filmfanouch

Božena Němcová- Jedna z nejznámějších osobností v oblasti české literatury a zároveň nejznámější lokální spisovatel něžného pohlaví. Především díky své nejslavnější knížce Babička se Božena Němcová navždy zapsala do historie české literatury a do jisté míry i mimo ní. Němcová byla totiž ve své době výraznou osobností i díky svým snahám o emancipaci, která byla spojená především s názorem, že by se ženy neměli vždy opírat o své muže. Dost možná se Božena Němcová narodila příliš brzy. Dost možná pro ní prostředí a okolí 19. století ve kterém žila, nebylo nejideálnější. Dost pravděpodobně si svým chováním, které se odmítalo se podřídit autoritám a zavedeným pořádkům tehdejší doby víceméně říkala o dost negativních postojů vůči ní a je určitě důležité zmínit, že Božena Němcová nebyla ženou svátou. Na její početný milostný život (který bude později jedním z klíčových témat, které v rozboru rozebírám tak trochu detailněji) se dá dívat různými pohledy, nic z toho jí ovšem neubírá její významnost a fakt, že jde o sobu velmi významnou. Významné osoby se později jak je zvykem dočkávají zpracovávání svých životních příběhů do hrané audiovizuální podoby. Právě zpracování do hrané audiovizuální podoby (film, seriál, minisérie, dokument) je dnes společně s různým typem videí na internetu pro mládež pravděpodobně nejlepší nástroj toho jak jim do hlavy dostat nějaké ty informace. Mládež samozřejmě ví, že existovala jakási Božena Němcová, její nejslavnější kniha je Babička a jde o jednu z nejslavnějších českých spisovatelek. Následně ale vlastně nemusí tušit nic- Nemusí tušit o dobovém kontextu doby, který život a díla Boženy Němcové ovlivnil. Nemusí tušit o smutném životě Boženy Němcové, který spočíval též v nešťastném manželství a smrtí syna velmi nízkém věku. Nemusí ani tušit, že se Božena Němcová dožila pouhých 41 let a umřela ve velmi nízkém věku. A právě tyto zpracování příběhů jsou tak dost možná skutečně aktuálně jednou z nejpřístupnějších edukativních možností. Celý seriál/minisérie Božena je dílem režisérky Lenky Wimmerové, režisérkou několika televizních filmů z cyklu Soukromé pasti a několika epizod seriálu Terapie. Kromě nich měla též předtím zkušenosti s několika televizními filmy a dala by se tak označit za zkušeného televizního tvůrce. Scénář poté sepsala dvojice Hana Wlodarczyková (její scenáristickým debutem byl snímek Zloději zelených koní) a Markéta Bidlasová, držitelka nominace na Českého lva za scénář k snímku Jako nikdy a kamerou byl pověřen zkušený televizní kameraman Václav Tlapák. Tihle tři lidé jsou v oblasti výsledku audiovizuálního zpracování nejdůležitější a je důležité říct jediné- V dvou lidech z těch tří zmíněných samotný základ problémů této minisérie není. Božena totiž obrazově hezky vypadá ani nepůsobí v ohledu tvůrčího uchopení kdovíjak toporně. V oblasti samotného scénáře je poté pravdou, že má scénář pár působivých míst, jenomže zároveň je právě scénář (především v oblasti rozhodnutí v oblasti toho na co především se bude dbát důraz) dost možná tím základním kamenem úrazu. Jenomže pořád není fér hodit to na scenáristku projektu. Vždy totiž záleží na tom, zda audiovizuální dílo sepsal autor, jehož výsledek pochází čistě z jeho hlavy a vznikl zcela dle jeho úsudku, nebo jde o najatého scenáristu, který následně dává scénář dohromady dle pokynů. Nemám u sebe věšteckou kouli a ani neumím číst myšlenky, nemůžu tudíž logicky posoudit, kde je pravda. Nebudu ani typovat, protože bych scenáristky, které jsou v tom dost možná nevinně neprávem obvinil. Právě zde se ale pouštíme do velmi křehkého ledu, kde záleží především na uvědomění si jedné věci- Literární stránku života Boženy Němcové víceméně uváděl do provozu její civilní život. Nejde tak v tomhle ohledu říct, že by se měl seriál více věnovat spíše té nebo té stránce života Němcové. Následně by totiž šlo o značné omezení v obou případech rozdílných rozhodnutí. Přece jen jde ale značně posoudit, které momenty šlo dát v rámci seriálu velmi jednoduše pryč a šlo se tak více věnovat některým pasážím či osobnostem, které jsou následně výrazně omezené (časem v rámci rozboru na ně sám upozorním). V rámci produkční stránky by se dala Božena víceméně pochválit. Seriál vypadá opravdu nákladně a podaří se mu přece jen v jistých momentech vyvolat pocit velkoleposti. Pořád je ale důležité zmínit, že jde o životopis, což též samozřejmě spoustu lidí automaticky odradí. Po stránce výpravy, kostýmů, všech možných paruk a dekorací opravdu seriálu víceméně nejde nic vytknout. Jediný problém, který jsem v tomhle ohledu shledal, jsou v jistých momentech paruky, které jsou bohužel nejvíc paradoxně poznat na představitelkách hlavní hrdinky. Výkon hereček Anny Kameníkové a Aňy Geislerové to nesnižuje (na to ještě přijde řeč), zrovna na nich ale volba paruky není nejideálnější. Už v rámci první epizody se seriálu podaří nastínit charakter Boženy Němcové (tehdy ovšem ještě Barbory Panklové). Ta už je jako dospívající dívka ráda čte a i přesto, že díky své matce umí vařit, uklízet a fungovat jako žena v domácnosti, už zde je vidět, že je Němcová proti ustanovenému řádu věcí. V rámci jedné slavnosti je poté velmi efektivně zpracováno to, jak díla Boženy Němcové psal sám život a jak známou postavu šílené Viktorky z Babičky vytvořila dle stejnojmenné postavy z jejího vlastního života. A právě na této slavnosti je poprvé ukázáno, že