filmfanouch

S pandemií COVID-19 se různí lidé popasovali všelijak. Michael Bay se například chopil produkce snímku Songbird. Thriller režiséra Adama Masona dle scénáře, který Mason napsal společně se Simonem Boyesem se zamyslel nad tím, že by pandemie z tohohle světa jen tak nezmizela a začal by mutovat. Mason a Boyes s plány přišli krátce poté co COVID-19 pozastavil veškerou filmovou produkci a šlo o první film, který se začal po zastavení natáčet. Tato novinka přitom měla ještě během realizace problém, protože tvůrci neposkytli přesná opatření, jimiž chtějí štáb před aktuální pandemií chránit a nedošlo k podpisu několika důležitých dokumentů, což mělo za následek, že herecká asociace SAG-AFTRA vydala přísný zákaz, aby na něm jakýkoliv herec pracoval a účinkoval v něm. Natáčení nakonec úspěšně proběhlo během léta a nyní je film možné shlédnout prostřednictvím streamovacích služeb. A skutečně ve finále není žádný důvod proč tenhle snímek vidět. Už od začátku mám s existencí tohoto projektu ten problém, že pochybuji, že diváci, které karanténa už téměř rok v kuse dohání k šílenství budou mít skutečně zájem koukat právě na tento snímek. Snaha svézt se na vlně aktuální světové situace se dle mého názoru u tohohle filmu mine účinkem a zvláště pokud film dorazí skutečně už letos, kdy pandemie nadále probíhá v plném proudu. Zaujali mě ovšem sliby o tom, že film zapojí i různé konspirační teorie a bude též víceméně pojednávat o tom jaký má na člověka karanténa vliv po psychické stránce. Problém je ovšem ten, že Songbird nejenom vůbec nevyužije svůj potenciál, ale zároveň je skutečně špatným filmem. Ale není to jenom špatný film. Je to doslova urážející snímek, který je stupidní, nekreativní, zdlouhavý, nezajímavý a zároveň je též ukázkově nezodpovědný ohledně toho, že využití konspiračních teorií v tomhle ohledu znamená to, že film využije částečně konspirační teorii o tom, že je to celé vlastně světové spiknutí. Zároveň se u toho dá říct, že tvůrci v podstatě celou aktuální světovou situaci zlehčují a i tímhle dokazují, že je tenhle film jednoduše jeden velký omyl. Songbird se dal dohromady raketovým tempem a doslova se svezl na aktuální situaci, kterou ale zneužil k naprosto odpudivé a vyložené špatné filmařině, kde Michael Bay jako producent bohužel svěřil otěže dvěma naprostým polenům, kteří očividně úplně nepochopili vážnost aktuální světové situace a natočili jednoduše celovečerní WTF podívanou, kde nefunguje absolutně nic. Ani přeskakování mezi žánry, ani totálně hloupý a nefunkční scénář a ani těch pár snažících se herců. Ten film je prostě průšvih. Ten film je vyloženě směšný. Jde o ten typ filmu, který ve vás vyvolá dojem, že byste to s tím rozpočtem (ten se točil kolem 750 tisíc- 2, 5 milionů dolarů) natočili rozhodně líp. Naprosto stupidní scénář, který byl skutečně vypracován dle konspiračních videí vycucaných z prstu zde jako hlavní záporáky představuje vládu a zdravotníky. Tenhle film doslova shazuje vážnost celé té pandemie a fakt, že lidé nadále umírají. Béčkový námět, který je tvořen ze šílené předzvěsti toho kam se celá pandemie za pár let vyvine je přetaven v chvílemi aspoň trochu nápaditou ale pořád naprostou unylou, hloupou a vyloženě směšnou podívanou. Nejlepší na celém filmu je tak ve finále Peter Stormare jako hlava zdravotníků, protože jeho přehrávání je v rámci celého filmu ještě tak v normě, že je skutečně radost se na něj v téhle roli podívat. Na Alexandru Daddario se alespoň hezky kouká, z Paul Walter Hausera, Bradley Whitforda, Demi Moore a Craiga Robinsona jsem měl aspoň chvílemi pocit, že se skutečně herecky snaží..... a pak už je to fakt jenom vyloženě špatný. Tomu filmu vlastně chybí jakákoliv forma spádu, je vyloženě nezajímavý a přitom u toho máte pořád pocit, že si jeho tvůrci mysleli, že točí něco světoborného nebo alespoň něco víc než pouhý hloupý thriller, který nezvládá ani správně pracovat s charaktery a jejich vzájemnými vztahy a je to celé vyložený omyl. Přitom všem by ale pořád bylo všechny ty výrazné chyby filmu odpustit a tento film označit jen za velmi špatný film. Fakt, že tenhle film ale skutečně chvílemi shazuje vážnost celé aktuální světové situace (a nejhorší na tom je, že si to dost možná tvůrci samotní neuvědomili) dokazuje, že tohle je skutečně jeden velký omyl, který se snažil na aktuální situaci přiživit a ve finále je jedním velkým fuck-offem celé té tragické situaci. Je to prostě fail po všech stránkách, který zachraňuje jen fakt, že to pořád vypadá jako film a herci se chvílemi alespoň snaží. Jinak je to ale fakt vyložený průšvih a jen doufám, že se mé teorie potvrdí a tenhle thriller kdovíjaký boom nesklidí. Zatím to vypadá tak, že spravedlnost ještě pořád existuje a na tenhle omyl se zapomene hodně rychle.

