kareen

Knihu jsem nečetla, takže nemohu porovnávat, ale to s jakou svědomitostí a důvtipem vykonával vzorný kapitán Pantocha svůj nový post vojenské bordel mamá mě vážně pobavilo, zvláště ta nová terminologie, to bylo pro ty štětky (pardon, návštěvnice) něco, co ještě nezažily. Jakmile se ale na scéně objevila nádherná Kolumbijka, komedie šla stranou, zato vášeň a sexuální napětí, přiživované navíc dusným a horkým prostředím peruánských pralesů ze snímku přímo tryskali. A i když mě ten závěr nedojmul zas tak, jak bylo možná zamýšleno i tak mi ty dvě hodiny uběhly překvapivě rychle.

"Myslím, že je zvláštní. Protože opravdu dá na první dojem. Protože si myslí, že je všechno naopak a ona se tomu musí přizpůsobit, proto je taky celá tak...No, chci jen říct, že je zvláštní vidět člověka, ve kterém je všechno správné a krásné a on se to rozhodne všechno rozbourat a zpřeházet, protože tolik touží být šťastný."

Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák.

Tak tentokrát jsou mé pocity z filmu velmi rozpolcené. Dost mi vadil násilně vykonstruovaný scénář, jako by si Cronenberg neuměl vyextrahovat jím tolik oblíbenou kontroverzi sám z daného námětu (odvrácená strana filmového průmyslu je přeci v tomto ohledu tolik vděčným tématem) a místo toho na mě valil neuvěřitelně přehnanou báchorku o jedné ve všech ohledech narušené rodině. Přitom má třeba o takové schizofrenii velmi zkreslenou představu. Na druhou stranu to bylo skvěle zahrané, znepokojivé a hlavně originální, což se cení. Přiznávám, že stále nejsem rozhodnuta to ohodnotit, nechám si to projít hlavou, snad se mi to nějak rozleží.

Rozhodně nedoporučuji nikomu, kdo nemá rád britský humor, černý humor, nekorektní a útočný humor nebo otevřené mluvení o sexu. Pro Jimmyho Carra skutečně není žádné téma dostatečně tabu, s vervou šije do všeho a do všech a nijak se netají tím, jak moc si to užívá. Sem tam mu nějaký ten vtípek ujede, ale většinou baví královsky a ačkoliv dokáže být v interakci s vybranými diváky nemilosrdný, necítím v tom žádnou potlačovanou agresivitu, jaká mi vadí třeba u jeho stand-up kolegy Billa Burra. Ale i tak, sedět já v tom publiku, tak jsem zticha jak myška, aby si mě náhodou nevzal taky do parády.

Tak ani nevím, kdo z těch dvou působil jako větší dobrák, zda to psisko nebo jeho nový majitel Juan, za jehož dobromyslným úsměvem se přesto skrývalo nejedno zklamání i smutky nad trpkým údělem osamělého padesátníka, co vyřezává nože, jež nikdo nekupuje, bez soukromí bydlí v přeplněném domku své dcery a jen těžko hledá práci. Ti dva se zkrátka hledali, ale jsem ráda, že se jejich soužití nezvrhlo pouze v pohádku o roztomilém pejskovi a jeho páníčkovi, co ke štěstí došel, takových rodinných snímků je všude hafo, kdežto nenápadných civilních filmů, jak vystřižených ze života už tak moc zase ne. A tento je navíc docela i vtipný. To, jak Bombón tvrdošíjně odolával snahám spářit ho s nějakou tou ušlechtilou fenou mě upřímně rozesmálo.

Při pohledu na osamělou, ztrápenou Johannu jsem si vzpomněla na Eleanor Rigby od Beatles. Ale jsem ráda, že ona nakonec na rozdíl od Eleanor své naděje přeci jen naplnila.

Možná bych byla do děje víc zažraná, kdybych znala původní mangu (no, vlastně jakoukoliv mangu), takto mi ta zápletka přišla docela jako hovadina, někteří herci vypadali tak na patnáct (ale zase ti Japonci papají zdravou zeleninu a syrové ryby, tak je to možná tím), záporáci nevynikali ani tak, aby mi nějak výrazněji utkvěli v paměti a ačkoliv jsem mlhavě pochopila ten zvláštní vztah mezi Šiori a Sebastianem, uvítala bych nějakou podrobnější zmínku pro podobné neznalce, zvlášť, když tam jinak podrobně vysvětlovali kdeco. Na druhou stranu to ale hodně vyvážil dokonalý vizuál, temnota a především ty luxusní přestřelky a souboje, to byla vskutku ta pravá pastva pro oči. Nikdo se tam s nikým moc nepáral, ten vychrtlej ďáblův sluha působil jako těžkej frajer a do toho všeho jim hrála příslušná cool muzika. Takže nakonec stačilo nezapínat příliš mozkových buněk a užít si tu akci sakumprásk, tak jak mi ji naservírovali. To mi dnes docela sedlo.

Asi jsem trochu mimo, ale moc nechápu zdejší poměrně lichotivá hodnocení. Ten ústřední nápad sice je jakž takž originální, to nepopírám, bohužel to zpracování, které se od něho odvíjí už je totálně jalové. Není to romantické ani strašidelné,napínavé, legrační, není to žádná propracovaná studie rozpadajícího se vztahu, prostě jen takový prazvláštní nevzrušivý patvar s dosti průhledným koncem, odehraný prakticky jen ve dvou lidech. Elisabeth Moss znám z Mad mena a líbila se mi i v Top of the lake, ale tady mě zas dvakrát neoslnila, což bude dané nejspíš tím, že se její Sophie chovala neuvěřitelně pošetile a iracionálně, až jsem měla občas chuť s ní zatřást, ať se konečně vzpamatuje. A vůbec, celkově jsem se u toho nudila. Kdyby to mělo aspoň nějakou zajímavou atmosféru...

Chraň mě pánbůh a filmový instinkt před podobnými veledíly. Mysteriózní atmosféra k smíchu, přiblblá zápletka jak z telenovely také, kamera amatérská a herecké výkony na takové úrovni, že jsem každou chvilku čekala, až postavy odhodí svršky a vlítnou na to porno. A ejhle, oni tam v polovině vrzli aspoň ten striptýz. Ta jedna hvězda je jen za to, že to bylo místy nechtěně humorné, ale jinak kšá, kšá s tím ode mne pryč. Nejlépe do zdejších černých čísel.