Božena žila opravdu plodným životem. Na tento faktor je především až v druhé epizodě následně brán až příliš zbytečný důraz, v rámci první epizody je to ale ještě v pořádku. Barboře Panklové ovšem v roce 1837 našli ženicha. A Jan Němec nebyl mužem, do kterého by se na první pohled zamilovala. Byl jí z mnoha důvodů protivný, úředník pod penzí byl ale dle jejich rodičů ideální partie a nějaká přítomnost citového vzplanutí tak poté v zásadě nebyla důležitá. Dle samotného seriálu snad tehdy Božena uvažovala i o sebevraždě, nakonec si ale život ponechala a k svatbě přistoupila, ovšem od svého nadcházejícího požadovala, aby jí nedával rozkazy a měla dovoleno si číst. Její manželský vztah ale od začátku nebyl naplněn upřímnou láskou, což poté do jisté míry mohlo ospravedlnit fakt velice sexuálně aktivního života Němcové v následujících letech s jinými muži. Jejich vztah byl plný bouřlivých momentů, který se neobešel bez fyzického a někdy i sexuálního násilí ze strany manžela. V ohledu dramaturgie jsem zhruba do první poloviny necítil žádný problém, od druhé poloviny se ale tempo stalo trochu rozvleklým a problém je ve finále dost možná ten, že kromě svatby Němcové jde o nejméně zajímavý díl, respektive druhá část první epizody pojednává o nejméně zajímavé části. V té nám seriál poprvé ukáže, že Božena časem začala potkávat významné osobnosti (nebo osobnosti, které se později stali významnými) a v prvním díle se tak setkává s malířem Gustavem Vackem. Právě s ním si sedla a v době nepříjemného období byl očividně člověkem, který jí svou přítomnosti dodával příjemné pocity. Sedli si svým přístupem k umění a Božena tak poprvé dokázala, že dokáže se sečtělými muži držet krok. Důležitý faktor v ohledu vykonstruování charakteru Němcové, celkově to ale minimálně z mého pohledu nemělo ten řádný efekt. Seriál později ukáže, že mezi Boženou Němcovou a jejím manželem přece jen nějaké city vznikli, přičemž Božena též pomohla svému manželovi v práci, když mu bylo kvůli vyhrocené konfrontaci s rakouským vojákem sebráno právo na výplatu a nakonec si k sobě v rámci milostného vzplanutí přece jen našli cestu. Zrovna tuhle pasáž ale seriál neprodává s totální věrohodností, osobně se mi těžko věřilo cestě, kterou si Božena ke svému manželovi našla, spíše se mi těžce věřilo tomu, jak to celé tento seriál prodal. V tomhle ohledu by bylo právě výživné bavit se o tom, do jak velké míry se Božena věnuje podstatným věcem a méně podstatným věcem, přičemž poté záleží i na názoru diváka, tedy co je pro diváka větší prioritou. V oblasti samotné hudby by možná nebyl žádný problém, časem se ale hudba příliš opakuje a vzhledem k tomu, že není kdovíjak speciální a nenaplňuje diváka každým opětovným opakováním totální euforií, časem se ohraje více než by bylo zdrávo. A pak je tu jeden důležitý faktor- Pro seriál Božena jsou očividně prioritou právě ty vztahové peripetie, které život Němcové provázeli. Už před chvíli jsem přitom psal o tom, že je v případě, že se literární a milostný život Boženy navzájem propletený důležité najít v tom ucelený kompromis (50:50). Po první epizodě jsem měl ale spíše pocit, že se seriál bude více věnovat právě vztahům (70:30) a další dva díly mě tohoto pocitu nezbavili. A to je právě pro mě důvod, který v mých očích celou minisérii prozatím sráží. První díl Boženy se může opřít o velice dobré herce (kterých je v seriálu mnoho a to i ve víceméně epizodních rolích) a vysokou technickou stránku, více než na historický kontext ale bere důraz na vztahy, dramaturgicky se první epizoda vleče nejvýrazněji a hlavní hrdinku prodává ve velmi obtížně průhledném světle. To je dost možná adekvátní, protože i ke skutečné Boženě Němcové se dá přistoupit ze dvou (vlastně možná i více) směrů, seriál by měl možná ale v tomto ohledu mít jasno. Jako úvod k relativně krátké minisérii ale vlastně první epizoda dostatečně funguje..................

Švédský režisér Mikael Håfström kdysi začínal jako režisér malých dramat, přičemž film Zlo mezi námi si právem došel v roce 2004 pro nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film, což Håfströmovi následně otevřelo dveře do Hollywoodu. V Hollywoodu poté Håfström točil horory jako Pokoj 1408 nebo Obřad, v roce 2013 se ovšem chopil režie akčňáku Plán útěku se Sylvesterem Stallonem a Arnoldem Schwarzenegerem a povedlo se mu natočit celkem fajn zábavný rutinní akčnák, jehož odkaz poté zkazili dvě příšerná pokračování. Na těch se už ovšem Håfström nepodílel, místo toho se vrátil do Švédska a v roce 2019 zde natočil krimi Dokonalý pacient. I hned po něm se ovšem Håfström do Hollywoodu vrátil, přičemž tentokrát pro Netflix natočil akčňák Za čárou. Ten se přitom točí kolem celkem ambiciózní zápletky, která spočívá ve využívání androidů pro válečné úmysly v blízké budoucnosti. Bohužel po vzoru Plánu útěku ovšem nenatočil nic víc než béčko. A tentokrát vyloženě tupé béčko. Na Za čárou je toho špatné tolik, že vlastně nevím kde začít. Hlavní háček je ovšem jasný- Ze samotné látky šlo prostě a jednoduše vykřesat víc. Ze sci-fi, která je zasazena do roku 2036 mohla při využití lepšího scénáře a režiséra, které své pradávné kvalitní kořeny pravděpodobně definitivně neztratil vzniknout minimálně fajn podívaná, která svůj potenciál alespoň částečně využila. Jenže..... Už u castingu je něco špatně. Damson Idris je nevýrazný a víceméně necharizmatický protagonista, který