Star Wars pro mě znamenají opravdu hodně. Společně s Harrym Potterem, Pánem prstenů, původním Spider-Manem Sama Raimiho nebo Piráty z Karibiku mi tyhle snímky ukázali, že lidská kreativita nezná mezí a film tak může představit fiktivní světy, které jsou naprosto fenomenálně vymyšlené a jeho hrdinové zároveň můžou zažívat zážitky o kterých se nám může pouze zdát. Star Wars George Lucase jsou v tomhle ohledu dost možná pro mě osobně nejzásadnější, protože byste těžce jinde hledali svět, který má promýšlený svůj svět tak dokonale, že obsahuje stovky ras, stovky planet a má též rozpracované příběhy pro nejrůznější vedlejší charaktery(jediný svět, který v tomto může konkurovat je jenom Svět Středozemě J. R. R. Tolkiena). Když Disney koupil Star Wars za 4 miliardy dolarů tak jsem pískal nadšením, protože šance, že někdy uvidím nové Star Wars na velkém plátně prostě ještě v roce 2012 nebyli kdovíjak vysoké a sám George Lucas dlouhou dobu jakoukoliv touto variantu zavrhoval. Osobně mám filmy z Disney éry ohromně rád, bráním je kde můžu a nehodlám s tím přestat dokud lidé nepřestanou prohlašovat nové filmy za jasný odpad. Přece jen jsem se ale bál, když jsem zjistil, že by se Star Wars měli dočkat hraného seriálu na streamovací platformě Disney+. Osobně jsem neměl problém s existencí animovaných seriálů Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci a dokonce jsem si tyto seriály hodně užil (Clone Wars je od druhé půlky 2. série čirá lahůdka), ovšem hraného seriálu ze Světa Star Wars jsem se bál. A jak se před rokem ukázalo tak jsem se bál zbytečně. 1. série Mandaloriana totiž byla fenomenální a dokázala, že Star Wars na malé obrazovce automaticky neznamenají sprosté slovo. 1. série Mandaloriana měla vyloženě esenci toho všeho co dělá Star Wars Star Wars a pamatuju si jak moc mě čekání na 2. sérii bolelo. A nejenom, že nemůžu po konci celé 2. série říct, že jsem byl zklamaný..... ale 2 série na těsno 1. sérii překonává! Základní kladný faktor zůstává- Seriál dělají tvůrci, kteří mají rádi Star Wars a vědí co Star Wars dělá tím co je. I v 2. sérii se daří dávkovat fanouškům tohohle úžasného světa to co chtějí a přitom pořád neplatí, že je to fan service tlačený na sílu. Prostě jen platí, že showrunner Jon Favreau a spolupracovníci kolem něj vědí co dělají, pracují s pokračováním Mandalorianovy poutě elegantně a především ještě emocionálně silněji budují vztah otce se synem. Z Mandaloriana a Dítěte se definitivně stávají parťáci, kteří se navzájem mají rádi a Mando začíná čím dál tím více chápat, že pokud se mu nějakého toho Jedie podaří najít, bude to znamenat, že přijde o tu malou zelenou potvůrku na kterou si zvykl a zamiloval si jí. Pořád zde platí, že Pedro Pascal je pro tuhle roli výborná volba, protože díky faktu, že si Mando nadále většinu času nechává helmu na sobě musí představitel této role vsadit čistě na řeč těla a hlasový výkon. To Pascal zvládá a díky tomu poznáte, když má Mando strach, když má vztek nebo když brečí. Klasické mudrování nad tím, že tuhle roli mohl hrát kdokoliv je tak trochu hloupé, protože jde o těžší úlohu než se může zdát. A právě Pascal z Dina Djarina udělal něco víc než chodícího rytíře. Pořád o něm nevíme tolik (to si tvůrci nechávají pro 3. sérii), protagonista seriálu se zde ale čím dál tím více rozvíjí a během hledání po Jediích dojde na i na řešení toho co je vlastně ideální představa Mandaloriana a zda je opravdu nutné mít tu helmu celou dobu na sobě. 2. série je jako celek sevřenější a celá dohromady působí ještě více filmověji- Konce jednotlivých epizod na tu následující navazující výrazněji než tomu bylo u 1. série a především to celé i díky vyššímu rozpočtu vypadá nákladněji. 2. série Mandaloriana tak působí skutečně jako blockbuster, který by se neztratil ani v klasické letní sezóně v kině. Tvůrci Mandaloriana netočí Občana Kanea a uvědomují si to. Mají především natočit seriál, který má mít esenci Star Wars, náboj Star Wars a buněčnou stavbu Star Wars. Daří se jim to a především se pořád daří přijít s novými nápady, které chvílemi navíc těží z bohatého světa legend, které před odkoupením Star Wars studiem Disney byli kánonické. Právě tohle čerpání z legend ukazuje, že kreativita ještě ve Star Wars mrtvá není a tohle čerpání je vlastně skutečně elegantní řešení. U 2. série se vystřídalo celkem 7 režisérů- Jon Favreau (Chapter 9), Peyton Reed (Chapter 10, 16), Bryce Dallas Howard (Chapter 11), Carl Weathers (Chapter 12), Dave Filoni (Chapter 13), Robert Rodriguez (Chapter 14) a Rick Famuyiwa (Chapter 15). Někteří z nich ( Howard, Filoni, Famuyiwa) už zkušenost s natáčením epizod Mandaloriana mají, druzí (Reed, Rodriguez) nikoliv. Přesto ale stejně jako u 1. série platí, že si každý tvůrce zanechá ve své epizodě každý styl a nejede se tak pořád ve vyloženě stejných vodách. Jon Favreau například natočil úvodní díl 2. série, kde se závěrečná akční sekvence odehrává v rozměrech 22×16 m a je skutečně vystřižená jako z IMAXU, Favreau zde tak dokáže předvést velkolepé sekvence se kterými má už nějaké té zkušenosti. Rodriguez zase do Chapter 14 zvládl zapojit některé své klasicky šílené kreativní nápady (především brutální úmrtí) a něco mi říká, že kdyby ochrannou ruku nedržel Disney, Rodriguez by mohl v pohodě natočit R-kové Star Wars, které by se mu ale mohli rozpadnout pod rukama stejně jako takový Mačeta. Takový Peyton Reed zase zvládl do Chapter 10 prosadit více humoru a je překvapivé, že finále dokáže natočit skutečně velkolepě a epicky. Prostě co díl, to pevná filmařská ruka a tak to má být. Tenhle seriál jinak dělá dobře ještě jednu zásadní věc- Na první pohled zcela nepotřebné a zbytečné postavy vrací do popředí a prokresluje je. Nenáviděli jste Mayfelda z Chapter 7? Zde se vrátí a vyloženě si ho zamilujete. Chtěli jste více prokreslit Caru Dune? Tady to máte. Bylo vám líto Mythrola? Neklesejte na mysli. Zároveň 2. série Mandaloriana představí postavy nové, které jsou neskutečně super a budete doufat, že je nevidíte naposledy- Hned v Chapter 9 je to například Timothy Olyphant jako neskutečně cool Cobb Vanth, v Chapter 14 Rosario Dawson jako Ahsoka Tano (která si svůj spin-off po svém hraném debutu definitivně zaslouží) a pak je tu samo sebou Boba Fett, který se po 37 letech od Návratu Jediho vrací v plné formě a dokazuje, že pověst největšího zabijáka galaxie nemá pro srandu králíkům. Staré postavy se tu prostě prokreslují, nové ideálně představují a zároveň se to celé pomalu uvádí do širšího kontextu historie světa Star Wars. Díky obrovským production values ten seriál vypadá prostě narámně. Kameramani Matthew Jensen, Barry Idoine a David Klein jsou zodpovědní za mnoho krásných záběrů, které už tak vizuálně krásnou 1. sérii strkají do kapsy. Skladatel Ludwig Göransson se též vrátil a vytvořil zcela nové pamětihodné melodie (Death Troopers!). I stylem lineárního vyprávění 2. série skutečně působí více filmově a především dokáže skutečně překvapovat na běžícím páse. S akcí tu pomáhal Sam Hargrave, kaskadér a režisér akčňáku Vyproštění. 2. série tak má více promakanou choreografii akčních scén a celkově je po akční stránce mnohem lákavější. A dojde tu i na šermířské souboje, přičemž jejich choreografie je záživná a v takové Chapter 13 se vyloženě bravurně buduje napětí. Zároveň se celá série navíc vydá některými nečekanými směry a dá se říct jediné- To co přijde nemůže čekat vůbec nikdo! Giancarlo Esposito si svým charizmatem jako Moff Gideon opět krade většinu momentů pro sebe a ve finále se navíc ukáže, že to celé budování skutečně někam spělo. Opravdu se pomalu ale jistě budoval ten dojemný vztah, který nám v této sezóně nadělí jednu smutnou tečku. Je to dojemné a zároveň vskutku nečekané. Seriál se možná na první pohled může točit v kruhu, jenomže ve skutečnosti tomu tak není. Stejně jako v klasických Star Wars filmech se cestuje z místa na místo za nějakým účelem, postřílí se přitom mnoho nepřátel a vše má poté své následky. 2. série celý příběh nečekaně chytře uváže a zároveň nechá pootevřená vrátka pro nový směr. Bude zajímavé sledovat jakým směrem přesně se 3. série Mandaloriana vydá a jak na tom budou i nadcházející seriálové spin-offy jako Ahsoka nebo The Book of Boba Fett. Jenomže pořád platí, že tyto seriály dělají lidi, kteří mají Star Wars rádi a rozumí jim. Star Wars tak díky ním nejsou mrtvé a díky těmto seriálům aktuálně žijí. I díky faktu, že se tyto seriály (minimálně zatím co se týče Mandaloriana) vyrovnají filmům tu Lucasfilmu zatím roste kvalitní pšenka. Tak to chce aktuálně jen doufat, že se neklesne na mysli a i další série Mandaloriana (+ další seriály) budou stát za to. O tom se ostatně přesvědčíme už příští Vánoce......

