nonick1

Kdo dokázal bez zvýšení tlaku přestát těch úvodních nekonečných deset minut titulků, podbarvených nesnesitelně iritující hudbou a introdukcí užvaněných postav, které si buď neustále skáčou do řeči anebo dočista tvrdošíjně mluví a mluví jeden přes druhého, zaslouží si mé uznání. Mistr zvuku už je touto dobou, doufám, na dlažbě, protože ani během filmu nesrozumitelné brebentění židovských klenotníků, šmelících s čímkoliv dražším než 100 000 dolarů, a slibujícím jistotu desetinásobku, neustalo, jen se poněkud rozprostřelo do snesitelnější (nikoliv však snesitelné) polohy. To když se přidali i jejich – ehm - afroameričtí – ehm - klienti (kavky, chtělo by se říci). Zlatému teleti se Židé klaněli už za Mojžíšových časů a mnoho se od těch dob nezměnilo. A děj? Nuže tedy, zde stůjž: Jews, niggas, diamonds, niggas, money, false Rollex, money, Jews, diamonds, money, money, Jews, money, false Rollex, money, Jews... death. Občas „Mazel tov“ a sem tam „Pesach“ – až jsem přemýšlel, zda recenzi nenapsat zprava doleva. S jiným filmařským týmem to klidně mohlo hodit i čtyři, pět hvězd, ale takhle podané panoptikum newyorských klenotnických šejdířů z Diamond District na 47th Street je s bídou na jednu – a pouze díky tomu, že to dobře dopadlo ;-)

Černý jestřáb sestřelen, Old Glory potřísněna krví padlých... Opět jsme dokázali, že to dokážeme - kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv, hallelujah! Každopádně Ridley Scott po Gladiátorovi opět ve formě. Zatleskal bych i po letech, ale s vaničkou až příliš často vyléváno i dítě – a kdoví, kdo bude na mušce příště. Takže jen uberu jednu hvězdu...

Obdivuhodný filmařský počin, ve kterém doslova ožily van Goghovy malby, aby jejich prostřednictvím mohl být odvyprávěn téměř detektivní příběh o pátrání po příčině smrti dnes oceňovaného a světově známého malíře, který však zemřel v naprosté chudobě, přičemž za svůj život prodal pouze jediný obraz. Vskutku ojedinělá záležitost, která si ode mne zaslouží nejvyšší ohodnocení. Mimochodem: tím jediným prodaným obrazem byly Červené vinice poblíž Arles a van Gogh za něj dostal pouhých 300 franků - obraz je ve filmu také použit, stejně jako Portrét doktora Gacheta, který se v roce 1990 prodal za 82,5 milionu dolarů, což v dnešních cenách činí v přepočtu více než 3 miliardy(!) korun.

Jedna hvězda za kameru a druhá za Waltze – za víc tenhle film nestojí, ač tomu zpočátku nic nenasvědčuje. Avšak režisérova zřejmě až patologická obsese černou barvou kůže a červenou barvou krve v tomto „westernu“ (spíše však „southernu“) dosáhla pravděpodobně svého vrcholu. Před koncem filmu, při pohledu na všechna ta rozstřílená, zmrzačená a zkrvavělá těla, se divák musí ujistit, zda si omylem nepustil Jatka č.5. Případně Terminátora - ten by (na rozdíl od Djanga) zřejmě dokázal koltem od pasu trefit jednou ranou na patnáct metrů protivníkovy koule. Říká se: konec dobrý, všechno dobré... No, za mě - ani napodruhé - ne, Tarantino.

Na filmovém nebi již nepřehlédnutelně září režisérská hvězda australské kinematografie Baz Luhrmann a zdá se, že Josh Lawson se svou Malou smrtí zdatně napomohl tomu, aby se onen pomyslný australský Sírius konečně stal dvojhvězdou. Velmi povedená hořce úsměvná mozaika volně propojených vztahových příběhů, točících se kolem, řekněme, méně frekventovaných sexuálních aktivit a představ, majících za úkol oživit či alespoň "okořenit" partnerské vztahy, avšak snaha často přijde vniveč a vede tak spíše k jejich zkomplikování. Přesně jako v tom vtipu, kdy z výše uvedených důvodů chce žena překvapit manžela a tak ho uvítá ve dveřích jen v negližé a s plynovou maskou na hlavě: „Co je na mě nového?“ Ten na ní kouká, rozpačitě se škrábe na hlavě a po chvíli přemýšlení konečně vyhrkne:„ Oholila sis obočí...!“

