Ryuuhei

Highlightem tohoto měsíce, který jen těžko něco předčí, je pro mě jednoznačně Alice in Borderland, jejíž první série vyšla už v roce 2020, nicméně druhá dorazila se zpožděním až ke konci toho minulého. Dosud jsem neměl tu čest, jelikož donutit se k nějakému seriálu je pro mě v podstatě nemožná záležitost. Pod tlakem neustálých doporučení a zvědavosti jsem se nakonec pohodlně usadil, pustil si první díl a dnes mohu říct, že tohoto rozhodnutí absolutně nelituju.

Děj se zaměřuje na trojici nejlepších přátel, která je z neznámých důvodů přenesena do alternativního Tokya, které se na první pohled zdá být pusté, nicméně zde figuruje nutnost účastnit se vražedných her, aby si lidé prodloužili takzvané vízum a mohli v tomto světě setrvat. Co by něco takového mohlo nabídnout kromě lákadla ve formě možných zajímavých her? Mnoho a samotný děj to rozhodně není. Co zde všechno táhne a na čem je seriál vystaven, jsou postavy, jejich počínání a příběhy. Vezměme si už jen úhlavní dvojici, okolo níž se vše točí, Arisua a Usagi. Nejprve se zdá, že tito dva mají pramálo společného. Arisu sem přišel z pozice herního závisláka a člověka bez životního cíle a skutečné motivace. Usagi se naopak ve svém životě ztratila a svůj příchod do nového světa tak bere jako nový začátek. Oba pochází z úplně jiných poměrů, mají trochu rozdílné motivace, což zrovna nepřidává tomu, že by se mohli nějak více sblížit. Opak je pravdou. Mezi těmito dvěma začne fungovat velice pozvolná, přirozená a v mých očích i neuvěřitelně krásná chemie, která graduje ve chvíli, kdy se jejich role obrací. Drsná dívka, která chce v onom světě jen přežívat a podaří se jí svým přístupem strhnout a vytáhnout ze dna samotného Arisua, začne odhalovat svou křehkost a naopak Arisu se stává tím silným jedincem, který jí umožní začít si uvědomovat podstatu života a důvody, proč se pokusit vyhrát hry a možná se vrátit zpět do starého světa. Každé jejich odloučení, znovushledání, ale i malý konflikt má svou váhu a jeden bez druhého by se moc daleko nedostali.

Samozřejmě Arisu a Usagi nejsou jedinými prokreslenými postavami, prostor dostávají i ostatní. Ať je to třeba bojovně laděná Kuina, tajemný a na první pohled nabubřelý génius Chishiya, nebo další řada kladnějších postav s vlastní minulostí, motivací a silným dopadem na děj. Nevyjímaje ani záporáky, kteří zde nejsou jen za nějaké figurky, které se zle smějí a bez svědomí někomu vezmou život, protože zkrátka můžou. Najdou se tu samozřejmě taky takoví, ale příběh s nimi stále nakládá jako s dalšími lidmi, kteří buď zastupují skutečné psychopaty a sociopaty, nebo zkrátka nemají jinou volbu a své emoce skrývají pod rouškou činů. Co asi nejvíc oceňuju, je váha smrti těch, kteří to z nějakého důvodu nepřežili. Žádná výraznější smrt zde není úplně zbytečná, děj se k takovým postavám často vrací a připomíná, že pro některé přeživší měli význam, uchovávají si je nadále v paměti, vzpomínají na ně a často se už jen díky tomu posouvají dál. A rozhodně neplatí, že se smrt vyhne úplně každému, reálně hrozí všem a nikdy si jeden nemůže být jistý, že to hrdinové uhrají beze ztrát.

Vše dobré i špatné se děje výhradně v rámci vražedných her, které jsou vzhledem k důležitosti charakterů spíš takovým jejich hracím polem a hnacím motorem. V základu si bez účasti na nich jedinec neprodlouží vízum a po jeho vypršení je usmrcen paprskem přicházejícím odkudsi z oblohy, takže nezbývá jiná možnost, než to risknou a doufat. Hry jsou hned několika druhů. Logické, týmové a ty nejzákeřnější, takzvané srdcové, v nichž jde o těžké zahrávání si s city a obecně psychologií hráčů. Jelikož mám ohromný problém s chápáním, strašně dlouho mi trvá, než něco pochytím a ještě to potřebuju stále dokola opakovat, abych tomu přišel na kloub, hned jsem měl jasno, že bych zejména logické hry prezentované seriálem absolutně nezvládal. Jakž takž bych ještě přistoupil na hru zaobírající se třeba výběrem ze dvou dveří, z nichž jedny vedly do místnosti s jistou smrtí, ale kupříkladu hra s čísly, kde účastníci vybírají náhodné od 1 do 100 a vyhrává ten, kdo byl nejblíž průměru všech zvolených čísel vynásobených 0,8, tam už šlo o spojení hluboké logiky, matematiky a odhadu myšlení ostatních. Obecně bylo strašně zajímavé sledovat, jak si účastníci s jednotlivými hrami poradí, zda budou spolupracovat a zkusí tak vyhrát společně, nechají se zmanipulovat a vzájemně se pozabíjí, nebo budou jednat v rámci vlastního přežití a někoho záměrně obětují. Hrdinové si obecně rozdělují role a dokážou díky svým mentálním, či fyzickým schopnostem přijít někdy i k překvapivému řešení zdánlivě neřešitelného. Zde bych si našel pár malých rýpů, jako třeba občasnou až okatou nesmrtelnost postav. Ať už to byly ty kladné, které se do poslední chvíle byly schopny vyhýbat i střelám z kulometu, ačkoliv ostatní kolem padali jako hrušky, tak mnozí maskovaní záporáci ochotní dál fungovat i přes četné bodné rány. Neduhy, které se ale dějí prakticky v každém akčnějším médiu a jež jsem se pro dobro zbytku rozhodl ignorovat. Jak jsem řekl prve, že se někdo vyhne jednou neznamená, že tu kulku nakonec přece jen neschytá, v tomto seriál tak smířlivý není a chyby jsou tvrdě trestány.

Budování světa je také obzvlášť zajímavé. Jak už jsem nastínil ze začátku, prostředím je alternativní, opuštěné Tokyo, které se nijak neliší od toho, jež hrdinové předtím znali. Vše zůstalo na svém místě, kromě lidí, z nichž většina záhadně zmizela. A hrdinům rozhodně nic z toho není jedno. V mezičase se snaží zjistit, co se zde mohlo odehrát a jdou na to metodicky. Dozvídáme se, že zde nefungují elektronické přístroje, pouze analogové, nebo že je podivně narušené časové kontinuum a čas tedy plyne neobvyklým tempem. Vznikají tu i komunity, či dokonce kulty, z nichž se některé snaží vlastními způsoby zjistit, v jakém světě se nachází a jak se z něj lze dostat pryč. Do toho figuruje Arisuova dychtivost po zjištění pravdy, což je i jeho hlavní motivací účasti na hrách. Otázka světa je tu aktivně řešena a nic není ponecháno jen tak osudu. Osobně jsem fanouškem opuštěných míst, mám ve filmech a seriálech rád prostředí ztracených (moderních) civilizací a všudypřítomnou melancholickou atmosféru, kterou prostředí seriálu vykresluje dokonale. Nešetří ani scénami, kde se spolu s hrdiny jen tak procházíme zpustošeným městem, nebo přelétáme nad mrakodrapy opletenými stále se rozšiřující vegetací.

To by bylo, aby tomu všemu nevévodilo špičkové zpracování. Jak obvykle seriály, zejména ty japonské, šetří na čem se dá, tady byl rozpočet zjevně využit na maximum. Oceňuju práci s kamerou, která působila filmově a dokázala zachytit i zběsilou akci ve vší přehlednosti. Speciální efekty zachytily vybydlené město, hry, výbuchy a vše okolo s téměř chirurgickou péčí. Hudba výtečně podtrhla atmosféru jednotlivých scén. Akční pasáže díky tomu nestrádaly ani po hudební stránce na dynamice a vážnější chvilky získaly na o to silnějších emocích. Hrozně se mi líbil i výběr herců, kteří své role podali, jak nejlépe dovedli. Herečky krásné, každá měla svůj osobitý styl i půvab, herci charismatičtí, oplývající jistými sympatiemi i v rolích drsnějších antagonistů, či dokonce záporáků. Zkrátka obrazově i zvukově šlo o takovou třešničku na dortu. A to jsem ještě ani nezmínil skutečně povedený český dabing. Každá postava měla vlastního dabéra a každému z nich se povedlo převést takovou tu japonskou intonaci i způsob konverzace a reakcí do češtiny, aby to nevyznělo nepřirozeně, ne-li úplně špatně. Jsem sice zastáncem dabingu a zvládnu všechno na jeho poli, ale tady sám musím uznat, že šlo o naprostou špičku a rozhodně žádné zneuctění originálu. Japonštinu mám hodně rád a býval bych klidně koukal v originále, ale český dabing se jí zde dokázal až zázračně přiblížit.