je neustále zastiňován Anthony Mackiem. I s ním je ovšem problém- Osobně mám Mackieho rád, tahle akční póza mu ale vůbec nesedí. Jako s Falconem s ním v MCU nemám sebemenší problém a věřím, že jako nový Captain America bude strašně fajn. Jenomže role tohohle drsného androida mu prostě nesedne a je to celou dobu velmi očividné. Pořád se mu podaří zastínit Idrise, ani Mackieho výkon ovšem žádná paráda není a celkově je tenhle akčňák po castingové stránce strašný omyl. A hlavní dvojice navíc spolu nemá vůbec žádnou chemii, což je prostě průšvih. Scénář nejen, že nedokáže ze zajímavého tématu vykřesat téměř nic, zároveň je ale celý scénář očividně protahovaný, dialogy jsou vyloženě příšerné a postavy absolutně nezajímavé. Jediné co se dá v rámci scénáře ocenit je nečekaný zvrat, který je též ale prodán zcela nepřesvědčivě a nepodaří se z něho vykřesat víc. Přesto jsem měl ale radost z faktu, že mě alespoň v něčem dokázal scénář překvapit. Jen i z toho zvratu se dalo vykřesat víc s lepším tvůrčím uchopením a především funkčnějším scénářem. A pak je tu ta akční stránka- A bolí to! Nejenom, že střihač zničil jednu polovinu akčních scén, které lákali alespoň na něco, co by tenhle film mohlo udělat výrazným, ale druhá polovina těch akčních scén je naprosto nezajímavá. To i Plán útěku měl několik výrazných momentů, Za čárou je ale nemá. Nejsou tu působivé přestřelky ani dech beroucí bitky. Alespoň ti robotičtí roboti působí celkem dobře, i z nich se ale filmu nepodaří vykřesat nic. Je to vlastně celé akce, která už ani nezapadá do kategorie béčko a donutila mě se tak trochu smilovat nad mnoha filmy, kterým jsem kdysi vyčítal špatnou akci. Dalo by se to přitom vše odpustit, kdyby šlo film, který šel na DVD a vznikal v Bulharsku. Jenomže je to projekt Netflixu, který do něj nastrčil určitě strašně moc peněz. A zde se dokazuje hlavní problém Netflixu. Netflix prostě neustále sype peníze skutečně téměř do všeho. Nejenom, že se tím ještě rapidněji dostává do většího a většího dluhu, zároveň jim ale skutečně chybí někdo, kdo by ty scénáře kontroloval, byl by schopný adekvátně poradit a z filmu tak určitě mohlo vzniknout něco víc. Pod silnějším producentským dohledem šlo z toho určitě vykřesat víc. Dokazuje se, že dohled na tvůrce je přeci jen někdy potřeba a tvůrčí svoboda vždy není ideální nápad. Za čárou pravděpodobně po vzoru Vyproštění (snad jediný originální Netflix akčňák, který stojí za to) a Old Guard (další akční Netflix peklo!) bude hitem a dočká se možná i toho pokračování. Osobně doufám, že pokud tomu tak opravdu bude, dvojka bude lepší. Upřímně si ale nejsem jistý, jestli jí vlastně chci po jedničce dávat šanci......

Druhá epizoda WandaVision do jisté míry dosud zavedené pořádky nemění. Ano, z 50. let se přeskočí do 60. let, zůstává ovšem černobílý obraz, stejný formát a i atmosféra a přístup k čerpání inspirace ze sitcomů 50.-60. let se nemění. Opět se tu pracuje s typickou zápletkou pro sitcomy, která je opepřena právě nadpřirozeností titulní dvojice a jediné co tak druhou epizodu trochu odlišuje jsou ještě větší náznaky toho, že je ve městečku Westview něco špatně. Je to ale v zásadě výrazný problém? Do jisté míry ne, protože i druhá epizoda je svou atmosférou a dobovým nádechem okouzlující a navíc závěr celé epizody definitivně slíbí první změnu pravidla hry. Do velké míry tak dává smysl, že byli první a druhá epizoda vydané ve stejné datum, protože jde víceméně o siamská dvojčata, která jsou si velmi podobná. Druhá epizoda ovšem přivádí nové postavy (Teyonah Parris) a opět z potenciálu těží co to jde. Dosud mě vyloženě baví zapojování nadpřirozených sil Wandy a Visiona do typického maloměsta 60. let a nadále jsou jednoduše půvabným párem. Chvílemi se navíc do téhle epizody zapojuje kombinace černobílého a barevného obrazu a definitivně si stojím za tím, že ten seriál je vizuálně krásný a Jess Hall je machr. U druhé epizody WandaVision se definitivně může spustit úvaha nad tím, zda není tento seriál na poměry MCU specifický až moc, definitivně ale oceňuji, že se opět předvádí, že jde s komiksovými adaptacemi a příběhy zacházet různě. A v podstatě jsem chvílemi začínal litovat toho, že Marvel radši tento seriál nevypustil jako film (i přesto, že seriálový formát tomu možná přece jen sedí víc), protože se nemohu zbavit pocitu, že by to na velkém plátně stálo za to. Pak se ale opět musíme začít bavit o tom, že do velké míry bude tento seriál nepřístupný fanouškům klasických velkolepých marvelovek a odkazování na legendární americké sitcomy mu přijde zcela mimo. Celé je to ovšem na poměry MCU tak zvláštní, že je to vlastně zároveň neskutečně působivé. Po druhém dílu vlastně též nepociťuji co největší možnou nedočkavost na třetí díl, přece jen se ale na další vývoj těším víc a tuším, že se v následujících epizodách definitivně začne topit pod kotlem. Zároveň se i v rámci druhé epizody opět podaří totálně feel-good atmosféru na chvilku překlopit do thrillerového nádechu a funguje to. Těším se jak se to celé vyvine rád a jsem především rád, že MCU natočilo něco jedinečného. Jen je otázka jak moc přístupné to vlastně celé bude pro mainstreamového diváka. PS: Po předchozí epizodě a jejím stylovém intru i zde přichází nové intro, tentokrát v animovaném kabátě. Jestli si i další epizody takhle šikovně budou hrát s ikonickými sitcomovými intry, je i v tomhle ohledu rozhodně na co se těšit.

