kareen

Se vší úctou k nesporným kvalitám filmu, k nimž v první řadě patří herecké výkony představitelů babizny ( oslovení babička mi v tomto případě opravdu dělá problém ) a dvojčat, mi tohle prostě nesedlo. Těch negativních pocitů, co se na mě stále s každou další minutou valily, bylo až příliš. Vlastně jsem si celou dobu říkala: ach Bože, tak takhle nějak podobně se asi rodí příští sériový vrazi...

Nejvíc mi to připomínalo takový americký mix mezi naším Čtyři vraždy stačí drahoušku a Evou, co tropí hlouposti. Spousta mrtvol, popletených situací, roztomilých starých tetiček a trochu více přehrávající Cary Grant, což ale v rámci podobného typu crazy komedií nijak zvlášt' neruší. Zkrátka výborná odlehčená konverzačka, která si nebere za cíl nic většího než jen pobavit, což zvláště po perném dni spolehlivě potěší.

Nemůžu se zbavit pocitu, že si snímek chtěl hrát na něco na co ani při nejlepší vůli prostě neměl, na drama ze života mi to přišlo moc vykonstruované, na art pak zase moc americké a na romantiku se tam hrálo jen v malých náznacích. Co mi však nejvíce brání jít s hodnocením výše je chování některých japonských postav ( u scény, kdy se rozbrečely nad zkušební polévkou mi bylo až trapně), potažmo herecké výkony jejich představitelů. Já s tím mám u Japonců, Korejců a pod. asijských národů vůbec dlouhodobý problém, jejich filmy jsou nezřídka nacpány takovými infantilními charaktery a to mi pokaždé zkazí zážitek z jinak třeba i zajímavé podívané, tak to zkrátka je a přes to vlak nejede. Co mi hlava nebere, že se přitom část japonského osazenstva chovala docela normálně a civilizovaně, jako např. nový přítel Abby nebo manželský pár v restauraci i když je pravda, že on byl trochu cholerik, ale jestli bylo na filmu něco co mě opravdu bavilo, byly to právě jeho potyčky s umíněnou a neohroženou Abby, u které mě výkon její herecké představitelky Brittany Murphyové znovu přiměl litovat, že už bohužel není mezi námi. Za ty dva a za to zase jiné vyobrazení japonského prostředí, kdy jsem si uměla docela dobře představit, že bych v podobné čtvrti ráda strávila nějaký čas, je to za tři, ale víc ani ťuk.

První hodina ještě nebyla to pravé ořechové, ale přesto měla v celkovém příběhu své místo, protože tím jak nám ukázala jaké neutěšené podmínky vládly na tom bohem zapomenutém místě, odkud byla jen pranepatrná naděje na návrat do civilizovanějších míst, kde by člověk nakonec nechcípl hlady, tím pro mě byla alespoň částečně pochopitelná ta sebevražedná mise čtyř dobrovolníků s náklaďákem plným nitroglycerinu, nerovným terénem a více než nejistými vyhlídkami na přežití. A s prvními najetými kilometry začala ta pravá "legrace", která postupně otestovala nejen schopnosti, odvahu a charakter šoférů, ale často také moje nervy, protože napínavé to bylo dost, ne, že ne. Opravdu dobrá podívaná, která si u mě vysloužila lepší čtyřku a možná si časem přečtu i knihu.

Zábavná satirická komedie utahující si z celého toho mumraje, který se děje, když se do sebe pustí odpůrci (organizovaní křesťané) a přívrženci (organizované feministky) kontroverzní otázky potratů a udělají z toho veřejný cirkus, kde už zdaleka nejde ani tak o samotný nenarozený plod. A právě v centru pozornosti obou táborů se ocitne nezodpovědná, těhotná feťačka Ruth, snažící se z toho vytřískat hlavně nějaké prachy a pokud možno se vyhnout kriminálu. Laura Dern mě v této poloze dost překvapila, protože jsem byla zvyklá vídat ji v trochu usedlejších rolích, ale podrazáckou, poněkud dětinskou Ruth si střihla fakt výborně. Docela jsem se obávala, že se to nakonec zvrhne v nějakou moralitku, ve které hlavní (anti)hrdinka prohlédne, stane se vzornou matkou a všichni se svorně obejmou, ale to se naštěstí nestalo, takže díky bohu za to.

