kareen

Taková komorní konverzačka, kde vedené rozhovory sice kloužou jen tak lehce po povrchu, ale má to celé celkem přitažlivé provedení a taky mě překvapilo, kolik pro mě známých herců se tady objevilo. Škoda jen, že těch vtipných momentů bylo tak málo a taky, že tam měl Zachary Quinto jen nepatrnou roličku.

Docela zvláštní snímek. A také plný protikladů. Stylově dynamická akce (škoda, že jí bylo tak málo), vedle krásně noir atmosféry, drsné scény střídající ty poetické, živočišně fyzické hraní i častá nahota postav, které však pronášejí filozofické úvahy a do toho všeho všudypřítomný absurdní humor. Samotná kostra příběhu je vlastně dost jednoduchá, ale zpestřují ji flasbacky z Molecaho minulosti plus všechny výše zmíněné přidané hodnoty a taky dostatek výborné muziky. Těžko bych to asi doporučovala všem okolo, místy je to opravdu až bizarní, přesto si nemohu pomoci, má to zkrátka něco do sebe. A navíc, kde jinde můžete narazit na milenecký pár, co si navzájem říká můra a kudlanka?

Asi nejzábavnější zadaptovaná verze Wildeovy slavné duchaplné konverzačky, kterou jsem zatím viděla.

Shelly Runyon byl sice podrazák, ale v jednom měl naprostou pravdu - Laine Hansonová byla pro post viceprezidenta naprosto nevhodná, protože takto morálně čistí a nezištně zásadoví lidé, by ve vysoké politice nevydrželi ani měsíc, to se stává jen v hollywoodských filmech a ještě tak možná ve zbožných snech nás, obyčejných voličů. Proto jsem přeci jen více ocenila Oldmanovu vícerozměrnější zápornou postavu předsedy justičního výboru, než tu dokonalou senátorku, i když uznávám, že jí Joan Allen vtiskla určitou osobitost. Opravdu strašně ráda bych napálila čtyři hvězdy, už jen za ty výborné herecké výkony, navíc to byl tak ze dvou třetin dobrý film, ale od moderního politického dramatu přeci jen neočekávám tak velkou míru naivity. A páni tvůrci, co ten prezidentův americko-patetický projev na konci, vážně jste si ho nemohli odpustit?

Tak za prvé: už nikdy nechci vidět tak tlustého a upoceného chlapa, jakým byl majitel tapas baru, v posteli a to v jakékoliv poloze. A za druhé: toho milého, tichého a nad míru pracovitého a šikovného číňana bych do domácnosti brala z fleku.

Měla jsem tak trochu obavy, že to bude lacinější kopírka Love actually, ale to se naštěstí nevyplnilo. Listy do M. si z britského vánočního trháku, vypůjčily vlastně jen ten nápad, propojit vícero lidských příběhů na štědrý den a ačkoliv jednotlivé linie nejsou zdaleka tak bombastické, laciné také nejsou, spíš více komornější, ale zároveň i méně kýčovité. Záměrně jsem nenapsala romantické, protože Listy až na jednu výjimku nejsou ani tak o zamilovaných párech, ale o rodině, osamělých lidech a taky o dětech, ty jsou tu zastoupeny v daleko větší míře a jsou hybateli děje hned ve třech případech, ve dvou z nich pak jsou ve skutečně smutné životní situaci. Ačkoliv se mi polský snímek až na počáteční vlažnější rozjezd opravdu líbil, dost mi vadily ty náhody, které spojovaly snad všechny situace a setkání, ke kterým docházelo. To byla tak okatá scénáristická konstrukce, že jsem u toho až skřípala zubami, ale pak jsem si řekla, no co, hodila to za hlavu a užila si zbytek filmu. Od vánočních filmů nemůžu čekat zas tak velkou realitu, no ne?

Tak tohle jsem si opravdu užila. Nejenom, že mi to umožnilo nasát atmosféru skotského hudebního festivalu (já bych tam jela třeba hned zítra), ale ještě se mi dostalo vcelku originální a příjemné lovestory dvou sympatických hudebníků. On rocková hvězda, ona teprve začínající muzikantka s ještě nezavedenou kapelou, ale když se dostali přes počáteční nevraživost, tak jim to spolu moc ladilo, jak hudebně, tak i jinak. Spousta dobré muziky je samozřejmostí a konec byl tak krásně a nefalšovaně romantický, že jsem měla pusu od ucha k uchu.:-)

Kdo by to kdy řekl, že zrovna Angláni natočí tajemný, duchařský film, bez jakékoli (nejen strašidelné) atmosféry. A to k tomu měli k dispozici krásně starobylé britské sídlo, kvalitní britské herce, půvabnou britskou krajinu...jak se zdá i mistr tesař se jednou utne.

Jasně, uznávám, že je to celé taková letní romantická pohodovka, jenže těch okamžiků, kdy jsem měla velmi neodbytný pocit stokrát viděného, bylo na můj vkus až příliš. A na to, že je to snímek ze severu, bych čekala přeci jen trochu propracovanější charaktery. Vím, že je to jen komedie, ale Švédové jsou jinak na psychologii postav machři.

Zajímavé. Jsou filmy, kdy mi vražedně pomalé tempo ani v nejmenším nevadí, zatím co u jiných mám problémy tu vleklou délku dokoukat. Lovci mušlí zůstali tak na půl cesty mezi oběma extrémy. Ocenila jsem, že se snímek snaží být co nejvíc ze života ( a vcelku se mu to i úspěšně daří ), zaujal mě sem tam nějaký ten rozhovor, ale ani tak nemůžu přejít fakt, že tam byly celé pasáže, kdy jsem se nepokrytě nudila, bohužel. Ta třetí hvězdička je za sympaticky civilního Paula Rudda a taky za Sarah Paulson, kterou jsem si oblíbila ve Studiu 60.