Douglas

Film zpracovávající postupně se proměňující životy skupiny jaderných fyziků během jednoho roku, přičemž vybírá devět důležitých i méně důležitých dní, jejichž prostřednictvím problémy hrdinů přiblíží. Film osciluje mezi několika rovinami, což nejlépe dokumentuje proměňující se perspektiva narace, rétorika filmu i prostředí Odstup vševědoucího vypravěče v případě scén v elektrárně střídají lkavé monology ženské hrdinky nebo výmluvné pasáže zachycující hrdinu Ježka, o němž jako diváci víme více než všechny postavy kolem, což dodává filmu určité napětí. Modifikující se rétorikou mám na mysli střídání se částí ideologických (např. filozofické debaty po kavárnách), dramatických/intimních (osobní problémy postav, emocionální vyprázdnění manželství, Ježkovo zdraví) a profesionálních (např. ne/úspěchy v továrně).

Vynikající střihový dokument, který přes míru ironizace a nadsázky podává působivý i výmluvný obraz absurdity a z ní vyplývajícího nebezpečí fašistického a de facto jakéhokoliv jiného ideologického režimu. Film mi asocioval postupy Franka Capry u vytváření Zač jsme bojovali (využití záznamů diktátorů a využití charakteristických prvků - běžně konotujících teror a smrt - k jejich zesměšnění) a Oldřicha Lipského u filmu Happy End (zesílení intenzity filmu na základě ostrého významového i rétorického kontrastu mezi obrazem a zvukem).

Chucijevův film Vlaky se vracejí sice zpracovává často používané téma návratu vojáka z války a jeho opětovného se zařazování do společnosti. Vypráví o natolik silném a působivém spojení mezi vracejícím se vojákem a sirotkem, kterého se voják po válce ujme, že je marginální přemýšlet o tom, jak moc se příběh podobá Chaplinovu Kidovi. Pomalý film se nese v sympaticky umírněném duchu bez hysterických scén a i vypjaté momenty jsou podány s mrazivým klidem. Marlen Chucijev se podobně jako ve filmu Jaro v Zarečné ulici soustředil nejen na ústřední hrdiny, ale i na jejich sociální zařazení a na to, jak je vnímají ostatní, a tak se hned na několika místech objevují situace, kdy hrdinové projdou a úplně neznámí lidé je mají tendence komentovat (a sdělují nám informace, které budou později důležité). Vlaky se vracejí je ale mnohem méně schematický a překvapivě prostý i budovatelského motivu charakterově ryzích dělníků.

Dobrodružství několika „rudých“ výrostků, kteří likvidují buržoazní lumpy, si bere to nejtypičtější z westernového žánru, všechna klišé, ke kterým se tak vehementně hlásí, okázale hyperbolizuje a gesta i věty drsných a větrem ošlehaných chlapíků z amerických prérií vkládá do postav sotva náctiletých dětí. Ty s ryzím klidem odstřelují "hnusné buržousty", honí se s padouchy na koních, provádějí alotria v saloonech a infiltrují se do nepřátelských band. Zatímco verze z roku 1923 byla ještě tradičně natočená a příběh dostatečně nevybroušený (ačkoliv už tehdy film čerpal z westernového žánru, nebyly jeho neduhy, atributy a klišé ještě tak evidentní), remake z roku 1967 by se dal bez problémů zařadit mezi "guilty pleasure" filmy. Nepolapitelní mstitelé jsou ukázkovým příkladem zvrácení všeho, co představuje klasický western, přičemž nejikoničtější je poslední záběr, v němž čtveřice hrdinů s mlíkem na bradě a rudou hvězdou na čapce vjíždí na koních do vycházejícího slunce (které je ještě MNOHEM větší než v amerických westernech). ____ PS: Je to samozřejmě STRAŠLIVĚ dementní film. :)

Pro Dočkáme se pondělí je charakteristická především lehkost, s jakou film dokázal spojit školní svět žáků i učitelů, které jsou generačně odděleny, ale ve skutečnosti se tak moc podobají a učitelský sbor je jen další třídou. Křehký a otevřený snímek buduje jemnou síť vztahů na obou stranách barikády, jejichž mostem je postava mladé učitelky angličtiny, která ještě před nedávnem seděla ve stejné škole mezi žáky. Film mapuje období tří dnů na začátku školního roku, během nichž dojde k několika velkým emocionálním posunům, které jsou ale zobrazovány se zdánlivou samozřejmostí a bez jakýchkoliv teatrálních výstupů. V dlouhých detailech zkoumáme tváře několika hrdinů a díky výborné psychologické (a sociální) drobnokresbě máme celou dobu naprostý přehled o tom, co se v jejich myslích odehrává, aniž by se o tom muselo mluvit (jakmile postavy začnou o svých pocitech mluvit, mají tendence je zlehčovat a být ironické, právě prostor mezi vyřčeným a nevyřčeným tvoří jedno z ústředních témat filmu a střet těchto dvou sfér zároveň i ústřední konflikt). Propracovaný film si navzdory pomalému tempu udržuje rytmus a vypadne z něj snad jen jedné v příliš lyrické sekvenci z druhého večera. Přes všechno mládí je ale film především o stárnoucím učiteli, který najednou zjistí, že začíná ztrácet kontakt s žáky i se svými kolegy. Musí to být až jeden ze studentů, který se mu i v lecčem dost podobá, kdo ten kontakt obnoví a paradoxně jej tak postaví proti učitelskému sboru...