Marvel Cinematic Universe odstartovalo prvním Iron Manem v roce 2008 a od té doby se postupně stalo nejúspěšnější filmovou franšízou současnosti. Do roku 2019 jsme se dočkali 23 filmů, přičemž Avengers: Endgame se v roce 2019 stali nejvýdělečnějším filmem všech dob. Právě v rámci Endgame se MCU dočkalo zakončení/vyvrcholení jedné velké éry, to ovšem neznamená, že by MCU končilo. Právě naopak- COVID sice plány studia trochu zbrzdil (kvůli němu jsme se v roce 2020 nedočkali od MCU jediného filmu), kromě 4 filmů ročně se ale Marvel Studios nově pouští do seriálů, které budou umístěny na streamovací službu Disney+, budou mít stejně velké rozpočty jako celovečerní filmy, osobně na ně bude dohlížet ředitel studia Kevin Feige a seriálů se zde budou dočkávat výrazné vedlejší postavy. První na ránu přitom jdou právě Wanda Maximoff/Scarlet Witch a Vision. U seriálů, které bude Marvel Studios vytvářet by mělo studio nadále střídat žánry a styly. Právě WandaVision slibovala něco zcela nového a možná trochu neočekávaného- WandaVision už od ukázek ukázala, že se hodlá inspirovat klasickými sitcomy z 50.-80. let a skutečně tedy v rámci MCU přinést něco zcela nevídaného. Zašlo to dokonce tak daleko, že po vzoru klasických sitcomů se natáčelo před živým publikem a seriál se tak snažil zachytit pocit ze sledování klasického sitcomu co nejvíce to šlo. Stojí tedy seriál za to? Seriál, který startuje 4. fázi Marvel Cinematic Universe režíroval Matt Shakman (zkušený televizní režisér pár epizod seriálů jako Dr. House Hra o trůny nebo Fargo) a scenáristů Jac Schaeffer (scenáristka sólovky Black Widow) a Megan McDonnell (která pro MCU píše scénář ke Captain Marvel 2). Ze všech dosavadních projektů, které Marvel Studios vytvořilo je poté WandaVision zatím dost možná nejunikátnější, víceméně nejvýraznější a vyloženě nejvtipnější. MCU už od svých počátků nemá s humornými pasážemi problém, WandaVision se ale už ale díky faktoru, že jde sitcom o humorné pasáže neodejde. A potěšující je, že je tento seriál skutečně speciální a už svým startem vzbuzuje velký potenciál. Už po úvodním logu MCU se obraz dočká rozměrů klasických sitcomů 50. let a hned po logu též odstartuje znělka, která skutečně působí jako ze sitcomu z 50. let. A pak už se prostě na plno jede v duchu sitcomů z 50. let. At´ už stylem humoru, prací s kamerou, nebo právě přítomnosti živého publika. A Marvelu se skutečně podařilo tu atmosféru prodat se vším všudy. Tyhle seriály jsou dobrý nápad především proto, že vedlejší výrazné postavy z filmů, které ovšem byli upozaděni Iron Manem, Captainem Americou nebo Thorem se mohou dočkat výraznějšího prostoru. To platí nejen o Wandě Maximoff, ale především Visionovi. Paul Bettany se po Infinity War přece jen vrátil a nečekaně se Vision stává jednom z nejzábavnějších postav v historii MCU. Bettanymu tahle komediální póza sedí, Vision dostane větší příležitost předvést své emoce a společně s Olsen Bettany vytvoří ideální pár, který by se měl stát hlavní tváří sitcomu. Fungují u toho pokusí o romantiku, funguje u toho humor a i vizuálně se na to dívá pěkně. WandaVision jinak (zatím) nepředvádí víceméně žádnou akci, což může být pro spousta lidí zklamání, protože jsou u MCU filmů zvyklí na velkolepé bitvy a destrukce. Kdo jde ale do WandyVision s tím, že dostane komorní sitcom, který jen opepřen manželským párem tvořený čarodějnicí a androidem, vyloženě zklamaný být nemůže. A vše se samo sebou pořád může změnit, protože seriál by měl postupně měnit styly s přístupy k sitcomům a na nějakou velkou akci může dojít později. Trailer ale sliboval víceméně poctu klasickým sitcomům a kdo do toho jde s jakýmkoliv jiným očekáváním, klouže víceméně po prasklém ledě. Elizabeth Olsen a Paul Bettany jsou jako hlavní dvojice skutečně boží, potěší ale i ideální casting vedlejších rolí. Kathryn Hahn si zatím každý svůj moment krade pro sebe a i manželský pár Heartových v podání Freda Melameda a Debra Jo Rupp (která má se sitcomy zkušenosti díky účinkování v seriálu Zlatá sedmdesátá) je ve svých úlohách fajn. Tahle epizoda navíc velmi funkčně staví na klasické sitcomové zápletce, která spočívá v nedorozumění a víceméně celou dobu probíhá dle očekávání. Jenomže pak je tu ten háček. Od začátku je totiž divákovi jasné, že tu něco nehraje. Už tenhle díl to ostatně naznačí (ale dle očekávání prozatím neosvětlí) a právě tyhle momenty trochu vyrušují z té sitcomové atmosféry. Jenomže tyhle dojmy se přece jen velmi snadno rozplynou, protože je jasné, že tu Marvel nedělá retcon události Infinity War a zároveň je ještě dost možná na multivesmír na který MCU už láká. Hlavní problém možná tkví právě v tom, že je háček snadno rozlousknutelný, právě fakta ohledně toho ale tak snadno odvoditelná nejsou a i proto věřím, že se seriál vyplatí pozorně sledovat a určitě minimálně jednou dojde k velké změně ohledně pravidla hry. A pak tu možná bude ještě jedna zásadní otázka- Bude WandaVision fungovat i pro diváky, kteří náhodou neměli s MCU dosud zkušenost? Jak se to vezme- Zatím to tak určitě funguje, časem ale nevyhnutelně dojde k navázání na události posledních dvou Avengers a to může pár lidem velmi snadno způsobit výrazné zmatení. A zároveň si divák dost možná neužije všemocné odkazy, včetně reklam. Cože?! Seriál na streamovací službě má reklamy? A i v tom tkví ten háček- Seriál má reklamy, ovšem jde o dobové reklamy, které navíc odkazují na širší kontext MCU. Těch odkazů ale není zase tak tolik a tudíž diváka kdovíjak výrazně nevyrušují. Sečteno podtrženo, pilot WandaVision stojí za to a určitě nalákal. Nedá se říct, že bych si úplně kousal nehty nedočkavostí do vydání dalšího dílu (což je do jisté míry způsobené i tím, že Disney+ vydalo první dvě epizody najednou), vypadá to ale krásné, chemie Olsen a Bettanyho je neskutečně kouzelná a závěrečné titulky s vynikajícím soundtrackem Christophera Becka jsou jednoduše super. Přičtěte tu neskutečně sálající kouzelnou sitcom nostalgickou atmosféru a věřím, že i zbytek seriálu bude rozhodně stát za to.

