kareen

Problém je, že to co pro mě bylo na knize to nejlepší, nebyly nějaké bojové hry a vesmírné bitvy, ale to až téměř klaustrofobické spojení s myšlenkovými pochody Enderovy mysli. Jeho inteligentní strategie proti nepřátelskému a někdy i velmi nebezpečnému kolektivu, postupné nabírání přátel, silný, až na hranici sil vyčerpávající skrytý nátlak ze strany velících dospělých a nakonec postupný přerod ve schopného stratéga i velitele, to všechno v takovém rozsahu, že jsem občas zapomínala, že jde vlastně o děti. Odeberte tohle všechno a máte tu sice vizuálně docela dobře udělaný snímek, který ví na kterých místech přitlačit s hudebním motivem, aby to vypadalo náležitě epicky, ale o mnoho víc toho nenabízí. Potom je už docela jedno, že jsou tam děj i postavy osekané až na kost, že si tvůrci začátek vypůjčili i z Enderova stínu, předloha samotná je prostě někde jinde a já rozhodně doporučuji přečíst si raději knihu.

Celou dobu jsem čekala, kdy už Moshemu a jeho ženě Mali rupnou nervy a vykopnou ty dva ukázkové zjevy z domu, svátky, nesvátky. Každopádně, jako filmová exkurze do nejžidovštějšího města světa velmi zajímavé a poučné. Závěr sice krapet předvídatelný, ale i tak potěšil.

Sice tak trochu zvrácené, ale ta neopakovatelná beatnická atmosféra tu na mě sálala snad z každého záběru. A po skončení filmu jsem měla neodolatelnou touhu poslechnout si něco od Jimmyho Hendrixe.

Bacha na to, co si přejete...ačkoliv ve mě ta lekce reálné ekonomie ( za překvapivou by jí ale mohl považovat jen ten největší naiva ) vyvolávala pocit mírné deprese, zase to vyvažovala hravá forma, se kterou byl film natočen. Výborná hudba, rychlé střihy a přeskakování děje, které mi tak trochu připomínalo Fight club a sympatický hlavní hrdina, kterého jsem v první půlce litovala a v té druhé mu zas fandila ze všech sil, ta jeho zábavná revolta proti finančnímu systému mě moc bavila.

Kdyby se film vykašlal na ty duchy, kteří beztak nebyli vůbec strašidelní (asi hlavně proto, že jich bylo hodně a promenádovali se úplně před každým), tak to mohl být docela dobrý thriller o prokletém předmětu, co si za každý obrat štěstěny vezme oplátkou jeden lidský život. Jenže tohle je horor a po této stránce na mě ani v nejmenším nefungoval, zřejmě ne každá asijská země umí tak děsit jako Japonsko. Za ten scénář bych možná jednu hvězdu přihodila, protože místy mě to vážně vtáhlo do děje, ale pak to shodila kamarádka hlavní hrdinky - pokud bych měla tušení vlastní smrti a všechna znamení by se mnou souhlasila, tak bych se přece jako idiot nevrhla zběsile vstříc nebezpečí, no ne?

Vždy mě ohromně potěší, když se ze snímku, u kterého už tak zažitě očekávám určitá žánrová klišé, vyklube nějaké nepředvídatelné překvapení, jako v tomto případě. Co naopak nepřekvapilo, bylo mé pozdější zjištění, že je scénář napsán podle divadelní hry, to jsem z těch dialogů tak trochu podvědomě vytušila. Přesto však Divotvůrkyně působí velmi živoucím dojmem, což je nesporně zásluha nejen Patty Duke, jejíž herectví bylo vzhledem k povaze dané role spíše fyzického rázu, ale především skvělé Anne Bancroft, která tu vytvořila jednu z nejsilnějších ženských osobností, které jsem za poslední dobu na filmovém plátně viděla.

Tak na tohle jim tedy opravdu neskočím. Ten nepokrytý záměr vyrovnat se slavnějším snímkům podobného ražení je až příliš očividný, navíc SPOILER nacpat do filmu pro větší efekt ne jedno, ale hned dvě umírající děti KONEC SPOILERU až příliš zavání upocenou snahou co nejvíc šokovat. Jasně, on i ten Crash, co si budeme nalhávat, je dost prvoplánová sázka na jistotu, jenže má o mnoho lepší scénář, režii i herce. Jediné, co jsem South of pico ochotna uznat je celkem slušná atmosféra, navozená takovou tou neklidně znepokojivou hudbou, ale to mi tentokrát nestačí, já jim to celkově prostě nevěřím.

Temný, téměř až kafkovsky laděný psychologický souboj dvou osobností, který vyniká originální atmosférou, hudbou i hereckými výkony, hlavně obou Jacobových rodičů.

Ten zvláštní humor mě bavil, třeba když si ta partička zhýčkaných městských padavek kupovala stan a pod., to jsem se párkrát i upřímně zasmála. Problém nebyl ani v Mašinovi, který se i přes poněkud svéráznou povahu ukázal být jako sympaťák, ale opravdu skřípat to začalo, když došlo na cituplné vylejvání si bolavých dušiček a ten svatební happy end na závěr si taky mohli nechat. Škoda, protože nebýt toho, mohla z toho být moc příjemná severská komedie, takhle to zůstalo jen na půl cesty.

Docela příjemně se na to koukalo, chemie mezi Philipem Noiretem a Gérardem Jugnotem taky ucházející, ale od komedie podle Francise Webbera jsem přeci jen očekávala trochu jiskřivější a vtipnější dialogy. Přesto hodnotím vcelku pozitivně, už jen za tu úsměvnou nadpřirozenou cestu na závěr. 70%.