-bad-mad-wolf-

První REC nebyl žádný revoluční počin, nicméně měl skvělou atmosféru, ještě lepší finále, dostatek energie a přinejmenším tu dávku handycam autenticity, která stačí k zneklidnění diváka. Dvojka zneklidňuje spíše stupiditou jednání scenáristů a následně i postav filmu. Přešlapem bylo také rozvíjení dějových motivů z jedničky, protože tam, kde minule náboženský prvek pouze umocnil závěr a vychrlil tunu otazníků, tam teď dělá paseku jako stěžejní bod za vlasy přitaženého příběhu. Proč najednou tolik pitomostí ve všech ohledech, pánové? Členové zásahového týmu se pohybují sami po bytech, ačkoliv něco zkaženého je dávno ve vzduchu a nedostatek čerstvých ksichtů je vyřešen ultranepravděpodobnou linkou s bandou teenagerů. Mise s top secret knězem taky často skřípe. Proti svěží jedničce je dvojka zkrátka jen hloupoučkým, nelogickým a vlastně i nepříliš poutavým béčkem. Jsem zvědavý, čeho se dočkáme příště...

Kratší to možná být mohlo, ale nenapadá mě vlastně nic, co bych vynechal. Povedená ptákovina. And again and again and again and again...

V prohrávání životů jsme mistři. Zvlášť v prohrávání životů druhých. Špičkově oblečená podívaná na téma odvěká společenská předpojatost + těžký život epileptikův.

Začnu slovy adresovanými předloze - málokterá kniha mě totiž k sobě připoutala tak mocně, jako právě Cesta od McCarthyho. Kolektiv mých nejoblíbenějších literárních děl dostal nového společníka a stalo se i to, s čím jsem nikdy dříve nepočítal - Cesta bezpečně předběhla i mou další milovanou postapokalyptiku, Den trifidů. Poutavá je zejména naprostá bezvýchodnost světa, který tu McCarthy představuje - všudypřítomná zima, bez ustání padající popílek, spálená města a mrtvoly v různých fázích rozkladu, slunce kdesi za mlhavým oparem, absence jakéhokoliv života, krutý nedostatek jídla, poslední živořící jedinci, ze zoufalství propadající i kanibalismu a lovu lidí.. a když už nic, je titulní dvojka bičována aspoň pořádným lijákem. Nicotu a zmar umocňuje absence jmen a skutečností. Neznáme jméno otce, neznáme jméno syna, neznáme jméno nikoho jiného. Když už se v jednom případě ke jménu dostaneme, ukáže se, že bylo smyšlené. Názvy nemají města ani řeky, název nemá země, kde se příběh odehrává. Vyslovený název nemá otcova nemoc, ačkoliv od začátku v nesnesitelných bolestech vykašlává krev. Název ani podobu nemá dokonce ani katastrofa, která uvrhla svět do pekla. V cestě se zkrátka na konkrétno nehraje. Jedinou jistotou je otcovská láska. Otec žije pro syna a syn díky otcovi. Jejich žití nemá žádný smysl, svět utekl do hajzlu a s každým dnem je situace horší. Není cíl, není viditelná naděje, není kam jít a proč tam jít. Cílem cesty tak zůstává sama cesta, nezlomná vůle jít, i když k tomu není důvod. Jít, dokud je tu ten druhý, dělit se o mizivé radosti a sdílet zdrcující nátlak hnusu. Cesta si vytvoří naději i ve světě, kde je doufat zakázáno, nebo spíš není jasné, v co by se doufat mohlo. Otec, jdoucí navzdory vlastnímu žalu ze ztráty ženy, která názor na cestu nesdílela a syn, který se možná na cestě naučí dost, aby byl silný a přežil i poté, kdy tu otec již nebude. Dokud jdou, žijí. Dokud žijí, třeba se něčeho dožijí. Něčeho beze jména. Jakýkoliv cíl je lepší, než žádný. Otevřené emoce v knize téměř chybí, ale o to víc je těch skrytých. McCarthyho poněkud strohý, věcný styl neustále nutí představovat si sebe sama v dané situaci, která je i přes svou nekonkrétnost živá a velmi výhružná; zimu pocítíte, popílek budete nenávidět. Reálie představovaného světa se zažerou hluboko do mozku, znásilní všechny představy a veselí z hraní Falloutu, sledování Mad Maxe a nechají pocity balancovat na hraně pudu sebezáchovy. Svět Cesty je děsivý možná i proto, jak blízko se případné realitě nachází. Zobrazuje nahotu civilizace ve vší parádě a vedle fantastické atmosféry obsahuje řádku poschovávaných myšlenek. O pádu důvěry v druhé. O smyslu žití, který je zde hrubě sedřený až na kost. O rodičovské odpovědnosti. O znovunastolení vlády pudové podstaty a ztrátě duchovních hodnot. O víře. Je otázkou, zda nás pak budou zajímat názvy, údaje z kalendáře, detaily světového dění a zda opravdu budeme tak slabí/silní, jak se teď cítíme. Vlastně není. Jedinou otázkou pak bude, jak dlouhá ta naše cesta bude... McCarthy do krátké knihy nacpal velice atmosférickou depresivní ždímačku, která koketuje s mnoha myšlenkami, chvílemi balancuje na hranici filozofična s vlastní, poněkud morbidní poetikou a jako celek nabízí zážitek s omračující silou. Alespoň mně se ho tedy dostalo. A teď k filmu: Jediným zádrhelem byla vlastně jen znalost předlohy, film se jí drží věrně a k žádnému překvapení tudíž nedojde. Pohyblivá ilustrace. Naštěstí je nádherná a skvěle ohudebněná, taky dobře obsazená a "svoje" momentky z knihy jsem si zhruba takhle nějak představoval. Spokojenost. Slabší hodnocení a hanlivé komentáře chápu, i když jednu výtku bych k nim měl - Cesta není čistě postapokalyptickým filmem, jak je tu často zmiňováno, má daleký přesah do roviny otcovského dramatu a ve svém celku řekne o tom nejpodstatnějším více, než sofistikované legendy příslušného žánru. Možná je to o vnímání a ochotě takové věci v Hillcoatově filmu hledat.. ale já už to mám prostě nastavené takhle. Jisté detaily a skutečnosti bych tam bez knihy pravděpodobně neviděl, takže ta pětka náleží spíše literárně-filmovému kombu... no a co!