" Lot´s of sick men around.... ´´

Po Jen pro tvé oči se i další bondovky jako režisér ujmul John Glen. Ten tak po předchozí (velice průměrné bondovce) dostal šanci na vykoupení. A to se nakonec Glenovi překvapivě podařilo, protože Chobotnička byl po předchozí bondovce návrat k velmi povedené formě, kde navíc Roger Moore i ve věku 56 let překvapivě dokázal pořád udržet slušnou formu (i když bylo jasné, že Bondem nezůstane navždy, protože chvílemi už bylo skutečně úsměvné Moorea v tomhle věku ve fyzické akci sledovat) a Glen si touhle bondovkou obhájil fakt, že právě on točil bondovky až do roku 1989. Už úvodní stylovou akční sekvenci se najede na parádní akční vlnu. Chobotnička vrátila do série o Bondovi nápaditost a její záporák generál Orlov v podání Stevena Berkoffa jeden z nejvýraznějších padouchů v historii série. Opět sice u Chobotničky platí, že se víceméně kráčí v kolejích, které nastavil kdysi dávno Goldfinger, zrovna Chobotnička ale veškerá víceméně zavedená klišé v rámci série tak trochu obměňuje. Nevadí tak, že se to opět celé točí kolem atomové bomby, opět má hlavní záporák výrazné poskoky a že je další Bond girl víceméně plochou postavou. Zrovna v rámci Chobotnička totiž s těmito faktory pracuje trochu zajímavějším způsobem a je to vyložená potěcha pro radost. Zasazení do Indie byl zajímavý nápad a prostředí Indie ve spojení s Bondem a typickými atributy jeho dobrodružství je naprosto ideální. Pak je tu samo sebou problém s Moorem- Ten se pořád snaží, co to jde a celkem se mu to daří. To očividné a to tedy to, že Moore už na tuhle roli úplně nestačí se utajit nedaří. Očividně si to uvědomují i tvůrci, kteří na tento fakt chvílemi poukazují a většinou to v divákovi vyvolá menší pocit lítosti vůči Mooreovi. Pořád to ale není vyložená bída a Moore většinu akčních scén (samo sebou i díky výborným kaskadérům) uhraje naprosto bezproblémově. Robert Brown je jako nový M v pohodě, Q v podání Desmonda Llewelyna je pořád neskutečně cool i přesto, že se u série drží už od Srdečných pozdravů z Ruska. Maud Adams jako Bond girl není vůbec špatná, v rámci konkurenčních Bond girl ale nepatří mezi nejpohlednější ani nejvýraznější. Právě Steven Borkoff je ale jako sovětský generál Orlov fenomenální. I druhý záporák jménem Kamal Khan v podání Louise Jourdana je poměrně výrazný Především si ale Chobotnička ponechává zavedený styl Mooreovy éry a některé její humorné pasáže a nápady jsou do jisté míry přitažené za vlasy. Zrovna u Chobotničky ale fungují a tyhle pasáže dokazují, že jsou Mooreovy bondovky těžko zaškatulkovatelné a minimálně v tom ohledu skutečně jedinečné. A dost možná by mi nevadilo, kdyby se další éra s novým představitelem Bonda po vážné Craigově éře trochu po vzoru Mooreovek (a později Brosnanovek) vrátila právě sem. Předposlední bondovka s Moorem byla prostě super. Už tehdy ovšem bylo jasné, že Moore moc dalších bondovek neutáhne, což potvrdil i fakt, že následující bondovka s názvem Vyhlídka na vraždu byla bondovka, kde se Bond s tváří Moorea potvrdil naposledy. I před šedesátkou se ovšem Mooreovi podařilo si udržet důstojnost a akční scény dát s parádou. Minimálně tedy právě v Chobotničce, která patří mezi nejlepší Mooreovy bondovky (společně s Špion, který mě miloval a Moonraker určitě patří do TOP 3) a jako jedna z mála Mooreových bondovek zdárně funguje i po letech......

