filmfanouch

Samotný fenomenální výkon v hlavní roli někdy sám o sobě nestačí. Mohli by o tom vyprávět právě i Střípky ženy AKA Pieces of the Woman. Ty se sice mohou opřít o úžasný výkon Vanessy Kirby v hlavní roli, za který se právem dočkává chvály všude možně, na druhou stranu by ale bylo dost možná též fajn, kdyby měli Pieces of a Woman též něco víc. Domácí porod není určitě lehká záležitost, to vím sám i díky tomu, že moje druhá neteř přišla na svět právě při domácím porodu a byl to tehdy rozhodně stres. Je to prostě strašná sázka na nejistotu, která se může velmi bolestivě vymstít. A právě o tom pojednává příběh Pieces of a Woman. Problém je ovšem v tom, že po kvalitně načrtnuté první třetině film trochu ztratí nastavenou laťku, celé to ve finále jako kdovíjak ucelený celek nefunguje a je vlastně následně těžké orientovat se v tom jaké vztahy k sobě hlavní postavy mají. A je bohužel faktem, že se filmu právem trefně nadává do provokativního filmu, který možná tlačí po celou dobu na pilu až příliš. Ale přesto všechno je film zajímavé vidět, protože má spoustu aspektů, které určitě stojí za rozbor. Režisér Kornél Mundruczó dle scénáře Katy Wéber v podstatě natočil drama, kde je tragický domácí porod klíčem k definitivnímu rozuzlení nad úvahou svého vlastního života, svých vztahů a své potencionální budoucnosti. Problém je ovšem v tom, že je velmi těžké soucítit s protagonistkou, která si sama zvolila domácí porod a následně brečí, že se to celé nevyvinulo jejím toužebným směrem. V pravém pohledu smyslu má tak divák soucítit s hlavní hrdinkou, které její matka vyčítá, že nešla rodit do nemocnice, přesto jde ale o takzvaný efekt ´´ Jak si kdo ustele, tak si lehne´´. Tím neříkám, že nemá hlavní hrdinka právo truchlit nad smrtí svého vlastního dítěte, je ale vlastně skutečně těžké se přiklonit na něčí stranu v tomhle konfliktu. Ty postavy totiž (dost možná účelově) nejsou sympatické a do karet jim tak hrají alespoň ty vynikající výkony. Vanessa Kirby je úžasná. Nejenom, že se postarala pravděpodobně o nejlépe zahraný fingovaný porod v historii kinematografie, ale do své úlohy jde naplno. Smutná kapitola života hlavní hrdinky je i díky tak uvěřitelné a Kirby právem posbírala několik cen (a dost možná jich ještě několik posbírá), přičemž jde skutečně dost možná o nejsilnější ženský herecký výkon za rok 2020. Pochvalu si přitom zaslouží i Ellen Burstyn v roli matky hlavní hrdinky, která i po letech dokáže ohromit neskutečnou výbušností i v tak požehnaném věku (letos v prosinci oslaví 89. narozeniny!). A pak je tu ještě ten Shia- Shia LaBeouf opět dokazuje, že není marný herec, který se opět snaží přesvědčit co to jde a do role bývalého feťáka, který vypadá jako vagus se ponořil. Důležitý faktor tu ale hraje samotný scénář, kdy hlavní hrdinka doslova žije s postavou LaBeoufa a následně se diví, že se LaBeouf vlastně chová jako idiot. Smrt dítěte je i pro něj emocionálním spouštěčem a nedalo by se následně říct, že je své partnerce ideální oporou. Problém s LaBeoufem ovšem nadále je ten, že se do svých rolí snaží tak maximálně ponořit, že to přeci jen chvílemi hraničí s naprosto pochopitelnou úsměvností. LaBeouf opět dokazuje, že jeho cesta, ve které se snaží dokázat, že je skutečně charakterním hercem má jisté trnité překážky a osobně si myslím, že cesta netkví v tom, že bude pro film účelově vypadat jako vagus a ukáže svůj penis. Ještě úsměvněji tak LaBeouf následně vedle zmiňované Kirby, která svůj výkon hraje neokázale a přesto procítěně. LaBeouf se přitom snaží hrát naprosto expresivně a chvílemi to v mém pohledu přeci jen hraničí s přehráváním. Snad tedy LaBeouf po odchodu z léčebny též redefinuje své přístupy k herectví a zároveň u toho potencionálně zastřelí snad co nejméně pouličních psů. V Pieces of a Woman je ovšem též jeden zajímavý prvek- Hlavní matka se sama rozhodne pro domácí porod a po jeho neúspěchu okamžitě začne obviňovat porodní asistentku. Nejen, že je to v podstatě přirozená reakce, zároveň se ale zde rozvíjí zásadní konflikt, kdy si hlavní hrdinka není schopná přiznat, že je celý tragický osud z velké části především její chyba a následkem jejího rozhodnutí. Právě i zde scénáři chybí větší údernost a definitivní vymáchání v tom náporu emocí, ke kterému už samotné téma vybízí. A to se ve finále přece jen nestane. Technicky je to vlastně celé velmi zdařilá záležitost, kameraman Benjamin Loeb hodně zabírá obličeje herců a díky tomu se podaří více prodat veškeré emoce, soundtrack Howarda Shorea poté rozhodně neurazí a většinu času je i vhodný v pozadí. Větší problém tak možná přece jen tkví v jeho vlastním scénáři, který prodává silné téma tak trochu odměřeným způsobem a skutečně vyžaduje soucítit s někým, s kým se to prostě nedá. Přesto ale rozhodně nejde o špatný film a Kirby dost pravděpodobně bude za 3 měsíce bojovat o Oscara. A vzhledem k tomu, že je na celém filmu to nejlepší, bezpochyby jí budu fandit. Normálně tak za 3 a ¾, za Shiův ocas čistá 3.

