Morien

Při sledování tohohle filmu mi nějakou chvíli trvalo, než jsem si v hlavě redefinovala, jak že se to podle režiséra lidé chovají a co od nich v takovém případě čekat. Protože tohle v žádném případě není hra na realitu, jak to na první pohled chvilku vypadá, a trošku to mate, než si člověk uvědomí, s jakým žánrem má tu čest. Jakmile se mi to povedlo, mohla jsem si celkem spokojeně užívat těch podivných maličkostí, kterých si (předpokládám, že šílený) Islanďan rozhodl všímat. Triáda tří scének, které otevírají příběh, mi přijde velmi pozoruhodná: Forest přihlíží výstupu svého kolegy s truchlící vdovou x Jeremy se představí jako chladnokrevný zmrd a svoje chladnokrevné zmrdství stihne v jedné sekvenci několikanásobně vystupňovat x Julia se prohlíží v zrcadle, pohladí bezvědomého muže na posteli po nahých zádech a potom jí po stehně teče krev. Od režiséra jsem viděla jenom jeho první film, S milenkou mé matky, a to ještě docela dávno, takže divácký dojem už vyvanul, ale tyhle tři obrazy mně osobně stačí, abych ho označila za génia, a píšu si do deníčku, že jeho tvorbu musím důkladněji prozkoumat. Problém je v tom, že tenhle film je zajímavý, ale bezchybný docela určitě ne. Kupříkladu zvolená hudba mi přišla hodně, ale hodně nevhodná, zcela proti srsti zbytku atmosféry. Kde ovšem režisér nejvíc selhává, tak to je ta nejprostější logika příběhu. Kdyby se neobtěžoval nic vysvětlovat a šel spolu se spodními proudy, bylo by to úplně v pohodě. Ale to mu nestačí, on tam musí mít policajty a vyšetřovatele a ostatní komentátory, kteří pořád říkají, co se tam zrovna děje a dodělo, "aby to dávalo smysl". Jenomže ono to smysl nedává a tyhle pochyby docela zbytečně odvádějí pozornost od toho, co by si ji doopravdy zasloužilo. Plus ten konec, ó ten konec je vážně na ránu. A ještě k té žánrovosti, o kterém jsem psala na začátku - film bych rozhodně neoznačila za psychologické drama a jako zdroj deprese bych ho taky nepojmenovala (ačkoliv dost komentátorů zde i na IMDB tak činí). Myslím si, že ze strany režiséra jde o snahu zkřížit nenápadný černý humor s divadlem krutosti (Stav krutosti je nevysvětlitelný, krutost se vysvětluje pouze krutostí, krutost nelze logicky ani nijak jinak pochopit.), která úplně nevychází, protože není dotažena do extrému a sklouzává k alibističtějšímu tradičnímu vyprávění. Ale právě neschopnost držet se originality a tendence zůstat "alespoň trochu v mezích konvence" způsobuje, že film jako celek nefunguje. Ale ty divné detaily, za těmi si budu stát. Jako když dítě maminku poprosí, aby zkontrolovala podpostelí kvůli příšerám, a ona řekne: "Už je pryč." Místo aby řekla: "Nic tam není." Muhahahaha.

(1001) Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".

(1001) Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine."

The Future Is Female. Muhahahahahhah. ♥ A kdybych měla více rozšířit své pocity, které jsou již teď absolutní, řekla bych, že fantastická práce s herci. Když si například vzpomenu, jak mě Schmitzer rozčiloval svým výkonem v Jako nikdy, kdy jsem nebyla schopna přijmout prakticky jedinou větu, jakým iritujícím způsobem ji publiku odevzdával, ale je to samozřejmě výkon, který kritikové ocení, protože je to role bez tajemství a tragická k tomu, není třeba ji nijak vnímat ani si na ni dělat názor, prostě se pokýve hlavou, jak toho jedovatého dědka pěkně zvládl. Tady oproti tomu představuje akusmetrického boha/démona, postava má několik vrstev, některé reprezentované tělem, většina jenom hlasem, a i ten se neustále proměňuje podle toho, jestli mluví k služebnictvu a vykládá vtipné historky a nebo jestli dodává zásadní naději a jistotu svojí pochybující královně. Ve scéně, kdy muži beze slov tančí s šavlemi po mapě Evropy, strčí své dva pohádkové syny do kapsy se vším všudy a to jenom vznešeností a sošnou ironií své tělesné přítomnosti, ach. Zkrátka díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci. Viktorie jde na svou femme futuriste také hlavně přes hlas, který si vydobude respekt sám o sobě, a když se k němu přidá ještě její dokonalá physique, nelze si představit lepší představitelku pro roli ženy, která rozsévá zkázu v srdcích slabých mužů a roste do závratných výšin po boku mužů silných. Finger je bez vlasů naprostý miláček a jeho postava mě dojímala asi ze všech nejvíc. Romana Zacha jsem celou dobu vnímala tak nějak v souvislosti s jeho figurou z Vaterlandu - pořád je to ten samý chlapeček, který bezradně touží být vrchním alfasamcem, a i když už mu vůbec nic nestojí v cestě, není toho schopen. Vnitřní utrpení i komické šílenství takového ztroskotance herec nese se ctí - moje nejoblíbenější scéna s ním je ta, kdy ho Klára veze ke stařence léčitelce čarodějce do nízké chaloupky, on se musí chudáček hrbit, a stařenka ho začne bez jediného slova komentáře fackovat. Jaký jasnější vzkaz by ještě chtěl? Ivana Uhlířová je potom skvělým kontrastem ke všem těm osobám usilujícím o velikost, a je to jasné od první chvíle, kdy se před kamerou objeví, a nemusela by ani nic říkat. A teď zopakuji svůj refrén: Díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci.

