kareen

Rozhodně nesouhlasím s příměry jako laciné, fádní emoce a já jsem zrovna ten případ, co by křičel nejvíc, kdyby šlo o nějaké prvoplánové citové vydírání. Izraelské drama o jedné nešťastné rodině, v níž se každý jeden člen musí vypořádat se svým trápením a osobními problémy sám se nesnaží emoce násilím vyvolávat, ono je prostě vyvolává a to naopak svou opravdovostí a empatickým vcítěním do postav, které tvůrci vybavili natolik zajímavými charaktery, že mi žádná z nich nebyla lhostejná. Scény jako konfrontace matky s dcerou nebo Maya a její píseň v nahrávacím studiu mi skutečně vehnaly slzy do očí a to se mi nestává zas tak často. Broken Wings je film o smutku a já jsem byla ráda alespoň za tu malou špetku naděje, která tam nakonec probleskla. A začínám zjišťovat, že se musím izraelským filmům podívat podrobněji na zoubek, protože poslední dva co jsem od nich viděla stály sakra za to.

Jeden z nejsilnějších a zároveň nejcitlivějších filmů o lidské touze a osamělosti, co jsem kdy viděla. Výborný výkon Michela Blanca a melancholická atmosféra podbarvená příjemným hudebním motivem. Nenápadný snímek, který mi dal o mnoho víc než jsem čekala.

Na rozdíl od některých uživatelů nemíním hodnotit film po ideologické stránce, ale čistě podle svých kvalit a z tohoto pohledu mi z toho vychází celkem zajímavé drama s tématem v dnešní době více než aktuálním. Jen škoda některých zjednodušených klišé, třeba charakteristika vlastníka velké společnosti jako hamižného hovada bez svědomí a na druhé straně poctivého stavebníka, co pracuje sám přesčas o víkendu zadarmo, aby mohl zaplatit své zaměstance a pod. Tommy Lee Jones a Chris Cooper jsou standartně dobří a co se týká Bena Afflecka herce, ten na rozdíl od Bena Afflecka režiséra nikdy nebude podávat oscarové výkony, ale jak tvrdí jeho přátelé a známí, je to moc sympatický a milý člověk, čemuž já věřím, protože to z něj vyzařuje i v jeho filmech, takže se nemohu ubránit abych jeho postavám alespoň trochu nefandila.

Nikdy bych nevěřila, že mně takto provařený příběh o naivním snílkovi, který svým vstupem do politiky přichází o iluze dostane do kolen. Mladý senátor Smith možná svádí donqijotskou bitvu, ale Frank Capra je ke svým hrdinům milosrdný, v jeho filmech ještě vítězí povznášející idealismus a já se jím pro jednou nechala zcela pohltit, odsunula jsem svou cynickou stránku, abych alespoň na chvíli uvěřila, že se spravedlností a čistými úmysly je možno skály lámat. Ale zvláštní je, že pod vší tou naivitou se ukrývá víc společenské kritiky než by se na první pohled zdálo a ačkoliv jsem byla na konci opravdu dojatá i tak ve mně přetrvává jakási pachuť něčeho velmi smutného a reálného. Nesmím ještě zapomenout na poslední půlhodinku a Smithův proslov v kongresu, nejen, že to bylo velmi působivé, ale navíc ještě nesmírně vtipné, já se bavila jako už dlouho ne. A romantická linka s báječnou slečnou Clarissou? Paráda. Nakonec jsem si nechala Jamese Stewarta, tohle je po celkem krátké době čtvrtý film, co jsem s ním viděla a ve všech případech mně nadchnul jak svým nesporným charismatem, tak i skvělým hereckým výkonem, takže to určitě není z mé strany poslední setkání. Stejně tak jako s Caprou.

Není to sice až takový zázrak nad kterým se tu rozplývaly první nadšené komentáře, ale na tu bídu amerických komedií v posledních letech celkem milé překvapení u kterého jsem se sice nesvíjela smíchy, ale docela jsem se bavila. Jasně, že je to dost předvídatelné, nekomplikované a samozřejmě se to neobejde bez dojemných okamžiků, kdy si svérázná falešná famílie uvědomí hodnotu rodinného života. No což, to už k tomu tak nějak patří, že mi to tentokrát ani nevadilo je zásluhou moc sympatické čtveřice a několika povedených hlášek. Jako oddechová pohodovka dobrý.