I Viggo ´´ Aragorn´´ Mortensen nakonec realizoval svůj režijní a scenáristický debut. Mortensen se u něj konkrétně inspiroval vlastními zážitky z dětství a dospívání a natočil film, který v zásadě pojednává o rozdílu generačních hodnot, rozporech mezi homofobním a rasistickým otcem s homosexuálním synem, který si vzal číňana a dotýká se ožehavých rodinných vztahů. Ještě máme čas AKA Falling je víceméně náročná podívaná, protože by se vyhrocené emoce dali v Mortensenově režijním debutu krájet a je to především i díky brilantnímu castingu. Lance Henriksen, nejvíce proslavený rolí Bishopa z Vetřelců se po letech dostal velmi výrazné role a je v ní naprosto výborný. 80-letý Henriksen definitivně ukazuje jak podceňovaným hercem je a do role homofóbního patriarchy Willise vložil neskutečnou energii. Důkaz toho, že se do role vcítil je i fakt jak neskutečně opovrženíhodný charakter jeho Willis je. S pomocí Mortensenova též vynikajícího výkonu a zároveň velmi zdařilé režie a působivého scénáře je poté zaděláno na velmi zajímavou filmovou podívanou. Falling pracuje s motivy jako je odpuštění a tolerance. Samotný zásadní fakt, že je hlavní hrdina homosexuál vlastně ve finále tak zásadní. Klíčový je tu fakt, že postava Willise je prostě a jednoduše v mnoha ohledech špatný člověk, který má rád když má hlavní slovo a je ve vedení. Po celou dobu vlastně není vysvětleno proč je Willis tak špatný člověk, flashbacky (kde byl typově do role mladého Willise vhodně vybrán Sverrir Gudnason) ale napovídají, že v zásadě špatným člověkem není. Přesto je to ale člověk žijící v touze po dominanci a tu vyžaduje i ve věku 80 let těsně nad hrobem. A musí se přitom vyrovnávat se svým homosexuálním synem a čínským zeťákem. Pro homofobního rasistu prostě a jednoduše noční můra. Jeho nový domov mu sice alespoň umožní příležitost se více sblížit se svou vnučkou, je celou dobu ovšem jasné, že trio chlapů není ze společné domácnosti kdovíjak nadšené a dochází tak k velmi nepříjemným situacím. Jde o film s hodně konfliktním vztahem, který má ale pořád v zárodku tu klasickou podobu lásky mezi rodičem a jeho dítětem. Tenhle vztah je ale přece jen zpackaný z mnoha důvodů, že jde vlastně velmi těžko očekávat, že se cokoliv na jejich tolik komplikovaném vztahu cokoliv změní. Klíčový je ten fakt, že je Falling komplexní záležitost, kterou jde vnímat odlišnými směry. Bouřlivý vztah otce a syna sice pramení z toho, že je syn homosexuál, což homofobní otec logicky nebere na lehkou váhu, důležitý je tu ale skutečně fakt, že byl otec tyran a přes všechna traumata s ním spojená se syn přece jen o svého nemocného otce stará. Dochází k několika bouřlivým konfrontacím a Mortesenův scénář a jeho převedení do audiovizuální podoby je poté skutečně působivost sama. Nejenom díky výborným výkonům (kromě Mortensena a Henriksena také Laura Linney v roli Mortensenovy sestry/Henriksenovy dcery a Terry Chen jako Mortensenův podporující manžel), ale skutečné emocionální síle, který samotný příběh vytváří. Mortensenův scénář neobjevuje Ameriku, neredefinuje zavedené pořádky a přesto je silný a především očividně odžitý a do jisté míry osobní. Vytknout se tomu možná dá absence nějakého pevnějšího rozkreslení nejen počátku Willisových negativních činností ale celkově všech postav, pořádně ustálení toho, jakým člověkem vlastně Willis je a jak k němu má divák přistupovat (sám si tím nejsem jistý a myslím, že ho jde skutečně vnímat různými způsoby) a též jsem měl chvílemi pocit, že se z celého toho vyhroceného vztahu a emocionálních výkyvů dalo vytřískat ještě víc. Jenomže i přesto je Falling bravurní podívaná, která má navíc fajn vizuál (na kameru Marcela Zyskinda si ale zase tak zásadně pamatovat nebudete) a celkově se Mortensen jako režijní debutant předvedl ve velmi dobrém světle. A zajímá mě s čím případně přijde příště.

Začínají 80. léta, což jsou pro Jamese Bonda hodně divoké roky- Během téhle dekády vznikne celkem 5 oficiálních bondovek (+ Nikdy neříkej nikdy, neoficiální bondovka, kde se do hlavní role vrátil Sean Connery), přičemž po roce 1989 se James Bond na 6 let následně odklidí ze stříbrného plátna. V roce 1987 poté vůbec poprvé od roku 1973 dojde k tomu, že v roli Jamese Bonda Rogera Moorea vystřídá Timothy Dalton. Ještě právě před Daltonem si Moore během 80. let stihl zahrát ještě ve 3 bondovkách. A všechny tyto bondovky v 80. letech mají jednu věc společnou- Režiséra Johna Glena! Pro Johna Glena byla 12. bondovka s názvem Jen pro tvé oči režijním debutem, přesto ale neměl s agentem 007 svou první zkušenost. Šlo totiž o střihače a režiséra druhého štábu, který již předtím stříhal bondovky Ve službách Jejího Veličenstva, Agent, který mne miloval a Moonraker a sloužil u nich právě i jako režisér 2. štábu. Právě po předchozí bondovce Moonraker dostal Glen příležitost bondovku režírovat a následně se jako režisér ujmul všech bondovek, které vznikli do roku 1989. A hned u té první se právě dalo trochu kroutit hlavou nad tím, proč právě Glenovi byla svěřena budoucnost celé série na několik následujících letech. Jen pro tvé oči není rozhodně špatným filmem a ani špatnou bondovkou. Glen zvládá akci, Moore i ve věku 54 let pořád dokáže působit celkem svěže a po Moonrakerovi se Mooreův Bond objevil ve realističtější bondovce, kde se navíc samotný úvod vrací k bondovce V tajných službách Jejího Veličenstva a Bond si tak během úvodní sekvence vyřídí všechny účty s jedním plešatým záporákem, který má zálibu v bílých kočičkách (kvůli problémům s právy nikdy nemohlo padnout, že to je Blofeld, chytrý divák si ovšem Bondova nejikoničtějšího záporáka snadno domysl a následně ho zarazí, že si s nejslavnějším Bondovým protivníkem víceméně vytře zádel). Právě úvod, který se je víceméně pojat jako cesta odvety a zároveň si udržuje Mooreův styl menší komické odlehčenosti (viz. samotné zneškodnění Blofelda) ukazuje, že se Bond po Moonrakeru víceméně vrací k dřívějším kolejím a tentokrát se skutečně vracíme k realističtějšímu pojetí. A většinu času to přece jen funguje. Problém tkví v tom, že na Mooreovi už je ten věk přece jen poznat, některé akční sekvence už působí skutečně velmi směšně (lyže, čert vem tu nápaditost) a Glen většinu času přeskakuje mezi klasickou Mooreovou šílenou bondovkou s gagy a zároveň se snaží v podstatě naservírovat vážný film o pomstě, která v tomhle případě pramení z Bond girl Meliny Columbo v podání Carole Bouquet. Právě tato Bond girl je díky silnému archu dost možná jednou z nejlepších/rozhodně nejzajímavějších Bondových žen a navíc má atributy, které snadno agenta 007 donutí k jejímu svádění. U Jen pro tvé oči je ale pořád přece jen většinu času cítit jistá nejistota v ohledu směru, která mě osobně přece jen chvílemi výrazněji vyrušovala. Julian Glover je jako hlavní záporák Aristotle Kristatos super a Glover dokazuje, že je do role záporáků ideální. Ze všech bondových protivníků sice ve finále patří do té druhé půlky v rámci výraznosti, je to ale možná přece jen proto, že pořád platí, že od Goldfingeru po poslední Mooreovu bondovku jsou vytyčená jistá klišé, která se právě od Goldfingera opakují až po Vyhlídku na vraždu. Kvalitu Glovera výkonu to ale rozhodně nesnižuje. Dech života má největší problém přece jen v tom, že se snaží být trochu komplexnějším a dospělejším filmem, který si ale pořád drží výrazné trademarky Mooreovy rozparáděné éry. Už tehdy se ale ukázalo, že by některé vážné motivy mohli ve spojitosti s Bondem opravdu fungovat a o několik let později se skutečně podařilo vymlátit. Dech života rozhodně není špatný film a pořád by se našlo pár horších bondovek. Zároveň jde bohužel o první bondovku od Dr. No, kde se v roli M neobjeví Bernard Lee, který zemřel těsně před premiérou a už v době natáčení nebyl schopný si roli M zopakovat. (Nový M se objeví až v následující bondovce Chobotnička, kde se vrací herec Robert Brown, který si předtím ve Špion, který mne miloval zahrál viceadmirála Hargreavese a je dost možné, že jde v podstatě o stejnou postavu). Jen pro tvé oči tak bylo první bondovkou, která dokázala fakt, že čas běží neskutečným tempem (alespoň původní Q poté vydržel do roku 1999) a především, že i když se Moore snaží, jeho blížící se šedesátka je velmi snadno rozpoznatelná. Přesto se Moore pořád dokázal v akčních sekvencích předvést a sérii ve finále definitivně opustil až ve věku 58 let. Režisér John Glen už zde nicméně dokázal, že bondovky alespoň částečně režírovat umí. Pak už byla pouze otázka, zda to dokáže předvést ještě lépe u těch následujících......