Celý seriál mi přišel jak vizuálně, příběhově, tak i charakterově podmanivý a upřímně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem viděl něco na podobné úrovni. Squid Game bylo rozhodně fajn, tematicky se mu Alice blíží, ale ani to nedokázalo tak dobře pracovat s charaktery, či fiktivním světem. Zde jsem byl hlavně v druhé sérii přímo unešen. Naprosto mě pohltily postavy, se kterými jsem prožíval každou emoci. Příběh mi sice občas zamotal hlavu svými sofistikovanými hrami, ale držel mě v neustálém napětí a do samotného konce jsem si v hlavě rozebíral teorie, o jaký svět by mohlo jít a co celá ta nutnost účastnit se vražedných her vlastně znamená, či jaká je za nimi motivace. Závěr mě o to víc poslal do kolen a vyřadil z provozu na několik následujících dní. Dlouho jsem si žádný seriál tolik neužil a neodcházel od něj v takovém deliriu, jaké neustává ani v době psaní tohoto článku.

Máme už nějakou chvíli od uvedení druhého Avatara a když vidím ta hodnocení, dělá se mi špatně. Rozhodl jsem se proto sepsat několik důvodů, proč mě osobně tento dlouho očekávaný snímek zklamal. Budu mluvit naprosto otevřeně a lehce spoilerovat. Nejde o klasickou recenzi, ale spíš výpis nedostatků a toho, co se mi naopak líbilo v prvním dílu.

První věcí je příběh a obecně charaktery. Od miliardového filmu si rozhodně žádám víc, než jen technické demo nejmodernějších vizuálů. Ať mi tvrdí kdo chce, co chce. V jedničce mě vizuál samozřejmě strhl, ale mimo jiné nadchl právě příběh. Nebyl kdovíjak sofistikovaný, neměl geniální myšlenku, mnozí na něj poukazují jen jako na vesmírnou Pocahontas (i když jsem Pocahontas viděl a od kopie měla daleko). Zkrátka jsme sledovali osobnostní vývoj mariňáka, který původně jen využil smrti svého bratra a rozhodl se namísto něj vydat na Pandoru, splnit misi a tím si vydělat na operaci nohou, jež mu umožní opět chodit. Jak se nicméně postupem času dostával víc a víc pod kůži domorodým Na'vi, jejich kultuře, propojení s přírodou a obecně krásám mimozemské Pandory, začal chápat, co má skutečnou hodnotu a nakonec se postavil vlastnímu druhu, lidem, kterým šlo výhradně o nerostné bohatství. V podstatě celou dobu sledujeme jednu jedinou příběhovou linku, míjí se zde i pár dalších postav, ale ty jsou spíš takovými prostředky k tomu, aby se věci mohly vyvíjet určitými směry. A všechno to fungovalo. Dohromady to dalo jednoduchý, ale epický a funkční film s jasným zakončením a poselstvím.

Dvojka na to jde trochu jinak. Ukráčí z této funkční jednoduchosti a začíná se větvit. Nemáme tu jen jednoho hrdinu, ale hned několik, na něž se děj mermomocí snaží zaměřit a dát jim co nejvíc prostoru. Kupříkladu jednoho ze dvou synů Jakea a Neytiri, který je pro svého otce spíš zklamáním; adoptovanou dceru se zvláštními schopnostmi, jež je téměř neustále v propojení s Eywou; do toho se mísí Spider, jakožto takové zajímavé pojítko mezi Na'vi a lidmi; a nechybí ani ve vedlejší lince rádoby velrybí tvor, který má na dopad děje taky velký vliv. Problém je právě v tom množství postav a charakterů, jež si film bere na paškál a skáče od jednoho k druhému. Nikomu se tak nedostává pořádného vývoje a biti jsou na tom hlavně všichni ostatní. Třeba ten druhý syn, jenž šel v Jakeových šlépějích, mi přišel jako vyloženě nevýrazná figurka, která se zvlášť neprojevovala a o to menší emoční propojení s divákem si ke konci vysloužila. Objevil se zde i mořský biolog, jemuž bylo celé lovení velryb proti srsti a mohl aspoň z části zastat trochu pozitivní aspekt lidstva, ale kromě hláškování se na nic moc kloudného nezmohl a jak se rychle objevil, tak i rychle zmizel. A záporák? Recyklovaný, avataří klon Quaritche, v žádném případě nepředčil svého originálního předchůdce a jeho přítomnost a motivace působila spíš jako uměle vykonstruovaná pěst na oko. Aneb přijdeme se záložním plánem, extrahujeme vzpomínky a vložíme je do nového těla, protože schopnost je víc, než sociopatie, která minule akorát stála životy a vyhnala lidi zpět na zpustošenou Zemi.

Navíc se zde opakovaly motivy z jedničky. Příjezd na nové místo, kde měl nový klan hrdiny za nezkušené hlupáky a stavil se k nim zády, nebo jen motivace a zarputilost záporáka odhodlaného vystopovat Jakea a jeho rodinu, i kdyby se skrývali na okraji světa. Měl jsem mnohdy pocit, že děj až příliš pomrkává na svého předchůdce, opakuje se a nezavádí žádné inovace, ani pořádné zvraty, jaké by z druhého Avatara udělaly zcela nový film s jen letmými odkazy na to, co se událo předtím. Čekal jsem i trochu větší zastoupení lidí, kteří zde přece jen sehráli velkou roli díky svému náhlému návratu a plánu si podmanit celou planetu, ale skončilo to u malé posádky ještě menší flotily, jíž dominoval akorát hlavní záporák a pár neméně záporných přidružených postav. Zbytek bez charakteru, prostě jen ti zlí a podlí lidé bez empatie a pochopení, čeho se v rámci přežití lidstva dopouští. Příběh nepůsobil celistvě a uzavřeně, plácal se kde mohl a nebál se místy zdržovat i nezáživným eposem o rádoby velrybách s typickým poselstvím odpornosti velrybolovu, namísto aby šel k věci a prezentoval zajímavější prvky, jež budování onoho fikčního světa nabízí. Chápu, že má Cameron v plánu nás zásobit dalšími dvěma, či dokonce čtyřmi filmy, ale za mě by každý díl měl fungovat sám za sebe a ne jen jako těžká nástavba pro ten následující. Jednička tohle zvládla, utvořila funkční celek a náběh na pokračování nenápadně přidala až v případě obnovené projekce (samotný závěr, kde jsou lidé vyhnáni z planety, obohacuje doplňující scéna). U dvojky jsem cítil akorát režisérské ego, které se nestydělo tentokrát spíš jen zbytečně zdržovat a nic pořádně nerozvíjet. Emoce se díky tomu všemu chaosu už v půlce ztratily někde daleko na moři, vyprchaly do prázdna a zbyla jen prázdná skořápka čehosi, co akorát dobře vypadalo.

Druhou věcí, která mi nesedla, bylo zasazení do prostředí vody, útesů a písečných pláží. Popravdě mi světélkující pralesy, ohromné rokliny, nebo monumentální levitující hory přišly mnohem zajímavější, než podmořský svět, který sice překypoval všemožnými korály, vodními tvory a dalšími biomy, ale ve výsledku působil hrozně pozemsky. Žádné zvláštní barvy, žádná mimozemskost, prostě klasické korálové útesy, jen ryby zde měly kupříkladu jeden pár očí navíc. Nic víc, nic míň. Necítil jsem tu ohromnost, tu velkolepost, to prostředí cizí planety, stavící v předešlém filmu běžné lidi do pozice malých mravenců, kteří toho bez moderních technologií moc nezmohli. Často jsem měl ve spojení s roztahaným a prázdným příběhem pocit, že sleduju dokument. A ten, kdybych chtěl, pustím si libovolný cyklus o životě pod mořem a ještě bych k němu dostal zajímavý výklad. (Ne-li rovnou i úchvatný příběh a počínání třeba nějakého toho skutečného keporkaka.) Trochu mě znepokojují názvy dalších dílů, jelikož naznačují návrat, ne-li zdržení se právě v tomto, dle mého názoru, nezajímavém prostředí. Snad bude opak pravdou a víc času příště strávíme klidně i na té lidské nepřátelské základně. Hlavně už ne jen samá voda!

