filmfanouch

Režisér a scenárista Joe Carnahan se v Hollywoodu stal známým jménem díky filmové předělávce seriálu A-Team, akčňáku s Liamem Neesonem v hlavní roli Mezi vlky nebo akční komedii Šofér s Patrickem Wilsonem v hlavní roli. Carnahan se stal velmi známým jménem v oblasti realizace akčních filmů, šanci na nějaký větší hollywoodský úspěch mu ale zhatil fakt, že si moc nenechá kecat do své práce. Carnahan se tak za ty roky v Hollywoodu motal kolem vlastní trilogie Daredevil (ještě předtím než se práva vrátili k Marvel Studios), videoherní adaptace Uncharted nebo Mizerů 3, kvůli své snaze si především obhájit svou vizi bez větších kompropisů ale většinou šance na nějaký ten větší projekt, který by tomuto bezpochyby zajímavému tvůrci udělal trochu větší jméno nikdy nedošlo. Carnahan si tak očividně bude muset vystačit se svými menšími projekty jako již delší dobu plánovaný Boss Level. Carnahan si tak musel vystačit s menším rozpočtem, více než slušným obsazením (Frank Grillo je sympaťák, Mel Gibson vždycky potěší, Naomi Watts je pořád fajn, Michelle Yeoh je těžce nedoceněná) a především svým scénářem, vlohami pro akční řemeslo a faktem aby film i přes svůj malý rozpočet působil jako solidní akční řemeslo. A jak se to ve tedy ve finále povedlo? Těžká otázka! Základní problém Boss Levelu je v jeho velmi nezajímavém a někdy vyloženě ošklivém vizuálu. Ten film má vyloženě vybledlé barvy, nezajímavou kameru a vypadá vyloženě lacině. Možná je i právě zde problém s tím, že si Carnahan musel vystačit s menší částkou, přece jen ale zamrzí když mi většina záběrů evokovala v lepším případě začínající práci amatérského filmaře a v horším případě ty filmy, které se natáčeli v Bulharsku, jdou rovnou na DVD a v hlavní roli tam hraje Steven Seagal. A tenhle fakt výslednému dojmu z Boss Level shazuje skutečně hodně. Nicméně má Boss Level neskutečné srdíčko a Carnahan naservíroval zajímavý akční film, který má velmi zajímavé nápady, skutečně zábavné pasáže, celkem slušné dialogy/hlášky a především jde skutečně o film jenž je má srdíčko na správném místě. Tak trochu. Boss Level je béčko. Ale je to béčko v tom lepším slova smyslu. Carnahan zde víceméně pracuje s videoherní estetikou a a námět spočívající ve využití časové smyčky využívá velmi zajímavým způsobem. Frank Grillo je navíc skutečně sympaťák a tohohle čím dál tím více smrtí proškoleného zabijáka mu budete věřit naprosto. Jeho protagonista Roy Pulver má navíc uvěřitelnou motivaci a jeho vztah s jeho rodinou je dostatečně dobře vykreslen. Boss Level mě upřímně dost bavil do nějaké první poloviny, poté přišlo menší vystřízlivění a uvědomění si, že i když koukám na něco velmi nevšedního tak to rozhodně neznamená, že koukám na kdovíjakou filmařskou špičku. Též některé zvraty na mě nefungovali a přistihl jsem se, že jsem především jeden zásadní očekával hodně dopředu než na něj došlo. Mel Gibson je tu fajn a tuhle roli si dle mého pohledu na věc dost užil, není ho tu ale tolik co byste čekali a je to škoda. Jeho Clive Ventor mě totiž bavil a strašně moc bych si přál kdyby nám dal film větší šanci ho poznat nebo ho snad i více prokreslit. A to samé ve finále bohužel platí i o postavách Naomi Watts a Michelle Yeoh, díky faktu, že je tu ale skutečně sympatický a povedený protagonista to ale zase tak moc nevadí. Zároveň mi přišlo, že se Carnahan (dost možná i kvůli rozpočtu) neutrhl ze řetězu tak moc jak mu to tenhle námět mohl umožnit, přesto si ale myslím, že je Boss Level dost nápaditý, zábavný a skutečně Carnahanovým filmařským srdíčkem prolezlý zážitek. První půlka je rozhodně lepší a ani finále není kdovíjak uspokojivé, Carnahanův akčňák ale přesto určitě stojí za to vidět a nutno jenom doufat, že snad ještě někdy dostane příležitost ujmout se většího projektu, kde zároveň bude moc obhájit svou vizi. Mám pocit, že s větším rozpočtem, hezčím vizuálem, ještě tak trochu lepším scénářem (Carnahanovi pomáhali bratři Eddie a Chris Boreyovi, jak moc velký jejich vklad byl se přesně neví) a větším využitím faktoru ohledně časové smyčky jsme mohli mluvit o jednom z nejlepších akčňáků roku. Takhle se dá mluvit jenom o dosti fajn podívané, která dokázala, že je Frank Grillo sympaťák, jenž by si zasloužil větší herecké příležitosti a Carnahan v sobě ty vlohy pro akční film skutečně má. Ale pořád z toho mohlo vylézt něco pamětihodnějšího a víc než jen ta výsledná oukey záležitost......

