filmfanouch

Po dobu několika posledních let zůstává nejúspěšnější franšízou Marvel Cinematic Universe, propojený filmový vesmír adaptací komiksů ze stáje Marvelu. Málokdo ovšem tuší, že u studia Disney (pod které MCU, respektive Marvel Studios spadá) vznikla i další adaptace jednoho komiksu od Marvelu, konkrétně to bylo v případě animáku Velká šestka. Animák od studia Walt Disney Animation Studios přivedl v roce 2014 do animované podoby superhrdinský tým a praktickým favoritem se okamžitě stal roztomilý zdravotnický robot Baymax. Na přímé pokračování původního filmu poté doposud nedošlo (ovšem v letech 2017-2021 došlo alespoň na seriál), čerstvě se ovšem zmíněný Baymax dočkal na Disney+ vlastního šestidílného seriálu. Od toho se ovšem nevyplatí očekávat dvakrát velké věci.   Délka všech šesti epizod seriálu Baymax! se totiž pohybuje v rozmezí 7-8 minut, všech 6 epizod v podstatě tvoří třičtvrtěhodinový příběh, což prokáže poslední 6. epizoda. Jedná se přitom o první seriál, které vytvořilo samotné Walt Disney Animation Studios, které se tentokrát výjimečně nerozhodlo nepřenechat práci pobočce Disney Television Animation. Animace je díky tomu alespoň kvalitní a výsledný Baymax! díky tomu nevyvolává vyložený pocit lacinosti, dvakrát velké ambice ovšem samotný seriál nemá.   Baymax v tomto seriálu plní svůj primární účel. Je zdravotník, roztomile komunikuje s ostatními lidmi a snaží se jim pomoct. Krom Baymaxe se pouze v menší roli vrací hlavní hrdina Velké šestky Hiro a jeho teta Cass, jinak se ovšem představují zcela nové postavy, kdy Baymax pomáhá důchodkyni, dívce s prvními měsíčky v jejím životě i kočce. Sympatická je reprezentace. Nejenom, že dochází k řešení vážného tématu o první periodě, ale cílem Baymaxe je v jedné epizodě také homosexuální prodejce ryb, který má problém vyjádřit své city a proto je mu setkání s Baymaxem ve finále tak trochu ke prospěchu. Baymax! tak cílí především na mladší cílovku, dokáže jim ovšem prodat i poměrně důležitá témata, která zároveň nejsou tlačená na sílu a přesto se dá očekávat, že spousta rodičů bude mít problém s tím, aby se zrovna na Baymaxe! dívali jejich ratolesti.   Humor se i tentokrát snaží často těžit z Baymaxovi stavby těla, to už ovšem není tolik vtipné, jako v původním animáku. V součtu možná i zamrzí lehké mrhání potenciálu tak zábavné postavy, kdy to výsledný seriál Baymax! sice může mít slušné výchovné předpoklady, přesto se dá snadno argumentovat, že mohl vzniknout silnější materiál i z tohoto výsledného seriálu a tvůrci při jeho tvorbě jeli jen na první dobrou a nechtěli přichystat něco víc. Za seriálem přitom stojí spolurežisér Velké šestky Don Hall a tak zamrzí, že seriálový Baymax! přeci jen nedostal lepší péči a postavě nedal větší zadostiučinění.   Celé to je sice roztomilé, animace je solidní úrovni a svoje dělá i soundtrack Dominica Lewise, má to funkční poučení pro dětské diváky a překvapí to v jisté diverzitě, přesto seriálový Baymax! nejspíš na Disney+ rychle zapadne. Baymaxovi jako postavě to ovšem medvědí službu nedělá a celé to rozhodně neurazí. Jen se prostě nevyplatí čekat na Disney+ od Baymaxe! velkou událost.....

Druhá polovina seriálu Ms. Marvel odstartovala a proto není v rámci děje čas ztrácet čas. V rámci 4. epizody tak především dochází k osvětlování mytologie hlavní hrdinky, režie 4. epizody se poté chopila Sharmeen Obaid-Chinoy (držitelka 2 Oscarů za režii dvou chválených krátkometrážních pakistánských dokumentů) a v jejich rukách nedochází k řemeslnému pohoršení. Dochází sice k menšímu obklopení od prozatímní koncepce seriálu a prim už tak nehraje soužití pubertální slečny se svými novými superschopnostmi, v součtu je ovšem prozatím 4. epizoda dost možná tou nejemotivnější v rámci celého seriálu.   Prim v rámci 4. epizody ještě výrazněji bere rodinné drama. Akční pasáže zůstávají pořád přízemnější a v rámci režie Chinoy se na ní nic dvakrát nemění, stěžejní je ovšem v rámci 4. epizody především právě konfrontace tří generací, vzájemných konfliktů a dochází přitom i k jistým emocionálně vyhroceným situacím. Střetávání kultur i generací již od 1. epizody bylo výrazné, tady dochází k prvním výraznějším dozvukům a vztah Kamaly Khan v podání Iman Vellani a její matky Muneeby v podání Zenobie Shroff rázem dostává pevnější obrysy. Velkou v tom pochopitelně sehrává i přítomnost babičky Sani v podání Saminy Ahmad, kdy se vztah babičky a matky a matky a dcery střetává v poměrně sympaticky vykreslené paralele.   Ms. Marvel tak zůstává komornější záležitostí v rámci Marvel Cinematic Universe, v tom ovšem dost možná tkví i její nejsympatičtější stránky. Naopak nadále platí, že pokusy o humor patří k těm slabším elementům seriálu, stejně tak v rámci 4. epizody tak trochu nefungují pokusy o zjednodušení situací a tak trochu skákavě přeskakující atmosféra. Sympaticky ovšem rázem působí uchopení Obaid-Chinoy, v jejím přístupu jsou alespoň tak trochu poznat její dokumentární kořeny a uchopení některých scén díky tomu nepůsobí vyloženě rutinně.   Stěžejní pořád zůstává fakt, že je Kamala Khan teenagerka a to pořád setrvává stěžejní v samotném seriálu. Pořád platí, že je Vellani castingovou trefou a v rámci jistých momentů tak trochu neřízenou střelou, která dokáže uhrát vážnější momenty, přitom ovšem má především slušné komediální nadání. A i proto se dá snadno doufat, to, že Kamalu Khan čeká ještě po pokračování Captain Marvel s názvem The Marvels solidně napěchovaná budoucnost v rámci budoucího Marvel Cinematic Universe.   Cliffhanger na konci epizody poté snadno vyvolá napětí do příští epizody, přitom dokáže dle očekávání vyvolat spousta otázek a též možná vyvarovat obavy, zda tento zvrat přeci jen neměl radši přijít o epizodu dříve a aby na něj mohlo být v rámci nadcházejících 2 epizod tak trochu více času. Nejlépe to ovšem půjde rozsoudit až po vydání 5. epizody, která snad před samotným finále tak trochu nezkazí náladu z celého seriálu.....

