Douglas

Brilantní ukázka parametrické narace ve filmu o rodině, která žije na ostrově bez sladké vody, a tak si musí vodu dovážet sama z pevniny. Rodinu vlastně tvoří dva světy - svět dospělých žijících jednotvárným životem plným práce a svět dětí (dva chlapečci, kteří skoro připomínají postavy z Ozuových filmů). Ritualizovaný život dodává filmu rytmus, rodina je dokonale harmonická, muž a žena žijí v rovnováze (pravidelné střídání u veslování loďky) a stejně jako děti nepotřebují slova (ve filmu zazněly jen školní písně). Šindóův film je skutečným němým filmem, kde není potřeba slov, nejen hluchým filmem, kde dialogy pouze neslyšíme... Kdyby mi někdo držel pistoli u hlavy a chtěl po mně deset nejlepších filmů všech dob, Ostrov by mezi nimi byl.

Vietnamský film o vietnamské válce, který si spíše než války všímá jejího dopadu na běžné lidi v uměle zaplavených oblastech. Soustředí se na zoufalou potřebu Vietnamců se ve stínu stromů skrývat před nálety amerických vrtulníků a žít své životy, jako by žádná válka nebyla. Rodinná harmonie je mnohem důležitější než sestřelený vrtulník a v okamžiku, kdy se k sobě manželé blíží na loďkách skrze rákosí, jakoby žádná válka neexistovala... O to silnější jsou potom momenty, kdy je rodina v ohrožení a skrývá se v rákosí. Ani Američané nejsou prezentováni jako čisté zlo, ústřední "nepřítel" v závěru sice umírá v troskách vrtulníku, ale stačí pohled na fotografii, abychom si uvědomili, že i on měl rodinu, která v jádru nebyla o nic horší než ta vietnamská, kterou jsme celý film sledovali. Film se vyhýbá patosu a citovému vydírání, využívá expresivity černobílého materiálu a v závěru zanechává spíš emocionální zmatení, když je nám vzat obraz ďábelského nepřítele, a tak z jeho smrti nemůžeme cítit pocit zadostičinění.

Jak české pohádky nemám moc rád, tato patří mezi těch pár výtečných a Hrušinského překonávání překážek na cestě za Růženkou mě vždycky pohltí tak moc, že mám tendence kopat strouhu s ním. :)

Jízlivá politická satira Michaela Ritchieho na většinový volební systém, který americké kandidáty na politické funkce nutí absolvovat nekonečnou řadu populistických prezentací, dělat řadu kompromisů a ustupovat od vlastních idejí, protože ty lidi nezajímají. Lidé chtějí slyšet nesplnitelné sliby a velkohubá prohlášení, aby mohli politickému kandidátovi věřit. To poznává i idealistický kandidát Bill McKay, který nikoho nezajímá do té doby, než opustí propagování vlastních názorů a přestane říkat, co si skutečně myslí. Lidi se za ním ženou, političtí komentátoři nešetří sarkasmem... Některé záběry neskrývají ironii a i když nechybí nadsázka, je trochu mrazivé sledovat, jak se připravuje to, co my naštěstí jen známe z televizních reportáží na českých televizích, když v Americe probíhají nějaké volby. Stodesetiminutový film už sice trochu zestárnul a Amerika se změnila, ale ve skutečnosti volební kampaně zůstávají stejné a je pěknou perličkou, že v Californii, kde se film udává, nedávno zvítězil Arnold Schwarzenegger se svým „We will do it!“ a siláckými gesty na pódiích. Robert Redford se z idealistického mladíka poměrně věrohodně mění v bezohledného kariéristu, který si sice v posledních minutách uvědomuje, co všechno „16 procentům navíc obětoval“, a začne přemýšlet, co vlastně bude dělat dál... Jenže ono to vlastně není vůbec důležité. Hlavní je být zvolen, pak už se to nějak uhraje. Nejúžasnější ale na celém Kandidátovi je, že poměrně dlouho trvá nejistota, jak vážně je to vlastně celé myšleno. Úchvatný McKayův monolog v autě, McKay rozmlouvá s matkami v nemocnici nebo McKay pronáší velký projev. Nezapomenutelné.