Japonská manga Old Boy se dočkala dvou filmových zpracování. Jedna z nich, která dorazila v roce 2013 a režíroval jí Spike Lee patří bezpochyby mezi slabší kousky tohoto režiséra a už v roce 2013 se dočkal spíše negativních reakcí, které přitom většinou pramenili z faktu, že ta původní adaptace z Jižní Koreje je ta geniální. Možná za to může právě hořká pachuť z americké verze, která mě vlastně odradila se do podobného příběhu pouštět znova, korejský Old Boy má ale dodnes tak kultovní ohlasy, že jsem si ho přece jen jednou dohnat musel. A když se tak stalo, definitivně začínám litovat, že jsem film tak dlouho odkládal. Old Boy korejského scenáristy a režiséra Chan-wook Parka je totiž jednoduše fenomenální! Old Boy je neskutečně sveřepý audiovizuální dílo, který má tuny bravurních vizuálních nápadů, úžasné herecké výkony, výrazné režijní uchopení a též výborný soundtrack Yeong-wook Joa. Chan-wook Park je naprostým právem brán jako jeden z nejlepších korejských filmových tvůrců, protože jde o neskutečný audiovizuální zážitek, kterému k vrcholové akci stačí jediný korejec s klempířským kladívkem, který postupně rozbuší 30 soupeřů (to vše navíc v jediném nepřerušovaném záběru). Zároveň Old Boy ukázkově předvádí ideální vývoj hlavního hrdiny a geniální na tom celé je to, že hlavní ústřední konflikt není černobílý a v podstatě jde celý film v zásadě překlopit a z hlavního hrdiny rázem udělat hlavního záporáka a přesně naopak. V letech 2002-2005 Park natočil svou volnou trilogii, jejíž stěžejní motiv je zcela jasný- Pomsta! Rok po snímku Má je pomsta a 2 roky před snímkem Nebohá paní Pomsta tak do kin v roce 2003 dorazil právě Old Boy, který na první pohled může působit jako zcela odhadnutelný thriller, kde jsou karty rozdané dávno před začátkem. Jenomže tomu tak opravdu není. Dá se sice polemizovat nad tím, že člověk, který viděl americký remake tak nějak tuší, kterým směrem se pravidla hry vydají, osobně jsem se ale od faktu, že hlavní pointu znám zcela oprostil a jenom jsem ocenil jak o moc lépe korejský Old Boy napsaný je a zároveň jak více strhující natočen je. Především mi mojí známí dávno prozradili, že finále korejské klasiky je tak trochu jiné než té americké předělávky a a zároveň jsem postřehl spoustu názorů o tom, že právě ten korejský závěr jim do velké míry zkazil celý zážitek. S tím ale já osobně nemůžu souhlasit a finále celého filmu považuji za dokonalou tečku. Mnohem lepší než právě tečku té americké. Old Boy je dokonalou ukázkou toho, že by se člověk neměl bát asijských filmů. Některé z nich se totiž skutečně dokážou vyrovnat většině hollywoodské produkce, kde má navíc právě Park neskutečný koule a sebejistotu v různých nápaditých sekvencích a to i u těch dialogových. Pomsta je zde skutečně klíčovým tématem a je zde ve finále skutečně prozrazeno, že pomsta není klíčem k znova nalezenému štěstí. K tomu, aby byl vlastně divák schopný detailně rozebrat, jak přesně Park motivy pomsty ve filmu využívá, musel by nutně rozebrat mnohé aspekty dějové kostry včetně všech možných spoilerů. Tomu se přece jen vyhnu, přesto je ale faktem, že právě stěžejní motiv dvou hlavních postav jde velmi snadno obhájit z obou pozic a je vlastně ve finále hrozně snadné nenávidět hlavního hrdinu stejně tak jako právě (oficiálního) hlavního záporáka. Všechny tyhle motivy jsou naprosto strhujícím způsobem prodány a věřím, že bez povědomí o americké předělávce bych ten geniální příběh a jeho rozuzlení ocenil ještě o ždibec víc. To jak ale Park u toho všeho zvládá trefně používat černý humor, vyhrávat si s postupným dějovým vývojem, naprosto schopně vézt herce a přitom předvádět skutečně strhující filmový zážitek je tak geniální, že mu to stejně celé spolknete i s navijákem. Výborný Min-sik Choi předvádí naprosto úžasný výkon a už tak neskutečně zajímavá postava je tak ještě o poznání zajímavější právě díky jeho výkonu. Stejně tak parádní je ve své roli Ji-tae Yoo a v osudovém finále je na oba jednoduše radost pohledět. Dva muži, které na jejich pouti vede pomsta se setkávají a jdou z toho přitom vyložené zimohriavky. Zvláště, když to doprovází ten fenomenální soundtrack Yeong-wooka Joa a kameraman Jung-hoon Jung má neskutečné vizuální vcítění a díky němu jde tu osudovost jednoduše vyčíst ze samotného obrazu. Jihokorejský Old Boy v roce 2004 obdržel Velkou cenu na Filmovém festivalu v Cannes a to naprosto zaslouženě. Je to prostě naprosto strhující podívaná, která patří mezi nejpamětihodnější dosavadní thrillery 21. století a film, který by se dal skutečně rozebírat hodiny a hodiny. Právě ten závěr, který se v proudu celého filmu vydává trochu netradičním směrem dost možná celým filmem trochu zkazí zážitek, já jsem s ním ale spokojen a to, že jsem zhlédnutí dlouho odkládal beru jako strašnou chybu. Na druhou stranu to ale určitě budu často dohánět opakovaným rewatchem a esencí téhle korejské parády se rád opětovně nechám očarovat. Jedno z mála co tomu chybí je trhlý Samuel L. Jackson, za toho má americká předělávka určitě své plusové body. A taky Elizabeth Olsen je mnohonásobně přitažlivější než Ji-tae Yoo. Jinak je ale jihokorejský Old Boy právě tou zlatou ukázkou, že originál je většinou přece jen lepší.

