-bad-mad-wolf-

Standartní mustr zvířecích hororů: Skupina lidí nakrkne potvoru, potvora je postupně požírá, titulní hrdina/hrdinka zabije potvoru. Konec. Nejinak na to jde Krokodýl. Banda mladých jedinců se silně nerozvinutým intelektem rozkope krokoušovi vajíčka, krokouš je začne požírat. No... Triky jsou srandovní, ale to se dá u podobně laciné produkce překousnout, stejně jako vesměs nesympatické a neznámé obsazení rolí. Pozoruhodný je ovšem vývoj děje a nechtějte po mně, abych se obtěžoval se slovem SPOILER. Krokouš celou dobu nezastavitelně snižuje počet přeživších, projektily ze všech zbraní se od něj odráží s kadencí nadržených gumídků a vše ukončí zcela nepochopitelné gesto: přeživší jedinci najdou jedno schované vajíčko a dají ho krokoušovi, načež krokouš spokojeně odplave a tramtadadá, KONEC. Ehé? Krokouš chtěl jen najít vajíčko? Mimochodem, krátce předtím se tvůrci dopouští neuvěřitelné sprostoty: když je totiž nejotravnější postava celého filmu konečně sežrána, je následně opět vyvržena a oživena, aby se mohla účastnit happy endu. Aneb jak zavraždit jedinou satisfakci pro diváka...

IMAX 4. 2. 2011 - Sympatická akční sci-fi, která exceluje na velkém plátně (respektive v IMAXu). Slabinou mohou být mírně nepřehledné akční scény a nepříliš důsledný scénář, nicméně zatím jsem nenašel důvod, proč si ho rekapitulovat kvůli hledání prohřešků vůči logice či zdravému rozumu (kapiš, oni jsou v kompjůtru, hází po sobě disky a vypadají cool), o což si některé jiné filmy říkají už po čtvrthodině. TRON si s úchvatným audiovizuálem vystačí. Story o touze po dokonalosti a uvědomění si skutečných hodnot je místy poněkud patetická, ale ani ona neuráží a rodinu bych na ní určitě vzal - ostatně užila by si neotřelý zážitek, jímž ji provede herecká sestava s dokonale vyváženým poměrem herectví, sympatií a sex-appealu (Bridges + Hedlund + Wilde). No a pokud by přece jen zbyl prostor na výtky, smete je famózní symfoelektronický soundtrack od Daft Punk.

Samozřejmě, všechno to moc hezky vypadá, ale občas se chlapci nechali příliš unést. Zombie připomínají spíše jiný úspěšný titul od Valve (Left 4 Dead) a bitka s vojákem combine si tak hrozně ráda půjčuje různé cool vychytávky z akčních filmů, až z toho zapomíná na svou vlastní tvář. Ukázka technických schopností pěkná, ale kde je ten film? Kratší a jednodušší Escape From City 17 byl sympatičtější fanouškovský počin.

V závěru kariéry už Veberovi docházel dech - Osina v zadku po vzoru Drž hubu! rezignuje na satiru a šlape cestou klasický crazy komedie, ovšem kvalit filmů, který režisér točil na přelomu tisíciletí (Blbec k večeři, Kondomedie a zmíněný Drž hubu!), zdaleka nedosahuje. Škoda, protože Berry a Aumont jsou ve svých rolích tradičně skvělí...

