nonick1

Dnes zavřeno aneb básníci Štěpán a Kendy po (téměř) 40 letech opět spolu - tentokrát spíše proti sobě. Charizma má ovšem po těch letech jen ten, co nosí kolt proklatě nízko ;-).

Chjo, opět česká rádobyvtipná bída s nouzí, štědře dotovaná státem, přesto ještě celá prošpikovaná reklamou - moravským vínem počínaje, přes horská kola až k jakémusi penziónu... navíc se spoustou kandidátů na MS v šumlování, protože rozumět není skoro nikomu. Prostším divákům se tu servíruje myšlenka, že člověk může celé dny "viset" na netu a poté stačí u ohně vzít kytaru a hrát na ni jako profík, cvičící šest hodin denně, no a kromě všudypřítomné LGBT a multikulti agendy tu máme závěrečnou novinku: šuká celá rodina (navzájem, aby nedošlo k mýlce). Nenapadá mě cílový divák této veskrze trapné podívané  - asi by musel mít o Kolečko víc. Možná by stálo za to přidat na CSFD do žebříčků nejhorších filmů ještě samostatnou kategorii "nová česká komedie". Už teď by tam bylo našlapáno.

Po zhlédnutí tohoto filmu mě napadá poslední věta z filmu Bony a klid: „Tak co vlastně chcete?“ Nejdříve pošlete bojovníky přes půlku zeměkoule válčit tam na život a na smrt (pominu, že dle podivného scénáře je ostříleným velitelem na válečné misi v Afghánistánu rodinný týpek s manželkou a dokonce dvěma dětmi) a pak vojáky postavíte před civilní soud za nedodržení směrnic a postupu v boji s nepřítelem. Ještě zbývá po švédském vzoru vykastrovat lva na armádním znaku - a poslední ať potom zhasne. Průměrný snímek se slabinami ve scénáři a jednou povedenější bojovou akcí. Kdo chce vidět opravdu silný film na podobné téma, ať si pustí Oběti války.

Zřejmě díky spřátelené klace na CSFD neuvěřitelně nadhodnocený film - s ohledem na to, že se tahle "parodie" jednoduše nedá dokoukat. Neexistuje totiž žádný důvod, proč by to člověk měl dělat. Chápu, že - lockdown sem lockdown tam - herci musejí z něčeho platit složenky, jde o to, za jakou cenu...

Ve filmu jako by se naplno projevilo Greenawayovo životní krédo: “Jestliže chcete vyprávět příběhy, staňte se spisovatelem, ne filmařem.“ A kromě spisovatele též výtvarníkem, patřilo by se v jeho případě doplnit. Před očima nám totiž doslova ožívají barvou saturované obrazy, vjemově přeplněné obdobně jako oltáře barokních kostelů. Nazřídka se schránami k uctívání relikvií – tu část prstu, tam jazyk, onde zase lebka, podobně jako v případě krutého konce dítěte z Maconu. Vhodnou legendou opředený „zázrak“ se stává pro každého (církev nevyjímaje) vítaným zdrojem k získání moci, peněz a vlivu. Dojde i na Greenawayovu obsesi čísly – v drsné scéně, která je pozoruhodným způsobem zároveň divadelní i reálná, a tak v reálných kulisách na divadelních prknech, které znamenají svět, se odehrává věčné představení, jehož jsme zároveň diváci i hlavní protagonisté.

Co že nám k obsahu říká oficiální text? Bla, bla, bla...ukáže se však, že Karl má problémy s chůzí, protože jsou jeho nohy posety krvavými boláky... To je tak, když si ani oficiální distributor nenajde trochu času, aby se na film alespoň zběžně podíval. Nohy poseté krvavými boláky má Marcus, ne Karl... Film nenadchne, ani neurazí: bolívijská džungle je dostatečně neproniknutelná, zcestovalý Yossi Ghinberg na konci patřičně vyhublý – a to, že domovinou hlavního hrdiny je (sic!) Izrael, to už je dnes tak nějak samozřejmostí.