Mimoni se představili již v prvním filmu ze série Já, padouch a svou sympatickou zábavností a roztomilostí se automaticky stali takovými maskoty animačního studia Illumination. Po dvou dílech Já, padouch došlo v roce 2015 na jejich spin-off/prequel, následně v roce 2017 na regulérní třetí díl Já, padouch a následně měl v roce 2020 dorazit druhý díl Mimoňů. I Mimoňů 2  se ovšem dotkla pandemie COVID-19, která tvůrce donutila film postupně odkládat až do konce června 2022. Nově se ovšem mohou fandové oblíbených žluťásků konečně dočkat dobrodružství Mimoňů a jejich počátky u malého Grua.  A výsledek fanoušky této série nejspíš neurazí. Prakticky nikdo se nepouští do diskuzí nad tím, zda se Illumination v rámci animace zvládne vyrovnat filmům například od studia Pixar či studia Ghilbi. Animáky studia Illumination přitom ani nemají dvakrát velké ambice, v několika věcech ovšem fungovat dokáží. Jejich primárním účelem je solidně pobavit a přitom se většinou snažit prodat nějaké to poselství. Mimoni 2 v tomto ohledu neselhávají. Mimoni jsou i tentokrát protagonisty situačních gagů, které jdou ruku v ruce s hlavním příběhem, přitom se ovšem se ovšem Mimoňům 2 daří schopně prodat poselství o důležitosti přátelství. Děj druhých Mimoňů se odehrává v roce 1976 a v tomto pohledu potěší pokus o těžení z dobového zasazení. V kinech tak zrovna běží Čelisti nebo Rocky. Pochopitelně se sází na dobové kostýmy, výpravu i hudební dramaturgií. A pak jen stačí sledovat další zábavnou podívanou, která chvílemi paroduje Indiana Jonese, Jamese Bonda (úvodní titulky jsou naprosto vynikající) a vzdáleně i třeba filmy s Brucem Lee. Film trvá pouze hodinu a půl, díky tomu raketově kvapí dopředu a Mimoni jsou pořád zdrojem velmi zábavného humoru, který dokáže plnohodnotně obstát i dospělého doprovodu dětských diváků. Zápletka sázející na průměrný McGuffin je možná předvídatelná, stejně tak vývoj vztahu dvou stěžejních postav, přesto to po celou dobu toho sázení na jistotu v podstatě funguje. Gru je zde částečně polidštěn, aniž by to popíralo jeho charakterní vývoj v prvním Já, padouch, širší napojení na celou franšízu poměrně fungují (i když by se dalo snadno říct, že se ve filmu vyskytují minimálně dvě potencionální díry v kontinuitě celé franšízy). Pokračování prvního dobrodružství přerostlých žlutých Tic Taců je následně překvapivě o krapet komornější než v případě prvního filmu, přesto pořád dokáže obstát jako dílo někoho, kdo má očividně rád akční filmy a rozhodl se jeden takový natočit, aby si mohlo především určit dětské publikum. Právě i v té inspiraci jsou ovšem Mimoni 2 zábavní. Bylo by krátkozraké označit Mimoně jen za produkt, který se dobře prodává a proto studio Illumination hodlá svou nejúspěšnější franšízu stále dojit. Výsledná práce celovečerního debutujícího spolurežiséra Brad Ableson spolu s osvědčeným Kylem Baldou (režisér prvních Mimoňů i Já, padouch 3) v součtu funguje jako přesně ta ukázka toho, že se možná Mimoni již krapet vyčerpali, pořád ovšem filmy s nimi dokážou obstát jako zábavné oddechovky. Chystaný Já, padouch 4 bude mít ještě šanci dokázat, že si Mimoni a Gru svou existenci na velkém plátně ještě dokážou obhájit, Mimoni 2 ovšem mohou krapet sloužit jako důkaz toho, že pomyslný vrchol brandu je už možná dávno pryč.  Od Mimoňů 2 tak divák ve výsledku dostane přesně to, co čeká. Žádné ambiciózní drama ani přelomový animovaný zážitek. Je to jen další slušná série situačních gagů, která ovšem pořád nedokáže vyloženě působit dojmem sešití horkou jehlou. Výsledné pokusy o humor již možná po 5 filmech působí repetitivně, přesto ovšem pořád víceméně obstojí. Jen se tím možná ukazuje, že živnost téhle sérii už krapet dochází.....

Kevin Hart se ze stand-up komika vypracoval na úspěšnou filmovou hvězdu, kdy se stal hlavní tváří několika komedií, časem se stal poměrně častým spolupracovníkem Dwaynea Johnsona ve filmech jako Centrální inteligence či dvou nejnovějších Jumanji a poslední dobu se pokouší i o vážnější role jako v americké předělávce Nedotknutelných či komediálním dramatu Otcovství. Novinka režiséra Patricka Hughese (třetí Expendables, Zabiják a bodyguard) poté původně měl vsadit na hereckou kooperaci právě Harta a Jasona Stathama. Statham se ovšem s producenty filmu hádal ohledně přístupnosti a tónem filmu, kdy chtěl Statham o poznání drsnější podívanou, která ovšem neměla s představou tvůrců prakticky nic společného. V titulního zabijáka ho tak nakonec nahradil Woody Harrelson a stačilo jen doufat, že v Hughesových rukách vzniká alespoň slušná akční odpočinková zábava. Jenže....   Hvězdný casting a na papíře poměrně zábavná znějící premisa nezachrání to, když je výsledný produkt nezábavný a v rámci akčních scén nezajímavý. Výslednou buddy komedii táhne především Woody Harrelson (i když je poměrně výrazné, že byla role psaná na tělo přímo Stathamovi), Kevin Hart bohužel v této komedii zůstává o poznání méně snesitelný než tomu průměrně u jeho filmů bývá. Po Zabijákovi a bodyguardovi se především ovšem skutečně ukazuje, že je Hughes jen slušný rutinér a díky jeho zpracování je Muž z Toronta snadno zaměnitelnou podívanou, na kterou široká veřejnost velmi rychle zapomene.   Muž z Toronta schází na ohraná schémata, které šlo dávno před ním vidět mnohokrát jinde, tahle téměř dvouhodinová akční komedie ovšem má krom problémů s tempem především problém v tom, že často sází na typické křičení Kevina Harta, které je prozatím to nejméně snesitelné v rámci jeho kariéry. Díky jeho poloze se alespoň dá říct, že je poměrně věrohodné, že titulnímu záporákovi Hartův Teddy leze Harrelsonovo Muži z Toronta na nervy. Harrelson byl sice náhrada za poslední chvíli, v roli zabijáka je ovšem uvěřitelný a snadno při sledování dojde k pocitu, že by minimálně mohla být zajímavá realizace nějakého toho prequelu, kde by Harrelsonova postava objevila ve svém vlastním akčním dobrodružství po vzoru například Johna Wicka. Výsledek by byl rozhodně stokrát zajímavější než samotný Muž z Toronta.   Jde sice o PG-13 produkci, v jistých ohledech jde ovšem vidět, že šli Hughes a spol. v rámci přístupnějšího ratingu na hranu. Za zmínku stojí především jedná bojová akční scéna, v té je vidět, že je Hughes v rámci akce poměrně zručný. Brutální omylem je ovšem využívání zeleného plátna, které je v rámci filmové tvorby nejrušivější za hodně výraznou dobu. Muž z Toronta byl přitom původně určen jako film pro kina, nakonec ovšem došlo k tomu, že studio Sony film prodalo Netflixu. Díky 75-milionového rozpočtu přitom film v jistých momentech nepůsobí vyloženě lacině, přesto v jednotlivostech působí jako příliš zkratkovitá a odbitá práce, která vlastně jako většina exkluzivních filmů od Netflixu připomíná filmy, které vytvořila umělá inteligence a díky tomu výsledný film působí krapet bez života.   Reputaci filmu víceméně dokáže napravit výsledné finále, díky poměrně obsáhlé délce a lenivému tempu se ovšem na něj ve výsledku čeká až příliš dlouho. V tom filmu je toho též v součtu možná příliš, většina z toho ovšem ve výsledku automaticky nefunguje a samotný Harrelson tuto podívanou jednoduše nezachrání. Výsledek je možná ve finále jen o krapet snesitelnější než Hughesovo Zabijákova žena a bodyguard, přesto je výsledek poměrně zoufalý. Když si člověk uvědomí, že se má Hughes chopit americké předělávky Zatáhu Garetha Evanse (která navíc dorazí opět na Netflix), chce to flašku.   V součtu nenápaditá a víceméně i stupidní podívaná, která jako komedie nepobaví, jako akční film nevyvolá vzrušení a v rámci buddy komedie tomu chybí ta správná chemie postav i jejich představitelů. Fakt, že i do podobných investicí cpe Netflix své peníze, jen ukazuje důvod navíc, proč se Netflix propadá do temnot....

