kareen

Něco mezi Kafkou a filmovým Brazil. Absurdní černá komedie o chlápkovi, který se ocitne v dokonalém městě, kde by měl žít spokojený život, ale dokonalost je nudná a sterilní, je to opak života. Není tedy divu, že se Andreass nakonec vzbouří a stane se pro ostatní obyvatele nepohodlným. Vizuálně zajímavá existencionální alegorie se znepokojivou atmosférou, která asi nebude pro každého, ale stojí za zhlédnutí, už jen proto, že se odlišuje.

Tentokrát bez hodnocení, protože se přiznám, že jsem to po půl hodině vypnula. Děj je docela nápaditý, hlavně ty animované vložky, ale nemůžu se přenést přes to, že se tam všechny dospělé osoby chovají naprosto infantilně. U hlavní hrdinky, která vypadá tak na čtrnáct je to ještě celkem roztomilé, u jejího mužského protějšku spíš trapné. Tomu odpovídají i herecké výkony, všichni těžce přehrávají a to mi zkrátka nedovolí užít si samotný příběh. Třeba je to jen tou jejich mentalitou, která je mi cizí, ale já to nechápu a nechápu ani tak vysoké hodnocení. Jedno však vím jistě, do vod korejské romantické komedie už asi jen tak nezabrousím.

Na opravdovém krutém fyzickém týrání je kromě velké bolesti nejstrašnější to, že v člověku nakonec zlomí i jeho lidskou důstojnost, jak v tomto snímku také předvedl Henry Young ve skvělém podání Kevina Bacona. Námět je podle skutečné události a v dnešní době už by se taková věc, alespoň doufám, stát nemohla, ale v roce 1938 neměl Henry i přes zjevnou nespravedlnost, která na něm byla spáchána žádné zastání. Jediný, kdo se ocitl na jeho straně byl začínající mladý právník, který chtěl vyhrát proces. A Henry, ten toužil jenom po příteli...Jediným důvodem proč jsem tomu nedala plný počet je až příliš doslovný závěr, ale jinak mně film velmi bavil, celou stopáž jsem byla zvědavá co se stane dál, líbily se mi herecké výkony a ty dvě hodiny mi utekly jak voda. A při sympatickém vystupování Christiana Slatera mi až přišlo líto, že v devadesátých letech tak nadějný herec, nakonec utápí svůj talent v samých podřadných hovadinách. Hodně silná čtyřka.

Tak pro začátek musím souhlasit s ostatními v tom, že obsadit zrovna Edge vedle Jimmyho Page a Jacka Whita, jako třetího legendárního kytaristu nebyl zrovna nejšťastnější nápad. U2 mám moc ráda a Edge je hodně slušný kytarista, který za ta léta dost ovlivnil zvuk své kapely o mnohé inovátorské efekty, jenže brilantnosti ostatních dvou hráčů zkrátka nedosahuje. Je sice hezké, jak si tam hraje s těmi hudebními mašinkami, jenže pak je střih na další scénu, na živelného Jacka, tak ponořeného do své hry, jako kdyby chtěl muziku co nejvíce obnažit, dostat se jí až na dřeň, o virtuozitě Jimmyho Page ani nemluvě. A Edgeho proslov o lese plném stromů, bla bla bla, tomu taky dvakrát nepřidal. Dokument jsem si pustila hlavně kvůli Whiteovi, který tady také nejvíc vyniká. Jeho názory, osobnost, muzika, to vše je prostě zajímavé a originální. Netvrdím, že je snímek bez chybičky, kritické postřehy už tady vyslovili jiní, ale je to o něčem co miluju, proto je mé hodnocení tentokrát hodně subjektivní a téměř nekritické, což říkám s hlavou hrdě vztyčenou. Tohle si rozhodně ještě pustím a ne jen jednou.