Ron Howard je člověk, který nepřetržitě pracuje ve filmovém průmyslu už od svých 2 let a filmový průmysl je tak už 64 let jeho stálým zaměstnáním. Z celkem úspěšného dětského/mladého herce se Howard později vypracoval na režiséra, který jako režisér stojí za filmy jako Apollo 13, Výkupné, Grinch, Čistá duše, Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni, Rivalové, Inferno nebo Solo: Star Wars Story. Právě za Čistou duši jinak Howard obdržel Oscara za nejlepší režii a velmi pravděpodobně Howard tak nějak očekával, že jeho novinka Hillbilly Elegy ( v překladu Americká elegie) vznikající podle stejnojmenného úspěšného románu velmi pravděpodobně na nějaké ty Oscary také zaútočí. Jenomže to tento film možná nebude mít snadné. Knižní předloha je memoár J. D. Vance, který knihu sepsal dle vlastních zážitků ze svého dětství a příběhu jeho rodiny. Vance se ve svém životě musel poprat s faktem, že mu v životě chyběla otcovská figura, jeho matka byla závislá na heroinu a se sestrou je tak vychovali prarodiče. Samotný román tehdy zažil obrovský boom možná i proto, že se dotkl následků, které by Trumpova vláda mohla na na chudé obyvatelé Ameriky mít ještě v době, kdy mezi sebou bojovali Trump a Clintonová. Proto název knihy/filmové adaptace používá slovo hilbilly, což je v podstatě synonymum pro slovo redneck/vidlák. Vanceova kniha se stala bestsellerem a dočkala se nadšených ohlasů, přesto se též objevili hlasy, které si stáli za tím, že Vance není autentickým představitelem bílé pracující třídy a proto se memoár těchto tématik dotknout neměl. Pořád šlo ale o hit, který se tak dle očekávání musel dočkat filmové adaptace, konkrétně exkluzivně pro Netflix, v režii právě Howarda a s Amy Adams, Glenn Close či Haley Bennett v hlavních rolích. A dopadlo to velmi bolestivě. Tak moc, že má Ron Howard na kontě čerstvě svůj nejhorší film! Vanceův memoár je upřímně něco co bych si rád přečetl a věřím, že díky v podstatě neomezeným možnostem, které knižní vyprávění umožňuje to prodávání těžkého života těžce pracující bílé třídy a psychologizace postav o poznání lépe. Scénáře se ovšem ujmula Vanessa Taylor (nominace na Oscara za scénář k Tváři vody!) a dle mnohých ducha předlohy, kde se skutečně krom rodinných nezmarů řeší i těžká americká třída tak trochu pohřbila a věnuje se čistě jenom příběhu J. D. a jeho rodiny. Nerad to říkám, ale Americká elegie skutečně působí jako ten typ filmu, který je natočen tak, aby ty Oscarové nominace dostal. A přijde mi, že fakt, že Netflix na tvůrce netlačí a dávám jim svou ruku se v tomhle případě neproměnil v nejlepší výsledek. Nikdo totiž očividně nepřišel a neřekl aby ten film udělali dramaturgicky pevnější, aby tato scéna šla pryč nebo aby tenhle moment prodali líp. Skutečně to působí jako když se budete bát nějakému tvůrci říct, že něco dělá špatně jenom kvůli tomu, že má doma náhodou Oscara. A ve finále tak Americká elegie díky tomu dopadla tak jak dopadla. Ve finále je jedno, zda si Howard sehnal parádní obsazení, některé dialogy skutečně mají tu pravou emocionální váhu nebo vypadá vizuálně velmi pěkně. Vevnitř je totiž bohužel strašně prázdný film a sebelepší pozlátko mu v tomhle ohledu prostě pomoct nemůže. Vanceův román dle odezev představuje něco neobvyklého a výjimečného a proto zamrzí, že je filmová předělávka tak tuctová a předvádí na první a následně i druhý pohled v podstatě klasické rodinné drama, které jsme viděli tolikrát předtím. Je to možná též úkaz toho, že tuhle knihu, která je dle všeho skutečně plná spíše myšlenek nešlo plně připravit a vzhledem k faktu, že jsem knihu skutečně nečetl je též možné, že filmová adaptace není tak úplně věrná (tenhle fakt se mi bohužel dohledat nepodařilo). Nevím tak ani bohužel zda je použití Terminátora též převzato z knihy nebo jde čistě o filmařský nápad- Pokud jde ovšem o filmařský nápad, je to naprostá ukázka toho, proč tenhle