Douglas

Seriál, který nechce omračovat televizní akcí nebo dojímat nekonečným rozpitváváním soukromých trablů hlavních hrdinů. V CSI jde primárně o práci, kterou de facto netvoří nic jiného než pečlivá rekonstrukce fabule - pokládání i zamítání hypotéz, vyplňování mezer a vědecký přístup na základě daných indicií. Ve svém okouzlení naratologií jsem nemohl najít dokonalejšího spojence a do CSI se bezhlavě zamiloval. Ostatně některé z důvodů, proč tento seriál považuji za výjimečný, jsem sepsal v "cinepuřím" článku Od makra k mikru: kvazivědecká tendence a koncept novosti v seriálu Kriminálka Las Vegas.

Průměrná délka záběru: 2,6 sekund. Počet záběrů: 1511. Nejkratší záběr: 0,1 sekundy. Nejdelší záběr: 22,8 sekundy. Podrobnější údaje z mého měření i s grafem tady.

Kim Ki-dukův jediný skutečně politicky angažovaný film zachycuje život na malém městě během sedmdesátých let. Tematizuje nejen korejské problémy a reálie (rasizmus, trauma z války, psi v pozici zvířat na porážku), ale zachycuje především americkou okupaci a aroganci amerických vojáků. Adresát neznámý je plný kimki-dukovských postav, které se střetávají na jednom prostoru, ale jejich příběhy jsou individuální a nestřetávají se, případně se střetávají pouze okrajově (hrdina jedné dějové linie pomůže hrdinovi druhé dějové linie přemoci šikanující spolužáky). Ve filmu se objevují pro tvůrce typické artefakty (roztrhané fotografie) a motivy (voayeurizmus). Postavy si z lásky ubližují (syn bije matku), ženy jsou ochotny být mužům nápomocny jen do chvíle, kdy se necítí být otročeny (dívka si raději znovu probodne oko, než aby zůstala vojákovým dlužníkem, a dávala mu tak důvod chtít po ní vděk). A ačkoliv film občas odlehčí napjaté vztahy černým humorem, zůstává nejdepresivnějším Kimovým dílem.

První snímek z trilogie pomsty jihokorejského režiséra Park Chan-Wooka se výrazně stylisticky odlišuje od následujících dvou filmů. Znervózňující syrovou atmosférou, smyslem pro černý humor a citem pro nepatetická, byť fatální vyústění, připomíná jeho bolestivý film jiného jihokorejského režiséra - Kim Ki-duka. I u něj bývá krutost a bolest motivována láskou, a i u něj se objevují voayeurští mladíci (v Sympathy for Mr. Vengeance je však jejich šmíráctví dovedeno na mnohem absurdnější úroveň). Kdo má na pomstu větší právo? A má někdo vůbec podobné právo? Mou analýzu celé "trilogie pomsty" najdete tady.

Opět film Park Chan-wooka, který tematizuje pomstu a transformuje ji z tradičního McGuffina žánrových filmů do morálně extrémně problematické otázky. Je mnohem méně evidentní, kdo a zač se komu mstí, hrdinové si vzájemně právo na pomstu nikoliv uzurpují, ale předávají. Hrdinkou filmu je tentokrát žena a její silný mateřský cit, které se snaží přijmout poté, co jí byl před mnoha lety "násilně vzat". Kvůli unesené dceři se dostala do vězení a odpykala si dlouhý trest. Po návratu si není jistá, co chce dříve - najít svou dceru a ztracený vztah k ní, nebo se pomstít muži, který to všechno způsobil? __ Park Chan-wook zvolil složitou vyprávěcí strukturu plnou flashbacků, ve kterých se postupně odhaluje minulost a pravé motivace jednání postav, takže si často nemůžeme být vůbec jisti, zda jsou naše hypotézy založeny na důvěryhodných indiciích. Forma se soustředí na postavy, jejichž klíčovost a vztah s ústřední dějovou linií se objeví až posléze. Hrdinka si každý krok pečlivě promýšlí, ale na rozdíl od podobně uvažujícího "mstitele" (jednoho z vícera) z režisérova předchozího filmu Oldboy však má i pro co žít. Její vztah s dcerou je mnohem čistší (a očistnější) než v případě incestu ze zmíněného Oldboye. __ Nejzajímavější na celém filmu je Parkova práce se stylem. Kdykoliv se zdá, že už nemůže zajít dál a že film upadne do samoúčelného manýrizmu, snímek zcela plynně a systematicky přejde do úplně jiné podoby, přičemž v závěru místo velkolepé katarze navíc zákeřně změní žánr. Jako východisko z emocionálně vygradované situace používá typicky jihokorejský zlý černý humor, díky němuž si však může dovolit inscenovat závěrečnou katarzi jako křehký a veskrze intimní moment sebeočištění. Mou analýzu celé "trilogie pomsty" najdete tady.