Když se v komedii objeví nějaká svérázná postavička, které je tak trochu "jiná" než normální, běžný člověk, je to obvykle příjemné zpestření a zdroj mnoha vtipných situací. Problémem filmu Ulfa Malmrose je, že tady jsou divní úplně všichni, takže jsem byla různými bizarnostmi až přesycena. Dalším mínusem je celková roztříštěnost snímku, sem tam mi to až připomínalo něco na způsob Kameňáku. Tedy ne, že by to bylo tak strašné jako Troškova lidová taškařice, to chraň bůh, ale měla jsem pocit, že sleduji spíše sled samostatných scének, některých celkem vtipných, u jiných jsem se pak docela i nudila. Celkově mi to připadá, že se režisér snažil aby to bylo co nejvíce originální a cool a trochu přestřelil. Žádný průšvich se nekoná, ale z mého pohledu se jedná o jeden z nadhodnocených filmů na čsfd.

Chtě nechtě mi to nedalo, abych toto čistokrevné scifi nesrovnala s o pár let starším Sunshine a musím říci, že z tohoto srovnání pro mně vychází o moc lépe Boyleova vizuální pecka. U Europa report jsem se nemohla zbavit dojmu, že sleduji spíše nadprůměrný dokument, než hraný film. Postavy jsou pro nás v podstatě velká neznámá, nevíme nic o jejich minulosti, jen v reportážním stylu sledujeme jejich postřehy, které sdělují do kamery a následně pak jejich jednání v různých, mnohdy stresových situacích, to vše působí velmi věrohodně. To opravdu zajímavé se však odehrává mimo kosmickou loď, samotné přistání na jupiterově měsíci a zkoumání pod povrchem ledu mně upoutalo o mnoho víc než veškeré dění uvnitř posádky. Přesto myslím, že nálepka thriler je dost přehnaná, tak moc napínavé to zas není. Na to, aby se z toho stalo jedno z mých oblíbených scifi je to příliš chladně odtažité, ale kvalitní podívanou na jedno zhlédnutí tomu upřít nemohu a ani nechci.

Skandinávci dokáží i z tak zprofanovaného námětu, jakým je v posledních pár letech upírská tématika udělat nevšední filmový zážitek. Minimalismus, seversky mrazivá atmosféra, syrový příběh, na jednu stranu děsivý, přesto citlivý a inteligentní. A i když jsem nikdy neviděla žádný z amerických teenegerských upírských megahitů, nevěřím, že by se mi tam dostalo krásnějšího romantického vztahu, než jaký byl mezi Oskarem a Eli. Zdráhala bych se snímek označit jako horor, vnimala jsem to spíš jako silné drama s velmi působivou finální scénou v bazénu.

Některé dialogy a situace jsou skutečně vtipné, Robert John Burke má určité charisma a taneční scéna je tak divně groteskní, že to má jisté kouzlo, ale jinak film trpí všemi neduhy americké nezávislé scény, včetně rozvleklosti děje, nepříliš zdařilým mixem žánrů a odstupu, který mi brání vžít se do vnitřního světa postav. Uznávám ovšem, že je to můj první film od Hala Hartleye, takže mi možná něco podstatného uniká.

Snímek pojatý civilněji než cokoliv co jsem za dlouhou dobu viděla a přesto mně dokázal vtáhnout tak dokonale, že jsem ty dvě hodiny visela očima na obrazovce a nevnímala dění kolem sebe. A přitom jde o příběh, který by většinu filmařů snadno sváděl k divácky přístupnějšímu slzopudnému sentimentu a já jsem moc vděčná scénáristovi a režisérce, že tu místo toho máme citlivě natočené drama, kde jsem si u mnohých scén říkala, že takto podobně by se nejspíš zachovali lidé ve skutečném životě. Tentokrát ani nebudu vyzdvihovat výkon mého oblíbence Mikkelsena, protože všichni ostatní podávají stejně výborný a vyrovnaný výkon a tak bych si jen přála více takových filmových zážitků. Tento mě mimo jiné přimněl zamyslet se, že někdy je asi lehčí být hrdinou v cizích životech, než v tom vlastním.

Je až radost sledovat, jakým odlehčeným a vtipným způsobem se film vypořádává s takto smutným tématem. Žádné tuny patosu, jen velmi emotivní a netriviální závěr a k tomu všemu moc sympatické postavy v čele s otcem Hibbertem a samotným malým Ralphem, kterému jsem v maratonském honu za zázrakem držela palce ze všech sil. Opravdu moc hezký zážitek a lepší čtyřka.