film spěje k záhubě a dialog o tom, že se lidé dělí na hodné, zlé a neutrální terminátory je bohužel tak směšný, že vůbec nedá brát vážně a ještě více shazuje vážnost se kterou se tento film prezentuje. Amy Adams je úžasná! Tu ženu závislou na heroinu jí skutečně uvěříte a v té roli je tak přesvědčivá, že zrovna v tomhle případě by mi oscarová nominace mimo nepřišla. O to více jsem zklamán z Glenn Close, jejíž role bohužel není zase tak zajímavá jak se dalo z ukázek čekat a především se její postava začne víceméně točit v kruhu a její neustále nadávání a řvaní se okouká hodně rychle. Haley Bennett zase předvádí, že je sympatická a tak trochu nedoceněná herečka a Gabriel Basso je jako J. B. fajn. Problém je v tom, že samotná postava J. B. zde není představena jako nejzajímavější protagonista a především je scénář Taylor tak chabý, že vás žádná ta postava nezaujme. Nesoucítíte s nimi, nejsou dobře napsané a ve finále ani skutečně zajímavé. A především Americká elegie skutečně není komentářem nějaké sociální skupiny. Jisté motivy zde nalézt jde, film se ale v tomhle ohledu soustředí spíše na nezajímavý a ve finále i tak trochu přetažený příběh. Potěší ty parádní herci, snaha o to aby si byli herci se svými reálnými protějšky co nejvíce podobní a fakt, že to pořád vypadá vizuálně strašně hezky. Ale je to skutečně jenom krása na první pohled, která se po detailnějším pohledu rozplyne. Chcete největší důkaz na závěr? Hans Zimmer (společně s Davidem Flemingem) stvořil soundtrack! A když vás u filmu nechytí ani hudba Hanse Zimmera tak je něco definitivně špatně! Stereotypní, tuctové, nezajímavé, pocitově nepůsobivé, vážné momenty ve finále občas působí skutečně směšně..... na Americkou elegii by se dalo nadávat z opravdu hodně směrů. Kameramanka Maryse Alberti si s vizuální stránkou skutečně vyhrála, Howardův cit pro vyprávění a řemeslnou stránku je pořád znát a Amy Adams je tam fakt hodně dobrá. Jenomže těch záporů je prostě tolik, že tohle nemůže uspokojit ani fanouška těch klasických filmů co se snaží vypadat, že by měli za pár měsíců útočit na Oscara a pak jsou jenom rádi, že neposbírají Zlaté maliny. Takového dna Americká elegie pořád nedosáhla, přesto je ale ukázkou toho, že se i oscarový tesař někdy utne. A že i mistrovi by se někdy mělo říct, aby si svá rozhodnutí trochu rozmyslel. Nad Howardem lámat hůl nebudu, svůj zatím nejhorší film ale natočil určitě. Dle filmů jako Apollo 13, Čistá duše nebo Rivalové ale přitom je on ideální volba na tyhle reálné příběhy a byl mi v tomhle ohledu vzorem, kdy jsem jeho postupy doslova zbožňoval. Nemůžu pochopit, kde se stala chyba!

Gerald Butler je pro mně jeden z těch Hollywoodských sympaťáků, kterému bych možná přál po 300: Bitva u Thermopyl tak trochu lepší kariéru s tak trochu lepšími filmy. Přesto má ale Butler většinou štěstí minimálně na fajn odpočinkové akční filmy, které jsou v lepším případě vlastně hodně fajn a v tom horším většinou skutečně jenom oukey. A po Pádu anděla si Butler očividně sednul s režisérem Ric Romanem Waughem, protože by se Waugh měl ujmout i režie Pádu 4, s Butlerem chystají akčňák Kandahar a ještě letos vyšel jejich film Greenland. Greenland: Poslední úkryt představuje velmi zvláštní ukázku katastrofického filmu. Jeho rozpočet nebyl největší (35 milionů dolarů) a podepsalo se to na faktu, že těch scén sázejících na digitální destrukci ve finále není tolik jako byste od filmu dle traileru čekali. Jenomže zrovna tohle není případ akčního filmu, který by měl silnou ruku v jeho velkolepých scénách. Překvapí má totiž Greenland velmi dobrý scénář. Waugh scénář sepsal společně s Chrisem Sparlingem a velmi dobře se jim překvapivě povedlo představit sympatickou rodinu, které fandíte aby konec světa přežila a ve finále se též překvapivě podaří prodat všechny momenty, které by měli být vážné a emotivní. A to je prostě nečekaně fajn. Butler o své