Pro bubeníka v kapele neexistuje moc větších problémů, než když přijde na to, že pomalu začíná přicházet o sluch, což mu pochopitelně značně zkomplikuje život. O tom pojednává právě režijní debut scenáristy Dariuse Mardera (spoluscenáristy snímku Za borovicovým hájem), který se chystal od roku 2016 a během té doby do roku 2019 stihl v hlavní roli Matthiase Schoenaertse nahradit Riz Ahmed. Herec, který na sebe výrazně upozornil v Slídilovi a následně se dočkal též výrazných rolí v Jasonu Bourneovi, Rogue One nebo Venomovi. Právě po nich se ale Riz Ahmed opět chopil komorní úlohy a předvedl výkon, který ho definitivně vystřelí do širokého hledačku, dostal za něj spoustu ocenění a bude minimálně pokukovat po Oscarovi. A to zcela právem. Sound of Metal je zvukově, obrazově i emocionálně podmanivá záležitost, která hodně funguje právě i díky Ahmedově výkonu. Ten se kvůli filmu naučil hrát na bubny a používat znakovou řeč a skutečně předvádí herecký výkon, který snad skutečně definitivně dosud relativně přehlíženému herci zařídí pořádné nakopnutí kariéry. Do role bývalého feťáka, kterého čeká další tragická fáze jeho života se naprosto ponořil, předvádí emocionálně vyhrocené momenty na plno a jeho výkon dělá charakter Rubena Stonea ještě zajímavějším, než je. Krom všech svých problémů se navíc Ruben musí vyrovnat s komplikovaným vztahem, který udržuje se zpěvačkou své kapely Lou v podání Olivie Cooke. Právě romantický vztah mezi Rubenem a Lou možná obsahuje nejslabší úlomky scénáře, což ovšem nutně není vina právě Cooke. Ta je ve své roli fajn a dokáže celkem držet tempo s Ahmedem. Jenomže vývoj jejich vztahu jde dost možná už příliš brzo odhadnout a do jisté míry to celé ne tak úplně funguje, protože je od začátku jasné, že tento vztah má své mouchy. V tomhle ohledu je ale následně velmi zajímavé podívat se jejich vztah z trochu jiného úhlu. Náhle zjištění, že Ruben brzy přijde o sluch totiž pro oba odstartuje novou kapitolu. Kapitolu poznání a kapitolu uvědomění si svých priorit. Na samotné řešení vztahu tu navíc v zásadě čas není, protože se tu především řeší příchod hluchoty. Výrazně zajímavější postavou je ale Joe v podání Paula Raciho. Právě Raci se ve svých 72 let dočkává dost možná konečně průlomové role a stejně jako Ahmed je své roli prostě fenomenální. Joe, veterán z Vietnamu, který zde přišel o sluch uvádí Rubena do světa ticha. Pro Raciho jde do velké míry o osobní záležitost, protože on sám byl slyšícím dítětem, kterého vychovávali hluchoněmí rodiče a díky tomu do celé role tak nějak sedí. I Joe má ovšem jako Ruben své démony (v Joeově případě jde o alkohol) a je poté velmi úsměvné sledovat paralely mezi těmito dvěma nejvýraznějšími postavami filmu. Postava Joea je jako mentor a průvodce světem hluchých a neslyšících fenomenální a Raci dokazuje, že skutečně není nikdy pozdě na průlomovou roli. U Sound of Metal se jinak samo sebou tak nějaká čeká ta nejlepší práce se zvukem. A v tomhle ohledu film skutečně nezklamal! Díky fenomenálním zvukovým efektům naprosto funguje autentický pocit z Rubenova zhoršujícího se stavu v oblasti slyšení. Všechno to pískání v uších, hučení a odhlučnění naprosto bravurně funguje v oblasti, kdy se má divák co nejvíce vcítit do utrpení hlavního hrdiny. Na první pohled malý nezávislý film jde tak v jistém ohledu brát jako velký příběh v tom ohledu, že člověk přichází o sluch. O jeden z pěti základních lidských smyslů. Momenty, kdy společně s Rubenem ´´neslyšíme nic víc´´ než pouhé ticho nás ještě více pomáhají vcítit se do nepříjemné situace tohoto hudebníka. Táhlé záběry fungují, kameraman Daniël Bouquet si u toho dokázal pohlídat vizuální stránku a proto nejde k Sound of Metal přistoupit jinak než jako k velmi dobře odvedenému nezávislému komornímu dramatu. Sound of Metal je ideální ukázka neskutečně kreativní indie filmařiny, která je ale skrz své podání, emocionální sílu a neskutečně cílevědomé výkony prostě strhující. Má velmi pomalé tempo, které možná chvílemi tápe až moc, jinak i ale právě pomalé tempo slouží k ještě většímu procítění tohohle emocemi nabitého bijáku, který má srdce na pravém místě. Film, který je ve své maličkosti zároveň neskutečně epický a jednoduše strhující.

Režisér Ridley Scott je velké režijní jméno, který má na kontě mnoha filmových klasik- Vetřelec, Blade Runner, Thelma a Louise, Gladiátor........ Většinu Scottových filmů mám opravdu rád (pokud to nejsou filmy, které se blíží úrovně Konzultanta- Scottova nejhoršího filmu) a cením na něm, že si vždy uměl pohlídat vizuální stránku, jeho filmy jsou většinou ukázkou toho, jak ideálně prospívá zdárná komunikace mezi režisérem a herci před kamerou a především Scott umí točit epicky. Ať už točí velké či menší filmy. Přesto i právě Scott, který má na kontě mnoha památných filmových klasik má ve své kariéře slabá místa. A v rámci Scottovy kategorie sem dle mého zapadá i kriminálka Černý déšť. Černý déšť AKA Black Rain vyšel v roce 1989, přičemž v hlavních rolí se objevili Michael Douglas a Andy Garcia. Ten první se již mohl chlubit Oscarem za ztvárnění Gordona Greeka ve Wall Street, ten druhý se zase relativně nedávno (1987) poprvé výrazně objevil v Neúplatných. O kameru se poté postaral Jan de Bont (šlo hned o jeho první film po Smrtonosné pasti) a scénář dvojice Craig Bolotin/Warren Levis (debutující scenáristé, kteří již následně nenatočili žádný film, kvůli kterému byste si je museli zásadně pamatovat) vsadil na prostředí Japonska. To na první dobrou láká na velmi přitažlivé prostředí, které by mohlo vystavět spoustu zajímavých nápadů, potencionální těžení z tamní kultury a představit netypickou a snadno pamětihodnou žánrovku, která by se ideálně nemusela vypařit z hlavy a stát se dalším výrazným kusem, který má legendární Ridley na kontě. Jenže...... Pokud vám stačí, že měl Ridley i v roce 1989 vizuální stránku v malíku a Jan de Bont po Smrtonosné pasti taky neklesl na mysli, je u Black Rain vlastně velmi snadný důvod k spokojenosti. Pokud vám stačí, že Hans Zimmer už v roce 1989 skládal fenomenální soundtracky, budete pravděpodobně spokojeni. Pokud vám stačí, že jsou akční scény velmi slušné, jsou velmi solidně sestříhané a celé to očividně vede schopná ruka za kamerou, i to samotné stačí uzavřít za Black Rain knihu a označit jí za solidní akční záležitost. Jenže to není tak jednoduché. Black Rain je ukázkový film své doby. To ale v tomhle ohledu neznamená pochvalu. Tohle totiž není