Jedna velká záhada mého dětství je vyřešena. Když jsem byla hodně maličké děťátko, kterému rodiče skoro nedovolovali dívat se na televizi, aby z ní nezblblo a vnímalo ty správné životní hodnoty, hlídávala mě občas babička, která mě přirozeně nechávala zírat na cokoliv, co jsem si zamanula. A z těchto dob mi zůstala letmá vzpomínka na western se samuraji, kde "na konci visí na sloupu ten meč". To byly jediné vědomé informace, které mi zůstaly. Podvědomí, to už je jiná. Myslím, že mi to hodně pošramotilo psychosociální vývoj a nakazilo mě to představou, že chlapi se dělí na tři skupiny: (SPOILER) všiváci, žertující všiváci a ti čestní, kteří se pro život nehodí a musí zemřít (KONEC SPOILERU). Dnes jsem tedy film našla a mohla ho porovnat se svojí dětskou vzpomínkou, je samozřejmě jiný, než si ho pamatuji, ale pořád si ho cením mnohem víc, než například Tenkrát na západě.

Celou dobu přemýšlím, jestli je dobře nebo ne, že tvůrci film otvírají spoilerem. Reálně je asi nemožné zařídit si diváka, který by z novin a filmů a ázetkvízů a podobně nevěděl, kdo to je Dahmer a co udělal, ale coby kdyby. Skladebně a filosoficky: Bylo by od tvůrců více protřelé, kdyby někoho nejprve ukázali, jak balí čokoládové Santa Clause do staniolu, a potom pomalu odhalili, že je to sériový vrah, a nebo je rafinovanější, když prvně na rovinu řeknou, že je to sériový vrah, a úvodní sekvence, ve které je představen publiku, ho ukazuje zabalovat čokoládové Santa Clause do staniolu? - Tuto větu jsem sestavovala posledních pět minut a popravdě si teď připadám jako Oscar Wilde. Většinou mám s filmy o skutečných vrazích morální problém, neboť z nich mám velmi nepříjemný pocit, že pomáhají vytvořit mystický opar fascinace kolem svých objektů (týká se to hlavně filmů o Mansonovi a Chapmanovi, kterých jsem viděla víc a snad všechny mě strašně znechucují přístupem tvůrců - s výjimkou rekonstrukce Helter Skelter z roku 76), ačkoliv reálným cílem by mělo být uvrhnout takové tvory do zapomnění bez slávy a pozornosti. U tohohle filmu ten pocit "obdivné" fascinace nemám. Film zůstává tak low key, jak to jenom jde, hlavní hrdina není sebezvaný mesiáš, který by hledal skryté kódy a měl dojem, že hovoří s bohem a dělá svět lepším místem. Hlavní hrdina je netečný blbeček, co chodí po domě svojí babičky a v pracovních rukavicích vyhání ven vránu. Tvůrci se nesnaží příběhem manipulovat, aby vynikl nějaký message, ale soustředí se na zobrazení událostí jako takových. Při přemýšlení o své diplomce jsem dospěla k tomu, že existují dva druhy filmů: Ty, které používají emoce k tomu, aby diváka dotlačili tam, kde ho chtějí (a těm filmům dávám odpad, i kdyby byly oscarové). "Ty druhé" filmy, a mám za to, že mezi ně patří i Dahmer, se věnují emocím samotným, a výsledný smysl se individuálně skládá až v divákově hlavě. Díky tomu mi nevadí nic z toho, co ostatní komentující filmu vyčítají - absence kontextu, žádné snahy o "mapování života", "málo faktů", chladnokrevnost - naopak to považuji za výsostné kvality přístupu tvůrců. Co za kontext by si tak nespokojení diváci představovali? Mně stačí jedna scéna mezi synem, otcem a babičkou a hned vidím všechny spodní vody úplně jasně. Trochu se až stydím říct, že se mi zdá film o takovém člověku být dílem s přesahem, ale na druhou stranu, když to můžu říct i o snímcích o "fiktivních" hrůzách, měla bych toho být schopna i tady. Protože při dalším přemýšlení o své diplomce jsem dospěla také k tomu, že žádný film, ani z ranku "based on a true story", nikdy není pravda, všechno jsou to pouze možné světy, které jsou si při posuzování rovny. A abych nehovořila jen ve filosofických kategoriích, tak se mi hrozně chce pochválit casting - a nemám ani tak na mysli Rennera, ten je tak nějak implicitně dobrý a o jeho hereckých parametrech jsem se onehdy rozepisovala u filmu Zkřížené cesty, hlavně chci zmínit všechny ty více či méně důležité vedlejší role, protože mi všichni připadali neuvěřitelně přesní - od holek, co se hádají s policajty o život nahatého Asiata, přes nahatého Asiata s tak lákavým nitrem, přes roztomilého kolouška, co prodává nože, demonstruje jejich schopnosti na sobě a má rád ryby, po bělovlasého otce v obleku, který v Pandořině skříňce hledá prsten od svojí první lásky.

