Douglas

Británie v Hitchcockově Běsnění připomíná nejčernější noční můru, kde platí jen Murphyho zákony, protože pokud se proti vám osud spikne, pak se vší parádou. Můžete stokrát vysvětlovat, že nejste „kravatový vrah“, ale nikdo vás nebude poslouchat a všechny důkazy i okolnosti budou hrát proti vám. Po řadě slabších filmů už to vypadalo, že má Alfred Hitchcock to nejlepší dávno za sebou, ale svým předposledním filmem vzal všem dech a dokázal, že se v něm skrývá ještě pěkně vypečený hajzlík, který vás donutí se bát, zuřit a prožívat příběh s hlavním hrdinou, přičemž ani vraždy nejsou žádné výplody slintající stařecké mysli, ale syrové a nehezké na pohled. Třebaže se film neubránil jisté zdlouhavosti a hlavní hrdina taky není žádný svatoušek, takže chvíli trvá, než k němu najdete cestu, je navzdory mizivému rozpočtu Běsnění malým skvostem, který unaveného Hitchcocka opět postavil na nohy.

Komediální fantasy nikdy moc nadšení na první pohled nevzbudí, obzvláště pokud je natočená v koprodukci Německa a Lucemburska. Ale když už se odvážíte do toho jít a dát Legendě o Jiřím a drakovi šanci, respektive pokud se přenesete přes béčkovost, která kouká z každého okénka tohoto devadesátiminutového spektáklu, extrémně digitální draky, znuděného hlavního hrdinu, nesympatickou hrdinku a nevýrazného záporáka, který vám tak dlouho bude připomínat hodně obtloustlejší verzi Patricka Swayzeho, až se podíváte na přebal a zjistíte, že je to Patrick Swayze, můžete se u něj i docela dobře bavit. Příběh vypadá, jakoby vypadl z prvního Shreka. Chlap nevěří na draky, přijde do království, kde princeznu zřejmě unesl drak, a on se rozhodne, že ji vysvobodí. Jenže princezna o takového vandráka nestojí a po docela milém drakovi zůstalo vejce, jenže láska a odvaha zvítězí. Místo Farquada je tam Patrick Swayze, místo Oslíka malý kluk, některé scény vykrádají Robina Hooda: Krále zbojníků a vůbec to celé vypadá jako kompilace mnoha jiných filmů. Jenže, světe, div se, nevadí to... Tvůrci evidentně tušili, že s tím minimem financí z toho filmu dalšího Pána prstenů nevymlátí, takže si uvolněné natáčení (jak dokazují nepovedené záběry během titulků) i užívali.

Kevin Smith ve svém černobílém debutu teprve sbíral síly a až ve druhém filmu skutečně předvedl, co umí a kam až jeho láska k popkultuře sahá. Scenárista, režisér a herec v jedné osobě se nezdržuje dlouhým vysvětlováním a nasadí vražedné tempo dialogů, hlášek a absurdních situací hned od prvních minut. A přitom je to tak jednoduché... stačí jeden obchoďák, dva hrdinové, které ráno opustily něžné polovičky, takže zabíjejí čas ve světe komerce a snaží se na milované zapomenout (neúspěšně), velikonoční zajíček, drsný hlídač, Jay s Tichým Bobem a... No, ve skutečnosti stačí jen obchoďák, který Kevin Smith zaplnil tak rozmanitou skupinou postav a absurdních nápadů (boření lešení, dítě na eskalátoru, sexuální výzkum, zadní sedadlo Volkswagenu, parodie na seznamovací soutěže, plachetnice... atd.), že by to jiným stačilo na několik filmů. Smithova síla ale tkví především v dialozích, popkulturních narážkách (namátkou... dialog o sexuálním životě Supermana, všudypřítomné Hvězdné války a neustálé odkazy na comicsy) a vypointovaných hláškách (Vyberte si, je lepší „Ani peklo nezná tolik nenávisti jako žena opovrhující Segou.“, nebo „Miluju pach komerce po ránu!“?), kterými Flákače napumpoval k prasknutí. Ten neskutečný uragán nápadů navíc vykulminuje do šíleného finále, které si - bohužel dodnes nijak moc známý - herec Jason Lee ve své nejlepší roli vychutnal se vším všudy. Kevin Smith po Flákačích natočil řadu dalších skvělých filmů, ale takové provázanosti, nabušenosti a bezchybně fungujícího načasování fórů jako u Flákačů dosud nedosáhl a z pohledu na poslední film už ztrácím naděje, že ještě někdy dosáhne. Ale jsou tu a jen čekají, až po nich sáhnete...