ten akční vrchol, který by léty neztratil nic ze svého šarmu jako právě zmiňovaná Smrtonosná past. Black Rain je skutečně tím na půdu trochu naivním a ve svém jádru tupým akčním řemeslem, které se navíc musí opřít o bolestivý klišé příběh, velmi slabé dialogy a o víceméně nezajímavé charaktery. Problém tu navíc tkví i v tom, že ačkoliv je Michael Douglas výborný herec (Volný pád!), tahle akční a drsná póza mu nesedí a při snaze být drsný policista je spíše směšný. S Andy Garciou naopak není žádný problém, ten je jako Douglasův parťák v pohodě a celkově je minimálně alespoň fajn vidět, že jejich dvojice Nick Conklin a Charlie Vincent spolu očividně něco zažila a jejich vzájemná chemie je jednou z těch věcí, která film trochu v ohledu scénáře a práce s charaktery obohacuje. Jenomže pak je tu ještě jeden zásadní problém- Black Rain Japonsko a její obyvatele do jisté míry zesměšňuje a z Ameriky a jejich obyvatel naopak dělají ideální lidičky bez šrámů. I v tomhle ohledu je na Black Rain poznat, že vznikl ve své době a jak je zasazení do Japonska skutečně nevyužité. Yūsaku Matsuda si ve filmu nakonec zahrál hlavního záporáka místo původně zvažovaného Jackieho Chana (ten ovšem odmítl ve své kariéře hrát záporáky) a on je jako hlavní záporák vyloženě parádní (bohužel umřel ve stejný rok premiéry a podlehl rakovině). Ken Takahura jako japonský policista, který tlumočí a doprovází hlavní policisty na jejich misi je taky super, problém je ale ten, že japonské postavy do jisté míry skutečně působí karikaturativním způsobem a není divu, že si ve finále oba scenáristé svůj scénář za rámeček nedali. Po obrazové stránce se na to hezky dívá a Scott si vizuální stránku pohlídal. Zvukově to zní parádně, Zimmerův soundtrack je super, herecké výkony nejsou špatné (jen s tím Douglasem mám prostě problém), střih akční sekvence prodává parádně a celkově to vyloženě není špatný film. Je jen strašně zaškatulkovatelný, předvídatelný, nezáživný a je ve finále jedním z nejslabších Scottových filmů. Nevinil bych rovnou samotné tvůrce z rasismu, mnohé aspekty k tomu ale svádí a zrovna od Scotta člověk čeká víc. Pořád je to jistá úroveň v oblasti akčního filmu, nějaký výrazný důvod pro uvědomování si existence tohohle filmu ale vlastně snad fakt neexistuje......

Policejní akademie je jednou z těch sérii, která se po raketovém úspěchu původního filmu následně každého roku dočkala jednoho nového filmu. Policejní akademie se tak v letech 1984-1989 dočkala každý rok nového dílu, přičemž s kvantitativní tvorbou kvalita série klesala čím dál tím víc. Korunu tomu v roce 1994 definitivně nasadil film Policejní akademie 7: Moskevská mise, který je bezpochyby nejhorším filmem v kariéře všech zúčastněných (opravdu v něm hraje Christopher Lee!) a tuhle sérii definitivně pohřbila. Přitom ale nadále platí, že pokud si člověk vzpomene na počátky celé série, čekají ho pravděpodobně překvapivě fajn vzpomínky na dobu, kdy samotný koncept nebyl ohraný, jeho vtipy celkem funkčně fungovali a bylo to především celé vlastně fakt fajn zábava. Pat Proft vytvořil Policejní akademii po zkušenostech se seriálem Police Squad! (na který později navázala filmová trilogie Bláznivá střela) a přišel s jednoduchým scénářem, který ovšem stál na originálním konceptu. Zápletka samotná poté není v rámci Policejní akademie zase tak důležitá, ta je totiž z velké míry víceméně vystavěna z různých skečů, přičemž některé z nich skutečně tak zábavné, že skutečně pobaví sami o sobě a hlubší návaznosti v nich není vyloženě nutné hledat. A pak jen záleží na přístupu diváka a jak moc mu tenhle faktor stačí. Policejní akademie nesázela na vrcholné herecké výkony a casting se do velké míry řídil dle toho, aby se po vzoru zápletky stali členy policejního sboru výrazné figurky. Michaelu Winslowovi (Jones) tak stačilo, že je schopný imitátor, Bubbu Smithovi, že je vysoký černoch a Leslie Easterbook, že je to celkem pohledná blondýna s výrazným obsahem výstřihu. To samotné totiž prostě stačilo a většina gagů prostě na tyto faktory sázela. Kromě Stevea Gutterberga (Mahoney) se nikdo z policejních kadetů nedostal kdovíjak výrazné herecké kariéry, ale přesto i tihle aktéři vytvořili kouzlo, které alespoň ten původní (dobře, ještě s dvojkou a celkem trojkou) film částečně má. A je dost možné, že ze samotného konceptu vlastně ani víc vymlátit nešlo. Jít do Policejní akademie a čekat něco jiného, než sérii pokusů o vtipné gagy je na startovací čáře chyba. Režijní debut Hugha Wilsona byl do velké míry sázka na jistotu, která funguje nejen těm zábavným gagům, ale právě i díky zábavným postavám, které fungují skrze sympatické herecké výkony. Právě první Policejní akademie navíc ještě skrývá aspekt toho, že výcvik policejních kadetů přeci jen nebyl k ničemu a celé to někam vede. Právě Proft stojí i za Bláznivou střelou a Žhavými výstřely a společně s Jim Abrahamsem a bratry Zuckery točili vrcholy žánru parodie. V kontrastu se zmíněnými sice Policejní akademie i díky větší topornosti zaostává, přesto je ale první Policejní akademie prostě fajn. Fenomenální G. W. Bailey (poručík Harris) a George Gaynes (náčelník Lassard) i v rámci tohohle ´´ podřadného´´ žánru tehdy předvedli famózní výkony a je jen škoda, že ani oni nestačili na zvednutí kvalit následujících dílů. Je přitom smutné, že u následujících dílů se rozpočet zvedal, žádný ale nezvládl alespoň dosáhnout kvalit původního snímku. Její gagy se sice možná po pár viděních ohrají, k vyloženému vrcholu své kategorie má Policejní akademie přece jen daleko, přesto ale pořád celkem dost funguje. Právě i kvůli úspěchu původního filmu vznikli ty více či méně důstojná pokračování, zazlívat to ale právě původnímu filmu je trochu mimo. S kvantitativní roční výrobou šla kvalita série dle očekávání dolu, Steve Guttenberg to po čtvrtém díle definitivně zabalil a právě od té doby si série vyšlapala cestu k víceméně dnu. Jenomže jednička pořád v mnoha ohledech překvapivě nezestárla a ve svém okruhu je i po letech víceméně uspokojující. A pořád mnohem lepší než například aktuální (pokusy o) parodie Marlona Wayanse. Zároveň dle mého názoru není úplně rozumné uvažovat o předělávce. Koncept, který totiž tak zábavně fungoval v 80. letech by mohl v 21. století výrazně narazit. V případě inovativního přístupu a nápadu jak Policejní akademii vlít novou krev do žil to ale vlastně vyloženě špatný nápad určitě není. A tuším, že Steve Guttenberg má touhle dobou čas!