Fascinující uvědomění - Marion a Joaquin jsou stejně staří. Je také stejně smutné pozorovat, jak jsou najednou oba bezkrevní, a přitom dřív oba byli krevní, a to docela dost. A taky bych vůbec nevěřila, že Joaquin je starší než Jeremy, když už jsme u toho. Mám v sobě problém probudit soucit k tomuto filmu. Ačkoliv se vyjadřuje k věcem, jaké by mě za jiných okolností bez okolků několikrát rozbrečely (zvlášť když pomyslím, že režisér vychází ze zkušeností svého dědečka a babičky), tady to ale nějakým způsobem nefunguje. Ze všeho nejvíc to vypadá jako epizoda z nějakého seriálu typu Sága rodu Forsythů, natažená nedopatřením na dvě hodiny. Tempo a načasování zvratů mi nesedělo, nemůžu vlastně říct, jestli bylo špatné nebo ne, ale pro mě absolutně nepřístupné. Prostřední hodina byla vyloženě nepříjemná ke sledování. Ale abych jenom nedštila stěžování, tak je pravda, že Marion působí jako herečka z němého filmu a její tvář je v tomto smyslu velmi dobová a evokativní. Ale já v podstatě nejsem velký fanda dobových filmů a byla bych radši, kdyby se se to žánrově obrátilo a psychedelicky proměnilo mnohem dřív a mnohem víc. Protože scéna, kdy Joaquin táhne pytel po schodech a Marion jde za ním mi přišla velmi mocná a díky ní jsem si ten film dokázala představit skvělý a silný - kdyby se to nasnímalo a sestříhalo, kdyby k tomu režisér přistoupil moderně a progresívně. Kdyby.

U takových filmů je vždycky škoda, že se tvůrci rozhodnou znesvěcovat hroby, ale místo aby je pořádně potřeli psychedelickými barvami, poházeli konfetami a udělali kolem bludiště s falešnými perspektivami, jenom si tam stoupnou s takovou tou trumpetkou, co se používá na oslavách narozenin, a jednou do ní fouknou a ono to jednou zahučí. A teď dost metafor. Zajímalo by mě, jestli Wirkola lepší scénář opravdu nenapsal, a nebo ho hollywooďané donutili to zjemnit (otupit). Je pravda, že celou tou koncepcí se člověk tak nějak baví, ale při hlubším pohledu je to vlastně divně poskládané. Černého (ani jiného) humoru tam není tolik, jak bych od autora Mrtvého sněhu čekala, a některým skladebným rozhodnutím se dost divím - prostřihávat scénu, kdy šerif s pohůnky docela surově mučí Mařenku, se záběry na Jeníčka roztomile se plácajícího v tůni s nahatou ženskou, mi až zavání nějakou patologií. A celkově abych unesla ten dost velký kotel násilí, potřebovala bych zkrátka na druhou stranu hooodně přidat i temný humor, protože jinak je to samoúčelný sadismus. Když si můžou dovolit nechat krvavé kusy čarodějnic lítat po celém lese, tak by si mohli snad dovolit i trochu divočejší a odvážnější vtipkování, ne. Něco v duchu navrhovaného v jeho komentáři uživatelem verbalem: "Jen je trochu škoda, že Jeníček s Mařenkou tu první ježibabu, co způsobila jejich doživotní trauma, nesežrali."

Největší síla filmu mi přijde v prostředí (My oh my, ta krajina vytváří perfektní pozadí pro příběh o zvrhlostech, jakých je lidstvo schopno, ale nijak se s tím nepracuje.) a ve faktech, ale režisérčina interpretace mi jde proti srsti. Je to spíš manipulativní a bolestínské. Chtěla bych to vidět nekompromisní a důrazné jako McQueenův Hlad.