Když letos v srpnu nečekaně zemřel Chadwick Boseman, kterého ve věku 43 let skolila rakovina tlustého střeva (s tou mimochodem bojoval 4 roky a točil s ní i Black Panthera) tak to byla nečekaná smutná zpráva, která už tak velmi negativní rok 2020 proměnila v ještě smutnější. Především fanoušci Marvelu/fanoušci Black Panthera byli ze smrti tohohle afroamerického herce hodně skleslí a takový Black Panther 2 to bude mít bez Bosemana rozhodně těžké. Přesto všechno ale Chadwick Boseman rozhodně není známý jen díky Black Pantherovi a za svojí víceméně krátkou kariéru se zvládl předvést i v charakterních rolích. Zahrál si hlavní roli ve sportovním dramatu 42, v biopicu Jamese Browna Get On Up nebo letošní novince Spikea Lee Bratrstvo pěti, což byl ve finále poslední Bosemanův film, který vyšel ještě za jeho života. Ten poslední Bosemanův film ale premiéruje až teď a jde přitom o adaptaci divadelní hry Augusta Wilsona, která byla sepsaná dle příběhu bluesové zpěvačky Ma Rainey a Boseman si zde zahrál trumpetistu Leveeho Greena, který Ma Rainey doprovázel. Ma Rainey ztvárnila Viola Davis a režie se ujmul George C. Wolfe. Je poté Ma Rainey- matka blues jen další sterilním biopicem, který vlastně kdovíjak povedený není nebo se Chadwick Boseman skutečně rozloučil ve vrcholné formě? Strašně rád hlásím zprávu o tom, že je Ma Rainey- matka blues jednoduše bravurní filmařina, který těží především z fenomenální herecké dvojice Davis/Boseman. Ma Rainey je zároveň vizuálně vtahující podívaná, kde dobové zasazení působí uvěřitelně, hudba Branforda Marsalise dokonale sedí k filmu, který pojednává o blues a zároveň si tu zvukař neskutečně vyhrál se zvukovou atmosférou a ruchy. Ma Rainey je díky tomu skutečně vizuálně na vysoké úrovni a na tenhle film se jednoduše krásně kouká. Příběh zasazený do Chicaga 1927 zobrazuje velmi konfliktní vztah prudké zpěvačky a ambiciózního trumpetisty, který je plný výrazných rolí a ještě výraznějších hereckých výkonů. Viola Davis byla pro účely filmu namaskovaná do podoby Ma Rainey a čím dál tím mám takový menší pocit, že si v Hollywoodu někdo klade za cíl, aby celkem pohlednou Violu Davis maskéři proměňovali do děsivých podob. Jenomže Viola Davis zde předvádí, že je skutečně herecký chameleon a tuhle bluesovou divu ztvárnila neskutečně. Viola Davis zde umí skvěle pracovat i se svými hlasivkami a proběhla zde zcela očividná castingová trefa. Trochu mě mrzí jedna věc- Velmi pravděpodobně Oscara za svůj výkon v tomto filmu posmrtně získá Chadwick Boseman a někteří jako v případě Heatha Ledgera budou říkat, že kdyby Boseman neumřel tak by toho Oscara nezískal. Jenomže stejně jako v případě Ledgera bude ten Oscar zcela právoplatně zasloužený, protože Boseman předvádí zcela zaručeně minimálně jeden z nejsilnějších hereckých výkonů roku a skutečně předvádí, že byl do letošního roku tak trochu přehlíženým talentovaným hercem, který se toho pravého uznání dočká až po své smrti. Boseman je v roli Leveeho Greena nepředvídatelný a Boseman zde tento těžce uchopitelný charakter zvládl maximálně. Boseman zde má šanci předvést různé typy emocí, některé emocionální momenty skutečně prodat par excellence a veškeré dialogy ústně prodává s absolutní lehkostí a zároveň skutečně uvěřitelně a působivě. Boseman tedy (velmi pravděpodobně) toho Oscara získá naprostým právem, toho věhlasu se ale bohužel nedožil a to bude skutečně škoda. Věřím, že tento film mu mohl otevřít široké dveře pro podobně výrazné role. Boseman se zde do role Greena totiž doslova ponořil, z jeho monologové přednosů mrazí a zároveň je Green tak těžce uchopitelný charakter, že je skutečně zajímavé jeho charakter rozebírat, protože rozhodně není černobílý. Boseman se tak skutečně rozloučil se zajímavou rolí, která se velmi pravděpodobně ještě nějakou dobu bude dočkávat různých rozborů a to zcela zaslouženě. Zároveň se Ma Rainey dle očekávání dotkne i tématu rasismu, které ale neprezentuje kdovíjak na sílu a zároveň skutečně dokáže prodat, že to černoši ve 20. letech skutečně neměli jednoduché. O Ma Rainey nebo Leveem Greenovi si můžete myslet cokoliv, i oni jsou ale pravděpodobně obětmi tehdejšího systému, což film i tak trochu naznačí. A díky tomu, že kamera není statická a pochoduje společně s jednáním postav se do duše tak těžce uchopitelných protagonistů dostaneme vlastně hodně snadno. Film se odehrává v době, kdy černí muzikanti museli dělat hudbu dle toho jak bílí producenti pískali a chvílemi z toho skutečně i mrazí. Nádherná výprava, překrásné kostýmy a stylová muzika ještě více prodává kouzlo tohohle hereckého koncertu, který je určitě jedním z nejvýraznějších filmů roku. Kameraman Tobias A. Schliessler si vyhrál s osvětlením a barevnou kompozicí a i přesto, že samotný scénář by si možná zasloužil ještě tak trochu vypilovat (dechberoucí dialogy střídají lehce polomrtvé dialogy) a samotný film je možná až příliš krátký (94 minut úplně nestačí na to, aby film ještě hlouběji vykreslil tehdejší dobu a historický kontext), tenhle film je skutečně snadné si zamilovat a je také snadné si po zhlédnutí uvědomit, že blues je skutečně bravurní hudební styl. Především vám ale skutečně spadne brána z totálně parádní dvojice Davis/Boseman, přičemž ten druhý se oficiálně ukáže jako velmi smutná ztráta tohoto už tak depresivního roku. Mrzí mě, že se Chadwick Boseman nedožil toho, aby mohl vidět jak moc oblíbený jeho výkon v tomto filmu je. Pokud ale skutečně existuje něco jako nebe, věřím, že se kouká z nebes a je rád, že se jeho poslední herecký výkon v životě dočkal takového uznání. I bez Bosemana je ale tento film neskutečně super a bylo mi trochu smutné ho odsoudit jenom proto, že se to točí kolem zastaralé muziky a znetvořené Violy Davis. Ten film je totiž skutečně bravurní, skutečně není tuctový a skutečně stojí za vidění. Blues Forever!

