nonick1

Kupodivu stravitelný a oproti současnosti úsměvně naivní snímek, který je po téměř padesáti letech stále aktuální svým tématem života singles a pozoruhodný zejména zachycením reálií předlistopadové doby. Větu v čekárně před ordinací „Vy patříte k nám“ by dnes rád slyšel každý, kdo nemá žádnou šanci sehnat zubaře a šeď zdarma přidělených panelákových bytu by nevadila nikomu, pro koho pořízení bytu znamená celoživotní klopýtání při splácení mnohamiliónové hypotéky. Libuška Šafránková by tenkrát i bez plastik mohla zářit nejen na Kavčích horách ale i v Hollywoodu a kupodivu překvapil i civilně hrající Jiří Krampol. Scénář má své slabiny, ale přesto ve srovnání s doslova tristní současnou českou komediální tvorbou nad ní ční jako Sněžka nad kupkou sena ve Špindlu.

Problémem tohoto filmu je (kromě jeho délky) přílišná teatrálnost: z nekonečných dialogů to jeviště doslova čiší, včetně divadelního „nahození“ postav - starší muž, žijící s mladou manželkou a rozvedenou sestrou... dobrotivý imám a jeho odsouzený bratr... Sám režisér a zároveň scénárista v jedné osobě (sic!) přiznává inspiraci Čechovem, takže je před námi takový novodobý turecký Strýček Váňa, jehož komornosti by navíc slušel jiný, než zrovna širokoúhlý formát a jiná, než tříhodinová délka, ve které se aktéři dohadují o své pravdě. Přes umíněnou tříhodinovou stopáž, povedený vizuál a občasné slzy jeho protagonistů však film nechává po celou dobu diváka chladným – snad za to opravdu může vražedná délka ubíjejících dialogů o vlastní nespokojenosti, které svou zamýšlenou bezradností ze všeho nejvíce připomínají pseudointelektuální mlácení prázdné slámy. Jediným momentem, kdy se film dostane ze své divadelní do skutečně filmové podoby, je doslova uhrančivá scéna s chyceným koněm. Bohužel, podobných momentů je ve filmu jako onoho pověstného šafránu. Dnes jsme se s panem Ceylanem minuli, tak snad někdy příště.

Sonda do panoptikálního bizáru rakouských sklepů, které tak nechvalně proslavil Herr Priklopil, když v jednom z nich osm let věznil Nataschu Kampusch. Husí kůži nahání zjištění, že jednotliví protagonisté tohoto dokumentu se vlastně od zmíněného Priklopila zas až tak moc neliší. Na druhou stranu už víme, kde má nejeden Rakušan svou 13. komnatu. Ve sklepě.

Hmmm, Dobré ráno bez Dobrého rána? Kdeže loňské sněhy jsou...

Podle textu distributora jde o strhující příběh zasazený do blízké budoucnosti…? To by ovšem musel mít jinou premisu než tu, že mrtvolu s prostřelenou hlavou lze oživit nahráním jakési softwarové zálohy, leda by se to týkalo Bendera z Futuramy. Dalším mínusem tohoto zmateného galimatyáše je doslova otřesná úroveň hereckých výkonů, svou plochostí srovnatelná snad jen s výkony „herecké“ ekipy z reklamy na XXX Lutz, ve které by slovo „kurva“ působilo stejně nepatřičně, jako když ho ve filmu ze sebe vydoluje Matěj Hádek. O „kvalitě“ zvuku nemluvě: je rozumět sotva každé třetí větě, těžko říci, co jde za zvukařem a co za šumlujícími herci. Jediné, za co je možno s drobnými výhradami udělit hvězdičku, je NETFIXLovský vizuál. Ale jsme na poli sci-fi, takže možná tento klišovitý, nevěrohodný a nelogický filmový počin, který nedokáže diváka vtáhnout do děje, má na svědomí ona nastupující a všeznající AI. Od scénáře přes roboticky toporné anglo/slovensko/české dialogy, realizací konče. To by vše vysvětlovalo, včetně představy, že stačí nahrát zálohovaná data a mrtvý člověk zase obživne.

Povedená komedie která ani po padesáti letech neztratila nic ze své zábavnosti. Mimochodem, spisovatel brakových románů Francois Merlin má na polici mezi svými knihami jednu s názvem: „Panika na Aljašce“. Zdá se, že je čas vydat reprint. https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-ukrajina-valka-sssr-sovetsky-svaz-ruske-imperium-majetek-uzemi-dekret.A240123_195826_zahranicni_dtt

Text distributora tentokráte kupodivu sedí: jde skutečně o autentický portrét drsného života na počátku devatenáctého století na americkém severozápadě, podobně jako je třeba vykreslen v případě Revenanta, až na to, že Kelly Reichardt není Alejandro González Iñárritu. Film již svým prologem avizuje, že diváka čeká něco na způsob Marquézovy Kroniky ohlášené smrti, pokud tedy přijmeme premisu, že majitel slepice - místo aby mu snášela zlatá vejce - jí prostě zatne tipec. Každopádně, založit svůj byznysplán výroby koblih na surovinách, z nichž tu nejdůležitější musíte krást, není zrovna šťastný nápad.

Je s podivem, jak dlouho mi tento rozpočtem malý, přesahem velký film unikal...

Martin Scorsese ve svých 80 letech natočil působivou filmovou výpověď o krutém osudu Osedžů, která je zároveň nesmlouvavou obžalobou. Obžalobou nenasytnosti a chamtivosti, obžalobou bezskrupulóznosti a hrabivosti neznající mezí a rozlézající se jako mor od dob conquisty (divoký Západ nevyjímaje) až do současnosti. Obžalobou,  jejímž mottem by mohlo být ono biblické: Láska k penězům je kořenem všeho zla. Vytáhnout na světlo Boží tyto temné události amerických dějin a otevřít dveře oněch  skrývaných skříní, z nichž se začnou hrnout hromady osedžských kostlivců – to chce sakra odvahu a Scorsese si toho byl jistě vědom. I v momentě, kdy si Robert de Niro, coby největší  zlosyn, maskován aureolou filantropa, natahuje zednářskou zástěru. ONI nezapomínají. A neodpouštějí. Snad proto zazní ve filmu nepřeslechnutelná věta, kterou prostřednictvím starého Alvina Reynoldse vzkazuje osmdesátiletý Martin Scorsese svým divákům: "Moje hodinka už se blíží tak i tak, takže vám vše povím". Jako vystřižené z Drdovy povídky Vyšší princip:“Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát“. Ne všichni jsou možná na tuto pravdu připraveni, tedy zejména na rozsah onoho hrůzného komplotu dlouhé série vražd, z nichž se podařilo objasnit pouze malou část. Za zmínku stojí vynikající herecký výkon Leonarda Di Capria, který se definitivně oprostil od herecké manýry spojené s hezkou tváří – postavě Ernesta vdechl takovou uvěřitelnost jako by jej hrál přinejmenším Willem Dafoe.

Výborná Inna Čurikova se skvělým dabingem Ivy Janžurové v "čechovovské" tragikomedii ze zapadlé vísky v jelcinovském Rusku. Kromě slepičky Rjaby dojde na vory v zakoně, zlaté vejce, jakož i na pověstné stakany vodky - kdo nevěří, ať tam běží!