Raper známý jako Řezník, tvůrce počítačových her, komiksový kreslíř i tvůrce filmů, které mnohým divákům dokážou pocuchat žaludek. Martin Pohl je velmi specifická osobnost, což dokáže reflektovat jeho osobitá tvorba, kdy je velmi snadné jeho filmy jako Máma má raka nebo Párty Hárd zasadit do kolonky vulgárních, fekálních a zvrhlých záležitostí. Základním pravidlem humoru ovšem zůstává známé ,, sto lidí, sto chutí´´ a i díky osobitému přístupu a sázce na nekorektní humor si filmy Martina Pohla dokázali získat početnou základnu fanoušků. Především jeho Párty Hárd jde vnímat jako již kultovní záležitost, která se nově dočkává pokračování. Pokračování, které je zhruba 20x dražší (místo 250 tisíc se rázem mohli i díky výrazné podpoře fanoušků tvůrci opřít o rozpočet okolo 5 milionů dolarů), místo 62 minut se dvojka stává regulérním celovečerním filmem se 100 minutami délky a částečně obměněná parta (Mikyho a pochcánka Tomáše Janského tentokrát doplňuje jejich bývalý nepřítel Poulíček) a tvůrci se tentokrát rozhodli vsadit na Ibizu východu- Mácháč. Pak jen stačilo jen doufat, že rozkročené nohy mainstreamu neovlivní Pohlovu osobitost a do kin dorazí pokračování, které původní Párty Hárd neudělá ostudu.  Pohl doposud točil pouze amatérské filmy, přičemž většina z nich spadá do vlastního rozšířeného filmového vesmíru. Vzdáleně by se dal přirovnat například ke Kevinu Smithovi (Clerks, Flákači a další filmy z View Askewniverse), který sice nikdy filmařinu nestudoval, přesto měl rád filmy a rozhodl se je díky tomu sám realizovat. I vzhledem k diváckému úspěchu Párty Hárd se zdálo získání větších produkčních možností naprosto zasloužené, následně přitom potěší jedna zásadní věc. V rámci audiovizuální stránky je sice Párty Hárder o poznání více vyšperkovaná než původní film, Pohlovi ovšem zůstává jeho osobitý přístup a jde tentokrát v součtu za hranu ještě o poznání více. Celé to přitom nejspíš bude u několika diváků snadno vybízet ke kroucení hlavou a pohoršení nad tím, jak daleko si Pohl a spol. dovolili zajít. Stěžejní je ovšem fakt, že je Párty Hárder nejzábavnější českou komedií od původního Párty Hárd. Pokud ovšem pochopitelně dokáže divák překousnout vše, co je součástí tohoto gejzíru nekorektního humoru. Párty Hárder i díky delší délce vybízí k záchvatům smíchu častěji než původní film, především i proto, že je skutečně obdivuhodné, co vše ve filmu prošlo a co je díky tomu součástí filmu uvedeného v normální kinodistribuci. V rámci české kinematografie Párty Hárder dle očekávání představuje přesně ten neohrabaný a svěží vítr, i americké komedie, které pracují s vulgaritami a sexuální motivy, můžou v několika momentech vedle Párty Hárder působit jako večerníček pro děti. Pokračování původní Párty Hárd dokáže za pochodu stejně překvapovat a často vyloženě střídat jeden skvělý situační či dialogový humor za druhým. Párty Hárder přitom ovšem skutečně dokáže dodržet pravidlo pokračování o tom, že by to celé mělo být tentokrát větší, přitom ovšem divák nemusí nutně získat pocit, že byl zatracen zdrojový kód první Párty Hárd.  Větší rozpočet je na filmu rozhodně poznat. Vymazlenější vizuální stránka (tentokrát se pracovalo i s drony a především reálnou filmovou kamerou), větší komparz, velkolepější podání, animované sekvence i solidně chaotický zpracovaná válečná scéna ze Srbských milic. Dá se snadno očekávat, že fanoušci, kteří film podpořili příspěvkem na výrobu, dostanou přesně to, co chtějí a přitom mohou velmi snadno pocit, že investování jejich peněz mělo smysl a minimálně skutečně mohl vzniknout český film, jemuž se žádný nejbližší český film nejspíš nevyrovná (minimálně do doby, dokud Pohl nerealizuje spin-off s Grundzou). V jádru se přitom v podstatě jedná o stejně divokou podívanou, pokračování původního filmu dokáže ovšem působit nejen více filmověji, ale i ambiciózněji. I proto, že se pod tou vrstvou hoven, penisů, dámských koz, prdelí a jednoho sprostého slova za slovem, skrývají i tři fungující vývoje hlavních hrdinů. Poulíček v podání Adama Ernesta je například rázem povýšen na jednu z hlavních rolí jako náhradník za Petra z prvního filmu se rázem z karikaturního protivníka stává skvěle napsaná postava, která funguje především i díky skvělému vyvrcholení jeho příběhového archu. Celkově zůstávají postavy nadále především hovady, v druhém filmu ovšem dokáže většina z nich působit o poznáni lidštěji. Jsou to pořád především charaktery, které páchají neuvěřitelná zvěrstva, v Pohlově podání ovšem nikdy nedokážou působit jako vyložené karikatury. Především i proto, že se pořád jedná o velmi specifickou podívanou, což je poznat i na samotných postavách a jejich činech. Díky záplavě humoru je možná krapet obtížné všechny ty pokusy o humor zpracovat a díky tomu i uznat, které z nich skutečně fungují. Délka je sice větší, zároveň se ovšem zjevuje větší počet postav a ne každý si dokáže uhrát dostatek prostoru (zamrzí to především u jednoho návratu známé postavy z původní Párty Hárd). Výhrou ovšem zůstává fakt, že i přes větší délku vyloženě Párty Hárder netrpí špatným tempem a dokáže v rámci děje kvapit stejně zběsile jako původní film, kdy pocit zbytečného táhnutí se dokáže možná vyvolat jen posledních pár minut filmu. Navrátivší herci jsou nadále velmi fajn, kdy pořád z prakticky nezkušených herců sálá přirozenost a alespoň částečná herecká snaživost, kdy může Párty Hárder například vyvolat pocit, že se na hereckou akci tentokrát dbal větší prim, než minule. Z nových tváří je poté nejvýraznější Kostas Zerdaloglu (původní Krysa z Mandragory), bez něj se ovšem příběh věnuje především starým známým. A minimálně v samotném konci dokáže film vyvolat pocit, že jsou cesty jednotlivých hrdinů zakončené solidním způsobem. A to i přesto, že jednoho z nich budou diváci litovat možná více, než kdy sami mohli čekat. I tento moment dokáže, že by byla chyba Martina Pohla odsoudit čistě jako propagátora vulgárního a zvrhlého humoru.  U Párty Hárder: Summer Massacre nejspíš Martin Pohl nejen dokáže uspokojit fanoušky prvního filmu, ale i překonat očekávání a zajít ještě dál nejen v rámci v nekorektního humoru. Pod vulgární slupkou nejspíš pořád valná hromada neobjeví něco víc, to ovšem ukáže až čas. Film dost možná sice reprezentuje pouze malý krůček pro Martina Pohla, ale i velký skok pro vývoj české kinematografie.....

