nonick1

Po shlédnutí tohoto opusu by se mi jako fanouškovi sci-fi žánru chtělo zařvat podobně jako před lety Robertu Zárubovi v Naganu:„Přepište dějiny!!!“ Dokonalost…velkolepost…sem tam citace jako poklona milníkům žánru…napjatá atmosféra… vystižení nepředstavitelné energie umírající Hvězdy…do nejmenších detailů dotažené prostředí vesmírné lodi… Tenhle film je jako pečlivě vybroušený diamant a srdce každého příznivce sci-fi musí zaplesat. Po letitém zaplevelování žánru béčkovými a céčkovými zbytečnostmi se konečně objevil brutálně přímočarý sci-fi snímek z kategorie řečeno terminologií ratingových agentur AAA+… Možná v člověku po prvním shlédnutí zůstane pár nezodpovězených otázek – ale copak ve vesmíru neexistuje spousta věcí a jevů, které jsou dodnes záhadou pro onačejší specialisty? U mě jednoznačně za plný počet. Po letech musím chtě nechtě hodnocení snížit, ale pořád jsou to slušné čtyři hvězdy.

Ještěže má čeština výrazy jako „úchvatný“ či „dechberoucí“…Ovšem u filmového milníku sci-fi žánru (alespoň pokud jde o technickou stránku) jsou nakonec všechna slova zbytečná (tedy za předpokladu, že Gravitaci z a ž i j e t e v IMAXu ve 3D). To samo o sobě vydá ze jednu hvězdu navíc. Pro fanoušky navíc Cuarón přichystal s pomyslným mrknutím oka i pár citací odkazujících na stěžejní sci-fi filmové opusy... Ale jak, jak, ksakru, produkce dostala celej filmovej štáb na oběžnou dráhu ;-) ?

S ohledem na žánr a s odstupem let zjišťuji, že tomuhle filmu vlastně není co vytknout :-) Škoda jen, že v dalších dílech jde stále o stejnou kaši, kterou tvůrci vařili podle zdánlivě osvědčeného mustru "jedničky" - tu pouze nastavovanou, onde zase až příliš překořeněnou - nicméně na kouzlo prvního dílu už nedosáhli...

Tak tohle je majstrštyk...! Po stránce výtvarné, scénáristické, režijní i hudební rozhodně jeden z nejlepších "rodinných" animovaných filmů, důstojně navazující na "jedničku", kterou v mnoha ohledech překonává. Nepřítel není větší, než v prvním díle, ale nahání rozhodně větší strach - vizuální ztvárnění pavího vládce s jeho zlověstně potměšïlou mimikou nasadilo pomyslnou animátorskou laťku hodně vysoko...Bravo, u mě za pět hvězdiček - tenhle film si je právem zaslouží...!

Tuhle pohodovou komedii se silným jižanským přízvukem mám moc rád a dnes už je jasné, že jde o kultovní snímek, plný bizarních dialogů, situací a postav. Tím spíše, že KONEČNĚ je odpovídajícím způsobem předabována Julie Warner (Miriam Chytilová), neboť starý dabing v podání o čtvrt století starší (!?) Jany Drbohlavové totálně kazil dojem z celého filmu a půvabnou Lou stahoval do polohy zapšklé feministky. U mě za poctivé čtyři body.

Zlatý prciny...! Tedy lépe řečeno - zlatý Pulp Fiction...! Pancharti jsou formálně celkem zdařilým snímkem, který je ovšem nelogičností děje a absurditou chování postav posouván tu k parodii, onde ke komiksu... A (pochopitelně) střlí se... a hodně se střílí...! Ale všeho moc vždy škodí, a tak hromady mrtvol, které lze s pobaveným úsměvem přehlédnout v Muži z Acapulca, se v Tarantinově snímku zcela vážně a zcela samoúčelně vrší kde se dá: v taverně...na filmovém plátně...v promítací kabině...v kinosálu... Tahle Tarantinova obsese už pomalu začíná nést patologické znaky - navíc překroucení historické reality je na úrovni sci-fi. Něco jako natočit film o Titanicu, který se - nepotopí... Takže - s odřenýma ušima za tři.

