kareen

Tak to zas byla jednou síla. Už jsem si tak nějak zvykla, že Norové točí tak trochu zvláštní (čti divné) filmy, ale tohle překonalo všechna má očekávání. Byla jsem podle obsahu i zdejších komentářů připravena na něco ve stylu Rituálu, tedy že mladá učitelka přijede na odlehlé místo, kde se dějí nekalé věci, které jak zjistí mají na svědomí nábožensky zfanatizovaní obyvatelé. Ti jí půjdou po krku a celé to bude zahaleno mysteriózním nádechem, možná i s nějakou tou děsivou scénou navrch. Jenže tady jsem měla pocit, že jsem se ocitla mezi těžkými magory, kteří jsou náhodou k tomu všemu ještě nábožně založení, ale není to primární příčina jejich šílenství. A jediná kladná postava mezi nimi je obecní blázen - ano i tito vážní adepti na uzavřené oddělení psychiatrického ústavu mají svého obecního idiota, to bylo něco co mě dorazilo úplně. Z tohoto pohledu je těžké hodnotit herecké výkony, ale pokud bylo jejich záměrem vypadat a chovat se jako totální vypatlanci, tak to zvládli na výbornou, to zase ano. Jediným světlým bodem tak zůstala Sofie Grabol i když ani ona nepředvedla nic tak výjimečného, jenže na její obranu, s takovým scénářem to jde asi dost těžko. Co se týká té tajemné atmosféry, působilo by to o moc lépe, kdyby za každou druhou napínavější chvilkou nenásledoval nějaký rozjuchaný poprockový song, který bych si pustila klidně na pohodu, ale do takového typu filmu se absolutně nehodí. A hned nato zas nějaký horrorově vypjatý moment, který spočíval hlavně v tom, že kdosi zařval a zvukař to pustil naplno, aby to bylo ještě strašidelnější. Tedy asi, já nevím, protože moje pocity se zmítaly někde mezi znechucením a nevěřícným smíchem. A když k tomu přičtu ještě tu závěrečnou naháněčku o život, co už se zvrtla v úplnou béčkovou blbinu, jsem ráda, že jsem mohla svým skromným hodnocením snížit celková procenta aspoň o ty tři body i když i těch 67% je z mého pohledu ještě pořád dost.

Ukázkový příklad toho, že aby film skutečně zapůsobil, nepotřebuje k tomu patos, epickou hudbu nebo prvotřídní kameru. Někdy stačí jen odhodlání, dobrý scénář a nějaké to eso v rukávu, kterým je tady určitě herecký výkon malého Michaela D'Ascenza. To vše způsobilo, že jsem prakticky po celou dobu nespustila oči z obrazovky. Ocenila jsem, že se mi snímek ani na minutu nesnažil nijak vyjít vstříc ve stylu "tady máš silnou emoci, takhle to prožívej", naopak svým syrovým, nezúčastněným, skoro dokumentárním přístupem odpálkoval míru vcítění na mou stranu. Důsledkem toho všeho je, že do mě sice neuhodil blesk ohromení hned po dokoukání filmu, zato ve mě takovým tím nenápadným podprahovým způsobem rezonuje ještě dnes. Hodně silná čtyřka.

I když asi nikdy nepochopím lidi, kteří mají vzrušení z fyzické bolesti, přesto musím připustit, že pravda nebyla vždy jen na žalující straně. A naopak jsem rozuměla některým námitkám odpůrců praktik soudce a jeho ženy, šoku a odcizení jejich dcery. Snímek pro mě byl jedním velkým zamyšlením se nad kontroverzním tématem a zároveň dramatem o tom, jak daleko je schopen zajít muž, aby si udržel ženu, kterou miluje. Sice tam bylo v první půlce pár pro mě nepříjemných scén, ale už jen za to ne zcela všední téma je to za čtyři.

No, když si vzpomenu, kolikrát jsem si s ostatními spolucestujícími zanadávala na MHD nebo na České dráhy, tak mi ta desetiminutová či hodinová zpoždění připadají směšně nepatrná s porovnáním s kubánskou dopravou. Nevím, jestli je to tam skutečně běžná věc nebo jen zapracovala scénáristova fantazie, ale rozhodně se mu z této zápletky dokázalo vykřesat pohodovou komedii, která je sice více úsměvná než vysloveně legrační, ale mě bavilo sledovat, jak si parta neznámých a z počátku i znepřátelených lidí začala postupně zútulňovat odlehlé nádražíčko a ještě si stihla vybudovat nějaké ty romantické i jiné vztahy. Jen jsem si musela zpočátku trochu zvykat na tu jejich velkou ukecanost, ale zase mám pro Kubu velkou slabost, takže to nebylo zas tak těžké. :-)