Hudba se svezla se zbytkem. Kolikrát zazněl motiv z jedničky, pod kterým si ale člověk znalý předešlého dílu hned vybaví přidruženou scénu. Na to, že se trailer prezentoval jinou verzí titulní znělky, jsem očekával alespoň po této stránce nějaké inovace a zkrátka takový nový začátek. Hodně jsem se spletl a čekal mě opakovaný soundtrack. Vizuály moc hatit nemůžu, měly co nabídnout, ale rozhodně z nich nedělám alfu a omegu celku. Kromě toho, že mně osobně přišly velice srovnatelné s těmi, co nabídla jednička, takže se úžas ani na tomto poli u mě nekonal. Ano, voda vypadala fajn, prostředí pod ní taktéž, hezky se na to koukalo, ale tím to hasne.

Zbytek mě nebavil, mé nadšení v půlce padlo na samotné dno a zbyly jen velice vlažné dojmy, které s postupujícím časem ještě o něco vzrostly. Neznamená to, že bych se netěšil na další díly. Osobně doufám a přeju si, ať se pokračování příběhově a charakterově vyšvihne a napraví nešvary, jaké tentokrát napáchalo ve velkém. Ale možná to jsou jen má zbožná přání a tento nový přístup k věci byl zaveden už při simultánním natáčení trojky.

Je 24. 12., nemám dobalené dárky a za necelou hodinu mě čeká eskorta na vánoční posezení u tradičního kapra, za zpěvu koled a rodinné pohody. Jaká ideálnější doba by byla k rychlému sepsání mých top vánočních filmů?

Začnu mým takovým největším symbolem a nejvánočnějším snímkem, kterým si obohacuju filmové Vánoce, pokud možno, každý rok. A to je Polární expres. První část odehrávající se ve vlaku, či na vlaku a v jeho blízkém okolí, považuju za to nejoriginálnější a nejkouzelnější, co obecně vánoční filmy mohou nabídnout. Cesta chlapce, který přestává v kouzlo Vánoc věřit a nakonec je díky této výpravě přesvědčen, aby věřil na vždy, mě vždy strhne a ponechá po zhlédnutí po takové zvláštní melancholii.

Druhý film, resp. spíš dvojfilm, bez něhož si nedovedu Vánoce představit, je absolutní klasika Sám doma. Ať je to jednička, nebo díky New Yorku trochu zajímavější dvojka, počínání malého Kevina, který je v obou případech uvržen do boje proti dvěma potrhlým zločincům, mě vždy zaručeně pobaví. 

Za třetí film, kterým si rád obohatím kinematografické Vánoce, je Grinch. Nikoliv ten nový animovaný, který mi přijde nesrovnatelně horší a nenápaditější, ale hraný s Jimem Carreym v hlavní roli. Vánoce jsou zde vnímány z toho druhého, skeptického pohledu. Líbí se mi kritika konzumní společnosti a obecně dospělý nádech, jaký tato pohádka má. Pro děti je tu vizuál a srandičky, pro dospělejší filozofie a temnější podtón. Letos jsem jej sice minul, protože zásadně nekoukám na vánoční filmy před úderem prosince, ale příští rok se určitě podívám.

Čtvrtým zářezem bude Vánoční koleda. Klasika od Dickinse, která se dočkala animovaného zpracování ve stylu Polárního expresu, tedy téměř fotorealistického mo-capu a zde jde opět o něco mnohem temnějšího, s mnohem hlubší myšlenkou a s trochu ujetým, ale logickým koncem. Vždy se nechám strhnout atmosférou, jakou člověk zažije ve třech originálně pojatých cestách do minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

A za pátý film volím, hlavně v posledních letech, film Santa je úchyl a i jeho pokračování. Jako v případě Grinche se jedná o ten druhý pohled na Vánoce a hledání jejich smyslu ve zdánlivých maličkostech. Zde pojatý poněkud fekálně a neuctivě hlavně kvůli hrdinovi, demotivovanému alkoholikovi a zločinci v jednom. Jeho chemie s malým omezeným klukem, díky němuž se postupem času začne měnit a uvědomovat si některé věci, nicméně funguje na jedničku. Všechno to dává dohromady černější komedii (v některých ohledech doslova), která zároveň působí hřejivým dojmem. No, aby ne, když se vše odehrává v tropickém prostředí.

To by bylo pro můj rychle vyprodukovaný soupis vše. Přeji vám veselé Vánoce a co nejlepší prožití svátků!

Příště se podíváme na zoubek druhému Avatarovi. Mám k němu ještě hodně co dodat.

Rok 2022 už se blíží ke konci a já nepředpokládám, že v posledních dnech uvidím něco v mých očích revolučního, či špatného natolik, abych si mohl dovolit zasahovat do toho, co už je víceméně dané.

Začnu těmi největšími letošními zklamáními a na první místo se k mé ohromné lítosti dostává Avatar 2: The Way of Water. První Avatar patří mezi filmy, jaké jsem viděl už nespočetněkrát, udělal jsem si k němu velice pozitivní vztah, oblíbil si příběh, postavy, ale i úžasný svět mimozemské Pandory. Od premiéry v roce 2009 jsem téměř marně vyhlížel pokračování a když už na něj mělo dojít, samozřejmě jsem cítil velké nadšení a očekával jen to nejlepší. Bohužel jsem z kina odcházel zklamaný jak už dlouho ne. V první řadě mě hrozně zklamal příběh, který se rozhodl zaujmout velice nekonzistentní formu. Skákal od jednoho k druhému a žádný z charakterů skutečně nerozvíjel. Motivy, pointy a vše okolo místy kopírovalo nápady z jedničky a já neměl pocit, že sleduji něco zcela nového. Hudební doprovod mě také nepotěšil poté, co zazněly staré známé skladby, které si nicméně pamatuju jako podkres úplně jiných situací, sem by se bývalo hodilo něco svěžího, jiného. No a prostředí vody sice hezký zpracované, ale zdaleka nepůsobilo tak kouzelně a nadpozemsky, jako světélkující pralesy, útesy a ohromné rokle v případě prvního filmu. Obecně film ztratil to, co dělalo jedničku dobrou - takové to neznámo, pocit, že příběh prožíváme s hlavním hrdinou, který se z řadového tupého mariňáka postupem času mění v někoho, kdo naprosto chápe, proč je propojení s přírodou a nelibosti moderních technologií pro Na'vi tolik markantní. Namísto toho jsem dostal rodinný epos, kde alespoň za mě nefungovaly ani ty emoce tak, jak bych si sliboval. Nijak mě to od série neodradilo, pořád je pro mě onen svět kouzelný a už teď se těším na další díl, který přijde za dva roky. Ale budu k němu tentokrát přistupovat už se značnou rezervou.

Druhým letošním zklamáním pro mě byl Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství. Po úžasném Spider-Manovi: Bez domova jsem dle náznaků a prvních recenzí očekával něco, co tuto crossoverovou, dokonalou řežbu předčí a přijde s něčím dalším, podobně skvělým. Místo toho mě čekala plytká výprava napříč multiverzy, z nichž bylo blíže prozkoumáno možná tak jedno a ještě si vybralo jakousi bizarní alternativní přítomnost. Prý mělo jít o drsný, Rkový horor, ale jediný horor jsem zažíval akorát já při sledování. Sem tam sice došlo na poměry Marvelu k nějaké té drsnější scénce, jako byl třeba dost chabý souboj Scarlet Witch s rádoby X-Meny, ale vše se dělo mimo kameru. A nová hlavní postava taky zvlášť nezazářila. Zkrátka, na jednu stranu fajn, že film prvně umožnil propojení některých dosud neslučitelných filmových univerz, na druhou alespoň podle mě šlo o nepovedený pokus o něco nového, jiného, který vyústil v další nudnou Marvelovku bez pořádného náboje. Obecně to s Marvelovskými filmy jde poslední dobou z kopce, tak snad se rok 2023 ponese ve znamení nápravy napáchaných škod.