charizma nepřišel a zrovna zde musí jít jeho akční poloha tak trochu do ústraní, čímž dokáže předvést, že v něm skutečně něco je. Morena Baccarin je též velmi slušnou castingovou trefou, dětský herec Roger Dale Floyd není herecké poleno a Scott Glen tu zase dostává pořádnou roli i když ho není tolik. I díky hercům ty scény sázející na emoční stránku fungují a především potěší, že zde Butler není za vyloženého spasitele vědce. Jde skutečně jenom o snahu jedné rodiny tuhle katastrofu přežít, což ve finále pomáhá i víceméně uvěřitelné předváděčce toho jak pravděpodobně by něco takového fungovalo. Když na tu destrukci dojde tak ve finále nevypadá bohužel nejlíp. Atmosféru z toho, že rodina může v destruktivních sekvencích zmizet z povrchu zemského se vyvolat nedaří. Zároveň je někdy té civilnější polohy možná až příliš, zvláště kvůli tomu, že ten scénář zase tak silný o sobě není. Především má ale Greenland v jedné věci- Velmi rychle se na něj zapomene! Vyloženě nepředvádí zapamatovatelný moment nebo až tak přesahový nápad, kvůli kterému byste si na Greenland měli vzpomenout na konci roku při vybírání nejzajímavějších zážitků roku. Je to ve finále prostě a jednoduše pouze fajn béčko, které vás asi při náhodném přepnutí na AXN ani podruhé vyloženě neurazí..... ale zase nebude moc důvodů, proč nepřepnout jinam. Po Pádu anděla prostě Butler a Waugh společně natočili další neurážející béčko, co může být rádo za dobré herce, dobrý scénář a prodání některých zásadních momentů. Zároveň ale tak trochu urazí akčními scénami a faktem, že z toho všeho možná fakt šlo vymlátit něco víc. Pomohl by mu filmu původně plánovaný Neill Blomkamp? Těžko říct, mohli jsme ovšem minimálně určitě dostat zajímavější film. Výsledný Greenland ale skutečně vyloženě neurazí......

ONE OF THE GREATEST!

Filmoví debutanti Gerald Nash a Christopher Renz dle svého scénáře zrežírovali jeden těžce uchopitelný hororový thriller, který si na paškál bere čím dál tím ožehavé téma rasismu. Antebellum je příběhem afroamerické ženy žijící v současnosti, která se objeví v době, kdy Americe vládli plantáže plné afroamerických otroků. V Antebellumu se tak protínají dva zcela odlišné světy, které jsou ale nadále ovlivněny rasovou nenávistí a dá se tak lze nalézt i komentář o tom, že i když od té doby díky Abrahamu Lincolnovi nebo Martinu Lutheru Kingovi došlo k razantním změnám, ideální to nadále není, což dokazuje například i letošní hnutí Black Lives Matter. Samotný koncept Antebellumu je tak velmi zajímavý a aktuální, o to více zamrzí jak tuctově nakonec film dopadne a jak se z toho tématu nedaří vyškrábat tolik jak by to šlo. Samotný koncept je ve finále vytěžen ve finální produkt, který je ve finále tak trochu bezduchý, emocionálně prázdný a víceméně též málo odvážný. Jde přesně o ten typ filmu, který si vybral strašně obtížné a těžce uchopitelné téma a ve finále z toho nedokázal vydolovat téměř nic. Antebellumu se nedá upřít povedený vizuál, slušně budovanou atmosféru a především povedené obsazení. Janelle Monáe je v hlavní roli velmi dobrá a doufám, že bude dostávat čím dál tím více zajímavějších rolí, Jena Malone si svou roli neskutečně užívá, Jack Huston je též povedeně typově obsazen a role parchanta mu neskutečně sedí a i zbytek castingu se povedl. Film zároveň dost dobře utíká a dramaturgicky vyloženě hluchá místa nemá. Závěrečný zvrat se navíc povedl a předvádí, že scenáristé přece jen v rukávu měli jedno eso. Jenomže ta pachuť z nevyužitého potenciálu zůstává i po tom závěru a především si cestu k tomu závěru musíte tak napůl protrpět tím neurážejícím, ale zároveň tak trochu toporným zbytkem. Bush a Renz se svým celovečerním debutem vyloženě neponížili a předvedli, že v nich možná něco je, Antebellum si ale ukousl příliš velké sousto a nedokázal přijít s dostatečně zajímavým kreativním výsledkem. Je to vyloženě tak trochu promarněná šance.........

