Morien

Oh my oh my, často si říkám, jak se z tématu o podstatě lidského nitra může stát taková blbost. Hlavní postava je na tom ještě vcelku dobře, jestli se tedy člověk dostane přes to ubrečenství, které Norton Bannerovi vtiskává jako hlavní charakterový rys. Jinak je v rámci možností snesitelný a pochopitelný, i symatický, dejme tomu. (Z dnešního pohledu je mým srdíčkovým Hulkem Mark Ruffalo, nikdo mu není roven a to bez debat.) Ostatní jsou na tom podstatně hůř. Liv Tyler je sice krásná, ale nemá charisma na to, aby utáhla takovouhle pozornost. Tim Roth má zase kouzla na rozdávání, nicméně minimum prostoru pro vývoj jeho postavy bych skutečně nazvala ohavností. A charakteristika Williama Hurta si vystačí spojením "zmrd s knírem" po celou dobu filmu. Navíc je to takový ten druh příběhu, který začíná i končí stejnou emocí a v podstatě to vypadá, jako by se nic nezměnilo. Hodně mi chybí dojem, že všechno, čím si hrdina ve filmu prošel, něco znamenalo a k něčemu bylo.

Emily Blunt je krásná a její physique na mě velmi zapůsobila - takhle má vypadat žena bojovnice, ne jak to filmaři většinou odbývají, že dají modelce kopí a je good to go. Ale jinak bulšit, na který jsem se nebyla schopná napojit. Když nejsou schopní vygenerovat žádný strach o postavy, nemůžu ocenit ani závěr a spíš si připadám, jako kdyby mě někdo dvě hodiny fackoval a u toho mi kradl peníze z kapes. Film obvyklou epizodickou strukturu knižních adaptací, která spíš než jako záměr, se kterým by se pracovalo, v tomto případě působí jako bezradnost a neschopnost vypořádat se s vysvětlováním situace jinak. Film, kde se postavy na pět minut zastaví, aby všechno vysvětlily, potom zase chvilku běhají, potom se zase zastaví, aby si to všechno řekly, a tak pořád dokola, prostě nemůžu brát vážně. Kdyby přišli na to, jak to udělat bez toho kecání, to by teprve potom měli můj respekt.

Film jsem poprvé viděla už dávno, ale vlastně nějak pořád nerozumím tomu, jak může film plný tak živelných herců působit tak bezpohlavně. Dneska jsem to tedy pozorně zkoumala a dospěla jsem k závěru, že za to může (mimo jiné samozřejmě) špatné, necitlivé záběrování. Kameramani se snaží o to, aby jim vznikaly série krásných obrázků a úplně v tom zaniká všechno, co by na filmu mohlo být silné. Detaily používají jen informativně, žádné emoce z nich neplynou. Spousta důležitých záběrů je velmi krátká a jejich obsah nestačí v divákovi zarezonovat, místo toho se ale může dívat na spoustu rádoby malebných záběrů inscenované "divoké" přírody. Také se úplně připravují o nejslibnější potenciál příběhu - vyprávění z perspektivy dítěte, které vnímá informace jinak než socializovaní a znecitlivělí dospěláci. K dítěti se přistupuje pouze skrze ostatní, místo aby tomu bylo naopak, a tím jde všechno zajímavé do háje.

Tento film dokazuje, že kdyby Forrest Gump obsahoval takové scény, jako že Johna Lennona rozsedl slon a Kennedyho omylem zamkli přes noc v mrazáku, možná by mě to i bavilo. Nicméně ke staříkovi bych dodala, že bych se klidně i obešla bez té slovutné minulosti, protože bez ní by se autoři museli dopustit ještě více sofistikovaného komponování obskurních absurdit a to by bylo určitě zábavnější než mírně alibistické schovávání se za to, že někdo stopnul oficiální kolonu před španělským mostem nebo servíroval čaj Oppenheimerovi. Ale to by potom už byl trochu jiný příběh. Nicméně - kdyby všechna dobrodružná komediální dramata vypadala takhle, tak bych asi všechna dobrodružná komediální dramata vzala na milost.

