Morien

-"To, co neuděláme, neuděláme proto, aby ostatní nevěděli, že to udělat chceme." ♥ I když Shyamalan asi regulérně je blázen, tak pro Znamení a Vesnici mám speciální místo v srdíčku, a pro Vesnici ještě o trochu víc než pro Znamení. Jak praví tagy k tomuto filmu, které na mě mrkají z postranního panelu: "láska, smrt, monstra, strach, slepota". Co by mohl člověk chtít víc. Plus je tento film domovem jedné z mých nejoblíbenějších filmových scén všech dob: "Jsou různé druhy lásky."

(1001) Teď si nemůžu vzpomenout, v jakém filmu, ale někde jsem viděla Paula Giamattiho hrát zmrda a od té doby už mám problém ho vidět nějak jinak než tak. Takže tady toho "huggable" moulu od něj neberu a ničím jiným mě film nezaujal. A drahý bože můj, proč je to tak dlouhé? Chybí mi ty staré dobré časy, kdy nezávislé filmy měly hodinu dvacet, hodinu třicet max a hotovo. A bylo tam všechno, co člověk potřeboval vidět.

(1001) -"Do you expect me to talk?" -"No, Mr. Bond, I expect you to die!" Yeehaaa! Vydávám tento zvuk, protože nevím, jaký zvuk vydávají vzrušení Britové. Vlastně vím! Jolly good. Z dnešního hlediska je to trochu pomalé, ale když se dívám na ta dnešní hlediska, tak se něco pomalého víc než hodí. Na druhé straně to ale taky může být o alkoholikovi, co znásilňuje dívky na seně. Ach jo.

(1001) Když jsem se měla rozhodovat, jestli mi přijde lepší Valmont nebo Nebezpečné známosti, dospěla jsem k názoru, že to nejde posuzovat. Oba filmy mají svoje kouzlo a rozdílností přístupů vzniká v obou případech velmi emocionální prožitek, jen jiného druhu. Nicméně pravda je taková, že Valmonta jsem viděla jenom dvakrát kdežto Nebezpečné známosti minimálně desetkrát. Úplně nejvíc za to může Glenn Close, kterou v tomto filmu zbožňuji na hranici posedlosti. Jak je bezvěká, krutá, proměnlivá, chladná, expresivní i beze slov a když promluví, oh la lá. Během dospívání byla jedním z mých vzorů. Dnes už moje cíle leží někde jinde, ale obdiv k tomu, jak byla tato role vysochána, zůstává. Když si stírá tu rtěnku, ó můj bože! A ve své podstatě její charakteristika odpovídá i mému názoru na celý film - jak je úsečný, jak si dokáže pohrát s dialogy i s tím, co leží za nimi, jakým způsobem je střižený, tak v mém srdíčku. Nekompromisní masterpiece. ♥ -"I'm dying because I wouldn't believe you."

(1001) Miluju na tom spoustu věcí, ale na prvním místě vždycky budou lícní kosti Crispina Glovera. ♥♥♥ Na druhém místě potom nos a zuby Crispina Glovera a na třetím místě fakt, že tvůrci scénář psali několik let, natáčeli to několik týdnů a stříhali to pár měsíců a přidali tam jenom 32 triků a je to mistrkus v každém ohledu. Dneska bývá to ratio zmrzačené zejména co se týče přídělu pro scénář a pro triky a jak se to na výsledku podepisuje. Dále bych také měla ocenit, že Robert Zemeckis v tomto filmu představil světu obří ústa Billyho Zanea.

(1001) Ó můj bože, jestli se za takovéhle přízvuky udělují Oscary a Zlaté glóby, tak si naše civilizace opravdu zaslouží zaniknout. Jen co si u mě Scorsese trochu napravil reputaci, tak to jde zase všechno do kytek. Předně ho podezřívám z toho, že tenhle film není nic jiného než proklatě drahý a naleštěný bulvár, žádný ponor do šílenství a obsese se nekoná. Za druhé mi chybí absence dramatického oblouku: film vyloženě vypadá, jako že si zcela libovolně a nepodloženě vybírá jednotlivé epizodky Hughesova života a na první dobrou je ukazuje tak, jak to co nejširší okruh diváctva od dobového spektáklu očekává, žádná invence nebo interpretace, nedejbože názor, se nedostavuje. Když si taky člověk o Hughesovi něco přečte, tak zjistí, že byl třeba obviněný z toho, že ve svém autě srazil a zabil člověka, a zbaven obvinění byl až poté, co očitý svědek zázračně změnil výpověď. Taky byl dvakrát ženatý (s ne tak supr kůl filmovými herečkami, takové vztahy asi nejsou pro plátno dost dobré) a vyváděl i různé jiné skopičinky. Mně třeba přijde zajímavé, že když vešli zaměstnanci do hotelového apartmá, kde devět let bydlel, zjistili, že měl po celou tu dobu zatažené všechny závěsy a ty mu tam dokonce začaly hnít. To by mě bavilo sledovat mnohem víc, než jak zakazuje svojí patnáctce jíst zmrzlinu. No a za třetí, k vlastnímu překvapení zjišťuji, že vážně docela hodně nemám ráda Lea. Rozhodně ne, když se snaží hrát charismatické nekompromisní zmrdy. Hughes taky prý měřil 193 centimetrů, proč jsme nedostali nějakého pořádného čahouna?