Režisér a scenárista Aneesh Chaganty se před 2 roky zjevil s velmi výrazným debutem Pátrání. Thriller, který byl po celou dobu postavený na tom, že se jeho děj odehrává na monitoru Chaganty tehdy světu představil neskutečně fungující thriller, která byl neskutečně vynalézavý, napínavý a po filmařské stránce vyloženě bravurní. Poté co jsem Pátrání viděl jsem si řekl, že budu Chagantyho tvorbu sledovat a začal jsem se zvědavostí očekávat, co dalšího už svým debutem potencionálně zajímavý tvůrce předvede. Píše se rok 2020 a světlo světa spatřila Chagantyho novinka Run/V zajetí. Samotné natočení filmu sice proběhlo už na konci roku 2018, po dlouhých odkladech ale film definitivně dorazil na streamovací službu Hulu a musí se jednoduše a prostě říct, že je Chagantyho druhý snímek tak trochu zklamáním. Přesto všechno jde ale pořád o velmi slušné thrillerové řemeslo. Po velmi originálním a především velmi povedeném Pátrání je V zajetí tak trochu rutinnějším řemeslem, které má ale pořád očividně silné tvůrčí uchopení a především a má tento film velmi povedené tempo. Má dvě skvělý herečky v hlavních rolích, přičemž se debutující Kiera Allen předvede jako herecký talent, který se naprosto vyrovná osvědčené Sarah Paulson, které mimochodem tahle role velmi sedí a především mají obě hlavní herečky mezi sebou velmi bravurní chemii a velmi dobře k sobě sedí. Chaganty ovšem u svého druhého filmu tak trochu ztratil tak povedenou práci s napětím, už se mu tolik nedaří prodat emocionální momenty a především po originálním debutu nabídl film, který je tak trochu plný očekávaných klišé. V zajetí se nedá upřít povedená řemeslná stránka a v první půlce dokonce to budování napětí ještě relativně funguje. Hned v druhé polovině je ale pryč a vlastně většina toho zajímavého co se o V zajetí dalo říct v druhé polovině zmizí. A pak už nestačí dvě výborné herecké trefy, očividný tvůrčí talent a slušně budované napětí, které je ale rozplynuto v nevyužitý potenciál druhé půlky. V tomhle ohledu tak Chaganty trochu zaostal za očekáváními a se spoluscenáristou Sev Ohanianem (který s ním spolu napsal i právě Pátrání) nevytvořili ve finále ani kdovíjak zajímavý námět. V zajetí představuje zlatý hororový průměr, který určitě neurazí a má pořád své očividné kvality. Další Chagantyho film ale budu očekávat méně napjatěji, protože jde po jeho opravdu povedeném Pátrání skutečně vyloženě o zklamání. Pořád to není tragédie nebo vyložená rutinérská nuda, čekat se ovšem dalo něco výjimečnějšího. A to se bohužel nestalo.........

Třetí filmový SpongeBob má bohužel smůlu v jedné věci- Tvůrce téhle legendární oživlé houby Stephen Hillenburg zemřel 2 roky před premiérou třetího filmu na ALS a tudíž osud jeho legendární postavičky a jeho přátel zůstal v rukou někoho jiného. Režie třetího SpongeBoba se ujal Tim Hill, režisér prvního Alvina a Chipmunků či nedávné pohromy Děda, postrach rodiny, který společně s Jonathanem Aibelem a Glennem Bergerem (Kung Fu Panda 1-3, Monstra vs. Vetřelci) zároveň sepsal scénář. A právě ve faktu, že se na SpongeBobovi ve filmu 3 nepodílí samotný tvůrce dost možná vysvětluje ten pravý kámen úrazu. Totiž.... nerad bych hned na začátek řekl, že je SpongeBob ve filmu: Houba na útěku vyloženým průšvihem. Je to pořád neskutečně oukey animované řemeslo, jehož animace rozhodně nevypadá vyloženě ošklivě a očividně se musela s ní dát hodně práce. Háček je ovšem v tom, že zde se definitivně tyhle postavičky dočkávají 3D přerodu (v předchozím filmu s ním teprve lehce koketovali v samotném závěru). A skutečně platí, že 3D animace ve filmu není ošklivá a vizuálně nezajímavá. Jenomže už v tomhle ohledu SpongeBob ztrácí své kouzlo, které si svou specifickou animací budoval už od premiéry původního seriálu v roce 1999 a tahle animace se i přes svůj půvab rychle okouká, což prostě u té klasické SpongeBobovské animace jen tak nehrozilo. Jenomže to není začátek problému. Osobně se obávám, že fenomén a s ním mánie ohledně SpongeBoba dávno dosáhla svého vrcholu a podobně jako v případě Simpsononů jde už víceméně pouze o kopaní do mrtvoly. Přesvědčil jsem se o tom i díky zhlédnutí některých posledních epizod původního seriálu, které prostě postrádají údernost, zábavnost a celkově kouzelnost původních epizod. A to se dotklo i třetího filmového SpongeBoba, který prostě není tak třeštěně zábavným dobrodružstvím jako jeho dva předchůdci. Třetí filmový SpongeBob jako by vyloženě postrádal většinu těch trademarků, které máme s klasickým SpongeBobem spojené- Hlubší významy některých gagů, vyloženě očividnou tvůrčí hravost nebo jednoduše samotný divácký pocit