Béčkový komiks s áčkovým retro vizuálem, banálním dějem a hereckým koncertem Sally Hawkinsové a Michaela Shannona, okořeněný rádoby špionážní zápletkou. Z filmu doslova trčí odhodlání tvůrců jít oskarovému štěstíčku trochu naproti - a jejich kalkul jim dokonale vyšel, dokonce ve čtyřech kategoriích. Film je plný snad všech dosud známých klišé, týkajících se předsudečné nenávisti: máme tady rasizmus... misogynii... Rusy... Židy... homosexualitu... a nově i „lásku“ mezi člověkem a vodním tvorem/božstvem, na kterém je z hlediska filmového diváka podivné zejména to, že ačkoliv pochází z říční Amazonie, potřebuje k přežití - sůl. Zdá se tedy, že musel být chycen v brakických vodách :-) což sice nevíme, ale jiné vysvětlení pro sůl, sypanou do vany, není. Pokud jde o romanticko erotickou linku mezi němou uklízečkou a - ehm - vodním božstvem s vizáží šupinatého Spider-mana s mžurkami na bulvách, tak jsem trochu na rozpacích. Tuším jen, že muselo být velmi mocné, vždyť jeho homosexuálnímu ochránci zázračně znovu obrostla pleš, no a také velmi tolerantní: jen si zkuste představit, že by vám vaše milá nosila k jídlu jenom vejce natvrdo...

Povedený thriller o tom, jak chladná, umíněná a vypočítavá lesbická mrcha na své bezohledné „pečovatelské“ cestě za mamonem vyjebala nejen se systémem, ale i s ruskou mafií - jen zapomněla, že někteří lidé nezapomínaji. Pokud jde o justici – o té juvenilní už jsem své slyšel, ta, co má spadeno na seniory, na svůj boom teprve čeká – a patrně se dočká, vždyť je to, jak vidno, zlatý důl... Pohledná Rosamund Pike opět coby bezskrupulózní bestie - podobně jako v bondovce Dnes neumírej nebo ve filmu Zmizelá. Jako by se snad pro takové role narodila... a pohybuje se v nich jako ryba ve vodě (Nomen omen?) i pod vodou. Kdyby v závěru filmu nebyl její souboj s poněkud bezzubými mafiány tak moc nevěrohodně vyrovnaný a Ljoša, Saša i Vovka neskončili tak potupně (přeci jenom po Narcos a medellínských zkušenostech o tom divák ví své), bylo by to možná i na pět hvězd.

V covidovém bezčasí ideální zábavná detektivní crazy-komedie, ve které se hromadí mrtvoly i bez vypití hu-hu koktejlu, navíc odehrávající se v prostředí společenské smetánky, které naprostá většina obyčejných smtelníků zná jen z bondovek či lifestylových magazínů. Okořeněno skvělým vizuálem, luxusní jachtou SaraStar, závody F1 v Monte Carlu, závěrečnou honičkou ve ferrari a špičkovým obrazem ©Netflix. P-a-d-e-s-á-t-n-i-c-e Jennifer Aniston? Klobouk dolů...!

Ježkovy voči! To byl galimatyáš... Obraz jako z amatérského dokumentu a prý že thriller, navíc „mysteriózní“. Již v polovině filmu je divák v nepřehledném labyrintu přestříhaných a poslepovaných časových smyček, vraceček, prolínaček, flashbacků a okamžiků, kde dnes již znamená včera... zítra...? převčírem... před dvěma roky...? beznadějně ztracen. Přiznaná shakespearovská inspirace zápletek vzájemného míjení se a nemožnosti komunikace ovšem v dnešní přetechnizované době logicky nefunguje - nežijeme v renesanci, kdy včasné doručení zprávy záviselo na kondici poštovního holuba. Stěžejní otázka pak zní: jak, ksakru, nějak kulantně filmařsky rozetnout ten chronologicky i místopisně zašmodrchaný gordický uzel, který nelze nenazvat slátaninou? Popravdě netuším. Možná by pomohlo opakované zhlédnutí, ale nevím o nikom, kdo by něco takového dobrovolně podstoupil. Jedna hvězda za Shakespeara a druhá za Vlastu Vránu. Mimochodem, mít ve filmu Jessicu Parré a dát jí prostor asi tak půldruhé minuty – to je vážně na žalobu.

Opravdu povedený kousek. Něco jako Gravitace na ruský způsob, ovšem oproti ní se navíc může pyšnit strhujícím příběhem, tu a tam obohaceným o úsměvné - řekl bych "slovanské" - momenty, které celou tu vesmírnou anabázi zlidšťují; ať už jde o pohroužení do hry „Jen počkej, zajíci!“...nebo "opravu" kladivem...o vodce, schované pro případ nejvyšší nouze, nemluvě :-) Mimochodem: v r. 2017 vznikl v Rusku kromě Saljutu-7 další skvělý film s vesmírnou tématikou – Spacewalker. Prostě dobrý ročník...