David Cronenberg, tvůrce s velmi specifickým přístupem, který se ve svých filmech primárně zaměřuje na vyvolávání strachu, nepříjemných pocitů i úvah nad smyslem existence. Mezi jeho první patřil v roce 1970 snímek Crimes of The Future, který ovšem nemá s konceptem a příběhem jeho nejnovějšího filmu vůbec nic společného. I přes fakt, že sdílejí stejný název. Druhé Cronenbergovo Zločiny minulosti jsou od Map ke hvězdám z roku 2014 prvním Cronenbergovým filmem, už trailery vybízeli k tomu, že se Cronenberg vrátí k body hororovým kořenům a i tentokrát půjde o krapet provokativní podívanou, která pravděpodobně dokáže rozdělit diváky. A přesně tak rozpolceného přijetí se ve finále Zločiny budoucnosti dočkávají.   Dalo se nejspíš očekávat, že fanoušci tvorby Davida Cronenberga zůstanou spokojeni. Cronenberg i ve svém 22. celovečerním filmu totiž dokáže solidně pracovat s vizuálem, přitom i opět vyvolat strach, nepříjemnost i zamyšlení se nad hlubším kontextem příběhu. Cronenbergova novinka je totiž výrazně brutální podívanou, která může mnoho diváků dohnat k žaludeční nepříjemnosti, v jádru ovšem Zločiny budoucnosti dokáží prodat i stěžejní myšlenku.   Byla by přitom chyba investovat čas do Zločinů budoucnosti v naději toho, že Cronenberg natočil film, který prach šokovatelnosti a nepříjemnosti posune na zcela novou úroveň, v tomto pohledu mohou Zločiny budoucnosti překvapit možná maximálně tak ty, kteří zůstali dosud například Cronenbergovo Mouchou nepolíbení a například ani alespoň částečně nic netuší o Cronenbergových body hororových kořenech. Zajímavé ovšem zůstává to, jak Cronenberg do své (alespoň pocitově velmi) nepříjemné i půvabné vize, která dá vzpomenout například na Cronebergovo eXistenZ. Dílo téměř 80-letého Cronenberga dokáže působit jako film s jasnou vizí, kde se dá jen snadno polemizovat nad tím, že jde o dílo v jednotlivostech sešité tak trochu unáhleně.   Cronenberg nezklamal a představil šílený svět, jenž nejvíc trpí tím, že není představen v nejsilnějším scénáři. V průběhu se tak snadno vyskytne pocit, že Zločiny budoucnosti nedrží tak úplně pohromadě a postavy fungují spíše díky silným výkonům, než díky skvělému vytvoření. Léa Seydoux například předvádí dost možná nejlepší herecký výkon ve své kariéře od francouzské lesbické romance Život Adèle, Viggo Mortensen je stejně jako v Cronenbergerových filmech Dějiny násilí a Východní přísliby naprosto fenomenální a Kristen Stewart pokračuje v nastaveném tónu vážnějších a soustředěnějších rolí. Ani oni tři ovšem nedokáží skrýt fakt, že má samotný příběh tak trochu mouchy a to především díky tomu, že je sice velmi snadné zpracovávat jednotlivé záběry a to, co chce básník Cronenberg říct, přitom všem se ovšem zapomíná na emocionální sílu v rámci příběhu stěžejních postav, čímž je zároveň nedělá dvakrát velkorozměrné.   Film přesto snadno dohání k šokování, v jistých momentech vyznívá komickým způsobem a přitom skutečně dokáže prodat stěžejní motivy. Zločiny budoucnosti jde vnímat jako výsměch existence lidí v moderním světě technologií, úvahu nad vývojem lidstva a lze v něm nalézt i několik dalších motivů, které se vykreslují v průběhu děje. Jde přitom o divácky nevděčný film, který se s publikem nemazlí, netahá ho za ručičku a především může vážně poškodit někoho, kdo na film jde zcela neobeznámen.   Život budoucnosti má ve svém jádru bezpochybný přesah, je ovšem velmi pravděpodobné, že pro znalce a alespoň částečného fanouška Cronenbergových filmů půjde o menší vystřízlivění, které by mohlo koketovat se zklamáním. Problém přitom nejspíš netkví v tom, jak Cronenberg stárne, ale jeho pokusu zkřížit své tvůrčí kořeny s jeho moderní tvorbou. Zločiny budoucnosti přitom netrpí absencí drzosti/odvahy a Cronenberg pořád v jádru dokázal natočit film, který v kontextu aktuální filmové tvorby může působit jako takový svěží vítr. Předzvěsti o filmu, který donutí diváky utíkat z kin nebo ho v domácích podmínkách vypnout, se nakonec nenaplnili, film se v jistých momentech vlastně stává až vyloženě předvídatelný. Přesto se film pořád dokáže zapsat do paměti.   Především i díky poutavému vizuálu kameramana Douglase Kocha, bravurnímu soundtracku Howarda Shorea, který ani tentokrát nedokáže zklamat a celkové audiovizuální vypiplanosti. V součtu tak film shazuje snad jen fakt, že právě křížení body hororu a myšlenek o evoluci a ničení ekosystému v součtu tak dvakrát úplně nefunguje a v jistých momentech mohou Zločiny budoucnosti skutečně působit jako dva filmy v jednom. Za vidění ovšem Cronenbergův 22. celovečerní film rozhodně stojí.   Pokud by Cronenberg rozhodl tímto filmem svůj film zakončit (což nehrozí, protože již nyní chystá thriller The Shrouds s Vincentem Casselem o komunikaci se záhrobím), nešlo by dost možná o ideální zakončení kariéry, ale ideální film, který by mohl reflektovat Cronenbergovu kariéru v kostce. Odpůrci Cronenbergových filmů budou klasicky trpět, milovníci Cronenberga budou v sedmém nebi, ti mezi prostě dostanou jen velmi slušný film....