Itálie, 1970, režie: Bernardo Bertolucci. Adaptace románu Alberta Moraviu je portrétem muže, který svou duši zaprodal fašistickému režimu a pod jeho dohledem se vydal na temnou cestu. Konformista je filmem s antihrdinou v hlavní roli a vyloženě se ani nesnaží chování svého protagonisty obhájit. Jeho snaha tkví totiž především v tom, aby ukázal jak víceméně funguje klasické vymývání mozku a jak tragické dětství dokáže člověka ovlivnit v jeho pozdějším životě. Konformista tak pracuje s hlavní postavou, která je do jisté míry sobecká, nebojí se ušpinit si ruce a přesto se s jeho hlavním hrdinou dá do velké míry ztotožnit. O to ale filmu opravdu nejde. Bertolucci se především snažil předvést jak silný vliv může mít na člověka fašistická mentalita a též jak se člověk snaží aktuálnímu politickému systému co nejvíce přiblížit. Bertolucci to prodává i skrze silný scénář (právem si došel pro nominaci na Oscara), který zcela prodává aktuální rozpoložení hlavního ´´hrdiny´´. Zasazením do předválečné Itálie, kde tou dobou zrovna je hlavní heslo ´´ Jedinec není nic, všechno je stát´´ se prodává zcela očividná myšlenka, která je ovšem prodaná skrz nechronologické vyprávění a v tomhle ohledu se vlastně nemůžu rozhodnout, zda by nakonec přece jen nebylo lepší postupovat chronologicky posloupně. Série flashbacků je dost tučná a místo věčného přeskakování by možná bylo chronologické vyprávění přece jen trochu divácky vděčnější a vstřícnější. Zas tak zásadní problém to ale ve finále není. Konformista je dost možná jeden z nejkrásněji nasnímaných filmů všech dob a v mnoha ohledech se zde předvádí ideální představa o tom jak vlastně vyprávět samotným obrazem. Vittorio Storaro je naprosto fenomenální kameraman, který se následně kvůli své genialitě právem dostal i do Hollywoodu a stojí například za kamerou k legendární Apokalypse Francise Forda Coppoly. Storaro má v malíku barevnou kompozici, pracuje s netypickými úhly záběrů a především výborně pracuje s nasvícením. Je tak velmi snadné si tenhle film po vizuální stránce strašně zamilovat. Hudba Georgese Delerua má jinak v sobě neskutečný italský nádech a velmi krásně se poslouchá. Jean Louis-Trintignant je v roli Marcella Clericiho naprosto fenomenální a těžce uchopitelný charakter je díky němu naprosto skvěle prodán. Opět platí, že je víceméně těžké Clericihovi přijít v oblasti jeho činů na chuť, postupem děje se ale čím dál tím víc ukazuje, že Marcello skutečně neměl lehký život. Je to člověk na úrovni, zároveň je ale pro snahu o normální život schopný udělat velice odpudivé věci. Vlastně mě mrzí, že je celý příběh utnutý ve chvíli, kdy by se ideálně dalo nadále pokračovat a Clericiho charakter šlo ještě více zajímavě prokreslit a definitivně rozuzlit. Takhle je tak jen Clerici skutečně těžce uchopitelnou postavou, nad kterou se vlastně závěrečný verdikt ve finále dělá hodně těžko. Konformista je výbornou ukázkou toho, že většina Italů má prostě očividně filmový řemeslo v malíku. Jde o jeden z těch filmů, který vypraví doslova obrazem, zároveň má ale pořád i dobrý scénář, který pracuje s arogantním, ovšem těžce zaškatulkovaným protagonistou a vlivem, který na něj má fašizmus. Je to velmi zajímavá podívaná, která těží ze své chladnosti a odměřenosti. Možná by tomu skutečně prospělo chronologické sestavení a rozkreslení některých načrtnutých myšlenek, jejichž rozkreslení jsem nakonec ve filmu nezaregistroval, už jenom kvůli té mistrovské kameře a vlastně celkově vysoké kvalitě se to dá celé přece jen odpustit......

