Huntelaar

Od čiré nenávisti způsobené z nepochopení myšlením desetiletého dítěte si mi příběh malého prince prošlapal cestičku až k maximálnímu hodnocení (v tomto případě velké díky tvůrcům za celé zpracování), ale tak si říkám, že za to mohou všechny ty růže, o kterém jsem v životě zavadil, všechny ty lišky, které jsem si ochočil a hlavně pilot, který mi vyprávěl příběh, jak … potkal.

Ten film je tak tupý až to bolí. Ten pocit, kdy předvídáte, co se stane „na plátně“, protože se nějak musí posunout scéna a ono se to skutečně stane nebo uvědomění si, že ta „nelogická“ scéna z před pěti minut tam byla jako oslí můstek, aby současná scéna měla nějaký význam a nějak musí posunout scénu, je k nezaplacení. A to doslova. Chápu, že současný filmový průmysl funguje na opakování úspěšného receptu, ale jakžtakž sympatičtí herci a možnosti techniky (CGI triků) vám prostě neudělají dobrý film a v tomto případě mě to docela nas*alo.

Já nevím. Přijde mi, že kouzlo „původních“ filmů studia Pixar bylo o zasazení milionkrát viděných postav/motivů do naprosto netradičních situací a kromě pokračování Příběhu hraček, jejichž výhrou byly změny žánrů filmu, ty sequely vůbec nefungují nebo spíš vyzní jako nastavená kaše, která v mých očích pošlapává „svatý“ originál. U druhého dílu rodiny Úžasňákových je znovu vidět „chemie“ mezi postavami, skvělá retro výprava a zajímavé akční scény, ale to hlavní (příběh) je vágní až nezajímavé. Právě to, proč se se z výše zmíněných ingrediencí podařilo uklohnit zajímavý film/příběh byla neotřelá motivace hlavního záporáka, která nejde jen tak lehce opakovat, a celkový zážitek z dalšího dobrodružství Boba Parra a jeho rodiny ve mně strašně lehce vyšuměl.