Nevěřte filmům, které začínají koncem, tváří se hrozně neotřele a první opravdová scéna filmu je milostná. Vyleze ze nich většinou spousta nudného slovního průjmu s nevýraznými herci a mizerným scénářem. Jistě, neplatí to pokaždé, tentokrát ale určitě. Čím opravdu Tempo nedisponuje, je tempo. Příběh se sune kupředu jako šnek s obrnou, postavy jednají naprosto iracionálně, říkají nesrozumitelné věci a prožívají nepravděpodobný zlodějský příběh, který už jsme v různých variacích viděli tisíckrát. A když Melanie Griffith ani za celý film nestihne změnit výraz v obličeji a barvu hlasu, je to jen na úklonu a rychlý odchod do šaten...

Režisér s námi hraje důmyslnou hru, když nás nechá ukolébat na vlnách vlastních filmových zkušeností a ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni, že nás dění v právě sledovaném světě nedokáže překvapit, uhne jeho film úplně jiným směrem. Bazén se nedá s jistotou zařadit do nějaké škatulky. Nálepka uměleckého dramatu o dvou rozdílných a přece tak podobných ženách, které k sobě hledají cestu, je stejně nedostačující jako nálepka voyerského thrilleru nebo detektivky s překvapivým rozuzlením. Pomocí dlouhých záběrů a pomalého tempa dosahuje Ozon podmanivé nálady a neočekávaně intenzivního diváckého prožitku. Do výjimečných se ale nakonec Bazén zařadí až svými posledními minutami. Stokrát nás během filmu napadl, stokrát jsme jej zavrhli a stejně nás jeho závěr překvapí.

Snílci nejsou o příběhu, ale o výrazných postavách a jejich vzájemných vztazích, přičemž režisér je dovádí do natolik extrémních poloh, že je těžké k nim zaujímat pozitivní postoj a sympatizovat s nimi. Ačkoli je trio hrdinů poměrně slušně herecky zastřešeno, nejsou jejich postavy natolik dobře napsané (ačkoli jde o adaptaci literární předlohy), aby utáhly celý film. Otevřené sexuální scény film akorát zdržují, nejsou nijak zajímavé a v důsledku zavání obyčejnou samoúčelností, konstruktem a snahou šokovat. Mnohem zajímavější jsou Snílci ve chvílích, kdy otevřeně vyznávají lásku kinematografii. Bertolucciho odkazy jsou do detailu propracované, často prostříhávané s citovanými originály, nenápadně doplňované hudbou z dobových francouzských filmů a ve výsledku fascinující. Filmové umění je pojítkem celého snímku, díky němu se postavy sešly a je také impulzem k mnoha jejich činům. Ozývají se hlasy doby... krizový rok 1968, válka ve Vietnamu, snaha o revoltu, Mao C-Tung. Ale stejně jako Paříž samotná jsou všechny zatlačeny do pozadí coby zajímavá kulisa a zůstávají ve skutečnosti zjednodušeny a nevyužity. Bertolucciho Snílkům se nedá kvalitativně vytknout nic, protože jedna dokonaleji natočená scéna střídá druhou a úhly kamery, kompozice záběru, barevná stylizace, všechno je jako vystřižené z učebnice na filmové škole. Bohužel jeho snímek je, přes neustálé řeči o citech, lásce a velkých myšlenkách, ve výsledku chladný a odtažitý, což v kombinaci s pomalým tempem nakonec ústí v prachobyčejnou vznešenou nudu s několika velmi zajímavými scénami a filmovými postupy. Jen pevně doufám, že Bertolucciho nechytá stařecká fascinace sexem a životem mladých, ale dočkáme se od něj zase nějakého mistrovského kousku, kde využije své schopnosti i bez laciných kontroverzních berliček.