Finský osobitý autor Aki Kaurismäki tentokrát sáhnul po oblíbeném thrillerovém klišé - ztrátě paměti - a natočil geniální film (který s thrillerem nic společného nemá). Pečlivě vypilovaný scénář o osudech hrdiny, který se musí v novém prostředí zorientovat, začít znovu od začátku a najít sám sebe, natočil v mírném retrostylu, přičemž si vychutnává každý okamžik svého podivného příběhu o lidech na nejnižší společenské úrovni. Absurdní svět Muže bez minulosti je totiž kromě silné ústřední dvojice zaplněn řadou dalších nezapomenutelných postaviček a Kaurismäkim oblíbených absurdních situací.

Vězte, že je skutečně nepříjemné, pokud zamíříte takhle z práce domů, těšíte se za ženou a dětmi, když tu vás přede dveřmi zastaví policie, vsadí mezi sebe do auta a začnou s vámi objíždět svědky, kteří vás svorně identifikují jako nebezpečného zločince. Dostanete se do cely a... Ano, připadali byste si jako hrdinové z filmů Alfreda Hitchcocka. Tentýž osud totiž potkal poctivého hudebníka Mannyho Balestrera, kterému se toho večera zhroutily všechny dosavadní jistoty a on čelil zcela nepochopitelnému obvinění z loupežného přepadení. Alfred Hitchcock jeho příběh natočil podle skutečné události, které se věrně drží a celému příběhu se snaží vtisknout punc dokumentárnosti. Sleduje hrdinu nejen během oné první krizové noci ve vězení, ale i nadále, když si shání právníka, chystá se na soud a ze všech sil bojuje za záchranu dosavadního života, zatímco jeho žena pod tlakem událostí začíná šílet. Hitchcock umožňuje se s Mannym v podání brilantního Henryho Fondy naprosto ztotožnit, celý příběh sleduje jen z jeho perspektivy a pomocí pečlivě komponovaných kamerových jízd a promyšlených záběrů zprostředkovává všechno zoufalství a beznaděj. Společně s Mannym cítíte palčivou bezohlednost pokryteckého okolí, když vám nikdo z těch usmívajících se mužů zákona nevěří, že jste jen nepravý muž...

Přežili jsme Ardény je takový válečný Stalker. Na začátku uteče parta amerických vojáků Němcům a většinu filmu jde po lese, občas se zastaví, zafilosofuje, zavzpomíná nebo někdo řekne nějakou historku z dětství, aby se chlapi víc poznali. A pak zase jdou a jdou... je jim zima, mají hlad... a jdou. Kamera je sleduje v dlouhých záběrech, pořád sněží, barvy jsou umělecky vyblité a oni pořád jdou. Když náhodou promluví, aby ze sebe vysypali nějaké moudro, jejich hlas je přiškrcený, unavený a ospalý, jako by jim před chvílí všem umřeli babička, dědeček, maminka, tatínek i milovaný křeček Puffy, občas mají nějaké ty vidiny. V rukou jiného režiséra a v podání jiných herců by to mohl být docela zajímavý film, jenže ten případ nenastal a pomalu plynoucí putování zasněženým lesem je divácky vyčerpávající a hlavně otravné. Toužebně čekáte, až se tam objeví Němci a rozvíří dění na obrazovce prostřelenou hlavou amerického fňukala nebo britského letce (který se k nim přidá). Objeví se na chvíli uprostřed filmu, trochu pozvednou náladu, jenže pak si na ně musíte počkat až do úplného závěru, kde se konečně dostanou ke slovu. Nehodlám ve filmu hledat absurdity, protože mám dojem, že nejabsurdnější je vůbec fakt, jak mohl někdo natočit tak uspávající a prázdný film, ale stejně mě jen ženou a dítětem obydlený dům uprostřed fronty poněkud překvapil. Příjemnou zprávou je, že druhá půlka přece jen odsýpá trošku rychleji než první, ubude uměleckých záběrů lesa a trpících poutníků v zeleném, ale začne se konečně něco dít. Je paradoxní, že ačkoli se film zoufale snaží, aby jste se do postav vcítili a záleželo vám na nich, až do závěrečných titulků se vinou mdlých hereckých výkonů dost obtížně orientuje, kdo je vlastně kdo. A pokud se tak děje po hodině a půl přehlídky posmutnělých obličejů a tragických historek, je někde něco špatně...