Třetím zklamáním a za mě asi tím největším filmovým odpadem letoška volím Všechno, všude, najednou. Obecně opěvovaný a oslavovaný film, který údajně perfektně vyobrazuje multiverzum a směle svým námětem konkuruje nejen Strangeovi, ale třeba i takovému Matrixu. Což jsou extrémně silná slova v druhém případě. Já film shledal leda ujetou a překombinovanou změtí hovadin. Neřeknu, premisa by sama o sobě byla fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. Opravdu nemám rád, když se v jeden čas na obrazovce děje klidně sto věcí naráz, všechny jsou naprosto bizarní a šílené a do toho se film snaží o nějakou ucelenou myšlenku, která se nicméně v tom vizuálním bordelu ztrácí. Nebavil mě ten způsob, jakým šíleným způsobem film multiverza a jejich systém prezentoval. Nepřišlo mi to už po hodině ani zábavné, ani napínavé, spíš těžce otravné a má návštěva kina se tak proměnila v předlouhé utrpení neberoucí konce. Nebavil mě příběh, nebavily mě postavy a do toho všeho mi to vsechno strašně lezlo na nervy. Dodnes jen vidím plakát, všechny ty chvalozpěvy a už jsem zase naštvaný.

Přesuneme se ale k něčemu pozitivnějšímu a to k těm za mě nejlepším filmům, co jsem letos stihl vidět. Největším překvapením a asi jasnou top podívanou pro mě byli Fabelmanovi. Normálně bych se nechal odradit názvem, ale zlákala mě režie Spielberga, který se tentokrát rozhodl pro částečně fiktivní autobiografii. Vypadl z toho film, u kterého bych klidně vydržel sedět další hodiny a věřím, že bych se ani chvíli nenudil. Na první pohled celkem jednoduché rodinné drama bylo tak dobře natočené, tak dobře pracovalo s emocemi a tak dobře dokázalo vykonstruovat svůj příběh, že jsem na konci skoro až vykřikl zklamáním, jakmile naskočily závěrečné titulky. Poznamenávám, tohle se mi u filmů neděje téměř nikdy, nehledě na to, jak dobré se mi jinak zdají. Už jen za to, jak mě tento dokázal chytnout, upoutat do sedačky a emočně strhnout, jsem měl jasno, že se mu ta pětihvězda nemine. Jediné, ale opravdu jediné, co by mi vadilo, kde film skončil a že bych býval klidně ocenil 3, 5, nebo klidně 10dílnou minisérii, jež by pokryla více z hrdinova života i poté, co se nakonec stal filmařem. Ale to není důvod k ubírání na hodnocení.

Druhým letošním překvapením byl Ježek Sonic 2. Přiznám se, první díl rád nemám. Považuju jej za plytké road movie, které sice zajímavě vystavělo Sonicovo filmové univerzum, ale jinak nenabídlo nic, co by přesvědčilo mě, jako dlouholetého fanouška tohoto modrého ježka. O to víc mě vytrhla dvojka, která byla skoro až perfektní adaptací původních her z doby Sega Mega Drive, zejména mé nejoblíbenější trojky (S3&K), již považuju obecně za nejlepší Sonic hru všech dob. Vidět pak všechno to, co znám hlavně z této hry, na velkém plátně, navíc zajímavě propojené s pojetím světa vystaveným jedničkou, mě uvrhlo v jedno velké nadšení, jaké jsem pociťoval po celou dobu sledování. Přesně tohle jsem si od filmového Sonica sliboval a možná má očekávání i předčil. Je vidět, že tvůrci do toho skutečně dali kus sebe, pečlivě si nastudovali předlohu a naservírovali tak něco, co mohu směle označit za zdařilou adaptaci. K nepovedené jedničce se už nemusím vracet. V podstatě se zde udál úplný opak Avatara, pořád tedy jen z mého pohledu.

Za třetí sice nedokonalé, ale velice příjemné překvapení považuju Rakeťáka. Tady jdu absolutně proti proudu. Lidé tento film odsuzují a tvrdí, že to rozhodně není důstojný příběh jinak oblíbené hračky že série Toy Story. Za mě naopak je. Jízdu pracující s cestováním časem, nějakými těmi paradoxy a hlavně krizí hlavního hrdiny, který kvůli honbě za dokonalostí prakticky promarnil okamžik života, jsem si v kině hrozně užil. Hlavní zvrat jsem sice dopředu odhadl, ale to mi nezabránilo se nechat unášet tímto vesmírno-mimozemským dobrodružstvím, které mě opět nakoplo k tomu, abych zase zasedl k nějaké podobně laděné videohře a vydal se, alespoň v pohodlí domova a za monitorem, na nějakou tu vlastní výpravu. Zkrátka Pixarovka, kterou si budu dál obhajovat a rozhodně si nemyslím, že si zaslouží až takovou vlnu nevole.

Tím se dostávám na konec letošního výčtu. Akorát ještě poznamenám jednu výjimečnou projekci a to Tokijských kmotrů, pro mě možná toho vůbec nejlepšího filmu z dílny Satoshiho Kona a obecně jednoho z nejlepších anime filmů vůbec. Film sice spatřil světlo premiéry už v roce 2003, ale navštívil jsem jej v rámci projekce kina Aero a ani napodruhé mě absolutně nezklamal. Nepočítám ho do topky, ani nemůžu, ale požitkem se jednalo o jeden z letošních nejlepších kino zážitků.

Víc se sem toho bohužel nevejde. Letmo zmíním ještě pár dalších dobrých filmů, které mě letos zaujaly, jako byl např. unikátní Bullet Train, nebo strašně inteligentní a vtipný Trojúhelník smutku. To už je pro můj výčet opravdu všechno. Jsem zvědav, co přinese následující rok!

V první řadě bych rád na svém profilu oficiálně přivítal, býval bych řekl nové fanoušky, ale raději použiju „odběratele mého obsahu“. Ať už jste mi udělili bod či si mě jen přidali, vážím si toho a snad se vám mé recenze a pohledy na kinematografické kousky budou líbit. Teď už se ale vrhnu na tento deníčkový zápis, byť bych ještě před měsícem neřekl, že se k podobnému psaní kdy vrátím.

Začátek nového roku pro mě byl i začátek nových méně, či více hloupých předsevzetí. Jedním z nich byla myšlenka kouknout se denně na alespoň jeden film. Však jde o pouhé 2-3 hodiny času denně, které bych byl schopen jinak strávit klidně dlouhým a bezcílným projížděním sociálních sítí. S vervou jsem se do tohoto nápadu již dopoledne prvního dne roku pustil. Abych si brzy uvědomil, že to bude těžší, než jsem si myslel. Ale popořádku. Jak jsem sledování filmů bral předtím dost laxně a kolikrát se i dlouhé roky nedokopal ke zhlédnutí něčeho oslavovaného, tady jsem prvně získal motivaci. Plně jsem taktéž využil potenciálu svého výběru hromady televizních programů a denně si z nich vybral to, co mi zrovna přišlo pod ruku, či doslova k chuti.

Paradoxně tím největším překvapením měsíce se pro mě stala nejnovější filmová inkarnace Mortal Kombatu. Rovnou říkám, že nemám rád podobné bojovky, nebaví mě se jakýmkoliv způsobem ve hrách mydlit v omezené aréně. Hru Mortal Kombat jsem vždy bral jako takovou nouzovku na festivalech, když jsme neměli s partou do čeho píchnout. Spolu se Soul Caliburem byl tím jediným, co jsem byl ochoten hrát - naopak třeba k Tekkenu chovám extrémní averzi. A co tedy film? Překvapivě zábavná jízda! Příběh byl jednoduchý, ale exceloval ve ztvárnění soubojů, neměl žádná hluchá místa a zkrátka bavil i mě, jen člověka lehce políbeného původní hrou. Samozřejmě bych si býval film asi užil mnohem víc, kdybych byl fanoušek, ale přesto jsem se rozhodl nešetřit na hodnocení a dokonce se i těšit na nadcházející pokračování. 

Filmových překvapení bylo samozřejmě víc. Velice se mi také zavděčil film Lola, který pojednával o komplikovaném vztahu otce a jeho transsexuálního… syna? Dcery? No, v tomto případě těžko říct. Film dokázal vykreslit nejen atmosféru, ale lidsky přiblížit problematiku transsexuality a jejího přijetí. Plus nezapomenu na okamžik, kdy jsem si u jedné scény z interiéru jedoucího auta říkal, že by hudba vycházející z autorádia mohla postupně přejít v hudební pokres této sekvence a zapojit záběry zvenčí, což by vypadalo i působilo dobře. Jako by mi režie četla myšlenky, protože se tak přesně stalo!