V Novináři je na rozdíl od Mladé gardy hrdina jen jeden, namluví toho mnohem méně, většinu času spíše nečinně pozoruje a nesnaží se svět měnit k idejím svým, ale zároveň cítíme, jak velkým vývojem v průběhu filmu prochází a na konci stačí, aby řekl několik důrazných vět, kterými sdělí víc než neustále horečně deklamující postavy z Mladé gardy. Celý Novinář by mohl v lecčem připomínat Felliniho Sladký život, i on předkládá novinářského (tj. velmi vnímavého) hrdinu, který prochází, pozoruje, potkává osudové ženy a dostává se do odosobněných prostředí. Zatímco však Felliniho hrdina postupně své lidství ztrácí a na konci je spíš vyprázdněnou skořápkou bez emocí než skutečným člověkem, hrdina Gerasimovova na konci svou lidskost poprvé v životě nachází. Prochází tak vlastně opačným vývojem. Velmi jemné ideologické pozadí (na rozdíl třeba od Mladé gardy) tvoří v důsledku jen méně výrazný prvek, který ve vztazích mezi postavami a v proměně hrdinova nazírání na svět nehraje výraznější roli. Naopak je podáváno s jemnou ironií, kterou cítíme nejen my, ale i městský hrdina, který najednou pro opětovné návštěvě uralského zapadákova cítí absurditu jednání všech přítomných...

Gerasimov inscenuje v tomto opulentním dramatu z druhé světové války příběh skupiny mladých lidí bojujících s fašistickými okupanty v Rusku a se světem kolem, kterému nerozumí a snaží se mu vzdorovat Z nichž si však postupně vybere několik, kteří pak tvoří divákovy průvodce filmem, je jim věnována primární pozornost a i v zalidněném světě Mladé gardy má divák jistotu, že se díky jednotlivým hrdinům orientuje v prostoru i emoční rovině filmu. Přes inscenační jistotu ale film mnohé myšlenky deklamuje příliš explicitně a ideologická rovina filmu - která by v něm byla tak jako tak - často narušuje tu dramatickou.

Ten film má vynikající momenty, ale přece jen příliš spoléhá na sílu westernové nostalgie, když hrdinové dlouhé minuty brázdí americké prérie a do toho vyhrávají obvyklé hudební motivy. John Wayne je vynikající a svého drsňáka si i přes pokročilý věk užívá, zejména když si strčí uzdu do úst a vyrazí na koni tryskem proti přesile padouchů s puškou v jedné ruce a s koltem ve druhé. Rytmus ale filmu chybí, snaha o komplikace vyprávění je občas dost křečovitá a skutečný padouch příběhu vlastně chybí... Chaney je moc nevýrazný, a naopak Ned Pepper v podání Roberta Duvalla sklízí všechny sympatie. Ke všemu na oba dojde až v úplném závěru a mezitím jsou vlastně úplně vedlejší, protože celá zápletka je vystavěna hlavně jako road movie s opileckým drsňákem, frajerským hezounem a přidrzlou dívčinou... Každopádně finále má Maršál vynikající, na hollywoodské poměry až překvapivě nesmlouvavé a na rozdíl od zbytku překvapivě rytmické.

Mizanscéna Libertina je utopená ve věčném nedostatku světla, z jehož šedi se vynořují dominantní detaily kamenných, upocených a špinavých lidských tváří. Vnitřní rozpoložení na pohled cynických a o svých skutečných emocích zásadně nehovořících postav prozrazuje promyšlené rámování. To zároveň postupně mění dekadentní a oplzlý svět ve smutné místo plné ztracených existencí, které jsou nuceny přestat se bát upřímných pohledů. Libertin je - coby neoplzlý film o oplzlosti - ve skutečnosti úplně stejný jako jeho hrdina, jehož si možná nezamilujete, ale koukáte do jeho nehybné a čím dál znetvořenější tváře ve velkých detailech tak dlouho, že se nevyhnete pátrání po tom, co se skrývá za ní...

Mnohem infantilnější než Tři mušketýři a historické filmy s Maraisem, nicméně i když jsem na něj spíše náhodou v televizi přepnul, dávka nadsázky a práce s rytmem byly tak moc fajn, že jsem vydržel až do konce... Lehce nadhodnocuji, ale prostě je mi mnohem sympatičtější sebeironická historická komedie než absurdně vážné historické drama, které na komedii aspiruje omylem. :)