(1001) “In a mad world, only the mad are sane.” -Akira Kurosawa

(1001) Zjevení z jiného světa, téměř doslova. Pamatuji si, že už před lety jsem obdivovala tento kolektivní výtrysk fantazie prakticky na hranici závisti, a platí to pořád. Tehdy jsem byla fascinovaná tím, jak to všechno vypadá (koneckonců, promítání bylo v rámci dějin animace jako příklad dokreslovaného papírku). Dneska jsem na film omylem narazila v televizi, tak jsem si ho dala znovu a mnohem víc mě tentokrát zarazilo, o čem to vlastně je! Kam se hrabe jiný nejmenovaný film o velkých modrých ufonech. Ale to srovnání mě napadlo až teď, během sledování jsem na takové blbosti neměla vůbec čas. Tento film si bere celou pozornost. ♥

(1001) Čím jsem starší, tím absurdnější mi přijdou jakékoliv politické narážky v podobném typu filmů. Sice jsem to myslím špatně formulovala (mám na mysli věty jako "vy Američani jste všichni stejní" i třídní boje a ještě další věci, ale nyní nejsem v ráži, abych to rozvíjela), ale naštěstí na tom nesejde, protože tenhle konkrétní kousek si na tom tolik nezakládá. Johnovu ženu jsem nikdy neměla ráda, ale hlavní je to, že John je unavený a že jeho nožičky krvácí. Často si v rozsáhlejších komplexech představuji, že najednou civilizace zkolabuje a já budu muset prolézt nějakou šachtou a čelit světu jako zvířátko. Inspirací je mi tento film a potom Vetřelci.