Co mě naopak velice nemile překvapilo, byl Monster Hunter. Ne, že bych od něj něco očekával, ale ne až tak špatný film. Úvodní sekvenci s mariňáky, kteří se dostali do onoho světa, kde běžné střelné zbraně nic nenadělají proti obřím monstrum, bych ještě bral, to mělo něco do sebe. Zbytek filmu se odehrával převážně v poušti, kde dal prostor dost hloupému sbližování hrdinky a divocha z onoho světa (aneb servou se jak koně a pak hrdinka prohlásí, že není jeho nepřítelem). I když později představil řadu dalších postav, udělal z nich jen bezduché karikatury, které akorát naběhly do boje a víc už se o ně děj nezajímal. Nejvtipnější byl ovšem závěr, který vše doslova utl uprostřed souboje. Myslím, že se s materiálem dalo pracovat dost, ale tvůrci se z toho rozhodli udělat břečku.

Zbytek filmů se plácal v podprůměru, max. lehkém nadprůměru. Sem tam se našly další klenoty (viz Kapitán Phillips), ale jinak musím říct, že jsem často viděl i to, co jsem vidět vůbec nechtěl. Vlastně jsem za tento měsíc rozdal mnoho extrémně nízkých hodnocení, jako někdy ne za celý rok. A tady narazím na problém, který se projevil už po prvních týdnech mé zběsilé filmové jízdy. Ze začátku to bylo fajn, i jsem kolikrát viděl denně 2-3 další filmy, ale stalo se to pro mě takovou ne vždy vyhovující rutinou. Denně jsem musel myslet na to, abych si něco z programu vybral a koukl. Ať jsem měl či neměl náladu, ať jsem byl extrémně unavený, nebo bych raději čas věnoval úplně jiným věcem. Jeden si řekne, že přece není problém denně zhlédnout film. Vskutku není, pokud má člověk denně chuť na něco koukat, což já rozhodně nemám. Vyhovovalo mi předešlé volnější tempo. Takhle jsem sice viděl opravdu mnoho zajímavých snímků, na něž bych se možná nikdy nepodíval, ale za cenu neustálého nucení se a mnohdy překvapivé časové tísně. A to jsem původně plánoval tohle vést celý rok. Teď už vím, že ani náhodou.

Mé filmové šílenství tímto končí, ale to neznamená konec všemu. Dál se budu filmům i seriálům náležitě věnovat. S tím souvisí i má ne vždy shovívavá hodnocení. Zavedl jsem navíc takové „pravidlo první epizody“, kdy se už nechystám případné seriály hodnotit po dílech a zanášet si tím seznam. Budu to dělat tak, že se vždy vyjádřím k první epizodě, podám tím první dojmy a až po dokoukání vyřknu jasný verdikt.

To je k mému zápisu vše. Nejspíš nebudu takto psát na pravidelné bázi, ale kdyby mě náhodou políbila múza, opět si tu něčeho ode mě počtete. Děkuji za pozornost!

Že jsem na deníček zapomněl? Ano, je to tak. Nebýt kamaráda, co se po x měsících ozval, úplně by mi to vypadlo a porušil bych svou „tradici“.

Problémem je, že jsem v tomto měsíci viděl skutečně jen 5 filmů. Už je to tak. Mé priority se převrátily a sezení za obrazovkou televize (či čehokoliv za účelem sledování filmu) vystřídalo sezení za obrazovkou počítače, nově nalezená chuť změnit život, začít cvičit a věnovat se víc zdravé stravě, atd. Začal jsem totiž pozorovat, jak mé psychické, ale i fyzické zdraví jde úplně do kopru a řekl jsem si, že je načase s tím něco udělat a alespoň tím i pootevřít vrátka do nového, lepšího života.

Filmy samozřejmě zůstávají nadále jedním z mých koníčků, ale nemám důvod ani motivaci je sledovat tak, jak doposud. Toužil jsem zviditelnit se zde, na ČSFD, dostat se na nějakou příčku a získat si alespoň menší pozornost komunity. Bohužel se mi to nikdy nedařilo a ani opakovaná snaha mě nedovedla vytouženému výsledku. Začal jsem se tedy soustředit víc na svůj YouTube kanál, který mi dodává pocit, že má moje tvorba aspoň trochu smysl, či na již zmíněné další změny v mém životě.

Díkybohu jsem si již na začátku měsíce prošel první dávkou očkování a znamená to, že se v příštích dnech KONEČNĚ DOSTANU DO KINA! Filmových restů je spousty, čeká mě návštěva Duše, Tichého místa, či jiných filmových novinek, které jsem kvůli covidu a omezením nemohl navštívit dřív (a ne, PCR či antigenní testy si nehodlám před každou návštěvou dělat). 

Tentokrát to tedy nechám bez hodnocení čehokoliv. Recenze k zhlédnutým filmům v červnu jsem sesmolil a co se týče mého aktivního sledování Like Housu, tam mi stále zbývá pár posledních dílů a v hlavě již celkem jasný verdikt (nejen ohledně oné omezené komunity, co na tento pořad nadává).

Uvidíme, jak to všechno bude, nechávám to otevřené, je i možné, že je toto můj vůbec poslední zápis do deníčku a svou další energii věnuju věcem, které pro mě mají větší význam. Kdo ví! Či se tu za měsíc zase sejdeme třeba s ohodnocením restů viděných v kině.

Hlavně, že jsem si říkal, že nesmím zapomenout. A bum! Přišla půlka května a já jen s hrůzou koukal do svého deníčku, kde svítilo naposledy březnové seriálovo-filmové shrnutí. Nedá se nic dělat, čas už nevrátím a raději tedy shrnu dva měsíce najednou!

Za mé zdržení může i fakt, že se bohužel na začátku dubna odehrála tragická událost, kterou zde nebudu nějak do detailu rozebírat. Na několik týdnů mě absolutně vyřadila z normálního fungování, ale paradoxně mělo něco takového i pozitivní dopad - za jeden víkend jsem byl schopný z nechuti k čemukoliv jinému zkouknout víc filmů, než co běžně zkouknu i za několik měsíců. Třeba na překvapivě skvělý životopisňák z baseballového prostředí, Babe. Stejně tak se mi zavděčila legendární Neuvěřitelná cesta, kterou jsem naposledy viděl někdy ve svých 10 letech. A nemluvím ani o filmových výkvětech typu Bravo Girls, které mi přes svou hloupost ovšem dělaly v těch nejhorších chvílích tu nejlepší společnost.

Naštěstí nic netrvá věčně, to nejhorší přejde a člověk dojde smíření. Nezapomene, ale už dokáže normálně fungovat a opět mít radost z koníčků a všeho, co ho do té doby naplňovalo. A tak přišel na řadu i filmový anime rest - zkouknutí nejnovějšího Shinkaiova počinu, Tenki no Ko. Ale… co vám budu říkat, pro mě to bylo děsné zklamání! Což o to, úvod, kde se hrdina celkem realisticky potýkal s osudem uprchlého studenta, vypadal dobře. Ale budování světa, vztahů mezi postavami a všeho kolem, mi tentokrát rozhodně nepřišlo tak dobré, abych na film po dokoukání téměř ihned nezapomněl. Vizuály byly tradičně super, i když i tam bych si našel výtky, ale zbytek? Jednoznačně slabší Shinkai. Kimi no na wa, nebo Zahrada slov ani zdaleka.

Tím bych si ovšem od anime dal opět dlouhou pauzu. Přišel na řadu delší zástup dobrých, ale i horších filmů, které mi ale ovšem nestojí tolik za zmínku. Byli mezi nimi překvapivě pohodoví čeští Bajkeři, či opravdu dobrá a poctivá komedie Jak na věc.

To bych se ovšem nesměl dopracovat dalšímu filmovému výkvětu, Velké čínské zdi. Tušil jsem, že to bude blbost. A ona to byla blbost! Už ze začátku mě iritovaly bojovnice na lanech. Ne, že by nevypadaly zajímavě, ale to platilo do té doby, dokud se z dálky nezačaly valit hordy nepřátel. Tyto bojovnice, přivázané na lanech, pokaždé skočily dolů, pokud měly štěstí, tak zapíchly jednu až dvě příšery, a pokud je nestihly další sežrat, vytáhli je opět nahoru a tento proces se opakoval. Absolutně neefektivní způsob boje. Když si vezmu, kolik času investovali do výcviku, aby taková bojovnice prakticky píchla jehlou do kupky sena a ještě při tom zařvala? Neschopná armáda, která nedokázala zabít ani jednu příšeru, jež se vyškrábala na hradby, tomu navíc nasadila korunu. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Biják bez špetky logiky, který stavěl jen na vizuálech a naprosto hloupém scénáři, ale překvapivě mě bavil.