Mandalorian: Chapter 16- Finále druhé série se ujmul režisér Peyton Reed, tedy ten samý člověk, který již režíroval Chapter 10: The Passenger. Po vzoru Taika Waititiho tak finále jedné série Mandaloriana dostal na starost člověk, který již točil celovečerní film pro Marvel, přičemž Reed má za sebou oba díly Ant-Mana a měl by režírovat i film třetí. Pro mě upřímně byl Reed na režii finále velmi zvláštní volba i přesto, že jeho epizoda rozhodně nebyla špatná. Od finále druhé série ale prostě a jednoduše očekáváte velké věci a dávalo by tak větší smysl, kdyby se režie finále ujmul třeba Jon Favreau, který režíroval i úvodní díl 2. série. Jenomže ve finále byli ty mírné pochybnosti zcela zbytečné i proto, že Reed ve finále natočil nejlepší epizodu seriálu! 16. díl Mandaloriana se dá označit jediným slovem- Nečekaný! Dle očekávání se vytasí některá velká překvapení, které divák nečeká a především se ukáže, že 2. série je skutečně sevřenější a filmovější. Především je ale The Rescue ukázkou všeho co na Star Wars milujeme. Od začátku je tahle závěrečná epizoda neskutečná akční a emocionální síla, která skutečně vytasí hned několik es z rukávů a ve finále dojme skutečně k slzám. Ukáže se, že celé to budování vztahu otce se synem, kterým seriál strávil 2. série skutečně někam vedlo a Pedro Pascal ze sebe dostává nejvíc za celou dobu seriálu. Seriál nadále předvádí naprosto skvělé akční sekvence, která navíc obsahují neskutečnou kreativitu. Opět se sypou odkazy, které nejsou vyloženým chrstnutím do obličeje a přesto diváka potěší, opět do toho všeho hraje úžasný soundtrack Ludwiga Göranssona a především je z toho skutečně cítit esence Star Wars. Od úvodní akční sekvence až po po-titulkovou scénu (ano, čtete správně!) je to prostě skvělý. Finále 2. Mandaloriana opět předvádí dokonalé efekty, skvělou choreografii a epické momenty. Právě ten dojemný závěr ale celý seriál posouvá ještě o kousek dál a funguje sevřeně nejlépe. Finále 2. sezóny totiž překvapivě vyloženě neláká na 3. sérii a spíše uzavírá příběh, který první 2. série představili. Těžko říct jak přesně bude fungovat 3. série, finále 2. série je ale i díky té uzavřenosti a emocionálnímu vyvrcholení zatím rozhodně nejlepší epizodou a jsem nesmírně rád, že se tvůrci rozhodli pro jedno nečekané rozhodnutí a ukázali, že technologie nadále roste nevídaným směrem. A i díky tomu dorazí skutečně nečekané cameo, které ale ještě více utvrdí, že za seriálem stojí někdo kdo Star Wars rozumí a ví jak něco udělat tak aby to fungovalo. Závěr 2. série díky tomu funguje famózně a 2. sérii zakončuje tím nejlepším možným způsobem, který ukáže, že člověk nestárne, protože se v ten správný moment je schopen vrátit do svého dětství. A návrat jednoho ikonického dua je ten čas kdy se prostě vrátíte do dětství a velmi snadno začnete brečet dojetím ještě předtím než dojde k tomu emocionálnímu závěru. Kdo závěr 2. série Mandaloriana dá se suchým okem nemá srdce! Závěr 2. série Mandaloriana funguje jako totálně uspokojující závěr a přesto dokáže nalákat na další příběhy, které nás bezpochyby čekají. A následně už bude jedno jestli se s Dinem Djarinem vydáme na Mandalore nebo se s Bobou Fettem podíváme na Tatooine. Pokud totiž u kormidla zůstanou šikovní tvůrci tak je vysoce pravděpodobné, že to bude stát za to. Zvláště tak pokud se vrátí Giancarlo Esposito.

Eddie Murphy se stal v 80. letech obří komediální hvězdou, která díky úspěchu v Saturday Night Live a následnému úspěšnému přesunu do celovečerních komedií jako 48 hodin, Záměna nebo Policajt z Beverly Hills se z něj stala velká komediální legenda, jejíž sláva následně ještě výrazně dlouhou dobu neupadla. Dnes už je Murphy možná trochu vyhořelý, pořád se ale přece jen občas někde objeví a pořád občas předvede, že na to pořád má. Především ale Murphy za sebou nechal spoustu pamětihodných komedií jako je právě Cesta do Ameriky. Cesta do Ameriky vznikla s Eddiem Murphym ve vrcholné formě a díky tomuto faktu vznikla klasická romantická komedie, která navíc dokázala, že díky povedeným maskám je Murphy schopný zahrát i někoho s úplně odlišnou kůži. Je to jeden z nejvýraznějších filmů Murphyho kariéry, který položil základ pro trademark, že Murphy díky maskám hraje několik rolí naráz v jediném filmu. A je až podivuhodné, že jeden z nejpamětihodnějších snímků s afroamerickými hrdiny zrežíroval John Landis, který se už ovšem předtím právě Záměnou, Americkým vlkodlakem v Londýně nebo videoklipem Michaela Jacksona Thriller zapsal do paměti jako tvůrce, který umí pracovat s humorem, dynamickými sekvencemi a hereckými představiteli. Právě i díky tomu vznikla naprosto zábavná komedie, která má tuny parádních gagů, zábavných nápadů a především skutečně talentovaných hereckých představitelů, kterým vévodí Murphy a Arsenio Hall (oba poté rovnou ve čtyřroli, přičemž si Eddie Murphy díky skutečně výborným maskám střihne i bílého žida a v podstatě vrátí úder snímku Zrození Národa od D. W. Griffitha, kde černochy hráli namaskovaní běloši). V podstatě ´´ pohádka´´ o africkém princi, který se rozhodne objevit pravou lásku v Americe je neskutečně milá komedie, která v úvodu představí zajímavou africkou zemičku s parádní taneční sekvencí na vrchu (její choreografie je jinak víceméně obšlehnuta právě od Jacksona Thrilleru) a následně představí skutečně bravurně vypointované vtipy o africkém princovi poznávající Ameriku, které navíc hodně těží z bravurní chemie Murphyho a Halla. Ať už ale mluvíme o Jamesi Earlu Jonesovi, Johnu Amosovi, Shari Headleyové nebo Madge Sinclairové (Jones a Sinclair si o pár let později zopakovali úlohy rodičů hlavního hrdiny v animovaném Lvím královi) tak je film skutečně plný sympatických a talentovaných herců, kteří umějí prodávat ty vtipné pasáže na plno a navíc tu je i tehdy víceméně neznámý Samuel L. Jackson v naprosto fantastickém cameu. I díky první výraznější role Jacksona je velmi snadné na tenhle film vzpomínat s láskou. Super komedie se navíc pozná i podle toho, že neomrzí ani po několikáté repríze a tahle pohodová komedie se tak velmi snadno stává komediální klasikou, která skvěle těží z konfrontace africké kultury s americkým prostředím a je ve finále skutečně radost tuhle komedii vidět i po několikáté. Ten film neobjevuje Ameriku (hehe), není vyloženě filmařsky fenomenální a přesto je skutečně kouzelný. Film právem získal nominace v kategoriích make-up a masky a i když se Murphy a Landis u natáčení tohohle filmu dost hádali, spojením Landisova filmařského a Murphyho komediálního talentu se podařilo vytvořit legendární komedii, která navíc každým filmem, který Eddie Murphy natočí zraje ještě víc. A na Vánoce se bez ní už hodně lidí jen tak neobejde, je to prostě i po letech strašně fajn podívaná.... PS: Nebýt COVIDU-19 by Cesta do Ameriky 2 aktuálně řádila v kinech. Nakonec tak Cesta do Ameriky 2 dorazí až 5. 3. 2021 na Amazon. Vrátí se princ Akeem po 33 letech v plné síle jako se to letos povedlo Boratovi? To se uvidí už hodně brzy.....