1. polovina seriálu Ms. Marvel skončila a dá se v podstatě říct, že si série prozatím drží stálou kvalitu. Z druhé epizody se vrátila režisérka Meera Menon, opět dochází k vhledu do muslimské komunity, který vypomáhá se částečně vyhnout nevyhnutelnému generickému originu a nadále to působí jako coming-of-age podívaná, která je okořeněná právě faktem, že je hlavní hrdina superhrdinka. I kdyby ovšem nešlo o superhrdinskou podívanou, Ms. Marvel by alespoň mohla fungovat jako částečně neobvyklá teen podívaná, která by ovšem nejspíš i tak zůstala nadále poměrně stereotypní a obzvláštňoval by jí právě pouze ten vhled do muslimské komunity.   Opět dochází k nějakým těm odpovědím, které vytváří další otázky. Poměrně výrazně se například začíná vykreslovat, kdo bude plnit úlohu hlavních záporáků v seriálu a i když o dvakrát zajímavé záporáky prozatím nejde, působí prozatím jako taková ideální hrozba pro začínající a nezkušenou hrdinku. Na rozdíl od 1. epizody, která si dávala na čas rázem působí 3. epizoda možná krapet příliš uspěchaně a pocitem, že se do ní tvůrci snaží dát co nejvíc, protože jim rázem došlo že už zbývají pouze 3 epizody a musí rázem směřovat děj rychle kupředu.   Iman Vellani je pořád v hlavní roli zábavná, její počátky superhrdinské kariéry pořád dokáží vyvolat pošklébnutí, krapet ve finále i dává smysl, že se svými schopnostmi Kamala zatím nepředvádí nic extra velkého, protože se svými schopnostmi pořád učí pracovat a na nějaká větší čísla dojde nejspíš čas ve finále či chystaných The Marvels. Stěžejní úlohu poté pořád sehrává vztah Kamaly s její rodinou, kdy především potěší fakt, že americká produkce dokáže muslimskou kulturu vyobrazit neurážlivě a poměrně uvěřitelně, pravidlem ovšem zůstává fakt, že pro spousty lidí bude fakt, že se seriál točí kolem muslimské hrdinky, zásadní překážkou v tom, aby seriál sledovali.   Bravurní je ovšem fakt, že Ms. Marvel dokáže nadále solidně pracovat s poměrně vážnými tématy. Předsudky spojené s něčím původem a náboženstvím, očividné váhání nad svou vlastní vírou a další témata, které v rámci Marvel Cinematic Universe působí neprozkoumaně a svěže. V tomto ohledu Marvel Cinematic Universe naplňuje svůj potenciál, kdy se počet chystaných filmů a seriálu bude jen a jen množit a skrze ně toho jde prozkoumat opravdu mnoho. I když jak muslimská Ms. Marvel, tak feministická She-Hulk budou mít automaticky k mnoha divákům těžkou cestu.   V jistých momentech pořád drhne humor, který někdy působí až příliš na sílu a v jistých momentech i shazují celé situace. Například jedna akční sekvence je ovšem natočena velmi solidním způsobem a dokazuje, že s postavou Ms. Marvel ještě půjde zajímavým způsobem pracovat. Třetí epizoda tak skutečně dodržela formu, stačí jen doufat, že 2. polovina v nastavených kvalitách neklesne a případně dost možná nabídne i něco navíc.....

Původní Star Wars v roce 1977 představili fikční svět s propracovaným světem, plný různých planet, ras a především postav. Od roku 1977 svět Star Wars představil několik tisíc postav, fandové ovšem pochopitelně našli své prestižní oblíbence. Yoda, Darth Vader, Han Solo, Luke Skywalker, Darth Maul, Qui-Gon Jinn či Obi-Wan Kenobi. Obi-Wan Kenobi je ostatně součástí světa Star Wars již od roku 1977 a Alec Guiness tehdy dokonce za svůj výkon dostal nominaci na Oscara. Guiness ovšem roli přijmul pouze díky honoráři, samotný svět Star Wars nenáviděl a zvěsti hlásají, že to byl právě jeho nápad, aby Obi-Wan Kenobi na Hvězdě smrti vydechl nápad. Přesným opakem Guinesse se ovšem stal Ewan McGregor. Synovec Denise Lawsona (představitel Wedgese Antillese v původní trilogii i deváté epizodě) získal roli Obi-Wana Kenobiho v prequelové trilogii skládající se z Epizod I-III a byl tehdy ze získání role nadšení. Což bylo poznat nejen na vynikajícím výkonu, který v očích fanoušků Star Wars dokázal zastínit samotného Aleca Guinesse, ale především skrze to, že během natáčení McGregor sám dělal zvuky světelných mečů a zvukařům tehdy nejspíš dvakrát radost nedělal. S odstupem času prequelová trilogie rozdělila fanoušky Star Wars na dva zásadní tábory, prakticky každý se ovšem shodl na tom, že McGregor patří mezi ty nejlepší a dost možná i ten nejlepší prvek prequelové trilogie.   Od roku 2005 a s tím i premiéry Star Wars: Epizody III - Pomsta Sithů poté uteklo již 17 let, fanoušci ovšem dlouho volali po tom, aby se Ewan McGregor jako Obi-Wan Kenobi dočkal vlastního filmu, který by fungoval jako středobod mezi prequelovou a originální trilogií. V moment, kdy Disney v roce 2012 odkoupil Star Wars od jejich tvůrce George Lucase za 4 miliardy dolarů bylo oznámeno, že krom Epizod VII-IX dojde i na sérii Star Wars Anthology (spin-offy) a začalo se tradovat, že je v plánu i sólový film Obi-Wana Kenobiho. Stali se ovšem dvě stěžejní události - Solo: Star Wars Story v kinech pohořelo, Star Wars naopak na Disney+ zabodovali v hrané seriálové podobě skrze seriál Mandalorian. Což nevyhnutelně vedlo k chystání mnoha dalších seriálových Star Wars spin-offů, kdy nakonec došlo i na vysněný návrat - Minisérii s Obi-Wanem Kenobim v podání Ewana McGregora.   Režie celé minisérie se poté ujmula Deborah Chow (třetí a sedmá epizoda seriálu Mandalorian) a došlo i příslib návratu Dartha Vadera a především předzvěstné lákání na odvetu století, které dokáže navázat na osudový souboj Obi-Wana Kenobiho a Dartha Vadera na Mustafaru. Zásadní problém poté pochopitelně zůstává v tom, že minisérie Obi-Wan Kenobi sice dokáže doplnit skládačku mezi původní a originální trilogií, diváci ovšem o jeho existenci nutně nemusí vědět, aby si udělali obrázek o celé sáze. Na druhou stranu ovšem platí, že si v Lucasfilmu dávají záležet na ucelenosti kánonu a za pochodu dokážou vyžehlit pár dějových děr, které Star Wars provází v podstatě od původní trilogie. Opět pochopitelně záleží na tom, jak moc někomu retcon přijde jako líná scenáristická berlička, samotný retroaktivní kontinuita ovšem někdy může fungovat jako solidní náplast (především na díry, které dokázal za celých 39 let napáchat samotný George Lucas i neutříděné knihy a videohry, které po odkoupení studiem Disney nově spadající do sekce legendy). Stěžejní otázkou ovšem zůstává to, zda dokáže Obi-Wan Kenobi obstát jako solidní podívaná ze světa Star Wars.   