kareen

První půlhodinu se to malinko táhlo a taky mi nějakou dobu trvalo, než jsem měla jasno v tom, kdo je kdo, ale jakmile se najelo na samostatné příběhy všech párů a začala pomyslná válka pohlaví, dostalo to slušné grády. Čekala jsem takovou tu typickou černošskou komedii, ale k mému příjemnému překvapení se z toho vyklubala moc hezká romantika, která mi vykouzlila nejeden zasněný úsměv na rtech a líbila se mi o moc víc než některé přeceňované vztahové komedie z poslední doby, jako třeba namátkou Kamarád taky rád. Jasně, že je to typická hollywoodská pohádka, co má k realitě na míle daleko, ale my ženské to tak máme přece rády, alespoň občas. A přidávám jednu soukromou hvězdičku navíc za to, že jim do toho zpíval můj oblíbený John Legend a taky, že mi byla většina postav skutečně sympatická.

Mám strašně ráda Michelle Williams, protože její hrdinky jsou z masa a kostí, její pohled vždy říká: ano i já toužím po krásném romantickém vztahu, ale zároveň žiju v reálném světě, už jsem toho prožila příliš, abych nevěděla, že vztahy dokáží být bolestné a svými rozhodnutími mohu mnohdy ublížit nejen blízkému člověku, ale dokonce i sama sobě. A právě proto si ji neumím představit v nekomplikované, povrchní romantické komedii, protože tam by svou opravdovostí působila jako pěst na oko. Což naštěstí není případ tohoto filmu, ten je svým příjemně civilním laděním o hodně bližší jejímu naturelu a přirozenému herectví. Take this waltz je sice spíš drama než komedie, ale disponuje některými vtipnými a trefnými dialogy a také výbornou hudbou, Leonard Cohen je volba, která nikdy nezklame.

Já jsem si říkala, že tak přímočaré soudní drama mi na Agathu Christie zrovna nesedí, že ta zápletka nakonec určitě tak jednoduchá nebude a samozřejmě jsem se nespletla. Ale to rozhodně není jediné plus tohoto snímku, zmínit musím kromě výborně vypointovaných dialogů především všudypřítomný anglický humor, který je dokonale vyvážený tak, aby zároveň nerušil dramatickou stránku a v neposlední řadě také charaktery, kromě silné ženské osobnosti, ztvárněné Marlene Dietrich, nejvíc pobaví hlavní postava právníka Wilfrida a jeho vyhýbání se léčení a péči starostlivé ošetřovatelky. A pomyslný klobouk dolů před Billy Wilderem, film natočený roku 1957 a přesto si bez problémů dokázal udržet mou plnou pozornost po celé dvě hodiny, myslím, že by se od něj mohli mnozí současní režiséři hodně učit.

Přiznávám, že komedie s Jean Reno mám ráda, o to víc mně mrzí, že tato má, na rozdíl od Jackových a Alexandrových kulinářských lahůdek, příchuť veskrze mdlou. Bohužel příliš nefunguje romantická zápletka ani Jeanovo obvyklé charisma, přitom to nemá i přes nevelkou originalitu vůbec špatný námět, jen to zpracování zkrátka pokulhává a navíc jsem se ani moc nezasmála, jediná skutečně vtipná scéna nastala, když přijel odborník na molekulární kuchyni, jenže ta trvala jen pět minut. Suma sumárum je to na slabé tři hvězdy a to snímku trochu nadržuji.

Rozhodně jedna z těch lepších Kingových adaptací, ale nezařadila bych ji mezi hororové, to spíš někam k mysterioznímu dramatu, podobně jako třeba Zelenou míli. Film je vlastně sledem různých nesouvisejících událostí, které se dějí v Johnnyho "novém životě" po komatu, jako např. varování před nadcházejícím neštěstím, řešení vraždy a nakonec dojde i na dilema nad předcházení věcí budoucích.Největším kladem snímku byl pro mně vedle vydařené, ponuré atmosféry, především Christopher Walken, který nejenže podal výborný výkon, ale zároveň mi nikdy nebyl sympatičtější než právě zde.

Tak tentokrát jsem se u crazy komedie od Allena i přes pozvolnější začátek pobavila více než slušně. Ono taky, když se v jednom filmu objeví vedle sebe sám slavný neurotik, šarmantní a energický Michael J. Fox, mladá Mayim Bialik, v součastnosti známá jako přítelkyně Sheldona z TBBT a ještě pár dalších, dosti svérázných postav, které v nemožných a nezřídka životu nebezpečných situacích řeší vtipnými dialogy naprosto malicherné věci, je na úspěch zaděláno. A ještě k tomu dojde i na lásku.