Srdcervoucí pohádka na téma, že žádný úchyl na světě nikdy nezůstane sám, že na světě je dost úchylů pro všechny. (Plus jsem měla možnost vidět film za přítomnosti jeho autora, který se tvářil velmi skromně, což jen dokazuje, že předchozí pravda pochází od pánaboha.)

Zrovna jsem dokončila popis řetězu svých myšlenek u Bournova mýtu (Bourneovo ultimátum zase hodnotím jako maximálně zbytečný blábol motivovaný pouze touhou točit další filmy, dokud je postava Bourna in a cool, loutkovitost postav a nastavovanost zápletky to jen potvrzují, takže ten mi za přílišné zamýšlení nestojí), a trochu jsem si během toho utřídila myšlenky i ohledně tohohle filmu, "který to všechno začal". Možná se pletu, ale mám takový dojem, že panuje obecný názor, že to je špičkový akční thriller, který kazí jen ta romantická linka. Já osobně to cítím tak, že právě ta romance jediná má smysl, protože je to hnací motor změny Bournova charakteru, dává mu důvod pokračovat s žitím, nabízí cestu ke spáse a vůbec, prostě kdyby tam nebyla, tak je film zaměnitelný s jakýmkoliv dalším filmem, kde muži pobíhají po městě, vozí se auty a střílí po sobě, aby "zjistili pravdu".

Nejsem nejvděčnější divák špionážních filmů. Můj divácký přístup k filmům by se dal popsat tak, že si hledám ve filmu něco realistického (ve smyslu reálného pro mě), čeho se můžu chytit, většinou to bývají emoce stojící za motivacemi postav, a od toho se potom odvíjí můj soucit pro film jako celek a případné nadšení či opovržení, žánry a styly a všechno kolem už je v podstatě podružné. A s těmi špióny se to potom má tak, že já vůbec netuším, jak reálně může vypadat život tajného agenta a co tak třeba dělá nebo cítí, a to vede ke dvěma obvyklým výsledkům: Buďto mi takové filmy připadají jako nesmyslné krávoviny, nebo jsou plné mužů, kteří politikaří o to, kdo z nich má nejvíc moci, potažmo největší penis, a tomu většinou ani nerozumím, ani mě to nebaví. A teď konečně přímo k Bournovu mýtu: Můj soucit s tímto filmem se odvíjí od scény, kdy Matt Damon sleduje Franku Potente vznášející se ve vodě. Když si dám tento obraz do souvislosti se zbytkem filmu a se vším tím pobíháním a hledáním, koho má praštit, aby to už přestalo, dává mi ten film smysl. Jeho největší síla spočívá v momentech, kdy se nesnaží vysvětlovat souvislosti a soustředí se na fyzickou existenci hlavního hrdiny. Jakmile ovšem nastoupí potřeba řádně ukončit konvenční příběh o politických pletichách, stává se z toho dílo s umenšenou hodnotou. Ale je tam díky bohu scéna rozhovoru s Oksanou, která je svým obsahem nářez jako blázen. Osobně si myslím, že tímto filmem to mělo skončit, Bourneovo ultimátum už je jenom formalistická fraška a z nějakého důvodu se právě kritikům líbí nejvíc, ach jo.