Snímek Šedá zóna až do poloviny jen neuměle inscenuje hrůzy vyhlazovacích táborů a zapomíná, že by vás měl především mezi postavy nějak dostat a dovolit vám je pochopit. Na obrazovce se sice objevuje skupina členů podobného úklidového komanda, ale nikdo z nich není natolik zajímavý, aby zaujal. Zamlklý a neprůrazný doktor, který asistuje samotnému Mengelemu, je možná až příliš zamlklý a neprůrazný, takže jedinou zajímavou postavou zůstává alkoholický nácek v podání Harvyeho Keitela. Do šedé barvy stylizovaný film ale mnohem víc než dokumentární snímek (o což se zřejmě pokouší) připomíná statický televizní pokus o rekonstrukci událostí (které se údajně staly), ale chybí mu síla, která by jej hnala kupředu, donutila vás prožít příběh s jeho hrdiny a skutečně pocítit beznaděj, která v podobných zařízeních panovala. Já jsem se cítil skoro až provinile, když jsem sice sledoval jednu děsivou situaci za druhou, ale docela obyčejně jsem se nudil. Díkybohu velkou část filmového zážitku zachrání poslední půlhodina, v níž hrdinové najdou v plynové komoře živou dívku, která je svou přítomností konečně vyburcuje k nějaké činnosti, film chytne druhý dech a je na těch pár okamžiků takový, jaký mohl být celý. Prostor dostává i několik skutečně silných scén a najednou ani tolik nevadí, že rozhodnutí tvůrců nedat do svého filmu žádný hudební doprovod jej vlastně připravilo o obrovskou část jeho potenciální působivosti. Jenže... Jenže když už si pomyslíte, že teda druhou půli filmu vezmete i na milost, vytasí se tvůrci s posledním esem. Naprosto vážně míněným monologem právě pálené mrtvoly mi vyrazili dech natolik, že jsem si jej musel pustit pětkrát, abych se přestal smát. A to není pro film o koncentráku zrovna dobrá vizitka.

Alfred Hitchcock se po neúspěšné Roztržené oponě nechal přinutit studiem k filmu, který mu nebyl příliš blízký a Topaz podle toho taky vypadá. V prvé řadě jde o otevřeně politický film, který brojí proti Rusku a Kubě a mapuje činnost „západních“ špionů.. Nemá však příliš společného s elegantními špionážními thrillery, jaké Hitchcock točíval dřív, třebaže se zřejmě snažil dodat těžkopádnému příběhu šmrnc. Trpí především nevýrazným hlavním hrdinou, který má na hony daleko do Caryho Granta a připomíná spíš špatnou variaci na Conneryho v bondovkách. Přes značně politické vyznění ale Hitchcock nezapomněl, jak se mají filmy točit a i tentokrát dojde na výborné scény plné napětí nebo filmařské invence (výborná „němá“ sekvence rozhovoru agenta s tajemníkem kubánského guru).

Typicky hitchcockovský příběh o nespravedlivém obvinění, zaslepených policistech a zákeřném padouchovi si tentokrát jako hlavní prostředek k vytvoření napětí přizval kontroverzní téma zpovědního tajemství. Hlavním hrdinou je totiž právě kněz. Tomu se vyzpovídá vrah, jenž v sutaně zavraždil muže, který jej přistihl při krádeži. Problém je, že páter Logan v tu chvíli přijde o jakoukoliv možnost obhajoby, kterou by zatraceně potřeboval, protože všechny stopy směřují právě k němu. Alfred Hitchcock buduje napětí s obvyklou bravurou, ale filmu přece jen chvíli trvá, než se rozjede, navíc v jeho polovině dojde na dlouhý flashback, který je sice zásadní, avšak tempo zase trochu zdrží. Vynikající Montgomery Clift v hlavní roli a brilantní soudní sekvence ale silný nadprůměr filmu stále zaručují.

Jeden z filmů, které jsem viděl tisíckrát, znám je nazpaměť... a pořád je zbožňuji. Více viz poznámky.