kareen

No, když si vzpomenu, kolikrát jsem si s ostatními spolucestujícími zanadávala na MHD nebo na České dráhy, tak mi ta desetiminutová či hodinová zpoždění připadají směšně nepatrná s porovnáním s kubánskou dopravou. Nevím, jestli je to tam skutečně běžná věc nebo jen zapracovala scénáristova fantazie, ale rozhodně se mu z této zápletky dokázalo vykřesat pohodovou komedii, která je sice více úsměvná než vysloveně legrační, ale mě bavilo sledovat, jak si parta neznámých a z počátku i znepřátelených lidí začala postupně zútulňovat odlehlé nádražíčko a ještě si stihla vybudovat nějaké ty romantické i jiné vztahy. Jen jsem si musela zpočátku trochu zvykat na tu jejich velkou ukecanost, ale zase mám pro Kubu velkou slabost, takže to nebylo zas tak těžké. :-)

Docela slušná detektivka, ale žádný velký zázrak se zas nekoná. Komisař Sanzio mi byl i přes svou občasnou nerudnost celkem sympatický a uměla jsem si snadno představit, že by se film vyjímal jako pilot k poměrně kvalitnímu krimi seriálu z malebného italského prostředí. Ale na to, kolik to dostalo doma ocenění, mi to přišlo až moc obyčejné a neinvenční i když chápu, že pro někoho to může být i přednost. Ovšem větší záhadou, než kdo je vrahem mladé dívky, pro mě celou dobu bylo, proč to má na ČSFD nálepku muzikál, když tam nezazněla ani jedna píseň.

Ten kontrast mezi omračující krásou okolní přírody a vším tím neštěstím, špínou i zločinnými skutky lidského společenství v ní žijícího, které se největšího příkoří dopouštělo na těch, které mělo především chránit, totiž na dětech, mi připadal až neskutečně přízračný. A jen angličtina a občasná zmínka o Novém Zélandu mě upamatovávala, že se nenacházím někde ve Skandinávii, protože ať už se jednalo o velký výskyt blonďatých herců nebo i celkovou atmosféru, silně mi to připomínalo severské filmy. Top of the Lake sice není stoprocentní detektivka, někdy má navrch drama, jindy třeba i trocha romantiky, ale to neznamená, že by to bylo nudné, to ani na minutu a chvílemi je to dokonce i velmi napínavé. A celé je to pak herecky, dějově i vizuálně výborné, emotivní a neprvoplánové, což u mě znamená velkou spokojenost a jasných pět hvězd.

Když pominu výborné, vtipné a inteligentní dialogy, tak příznačné pro romantické komedie té doby, navrch je tu ještě okouzlující trojka v podání Katherine Hepburn, Cary Granta a mého oblíbeného Jamese Stuarta a to je sestava, která rozhodně stojí za 112 minut příjemně stráveného času. Škoda, že většina dnešních amerických romanťáren už nemá takový náboj a šmrnc.

Ono to, alespoň v první polovině, nebylo vůbec špatné. Atmosféra malého, na mapě neexistujícího městečka, byla skutečně mrazivě tajemná, nejednoznačné, všudypřítomné stírání hranic mezi realitou a šílenstvím mě nejednou přimělo k zamyšlení a Sama Neila mám moc ráda. Bohužel v okamžiku, kdy tajemné stíny a přízraky nabyly konkrétnějších kontur a začalo se hrát na jakousi démonsko-zombie apokalypsu, šlo tohle všechno do háje. Ale musím uznat, že závěrečných pět minut bylo suprových. Taková skoro čtyřka.

Ocenila jsem, že se scénář takřka vůbec neobtěžoval s vysvětlením o minulosti nebo i budoucnosti postav, čímž vytvořil neomezený prostor pro mou fantazii. Snímek sám o sobě je natočen i zahrán neuvěřitelně citlivým způsobem, především Nina mě svou hluboce intimní zpovědí při jakémsi castingu velmi zasáhla a ani Tony, na jednu stranu zlodějka a podrazářka, přesto stejně opuštěná a bez domova jako její mladší kamarádka, mi nezůstala lhostejná. Myslím, že to není mé poslední setkání s Christianem Petzoldem.