Nepopsatelně nádherné, strhující i obohacující. Pravda, ne prostým dějem (jistě, je to v podstatě jen přímočarý příběh o přežití, jenže je podán tak poutavě, že jsem i tak měla napětím vyšponované nervy až na maximum), ale těmi pocity, které mně celou dobu intenzivně prostupovaly. Fráze, jako studený hluboký vesmír jsem samozřejmě slyšela nesčetněkrát, ale tady byla jeho děsivá, k člověku nezúčastněně nevlídná krása, téměř fyzicky reálná. Nebo můj další zvláštní dojem, jak dva lidé bojují tak osamělí v nekonečném prostoru o přežití a subjektivně blízko a přeci v tak obrovské vzdálenosti je planeta kypící a pulsující životem. Ten kontrast na mně působil až neuvěřitelně. A je toho tolik, co bych chtěla všechno vychválit, slovo atmosféra tu získává vyšší význam, fantastický zvuk i hudbu už tu popsali originálněji jiní a slušných hereckých výkonů si cením o to víc, když uvážím, za jakých krkolomných podmínek asi museli všechno uhrát. A těch úchvatných okamžiků a nejen v samotném volném kosmu, třeba SPOILER scénu, kdy Sandra svlékne skafandr a v éterickém gravitačním pohybu, připomínající tanec se schoulí do pozice, která na pozadí kulatého otvoru evokuje prenatální polohu, si budu pamatovat ještě dlouho. A při epickém průletu zemskou atmosférou mi běhal mráz po zádech tak, jako už dlouho ne KONEC SPOILERU. I když jsem si dala kratší pauzu než napíšu komentář, abych byla o něco objektivnější, stále jsem plná dojmů. Musím si někdy v budoucnu pustit film i doma, kdy už budu mít větší odstup, protože je možné, že jsem na tom teď jako moji známí, kteří na rozdíl ode mně viděli Avatara na velkém plátně ve 3D a naprosto nechápali, že nesdílím jejich nadšení. Možná si pak všimnu chyb, které jsem teď v tom opojném oblouznění nevnímala...nevím, moc tomu nevěřím. Ale i kdyby ano, měnit hodnocení rozhodně nebudu. Protože pokud mi nějaký film dokáže zprostředkovat takový zážitek, pak to stálo za to i kdyby to mělo být jen jednou.

Když se sejdou ruku v ruce výborná předloha, slušný scénář a více než schopní herci, vyjde z toho neodolatelný mix vtipné konverzačky, komedie, psychologické hry kočky s myší a to vše dovršené ještě velkou porcí napětí. Jedinou připomínku mám k přílišné délce filmu, myslím, že trochu kratší, ale o to více nadupanější stopáž, by mu přeci jen svědčila více.

Or jsem si pustila především kvůli hlavním ženským představitelkám, protože mně zaujaly už ve snímku Jaffa, kde stejně jako tady hrály matku s dcerou a ačkoliv jejich charaktery i osudy byly tentokrát diametrálně odlišné, obě předvedly opět výkon, který si zaslouží mé uznání. Zvláště Dana Ivgy mě jako herečka zajímá stále více, po třech filmech, které jsem s ní zatím viděla ještě ani jednou nezklamala. Důvod proč dávám tentokrát jen lepší trojku tkví v tom, že jsem i přes reálný a psychologicky dobře vykreslený propad mladé dívky do osidel prostituce, nebyla tak nadšená jako už ze zmíněného předchozího filmu. Už jen to jakým způsobem je tu podávána erotika není nic moc příjemného na pohled i když chápu, že to byl záměr, který jen zvýraznil působení negativních účinků příběhu.

Černohumorná komedie o tom, jak se čtyři sourozenci, každý po svém, vyrovnávají se smrtí své matky, aby si po konečné katarzi našli cestu i k sobě navzájem. Takhle na papíře to zní dobře a netvrdím, že tam nebylo pár zajímavých momentů, jenže samotní propagonisté byli moc velcí pošuci na to, abych s nimi soucítila, humor nahrazovala spíš přemíra násilí, děj se vlekl jak týden před výplatou a do toho ponurého města, plného nesympatických, špinavých týpků, bych já osobně ani nepáchla.