6. 1. 2015: Během loňského roku jsem velmi zapracovala na svojí schopnosti dívat se na špatné a pochybné filmy a intelektuálně a emocionálně se z nich naučit víc než z filmů takzvané áčkové produkce, tak jsem se rozhodla v duchu této tradice bombasticky odstartovat nový rok seriálem o rytířích kulatého stolu, který by měl mýtickou inspirací přímo přetékat. Boy, was I wrong! Nyní přijde výčet více či méně frustrovaných chaotických poznámek, jak jsem si je zapsala během sledování. Nejvíce očividné je asi to, že ačkoliv má seriál deset dílů, děje se tam toho překvapivě málo, respektive rozložení událostí mezi jednotlivé epizody je silně nevyvážené. Hlavní linka se celou dobu táhne hodně pomalu a potom se zbrkle a neústrojně řeší v posledních dvou epizodách. Nejzajímavější pro mě byly epizody "Justice" a "Igraine". Igraine zejména kvůli změně optiky, jakou v sobě královna nese, i když to také podle mě není dotažené na hranice všech možností. Justice tím, že vedle sebe staví etický a duševní konstrukt Artuše i Morgany a ponechává diváka, aby si je sám posoudil - takovou nestrannost těžko pohledat i ve světě celovečerního filmu, takže tady na poli spíš nefunkčního seriálu překvapí o to víc. Dělá mi to v hlavě strašný zmatek, protože v takových momentech to vypadá, jako že se tvůrci snaží, aby to něco znamenalo - což je podle mě jedna z nejšlechetnějších aspirací - a tady to má ještě znamenat, že největší zlo nejsou démoni a pekelné síly, ale dav bez paměti a lidé bez představivosti, což se mi taky líbí, ale co všechno to bolestné utrpení kolem, které si člověk při sledování zažije, kolikrát si musí dát pauzu, protože mu bylo trapně za herce i za postavy. Protože postavy, ach ano, postavy a jejich dialogy zde představují ten největší kámen úrazu. Nemám nic proti typologii tohoto Artuše - bledý slabý mladíček mi přijde jako skvělá počáteční volba. Koneckonců pamatuji si na kousek filmu od Bressona, kde taky hrál Artuše roztomilý mladíček a jaká to byla plodná podívaná. Průser začíná tam, kde se tvůrci rozhodovali, jak se bude tento Artuš chovat. Protože začíná jako blbeček, což je taky normální, každá takováhle postava začíná jako blbeček, viz Luke Skywalker nebo Thomas A. Anderson, jde o to, že v průběhu své cesty hrdiny má ze své naivity a nevinnosti vytěžit moudrost a odhodlání inspirující následovníky a decimující nepřátele. Tento Artuš osm dílů z deseti řeší romantické dilema (a za smrtelný hřích považuji jak slabě a hloupě tvůrci tento vztah vystavěli - tohle nevypadá jako zakázaná osudová láska, ale jako trochu patologické zakoukání na střední škole smíšené s trochou stalkování, naléhání a bezpáteřnosti) a teprve v posledních dvou si učeše culíček, obleče černou obodcovanou bundičku, zasviní se od krve a pokusí se vyhrát divákovo srdce a bitvy o svou zemi. (Abych byla úplně přesná, tak tu bundičku a culíček měl už v již zmiňované epizodě "Justice", což také přispělo k tomu, proč jsem si zrovna tuhle epizodu tolik užila). Ale stejně scenáristé všechen jeho vývoj shodí v posledních třech minutách, kdy se zase zachová tak, jako by se vůbec nic nenaučil a nepřítel tak trumf z jeho rukou (rukou, hihihi) převezme zcela právem. To by se potom Jamie mohl postavit i na hlavu ve snaze přivést takovouhle postavu k životaschopnosti, ale pořád bych to viděla bledě. Já bych ho ze všeho nejraději (a to neplatí jen o tomhle seriálu, ale i obecně jako vyhlídka do budoucnosti) viděla jako bezpohlavního anděla, ale takovou roli mu zatím bohužel nikdo nenapsal, a jak jsem tak posledních pár dní stalkovala jeho twitter a tumblr, tak myslím ani nenapíše. Není to žádný básník, který by k sobě přitahoval éterické energie. Svoje myšlenky formuje do písňových textů docela banálním způsobem (DRAGONS ARE REAL YOU’LL HAVE TO BELIEVE ME/Its what she says/what she does/and how she loves/keeping me from falling apart/Its how she lives/How she smiles/and how she laughs/that fixed my wasted heart) a tak není divu, že si ho po Burtonovi nevšiml žádný zajímavý režisér a svůj potenciál utápí v Twilightech, Harry Potterech a Burberry reklamách. Na mého Kosťu by se mi velice hodil, jen co je pravda, na zvířátko, které se z dálky dívá na lidi a pro sebe se směje, které mluví očima a zubama a když chce něco poznat, tak si to nejprve osahá. Ale takhle napsaný Artuš mu nedává skoro žádný prostor ukázat, čeho by byl schopen. Zajímavá perlička pro blázny je potom jeho vlastní "film o filmu", který umístil na svoje vimeo. Je to natočené na mobil, podkreslené unylou indie písničkou a stejně nudné, repetitivní a nevzrušivé jako celý seriál. K ostatním figurám - tahle interpretace Merlina se mi dost líbila. Usmívající se nesmrtelný bojácný šašek s temnějšími konturami je přece príma charakteristika a Joseph Fiennes má díkybohu dostatek charismatu, aby to všechno důstojně odšaškařil. Oproti tomu Eva Green mě navzdory všeobecnému fanouškovskému jásotu příliš nenadchla. Myslím, že ani ona, ani autoři scénáře neměli jasně vybalancovanou tu hranici mezi zranitelnou skutečnou ženou a nedotknutelnou magickou arcibestií. Zbytek ansámblu se dá zhodnotit několika slovy - Tamsin Egerton je naprosto nevýraznou a nezajímavou Guinevere, Claire Forlani do moudré a laskavé královny nejspíš chybí ještě trocha oduševnělosti. Morganinu jeptišku jsem celou dobu chtěla nakopnout, takže aspoň tohle se asi tvůrcům povedlo. James Purefoy je nepochopitelně jako jeden z mála charismatických mužů odrovnán hned v počátku, stejně tak Sean Pertwee, to jako na ty herce už neměli dál peníze nebo co? Zbytek rytířů to ostudně schytal, jsou to jen takoví nerozlišitelní panáčci do počtu, se kterými se zametá v rámci potřeb zápletky. Smutek. A nyní finální soud: Když už měli k dispozici opravdické moře a opravdické lesy, tak bych raději viděla víc bojů v lesích, klidně se zvířaty nebo neviditelnými démony, ať to nestojí tolik jako dvě armády. Hlavně by ale bylo žádoucí, aby byli naši bohatýři víc pokrytí krví a potem místo voňavek a vlasových stylizačních přípravků. Líbila jak Morgana vzývající mlhu a děsy, tak třeba historka s mečem ve skále nad vodopádem i vypořádání se s dámou s jezera. Škoda, že se nějak lépe nepodařilo definovat, jestli tvůrci chtějí jít cestou ukazování, jak se ze skutečných lidí a událostí staly mýty a legendy, a nebo mají za cíl se jenom odlišit a vzdálit od klasického artušovského kánonu. Dílo by mohlo fungovat jako podivínské podobenství pro úzký okruh publika, ale snaha o "realitu" a "líbivost" spolu se všeobecnou povrchností neslouží nikomu a ničemu. --- 7. 9. 2022: Přicházím sama sobě říct, že se z Jamieho přece jen postupem let stává lepší básník: Crow calls my name/Shifting the rain/Black eye'd and holy/My one and only/Crow comes again/And every time I fall/And every time I dream/And every time I sleep she's staring at me/And I can hear her song/And I can see her following me/Forever she has flown/Forever I will bleed/And every time I sleep she's there watching me/And she don't want no one/Other than her loving me/Crow.