One chance je jednou velkou pohádkou, tak trochu ve stylu Billy Elliotta (jen o dost méně realistického) , místy dost předvídatelnou, s několika hluchými místy a s operou v hlavní roli, což nikdy nebyla zrovna má oblíbená doména. Ale je také pohádkou s Jamesem Cordenem, který mi byl moc sympatický už v Doctorovi Who a tady se to rozhodně nezměnilo, jeho roztomilou dívkou, nádhernými záběry Benátek a najde se i pár vtipných situací. Jsem ráda, že se to celé netočilo kolem Talentu, to bylo vlastně už jen takové závěrečné happy endové vyvrcholení Paulova snu i když musím přiznat, že jsem po jeho představení se porotě a následnému zpěvu pocítila mírné mrazení v zádech a že se to soustředilo spíš na jeho život v malém walleském městečku. Na čistou čtyřku to úplně není, ale já se docela příjemně bavila, tak ji dnes vysolím...Tak jelikož už se mi po pár dnech celý film naprosto vykouřil z hlavy, snižuji nakonec přeci jen na tři hvězdy.

OBSAHUJE SPOILER: Jeden z těch nepříliš ukecaných filmů, kde náznaky napoví více o životě jedné zapadlé peruánské vesničky, v níž se zastavil čas a zvláště pak dvou sester žijících po boku despotického otce, než jinde dlouhé doslovné scény. A zároveň nahlédnutí do indiánských tradic a kultury s velmi zajímavou myšlenkou o pár dnech, kdy je Bůh mrtev a proto je možné dělat cokoliv. Ovšem ten největší hřích ze všech je nakonec paradoxně spáchán až po této lhůtě.

Na první pohled je všechno v pořádku - dobré dobové exteriéry, kostýmy, žádné šílené experimenty s verši Williama Shakespeara a navíc pár velmi dobrých herců ve vedlejších dospělých rolích. To se bohužel nedá říci o ústřední dvojici. Julie by ještě jakž tak ušla, naproti tomu Romeo je takový ten hezoun, který jako by vypadl z libovolného seriálu na Disney channels, pořád hází kolem sebe líbezné pohledy a cukrbliky, zato když konečně otevře pusu a začne bezvýrazně deklamovat slavné verše, je to dost průšvih. Vůbec, pokud se týká omladiny, měla jsem pocit, že se dívám na jakousi historickou verzi ( Will doufám promine) Gossip girls a nebylo to jen účastí Eda Westwicka. A co je horší, celé mi to přišlo takové vyprázdněné, bez duše a citu. Navzdory všeobecně zažité představě, Julie a Romeo není tragédie o lásce, konec konců, Romeo byl ve vztazích dost přelétavý a vztah s Julií by mu možná také nevydržel, nebýt hořkosladké příchuti zakázaného ovoce. Ne, tato hra je hlavně a především tragédií o nesmyslné nenávisti, která zničí vše, co jí přijde do cesty. Proto je také tak stěžejní smrt Merkucia a jeho fatální zvolání : "Mor na vaše rody ". Ne ovšem tady, tady je to odbyté a chybí tomu jakákoliv výpovědní síla, ne snad, že by fešácký představitel Merkucia měl nějaké charisma, či snad schopnost to utáhnout. Zaffirelliho verze je skvělá, osobně mám ráda i Luhrmannovo moderní provedení, ale tenhle snímek si do pomyslného žebříčku dramatikových oblíbených adaptací rozhodně nepřidám.

Už dlouho mi nebylo tak smutno, jako ve scéně, kdy Britt v rozhovoru s nadšenou stážistkou říká o dětech z problémových rodin, že nemají šanci na šťastné dětství a život. A stejně tak jsem soucítila s Britt a Claesem, jímž se jednoho úterního dne zastavil život a zůstala jen hluboká bolest a citová paralýza, jež ochromila jejich život, vztah, práci, prostě vše na čem záleží. To je velká deviza tohoto snímku, že mě dokázal vtáhnout do pocitů a problémů všech postav, dokonce jsem se snažila pochopit i jednání a pohnutky mladé, nezodpovědné matky a snad trochu také té alkoholem nasáklé realitní agentky i když to pro mě bylo dost těžké. Nejsem moc zběhlá v dánských filmech, takže na rozdíl od znalců nerozeznám tu plejádu zřejmě známých hereckých tváří, to ovšem nemění nic na tom, že jsem z jejich výkonů byla více než nadšená a nejvíc mě ohromila právě představitelka Britt, ta byla vážně maximálně věrohodná. Tohle byl opravdu silný filmový i emocionální zážitek, akorát se pořád nemohu rozhodnout, jestli ta závěrečná katarze v prodejně aut, nebyla přeci jen moc předčasná.