Francouzský originál byl svěží komorní komedií, která stála na chytrém situačním humoru, nápaditém scénáři, výborném obsazení a hromadě kouzelně nemorální škodolibosti. Proti remakům nic moc nemám, zvláště pokud chce tvůrce na již zfilmovanou látku pohlédnout jinak. Americký Blbec se od originálního opravdu liší dost, nicméně zdejší změny se dají nejsnáze přirovnat k pádu držkou do... myšího kakání. Už kancelářský úvod, který se trapně snaží navléct ústředního hrdinu do všeho co nejvíce nevinně (nemorální bastardi jsou jeho šéfové, nikoliv on), napovídá mnohé. Vyvoleným blbcem je Barry, který ve volném čase preparuje myši, aby je následně cpal do šatiček a vytvářel s nimi různé scenérie. Proč ne. Pravdou však je, že Barry není vtipnou postavičkou a v průběhu celého filmu si k němu nevytvoříte žádné pouto, což je zřetelná slabina. Na vině je především neschopnost prezentovat ho jako uvěřitelnou lidskou bytost - zbyla z něj pouhá komediální loutka, která se v jiných filmech objevuje v epizodních roličkách. Neřeknete si "to je blbec, to je kretén!", neřeknete si nic. Soucit se v divákovi snaží vyvolat krátký výstup ve stodole (myši neumějí lhát), ale jedná se o pouhý výkřik do tmy. Scenáristům se navíc nelíbila komornost originálu, takže nechávají naší dvojku pendlovat z místa na místo, přičemž se snaží rozbít poslední zbytky jakékoliv přirozenosti. Máme tu jakéhosi pošahaného umělce, který odloudí titulní postavě milenku a tím odstartuje honbu za nápravou (v hlavní roli samozřejmě Barry), ale ono je to vlastně fuk, protože brzy zjistíte, že tenhle film opravdu stojí jen na stupidních pitvořících se fórcích. Scény jsou ohromně "promyšlené" a neustále nechávají diváka v jednom velikém COŽE??? Dám příklad: Za Timem přijede jeho nadržená obdivovatelka, která si s ním dělá co chce a chrlí tuny prapodivných keců. Následně málem přefikne Barryho, aby se s ním mohla honit kolem stolu a házet po něm plné lahve vína (na důvod se neptejte, není). Poté se sebere a zmizí, to vše během několika mála minut. Vše vrcholí scénou věčeře blbců - trapnost nad trapnost. Největším průšvihem je morální kydáníčko na závěr, kde si samozřejmě poslechneme, že všechno zlé bylo myšleno dobře, že blbcům se smát nemá a že všichni se všemi mohou být kamarádi. Americký Blbec k večeři je nesympatická, nevtipná, strašlivě hloupá a v závěru zoufale umoralizovaná komedie. S vyjímkou krásné Stephanie Szostak jsou nevýrazní i herci. Nezasmál jsem se ani jednou.

Obrazově i vypravěčsky nevypočitatelná metafora rozkladu manželství, která se ustavičně snaží setřást diváka. V mém případě se jí to nepodařilo; je každým coulem tak podmanivě HNUSNÁ, až je fascinující. Sledujete nával prapodivného odporna korunovaného šíleným výkonem Isabelle Adjani a čekáte, co z toho vyleze. Jednotlivé bizarní střípky gradují a kmitají stejně jako traumatizující postrozchodové myšlenky, jež film reflektuje a dovádí po všech stránkách do absolutního extrému. Velké životní krachy jsou nemocnými myšlenkami pronásledované, ale po jejich odeznění víte, že i přes jejich absurdnost, hnus a bolest svůj význam měly a dopomohly ke konečnému vyléčení mysli. S Posedlostí je to podobné. A taky jde pravděpodobně o první film, který i přes pět hvězdiček jen tak někomu nedoporučím.

Forma ctí Hanekeho filmy, což je ku prospěchu věci. Samotný příběh téměř neexistuje, k vidění je pouze výtažek ze života absolutně izolovaných potomků hyperdespotického otce (poněkud Quinnovský Christos Stergioglou), jehož motivy neznáme. Nicméně fakt, že tvůrci začátek i konec všeho jen velice letmo naznačují, je sympatický - patrně si byli vědomi, jak ožehavou otázkou by mohly případné dějové kontury být. Atmosféra neuvěřitelná, sterilizované zlo. Člověk se až děsí, co se za bělostnými zdmi domů zbohatlých parchantů může odehrávat. Totální tyranie si patrně najde cestu k autokratickému ostrůvku i v moři sebeprosazenější demokracie. Stačí mít prostředky...

Prolínačka se smutnou realitou kaskadéra byla hezká, stejně jako úžasně zahraná bezelstnost malé holčičky. Hlavní pozitivum pro mou subjektivní maličkost je ale jinde - v hezky vyjádřené dětské představě vyprávěného příběhu, který je vlastně jen osobními bolístkami podpořenou splácaninou bez hlavy a paty.

Úplně obyčejná romance + skvělé obsazení + skvělá hudba + linka se stařičkým scénáristou ´= 7/10.

Vesmírná odysea osamělých štamgastů, do které občas nakoukneme a pokud jsme jen diváky, můžeme si gratulovat. Poslední záběr na Tommyho skvěle podtrhuje tenhle kolotoč ničeho, který se točí pomalu a obvykle dlouho.