....ach.

Nepodceňuj dementa, usekne ti ruku. Hups, SPOILER...

Krásně to vypadá, ale co dál? Nechutně vlezlá sladkobolná momentka, pěkně povrchní omáčička, tradiční pointa... no jo, mně se to taky líbí.

Spíše než o klasickou rodinnou kratochvíli se jedná o lehčí psychologickou sondu, kterou dospělý člověk potěšen zhltne, dítě pochopí a oba se možná něco naučí - tudíž vlastně optimální stav. V intencích rodinného žánru bych těžko hledal snímek obdobných kvalit. Ty spočívají především v dokonalém vyjádření dětských iluzí a deziluzí ohledně chodu světa dospělých, kteří se často zdráhají říci pravdu o vlastních problémech. Pokud není možnost citové záchovy, i malé dítě potřebuje znát skutečnost; zatajování vyhrožuje traumatickou deformací a přestože to všichni víme, často konáme jinak. Maria Procházková to ve svém díle vystihla na výbornou. Představitelé (zejména dětští) jsou velmi dobří a hlavně se tahle psychologická ukázka pro celou rodinu většinou obejde bez moralistického kázání. A vizuálno je tu také skvělé... 9/10

"René, ty jsi vážně pako!" Pozoruhodný dokument o člověku, kterého obvykle uvidíme jen krátce a zvenčí... a mezi sympaťáky ho nejspíš nezařadíme. René není hlupák, je pouhou černou ovcí, neschopnou zapojit se do jakéhokoliv společenského systému. Neustávající řeči o prohnilosti lidstva a podělaným životě v jeho podání místy vyznívají (spíše) úsměvně. Vězení mu nevadí, se svobodou neumí zacházet. Pointa s kamerou v závěru ho vystihuje nejlépe. René... René je prostě pako. 7/10

Celkem jednoduché. Celkem lidské. Celkem přesné. Celkem silné.