Jan Amos Komenský patří mezi nejvýznamnější osobnosti české historie, který především ve velké míře ovlivnil klasický typ učení, založil modernější přístup v rámci pedagogiky a naprostým právem bývá nazýván jako ´´ Učitel národů´´. Taková významná historická osoba by se poté měla dočkat též důstojného audiovizuálního zpracování, které nyní skutečně dorazilo. Ne ovšem zrovna v klasické podobě. Jako letní sníh je dokudramatem, což v praxi znamená, že jsou skutečné události dramaticky sehrány pro účely audiovizuálního díla. Režie tohoto dokumadramatu se poté ujmul Lubomír Hlavsa, který má s podobným typem filmů již své zkušenosti. Již předtím točil Hlavsa natočil dokudrama Jan Hus- Cesta bez návratu nebo Poslední útěk Jeronýma Pražského. Hlavsa tak v zásadě vkročil do už osvědčených vod a tentokrát si vzal na paškál právě život učitele národů. A hned ze začátku roku vznikl dokument, který si určitě zaslouží svou pozornost. A to i především díky tomu jak vydatná podívaná to ve výsledku je. Jako letní sníh je fascinující záležitost, která ukazuje, že přece jednou za čas může i v naších končinách vzniknout důstojné převyprávění historických pramenů a to i když se zamyslím nad historickou věrností a zda skutečně vzniklo to nejlepší ztvárnění Jana Amose Komenského. Nemůžu se sice prohlásit za kdovíjak velkého odborníka na životní potíže Jana Amose Komenského a jeho život jsem si do nejmenších detailů nenastudoval, pochopil jsem ale jednu věc- Debutující scenárista Martin Fahrner pod Hlavsovým dohledem zvládl dát dohromady projekt, který Komenského nezobrazuje jenom jako památnou osobu české (a do jisté míry i světové) historie, ale též jako lidskou bytost, která se musela vyrovnat se svými ztrátami, která chybovala a která se do morku kostí byla za svůj názor a přístup. Jako letní sníh vyobrazuje Komenského jako normální lidskou osobu a z jeho obsáhlého životopisu schválně vypíchl ty nejzásadnější události, které formovali nejen jeho, ale zároveň i jeho přístup v životě a jeho odkaz. Jako letní sníh je pořád televizní film, který se tak musel obejít s o hodně menším rozpočtem než velké české historické snímky, které následně dorazí do kin. Jako letní sníh se tak na tenhle úkor nemůže následně pyšnit kdovíjak rozmáchlou výpravou a přesto jsem měl pocit, že během sledování koukám na něco velkolepého. Velice silně tomu napomáhají i zpomalovací sekvence, které skutečně působí jak z velkého hollywoodského blockbusteru a těch málo skutečně velkých scén díky tomu působí parádně. Jenomže i přesto, že v Jako letní sníh jde jinak spíše většinu času o konfrontování s odlišnými lidmi, kterým chtěl Komenský co nejvíce prodat svoje vnímání ideálního učiva a celé se to pořád odehrává spíše v interiérech, kde postavy působivě komunikují. Jenomže se přitom všem dokáže navíc prodat ten dobový kontext- Mluví se tu o Českém stavovském povstání nebo ne zrovna ideálním způsobu vlády Habsburků. Celé to přitom skutečně sálá dobovým nádechem a Jako letní sníh je bezpochyby nejlepší historický český film za hodně dlouhou dobu. Vizuální stránka filmu je další výrazná část- Na celém dokudramatu je zcela jasně poznat, že za kamerou stal někdo, kdo si s obrazovou kompozicí a estetikou prostě a jednoduše vyhrál. Pavlu Koppovi se tak skutečně daří vytvořit nádherné záběry, přičemž výrazný počet z nich by dost možná stál i za zarámování. Kopp si zároveň ohlídal prvotřídní osvícení, jeho kamera je svižná a i díky němu Jako letní sníh tolik funguje. Je totiž zároveň historická a dobová až na půdu, zároveň je ale natočena neskutečně svěžím způsobem. I díky tomu bude dost možná pro mladší diváky přístupnější než většina klasických dokumentárních snímků. Jako letní sníh funguje i díky skvostnému hereckému ansámbl. Duo Švehlíků je v roli Komenského naprosto parádní a každý navíc dostává příležitost zahrát zcela odlišný typ Komenského- David Švehlík toho Komenského, který životem proplouvá, Alois Švehlík zase Komenského, který je životem dávno proškolen. Oba byli ideální trefou do černého a lepší casting už snad nepřipadá v úvahu. Oba jsou v roli přirození, i v poklidných scénách naprosto herecky triumfují a oba Švehlíci jsou tak v rámci tohoto filmu trefou do černého. Kromě dvojice Švehlíků se ale zde předvede velice skvostně i takový Igor Bareš, který se v roli malíře Rembrandta neskutečně vyřádil nebo Vladimír Javorský, který rolí Mikuláše Drabíka dokazuje, že se do rolí alkoholiků a zbloudilých existencí pořád neskutečně hodí. Tohle dokudrama v ideálních chvílích využívá citaci Komenského spisů a už vidím výtky, které budou směřovat směrem, že se film na celý ten pohled ohledně ´´ zlé katolické církve´´ dívá příliš jednosměrně a nepouští se do pohledu na druhou stranu mince. Je to ale holý nesmysl- Tenhle film má totiž mapovat příběh Komenského a tudíž by se měl zcela jistě točit právě i kolem jeho názorů a pohledu na problémy, které ho sužovali. Vinou délky 90 minut je to celé možná zkratkovité až moc a trochu delší pasáž a roztažení některých přeskoků do minulosti by Jako letnímu sněhu ještě trochu více prospělo, jinak jsem ale skutečně měl pocit z toho, že lépe to snad ani udělat nešlo. A jednoduše jsem byl nadšený, jak moc se to vlastně celé povedlo. Už na začátku roku jednoduše dorazilo obrazově podmanivé dokudrama, které zároveň velmi bravurně zpracovává konfrontaci mezi starším Komenským a Rembrandtem. Celé ty diskuze mezi starším Komenským a Rembrandtem mě možná ve finále bavili víc než přeskoky do Komenského minulosti a vůbec by mi vlastně nevadilo, kdybych byl na jejich rozhovorech postavený samotný film. Ty rozhovory totiž působí silně, nejen díky skvělé dvojici Švehlík-Bareš, ale také díky faktu, že Komenský a Rembrandt se od sebe ve finále v zásadě liší méně než by čekali. A lepší tečku za celým filmem si film snad vybrat nemohl. Naprosto sebevědomé dokudrama, které na Komenského možná nevrhá úplně nové světlo, jeho odkaz ale zpracovává skvěle a celé to funguje díky nádhernému vizuálu (Hezky Pavlis!), povedené hudbě, celkovému parádnímu dobovému nádechu a fenomenálním hereckým výkonům. Je to realistické dokudrama, které se může též radovat z povedeného scénáře, který komplikovaný příběh Jana Amose Komenského dokázal přetáhnout do funkční podoby. Dlouho jsem u nás neviděl tak unikátní zážitek, kterému je z mnoha důvodů fakt snadné podlehnout. Užil jsem si to hodně a jde v mnoha ohledech o hodně speciální zážitek. Komenský rules!