toho, že vidíte něco neskutečně šíleného a přepáleného a přesto to funguje. I třetí SpongeBob se tentokrát snaží být též v některých ohledech přesahový a šířit jistá zásadní moudra, v tomhle případě se to ale prostě jen tak nedaří prodat. A je to jen další úkaz toho, že třikrát do stejné řeky prostě někdy fakt nevstoupíš. Někdy to přece jen začíná působit, že je kouzlo původního SpongeBoba zpátky, to kouzlo ale hned okamžitě následně zmizí a skutečně to vyloženě občas působí jako takový ten tuctový animák, který vás rozhodně neurazí a má pořád řemeslné kvality, přece jen si ale radši budete vzpomínat na předchozí dvě SpongeBobova filmová dobrodružství, kde to všechno fungovalo mnohokrát lépe a působivěji. Skutečně tu chybí nápaditost, přesah či nějaký reálně fungující emocionální dopad. A je to fakt smutné. I zde dochází ke kombinaci animace a reálného světa, tentokráte se tu místo Davida Hasselhoffa a Antonia Banderase setkáme nejen s Keanu Reevesem, ale i Danny Trejem a Snoop Doggem! Tam kde neočekávané zjevení Hasselhoffa tolik fungovalo a tam kde Banderas překvapivě do role padl tu tentokráte Keanu Reeves nejenom, že vyloženě nesedí, ale je ho tu až příliš. A když už se někde musí napsat, že je někde Keanu Reevese příliš moc tak je vám jasné, že je něco špatně! Problém by nebyl v samotném Reevesovi, který pořád platí za jednoho z nejsympatičtějších herců Hollywoodu, problém je v tom, že se jeho charakter do SpongeBoba ve filmu 3 jednoduše nehodí a především když se místo využití pro jedinou scénu z něj stává vyložený průvodce na dobrodružství SpongeBoba a Patricka. Je to vlastně dost deprimující. A o epizodce s Dannym Trejem, Snoop Doogem a zombíky snad vyloženě pomlčím. Třetí SpongeBob pořád funguje jako ideální zábava pro menší diváky, kteří se (z mé vlastní zkušenosti) velmi pravděpodobně budou u třetího SpongeBoba řechtat smíchy a brát ho jako pohádku roku. Jenomže třetí SpongeBob ve filmu už nefunguje jako zábava pro celou rodinu, která by měla univerzální přesah, ten nádech naprosto šíleně fungující zábavné taskařice, přidal na vyložené infantilitě a především to co vždycky dělalo SpongeBoba SpongeBobem. Animátoři se tu očividně vyřádili a pořád nejde o animovanou srágoru, SpongeBob ale u svého třetího filmového dobrodružství jednoduše přišel o svou duši. Jsem zklamán, vážně dost to bolí!

Původní seriál SpongeBob v kalhotách vznikl už v roce 1999 a v roce 2004 na něj navázal celovečerní film, který byl tehdy plánován jako definitivní tečka za celým příběhem živé houby a jeho přátel. Nickelodeon si ale nakonec vydupal pokračování seriálu a tak seriál běží dodnes (tento podzim došlo na již jeho 13. sérii) a v roce 2015 došlo již na druhý film SpongeBob ve filmu: Houba na suchu. A i přesto, že se oba tyto celovečerní SpongBobové od sebe zásadně liší, základní kostra spočívající v šíleně funkčních nápadech, bravurně vystavěných přehnaných (v dobrém slova smyslu) gagů a zároveň skutečně zábavném dobrodružství zůstává v podstatě stejná. Druhý filmový SpongeBob je prostě a jednoduše filmová šílenost, která je procpaná tolika šílenými nápady, které ale záhadným způsobem drží pohromadě. Na kombinaci původní animace (která je navíc v tomhle případě okořeněna tak trochou animace počítačové, ale o tom až později) a reálných kulis se u druhého filmu staví podstatně více, což má za následek fakt, že hlavního záporáka Hambivouse hraje Antonio Banderas. A do toho všeho SpongeBob 2 obsahuje úvod vystřižený jako z válečného filmu (odkazování a parodie jde tvůrcům v tomhle případě nadále náramně), post-apokalyptický svět, cestování v čase a delfína, který hlídá soudržnost vesmíru. A do toho všeho se tu v roce 2015 šilo už do tehdy populárních komiksů a SpongeBob a jeho přátelé se tak ve finále stanou superhrdiny, kteří by se dost možná vyrovnali i Avengers. Je ale vůbec možné, aby tohle všechno drželo pohromadě a zároveň to nefungovalo jako strašná blbina? Překvapivě skutečně ano! Druhý celovečerák naštěstí vznikl ve vrcholné tvůrčí formě, kdy jsme i druhého filmového SpongeBoba obdarováni neskutečnou dávkou v tomhle případě až skutečně šílených gagů, ale gagů tak šílených, že jsou prostě neskutečně zábavné. I druhý SpongeBob za mně dodnes splňuje představu pro ideální rodinnou podívanou, kdy se budou bavit mladší i starší diváci. Při vší té šílenosti se zároveň film opět snaží procpat poselství o síle přátelství, důvěře či týmové spolupráci a i v tomhle případě to překvapivě funguje! Pořád je to film ve kterém je Delfín, jenž umí střílet lasery z čela a ve kterém zpívají CGI rackové. Jenomže tahle šňůra šílených