It Might Get Loud
Obsahy(1)
Po Inconvenient Truth prichádza režisér Davis Guggenheim s ďalším, pre zmenu hudobným dokumentom. V ňom sa stretli a spolu si zahrali Jimmy Page, The Edge a Jack White ako traja legendárni gitaristi, reprezentujúci tri generácie a tri odlišné štýly, ktorými nemalou mierou obohatili svet hudby. (Filmárik)
Videá (1)
Recenzie (52)
Pro fanoušky zúčastněných hudebníků tohle musí být paráda, protože setkání tří generací je rozhodně zajímavé. O něco zajímavější i proto, že za tři roky od vydání filmu se The White Stripes rozpadli. Skvěle zde hrají kytary, hudba zde zaznívá parádní, ale přesto mě dokument nedokázal dostat, ohromit. Jasně, kdyby tam byl někdo z Beatles, jsem odvařený. ()
Hned jsem si sundal ze skříně kytaru a zahrál zjednodušenou verzi Ramble On. Znělo to skoro jako od Page, samozřejmě:) Tohle povídání a hraní dvou Britů a jednoho Američana mi vyloženě sedlo. Nejsem tak nadšenej Jackem Whitem jako současná hudební scéna (objevil se mimo jiné v Jarmuschově kafe a cigára nebo ve Scorseseho Shine a Light s RS), ale musím uznat, že je to zajímavej chlápek s mile konzervativním názorem na hudbu (jak má někdo rád starého Roberta Johnsona, je můj člověk). Jeho hudba ve mě ovšem extázy nevyvolává a radši než jeho kytarově-bubenické duo White Stripes mám ostrou dvojku Dresden Dolls. Chvíle kdy jsem se radostí zavrtěl ovšem přišly - staré záběry na Zeppelin, společné, sice rozpačité, ale působivé, hraní účinkující trojice ve studiu, U2 na stadionu. Pozvaní muzikanti k sobě vlastně moc nepasujou, ale nevadí. Všichni tři jsou zajímaví, všichni výborní muzikanti a všichni pohovořili o tom, co je ovlivnovalo a jak se hudebně vyvíjeli. Moc jsem si to užil. ()
Pre gitaristu to musí byť nesmierny zážitok, no ja ako bubeník musím priznať, že som sa až na pár svetlých momentov celkom dosť nudil. Ako, nie že by to bolo nejaké zlé, no hudobný film si zvyknem vychutnávať, aj keď nejde o môj štýl. It might get loud mi prišiel trochu chaotický a pre laikov nezrozumiteľný. Tak som sa doňho neponoril skrátka. No ako hovorím, pre gitaristov to musí byť šmak. ()
Každý kytarista tam má své místo. To, že tady shazujete Edge dokazuje jen to, že se o hudbu zajímáte jen povrchně (což nikomu nezazlívám). Edge má efektovou skříň velkou jako můj šatník. To co mu vychází z reproduktoru je něco uplně jiného, než hraje na kytaře, ale nutno poznamenat, že to, jak ovládl své efekty zasluhuje přinejmenším respekt. Nechci si ani představit, jak to musí být složité dostat to, co mu zní v hlavě, ven. Jack a Jimmy jsou pro mě představitelé skutečné hudby, která vyhází ze srdce. Dávají velký důraz na přirozenost a hlavně na dynamiku. Nemá cenu se tady rozepisovat o celé hudební filozofii, protože to ani nejde. Zkrátka. Pro toho, koho hudba nezajímá, je to zbytečnost a ani pro ně tenhle dokument nevznikl. ()
Zvláštní dokument, který vlastně ani dokumentem není. Nedozvíte se téměř nic o hraní na kytaru, nebo plno zážitků během kariéry všech třech zúčastněných. Spíše se soustředíme jen tak na přátelské povídání a monology pocitů převážně lyrického charakteru, vše pěkně nasnímáno a plující pomalu takovou pohodlnou atmosférou. Záleží, jak rockovou hudbu vnímáte a máte k ní emocionální vztah. A Jimmy Page je stím oblekem a účesem úplný Beethoven :-) ()
Reklama