Ačkoliv úcta Ringo Lama k francouzské kriminálce drsné školy sedmdesátých let vykrystalizovala do nejčistší podoby ve filmu City on Fire, v "revange story" Full Contact využívá mnohem více žánrových než osudových prvků. Zpočátku klasické schéma zrady a následné pomsty ale v hongkongských reáliích ztrácí svou přímočarost a je komplikováno vzájemnými emocionálními vazbami hrdinů (přátelství, láska, respekt k padouchovi). Full Contact je tak příběh o pomstě, který zdánlivě naplňuje klasické schéma "revange subžánru", ale ve skutečnosti pracuje s naší žánrovou pamětí a na poslední chvíli nabídne jiné východisko, než bychom čekali... ačkoliv se po chvíli do známých kolejí opět vrátí. Z toho vyplývá i značná dávka sebeironie a nadsázky, okořeněná občas i hongkongsky praštěným humorem (zdrojem žertů je i padouchova homosexualita) a zlehčováním situací slovními vtípky. Film pracuje především s charismatem ústředního představitele - Chow Yun-Fata, který tentokrát nevytváří zcela nový model hrdiny (jako v City on Fire), ale úspěšně parafrázuje svého drsňáka z Wooových snímků (jen si místo vyplivování párátka olizuje palec).

Variace na klasický kung-fu příběh pomsty - nejlepšímu žákovi zabijí mistra, a ten se jde pomstít - je remake Pěsti plné hněvu s Brucem Lee. Od originálu ale přejímá jen základní kostru pomsty za svého mistra a hlavního hrdinu. I ten se však s tváří hongkongské kung-fu hvězdy Jeta Li mění do mnohem vážnějšího a cílevědomějšího muže, který do poslední chvíle ví, co chce a neváhá ani odejít ze své školy. Film příběh pomsty doplňuje o ožehavé téma rasizmu Číňanů k Japoncům, které komplikuje vztah uznávaného Chen Zhena s japonskou dívkou. Přes prvky společenské reflexe však Fist of Legend představuje hlavně jeden z nejpropracovanějších kung-fu filmů v historii. Populární techniku wire-fu (herci spolu bojují ve vzduchu zavěšení na drátech) tvůrci zcela zamítli a vystavěli bojové scény nikoliv na efektnosti výskoků a piruet, ale na dokonale promyšlené choreografii, vynikajících bojovnících a neopakujících se technikách. Film tak obsahuje rychlou a drsnou bojovou scénu plnou zlomených kostí a vykloubených končetin, scénu jednoho proti mnoha, souboj s nerovným protivníkem, nechtěný (a okolnostmi vynucený) střet bojovníků ze stejné školy, souboj mistrů se zavázanýma očima a mnohaminutovou finální sekvenci.

Skupina padouchů přepadne manžele - manžel je brutálně zavražděn, žena několikrát znásilněna. Pomsta má však netradiční podobu, protože ačkoliv se znásilněná žena jednomu z padouchů pomstí, rozhodne si nechat "udělat" potomka, aby se mohl mstít za ni. A tak když krátce po porodu zemře, její dcera se stane nástrojem pomsty - ve skutečnosti ničím jiným než nástrojem ani není. Projde přísným výcvikem a stane se z ní stroj na zabíjení, spíše terminátor s mečem než člověk. Jde od padoucha k padouchovi, a když je tento náhodou mrtvý, případně se zabije krátce před jejím příchodem, jako by musela mít pocit, že ho skutečně zabila. V případě hrobu ranou meče poškodí náhrobní kámen, pokud se padouch zabil před jejím příchodem, přetne jeho mrtvé tělo v půli. Paradoxně nemá ke svému jednání žádnou skutečnou motivaci - jí nikdo neublížil a vzhledem k výchově, kterou prošla, ani nemůže vědět, co rodičovská láska je (rodiče ani nikdy nepoznala). Nelineárně (v kapitolách) vyprávěná Lady Snowblood je typickým představitelem exploatačních japonských filmů osmdesátých let - rychlé transfokace, krvavé atrakce, samoúčelné efekty (dvojexpozice s komiksem; zrychlování a zpomalování).

Japonský exploatační film sedmdesátých let, využívající podobných formálních prostředků jako Lady Snowblood, nicméně po stránce promyšlenosti dialogů, motivací postav a nápaditosti bojových scén bohatší. Film o samurajovi Lone Wolfovi, který se společně se svým synem (který ve voice overu celý film vypráví) vydává na cesty pomsty za zavražděnou manželku, je bohužel jen sestřihem mnohem složitější šestidílné japonské série, ale i tak představuje svéráznou ukázku revange story, ve které jsou zabity desítky (počítaje v to i zabité v minulosti mimo rámec filmu, o kterých mluví synek, už jde o řadu stovek) lidí. Film střídá jednu zvrhle zábavnou scénu plnou krvavých efektů za druhou, přičemž mu stále nedochází nápady a jen samotný kočárek je napěchován zbraněmi.

Neporazitelný hazardní hráč spadne po několika minutách filmu ze srázu na hlavu, ztratí paměť a chová se jako dítě. Ovšem dítě obdařené mimořádnými hráčskými schopnostmi, čehož se rozhodnou využít jeho noví chráněnci. Zběsilý film "popkulturního zloděje" Wonga Jinga kombinuje několik žánrů (gangsterku, komedii, melodrama, akční film, thriller), ale především staví na herectví Chow Yun-Fata, který dostal příležitost dokázat svůj mimořádný komediální i herecký talent. Ve filmu není bohužel nikdo, kdo by byl Chowovi herecky alespoň trochu rovnocenný, takže pokud náhodou není v obraze on, temporytmus drhne a vycházejí najevo nelogické vypravěčské tahy. Charakteristickým rysem Wongova autorského stylu je velké množství intertextuálních citací, které nechybí ani v Bohu gamblerů. Například „potěmkinovská“ citace, během níž postava na jezdících schodech zachraňuje ujíždějící kočárek a po cestě dolů po zádech ještě zastřelí pět padouchů...