Animák, který mě svým vnějškem odrazoval a který rozhodně patří mezi nejzvláštnější animované snímky, které jsem kdy v životě viděl. Důležité je ale zmínit ještě jednu věc- Dětem určitě nepouštět! Mary a Max je první (a prozatím to tak i zůstává) celovečerní animák tvůrce Adama Elliota, jehož krátké animované snímky jsou hodně specifické, k jejich ne vyloženě hezkému stylu musíte přijít na chuť a přesto by se tyhle animované kraťasy určitě měli dočkat pozornosti. Elliot vytváří tak trochu dospělejší animáky, kde předvádí tak trochu specifický humor, jeho postavy jsou v podstatě jednoduché a především jsou jeho filmy osobní a inspiraci pro ně sbírá kolem sebe a svých známých/blízkých. Jeho kraťasy poté celkově slavili úspěch (došel si pro ceny na Sundance, v Berlinale a dokonce i na Oscarech) a bylo tak otázkou času, než dostane Elliot příležitost natočit svůj první celovečerní animák- Mary a Max. Mary a Max je jedním z nejoriginálnějších animáků, který upoutá už Elliotovou specifickou animací a zároveň neskutečně silným scénářem. Náhodou 8-letá holčička z Austrálie vyhledá adresu jednoho náhodného muže z New Yorku a pošle mu dopis, aby se ho zeptala zda i v USA se děti rodí z půllitru piva jak se dozvěděla od svého dědečka a to odstartuje jedno velmi zvláštní přátelství dvou věkově odlišných a přesto podobných lidí, kteří se navzájem baví o svých problémech, snaží si navzájem pomoct a žijí ve velmi hnusném světě. Tomu napomáhá i fakt, že Elliott se cíleně snaží animovaný svět očividně vytvořit co nejošklivější svět, aby ještě více zapadl do celé atmosféry filmu. Přesto máte pocit, že stop-motion animace je na vrcholné možné úrovni a ten fakt, že to celé nevypadá zrovna přikrášlené skutečně jen slouží k tomu, abychom příběh téhle velice zvláštní dvojice, co nejvíce vnímali jejich očima. Pomáhá to i v tom ohledu, že i přes objevené přátelství a snaha o zlepšení vlastních životů k definitivní nápravě zcela nedojde a takové finále rozhodně neskončí klasickým Happy Endem. O to více se tak potvrzuje, že tohle skutečně není pohádka a Elliotův celovečerák je jednoduše točen pro dospělé diváky. Elliottova animace možná není ´´ nejhezčí´´, s designem postaviček si ale hodně vyhrál. Přece jen mám k jeho stylu animace pár menších výhrad, jde ale jen o detaily, které jinak dokazuji, že Elliott je schopný tvůrce, který navíc točí přesahová animovaná díla. A to neznamená přesahová v podobné formě jako takový Pixar. Spíš přesahová ve své vlastní bublině, kde jde mnohonásobně více za hranu než právě lidé u Pixaru. Elliotův animák má parádní vizuální nápady, velmi vtipné gagy a občas přece jen bere zpátečku a uvádí věci, které si divák snadno domyslí. Jen mě zamrzelo, že se Mary a Max zrovna dvakrát nevyhnul infantilnějším pasážím, které mi k celému tónu filmu vlastně zase tak nesedli. Těch infantilních přeskoků ale na druhou stranu není zase tak moc. Pořád jsem se nezbavil pocitu, že by šlo vlastně většinu děje Mary a Max osekat a celé by se to tak možná vešlo do kratší verze, klidně i do 30-minutového kraťasu. Ten specifický styl a humor se mi vlastně někdy v průběhu okoukal a samotná zápletka se vydala trochu jiným směrem, než jsem čekal a není to zrovna dvakrát ideální směr. Vlastně celkově mi přišlo, že po první vydařené polovině Elliotovy trochu došly síly a ukázalo se, že jeho celovečerní debut očividně točil člověk, který neměl dosud s celovečerním animákem zkušenost. Přesto ale jeho animák cením a vzhledem k tehdejšímu finančnímu neúspěchu se dá čekat, že podobných inovativních vyspělých animovaných filmů nebude vznikat v dohledné době tolik. A vlastně mě to i přes ty drobné výhrady mrzí. Philip Seymour Hoffman, Toni Collette, Eric Bana, Barry Humpries i Bethany Witmore za mikrofonem předvedli famózní výkony, které navíc Elliotovým loutkám dodávají duši. Celý vizuální podání filmu poté možná není na první pohled nejhezčí, k celé atmosféře a tónu filmu ale sedí tak moc, že je jednoduše radost přece jen tenhle animák vidět. A soundtrack Dalea Corneliuse je překrásný! Důležité je ale skutečně vědět jednu věc- Animovaný kabátek skrývá hodně depresivní podívanou, která není pro každého a je velmi snadné tento animák odsoudit. Jenomže přece jen se v Mary a Max skrývá silně unikátní zážitek, který stojí za vidění. Je to minimálně originální a v mnoha ohledech skutečně zábavné. Zároveň ale skutečně v mnoha ohledech chytré a o to více chvílemi zamrzí skluz k infantilitě. Unikátnost tohohle animáku to ale přeci jen nesmaže.

Miluju ten pocit. Miluju pocit, když žiju v tom, že jsem viděl tuny filmů a žiju v tom, že film na tak vysoké úrovni už jen tak nenajdu a že jsem ty pravé vrcholy kinematografie viděl snad všechny. Jenomže i v tomhle ohledu je život krásný, protože vždy dokáže překvapit. I proto je nadále možné, že uvidím filmovou pecku, která je za jasný plný počet a rázem jí též můžu řadit mezi nejlepší filmy, které jsem kdy viděl. Přesně tyhle pocity u mě vyvolal snímek Let číslo 93 režiséra Paula Greengrasse. Let číslo 93 mapuje příběh jednoho ze čtyř letadel, které 11. 9. 2001 unesli islámští extrémisté a ve finále byl Let United 93 jediným ze čtyř letadel, které nezasáhlo svůj plánovaný cíl. Proč vlastně? Protože došlo ke vzpouře a dle oficiálních závěrů chybělo jen pár sekund na to, aby pasažéři Letu United Airlines 93 ve finále vyvázli ze zdravou kůží. Příběh Letu United Airlines 93 je jednoduše univerzální a dalo se tak čekat, že se jednou dočká filmové adaptace. A ta nakonec dorazila relativně brzy. Režisér Paul Greengrass si ke svému novému filmu napsal scénář a film z velké části vznikl především díky kooperaci s pozůstalými obětí letu United 93, kterými se Greengrass snažil o co nejreálnější vyobrazení pozůstalých. Celkově si Greengrass celý příběh Letu United 93 nastudoval a skutečně se snažil o co nejvěrnější zpracování. A povedlo se mu natočit jeden z nejsilnějších filmových zážitků všech dob. Let číslo 93 je jednoduše výjimečný film. Jde o hrozně těžce uchopitelné téma, které se velmi snadno mohlo Greengrassovi rozpadnout pod rukama. Jenomže Greengrassovi vyšlo hned několik věcí- Do hlavních rolí obsadil neznámé ale zcela schopné herce a fakt, že Greengrasss do hlavní role neobsadil žádnou velkou hvězdu, která by na sebe strhávala příliš pozornosti dává filmu ještě větší pocit uvěřitelnosti. Jde o skvělou poctu těm, kteří na palubě letu United 93 zemřeli a zároveň jde vyloženě o intenzivní zážitek, u kterého navíc nesejde na tom, že máte události kolem 11. září důkladně nastudované. Je totiž velmi nepravděpodobné, že byste u konce filmu nebyli tak napjatí a hlavním hrdinům přáli úspěch. I přesto, že víte, že se toho Happy Endu stejně nedočkají. Nejdůležitější na tom je fakt, že Let číslo 93 není patriotickým filmem. Greengrass se nutně nesnaží udělat z Američanů hrdiny, kteří nemají žádné vady a Islámisty se nutně nesnaží všechny hodit do jednoho pytle. Let číslo 93 nebojuje proti žádné (sebevíc za vlasy