Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Horor
  • Krátkometrážny

Recenzie (1 880)

plagát

Pán prsteňov: Návrat kráľa (2003) 

Tahle trilogie jsou především obrazy a Návrat krále je z nich nejkrásnější. Aby ne, když už nám zbývá víceméně jen ta řež a uzavření osudů všech zúčastněných. Fascinující sekvenci s Odulou nebo bouřící Horou osudu bez problémů předběhl útok Rohirrů, který prská kýčovité malůvky a burácející hudbu na všechny strany s takovou pompou, že by nepohnul snad jen s hluchoslepým. Patetický příjezd Koňáků je bez přehánění tím nejepičtějším, co se kdy na plátně objevilo. Film jinak trpí maximálně těmi neduhy, kterými trpěly i filmy předchozí; o nic zásadního nejde. Snad bych přičetl poněkud nedomrlou linku s mrtvou armádou. Mimochodem, páni tvůrci předvedli na celé trilogii velice slušnou práci s vizuálními efekty, protože ačkoliv ty digitální nejsou zrovna z kategorie nejlepších, jejich nedostatky beze zbytku maže výborná implementace do obrazu a prvotřídní práce s barevnou paletou. A vůbec... jak už jsem výše naznačil, jsem pokaždé v zajetí především jediného momentu, takže... "Vzhůru, jezdci Théodenovi!"

plagát

Pán prsteňov: Dve veže (2002) 

Jak jsem napsal k prvnímu dílu - i přes neskromnou stopáž má film trochu problém rozkrýt všechny zákonitosti a události z nabitého světa, který Tolkien stvořil. Bolestné osudy mnou oblíbeného Rohanu nakonec sází především na bombastičnost bitvy v Helmově žlebu, pochod Smíška a Pipina s Enty je ve svém výsledku poněkud zbrklý a nejsvěžejším prvkem se kupodivu jeví přidaná linka na téma Aragorn + Arwen. Scény s Frodem a Faramirem jsou citelně nekompletní, což naštěstí opravuje prodloužená verze. Osvobození krále Theodéna, vyvrcholení bitvy v Helmově žlebu a nádherný hudební motiv Rohanu mě ovšem bez problémů strhly na svou stranu. Dodatek po vidění prodloužené verze: Speciální edice odhaluje vztah Denethora k jeho synům Boromirovi a Faramirovi, trochu více poví o Entech a doplní několik hezkých detailů. Nejvíce padal pod nůžky humor hobitů, který sice asi k těmto stvořením patří, nedá se však říci, že by šlo o opravdu zábavné momenty. Celkově fajn materiál.

plagát

Pán prsteňov: Spoločenstvo Prsteňa (2001) 

Absence velkých bitev a prozatím jen předzvěst osudových událostí paradoxně dělají ze Společenstva nejlepší část téhle adaptace slavné ságy. Komornější ladění a jednotná linie (v následujících dílech se Společenstvo rozpadá na několik skupinek, které putují samostatně) příběhu dovoluje lépe se do veškerého dění ponořit. Vše podtrhuje temně laděná, místy bezmála hororová atmosféra, která obklopuje počátek putování bezbranné skupinky půlčíků a staví jejich bezstarostnému světu krásné kontrasty. Přerod nálady z bezstarostnosti Hobitína do pozvolné beznaděje prstenového břemena se opírá o jistě neúplné základy knižní předlohy (kterou jsem v době vidění neznal), i tak se ale daří budovat komplexní a neuvěřitelně poutavý svět se svými pravidly a historií. Citové útoky na diváka nějak moc nehrozí, na druhou stranu, s patosem si Společenstvo poradilo lépe než další dva filmy. Vrcholem po všech stránkách je jednoznačně průchod dolů v Morii, což je dlouhá a monumentálně vygradovaná akční pasáž, završená příchodem ohnivého arcibastarda Balroga. V celkovém součtu je první Pán prstenů především obrazovým filmem, který občas - navzdory tříhodinové stopáži - nemá čas vše důsledně rozkrývat. Obraz je to ale parádní, navíc skvěle ohudebněný a nutno dodat, že casting by rovněž zasloužil medaili - takže jsem s tímhle výletem do jednoho z nejslavnějších fantasy světů spokojen a prakticky pokaždé absolutně pohlcen.