Konec dubna jsem ovšem již nevěnoval filmům, nýbrž hraní vylepšené verze hry NieR Replicant. Možná jste již slyšeli o této slavné sérii, možná ne. V podstatě jde o mou vůbec nejoblíbenější japonskou herní sérii, jíž má na starost tvůrce Taro Yoko. Před lety jsem si zahrál původní verzi na PS3 a prvními okamžiky ve hře jsem měl jasno, že to je prostě ta hra, na jakou jsem roky čekal. Má osobní herní dokonalost. Když jsem se mnoho let později doslechl o předělávce na počítač (a moderní konzole), splnil se tím můj dávný sen. To, že jsem nakonec u této hry proseděl desítky hodin a rozhodl se ji dokončit na 100 %, mluví samo za sebe. Výprava bratra za záchranou sestry, zasazená do dystopické budoucnosti, jež se dostala díky jistému neštěstí na úroveň středověku a nic není takové, jaké se zdá, mě ani trochu nezklamala.

Ale… deníček by měl být spíš o filmech a ne o hrách, že? Po dohrání (byť tu hru stále nemám na 100 %) jsem nelenil a dostal se k dalšímu restu - korejskému Vlaku do Pusanu. Tento film jsem si léta zamýšlel půjčit i na Amazonu, nakonec jsem nezáměrně počkal a díky tomu se dočkal jeho přítomnosti na kanálu Film+. Zombie filmy mám rád a mrzelo mě, že Hollywood za poslední roky nedokázal vyprodukovat v tomto žánru nic pořádného. Tedy, rozumějte, pro mě nic pořádného. Světová válka Z, či Zombieland zkrátka nebyly ty pravé ořechové filmy, jaké bych si v daném žánru představoval. A byť jsem si Korejce zafixoval jako tvůrce spíše mýdlových oper, byl jsem zvědavý, jak si poradí s něčím trochu netradičním. A poradili! Vlak do Pusanu je nabušená, klaustrofobická zombie jízda zasazená do prostředí vlaku, které nechybí v podstatě nic - zajímaví hrdinové, napínavý děj a dobrá myšlenka. A i když nejsem fanouškem vynucených emocí, a že tento film jimi nešetřil, pořád si myslím, že Korea tentokrát předčila Hollywood. Tohle se povedlo! Co už se tolik nepovedlo bylo pokračování…

Málem bych dál takhle vařil z vody, kdybych ke konci května nepropadl Like Housu. Je mi jasné, že každý druhý (ne-li první) teď protočí oči, či bude nechápavě mávat rukama, jak mě může bavit koukat na takovou „vypatlanost“ a „odpad televizního programu“. Mohl bych se na obhajobu svých důvodů vykašlat, protože mi lidé s omezenými názory bez lepších argumentů za vysvětlování nestojí, ale jednou píšu deníček, hodí se to zmínit. Sám patřím mezi youtubery, byť nikterak velké, ale tím se automaticky řadím do světa influencerů a podobných internetových celebrit. Pro některé to jsou jen „lajdáci, co nechtějí poctivě pracovat“, pro mě to jsou naopak lidé, co dokázali využít svého talentu být vzorem pro ostatní a na něm si vystavět slibnou kariéru. Nemám proti tomu nic, ne každý musí dřít do úmoru, aby byl považován za někoho víc – sám si nedokážu takhle žít do konce, byť bohužel stále dělám v manuálně zaměřeném odvětví. Ale to je každého věc. Navíc obecně rád sleduju reality-show, kde jde o skupinu lidí, která spolu musí nějak vyjít a zde se akorát jedná o originální variantu s těmito samozvanými „influencery“. Pořad jsem si rychle oblíbil a mezi účastníky si našel jak oblíbence, tak ty, které nemohu vystát ani na obrazovce. Denně se těším, co zajímavého si na ně mnohdy sadistický štáb vymyslí a kde se zase vyrojí nějaké to drama – protože co si budem, to je na tom to nejzábavnější. Like House mám jako pořad rád, baví mě a ať si říká kdo chce co chce!

Tím bych se dostal i na konec deníčku. Tentokrát mě paměť nezradila a já stihl hodit zápis přesně na konci května. Uvidíme, jak to půjde dále, co se týče sledování filmů a čehokoliv, stále to beru dost ležérně a můj původní plán se donutit zkouknout alespoň jeden film denně rychle selhal. Ale třeba na to někdy navážu! To je zatím vše, jsem zvědavý, co přinese červen. (A snad už brzo otevřou ta kina!)

Úplně bych tentokrát zapomněl na měsíční filmové shrnutí, ani jsem si nic předem nesepisoval a vzpomněl si až pár hodin před půlnocí. Tak se nebudeme zdržovat a jdeme na to!

A tentokrát bych začal rovnou tím, co jsem sliboval už minulý měsíc - dohnání anime tvorby nějakým novým příspěvkem. Bohužel se projevila moje demotivace a neschopnost prostě sednout a pustit si nějakou celou, 12-24dílnou sérii. Dopadlo to tak, že jsem ani tento měsíc neviděl žádnou celistvou sérii a mé předsevzetí na začátku roku se tudíž už s únorem rozplynulo jako pára nad hrncem.

Nicméně i přesto jsem se odhodlal jedné noci sednout a alespoň dojet resty. Shingeki no Kyojin se nakonec ukázalo, že bude ještě na jednu celou sérii, takže zakončení v 16 epizodách se nekonalo. Na jednu stranu jsem minule tvrdil, že mě postavy ani dějství nové ságy nezaujalo, na druhou se mi aspoň po polovině podařilo najít si své oblíbené části a motivaci se i docela těšit na každý nový díl. Takže v zimě 2022 (v rozmezí od prosince 2021 někdy do března 2022) se mohu těšit i na další, tentokrát opravdu finální sérii této ságy, která mě životem provází už skoro 9 let!

Méně nadšeně budu mluvit o druhé sérii Yakusoku no Neverland. Toto anime mělo myšlenku, spád a první sérii jsem si neskutečně užil, že jsem ani neváhal zamávat pětibodovým hodnocením. Co se ale stalo s druhou sérií považuju za extrémní zvěrstvo a selhání. Což o to, začátek, kde se hrdinové konečně dostali ze zajetí a museli si počínat v nebezpečné divočině, se zdál neméně dobrý a hrozně mě zajímalo, co se dozvím o světě démonů a možnostech, jak se z něj dostat pryč. Problémem je, že jsem se za 12 epizod dozvěděl všechno, ve zkratkách a na konci nechyběla ani prezentace, která v několika nehybných záběrech pokryla (co jsem tak zjišťoval) nejméně 140 kapitol mangy. Zkrátka nechápu, proč tohle tvůrci udělali, sérii tím pohřbili a byť už nic dalšího následovat nebude, takové znechucení jsem už dlouho necítil. Vzdoroval jsem, snažil se udržet si vlastní názor, jelikož mě i přesto do předposledního dílu série dost bavila, ale ten konec mě vyvedl z těžkého omylu.

Mé anime počínání se tedy skládalo spíš ze zklamání, nepočítaje film Metropolis, na který jsem koukl na sklonku měsíce, očekával zážitek a namísto toho se dočkal neskutečně nedotažené nudy. No, nepodařilo se to. Tak snad už v dubnu se trochu dám dohromady!

V hrané filmové sféře jsem si počínal o něco lépe, i když ani tam jsem se nevyhl rozčarování. Jako třeba z Freundovy Mumie z roku 1932. Měl jsem tu čest vidět jak svou oblíbenou verzi z roku 1999, tak i tu nejnovější z 2017 a neodolal jsem, abych nešel až k samotným kořenům. To by člověk nevěřil, jak dokáže být uznávaný film z třicátých let takhle hloupý! Skupina necharismatických badatelů zkrátka oživilo díky otevření svitku mumii, což byl spíš jen takový seschlý týpek, který s kamennou tváří a se vším klidem akorát vyhrožoval a čučením do zakouřeného bazénu sem tam i někoho zabil myšlenkou. Nuda, která pořádně neměla hlavu ani patu, celých těch 70 minut jsem trpěl a doufal, že to neustálé kecání a blbé čumění už skončí. Protože jsem ale filmový masochista, neváhal jsem a „pořídil“ i novější inkarnace této ságy, tu nejstarší z roku 1940 a chystám se dát i těmto ztvárněním šanci. Třeba to už bude lepší! Verze z 1940 má už prý být dobrodružnější!