Duna Franka Herberta je jednou z nejslavnějších sérii sci-fi románů všech dob, která se dočkala celkem 6 knih a velmi brutálně se dle všeho ní inspirovali třeba Star Wars George Lucase (Herbert chtěl údajně původně Lucase žalovat, protože žil v domnění, že ho Lucas doslova vykradl a to navíc bez jeho svolení). Jak to tak poté bývá, většinou se počítá s tím, že se úspěšná kniha dočká i pokusu o filmové zpracování. A kolem hrané Duny se motalo hned několik zajímavých jmen- Realizovat jí postupně mohli tvůrci jako David Lean (Most přes řeku Kwai, Lawrence z Arábie) Alejandro Jodorowsky (Krtek) nebo Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner). Šanci nakonec dostal David Lynch (Sloní muž), který kvůli režii hrané Duny odmítl režii Star Wars: Návratu Jediho a to i přes fakt, že ho George Lucas varoval, že Dunu nejde zfilmovat. Tehdejší plány už dopředu počítali s tím, že se Lynchova Duna dočká rozpracování do filmové trilogie, která bude fungovat jako Star Wars pro dospělejší publikum a půjde o parádní zpracování Herbertovy legendární předlohy. Jenomže se aktuálně píše rok 2020 a je velmi snadné dohledat si, že David Lynch svou Dunu bere jako své jediné selhání, film finančně zcela propadl a navíc nesklidil vyloženě nadšené reakce. Aktuálně se tak čeká na odloženou Dunu v režii Denise Villeneuva a doufá se, že právě Villeneuveův nový pokus bude stát za to a že se George Lucas pletl v tom ohledu, že Dunu zfilmovat nelze. Co je vlastně s Dunou Davida Lynche tak špatně a je to vyloženě špatný film? To je tak trochu složitější otázka, která si zaslouží trochu detailnější rozbor. Knižní předlohu Franka Herberta (zatím pouze první díl knižní série) jsem četl a pochopil jsem jak moc důležitá samotná Duna je. Knižní Duna je příběh, který má přesah a Herbert se do své legendární knižní série nebál zapojit faktory jako je politika nebo náboženství. Duna přitom není vyloženým vděčným materiálem a skutečně je takovou náročnější podívanou, která sice obsahuje atrakce, které by na velkém plátně mohli působit velkolepě (to dokáže zcela určitě právě i Villeneuveovo zpracování), zároveň ale obsahuje pasáže, které ocení jenom tak trochu vstřícnější diváci. I díky několika těmto faktorům je ovšem velmi těžké samotnou Dunu zpracovat a je to právě ten problém, který měl samotný Lynch a jeho adaptace má tudíž i díky tomu hodně daleko k dokonalosti. Tento film má dohromady asi 4 sestřihy a osobně jsem viděl tu, která trvá 137 minut. Jestli se něco Lynchovi nedá upřít tak je to zcela určitě jedinečnost jeho Duny, protože něco takového se už v té době jen tak nevidělo. Lynch si vždy uměl ohlídat svůj specifický vizuální styl a Duna tak nevypadá vyloženě obyčejně. Problém je ovšem v tom, že oficiální rozpočet filmu byl zhruba 40 milionů dolarů a projekt dostal na starost člověk, který do té doby točil pouze nízkorozpočtové snímky Mazací hlava a Sloní muž. Tehdy 38-letý Lynch byl tak hozen do provozu technicky náročné sci-fi podívané, která má následně problém s tím, že jsou její efekty strašné, kostýmy neatraktivní, výprava celkem nezajímavá a ve finále to ani audiovizuálně kdovíjaká sláva není. Lynch přitom nemá problém ve své Duně vystavět chvílemi velmi povedenou až osudovou atmosféru, ve finále se mu ale postupně spíše rozpadá pod rukama. A vzniká dost možná jeden z nejzvláštnějších filmových projektů všech dob. Lynch měl štěstí alespoň ve velmi fajn obsazení- Kyle MacLachlan jako Paul Atreides není vyloženě špatný, Patrick Stewart jako Gurney Halleck je celkem trefa do černého, Sting jako Fey-Rautha je WTF castingová volba, která ale zároveň není úplně bídná, Richard Jordan jako Duncan Idaho je super, stejně tak také Brad Tourif jako Piter De Vries. Minimálně ohledně castingu má tahle sci-fi adaptace vyhráno, protože se na ten casting vyloženě těžko nadává a ty herci se skutečně snaží. Problém je pořád v tom, že jak se možná mohlo zdát, že tahle sci-fi s hlubším přesahem bude pro Lynche ideální volbou, ukázalo, že se velký rozpočet a snaha o to realizovat projekt, který by měl především skutečně nastartovat novou filmovou sérii skutečně není pro něj. George Lucas by si ho možná u (tehdy) třetích Star Wars pohlídal, zde se to ale tak úplně nepovedlo a Lynchova Duna tak zůstává bohužel zůstává ideální ukázkou toho, že by někteří autorští režiséři skutečně neměli dostávat zakázky, které nejsou vyloženě pro ně. Na Lynche je to ve finále dokonce až příliš obyčejné. Chybí tam víc šílených vizuálních nápadů (šílené to je, ovšem ne zrovna osvěžujícím stylem), výrazných momentů a dechberoucích pasáží. Pasáž s červy se překvapivě povedlo natočit tak, aby nebyla vyloženě bídná a je skutečně dost povedená. Lynch zde navíc často sází i na vnitřní monology postav a většinu času tak vlastně kálí na klasickou zlatou techniku ´´Show, don't tell´´, protože Lynch zároveň pro tuto adaptaci Herbertovy knihy napsal scénář a dramaturgicky se mu ta Duna celkově tak trochu rozpadla pod rukama. Lynchova Duna se celou dobu bere strašně vážně, je ovšem strašně těžké brát vážně film, který celou dobu působí víceméně směšně. Lynch možná umí v Duně pracovat s dekoracemi, některými cool pasážemi a víceméně vedením herců, nedokázal ale zcela předvést hlavní kouzlo Duny. Nedokázal předvést specifičnost Duny, která tkví v tom, že jde skutečně o vyspělejší sci-fi podívanou s univerzálním přesahem. Duna tak i díky tomu do jisté míry působí chvílemi jako béčkový snímek (což je vzhledem k vysokému rozpočtu velmi