Téměř dokumentárně pojatý film, ukazující, myslím, dostatečně jasně, že se oblasti ve výšce nad osm tisíc metrů neříká „zóna smrti“ jen tak zbůhdarma, že dosažení vrcholu ještě neznamená vítězství, a že velehory skutečně nic neodpouštějí. Nepřesnosti či odchylky od skutečnosti s tragickými událostmi lze prominout, protože dodnes není úplně jasné, kdo z horolezeckých týmů Adventure Consultants a Mountain Madness, zajišťujících komerční expedice, měl či mohl koho zachránit, kdo komu co řekl nebo neřekl, koho kdo měl poslechnout, či kdo měl co zajistit. Jediným problémem tohoto filmu tak zůstává - díky jeho "přelidnění" postavami - téměř absence emocí, kdy divák zůstává tak nějak "nad věcí", ale možná to byl režijní záměr: v zóně smrti nemaji emoce co pohledávat.

Zpočátku velmi povedený, vtipný a originální seriál, u jehož prvních dílů budete místy doslova řičet smíchy, aby vám po nelogickém žánrovém veletoči u posledních dvou dílů příslovečně zmrzl úsměv na tváři. Z komedie je náhle drama ve stylu Dobří holubi se vracejí - a to by se asi u komediálního seriálu stávat nemělo. Příčin může být několik: za a) scénárista se zbláznil, za b) poslední dva díly dělal někdo úplně jiný, c) v ČT usoudili, že je třeba „nastavit zrcadlo“ podnikatelskému prostředí, ve kterém si úspěch vybírá svou daň. Kdyby seriál skončil po desátém dílu, bylo by to na nejvyšší počet, takhle je to pouze na silnější tři hvězdy. Aktualizace 13.03.2024: po opakovaném zhlédnutí výhrady sice i nadále zůstávají, ale vzhledem k hereckým výkonům rád přihazuji čtvrtou hvězdu :-).

Třetí řada, přes technickou dokonalost, představuje oproti prvním dvěma sériím kvalitativní i dramatický posun směrem dolů. Lze to zčásti přičíst na vrub onomu covidovému bezčasí, ve kterém závodní dráhu lemují jen liduprázdné tribuny, a ve kterém z obličejů skrytých pod rouškami či respirátory nelze vyčíst žádné emoce – ani jezdecké ani manažerské, navíc se zdá, že si jednotlivé stáje začínají udržovat od štábu Netflixu jistý „covidový?“ odstup... Tomu se tak pochopitelně nedaří dostat se událostem „pod kůži“ a přenést drama a napětí z prvních dvou řad na televizní obrazovku. Co je ovšem horší: v žádném z nových dílů se nedozvíme nové a dost zásadní informace např. o tom, že tým Williams se poprvé ve své historii objevil na startovní čáře bez Williamsů, když skončila Claire Williams, ani to, že americký tým Haas začne jezdit v ruských barvách s ruským pilotem Mazepinem (dalším pilotem bude syn legendárního „Schumiho“ Mick - v sérii to zdánlivě vypadá na jednání pouze s německou firmou). Zato BLM politkorekt dobrovolně-povinné pokleknutí jezdců před startem závodu a Hamiltona též v triku BLM na bedně, to na Netflixu neopomenou. Za pozornost tak stojí zejména strhující Perézův příběh, kdy při hrozícím vyhazovu dokázal z posledního místa v závodě zvítězit a zejména „Zázrak v přímém přenosu“: Grosjeanova hrůzostrašná havárie, po které v troskách roztrženého vozu zůstal půl minuty v hořícím pekle - aby z něj vylezl živ a zdráv, jen s popáleninami na rukou, poté, co přestál bez úhony i přetížení 67 G. Mimochodem: v mém případě jde definitivně o labutí píseň Netflixu s jeho čím dál více otravnou feministicko / polit-korekt / transgender / multikulti / LGBT agendou.

Originální film, který prostřednictvím poněkud ztřeštěných, přesto uvěřitelných příběhů členů rodinky Tenenbaumových naplno vypovídá o imaginaci, kreativitě a originalitě jeho tvůrce. Před dvaceti lety se zároveň stal jakýmsi předobrazem věcí příštích a filmovým odrazovým můstkem k dalším snímkům s podobně nezaměnitelným režijně-scénáristickým rukopisem – od Fantastického pana Lišáka až po Psí ostrov. Jasných pět hvězd a pro fanoušky Wese Andersona „povinná četba“.