nápadů opravdu funguje a tvůrci jsou schopni mnohokrát překvapit a už tak nastavené měřítko šílenosti posunout ještě výš. A zároveň mají ve finále veškeré ty šílenosti reálně opodstatnění. I proto je Houbu na suchu velmi nevhodné odsoudit jako nefunkční mišmaš. Druhý filmový SpongeBob se v roce 2015 vydal tak trochu jinou cestou než jeho o 13 let starší předchůdce a přesto základní DNA zůstalo stejné a opět to skvěle fungovalo- Druhý film vznikl ve vrcholné formě a i když nedorazil vrcholný milník animované produkce, dorazil alespoň dost dobrý zábavný animák, který vznikl dost možná též ve vrcholné formě celého SpongeBob fenoménu. Jde o poslední SpongeBob film jehož premiéry se dožil jeho tvůrce Stephen Hillenburg a a své slavné hrdiny zde představil v tom nejlepším možném světle. Jedna z nejzábavnějších šíleností posledních let!

Animovaný seriál SpongeBob v kalhotách se stal už během své premiéry v roce 1999 fenoménem, který hodně těžil ze své specifické animace, vyloženou přepáleností některých gagů a vtipů (SpongeBob začal časem oslovovat i starší diváky, protože se tu často odkazovalo na kultovní snímky nebo měli vtípky jisté skryté významy, jenž pochopili právě jenom ti starší diváci) a především vyložené zábavnosti. V roce 2004 nicméně dostal tvůrce SpongeBoba Stephen Hillenburg šanci realizovat celovečerní SpongeBobův film, který skutečně vznikl a už tak povedené faktory, které fungovali v původním televizním seriálu v celovečerním kabátku ještě více vytěžil a předvedl jak správně se má dělat celovečerní navázání na původní seriál. Původní SpongeBob ve filmu v tomhle ohledu dokáže fungovat i na diváka, jenž by náhodou nikdy se seriálem zkušenosti neměl, dost možná ho ale může všechna ta vyložená přepálenost, metahumor a přepálené vizuální nápady tak trochu překvapit. Pro znalce původního seriálu jde ale o přetavení těch nejlepších motivů, které se stali pamětihodnými už v původním animovaném seriálu a předvádí veškeré ty vtipy, odkazy a vrcholnou ukázku kreativní animace dost možná v ještě lepším světle. Prvního filmového SpongeBoba jde (stejně jako vlastně i další dva filmy a původní seriál) snadno odsoudit jako jednoduchou blbost, přesto jde nejen o jeden z nejzábavnějších filmů počátku 21. století, ale zároveň má tahle animovaná řachanda kromě kreativních vizuálních a animačních nápadů také velmi zajímavě ukotvená témata z oblasti dospívání, vybudováni si respektu či přátelství. Na SpongeBoba ve filmu se tak dá skutečně dívat jenom jako sbírku těch nejšílenějších nápadů, kterou na první pohled drží pohromadě jenom nějaká tak trochu za vlasy přitažená zápletka a klasické putování za cílem. Jenomže přitom všem první filmový SpongeBob skutečně obstojí nejenom jako zábavné filmové dobrodružství, ale skutečně jako tak trochu dospělejší film než se na první pohled může zdát. V tomhle pohledu na prvního filmového SpongeBoba strašně pomůže když si film pustíte jako starší- Osobně strašně nemám rád názory typu ´´ ten film se ti nelíbil, protože jsi ho nechytil ve správném věku, za pár let ho určitě doceníš´´, jenomže v případě prvního SpongeBoba je divák schopný ho ocenit jako reálně silný filmový zážitek skutečně až když dosáhne dospělosti a uvidí v tomto filmu víc než jen pěkný, svižný a zábavný animák. Je to prostě neskutečně zábavný snímek, který je ale zároveň vyloženou ptákovinou skutečně pouze na první pohled. Nejenom, že je tu sbírka reálně vtipných a chytrých fórů, ale emocionální vyvrcholení vztahu SpongeBoba a Patricka ve Škeblově nenechá jedno ucho suché. A zároveň tu jsou vyloženě povedená hudební čísla (Jsem Blbej Burák je klasika a pro spoustu lidí se stala víceméně další národní hymnou), vyloženě povedené a napínavé akční sekvence (v jakém jiném filmu se souboj odehrává na noze Davida Hasselhoffa?) a v závěru i Ocean Man. Ten film má prostě všechno pro ideální podmořskou zábavu a dodnes naplno uspokojí potřebu v oblasti komedií, které vás dost možná osloví i po několikátém zhlédnutí. A navíc to má Davida Hasselhoffa ve vrcholné herecké formě! Původní filmový SpongeBob je prostě klasika a právem bývá často brán za jeden ze zásadních milníků animované produkce (která je navíc občas perfektně kombinovaná s hranými prvky). Jisté vizuální nápady jsou dle mého názoru možná až tak trochu moc přehnané a pořád nejde o vrcholový animák v pravém slova smyslu, zábavnost, hravost a především vyspělost tohohle snímku ale tohle všechno stoprocentně vyrovnávají a v roce 2004 tedy skutečně vznikl film, který nejenom, že původnímu seriálu neudělal ostudu....... ale jeho kouzlo možná vystihl ještě o dost lépe!