smutný fakt), který se ale snaží být dílem áčkovým. Skutečně je tak Duna velmi zvláštně sešité dílo, které má pořád své specifické kouzlo a díky několika faktorům je velmi snadno zapomenutelná.... zároveň ale prostě a jednoduše zaostává za očekáváními a právem je tak víceméně velmi početnou skupinou nenáviděná (a pak se zase najde velmi početná skupina, která má film z nějakého důvodu velmi ráda). Lynchovi se alespoň daří nějakou dobu budovat slušná atmosféra, hudba od skupiny Toto stojí za to a některé vizuální nápady či sekvence se Lynchovi opravdu podařilo uchopit s grácií. Zároveň ale skutečně natočil dílo, které Duně neskládá tu největší a nejideálnější poctu. Natočil velmi zvláštní kombinaci snahy o realizaci velkého blockbusteru, která je křížena s filmařským uchopením nezávislého režiséra s velmi specifickým stylem a především jde o kombinaci, která se spojila u velmi těžko zpracovatelné adaptace. V některých pasážích by si Duna rozhodně zasloužila zkrátit, některé pasáže či motivy zase více prokreslit a prodloužit. Jedno je jisté- Duna Davida Lynche není ideální adaptace. Ale je to vlastně špatný film? Vyloženě ne. Je to skutečně pouze jen špatná adaptace, která je navíc obětí velmi pochybného zvolení tvůrce, kterému tahle látka skutečně souzena nebyla. Lynch se za svojí Dunu nemusí vyloženě stydět, zároveň ale skutečně musí uznat, že se jeho Duna dvakrát vyloženě nepovedla. Lynchova Duna má několik velmi fajn aspektů, zároveň ale též několik velmi bídných. Jedno je zcela jisté určitě- Villeneuve nám (snad konečně) příští rok dodá rozhodně lepší film. Těžko říct jak o moc, něco mi ale říká, že se mu Dunu podaří vystihnout lépe. A i kdyby ne..... minimálně vizuálně si už u nové Duny skutečně nebude na co stěžovat a myslím, že vzpomínky na ní budou následně o mnoho přívětivější než právě ty na Lynchovu Dunu....

Roger Moore se jako James Bond představil v roce 1973 a jeho druhá bondovka ho čekala již o rok později v roce 1974. Krom Rogera Moorea se vrátil i režisér Guy Hamilton, který se zde definitivně rozloučil s režírováním veškerých bondovek a bohužel platí, že se Hamilton v kdovíjak vrcholné formě nepřevedl a natočil jednu z nejslabších bondovek. Velká škoda pro člověka, který v roce 1964 u Goldfingera Bondovi vtiskl tu správnou energii a udělal z něj tu legendární akční sérii, kterou milujeme dodnes. Ale bohužel není každého dne posvícení. Pro Hamiltona šlo po Goldfingerovi, Diamanty jsou věčné a Žít a nechat zemřít o čtvrtou bondovku, jejíchž víceméně průměrné kvality zamrzí i díky tomu, že si zde hlavního záporáka nezahrál nikdo jiný než Christopher Lee. Britská herecká legenda, která je i po své smrti jednou z nejikoničtějších tváří britského filmu a především Lee vždy uměl záporáky jako třeba Drákula, Saruman nebo Dooku ze Star Wars. Jeho záporák Francesco Scaramanga poté i díky charizmatu samotného Christophera Lee patří mezi nejvýraznější bondovské padouchy, jeho samotný potenciál je ale bohužel velmi zahozený a nepomůže tomu ani fakt, že má Leeho záporák zlatou bouchačku. 9. bondovka nemá problém s funkčnosti akčních sekvencí ani se svou výpravou. Naopak její výprava je překrásná a ostrov samotného Scaramangy je rozhodně prostředím, které by obstálo na zajímavý thriller. Osobně mám ale pocit, že samotný Scaramanga do celého světa Jamese Bonda úplně nezapadá a to i přesto, že jeho motivace nejsou zdaleka tak rozdílné jako u většiny padouchů. I jemu tu přece jen pořád jde o ovládnutí světa a má tu svého specifického poskoka (tentokráte Nick Nack v podání ikonického Hervé Villenchainzeho), přece jen mi ale přišla samotná myšlenka, že je Scaramanga v podstatě žoldákem, který rád loví nejlepší zabijáky světa jako dost dobrá motivace, která by navíc fungovala jako solidní zkouška pro Jamese Bonda, který by tak mohl dokázat, že není nejlepším zabijákem MI6 jen tak pro nic za nic. Fakt, že je zde ale Scaramanga pasován právě do pozice klasického padoucha, který má megalomanské plány tak trochu ruší tu civilnější a komornější podobu, kterou tahle Bondovka mohla velmi snadno mít. Scaramanga přesto zůstává jedním z nejzajímavějších bondovských záporáků, jeho potenciál byl ale rozhodně tímto způsobem tak trochu zabit a udělal z něj v podstatě následníka všech těch Goldfingerů a Blofeldů byla tak trochu chyba. Přeplácanost je velkým problém téhle bondovky. Je tu žoldák, který má zlatou zbraň, sadistický trpaslík, dělo na sluneční energii a některé další faktory. Je pak jedno, že je akční stránka opět na vysoké úrovní, cestování po lokacích jako Macau vypadá pěkně a Moore se v téhle roli zabydluje čím dál lépe. Ta bondovka je v jistých ohledech nevyvážená a je to skutečně škoda. Ian Fleming by možná na svého bratrance Christophera Leeho byl pyšný, 9. bondovka ale jinak postrádá ducha těch nejlepších bondovek a působí jako takový slabší bratříček. Do jisté míry právě i díky tomu, že je skutečně přeplácaný a soustředění jenom a pouze na konflikt dvou dravců-Bond/Scaramanga- by filmu jednoznačně prospělo. Lee by to se svým charizmatem utáhl a jistě by si zasloužil víc prostoru, bohužel to ale nedopadlo takto. Bondigrl Britt Ekland není špatná, Hervé Villenchaize je tam možná tak trochu na víc a alespoň Q tu má po dlouhé době nějakou pamětihodnou scénu. Po solidním startu v podobě Žít a nechat zemřít ovšem tohle nebyla úplně ideální ukázka toho, že éra bondovek s Moorem bude skutečně stát za to. Ještě štěstí, že se následně začalo blýskat na ty lepší časy.......