plagát

Ruiny (2008) 

Jelikož příběh postrádá jakoukoliv mytologii ohledně "záporáka", celou dobu mi vrtalo hlavou, proč ten pitomej plevel prostě někdo nepodpálí. I pokud přistoupíme na teorii, že domorodci pyramidu a jejího obyvatele uctívali, báchorky o nemožnosti rozšíření kytek do okolí jsou poněkud na palici, stejně jako chování titulní skupinky. Pokud k tomu připočteme závěr, který se drží trendu své doby a nabízí bezradně neurčitý non-happy end (hups, SPOILER), vychází mi, že jsou Ruiny tuctová rutinérská hovadina.

plagát

Bláznivá strela 33 a 1/3: Posledný trapas (1994) 

Je to pořád zábavné. To ano. Zatímco ale pod Zuckerovým vedením dokázal Drebin neskutečně bavit jedním vyjeveným kukučem a armádou smrtelně vážně pronášených hovadin, zde se hloupě pitvoří ostošest a hlášky jsou podstatně těžkopádnější. Škoda. Zhruba na stejné úrovni, jako pozdější Utopenec na útěku.

plagát

Bláznivá strela: Z archívu policajnej jednotky (1988) 

Viděno asi stokrát, posledně jsem však musel cca po pěti minutách vypnout. Jako kulisa při tréninku totiž může mít Bláznivá střela na svědomí činky padající na nohy a neplánované namoženiny svalstva. Smích je svině... dokonce větší, než airbagy v Drebinově autě.

plagát

Ja som Sam (2001) 

Dojáček, kterému je vidět až do žaludku. Pennův retard je (obzvlášť v českém dabingu) místy k nesnesení, ale celkem bez problémů jsem to dokoukal až do konce. Beatles odér byl fajn.

plagát

Doktor od jazera hrochov (2010) 

Šmíd je jouda k pohledání a Holubová si svou nesnesitelnou tchýni viditelně skvěle užívala. Vztahové linky mezi všemi postavami jsou dle očekávání sofistikované asi jako průměrná manželská anekdota a vtípky kolísají od těch snesitelnějších (Bebarová versus Gondíková - kouzelný to moment! =)) až po naprosto zhovadilé, průhledné a stokrát omleté gagy všeho druhu. (Český) televizní podprůměr.

plagát

Uvnitř (2007) 

Mateřské inferno. Atmosféra funkční na 666% - stará se o to kombinace bezkonkurenčně démonického zjevu Béatrice Dalle, dlouho nejasné příčiny všeho zla a extrémně nepříjemné brutality. Několik vizuáních nápadů je vyloženě lahůdkových (žena objevující se a zase mizící v temném prostoru dveří). Jediná škoda, že finální pointa na vysoko nastavenou laťku úplně nestačí, nemluvě o narůstající debilitě v závěru ("respawn" policajta).

plagát

Na vlastné nebezpečenstvo (2007) odpad!

Na vlastní nebezpečí je název více než výstižný, pokud ho pochopíme jako varování pro diváka. Přesnější definici pojmu "neuvěřiteně debilní" by člověk pohledal. Pokud z nějakých milosrdných důvodů tvůrcům odpustíme, že titulní postavy jsou buď prázdné šablony, nebo naprosto vylízaní mamlasové (snaha o komickou vložku v podobě pana profesora je křeč galaktických rozměrů), zůstane nám prazvláštní story o ještě prazvláštnějším týmu raftařů, kteří divné situace řeší divnými způsoby. Jedinou mikroskopickou předností zůstává několik atmosférických záběrů kamery z přídě raftu, které občas v té změti nijaké hudby a rutinnérských obrázků dokážou rozptýlit. A to je vše. Vražedně nepromyšlený scénář dokope nesmyslná "OldBoy" pointa, která nijak neospravedlní předchozí dění, ani mu nedá jakýkoliv smysl. Renč se možná snaží svou tvorbou ozvláštnit stereotypní českou produkci, kvalitativně však hrubě nestíhá.