Příběh osudové pomsty má sice své silné okamžiky, disponuje dobrými herečkami v hlavních rolích a nepodbízivým zakončením, jenže dějová linie, v níž se Gabriela dostává ke svému cíli především přes postel mně dvakrát nebrala a navíc jsem od peruánské kriminálky čekala tak nějak víc syrovosti, tohle bylo na můj vkus trochu uhlazené. Přesto bych lhala, kdybych nepřiznala, že mně to svým způsobem i zaujalo a být dnes v jiném rozpoložení, možná bych šla s hodnocením i výš.

Jako horor to na mně nefungovalo ani trochu, hlavně proto, že jsem se vůbec, ale vůbec nebála. Samotná žena v bílém mi strašidelná taky nepřipadala, jen jsem si říkala, že je to kočka. Bylo by tedy snadné film odepsat, kdyby to ovšem na druhou stranu nebyla docela slušná černá komedie u které jsem se párkrát i zasmála, zvlášť hlášky klackovitého pubertálního synka a jeho bláznivé matinky stály za to. Raye Wise budu mít nejspíš už na věky zafixovaného jako démonického otce Laury Palmerové, ale tady si toho podrážděného cholerika docela dává a já se jeho postavě vlastně vůbec nedivím, bloudit takto dlouho v lese, v paranoidní atmosféře a ještě s tak vypečenou rodinkou za zády je vážně haluz. Konec byl asi v celku dobře překvapivý, ale jelikož jsem už něco podobného viděla v jiném filmu, nijak to se mnou nezacloumalo. Takže za trojku, ale takovou vážně dobrou.

Překvapivě něco jiného než jsem čekala. Doufala jsem v podobný strhující intelektuální souboj dvou geniálních mozků jako v případě Zápisníku smrti a bohužel po této stránce jsem byla trochu zklamaná, logické dedukce obou profesorů, matematika a fyzika byly odsunuty na okraj a navíc na nich nebylo nic, co by nevyřešil i obyčejný selský rozum, snad jen na konci jsem byla překvapená, to nezastírám. Přesto nelituji, protože se mi místo toho dostalo velmi působivého dramatu o lidské osamělosti, přátelství a lásce, která plodí zoufalé činy a pokud budu předstírat, že jsem neviděla posledních pět minut, pak se dá mluvit o silném zážitku, který si čtyři hvězdičky určitě zaslouží.

Před deštěm je opravdu výborný film, jen divácky nepříliš vstřícný. Pokud jsou totiž pro větší část zdejších uživatelů u filmu největší přidanou hodnotou emoce epických rozměrů úhledně podávané na talíři až pod nos ( a žebříček těch nejlepších mi dává za pravdu), tady jim to tvůrci příliš neulehčují. Ne, že by snímek neobsahoval několik tragických okamžiků, jen se u nich nebudete nejspíš dojímat, zato se však ve vás usídlí neodbytný pocit, že tady není něco zatraceně v pořádku a válka je prostě svině co zasáhne každého kdo se k ní třeba jen náhodou přichomýtne a má moc ničit rodiny i dávné vztahy, viníky i nevinné. Pro někoho nuda, pro jiné silný zážitek...berte nebo nechte být.

Ještě teď, nějakou dobu po skončení filmu přemítám, proč mně snímek s v podstatě jednoduchým, prostým příběhem tak okouzlil. Snad těmi skutečnými vjemy, kdy nějaká postava otevře dveře do pokoje a mně to připomene zvuk, který jsem slyšela tisíckrát i ve skutečnosti, snad tou širokou škálou pocitů, které se mi při sledování přelévaly v mysli, možná příjemnou francouzskou ležérností a nebo nefalšovanou, přirozenou krásou nejen Romy Schneider, ale i Leai Massari. Nevím...ale jsem si jistá, že jsem snad v žádném jiném filmu neviděla tolik lidí kouřit permanentně jednu cigaretu za druhou, no vážně.