kareen

Jeden z dalších příkladů toho, že nad originál zkrátka není. Hlavním důvodem je tentokrát skvělý Spencer Tracy, který je přeci jen jiná extratřída než popleta Steve Martin a také fakt, že oč méně se v této starší verzi tlačí na strunu prvoplánového humoru, o to zábavněji a civilněji to nakonec vyznívá. Jen tu opulentnost té svatby si v mém případě velmi ráda odpustím. :)

Já měla pro Skotsko a Skoty odjakživa velkou slabost, takže jsem si tento vtipný snímek se sympatickými mladými herci a navrch s charismatickým Robertem Carlylem rozhodně nemohla nechat ujít. Když jsem si přečetla, že je to všechno natočeno podle skutečných událostí, tak jsem se nejdříve trochu zarazila, protože jsem si v duchu představila, že by se takto někdo vloupával třeba u nás do chrámu svatého Víta, zvlášť pro balvan, co vážil tak tunu. Ale když jsem pak viděla, že si do toho Westminsterského opatství ta skupinka vlasteneckých studentů každou chvilku lítá zadníma dveřma pomalu jak někam do krámu, tak bylo jasné, že tam v té době to zabezpečení nebylo zase nic moc extra. Nicméně, já se bavila výborně a nehledě na to, že je tu tato komedie v modrých barvách, rozhodně doporučuji.

Nejenže mám stále více neodbytný dojem, že sebestředný Filip Remunda čerpá nejspíš své klišoidní a zastaralé reálie z filmů Zdeňka Trošky, pořád tu navíc zůstává fakt, že není schopen ani po letech natočit poutavý, hodinový dokument, který by měl alespoň nepatrnou výpovědní hodnotu.

Připomnělo mi to takový mix mezi Fontánou, Chaotickou Annou a dejme tomu Atlasem mraků. Jeden příběh odehrávající se na dvou místech a v jiném čase, vyniká sice opravdu krásnou formální stránkou, ale podle mě mu na síle ubírá přílišná doslovnost, která výše zmíněným snímkům chybí. Pravdou ale je, že to možná jako někdo, komu všechny ty mystické záležitosti a reinkarnace zas tak moc neříkají, prostě neumím jen náležitě ocenit.

Na seriálu jsem vždycky mezi jiným obdivovala to, že mě dokáže dojmout jako nic na obrazovce či velkém plátně a přitom nikdy nemám pocit, že by to bylo podbízivé nebo nedej bože dokonce kýčovité. A stejný dojem jsem měla z tohoto stylového dárku BBC svým věrným a zapáleným fanouškům. Moc hezký výlet do časů, kdy měl Doctor Whu ještě daleko do toho stát se britským fenoménem, kdy Daleci ještě vzbuzovali v divácích nefalšovaný strach a Tardis byla ještě v plenkách. A jako přídavek k tomu, smutný příběh stárnoucího muže, který by myslím mohl oslovit i seriálem nedotčené diváky, jen by těch 94% měli brát s rezervou. A když se na konci William Hartnell na pár vteřin setká tváří v tvář s Mattem Smithem, nevěřím, že by se našel jediný whovian, kterým by to nepohnulo.

Skoro mi to připadá, jako kdyby se pár filmařů někde v baru, notně posilněno alkoholem, vsadilo, kdo natočí nejnudnější film o jednom z nejznámějších sériových vrahů Ameriky a vítěz pak svůj výtvor zrealizuje. Vážně to bylo velké "vzrůšo", sledovat hodinu a půl jednoho nechutného, zbabělého úchyláčka, jak s pravidelnou jednotvárností, přibližně tak jednou za deset minut flákne pár lepých dívek po hlavě, přičemž oběti se okamžitě po první ráně hned bez hlesu složí a pak už jen celý říčný dovádí nad jejich těly za hlasitého stupňování slova fuck. A mezitím, asi aby měl divák dostatek času rozdýchat to neskutečné napětí, je nám servírováno jakési psychologické rodinné drama, nejspíš abychom pochopili pohnutky, které Teda přivedly až na elektrické křeslo. No, tak jako tak, větší záhadou pro mě bylo, kde sehnali tak nevýrazné obsazení, jak se jim povedlo zadupat do země třeba i jen nepatrnou jiskřičku invence a proč by se na to měl chtít kdokoliv proboha dívat. To si raději pustím ten nejslabší díl Criminal minds a pořád na tom budu lépe.

Nadprůměrné drama o tom, že když to jediné, co můžete od života čekat, je už jen čím dál větší beznaděj, je zoufalý čin možná tím jediným východiskem. Emotivní, syrové, poutavé a s tak milou a sympatickou rodinou v hlavní roli, že jsem chvílemi měla chuť stočit se do klubíčka a brečet, jak je ten svět hnusnej. Někde, pro někoho...

Všechno je tak jak je a bude tak, jak bude...I když mě daleko víc bavily ty retrospektivní výlety do minulosti (taková historka s dvojitým agentem vážně neměla chybu), postupně jsem se celkem slušně chytla i na linii z přítomnosti, přeci jen, když dáte dohromady svérázné důchodce, pořádný balík peněz, slona, neschopný motorkářský gang i policii a sem tam nějakou tu mrtvolu, to už na nějakou tu černohumorně severskou zábavu rozhodně vydá. Sice to pro mě nebyla až taková bomba, jakou jsem z místního hodnocení čekala, pár hluchých míst se tam našlo, ale jako celek to vtipné určitě bylo a navíc mě to navnadilo na přečtení knížky.

Mám hodně ráda filmy, které vynikají silnou a originální atmosférou, což Stratosphere girl splňuje bezezbytku. V tomto případě jde o atmosféru křehkou i znepokojivou zároveň a stejně tak na mě působila i ústřední postava Angely, která je přesným prototypem éterické lolitky, co běžně vyhrávají soutěže Ellite model. Její polodětská krása, její vnitřní monology a postřehy, kresby co se před očima mění v živoucí postavy a situace, nevšedně pojaté Tokio i příběh, který bych se i přes některé žánrové ingredience zdráhala označit přívlastkem kriminální, krásný vizuál i hudební doprovod, to všechno způsobilo, že jsem v tomto nevšedním světě ráda strávila 90 minut svého času.

Sice tady nepadají smrtící hlášky jako třeba v TBBT, ale čím déle na to koukám, tím víc se mi to líbí, zvlášť když o vtipné situace, které ve mě vyvolávají srdečný smích rozhodně není nouze. Dharma je správné třeštidlo, Greg sympaťák a jejich vztah je tááák krásně romantický. Ale tím hlavním tahounem, co dodává sitcomu to pravé koření jsou rodiče obou z nich. Právě ty neustálé střety nekonformního hippísáckého světa na jedné straně a snobských boháčů na druhé, jsou pro mě neustálým zdrojem zábavy. Zejména Dharmin otec Larry a jeho paranoidní konspirační teorie nemají chybu.