Ó můj bože, takovou spoustu času jsem promhrala studováním Twilightu, Hunger Games a přidružených podniků, když jsem ve skutečnosti hledala tohle! Přivedl mě sem fakt, že soundtrack dělal Dhani Harrison, takže žádný kontext a očekávání ohledně povahy příběhu - a ejhle, nadpřirozená fikce pro dospívající mládež otagovaná slovy "láska, čarodějnice, prokletí, čarodějové, zlo", kde postavy nejsou modelové a je možno se s nimi ztotožnit, vychází ze zajímavého detailního prostředí, které všemu dodává vlastní chuť, a pronásleduje (pursue) opravdové a magické životní hodnoty. Formálně film žádné prahy nepřekračuje. V návaznosti některých scén a vůbec dramaturgii jsou taky nějaké skoky/schody, které nevypadají jako záměr, i když se tak tváří, ale jsou spíše nezvládnuté. Ale tematicky to mají v pořádku, včetně toho reverendova kázání. Vizuálně vypadá tak, jako když si patnáctiletý člověk začne sám kreslit a ještě neví ani o existenci expresionismu, ale aspoň jsou všechny domy porostlé schnoucími vistáriemi. Řemeslně nijak nevybočuje a asi těžko by ho člověk v záplavě dalších identifikoval, ale alespoň nemá svoje diváky za idioty, což velmi oceňuji. A také oplývá docela temným smyslem pro humor a umí být i docela autenticky děsivý, což je velmi osvěžující. (Když to napíšu takhle, zní to velmi akademicky - skutečnost je taková, že jsem během promítání pobíhala po pokoji, zalykala se náhlými pocity štěstí a vřískala "to je skvělý, to je skvělý".) Tam, kde ostatní alchymisté tohoto žánru pořádají opulentní bitvy o osud celého světa čítající myriády vojáků plastových modelů a modelek bez osobností na pozadí fantastických kýčovitých exteriérů se zdejší tvůrci drží hesla, že v jednoduchosti je síla. Estetika Nádherných bytostí vychází z romantismu (toho opravdického rozervaného ve zříceninách) a gotického románu. Bledá dívka v černém s vlasy vlajícími v bouři - odlehlý dům v pralese na kopci, kde se dějí zázraky - síla přírody pomáhá proti ignorantům většinové společnosti. Není to nic, co bychom "ještě nikdy v životě neviděli", ale je to pokorné a dospělé (a taky pěkně padlé na hlavu - v tom nejpozitivnějším slova smyslu). A takový skvělý pár mladých milenců, ó bóže, první pořádné intimčo a udeří tam blesk a hoří cedule poslední záchrany. A já nevím, jak vy, ale už jsem se naučila i oceňovat, že když v tomto filmu někdo zmokne, tak v následující scéně je pravdu zelený a zplihlý a nenalíčený, což už je v dnešní době kvalita, kterou bys sotva pohledal. (-"I said get away from my boyfriend, you witch!") "Our words, our language cannot explain all that there is."

Poté, co jsem přežila dvojnásobné sledování tohoto filmu s českým dabingem, tak už snad přežiju cokoli. Zvláště ti přízvukoví lidé jsou tak, tak děsiví... Ale zase jsem si vyvinula zábavu upozorňovat během filmu tatínka na všechno, kvůli čemu si internetoví obyvatelé dělají z Abramse srandu, čímž mu sice možná trošičku kazím divácký zážitek (o což se tvůrci mimochodem snaží rovněž, předpokládám), ale zase ho to třeba naučit držet se osvědčených sci-fi, která se aspoň snaží předstírat, že používají mozek. Jinak největší vcítění jako tradičně prožívám do toho Scottyho ufounka, asi proto, že jako jediný není model a má expresivní obličej, a potom ještě do Spocka, když se dívá na Winonu, protože maminka... --- A teď jsem se ještě cvičně zkoušela dívat na některé pasáže úplně beze zvuku a pomohlo mi to uvědomit si, jak silně mi lezou na nervy filmy, které používají detaily jenom k tomu, aby ukázaly, který obličej zrovna mluví. Když třeba utíkají z jeskyně a Spock chytne svoji mámu za ruku, proč tam nejsou detaily těch rukou. Ale ne, detaily nikoho nezajímají, místo toho tam máme celek úplně neznámého a anonymního týpka, kterého rozdrtí padající socha, protože to přece všechny zajímá víc.

Nejdřív jsem myslela, že mi srdce hoří, potom jsem si všimla, že nedělá vůbec nic, potom se na chvíli zastavilo. Musím říct, že tomu fyzickému na tomto snímku nerozumím. A že v těch částech, kde mé srdce nedělalo nic, se mi (prakticky proti vlastní vůli) několikrát připletlo na mysl slovo manýrismus. To mě zajímá snad ze všeho nejvíc, protože by to mohlo znamenat, že jsem konečně přerostla rčení "because we can". Každopádně doufám, že režisér chtěl, aby film měl nějakou morálku.