Smrt panen je technicky bravurně zvládnutá, má skvěle napsané postavy, zajímavý námět a cit pro vykreslení prostředí i doby. Sofia vypráví o čtveřici chlapců v sedmdesátých letech, kteří fascinovaně sledují přísným způsobem vychovávanou pětici překrásných dívek, bydlících naproti domu jednoho z nich. Jedna z nich se totiž pokusí o sebevraždu a zanedlouho ji i dovede k „úspěšnému“ konci... A to je jen začátek. Poměrně depresivní příběh vypráví Sofia Coppola skrze objektiv zdánlivě idealizujícího retrostylu sedmdesátých let, všechno je barevné, načančané, plné fajnové muziky, ale člověk cítí tu postupně gradující nenápadnou tragédii, kterou si skuteční viníci vůbec neuvědomí. Příběh je navíc neustále obohacován výpověďmi „očitých svědků“, ukázkami z televizních zpráv a především monologem vypravěče příběhu, který kdysi byl jedním ze čtyř chlapeckých hrdinů, a dnes z pohledu dospělého poutavě komentuje, co se tehdy vlastně stalo.

Snový mysteriózní příběh o zvláštní lásce a ještě zvláštnější posedlosti lásku vrátit zpět je jedním z Hitchcockových nejzásadnějších filmů, třebaže tentokrát nikdo neutíká před špiony, ani není konfrontován s děsivými vraždami. Pomalu vyprávěný, pečlivě vybudovaný snímek představuje jednu geniální sekvencí za druhou a James Stewart odvádí - stejně jako Kim Novak - možná nejlepší výkon své kariéry. Vertigo vyžaduje od diváka maximální soustředěnost, Hitchcock si totiž vyhrál s každou složkou svého mistrovského díla, ve kterém je snad perfektní a nedotknutelné úplně všechno. Od kompozice záběrů, barevné stylizace, kamery a práce s herci až po tempo filmu a geniální hudbu Bernarda Herrmanna. A třebaže každý zřejmě nezkoumal jako řada cinefilů Vertigo záběr po záběru a nehledal skryté významy, vygradovaný závěr filmu nechal chladným málokoho.

Filmy podle divadelních her mají už od základu omezené možnosti, protože jakkoliv se snaží vzbudit dojem, že nejsou ohraničeny prostorem a hereckými výkony, většinou s tím stejně nic nenadělají. Ve 24. dnu se o to dokonce pokoušel tvůrce natolik úpěnlivě, že „antidivadelními“ prvky málem zničil svůj jinak skvělý film. Palba vynikajících dialogů, slovní přestřelky mezi oběma hrdiny, kteří se vzájemně oťukávají, snaží se chytit za slovo a zároveň si dávají velkého majzla na to, aby něco nepředloženého neřekli sami, je ukázkovým příkladem skvěle odvedené práce. Cit pro načasování jde ruku v ruce s vynikajícími hereckými výkony Jamese Marsdena a Scotta Speedmana, kteří se navzájem nepřehrávají, ale stále nechávají dostatečný prostor tomu druhému, takže výtečně gradované „two man show“ žene film kupředu. Problémem je, že to jsou všechno věci, které bych mohl napsat zřejmě i o původní divadelní hře, která musí být s dobrými herci na divadle bezchybná. Jako filmový režisér ale Piccirillo značně pokulhává, třebaže se snaží svému dílu (napsal i původní divadelní hru) vtisknout filmový punc, co mu síly stačí. Bohužel všechny ty prosvětlené němé flashbacky jsou zbytečné, zmatené, mizerně natočené a s minimem jakékoliv informativní hodnoty (stejně se to všechno potom dozvíme z dialogu). Podobně obtěžující je i složitá střihová skladba filmu s nelineárními přechody mezi jednotlivými krátkými záběry, které tím nenabývají na dynamičnosti, jak si zřejmě režisér přál, ale naopak matou a bourají stavbu filmu, který by bez podobných berliček mohl být malým klenotem. Takhle je jen skvělý.