To největší filmové nadšení mě čekalo až s kultovním Drž hubu! Tomuto filmu jsem se vyhýbal jak čert kříži, nemám prostě rád, když se něco moc vychvaluje a radši se tak soustředím na méně známé a zapadlejší kousky. Nicméně jsem jednoho večera tuto komedii odchytl v televizi, zasedl s tím, že když tak to o reklamách vypnu a půjdu spát, ale stal se opak - neskutečně dobře jsem se bavil už od první minuty. Depardieův charakter prosťáčka mě zkrátka nadchl, nebyl to takový ten klasický, nudný blbý blbec, ale charismatický charakter, jehož doplňoval Reno jakožto nájemný zabiják. To by člověk nevěřil, jaká chemie mezi touto dvojicí fungovala a jak výborně zábavný, ale i myšlenkou protkaný celek dokázala dát dohromady. Není o čem, tohle je jedna z nejlepších komedií, co jsem viděl za poslední roky! A to na komedie jinak nejsem.

Víc asi k tomuto měsíci nebudu mít co říct. Našly by se další skvělé kousky, jako třeba Ctihodný občan, což byl oproti Drž hubu! naopak skvělý dramatický požitek, nebo bych mohl mluvit o zklamání z filmového Ghost in the Shell, ale ke všemu jsem už řekl své v komentářích. Snad budu příště lépe připraven a disponovat větší motivací sepsat něco bohatšího.

Pro tentokrát se loučím a snad tedy zase v dubnu!

Jako počet dní v tomto měsíci, i můj report tentokrát nebude kdovíjak bohatý. Ale něco jsem přece jen viděl, tak se na to vrhneme!

A možná bych tentokrát mohl začít největším zklamáním, a to Strašáky z roku 1971. Očekával jsem klasický „exploitation“, jenž mě šokuje, ale zároveň kinematograficky obohatí. Namísto toho mě čekala noc strávená u nudného snímku, kde se naprosté nemehlo a hloupá slepice potýká s bandou neméně stupidních vidláků. Tento „kult“, jak jej směle osazenstvo ČSFD nazývá, mě zkrátka nepřesvědčil, nudil a příšerně zklamal. A nechápu, jak někdo může přechvalovat příběh, herecké výkony, nebo tu špatnou práci s kamerou a střihy.

Chuť jsem si spravil až o pár dní později snímkem Baby Driver, který jsem po prošvihnutí na HBO chytil na stanici AMC. A… dámy a pánové… to byla jízda! Naprosto zbožňuju, když jsou jakékoliv akční scény perfektně a hravě sestříhané do hudby, což bylo i tématem tohoto snímku. Automobilové honičky, přestřelky, nebo už jen hrdinovo přemítání o další akci, vše bylo doprovázeno chytlavou skladbou a úžasnou choreografií. Tento požitek si musím někdy zopakovat!

Dostal jsem také možnost se už asi potřetí podívat na kultovní Počátek. Nolanovi obecně nepřicházím moc na chuť, na můj vkus příliš tlačí na pilu komplikovanosti a překombinovanosti, ale musím říct, že si mě zrovna tento snímek konečně začal získávat. Ono se vyznat ve vyobrazených úrovních snění je buď pro opravdu bystrou mysl, nebo zkrátka na opakované zkouknutí. A tedy druhý případ mi připomněl, že Počátek rozhodně není zároveň koncem - musím to vidět ještě jednou!

Mé kinematografické toulky mi znepříjemnila a zbrzdila událost, kdy jsem sebou jednoho rána cestou z práce sekl na ledu a dost nepříjemně si poranil ruku. Což o to, mohlo to dopadnout hůř, ale stejně tak jsem si mohl dávat pozor. Zvlášť, když to bylo paradoxně jen den před oblevou. Na dobrých pár dní mě to vyřadilo z rytmu, do něhož jsem se naštěstí opět pomalu dostal zpět.

Kromě běžných seriálů a filmů jsem rozkoukal další sérii 90denních snoubenců. Protože jsem si v životě málem prošel něčím podobným, baví mě pokaždé sledovat, jak se naprosto nekompatibilní páry z celého světa dávají dohromady a pak samozřejmě řeší hromadu problémů. Když navíc tyto páry z poloviny tvoří ruské zlatokopky, divné asiatky, či jen jedinci toužící se dostat do Ameriky, je o drama postaráno. Nová série lízlá koronavirovou krizí mě zatím zaujala a těším se každý týden na nový díl.

Zbytek měsíce jsem se už víceméně plácal jen v průměrných, maximálně lehce nadprůměrných snímcích a dokoukávání anime restů. Tam se mi opravdu nelíbilo to všestranné oslavování poslední série Shingeki no Kyojin - podle mě to zase takový odvaz není. Je to fajn, je to napínavé, ale lidi v komentářích příliš přehání. Naopak se mi zavděčit další vývoj Yakusoku no Neverland, který se naopak setkal s tvrdou kritikou. Ach jo… Můžu já se někdy shodnout s ostatními? Asi ne.

V každém případě jsem z důvodu zvýšené pozornosti k mému čím dál rychleji rostoucímu YouTube kanálu a dalším záležitostem spojeným s herní sférou, tentokrát zanedbal zhlédnutí jakékoliv celé anime série. Hanba mi! Ale mám v plánu si dát další romanticko-dramatickou ságu, již jsem náležitě „pořídil“ a jen vyčkává na to, až k ní zasednu a na nějakou dobu se opět ponořím do světa velkých očí, sličných animovaných dívek a naprosto fiktivního odrazu japonské kultury a Japonska obecně. Tak snad to v březnu náležitě doženu!

To by bylo pro můj soupis všechno. Tak zase příště, znova!

Napadlo mě, proč si tento rok neudělat taková měsíční filmová/seriálová shrnutí. Nuže, tady jsou!

Svůj filmový rok jsem paradoxně začal koncem - tedy ságy Harryho Pottera, jíž jsem vůbec prvně viděl chronologicky. Každý pátek jsem od konce listopadu poctivě sedával k televizní obrazovce a sledoval sérii, která patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Taktéž jsem se prvně začal zajímat o svět čar a kouzel do detailu a naučil se o něm spoustu věcí, o kterých jsem do té doby neměl ani páru. Byl to skvělý zážitek a těším se, jak si ho třeba na konci letošního roku zopakuju!

Rok mi nicméně opravdu začal až tím vůbec nejzajímavějším filmem viděném v lednu - Psím ostrovem. Byť nejsem zastáncem psů (na ulici se jim z averze vyhýbám obloukem), zde jsem je přijal jako plnohodnotné postavy a užil si celou parádní, loutkovou podívanou! Zaujalo mě tedy jak precizní zpracování, tak i zajímavý a napínavý příběh. Aneb jak se dá dobře natočit nejaponský film zasazený do Japonska! Kulturní pecka.

Za zmínku by dále stála třeba i Zakázaná říše z ruské produkce, která navzdory tomuto faktu naservírovala opravdu slušný, lehce hororový a religionistický počin. Byl jsem opravdu mile překvapen zpracováním na světové úrovni, ale i mysteriózním příběhem.

Na poli hraných seriálů mě žádná revoluce nečekala, stále je skoro vůbec nesleduji, ale i tak jsem dokončil své putování s Holkami za mřížemi (Orange Is the New Black) a tedy i jejich druhou sérií. Není o čem, tenhle seriál zbožňuju! Baví mě zasazení do prostředí ženské věznice, k postavám jsem si udělal místy opravdu zajímavý vztah a neustále mě zajímá, kam dál se jejich osudy pohnou. Pro mě momentálně seriálová jednička, kterou si díky stanici Prima Cool dopřávám každý týden.

Kde se ale revoluce konala, je ohledně sledování anime. Ano, vážení a milí, jsem zpět! Tedy, ustoupil jsem ze svého prohlášení, že již anime nesleduju, a stihl za tento měsíc vidět hned několik kousků.

Začátek roku byl ve znamení filmu Tokijští kmotři od geniálního Satoshiho Kona, který jsem zbožňoval už od první minuty. Jak mi mohlo tohle veledílo tak dlouho unikat? Překvapilo mě i, jak moc si dali čeští dabéři záležet.

Už delší dobu jsem měl zvláštní chuť se trochu vrátit v čase a kouknout na nějakou vyloženě ještě devadesátkovou romantickou sérii bez nějakých blbostí navíc. Zde se mi nakonec zavděčilo obyčejné, ale překvapivě koukatelné anime Boys Be…, o němž mnoho lidí asi nikdy neslyšelo. Je to po dlouhé době první 12dílná série, jakou jsem ochotně dokoukal za necelé 3 dny. Žádný mistrovský kousek, ale splnilo to veškerá má očekávání.