To, že čínští filmaři umí točit skutečně velkolepě a dokážou natočit velké blockbustery, které jsou následně schopné konkurovat i americké produkci je již delší dobu známá věc. Dokázal to například Wolf Warrior 2 (který této sérii po průměrném prvním filmu napravil čest), Monster Hunt 1-2, Mermaid nebo Journey to the West 1-2. Osobně jsem ještě pár let nazpátek doslova čínské kinematografii propadl a následně jsem čínskou produkci úplně zapomněl nakoukávat (do jisté míry za to může i fakt, že jsem nenašel pořádné zdroje, kde čínské filmy sledovat). Náhle jsem ale na internetu objevil snímek The Eight Hundred a pochopil jsem, že zapomenout na bravurnost čínské produkce byl velký omyl. Čínská produkce sice totiž není dokonalá a stejně jako na každém trhu je možnost, že narazíte na průměrnost nebo vyložený shit, stejně tak ale i na kvalitní kusy a někdy dokonce pecky. Jako například právě The Eight Hundred. The Eight Hundred je zcela prvním čínským filmem, který byl točený kompletně ve formátu IMAX a pojednává o zásadním konfliktu, který je důležitou součástí čínské historie a přitom nejde o tak světově proslulý konflikt jako byla třeba Bitva o Normandii nebo Obléhání Dunkerque a přesto se povedlo natočit jeden z nejintenzivnějších válečných snímků uplynulých let, který se svou kvalitou vyrovná snímkům jako Zachraňte vojína Ryana, Dunkerk nebo 1917. Bez pardonu. The Eight Hundred je jednoduše intenzivní válečná řežba, která má parádní epické sekvence, velmi dobré herce, intenzivní emocionální náboj a je vyloženě strhující. Režisér Hu Guan natočil monumentální válečnou pecku, která patří mezi vrcholy čínské kinematografie posledních let a je až překvapivé jak se v některých motivech podobá Dunkerku Chistophera Nolana, kde se opět pracuje především s motivy statečnosti a snahou o přežití. A zároveň je to díky ratingu R neskutečně brutální, efekty jsou dokonalé a trikové sekvence tak skutečně působí realisticky a skutečně parádně se tu pracuje i se svými protagonisty. Je to vizuálně vypiplané a zároveň to celé skutečně není utržené ze řetězu a funguje jako realistický příběh. Tvůrci se snažili pojmout tento válečný konflikt co nejrealističtěji a zároveň je překvapivě tento film skutečně přístupný i lidem, kteří kroutí hlavou nad čínskou ideologií a není vyloženě patriotický i přesto, že se jí přece jen v jisté formě dočkáme. Právě ta bude pravděpodobně velkou překážkou pro všechny, kteří váhají nad viděním tohohle filmu, přesto je ale tenhle svět dle mého názoru přístupný i evropským divákům. Dá se možná polemizovat nad tím, že Guan celou dobu bere větší důraz spíše na ty akční sekvence a nějaká práce s postavami jde chvílemi na druhou kolej. Přece jen to ale není zásadní problém a především beru za úspěch fakt, že jsem s hrdiny soucítil a bál jsem se o ně. Nebyla to pro mě už jenom banda random čínských vojáků, postavy jako Lao Hulu, Duan Wu nebo Lao Suanpan se stali mými favority a přál jsem jim co nejlepší konec, který přežijí s co nejmenšími ztrátami. Funguje to silně i právě díky tomu, že se máte pocit, že jste součástí té válečné řežby a další kulka dost možná trefí vás. Jsou tam parádní dech beroucí akční sekvence, které diváka prostě ponoří a tohle je zcela určitě válečný klenot, který se v následujících letech vyplatí uchovat a cpát ho co nejvíce lidem, aby se dočkal uznání i mimo Čínu. O Číně si můžete myslet cokoliv, fakt, že z ní pochází jeden z nejlepších filmů roku ale nezapřete. Díky formátu IMAX to vypadá velkolepě, zároveň to ale bravurně pracuje s postavami, emocemi, vizuálem a jednoduše parádním soundtrackem Andrewa Kawczynskiho. Vysoké kvality The Eight Hundred dokazují jediné- Nebojte se podívat na nějaký film jenom kvůli tomu, že je například právě z Číny. Zcela zbytečně byste totiž skutečně mohli přijít o výživné filmové pecky, kterou je například právě The Eight Hundred......

Jen málokterý hollywoodský herec si prošel tak zajímavou kariérou jako Clint Eastwood. Ten se pomalu z hvězdy westernové trilogie režiséra Sergia Leoneho vypracoval v akční hvězdu například v sérii Drsný Harry a navíc časem skutečně dokázal, že je schopným hercem charakterních rolí. Především se ale Clint Eastwood později stal i režisérem, který má na kontě i oscarové snímky jako Nesmiřitelní nebo právě Million Dollar Baby, které patří mezi nejpamětihodnější boxerské snímky 21. století a to především i proto, že v rámci boxerských filmů funguje tak trochu jinak. Zatímco takový Rocky pojednává o chudém italském boxerovi, který náhodou ke štěstí přijde a z Rockyho se v jeho finále definitivně víceméně stává taková pohádka pro odrostlejší, Million Dollar Baby je na tom jinak. Ano, celou dobu máte pocit, že vám před očima probíhá další ukázka ideálního naplnění amerického snu a především typická ukázka toho, že se dva lidé, kteří jsou rozdílní chováním i obsahem rozkroku navzájem začnou respektovat, společně dotáhnou velkých věcí a uvědomí si, že jim na sobě navzájem skutečně záleží. A je do jisté míry pravda, háček ovšem tkví v tom, že ve třetí třetině se pravidla hry otočí o 180% a je vám jasné, že tohle další Rocky rozhodně nebude. Clint Eastwood scénář Paula Haggise, který byl adaptován z povídky F. X. Tollea zpracoval v dech beroucí audiovizuální formě, kde každá rána v ringu působí naprosto uvěřitelně působivě a Hilary Swank překvapivě skutečně dokáže ve finále působit jako regulérní mlátička. Jenomže samotné zasazení do prostředí boxerských zápasů je ve finále víceméně skutečně jen kulisou, které by šlo nahradit mnoha způsoby. Tenhle film ve finále není zase tak primárně o boxu, i přesto, že jeho postavy boxem žijí a velmi často šíří boxerská témata na běžícím páse. Million Dollar Baby je spíše filmem o chybách minulosti, pýše, která předchází pádu a snaze o vykoupení. V samotné závěrečné fázi se hodně klade důraz na pět fází smutku, které jsou následně zakončeny skutečnou depresivní tečkou, která vás jen utvrdí v tom, že pohádkový happy end vás na konci výjimečně skutečně jen tak nečeká. Clinta Eastwooda čím dál tím více jeho dalším filmem beru jako režiséra, který nemá vyložené režisérské trademarky a jeho filmy byste ve většině případech těžko definovali jeho režií, Eastwood ale opět dokázal, že dokáže silný scénář zpracovat v silné audiovizuální formě a právě díky faktu, že Eastwood většinou tyhle formy mění následně nehrozí, že by Eastwood neustále opakoval sám sebe. Jsou jistí režiséři, jejichž styl se nemění a přesto působí klidně i po 10 filmech pořád svěže, Eastwood si ale jeden styl za svou dlouhou režijní kariéru skutečně spíše nedrží a Million