Nadějná mladá žena AKA Promising Young Woman je celovečerním režijním a scenáristickým debutem herečky Emerald Fennell. Její režijní debut už přitom začal sklízet hlasité ovace a od Los Angeles Film Critics Assocation už film dokonce obdržel ceny za nejlepší scénář a nejlepší ženský herecký výkon, který má v tomto případě dle LAFCA na svědomí hlavní herečka Carey Mulligan. Celkově se tento film dočkává velmi pozitivních ohlasů, spekuluje se, že by mohlo jít o film, který posbírá pár nominací na Oscara. Dává to do velké míry i smysl, protože film v jisté míře reaguje na hnutí Me Too a vůči sexuálnímu obtěžování a zneužívání se vyhraňuje velmi originálním a do jisté míry svěžím postupem. Jenomže stačí to? Promising Young Woman v zásadě balancuje mezi žánry a to konkrétně mezi dramatem, černou komedií a thrillerem. V podžánru filmů o pomstě se Nadějná mladá žena v jistých vlnách vydává netypickým směrem a rozhodně nejde o rutinní záležitost, která by vykrádala tolikrát ohraná klišé. Carey Mulligan moc nemusím a šel jsem s tím i do tohoto filmu, ve finále mě ale překvapilo jak moc mi Mulligan nevadila a jak moc jsem si vlastně její herecký výkon užil. Ne zase tak moc, že bych řadil mezi nejlepší ženské herecké výkony roku a uvědomil si, že jsem herečce celá ty léta dost možná křivdil, přesto ale ona není problém filmu. Není to přitom ani žádný z jejich hereckých kolegů, protože Alison Brie, Connie Britton, Clancy Brown, Alfred Molina, Adam Brody nebo Max Greenfield jsou též ve svých úlohách velmi dobří a Fennell tak má na kontě několik velmi trefných castingových tref do černého. Právě v obsazení tak problém není. Problém osobně vidím právě v tom trochu nešikovném přeskakování mezi žánry, které mi v případě Promising Young Woman nepřijde úplně ideální. Dá se to sice omluvit, protože je Fennell pořád debutantka (její cameo je též velmi úsměvné), přesto ale v tomhle duchu tkví některé zásadní problémy. Především černý humor dle mého názoru úplně nefunguje a díky faktu, že je hlavní téma tak citlivé, většinu času mi to vlastně přišlo v jistém ohledu nevkusné. Pořád platí, že Fennell si z tohohle tématu neutahuje, její záměr navíc zároveň tkví v tom, aby se víceméně obětí Me Too podpořila, přesto jsem měl ale chvílemi pocit, že je celá ta iniciativa Fennell tak trochu bizardní a její záměr se zásadně míjí s výsledkem. Na samotném scénáři oceňuji právě ten fakt, že se podařilo přijít se zajímavým námětem, který měl skutečně zaděláno na podařenou záležitost. Samotné postavy ale nejsou kdovíjak zajímavé (jediná částečně zajímavá je postava právníka v podání Alfreda Moliny) a především se závěrečná třetina vydá tak trochu jiným směrem, než by divák čekal. Právě v tomhle ohledu poté Fennell do jisté míry zariskovala v tom ohledu, že se jí závěrečný šach mat mohl razantně vymstít a z mého pohledu se právě to stalo u závěru celého filmu. A velmi výrazně mi ten závěr zkazil do té doby vlastně fakt celkem fajn film. Vizuální stránka je velmi pěkná, Benjamin Kracun si umí vyhrát s barvami. Opět si nemyslím, že by šlo o vrcholnou práci ve svém oboru, právě díky vizuální estetice, se kterou se navíc následně v několika záběrech elegantně pracuje se na to celé hezky kouká a dokazuje to, že v zárodku je zaděláno na skutečně pamětihodný film. Soundtrack Anthonyho B. Willise též funguje, tak jak by měl a skutečně nejde o film, který by nefungoval kvůli neschopnosti tvůrčího týmu. Nefunguje jen díky faktu, že mu přeskakování mezi žánry do jisté míry podráží nohy a že se to celé v závěru rozpadne jako domeček z karet. A upřímně mě to mrzí, protože jsem byl vlastně do druhé třetiny víceméně spokojen. Spousta lidí už teď shledává Promising Young Woman jako film, který by se měl dočkat mnoha diskuzí, rozborů a především uznání. A za sebe to zrovna u tohohle filmu kdovíjak nevidím. Cením to v některých aspektech, herci jsou fajn, vizuálně to působí pěkně a Toxic zahraný na kontrabas je fenomenální slyšet. Jde ale o film, který zároveň trailerem vyzradil, co mohl a ve finále sice dokázal v mnoha aspektech zaujmout, zároveň ale pochybuji nad tím, že se z toho skutečně časem vyroste nějaká klasika. I kdyby se tomu tak ale stalo, zrovna u tohohle filmu mě to štvát vlastně nebude. Toho frontrunnera na Oscary v tom ale nevidím a vlastně mě ve finále nejvíc mrzí, že se Fennell neutrhla ze řetězu pořádně a nedorazilo něco, co by definitivně dodalo důvod, kvůli kterému by se na film mělo pamatovat. Žádný výrazný totiž skutečně neshledávám. Na příští film Fennell ale budu minimálně zvědav.