kareen

Moje velká srdcovka. Film o třech ženách, z nichž každá žije v jiné době a na jiném místě, ale přesto mají něco společného, všechny žijí v jakémsi druhu vězení, ze kterého touží uniknout. Pro spisovatelku Virginii Woolfovou je to její duševní nemoc, které musí čelit a která nejenom, že brání jejímu zapojení do víru života, ale také je pro ni hrozbou v podobě možnosti vlastního sebezničení. Lauru Brownovou zase svazuje nalinkovaný život spořádané středostavovské ženy v domácnosti s milujícím manželem, synem a dalším potomkem na cestě. Představa, že by takto měla strávit celý život ji drtí jako balvan a nedovoluje ji vydechnout. To moderní emancipovaná Clarissa Vaughnová si nosí vězení sama v sobě. Navenek vede spokojený život se svou přítelkyní a dcerou ve vysněném bytě, ale ve skutečnosti uvízla v jakési smyčce vzpomínek z minulosti, která nejenže jí brání pohnout se dál ve svém životě, ale navíc tím zatěžuje i nemocného muže, kterého dříve milovala a nyní se o něj stará. A tak tyto ženy žijí takový život pozvolna hodinu za hodinou a pak přijde den, jeden jediný den kdy budou muset najít odvahu a vykročit na cestu ke svobodě....at' už má jakoukoliv podobu. Musím přiznat, že knihu od Cunninghama jsem nečetla, takže nevím na kolik je v ní důležitý lesbický motiv. Ve filmu je v každém z časových období scéna, kdy každá z hrdinek začne líbat jinou ženu. Nezdá se ale, že by tím chtěl autor poukazovat na orientaci daných žen (koneckonců Virginia byla zcela očividně heterosexuální, navíc líbala vlastní sestru) , spíš si myslím, že je to jednotící výrazový prostředek, kterým kulminují strasti a pochybnosti všech tří žen. Musím říci, že i když jsou tu tři odlišné příběhy, režisérovi se je povedlo zkombinovat s takovým citem, že plynou v dokonale sehraném celku, k čemuž také hodně přispívá hudba Philipa Glasse. Herecké výkony jsou opravdu úžasné, nejvíce se mi líbila Nicole Kidman, ale ostatní jsou také skvělí a nesmím zapomenou na výbornou kameru a hlavně scénář, ten se opravdu hodně povedl.

Film zpočátku vypadá na další z řady rodinných psychologických dramat, ale jak mě postupně vtahoval pomalu do děje plného vzpomínek, osamění, nevyřčených slov a nakonec i nadějí aby se v druhé půlce přetransformoval v působivou kriminálku plnou zvratů, s úžasem jsem zjistila, že tohle je vážně něco. Že je to nejen velmi silný snímek, ale překvapivě i originální, který se rozhodně nevidí tak často. A že jsem se k němu v myšlenkách stále vracela a chtěla se na něj podívat znovu. A pak zase. A že mi vždy nejvíce v paměti utkví úžasné rozhovory Paula a Celie a také herecké výkony jejich představitelů, nádherná novozélandská krajina a Patti Smith. No a nakonec i to, že jsem si ten film zamilovala a ted' už ho mám i mezi oblíbenými.

Něco tak originálního se skutečně jen tak nevidí. Prolínání reality a fantazie, temná, chvílemi skoro groteskní atmosféra, evokující jak vizuálně, tak hudebně éru horrorů dvacátých let a někdy zase filmů noir, to vše umocněno faktem, že se téměř celý snímek odehrává výhradně v noci. Ústředním motivem příběhu je Chepova posedlost Fran, pro níž je tento podivínský, introvertní mladík schopen udělat doslova vše, třeba číhat v tmavých uličkách, aby pro ni získal neobvyklé předměty, které po něm filmařka požaduje. Tato jeho obsese ho dostává do neobvyklých, bizarních situací, navíc postupně ztrácí schopnost rozlišovat co je skutečné a co už ne. Film je opravdu velmi zvláštní, z části snový, ale zároveň dobře koukatelný, alespoň pro diváky, jejichž filmový rozhled není pouze mainstreamový. Moc se mi líbily postavy, nejen Chet a Fran, ale i šéf obchůdku s rekvizitami, jeho part'ák, detektiv Barbara nebo pokladní v kině Anna, ti všichni působili neuvěřitelně sympaticky. K tomu všemu úžasná animace, Chetovo magické okouzlení filmem, pro mně celkově silný zážitek a je to pětka jak vyšitá.