Panejo…to je ale koktejl: smíchejte Pátý element a Minority Report, nalijte dvě deci rumu od Pirátů z Karibiku, přidejte špetku Biga Lebowského (nebojte, na pochcanej tepich nedojde), přihoďte pár hrstí Matrixu - objeví se dokonce i Neo! (Soul) a přeleťte nad kukaččím hnízdem… Dostanete postmoderní filmový filosoficko-etický traktát, se spoustou citací a odkazů na jiné filmy (ten přestřižený Ewingův prsten mizí v kapse Toma Hankse nebo Bilbo Pytlíka…?). Co je to však platné, když formální stránka filmu dokonale přebíjí jeho obsah? Film, přestože se v něm objeví několik slibných momentů a scéna, kterou by si takový Michal Viewegh s radostí jistě mohl pouštět stále dokola :-), jen jako by klouzal po formálně dokonalém a digitálně vyrenderovaném povrchu. Chybí mu ono záhadné „cosi“, co v divácích zanechá nesmazatelný dojem a co teprve opravňuje snímek k tomu stát se filmovou klasikou: hloubka…? Emoce…? Katarze…? A to záměrně neuvádím jiným uživatelem zmiňované „podobné“ filmy 21 gramů či Amores Perros – protože tyhle filmy vás na rozdíl od Atlasu mraků skutečně „dostanou“ – a nepotřebují k tomu ani tříhodinovou délku ani ohromující digitální efekty. Divák, očekávající na konci filmu nějaké rozuzlení propletených dějových linek, se ho ovšem nedočká – nebýt přestárlých hrdinů, klidně by mohly následovat ještě další a další epizody…což ovšem mohl být režijní záměr: takové karmické perpetuum mobile… Tomuhle filmu prostě něco podstatného schází – jakoby to symbolizoval chybějící tabákový dým, místo kterého Tom Hanks po potáhnutí z cigarety či doutníku pokaždé vyfoukne jenom vzduch…:-)

Zatímco u Snowboarďáků jsem se doopravdy pobavil, u Rafťáků jsem nevěřil vlastním očím a během filmu jsem se musel několikrát štípnout, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá... Ukazuje se, že opravdu nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, film nefunguje ani jako parodie - leda sebe sama. Dvě hvězdičky jsou ještě milosrdné - a to jen proto, že existují i horší filmy. P.S.: Na jaký že to šli hrad? Ve filmu zmiňovaný Kašperk to nebyl ani náhodou...

Na CSFD neprávem nedoceněný hudební film vlastně není ani tak o rockové hudbě - tenhle film, to je novodobé evangelium… Jakkoliv je plný opravdu dobré a autentické rockové muziky - ostatně jak by také ne, když režisér angažoval taková muzikantská esa světového formátu, jakými jsou Zakk Wylde, Jason Bonham, Jeff Scott Soto či Myles Kennedy. Snímek mapuje strmou kariéru talentovaného mladíka od frontmana „garážové“ kapely až na pódia rockových monstrkoncertů (a zpět, chělo by se říci :-). Tahle cesta za slávou se zdá být až příliš snadná, ale jak Chris alias „Izzy“ záhy zjišťuje, vše je ve skutečnosti jinak, než jak to zvnějšku vypadalo a navíc, za vše se musí zaplatit - a čím jiným se platí za úspěch a bohatství, než vlastní duší? O nic menšího, než o Chrisovu duši, tu totiž nejde, a aby divák nebyl na pochybách, kdo že hodlá vystavit konečný účet, objeví se ve filmu satanské znamení vztyčeného ukazováčku s malíkem již po několika úvodních vteřinách a hned tak v průběhu filmu nezmizí… Nakonec, celý film je prošpikovaný skrytými symboly a významy, obsahuje i momenty, kdy vnímavého diváka lehce zamrazí – to když se kamera vzdaluje od kdysi přitažlivého Chrise, který zdrogovaný v pološeru chodby připomíná zbědovanou androgynní bytost, či scéna, kdy leader skupiny Steel Dragon vyvětluje „Izzymu“, ať zapomene na vlastní tvůrčí svobodu, protože bude zpívat či dělat jen to, co mu v kapele povolí – má přitom na sobě triko s ohromným iluminátským symbolem Nového Světového Řádu… Dodatek: na " přijímacím pohovoru" Chris zpívá první tóny skladby "Sympathy For The Devil"...(!)