Zbytek se týkal spíš rozkoukání pokračování mých nejoblíbenějších sérií, jako třeba Shingeki no Kyojin, kteří mě ale nezaujali tolik, co bych si původně sliboval - moc kecání, málo činů a hrozivá hromada cliffhangerů. Naopak už první díly Yakusoku no Neverland mě doslova přikovaly k obrazovce - těším se, jak si bude dál parta geniálních dětí počínat v drsné divočině! Stejně mě uchvátil i rozjezd nového Dr. Stonea, kde jsem se už v prvním dílu naučil víc, než za skoro celý minulý rok. Pokračování rovnou mých tří oblíbených sérií v jedné sezóně - nemohlo to dopadnout lépe! 

Letošek zatím vypadá, co se týče filmů, dobře. Neztrácím aspoň minimální tempo a stále se obohacuju novými, ale i staršími snímky. Tak zase v únoru!

Blogy, fanouškovské stránky, či jiné hokusy pokusy... Jak jinak popsat mou zhruba 15letou snahu o zviditelnění? Došel jsem závěru, že nemá smysl se roztahovat po všech čertech a lepší bude se naopak uchýlit sem, na ČSFD, kde si poměrně aktivně vedu veškeré kinematografické záznamy. Ať už to budou různé reporty, či jiné výlevy, možná se tu čas od času o něco podělím a budu doufat, že svými poněkud odlišnými názory a pohledy někomu nezpůsobím příliš bolesti... nebo tedy doufám, že způsobím, ať jsem zcela upřímný! 😈

Nepřímo vděčím svému dvornímu motivátorovi Honza135, který se zdaleka neblíží stáří jako já, ale už teď má v hlavě srovnané leckteré hodnoty, na jaké já přicházím až v pomyslné třetině svého života (počítám-li s možností dožití se nejméně 90 let). Právě i on celou dobu působí zde a jak vidno, nikdy neměl potřebu se kamkoliv přemisťovat, takže půjdu v jeho šlépějích. Nemluvě o mnoha dalších blogerech a recenzentech, kterým se zejména po zrušení Blog.cz také zavděčil zdejší prostor pro sebevyjádření.

Toť k mému prvotnímu vylití! Budeme se nadále potkávat zde.

Čusina buzina!

Trošilinku opožděně jsem se rozhodl sestavit žebříček filmů, jenž jsem měl tu možnost vidět minulého roku a které taktéž onoho roku dostály svého místa jak v kině, tak už třeba i v televizi (mínus 7 životů, z nichž jsem se vrátil před malou chvilkou). Vypustil jsem Asylumovky, ty jsou kategorií sebe sama.

1. Thor: Ragnarok (vítěz roku 2017, leč za pět dvanáct)

2. Kráska a zvíře (nejlepší dosavadní hraná adaptace Disneyovky)

3. Logan: Wolverine (nutno vidět ještě jednou a přehodnotit)

4. Wonder Woman (asi nejpříjemnější filmeček)

5. To (způsobilo noční halucinaci s klaunským ksichtem)

6. Kong: Ostrov lebek (největší překvapení roku)

7. Star Wars: Poslední z Jediů (ze sedadla nezvedlo, třeba ještě zvážit hodnocení)

8. Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta (řadový blockbuster, ale Piráty já rád)

9. Jumanji: Vítejte v džungli (pohodová, relaxační jízda)

10. Všechno nejhorší (žádné překvapení, ale neurazilo)

11. The Circle (moc typické)

12. T2 Trainspotting (největší úcvrnk)

13. Život (největší nenadšení)

14. Příšerky pod hladinou (největší trapas s rezervací v prázdném kinosále)

15. Kruhy (totální zprznění frančízy)

16. Král Artuš: Legenda o meči (to nejhorší, co jsem mimo Asylumovky mohl v roce 2017 vidět)

Tím mám své odbyto, tak tedy po skoro 72 hodinách vše nej do nového roku! A jedeme dále!

P.S.: Nahodil jsem nový, lehce experimentální styl hodnocení. Rád bych to vzal trochu vážněji a začal psát recenze na větší, objektivnější úrovni.

Nastal čas si udělat vánoční hrůzo-plán, protože se s díly od The Asylum v televizi jaksi o svátcích roztrhne pytel. Vlastně se už trhá, jen jsem v posledních týdnech zanedbával kinematografii obecně.

Dnes, tj. 15.12. (což mi uniklo), respektive až 19.12., bych svůj iregulární maraton s přestávkami měl započít Polárními žraloky. Ano, zase žraloci, bude to špatné, ale když už mohli lítat vzduchem a brodit se pískem, proč ne i v ledu? Žraloků není nikdy dost.

20.12. dávají Indiana-Jonesovksou vykrádačku Tajemství chrámu křišťálových lebek. Jsem zvědav, jak moc „dobrodružné“ to bude, či spíš kolik se toho prázdně prokecá.

Den před Vánoci, 23.12., mám v plánu Jurskou školku, což vypadá na pohodovou rodinnovku, trochu netypické pro studio, ale proč ne? Modré číslo zdejší nebude zřejmě znamenat kdo ví jakou tragédii. A využití animatronické loutky by mohlo zapůsobit.

Den po Vánocích, tedy 25.12., pokud raději den nestrávím na kopci s jednou lyží na každé noze, mě čeká až nechutná smršť Barrandovského Asylumáckého programu.

Santa Claus, na kterého rozhodně vstávat v 7 ráno nebudu, zní svým námětem o klukovi alergickém na kočky a kterak se mu Santa bude snažit splnit přání i přesto nějakou mít, docela prazvláštně.

Zachráněné Vánoce jsou už od prvního pohledu náramnou vykrádačkou Sám doma, akorát s chlupatým Kevinem s ušima a čumákem. Už jen z tohoto důvodu mě tento film zajímá.

Merlin a válka draků... o tom vím zhola prd, ale evidentně fantasy s draky. No, v podání studia jasný typ na kvalitní paskvil. Navíc to není od Asylumu, jako spíš Atkinsův počin, ale proč ne. Když bych se hodně nudil...

Sněhurka bratří Grimmů, asi další pokus o kontroverzněji branou adaptaci klasiky... těžko říct, ale zvědavý rozhodně jsem.

A na nový rok, o odpadní krok, mě očekávají další klenoty, jako legendární Útok trojhlavého žraloka a určitě se brzy po něm objeví něco dalšího. Ale až tak daleko prozatím plány nesahají. ;)

Tak už mi uteklo dalších deset titulů a to jsem plánoval na tisícovku napsat první zápisek do deníčku, který tu nechci mít jen pro srandu králíkům. Nevadí, doháním teď.

Je to víc než týden, co se mi po skoro celých neuvěřitelných 4 letech, kdy na ČSFD působím, podařilo dosáhnout pěkného čísla ohodnocených titulů, tedy mé první tisícovky. Ta není úplně poctivá, protože kromě toho, že jsem si ohodnotil i pár samostatných epizod, pár filmů jsem viděl tak hala-bala (třeba Austig, jehož konec jsem v televizi chytil a nakonec se ho rozhodl i ohodnotit jako celek). Jinak jsem ale valnou většinu z nahodnocených filmů a seirálů viděl poctivě v celé jejich délce a co víc, od jisté doby prakticky už jen legálně.

Trochu mě štve, že jsem se do komunity nepřipojil už dřív (tedy, já se připojil, ale nedokopal jsem se k hodnocení), protože filmů, co jsem viděl, je tolik, že by to snad dalo i na další tisícovku s přehledem. Ale vše je v dávné minulosti, hodně věcí jsem viděl už i nově a to, co stále ne, mě alespoň do budoucna čeká.

Tak si tedy blahopřeji! Chystám se dál hodnotit, komentovat filmy a občas i tak trochu provokovat, jelikož mě baví být sice ne moc kvalitní, ale stále opozicí vůči většinovým názorům. Vím, že nedokážu vykouzlit to, co někteří jiní zde, kteří s přehledem dají dohromady takové lingvistické orgie, až mám i já problém některým výrazům porozumět. Ale nedá se nic dělat, zůstávám víceméně u objektivity/subjektivity, naivně doufaje, že se mi díky tomu to počítadlo v pravém horním rohu o něco víc zvedne a já se snad jednou v životě podívám na nějakou tu ČSFD projekci.

Jedeme dál!