přitažené) náboženské víře a ani se nutně nesnaží za vlasy přitáhnout z vyšetřování podložená fakta. Greengrassovi jde v jeho filmu o jediné- O co nejrealističtější a nejuvěřitelnější zpracování. Snaží se předat divákovi film, který ve svém zásadním příběhu navíc strašně moc vypovídá o síle lidské odvahy. Hádám, že kdyby se podobného filmu chopil takový Oliver Stone, podobně jako v JFK by se pustil do konspiračních teorií o tom, že za 11. září možná fakt stojí sám George W. Bush. Jenomže na tohle Greengrass prostě kašle- Nepouští se do teorií, nehledá nutné odpovědi na to za jakým účelem se to vlastně celé doopravdy stalo a zároveň skutečně nechce být patriotický. A zároveň servíruje i jeden z nejděsivějších filmových zážitků, kde především s atmosférou Greengrass prostě pracovat umí. Je to naprosto fascinující dílo, které je bohužel založené na zcela tragické lidské události. Greengrass ale prostě natočil mistrovské dílo bez chyb. Greengrass do Letu číslo 93 necpe své vlastní politické a ideologické názory a prostě se jen snaží padlé uctít co nejvěrnějším podáním a zároveň přitom točí filmařsky naprosto fascinující dílo. Kameraman Barry Ackroyd celý film víceméně točí ve formě dokumentu, která ve vás vyvolá dojem, že jste skutečně na palubě United 93. Do velké míry tak jde Let číslo 93 vnímat jako snahu o co nejvěrnější dokumentární rekonstrukci, která hodně těží ze své autentičnosti. Geniální je poté fakt, že John Powell film doplnil hudbou, která naprosto dokonale padne k filmu a především to emocionálně silné finále ještě silněji působí i díky ní. Je velmi snadné, aby vás Let číslo 93 dohnal k slzám a přitom z filmu není cítit pocit, že na vás filmaři pocitově útočí a především nemáte pocit, že je tenhle film jakousi formou přiživení. Podobně jako v případě Schindlerova seznamu se tu prostě jeden talentovaný filmař snaží připomenout jeden tragický historický bod a přitom všem se mu skutečně daří v divákovi vyvolat pocit, že může být rád jak jsou jeho osobní problémy malicherné a jak skutečně může být hůře. Děsivé atmosféře, kterou Let číslo 93 představuje v pasážích, kdy jsme přítomní na palubě letadla se upřímně nevyrovná žádný horor. Živelná kamera vám dodává pocit, že jste skutečně svědky vrcholové ukázky lidské zoufalosti a ve finále skutečně držíte palce a začnete doufat, že se koukáte na film, který se odehrává v nějakém alternativním vesmíru, kde to celé možná dopadne zcela jinak. A i po finále Letu číslo 93 je následně několik minut těžké vrátit se na úroveň emocionální vyrovnanosti. Soucítíte s pozůstalými a budete se jenom modlit, aby se podobné události už jen tak nestávali. Let číslo 93 je jedním z těch filmů, které v hlavě utkví velmi snadno. Je to naprosto strhující filmové dílo, které má mnoho pozitivních aspektů a je především vrcholnou ukázkou filmařských schopností. Greengrass natočil jeden z nejvíce strhujících filmů všech dob, který je zároveň jeden z emocionálně nejsilnějších. Jde o brilantní poctu a zároveň skutečně jeden z největších filmových milníků. Naprostá paráda!

Série James Bond si za celou svou existenci prošla mnoha zajímavými aspekty a skutečně ušla dlouhý kus cesty. Během té se měnili styly a vážné bondovky tak střídali bondovky odlehčené. Nejvíc odlehčené přitom dodnes zůstávají bondovky, kde hlavní roli ztvárnil Roger Moore (nejvíc se jim následně bondovky podobali v době, kdy Bonda ztvárňoval Brosnan) a navíc se Bond v tu dobu dostával i do situací, které by člověk jen tak nečekal. Je ale velmi pravděpodobné, že situace do které se Bond dostal v 11. bondovce známé Moonraker se už jen tak v historii série překonat nedá- Ano, James Bond se skutečně podíval i do vesmíru! Moonraker je velmi těžký oříšek, který se v kolektivu fanoušků Jamese Bonda dočkává různých ohlasů. Některým prostě fakt, že se James Bond, který se po celou dobu víceméně držel reálných základů (přimhuřme teď oči nad všemi těmi gadgety) definitivně překlonil do žánru sci-fi a zaznívali názory, že Moonraker je ta bondovka, kde byla samotné přestřelení posunuté za hranu. Jenže pak jsou tu například právě tací, kteří Moonraker považují za dosti povedenou bondovku. A já mezi ně rozhodně patřím. Pro režiséra Lewise Gilberta, který už předtím natočil bondovky Žiješ jenom dvakrát a Agent, který mne miloval šlo o třetí a poslední bondovku, kterou se s mnohými fanoušky nerozloučil v nejlepším. Už ale právě dvě jeho předchozí bondovky měli k stylu, který Moonraker prodává blízko, jen se zde jde ale o kus dál a Moonraker se tak dostal do bodu, který přestřeleností už skutečně dost možná nejde v rámci série překonat. A i v tomhle ohledu je Moonraker přece jen v rámci bondovek speciální a do jisté míry se na něj dá tak alespoň velmi snadno vzpomenout. Moonraker má v podstatě už v samotném základu vyhráno- Moore se v době Moonrakeru v roli už definitivně zabydlel a nadále působil v roli svěžím dojmem, i přesto, že mu v době natáčení bylo už přes 50 let. Nedávno zesnulý Michael Lonsdale byl poté velmi trefnou volbou pro záporáka Huga Draxe, který patří mezi nejpamětihodnější bondovské záporáky. Díky své oblíbenosti se navíc z předchozí bondovky vrátil Richard Kiel jako Jaws a stal se tak s jedním z mála bondovských záporáků, kteří dostali možnost návratu. Bond a Jaws si tak dávají odvetu a mě vlastně mrzí, že je Moonraker poslední bondovkou, kde se tenhle ikonický záporák objevil. Je sice pravdou, že se časem mohla jedinečnost téhle postavy ohrát, minimálně ještě jednou by mi ale jeho návrat určitě udělal radost. A budu rád, když se v nadcházejících letech v bondovkách objeví tak výrazný padouch jako právě Jaws. I ten zmíněný Drax ale patří mezi jedny z nejlepších bondovských záporáků (i tohle je terč vášnivé debaty) a v tomhle ohledu má tak Moonraker vyhráno. Lois Chilles jako Holly Goodhead poté možná nepatří mezi nejvýraznější či nejpohlednější Bond girl, i ona je ovšem fajn. Taková scéna s laserovou přestřelkou možná není úplně ideální (Moonraker sice dostal nominaci na Oscara za nejlepší vizuální efekty, pravda je ovšem taková, že chvílemi samotné efekty nejsou nejideálnější), přesto se ale Moonrakeru podařilo přijít s několika pamětihodnými sekvencemi. Čirá bravurnost Moonrakeru ale netěží z toho, že by měl Moonraker nejlepší akční sekvence (ovšem naháněčka v Benátkách je lahůdková), nejlepší scénář či režijní vedení. Moonraker totiž těží především z toho jak je v rámci série originální a jak je skutečně už spíše odlehčenou komedií. Pochopitelně tak spousta lidí tomuhle faktu nemuselo přijít na chuť, já ovšem nadále cením fakt, že se někdo pokusil natočit tak trochu jinou bondovku. Bondovku, která sice má pořád své klasické trademarky a je díky Gilbertově režii natočena jako ta předchozí, zároveň je ale skutečně svěží. A i proto je v kontrastu s většinou bondovek své éry mnohem zajímavějším a výraznějším filmem. Společně s předchozí bondovku Agent, který mne miloval jde pro mě o nejlepší bondovku s Moorem v hlavní roli.

