Morien

(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky.

Kdo by to byl řekl, že bude stačit pár roků, abych docela zásadním způsobem přehodnotila svůj pohled na takovýhle film. Soundtrack mi hraje do sluchátek prakticky nonstop, protože nic nepotěší při ranním výběhu tolik jako ty infarktové vřískající trumpety, nebo co to je, co hrají, kdykoliv Bucky skočí z nějakého povrchu a dělá reklamu na L'Oréal pro temnou stranu síly. Pořád je tam tedy milion věcí, co bych viděla jinak nebo nejraději neviděla vůbec, ale aspoň že rány pěstí dělají v obličeji modřiny.

Těžko uvěřit, že tenhle film je z roku 2011, tak starý a hloupý mi připadá. Zvlášť zdrcující mi přijde absence smyslu pro humor, ale zase nutno poznamenat, že nad scvrknutým digitálním Chrisem Evansem jsem se docela pobavila a dojala a rozhodně bych ho upřednostnila před jeho steroidovou verzí. Tristní je potom neschopnost vyprávět svůj příběh a spoléhání se na náhodné koláže v naději, že to nakonec divákovi postačí. Nikdy nepochopím, proč tak strašně drahé filmy vycházejí z odfláknutých scénářů. Scénář je naprostý základ. V jiném odvětví průmyslu by si tohle nikdo nedovolil, snad jen v politice.

Tak tento film jsem hrubě nepochopila. Truffaut si možná udržuje odstup od postav, ale rozhodně ne od zápletky. Celý film mi přijde hrozně zatížený a starý. Poslouchat svoje profesory hledat v tomto filmu skvělost, protože jsou tam točité schody a v nějakém jiném filmu jsou prý taky točité schody... To už je to trochu moc i na mě, a to si můj paranoidní mozek spojuje dohromady spoustu věcí. Jediné, co jsem ocenila, byl ten požár na obzoru. Docela mi také vadí, že je to popisované jako film o lásce, když je to jenom o sexu. Vždycky jsem si myslela, že tady ti Francouzi nejsou nic pro mě, a začíná se mi to potvrzovat. Navíc jsem ztracená, když nejsem schopná rozklíčovat autorský rukopis režiséra.

Ale jo, to hraní na hraní mě pobavilo, Guy Pearce s hůlčičkou byl rozkošný a potitulková scéna tomu díkybohu dala konec, který jsem byla schopná pochopit. Protože ten opravdický koncokonec, od ohňostrojů na lodi po závěrečný monolog, jsem nepobrala. Když říká "můžete mi vzít to a to, tak já nevim co, ale to, že se jsem to já, to mi nevezmete", tak prostě nechápu obsah. Pro mě je to absolutně prázdné. Vždyť mu to nevzali. On to sám zničil/odstranil/zrušil. Z vlastní vůle, ne proto, že by tam někdo poslal raketu. Takže ve chvíli, kdy ve filmu o proměně hlavního hrdiny nechápu směr hrdinovy proměny, dochází k nekompatibilitě mezi mnou a filmem. Jak je dneska moderní říkat, jediné, co se mnou trochu komunikuje, je epizoda s chlapečkem, a také že Pepper byla v závěru bosá a že si aspoň na chvíli zazachraňovala namísto toho věčného vřeštění a ptaní se, jestli je Tony oukej. Jo a scéna výskoku z letadla byla cool, ať nežeru.