"I'll grow into 'em." Přijde mi, že všichni lidé v tomto filmu jsou snímaní tak, že jsou jedineční, zajímaví a krásní. I když jsou to třeba bezejmenní dozorci bez jediné repliky, jejichž jedinou akcí je odvést hlavní postavu z jednoho místa na druhé. Nevím, jestli je to ze strany tvůrců cílené, každopádně mě to fascinuje a přijde mi to skvělé. A hlavně to probíhá bez komentáře, prostě vidíme obrazy jeden za druhým. Film, který nemá potřebu sám sebe vysvětlovat, je hodně osvobozující. A to jsem doteď vlastně vůbec nemluvila o obsahu, ale o přístupu k vyprávění/ukazování. Nejsem si vlastně jistá, co si myslím o příběhu. Zařadila bych ho do kategorie filmů, které mi přijdou nejinspirativnější, protože během sledování se bavím tím, co má sílu, plánuji, jak bych změnila některé pasáže k obrazu svému, používám tyhle myšlenkové produkty k reflexi mých nedávných zážitků, zkrátka během filmu cítím, že rostu. Ne zcela jeho přičiněním, ale bez něj by tento stav nenastal. Je to film, který objektivně není dokonalý, nicméně zároveň je perfektní, protože přesně tak jsem ho potřebovala vidět. Rozhovor s reverendem bych například určitě pokrátila, aby fungoval jako jedna z epizod a nikoliv jako samostatná linie, protože obsah dialogu se nijak výrazně neproměňuje a spíš dochází k rozmělnění síly dopadu vnitřního dospění/proměny hlavního hrdiny. A teď jsem chtěla napsat, že také matka nemusela tolik křičet, když jí brali jejího syna, a pak jsem si uvědomila, co to vlastně znamená, a už mi to nepřijde jako tak důležitá poznámka. Ráda jsem také viděla Rennera jako úplně jiný typ postavy než jsou ti jeho obvyklí vojáci/tajní agenti/lidé-co-mávají-na-jiné-lidi-střelnými-zbraněmi. A přišel mi skvělý, protože jsem ho nevnímala jako někoho, kdo hraje, ale spíš jako někoho, kdo existuje. S minimální zjevnou snahou dosahuje maximálního účinku. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem je jeho vzhled/tělo/fyzično a v podstatě absence mimiky nebo nějakého výraznějšího vnějšího projevu, a to mě strašně, strašně bere. Když natáhne ruce přes stůl, aby zastavil gesto jiného muže, který mu chce podat Písmo svaté, tak je to fyzický a živočišný zážitek. A když přestane být pasivní a rozhodně se mluvit, najednou je to démon a my vnímáme, že najednou chce ublížit a bodnout (slovně), což je nádherný kontrast s troubou, kterým do té doby byl, kterým všichni v jeho životě vláčejí jako s hadrem. Je to druhý film, ve kterém jsem Rennera zaznamenala se zraněným okem a musím říct, že jeho žabí obličej díky tomu získává mrazivé až mezihvězdné (chtěla jsem napsat uhrančivé nebo magické, ale nepřišlo mi to úplně přesné, tak proto mezihvězdné) kouzlo. Minnie Driver vidím teprve podruhé jako herečku v hlavní roli, tím prvním případem byla Guvernantka, kde hraje dívku dospívající v ženu pod vlivem vyšinutých a slabých mužů. Tady se mi jenom se mi potvrzuje, že na její bytosti je cosi fascinujícího, co mě hrozně láká zkoumat. Její podání matky mě silně zasáhlo. Její postava hodně mluví, čímž vytváří jakousi kulisu šumu a hluku, která jako kdyby zaměstnávala pozornost a kladla na ni nároky, zatímco skutečná podstata/hodnota spočívá v gestech a pohledech, které jsou jakoby nevědomé/mimoděčné. Když se dívá na svého syna, když se snaží dýcháním uklidnit. A ten záběr, když kráčí ke dveřím věznice, a po zemi a po zdi běží její stín způsobený šikmým sluncem klonícím se k západu, ó můj bože, a u dveří se sejdou a spojí rukama na klice. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc režiséra a scenáristu Olivera podezřívám, že je génius. Sice předkládá bezbřehou depku, ale naznačuje cestičku k naději a jakým způsobem si vybírá střepy, které ukáže! A teď jsem i nechtěně dvojsmyslná, protože jeden ze záběrů, které mi nejvíce utkvěly, je krátký moment, kdy si Renner v autobuse ve velkém detailu vytahuje skleněný střep z rány na hřbetu ruky, a potom klidně a skoro mdle pozoruje muže přes uličku, který si nahlas mluví sám pro sebe a neuroticky se kývá.