Francouzské drama Léto 85 v režii François Ozona, který zároveň napsal i scénář je v podstatě těžké uchopit tím správným směrem. Není to příjemná feel-good letní romance, zároveň to ale není doslova náročný umělecký film. Zaujme už však díky tomu, že se hlavní příběh točí kolem homosexuální romance, která ale pracuje s tím, že relativně šťastné období jednou musí skončit. A následně to celé vede k velmi nemilým událostem. Léto 85 se může pochlubit velmi funkčním scénářem, který velmi funkčně dokáže vykreslit letní románek mezi dvěma mladými chlapci, který je ale následně třeba ukončit, protože jeden z nich jejich románek bere velmi vážně, zatím co ten druhý ho bere spíše jako formu odreagování. Celý problém tkví navíc v tom, že si nešťastně zamilovaný Alexis nejspíš začne až příliš Davida idealizovat a už od začátku filmu víme, že má jejich romance tragickou dohru v úmrtí Davida. Na první pohled tak může Léto 85 sloužit jako detektivka, která sází na formu retrospektivního vyprávění a opodstatňování zoufalých činů. Jenže tak to tomu opravdu není- Léto 85 těží z atmosféry 80. let co to jde a většinu času má reálně propriety, kterými by tento film šlo skutečně označit za feel-good letní romanci. Háček je ovšem přitom celou dobu zcela jasný. Nebudu se pouštět do toho, zda základní aspekty zápletky skutečně vyzrazují více než by měli a zda má tenhle románek opravdu tak tragickou dohru. Důležité je ovšem zmínit jediné- Léto 85 není film pro každého a spousta lidem samozřejmě znechutí celý film už fakt, že se točí kolem romance dvou homosexuálů. Je ale důležité zmínit, že scénář velmi bravurně dokáže vykreslit to milostné vzplanutí dvou zamilovaných hošíků, ale zároveň dokáže i velmi funkčně pracovat s vedlejšími postavami. Ať už je to Alexisův otec, Davidova matka nebo učitel, který má z pochopitelných důvodů jako jediný pro dvojici pochopení nejsou černobílé a scénář s nimi velmi dobře pracuje, především i díky tomu, že skoro každá postava by se od té druhé nemohla lišit více. Ať už dobovými tracky nebo aspekty té doby film skutečně žije esencí 80. let a dobové zasazení do téhle doby dává z několika zásadních aspektů smysl. Zároveň je tohle drama z několika úhlů nepředvídatelné a film o první velké lásce se skutečně stává filmem o první velké ztrátě. Tenhle film se tak nadělí na dvě tak trochu rozdílné poloviny, přičemž obě fungovali svým velmi speciálním způsobem, jen na konci té druhé jsem měl už pocit lehké přetaženost a oplýval mnou též lehký pocit, že se vlastně točíme v kruhu. Celý závěr se vlastně stočil jiným směrem než jsem čekal a přesto vlastně ke všemu co se odehrálo v uplynulých minutách dokonale sedí. Takže s ním vůbec nemám problém. Podmínky uměleckého filmu splňuje jinak fakt, že film obsahuje spousty detailů a náznaků, které ale dokáže plně pochopit nebo docenit jen opravdu pozorný divák. Na první pohled nevinná podívaná se tak stává vyloženě zajímavým filmem. Léto 85 není tolik filmem o problémem s coming outem a ani se zde nepracuje s faktem, že homosexuálové to ještě v 80. letech měli těžší než dnes. Všechno jsou to totiž očividně aspekty, které Ozona tolik nezajímali a rozhodl se v oblasti filmů točící se kolem mladých homosexuálů zahnout trochu jiným směrem. A za to jsem mu svým způsobem neskonale vděčný. Zamrzí jen možná fakt, že v některých ohledech se Léto 85 stává až příliš stereotypní záležitostí, které by na sebe nemělo strhnout pozornost kdovíjak originálním zpracováním a zároveň se i přes velmi dobrý scénář musím trochu zamyslet nad tím, že jsou některé postavy dost možná až příliš stereotypní. Ovšem i když jsou stereotypní, pořád jsou neskonale dobře napsané a to vlastně k spokojenosti stačí. Léto 85 je především tak trochu nestandardním filmem o dospívání, kde cesta k dospělosti vede právě přes první velkou lásku, první velké zklamání a první velkou ztrátu. I díky skvělému Félixovi Lefebvremu, který hlavní roli hraje dokonale to celé funguje a film se navíc může celkově pochlubit bravurními hereckými výkony. Kameraman Hichame Alaouie navíc tenhle film udělal neskutečně vizuálně krásným a jeho práce s barevnou estetikou nebo osvětlením tomuhle filmu dala taky hodně moc. Škoda jen, že Jean-Benoît Dunckel nepřišel s pamětihodnějším soundtrackem, alespoň tu ale pořád hrají The Cure. Léto 85 není pro každého. Pokud je ale pro vás, budete velmi pravděpodobně spokojeni. A pokud vás odstrašuje fakt, že jsou hlavními hrdiny filmu homosexuálové.... Homosexualita samotná v tom filmu vlastně tak zásadní prim nehraje. Ano, sehrává tu zásadní úlohu, je to ale pořád primárně opravdu film o dospívání a vzpamatování se ze životních zklamání. A pokud tedy jako člověk, který homosexualitu vnímá jako zvrácenost proti přírodě přimhouříte oči, myslím, že vás tu přece jen čeká velmi fajn filmový zážitek. Tenhle film ale v jisté formě určitě oteplil mou studenou duši.