Ach, tak tohle bolelo. Navíc jsem si uvědomila, že už jsem se na to snažila jednou koukat někdy předtím, ale po začátku jsem to vzdala s tím, že každý film má svého diváka a já nejsem divák pro tento film. Ale když už jsem se tomu odevzdala, tak jsem si také slíbila, že začnu něčím pozitivním. A to jsou vlasy Černé vdovy. Ó božíčku, tu jednu scénu, kdy je při otočce v chodbě snímána ze shora a její kadeře se kolem ní na svítivě bílém pozadí podlahy zatočí a zavlní, jsem si užila víc, než celou trilogii dohromady. Vím, že je to dost povrchní a že většina žen, které se mi líbí, má velký nos, ale přesto, kdybych někdy sestavovala seznam bohyní (jako že ho sestavuji), tak Scarlett na něm určitě bude. A potom k filmu, já vím, že to má být vtipné, ale v některých momentech mi zatrnulo: Je to vážně komedie? Úvod je vážně děsivý, strašidelný. Potom ten odér americké vlajky vlající na každém monitoru trochu vyvane, respektive není tak explicitní, ale vážně, brrrr. Je to tak zvrácené, jako stavět uprostřed vybetonovaného města pavilon s umělou zahradou. Nejlépe to symbolizuje Pepper a její boty. Já osobně sice trpím tím, co se ženám často přisuzuje, a totiž jakousi primární a nepřenosnou posedlostí botami, ale jehlové podpatky se mi nelíbily nikdy a film nabízí několik krásných ilustrací proč. Když v nich chodí, a jsou to docela důležité momenty, tak to vypadá, jako by se soustředila na jednu jedinou věc - a to na chůzi v těch botách. Její kroky vypadají úplně jinak než lidí v pohodlnějších botách, kteří chodí kolem ní, její tempo je pomalejší, její nohy jsou neustále pokrčené v kolenou. A to trochu ubírá na uvěřitelnosti její postavy, která jde právě zachránit někoho, koho miluje, a tak podobně. Respektive ona jako postava neexistuje. A potom je tam ta nebetyčně děsivá scéna, ve které jdou do schodů obě, Pepper a moje bohyně. Obě mají pouzdrové sukně ke kolenům a lodičky na jehlách, obě se dívají pod nohy a obě trochu vyvrací nohy, aby vůbec v těch sukních zvládaly dělat ty kroky, Scarlett s tím má tedy větší problémy. A aby toho nebylo málo, následuje střih na na Sama Rockwella, který tančí. Tančí! Kde jsou všechny feministky světa? Jestli tohle není peklo, tak nevím. (A abych tedy nevypadala příliš vyšinutě, tak ještě poznámka k Tonymu: jeho figura v tomto filmu trpí častým scenáristickým nešvarem, a to totiž tím, kdy z nutnosti vytvořit drama a napětí mezi postavami se jedinec začne chovat nekonzistentně/křečovitě/nebo-zkrátka-jako-idiot. Když Bruce Wayne na svém večírku předstírá opilost, tak to dělá proto, aby vyhnal lidi a tím je dostal z nebezpečné zóny. Když je Tony Stark na svém večírku doopravdy opilý a dělá bordel - místo aby dělal věci, které chce, s těmi, se kterými chce - tak ho vnímám jako slabocha a ztrácí můj respekt.)

Tak jsem si řekla, že si ukrátím čekání na Age of Ultron nastudováním sólových filmů postav. Thora už mám za sebou a to hodně bolelo. Je pravda, že tady mám aspoň dojem, že si tvůrci výrobu filmu vcelku užili. Pan Downey přece jenom je okouzlující, prvně jde on a až za ním svaly, oproti velkému množství ostatních "herců" v podobném postavení. Nicméně už jsem konečně vyřešila své dilema: Starka jako postavu nemám ráda. V Avengers je ještě docela príma sledovat jeho podvratné fungování v týmu a interakci s ostatními postavami, ale tady, kde jde jenom o něj, jsem se hodně brzy přejedla. A to se mi první Iron Man líbil z celé trilogie nejvíc - protože tady je to přece jenom ještě dojemný příběh o tom, jak pyšný princ prohlédne zdi paláce a začne konat dobro. Do kolen sice chodím už z jiné ligy příběhů, ale je to takové roztomilé, že se aspoň snaží. V těch dalších filmech se už jedná o mnohem vyšší level zvrhlosti. A když tady používám slovo zvrhlost, myslím to jako špatná zvrhlost, ne jako když jsem z nějaké dekadence nadšená a chválím ji.

"Já vás vidím obě, takže musím být bůh." Jako jeden z těch filmů, které jsme měli doma k dispozici na DVD v období mého dospívání, patří i Gothika k těm, které neustálým promítáním trvale poškodily moji psychiku a na podvědomé úrovni i představu, jak má vypadat životní /filmový/ příběh. Jako mladší jsem nebyla schopná pochopit, proč duch doktorce ubližuje, a nechápu to ani dnes. Pamatuji si, že na mě velmi zapůsobilo puštění osudových pasáží pozpátku. A také scéně s bazénem jsem přisuzovala skryté, symbolické kvality. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že krasaveček z Amélie je režisér.

PROBOHA! Kdo tohle vymyslel. Absolutně, maximálně neuvěřitelný film, zcela padlý na hlavu a tak upřímný, až se z toho jednomu srdce zachvěje. Jak by řekl Bernard Black: "Budete se smát, budete brečet, změní vám to život." Už jenom ta synopse stojí za to, ale tam je tolik dalších detailů, ze kterých jsem šla do kolen. Většina dialogů je na hranici neobratného neumětelství a totální geniality. Je toto nějaký manifest nového dadaismu amerických artových filmů? Řekla bych, že s trochou cílené propagace by z tohohle filmu mohl být rozkošným inside jokem pro intelektuály, které nemají nic jiného na práci. Když Jeremy zpívá na své cestě "American Pie", opravdu upřímně mám chuť dát si ruku na srdce.

"Když tě vidím, jak jíš, když tě vidím, jak spíš..." Za mlada to byl dokonalý film o lásce, nyní k tomu navíc oceňuji brilantně vystavěný scénář a duševní podporu, kterou mi poskytuje postava Barbary. Je to v mnoha směrech dojemný film.