Co ještě napsat k tak kultovnímu filmu, že už o něm nejspíš bylo řečeno úplně vše? Snad jen to, že kromě všech těch filosofických podtextů je to navíc opravdu velmi vtipný a zábavný film, který i přes svou délku rozhodně nenudí. Někdy v polovině filmu sice tempo trochu zvolní, ale plně to vynahradí poslední skvělá třetina, která diváka vtáhne do křesla silou gravitace černé díry. Brad Pitt tu předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ale i tak zůstává ve stínu úžasně dekadentní Heleny Bonham Carter a především naprosto strhujícího Edwarda Nortona. Fandové Brada mě asi ukamenují, ale tak si říkám jaké by to bylo, kdyby si Fincher vybral jako svého oblíbence právě Nortona. Myslím, že s ním by všechny ty filmy získaly další rozměr. No nic, zpátky k Fight clubu - nekompromisních pět hvězdiček filmu, který jsem viděla tolikrát, že už ho znám pomalu nazpamět'.

Je pravda, že občas byl malý Leon na zabití, ale rozhodně to nebylo žádné tuctové děcko a párkrát mě jeho vylomeniny doopravdy rozesmály, protože své problémy řešil velmi svérázným způsobem. A jelikož nebyl v rodině jediný, kdo se někdy choval tak trochu jinak, litovala jsem jeho staršího brášku, jehož největším přáním bylo, aby vyrůstal v normálním prostředí. Co mě však zaujalo nejvíce bylo Leonovo přátelství s Leinou, ten okamžik první nesmělé zamilovanosti, tady ovšem podbarvený ne příliš št'astnými okolnostmi. Vesele o smutných věcech, tak by se dal asi nejvýstižněji popsat tento originální, poutavý a vlastně i okouzlující film, který je další zajímavou zastávkou na mé pouti po kanadské kinematografii.

Divadelní hry převedené na filmové plátno mám ráda už jen z toho důvodu, že takové filmy mívají samozřejmě mnohem kvalitnější dialogy a mnohdy i příběh a Tennessee Williams je vždy zárukou té nejvyšší kvality. Kočka na rozpálené plechové střeše patří k mým nejoblíbenějším nejen svým výborným dramatickým zpracováním, ale HLAVNĚ naprosto strhujícím hereckým výkonům Paula Newmana, Elizabeth Taylor a Burla Ivese, kteří své životem zklamané, chybující a trpící postavy vybavili takovou dávkou životnosti a hloubky, že jsem s nimi prožívala naplno všechny emoce od naprosté otupělosti až k prvním záchvěvům naděje. A i když je to snímek přes padesát let starý, neztrácí nic na své působivosti, což jen dokazuje, že některá témata jsou zkrátka věčná...

Neskutečně zábavný gejzír nápadů parodující jak nejrůznější scifi klišé, tak zároveň hvězdné manýry hereckých primadon, patří k mým nejoblíbenějším komediím vůbec. Film, ve kterém se pronáší hlášky typu: " rekonfigurujeme solární matrici paralelně k endotermickému pohonu" nebo zcela vážně míněné: " nikdy neustup, nikdy se nevzdej " mě i po několikátém shlédnutí dokáže výborně bavit a pokaždé si to náramně užívám. A naprosto nejlepší je ten úžasně otrávený výraz ve tváři Alana Rickmana, to se ani nedá popsat, to musí člověk vidět na vlastní oči...

"Myslím, že je zvláštní. Protože opravdu dá na první dojem. Protože si myslí, že je všechno naopak a ona se tomu musí přizpůsobit, proto je taky celá tak...No, chci jen říct, že je zvláštní vidět člověka, ve kterém je všechno správné a krásné a on se to rozhodne všechno rozbourat a zpřeházet, protože tolik touží být šťastný."

V posledních pár letech se s výbornými prequely doslova roztrhl pytel. Začalo to Nolanovým Batmanem, pak nám J. J. Abrams dokázal, že Star Trek může být také adrenalinová jízda a x-menovská První třída dokonce předčí všechny zatím natočené " regulerní " díly. Toto je opravdu skvělá a zábavná příležitost dozvědět se jak to vlastně všechno začalo a jak se všechni mí oblíbenci dali dohromady. A navíc musím zcela subjektivně uznat, že James McAvoy jako profesor X je tu fakt k sežrání...