Fanoušci Star Wars se dají rozdělit na skupiny. Ti, kteří se k Star Wars dostali skrze již původní trilogii, ti kteří se ke Star Wars náhodou dostali skrze sequelovou trilogii a ti, kteří se ke Star Wars dostali skrze prequelovou trilogii a celou Skywalker Ságu odstartovali chronologicky epizodami I-III. Z pochopitelných důvodů, kdy dochází k návratu Ewana McGregora v roli Obi-Wana Kenobiho a Haydena Christensena v roli Anakina Skywalkera/Dartha Vadera, by rozum snadno mohl říci, že minisérie Obi-Wan Kenobi bude určena především pro ty, kteří se ke Star Wars dostali skrze prequely. Minisérie Obi-Wan Kenobi ovšem skutečně dokáže fungovat jako pomyslný střed mezi dvěma generacemi Star Wars a především ukázat, že Ewan McGregor byl skutečně castingovou trefou do černého. 51-letý Ewan McGregor sice musí hrát Obi-Wana Kenobiho, který trpí post-traumatickou stresovou poruchou po událostech Rozkazu 66 a odtrhl se od Síly podobně jako o 43 let později jeho žák Luke Skywalker, přesto z něj v průběhu šesti epizod srší pocit, že je rád zpět ve své životní roli. A jakmile konečně dochází k akci se světelným mečem a především osudovým konfrontacím se starým učedníkem, emoce fungují přesně tím správným způsobem, kterým by fungovat měli.   Děj se odehrává přesně 10 let po Pomstě Sithů a 9 let po Nové naději, dokáže tak přesněji zobrazit dobu, kdy někteří žijí ve strachu z Impéria, někteří naopak v Impériu nalezli ideální novou vládu. V rámci šesti epizod tak jde sledovat zárodky povstání, polemizování na téma, že všichni Jediové nemohli Republiku zradit a především sledovat, že v galaxii pořád existují lidé, kteří věří v naději. Star Wars v jádru vždy především představovali epickou ságu o boji dobra proti zlu a přesně tyto pocity dokáže v průběhu vyvolat i minisérie Obi-Wan Kenobi. Mnoha momentů přitom pochopitelně volá po nostalgii, příslibu budoucích věcí, které diváci už dávno znají a milují, ale také po nahlédnutí do známých elementů skrze tak trochu jiné perspektivy.   S vděčností u fanoušků Star Wars to bývá těžké už od roku 2015 a premiéry Epizody VII. J. J. Abramsovi tehdy bylo vyčítáno, že byla Síla se probouzí možná až příliš velkou na jistotu, Epizodě VIII se poté vyčítalo to, že si Rian Johnson šel možná až příliš vlastní cestou, částečně redefinoval nejen Sílu, ale i elementy světa Star Wars a někteří se ve finále zmohli na vydírání typu, že jim Johnson zničil dětství a za to zaplatí životem. Rozum tak radí, že to Star Wars budou mít v budoucnu těžké i se sázkou na jistotu, i s pokusem o něco tak trochu jiného (hodně štěstí Taiko Waititi!). Obi-Wan Kenobi v rámci brandu Star Wars skutečně nečiní velké kroky kupředu, v jádru ovšem zůstává tou ideální sci-fi velkolepou podívanou, kde se dochází ke středu dobra se zlem a celé to pořád dokáže působit pocitem, že jsou Star Wars v rukách někoho, kdo má tento svět opravdu rád a baví si ho s ním vyhrávat. A přitom dokáže nebourat zavedené pořádky a s tím spojený kánon.   U Obi-Wana Kenobiho skutečně dokážou fungovat emoce. Nejen při opětovných konfrontací s Darthem Vaderem a slovy, které bolí (,,stal jsem se tím, co jsi stvořil), ale napřklad i při budování vztahu s malou Leiou. Malá Vivien Lyra Blair dokáže od počátku vyvolat pocit, že by byla Carrie Fisher se svou nástupkyní spokojená a je přitom sympatické pozorovat, jak začíná mít malá Leia podobné charakteristické rysy jako její matka Padmé i její otec Anakin. Naopak je emotivní sledovat Leiu, která vlastně neví nic o svém skutečném původu a klade si tak různé otázky. Moment, kdy se Obi-Wana zeptá, zda je její biologický otec a on jí na to dodá, že by jí to rád potvrdil, to je jeden z těch momentů, který dokáže diváka emocionálně rozemlít. Ještě emocionálněji rozdrtit ovšem diváka dokáže vyvrcholení závěrečného souboje, který je zakončen jednou upřímnou a bolestivě znějící omluvou.   Darth Vader již od svého nástupu dokáže vyvolat přesně ten pocit, který vyvolat má. Děsuplná existence, ze které mají strach i lidé na jeho straně a který dokáže být nesmírně krutý. Jeho násilné chování ve vesnici ve třetí epizodě, mučení Obi-Wana a definitivní převtělení Anakina Skywalkera v Dartha Vadera, který si od Anakina vzal to nejhorší. Radovat se přitom snadno jde i z návratu hlasu Jamese Earla Jonese, Vader, který kvůli nenávisti k Obi-Wanu Kenobiho v jistých momentech jedná strašně iracionálně a v jeden moment si uvědomí, že selhal díky nepochopení jedné staré Obi-Wanově lekci. Vidět Vadera zpět v téhle formě byl jednoduše splněný sen, především i proto, že Vader dokázal dostát své reputaci.   Velkým oříškem se pro fanoušky Star Wars stala postava Revy/Třetí sestry v podání Moses Ingram. Ať už to byli klasické rasistické štěky či poznámky na neschopné herectví samotné Ingram, Reva moc fanouškům k srdci nepřirostla. Dost možná už ani nepřiroste, po první epizodě šlo ovšem o zkratkovitý předčasný postoj. Reva zpočátku působí jako postava, která je úmyslně naštvaná tak trochu otravně a snažící se dosáhnout respektu, přičemž ovšem irituje i ostatní Inquisitory. Jakmile ovšem dojde k odhalení jejích motivů, odhalení její minulosti a i smysluplnému vyvrcholení, rázem postava Revy dostává solidní příběhový arch. Stejně jako u Kelly Marie Tran a její postavy Rose Tico z Posledního z Jediů se tak Ingram i její postava dočkávají poměrně neoprávněné nenávisti.   Skladatel k původním filmům ze Skywalker ságy John Williams se vrátil, aby k minisérii Obi-Wan složil ústřední hudební motiv a ten je naprosto skvělý, dokáže evokovat starou Williamsovu Star Wars hudbu a skvěle se poslouchá pořád dokola. Hlavním skladatelem se ovšem stala Natalie Holt (seriál Loki) a ta dokázala excelentně jít ve Williamsových Star Wars, dodat soundtrack, který evokuje ty správné Star Wars a naznačit, že Williams dost možná nalezl ideálního náhradníka pro budoucí generaci Star Wars celovečerních projektů.   