Docela slušná detektivka, ale žádný velký zázrak se zas nekoná. Komisař Sanzio mi byl i přes svou občasnou nerudnost celkem sympatický a uměla jsem si snadno představit, že by se film vyjímal jako pilot k poměrně kvalitnímu krimi seriálu z malebného italského prostředí. Ale na to, kolik to dostalo doma ocenění, mi to přišlo až moc obyčejné a neinvenční i když chápu, že pro někoho to může být i přednost. Ovšem větší záhadou, než kdo je vrahem mladé dívky, pro mě celou dobu bylo, proč to má na ČSFD nálepku muzikál, když tam nezazněla ani jedna píseň.

Ten kontrast mezi omračující krásou okolní přírody a vším tím neštěstím, špínou i zločinnými skutky lidského společenství v ní žijícího, které se největšího příkoří dopouštělo na těch, které mělo především chránit, totiž na dětech, mi připadal až neskutečně přízračný. A jen angličtina a občasná zmínka o Novém Zélandu mě upamatovávala, že se nenacházím někde ve Skandinávii, protože ať už se jednalo o velký výskyt blonďatých herců nebo i celkovou atmosféru, silně mi to připomínalo severské filmy. Top of the Lake sice není stoprocentní detektivka, někdy má navrch drama, jindy třeba i trocha romantiky, ale to neznamená, že by to bylo nudné, to ani na minutu a chvílemi je to dokonce i velmi napínavé. A celé je to pak herecky, dějově i vizuálně výborné, emotivní a neprvoplánové, což u mě znamená velkou spokojenost a jasných pět hvězd.

Když pominu výborné, vtipné a inteligentní dialogy, tak příznačné pro romantické komedie té doby, navrch je tu ještě okouzlující trojka v podání Katherine Hepburn, Cary Granta a mého oblíbeného Jamese Stuarta a to je sestava, která rozhodně stojí za 112 minut příjemně stráveného času. Škoda, že většina dnešních amerických romanťáren už nemá takový náboj a šmrnc.

Ono to, alespoň v první polovině, nebylo vůbec špatné. Atmosféra malého, na mapě neexistujícího městečka, byla skutečně mrazivě tajemná, nejednoznačné, všudypřítomné stírání hranic mezi realitou a šílenstvím mě nejednou přimělo k zamyšlení a Sama Neila mám moc ráda. Bohužel v okamžiku, kdy tajemné stíny a přízraky nabyly konkrétnějších kontur a začalo se hrát na jakousi démonsko-zombie apokalypsu, šlo tohle všechno do háje. Ale musím uznat, že závěrečných pět minut bylo suprových. Taková skoro čtyřka.

Ocenila jsem, že se scénář takřka vůbec neobtěžoval s vysvětlením o minulosti nebo i budoucnosti postav, čímž vytvořil neomezený prostor pro mou fantazii. Snímek sám o sobě je natočen i zahrán neuvěřitelně citlivým způsobem, především Nina mě svou hluboce intimní zpovědí při jakémsi castingu velmi zasáhla a ani Tony, na jednu stranu zlodějka a podrazářka, přesto stejně opuštěná a bez domova jako její mladší kamarádka, mi nezůstala lhostejná. Myslím, že to není mé poslední setkání s Christianem Petzoldem.

One chance je jednou velkou pohádkou, tak trochu ve stylu Billy Elliotta (jen o dost méně realistického) , místy dost předvídatelnou, s několika hluchými místy a s operou v hlavní roli, což nikdy nebyla zrovna má oblíbená doména. Ale je také pohádkou s Jamesem Cordenem, který mi byl moc sympatický už v Doctorovi Who a tady se to rozhodně nezměnilo, jeho roztomilou dívkou, nádhernými záběry Benátek a najde se i pár vtipných situací. Jsem ráda, že se to celé netočilo kolem Talentu, to bylo vlastně už jen takové závěrečné happy endové vyvrcholení Paulova snu i když musím přiznat, že jsem po jeho představení se porotě a následnému zpěvu pocítila mírné mrazení v zádech a že se to soustředilo spíš na jeho život v malém walleském městečku. Na čistou čtyřku to úplně není, ale já se docela příjemně bavila, tak ji dnes vysolím...Tak jelikož už se mi po pár dnech celý film naprosto vykouřil z hlavy, snižuji nakonec přeci jen na tři hvězdy.