Dollar Baby byste tak s jeho ostatními filmy srovnávali víceméně těžce. Ale vůbec to není špatně. Million Dollar Baby dokáže skvěle vystavět své charaktery a jejich dilema. Stárnoucí trenér, který se pořád nevzdal snu, že vycvičí šampióna, jeho kamarád uklízeč, který kvůli boxu přišel o oko a pochopil, že box má skutečně hodně negativní stránky a žena, která by se ráda v boxu stala vrcholovou zápasnicí. Každá z těchto postav vniká box jinak a ve vzájemném kontrastu je postupné proplouvání napříč dějovou linkou neskutečně zajímavé a skutečně funkční. Clint Eastwood, Hilary Swank a Morgan Freeman jsou v hlavních rolích naprosto úžasní a Swank i Freeman si právem došli za své výkony pro Oscara (Eastwood zase aspoň dostal již svého druhého Oscara za režii). Mají tak trochu štěstí v tom, že díky samotnému silnému scénáři je skutečně co hrát (Eastwood má problémy s odloučenou dcerou, Swank zase naopak s její buranskou rodinou), přesto ale právě oni vytěžili z hlavních rolí tolik a ideálnější casting prostě vzniknout nemohl. Tom Stern vytvořil celkem působivé vizuální momenty, které těží z velmi zajímavého barevného kontrastu, samotný Eastwood složil soundtrack, který ladí k filmu a především skutečně platí, že jde o film, který jde velmi těžce odhadnout. Od začátku je jasné, že nás nečeká klasická pohádková variace ve stylu ´´ postavy, které to měli těžké to začnou mít najednou strašně lehké a dosáhnou velikého úspěchu bez větších obtíží´, přesto se ale skutečně těžce dá odhadnout kam až daleko to zajde. A skutečně to ve finále způsobí depresivní závěr, který korunuje jak je tento film velmi obtížné přečíst. Dramaturgicky to možná přece jen chvílemi začne drhnout a i přes to jak emocionální ten závěr je, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to šlo přece jen vytěžit ještě trochu víc a to především tak, aby si i Eastwood mohl alespoň jednou dojít pro Oscara za herectví. Ale jinak se na tenhle film nadává fakt těžko, což dokazuje i fakt, že se na něj dá koukat ještě několikrát po prvním zhlédnutí. Eastwood ještě působivější podívanou natočil například o 4 roky později s Gran Torino, Million Dollar Baby je ale zcela svěžím dílem, které dokázalo, že má Eastwood i na stará kolena hodně energie (už v době natáčení MDB mu 74 let) a vzhledem k tomu, že se do důchodu jen tak nechystá stojí za to doufat, že i v dalších letech bude točit nevídané komorní filmové podívané, které jsou ale i přes svou komornost vypravěčsky velkolepé a emocionálně působivé. Přesně jako Million Dollar Baby......

Liam Neeson se z herce charakterních rolí stal čím dál tím více takový nepravděpodobný akční hrdina, který se po účasti v Star Wars: Epizodě I, Batman začíná a Královstvím nebeské objevil v hlavní roli akčňáku 96 hodin a dokázal, že mu akční poloha sedí překvapivě lépe než by čekal. Neeson se tak skutečně dočkal účasti ve velmi povedených akčních thrillerech jako 96 hodin či Non-Stop, podobně jako většina akčních protagonistů se ale časem stal víceméně obětí nevýrazných a tuctových žánrovek jako například Noční běžec nebo Cizinec ve vlaku. I přesto, že Neesonovi táhne na 70 (v červnu mu bude 69 let!) ho ale očividně akčňáky nepřestali bavit a tudíž se tak tento rok dočkáváme dalšího filmu. Patří Pro balík prachů AKA Honest Thief do té výraznější části akčních snímků s Neesonem v hlavní roli nebo se opět ve finále natočilo něco zcela nevýrazného a zaměnitelného? Dle mého názoru bohužel platí to druhé. Neesonovi ta akční póza přece jen pořád sedí, spoluscenárista a režisér Mark Williams má občas přece jen pár velmi zajímavých nápadů, díky kterým celá akce není vyloženě nezajímavá a ten pokus o to udělat takový civilnější snímek, který se v podstatě snaží o to, abychom nahlédli do duše tohoto zloděje, který se snaží žít nový život působí na první pohled víceméně svěže. Jenomže to samotné pořád nestačí, protože ta snaha být zároveň akční film, zároveň psychologická sonda a též romantické drama tak trochu nefunguje a za následek to má to, že je akce ve finále víceméně fakt málo, do té psychologické hloubky se zase tak moc též nejde a romance mezi Liamem Neesonem a jeho hereckou parťačkou Kate Walsh též kdovíjak za moc nestojí. Tenhle akčňák má celkově štěstí ve svém castingu, protože krom Liama Neesona je tu víceméně fajn Kate Walsh, velmi fajn Robert Patrick (dobře, je to jen cameo, ale T-1000 v akci potěší vždy!), oukey Jeffrey Donovan nebo též dostatečně herecky zajímavá dvojice Jai Courtney a Anthony Ramos. Díky tomuhle castingu je tenhle akčňák dostatečně působivý a i když samotný scénář, který Williams sepsal s Stevem Allrichem není kdovíjak super, minimálně ty herci jsou skutečně fajn a Neeson tak nemusí celý film tahat na svých bedrech. Je tu jedna dost povedená automobilová honička, když se přece jen Liam Neeson alespoň částečně vydá směrem brutálního likvidování, tak to je dostatečné zábavné. Zásadní problém je ale především v tom, že kdo čeká tradiční akčňák, kde bude Liam Neeson kosit desítky nepřátel podobně jako právě v 96 hodinách bude jednoznačně zklamán. Pro balík prachů je totiž pořád především ´´ komorním´´ dramatem, které má jenom pár akčních momentů, které navíc byli dodané do filmu pravděpodobně proto, aby se do ukázek mohli přidat nějaké ty akční pasáže, které by do kina nalákali fanoušky akčních filmů. V kině/na internetu tak dost možná na filmového diváka čeká menší podvod a bude jenom na divákovi jak na tento fakt přistoupí. Sám si stojím za tím, že Pro balík prachů není vyrovnaný v žádné své rovině, přesto jsem si ale Neesonovo neumírající charizma, některé přece jen zajímavé momenty a především tu akční honičku užil. A proto nemám problém dát palec nahoru a uznat, že jsem za tenhle rok viděl hodně horších filmů. Pro balík prachů není pecka, dost dobrá akční zábava nebo velmi fajn jízda. Je to jen oukey záležitost, která klouže po kluzkém povrchu a není si jistá, kdy zařadit zpátečku a jenom díky faktu, že samotné řemeslné zpracování působí pořád o hodně líp než Straight to DVD shity s Brucem Willisem nebo Stevenem Seagalem v hlavníchr olích a v samotném základu tam dost možná skutečně je o poznání lepší film, který by jen potřeboval lépe vyvážit a dost možná ho zbavit nálepky akčního filmu. Problém není v tom, že by Neeson na kraji sedmdesátky už nebyl schopný působit uvěřitelně jako akční hrdina. Problém je v tom, že má očividně problém vlézt do sázky na jistotu, kterou Pro balík prachů jednoznačně nepředstavuje. Ale furt vyloženě neurazí, přesto je ovšem ze všech Neesonových akčňáků z posledních let přece jen tak trochu nejméně pamětihodný.....