi, která je dílem spisovatele C. S. Forestera. Jeho literární příběh byl inspirován životem reálného námořníka Horatia Nelsona a tato knižní série čítá celkem 11 románů. Dle očekávání se díky své popularitě dočkal Hornblower též převedení do filmové podoby. Kromě snímku Captain Horatio Hornblower R. N. s Gregory Peckem v hlavní roli poté stojí za zmínku především minisérie od stanice ITV, která čítá celkem 8 dílů a roli Hornblowera zde ztvárnil Ioan Gruffudd. Režisérem kompletní televizní filmové série je poté Andrew Grieve, přičemž jednotlivé televizní filmy vyšli napříč roky 1998-2003. A stačí dodat, že určitě stojí za pozornost. Nenechte se zmást faktem, že se jedná o televizní tvorbu. Na poměry televizních filmů totiž první Hornblower působí dostatečně velkolepě a je navíc parádním uvedením do světa Hornblowera. Jakožto pilot, který má diváka uvést do celé série první díl s podtitulem Rovná šance funguje jednoduše dostatečně. Elegantním způsobem nás představuje s hlavním hrdinou celé Hornblowerovy ságy a fakt, že by tomu přece jen neuškodilo pár milionů dolarů v rozpočtu navíc a celé to pořád je tak trochu očividně televizní produkce si tenhle úvod do celého Hornblowera světa vykupuje očividnou řemeslnou kvalitou a schopnými lidmi za kamerou. Grieve jako režisér v rámci Hornblowera 1 dokáže nejenom zaujmout přesvědčivou výpravou a vyloženě fajn dobrodružnou atmosférou, ale především skutečně dokáže představit zajímavého a sympatického protagonistu. Spíše přehlížený Gruffudd se ve své první velké roli představil s naprosto parádním výkonem, kde se mu dají veškeré emoce reálně uvěřit a především skutečně působí jako působivý protagonista, který utáhne hned několik filmů. Veškeré ty ohromující pasáže jsou totiž s nulově vystavěnou atmosférou a zajímavými charaktery k ničemu. Naštěstí i krom Gruffudda je casting neskutečně fajn a Robert Lindsay nebo Michael Byrne jsou ve svých rolích též parádní. Hornblower se nemůže spolehnout na opulenci, kterou tolik vyčnívá série Piráti z Karibiku nebo Master a Commander: Odvrácena strana světa Petra Weira. Hornblower totiž na rozdíl od nich není velkou hollywoodskou produkcí, přesto se ovšem Grieveovi v rámci vyměřených meřítek podaří nadělit dostatečně zábavnou podívanou, kde se dokáží skvěle podat i jistá beznaděj mladého Hornblowera. Dělá to z tohohle protagonisty též komplexní postavu a i díky tomu se dá skutečně uvěřit, že má tahle postava na celou minisérii. Výprava, kostýmy i rekvizity jsou v zásadě fajn, námořní bitvy jsou dostatečné působivé a v rámci měřítek televizního filmu skutečně epické a především dramaturgicky v podstatě zvládnuté. Dost možná i díky tomu, že Grieve mohl vsadit na několik dalších epizod a nemusel si tak lámat s hlavu osekáváním jednotlivých pasáží na únosnou mez. Musím ovšem podotknout, že i když je první díl Hornblowera skutečně fajn, těžko říct jestli by díly v podobném duchu byli nadále zábavné. Jedno je ovšem jisté- Hornblower- Rovná šance je úvodem do série, který na zbytek určitě dostatečně naláká. První Hornblower je nejen v rámci možností velkolepá dobrodružná námořní jízda, ale zároveň i jednoduše povedený úvod do série filmů o tomto fiktivním námořníkovi. Chvílemi je pořád vidět, že se tu hraje druhá liga, některé momenty nejsou tak působivé, jak snadno mohli působit na papíře, ale jinak je to skutečně neskutečně fajn a minimálně atmosféru Grieve dokázal prodat neskutečně. Gruffudd hlavní roli neskutečně utáhl a dá se tak snadno věřit tomu, že i zbytek této televizní série stojí za to. V rámci televizní produkce to celé šlo jen těžko udělat líp........