Mandalorian: Chapter 12- Opravdu se nechci opakovat jako kolovrátek a působit jako člověk s nekritickýma očima, který neuzná, že svět Star Wars vždycky nedodá ten nejlepší materiál (viz. čerstvý Lego Star Wars Holiday Special). Jenomže jaký jiný pocit člověk může mít z dosavadní 2. série Mandaloriana než ten, že jde o totálně vrcholnou tvorbu, která definitivně ukazuje, že Star Wars na malé obrazovce rozhodně nebyl ten nejhorší nápad světa. Zvláště když na tom dělají lidé, kteří prostě a jednoduše očividně umí, předvádějí vrcholnou ukázku seriálové produkce a především je na nich vidět, že mají svět Star Wars skutečně rádi! 12. díl seriálu režíroval Carl Weathers, který v seriálu ztvárňuje postavu Greefa Kargy. Už předtím měl Weathers zkušenost s režií pár epizod jistých seriálů, vůbec poprvé se ale chopil tak velmi náročné produkce a přesto natočil dosud dost možná jednu z nejlepších epizod! 12 epizoda Mandaloriana je vše, rozhodně ale ne pouhou výplní. Vrací se známé postavy Cara Dune a Greef Karga a upřímně mi ty postavy opravdu začínali chybět. Obě postavy se dočkají hrubšího prokreslení a především se předvádějí v tom nejlepším možném světle, překvapivě to ale platí především o Kargovi na kterého touto epizodou dostanete zcela nový pohled. Celá série je protkaná akcí, akcí a zase akcí. Napříč celou epizodu se tu předvádějí scény, které jakoby vypadli z toho největšího blockbusteru, který v klasické době bourá kina. Střílí se přitom stormtroopeři, bouchají u toho TIE Fightery a Mando se opět předvádí v akci s jetpackem. Už slyším, že samotná akce přece člověku nemůže stačit a že to není jenom o není. Jenomže není, to je právě ono! 12. epizoda Mandaloriana opět předvádí, že i když se na během prvních pár epizod nemuselo zdát a většina epizod působí spíše jako side questy, čím dál tím více se ukazuje, že je vše bravurně propojené a časem bude tohle propojení pravděpodobně čím dál tím více výraznější. Dá se na tuhle epizodu nadávat, že je vyplní předtím než by v následující epizodě mělo dojít k zásadnímu setkání s jednou důležitou a dlouho očekávanou postavou ze světa Star Wars, akorát, že to tak ale vůbec není! Dostáváme konečně náznak toho po čem Impérium touží, opět se nečekaně vrací postavy, jejichž návrat byste jen tak nečekali a přesto jste rádi, že je vidíte a především to celé má skutečně váhu, že se tu bojuje o něco hodně zásadního. A to je prostě úžasné. Tahle epizoda opět předvádí, že má seriál neskutečné vizuální kouzlo a fakt, že vypadá tak velkolepě tomu skutečně přidává pocit, že koukáte na něco zásadního co boří klasické představy o seriálovém zážitku. A na konci do toho opět dorazí Giancarlo Esposito, aby si ukradl celý svůj one moment epizody pro sebe a dal dost jednoznačně najevo, že nás od jeho Moffa Gideona ještě čekají velké věci. Mandalorian II prostě zatím 1. sérii vyloženě překonává a mám velké naděje v tom, že další díly neklesnou na mysli. Carl Weathers se nicméně jako režisér může pochlubit jednou z nejlepších epizod seriálu, která od úvodní sekvence s Carou Dune po závěrečnou naháněčku předvádí vrcholnou záležitost. A i když je zde Baby Yoda vyloženě uklizen na vedlejší kolej, své momenty si pořád dokáže ukradnout pro sebe a zůstává tím nejroztomilejším McGuffinem všech dob. Tak snad mu to vydrží i pro příště..........