Po celou dobu sledování, jsem měla pocit, jako by mě někdo hodil do burtonovského universa, avšak ne toho temného, ale naopak toho vizuálně i jinak hýřícího barvami, hemžícího se spoustou bizarních figurek a naplněn stejnou měrou jak černým, tak vlastně i laskavým humorem. Detektivní případy nejsou nijak ohromující, ale komu na tom záleží, když je to celé tak absurdně nápadité, Anna Friel roztomilá, Lee Pace sympaťák až na půdu, vedlejší postava černocha narušuje obvyklý stereotyp už jen tím, že ve volném čase plete svetry, tety mořské panny nemají chybu a i ty mrtvoly berou svoje vraždy tak nějak sportovně. A navíc je to provoněné všemi druhy koláčů, co jich jen v místní koláčovně napečou...no, neberte to!

Přiznávám, že se ve světě malířství nijak zvlášť neorientuji a kdyby jste přede mě postavili dva obrazy, pochybuji, že bych dokázala rozpoznat, který z nich je umělecké dílo a který už ne, pokud by na něm tedy nebyly pozlacené kočičky, ale příběh prosté ženy tíhnoucí k přírodě a silné víře mě zaujal, stejně jako její krásné obrazy. Snímek asi nedocení odpůrci poklidného tempa vyprávění a optimismu tam taky není na rozdávání, ale pokud si jako já nepotrpíte na nějaká velká melodramata a máte zároveň rádi filmy o malířích, tak rozhodně doporučuji.

Ačkoliv je snímek občas přitažlivý v jednotlivostech, jakými jsou třeba zábavné svádění Fernanda postupně od každé ze čtyř roztomilých sester, ňoumovitý místní nápadník s dominantní matkou nebo sem tam případná úderná hláška, jako celek mi to přišlo trochu roztahané a na milostnou komedii málo romantické. Ale za to prosluněné prostředí španělského venkova a taky mladičkou Penelope Cruz v roli naivní nejmladší sestry je to za lepší tři.

Na tento HBO počin jsem se těšila dlouho dopředu, to není vždy ideální, protože o to větší bývá mé zklamání, ale True Detective jsem si zamilovala hned v prvním dílu a těšila se každý týden nedočkavě na pokračování, což se mi u novinky nestalo už hodně dlouho. Hltala jsem všechny roviny seriálu - rodinné i existencionální drama, výtečnou detektivku, nezměrnou zvrácenost, ale i smutek lidské duše, temnotu i skrytý jemný humor a často mi bylo těžko u srdce, to proto, že tady nejsou oběti jen neosobním prostředkem k vzrušujícímu vyšetřování zločinu, tady je jasné, že jsou to lidé, kteří většinou žili bezútěšný život spodiny společnosti a potom se jim staly opravdu hnusné věci. Akceptovala jsem také to vražedně pomalé tempo vyprávění, protože je to daň té jedinečné atmosféře s velkým A, obdivovala herecké výkony Woodyho i Matthewa, jejichž požitkářský, dobrácký Marty i inteligentní nihilista Rusty se mi zavrtali pořádně hluboko pod kůži a litovala, že už nejsou k mání pro případnou druhou sérii i když vím, že se to dalo čekat. Přesto si jí nenechám ujít a budu jen doufat, že to bude stejná lahůdka, jakou je pro mě úvodní řada.

Zaujalo mě to natolik, že jsem si hned přečetla i povídku Růže pro Algernon a je zajímavé, že zatímco v předloze se více tlačí na city v závěru, u filmu je to naopak a i když bych klidně ustála i chladnokrevnější konečné Charlyho řešení, líbilo se mi obojí. Jediné co jsem moc nepobrala byla ta filmová okýnka asi tak v polovině snímku, ale naštěstí to nemělo dlouhé trvání a hádám, že v těch šedesátých letech se to považovalo za inovativní filmařský postup. Jinak mi to svým tématem připomnělo nedávno viděné drama Čas probuzení - stejná tragédie člověka, kterému věda poskytne na čas naději na plnohodnotný život, aby o něj vzápětí s plným vědomím nevyhnutelného přišel. A z reálné zkušenosti vím, že Charlyho obvinění: "Proč by lidi ani nenapadlo smát se tělesně postiženému, ale klidně si utahují z mentálně retardovaného člověka?", zdaleka není jen otázkou minulosti.