Alfred Hitchcock právem bývá označován za jednoho z největších filmařů všech dob. Jeho mistrovská práce s napětím a bouráním očekávaného, přelomové filmařské postupy, neskutečně schopné a očividné režijní vedení a vrcholová umělecká hodnota jeho filmů udělala z Hitchcocka dodnes jedním z největších filmařů historie a i přes fakt, že jeho život nebyl bez poskvrnky (viz celá kauza ohledně vztahu s herečkou Tippi Hedren), přesah a obrovské kvality Hitchcockových filmů to prostě a jednoduše nesmaže. Většině jeho filmů se poté nedá nadávat jiným způsobem než ´´ mistrovská díla!´´, které inspirovala mnoho talentovaných filmařů a většina z nich se dodnes umísťuje na seznamech nejlepších filmů všech dob. Je přitom jednoduše náročné vybrat Hitchcockův nejlepší film- Provaz, Okno do dvora, Na sever Severozápadní linkou nebo Psycho jsou mistrovskými díly a zbytek Hitchcockových filmů na tom není o moc hůř. Osobně mám ovšem favorita v jednom Hitchcockově filmu, který v jeho kariéře shledávám jako nejlepší- Vertigo! Vertigo je v mých očích nejlepší Hitchcockův film z několika důvodů- Přijde mi filmařsky nejuhlazenější a nejvyspělejší. Je nejvíce unikátní a nejvíce pamětihodný. Hitchcockova hra s napětím je v rámci Vertiga posunuta ještě o úroveň výš a veškeré postupné budování tempa v rámci Vertiga funguje neskutečně. Vertigo je dost možná nejkomplexnější Vertigův film, který pojednává o posedlosti, je skutečně vychytán do nejmenších detailů a je dost možná i Hitchcockovým filmem nejnáročnějším. V kompletní podobě je Vertigo nicméně jednoduše mistrovské dílo, jenž je jedním z mála filmů, které k dokonalosti jakoby snad skutečně nechybělo nic. I když by se při debatě do morku kostí možná přece jen pár aspektů našlo. Adaptace románu D'entre les morts dvojice Pierrea Boileaua a Thomase Narcejaca si diváka získá už úvodními hypnotickými titulky, které doprovází mistrovský soundtrack Bernarda Hermanna. Hitchcockův častý skladatel vždy při kooperaci s Hitchcockem dokázal naprosto vystihnout mrazivou atmosféru příběhů krále thrillerů a celé to tak už tak mistrovsky nastavenou atmosféru prodává ještě přímějším způsobem. A úvodní titulky jsou jednoduše dokonalost sama, které jsou předehrou mistrovského díla, které diváka čeká. Papírový scénář dvojice Aleca Coppela a Samuela L. Taylora Hitchcock přeměnil ve vrcholnou audiovizuální hru, která se může pochlubit geniální obrazovou kompozicí, výbornými kamerovými hrátky (vůbec poprvé se zde použil Dolly Zoom, které je též znám jako Hitchcock shot nebo Vertigo shot), výbornými hereckými výkony a především tou očividnou silnou režijní rukou za kamerou. Kombinací toho všeho vzniká jednoduše jeden úžasný filmový balíček, jehož kvalitám se následně málokterý film dokázal byť jen přiblížit. Už úvodní expozicí do děje se filmu podaří osvětlit trauma hlavního hrdiny, vystavět jeho charakter a pak už to jenom chce chvíli čekat na roztočení všech dějových motorů. U Vertiga je ale obzvláště důležité vnímat veškeré jednotlivé detaily, které genialitu téhle vrcholné práce krále thrillerů posouvají ještě o kus dál. A pak je tu ta navíc ta neskutečná výborná gradace v samotném finále. Jedno z nejmrazivějších, ale především nejlepších filmových finále všech dob. A právě v závěru divákovi musí dojít jediné- Tady prostě vzniklo něco jedinečného. Dolly Zoom- Jeden z nejpůsobivějších praktických filmových efektů všech dob. Právě Vertigo se může pochlubit prvenstvím a jako vůbec první film v historii tenhle efekt představilo. K filmů v němž jeho hlavní hrdina trpí závratěmi (a tento fakt v ději pochopitelně sehrává zásadní úlohu) se tenhle efekt jednoduše hodí, stal se ovšem tak efektivním a působivým, že se pochopitelně stal používaný i v jiných produkcích a došlo tak na něj i v Spielbergových Čelistech, Scorseseho Mafiánech nebo původním animovaném Lvím královi. Jde jednoduše o úžasný efekt , překvapivě ovšem za ní ale nestojí hlavní kameraman Robert Burks. Strůjcem je totiž Irmin Roberts, který u natáčení Vertiga plnil pozici kameramana druhého štábu. Což jednoduše dokazuje to, že by se ´´ podřadní pracovníci´´ neměli podceňovat a i oni můžou přijít s velkými nápady a postupně se tím vypracovat. Takový Kevin Feige by ostatně mohl vyprávět. Hitchcock u Vertiga dokazuje své mistrovské vedení herců- Výborný James Stewart, vynikající Kim Novak nebo též parádní Barbara Bel Geddes. Vertigo svým způsobem bere ze všech Hitchcockových filmů největší důraz na postavy a tím pádem se od samotných hereckých výkonů více očekává. O to více je ale potěšující, že i v tomhle ohledu nemá Hitchcockova labutí píseň chybu. Vertigo je totiž po všech stránkách jednoduše dokonalým dílem- Vizuálně půvabné, vypravěčsky silné a osobité a herecky neskutečně přesvědčivé. To vše s výborným soundtrackem, nečekanými dějovými obraty a vrcholnou ukázkou toho co dělalo Alfreda Hitchcocka králem napětí. Všichni automaticky nemusí sdílet názor, že jde o nejlepší Hitchovo dílo...... ale zároveň se musí uznat, že jde o jeden z jeho nejvymazlenějších filmů. Což už vzhledem k jeho počtu vynikajících snímků jednoduše něco znamená.......