Poměrně zvláštní zůstává rozhodnutí, že minisérie Obi-Wan Kenobi obdržela rating 9+, nejnižší televizní rating. Je to zvláštní především proto, že je Obi-Wan Kenobi v součtu brutálnější, než by člověk čekal a přiměřená míra násilí (i když pořád výrazně přístupná) dokáže ještě více vykreslit dobu temna, ve které se minisérie odehrává. V jednotlivostech je síla, především při vyprávění o tom, jak někdo původně v Impérium věřil, aby se nakonec setkal s realitou, jak někteří kvůli Impériu přišli o hodně a bojují tak i proti početné převaze. Něco podobného předvedlo například Rogue One: Star Wars Story, které se ovšem odehrává pouze krátce před původními Star Wars s podtitulem Nová naděje. Minisérie tak ovšem dokáže alespoň představit fungování předaleké galaxie 9 let před Bitvou o Yavin a především v jednom starém Jediovi probudit toho starého ducha. Minisérie Obi-Wan Kenobi tak díky snadné přehlédnutelnosti sice nemusela vůbec vzniknout, svou existenci si ovšem dokáže obhájit nejen díky návratu Ewana McGregora do své ikonické role.   Osobně věřím, že minisérie Obi-Wan Kenobi dokáže pro spousty diváků představovat ty ideální Star Wars a to i přes fakt, že pořád bude převládat především nespokojený tábor. Již nyní dochází k diskuzím nad tím, zda se musel Obi-Wan Kenobi skutečně vydat na vesmírnou dráhu a celých 6 epizod se nemohlo odehrávat na Tatooine a točit se kolem konfliktů s písečnými lidmi či pašeráky Jabby Hutta. Dá se ovšem snadno uvěřit tomu, že kdyby měl v paralelní časové linii seriál přesně takovouto podobu, snadno by se objevila početná skupina fanoušků, která by psala, že existence minisérie, kde Obi-Wan Kenobi tráví celých 6 epizod na planetě Tatooine, je zbytečná. Stěžejní tak opravdu zůstává především to, že tvůrci dokázali přijít se solidním příběhem, který dokázal utáhnout 6 epizod a přitom se nutně nerozbil zavedený kánon. Spousty věci naopak najednou začali dávat ještě větší smysl. Retcon tak může skutečně někdy působit jako líný nástroj, někdy ovšem naopak dokáže přinést i ideální dobro.   Minisérie Obi-Wan Kenobi v součtu dost možná nebude pro spousty lidi zásadní událostí, v mnoha ohledech ovšem splňuje přesně ty pravé Star Wars. Minisérie přitom dokáže stát na postavách, těžit z malých momentů a přitom všem vybalit i pár příjemných překvapení. Těžko říct, zda se potvrdí zvěsti o 2. sérii, pokud ovšem Ewan McGregor skutečně vytáhl jedijskou róbu a světelný meč naposledy, toto rozloučení v součtu dopadlo skvěle....

Když se objevili informace o tom, že se v seriálu Obi-Wan Kenobi dojde k odvetě Obi-Wana Kenobiho a Dartha Vadera a tato nevyhnutelná opětovná konfrontace byla předem avizovaná jako odveta století, bylo předem jasné, že si tvůrci ukousli velké sousto. Vyrovnat se osudové konfrontaci Obi-Wana a Anakina Skywalkera na planetě Mustafar není snadná úloha, ale přesto se to Deborah Chow povedlo. Především proto, že v tomto souboji nešlo jen o efektivní machání světelnými meči a konečně plné opětovné spojení Obi-Wana Kenobiho se silou, ale především v ní šlo o emoce a osudové vyhrocení celého souboje, které nejen elegantně dokáže zahladit potencionální plot holy v časové lince, ale skutečně dodat důstojné uzavření jednoho z nejdůležitějších vztahů světa předaleké galaxie.   Finále seriálového Obi-Wana Kenobiho ovšem i krom stěžejního souboje funguje jako přesně to nabité finále, kde v jádru především bojuje o budoucnost galaxie. I na planetě Tatooine tak dojde k poměrně solidní akci, která především dokáže Owena Larse v podání Joela Edgertona konečně vykreslit nejen jako zatvrdlého morouse z Nové naděje (i když k tomu má své důvody), ale předvést, že jde skutečně o milujícího strýce, který Lukea Skywalkera bere jako součást rodiny. Už v Klony útočí mohl zafungovat emocionální moment, kdy Owen Lars označil Anakina za svého bratra a Owen i jeho žena Beru dokáží v rámci této epizody předvést, že Yoda přesně věděl, kam malého Lukea poslat a dokáže to celé vyvolat pocit, že Luke skutečně žil v milovaném prostředí.   Osobně jsem si po celou dobu na seriálu vychutnával všechny ty malé detaily, které více vykreslují postavy, jejich vztahy a nějaký ten vývoj a šestá epizoda toho v tomto ohledu předvádí prakticky nejvíc. Všichni hateři Revy v podání Moses Ingram nejspíš nebudou spokojeni, rázem se ovšem v rámci šesti epizod vykreslil její poměrně funkční příběhový arch, který se především dočkává toho nejlepšího možného rozuzlení, které nejen dává naprostý smysl, ale je snadné se do Revy snadno vcítit. Jeden stěžejní moment ukazuje, že se sice Reva přiklonila k temné straně síly, v jádru ovšem odmítá zajít tak daleko a stát se tím, kdo jí vypustil na cestu pomsty. A přesně její cesta je na konci 6. epizody zakončena důstojným způsobem. I když pravděpodobně pouze prozatím.   Osobně nadále nevidím problém ve vizuálních ani praktických efektech, pořád si dokážu stát za tím, že by Obi-Wan Kenobi v této formě obstál na velkém plátně. Šestá epizoda ovšem v rámci seriálu přináší hezkých záběrů, zmíněný parádní souboj stojí především na skvělé choreografii a nadále silném emocionálním výkonu Ewana McGregora.   Stěžejní fakt je ovšem ten, že to celé skutečně dokáže evokovat Star Wars v té nejčistší podobě. Jako Millenium Falcon tato epizoda prolétá 12 parseky, aby nadělila zběsilé finále, které ovšem skutečně dokáže evokovat na všech frontách. Soundtrack Natalie Holt evokuje Star Wars, finále dokáže působit osudově i přes fakt, že znalci Star Wars loru vědí, kam se jednotlivé důležité postavy mohou maximálně posunout a v jádru dochází i ke dvěma milým překvapením, přičemž minimálně jedno dokáže splnit vlhký sen. A naznačit, že by se tento sen mohl ještě dočkat nějaké té podoby v budoucnu.   Finále Obi-Wana rozhodně nezklamalo a to i přes fakt, že pro spousty lidí pořád půjde o selhání a bodnutí do zad jejich dětství. Při sledování různých reakcí ovšem nejde ignorovat lehké pokrytectví a výtky, které jdou v podstatě směřovat už k prapůvodní originální Star Wars trilogii. Vzhledem k faktu, že jsou fanoušci Star Wars ovšem prakticky nejvíc toxičtí fanoušci na celém světě stačí jen dodat, že snad budou v nejbližších letech více a více spokojeni, aby si ti ostatní mohli nové Star Wars projekty užít i skrze absenci příliš hnidopišského a někdy vyloženě směšného rýpání...

Studio Disney má mnoho diváků spojené především s ikonickými a populárními postavami. Myšák Mickey, Timon a Pumbaa ze Lvího krále, Medvídek Pú, Olaf z Ledového království či Stitch. Experiment 626, který se z jedné z nejnebezpečnějších bytostí ve vesmíru proměnil v hrdinu, fanouška Elvise Presleyho a především byl neodmyslitelně spjat s havajskou holčičkou jménem Lilo. Osud je oba svedl dohromady, aby Stitch mohl poznat, co to vlastně znamená ohana a aby ohana Lilo mohla začít konečně pořádně fungovat. Na tomto základu vznikl v roce 2002 42. celovečerní film studia Walt Disney Animation a představil nejen jednoho z nejroztomilejších hrdinů tohoto studia, ale nastartoval i poměrně úspěšnou franšízu. Na úspěch původního filmu ovšem žádné filmové pokračování či seriál úplně navázat nedokázali a problém s tím bez problémů bude mít i chystaná hraná předělávka. Za scénářem a režii původního animáku stojí dvojice Dean DeBois a Chris Sanders (ten sám se ujmul i Stitchova dabingu), kteří o pár let později přešli k DreamWorks Animation, aby mohli v roce 2010 představit další ikonickou animovanou postavu, konkrétně draka Bezzubku v Jak vycvičit draka. DeBois a Sanders tehdy přešli z 2D animáku k 3D animáku, Jak vycvičit draka ovšem má styčné plochy právě s celovečerním debutem obou tvůrců v tom ohledu, že i v roce 2002 dokázali přijít tvůrci s příběhem, který staví na emocích. To, co začne jako ideální kandidát na animovaný spin-off Predátora a v jistých ohledech lze Lilo a Stitche vnímat jako variaci na E. T. -Mimozemšťana, je v jádru především příběh dvou outsiderů, které společně setkání někam skutečně posouvá. Odstrkovaná holčička konečně nalezne pravého kamaráda a Experiment 626 rázem začne cítit city. Pro empatického diváka jde rázem o neskutečně silný zážitek. Hravý námět, který dokázal být vtipný i dojemný, přijít s poměrně kreativní nápady, vsadil na ikonické songy Elvise Presleyho, přitažlivé havajské prostředí, nakonec dodal i solidní akční finále a především skutečně dokázal fungovat jako zábavná podívaná pro celou rodinu a to nejen kvůli tomu, že se ve filmu řeší téma rodinných hodnot. DeBois a Sanders stvořili pro studio Disney sympatického hrdinu, nezaostali ovšem ani v prosklení všech stěžejních postav. Lilo je tak roztomilá holčička, ke které si divák může najít cestu stejně snadno jako ke Stitchovi, její sestra Nani poté zobrazuje někoho, kdo rázem přišel o rodiče, musí se naučit žít s tím, že je rázem jediná, kdo se může o svou sestru postarat a to i přes to, že zvyknout si je pochopitelně těžké. Dalo by se tak například snadno říct, že v pár momentech obsahuje Lilo a Stitch prvky sociálního dramatu, které ovšem především fungují. Jde pořád sice především o family friendly podívanou, i tato stěžejní část zápletky ovšem dopomáhá k hlubšímu empatickému vcítění a pohledu na to, že se DeBois ani Sanders skutečně neštítili nějakých hlubších myšlenek. Humorné duo Jumbaa a Pleakley ovšem tyto momenty hraničící s ukápnutými slzami dostatečně vykupuje.    Díky family friendly jádru sice Stitch nikdy nedokáže naplnit svého plného statusu potencionální hrozby atomových rozměrů, už například v úvodním útěku z vězení či při řádění na Havaji ovšem skutečně dokáže, že by v nesprávných rukách mohl Stitch napáchat pěknou paseku. Je ovšem fascinující sledovat, jak se Stitchovy city více a více otvírají a skutečně se začíná cítit jako součást ohany. DeBois a Sanders sice nedokázali v roce 2002 nikam 2D animaci zavrátně posunout, přesto animace v jejich filmu zůstala povedená, především design samotného Stitche. Kreativních animovaných sekvencí sice není v Lilo a Stitch tolik, například úvodní vesmírné nahánění či celá scéna s hudebním doprovodem písně Hawaiian Roller Coaster Ride patří mezi ty povedené. Za zmínku poté rozhodně stál i za humor, kdy první Lilo a Stitch představili několik solidních humorných momentů, kdy vládnou například momenty se žábou či running joke s turistou se zmrzlinou, který se následně stal pevnou součástí celého brandu Lilo a Stitch. Především ovšem v závěru dokázali Lilo a Stitch naznačit, že se odehrávají ve světě, který by utáhl jednu velkou franšízu. Jen škoda, že ke kvalitám prvního filmu se žádný další navazující film a seriál skutečně přiblížit nedokázal a k podstatu tématy ohany/rodiny se alespoň částečně vrátil pouze už Direct-to-DVD sequel Lilo a Stitch 2: Stitch má mouchy.    42. celovečerní animák od studia Walt Disney Animation možná dějiny animovaného filmu nepřepsal, i po dvou dekádách ovšem zůstává povedenou animovanou záležitostí, která spolehlivě obstojí jako zábava pro celou rodinu a dokáže přitom prodat i to zásadní poselství. Snad na něj nezapomene ani chystaný celovečerní Lilo a Stitch, hlavní ovšem bude, aby tvůrci přišli s fungujícím designem hraného Stitche. Hodně štěstí a ať to nedopadne jako s původní hranou podobou Ježka Sonica.....