kareen

Zvláštní na tomto filmu není ani to, že je děj vyprávěn od konce (nebo mnohdy i na přeskáčku), ale spíš skutečnost, že jsem byla jako divák postavena před roli vnějšího pozorovatele rozkladu jedné rodiny, aniž by mi byla předložena fakta, které události byly příčinou hrůzného činu vraždy. Proto jsem se jen z nenápadných podprahových náznaků mohla domýšlet, jestli je Artur sociopatický manipulativní ďábel, nešťastník s rozvinutou psychickou poruchou, oběť domácího zneužívání ze strany otce, nebo mladík se skutečně výjimečnými schopnostmi? A co jeho matka Tereza, skutečně byl ten její bázlivě odevzdaný postoj jen strachem před agresivním synem, nebo jsem z ní správně vycítila záblesky špatného svědomí? Kdo je tady vlastně ta pravá morální oběť? Tento přístup mi připadá přinejmenším zajímavý, tím, že neznám pohnutky a minulost těchto lidí, nemohu ani jednostranně soudit, stejně jako i v reálném životě, když se mí sousedé rozvádí, také nevím, jaké spodní proudy je dohnaly až k tomuto rozhodnutí, ať už si o tom myslím cokoliv, těch faktorů může být nepočítaně a já do nich nevidím. A tak jedinou jistotou v tomto snímku pro mě zůstal můj neustálý stísněný pocit, že s touto rodinou je něco fundamentálně v nepořádku.

Filmovou klasiku z padesátých let jsem neviděla, takže nemohu srovnávat o kolik je toto zpracování jiné, či dokonce horší a abych byla upřímná, je mi to úplně ukradené. Pro mě je směrodatné, že jsem se u tohoto silného, poutavého příběhu nenudila ani minutku a přestože je jasné, že dvoudílný tv snímek nemůže mít tak nákladnou výpravu jako slavný velkofilm, i tak mi připadala na britské televizní poměry celkem velkorysá (přepadení na moři, závody koňských spřežení). Ben Hura jsem si pustila hlavně kvůli představiteli hlavní role a ten nezklamal. Joseph Morgan je velký talent uvězněný v CWčkovském seriálu a ať už tento světlovlasý Welšan hraje zákeřného nesmrtelného hybrida nebo žida, který se stal kvůli pomstě Římanem, je jako vždy výborný a já mohu jen doufat, že se jednoho dne zaskví v nějakém významnějším filmu. Navíc je typem herce, kterému z očí vyzařuje nebezpečí, takže mu nehrozí, že by někdy uvízl v rolích naivních klaďasů.

Obsahuje spoiler: Začínám mít silné podezření, že snad mají hollywoodská studia nějakou skrytou dohodu s onkologickými centry v rámci prevence a proto tu rakovinu cpou do každého druhého filmu. Docela jsem si užívala Al Pacina a stejně tak skvělé Annette Bening, ale jak se začalo v druhé půlce hrát na tu sentimentální strunu a přibývalo stále více klišé, tak jsem věděla, že to půjde celé do kopru. Bohužel.

Po herecké stránce Tracy výborný, Hepburn ještě lepší, o tom žádná, ale jejich postavy mě tedy obě silně vytáčely. Adam se choval jak uražená rozmazlená fiflena jen proto, že ho jeho drahá polovička válcovala u soudu a co se týká Amandy, já nemám nic proti zdravé ženské emancipaci, ale co je moc, je moc. To jak hájila obžalovanou bylo dost postavené na hlavu, přeci to, že jsem ženská, co se stará o děti a manžel mi zatím zahýbá, neznamená, že na něj můžu použít beztrestně zbraň, sorry ale tohle neberu. Navíc jsem čekala, že oba v soudní síni rozpoutají živelnou konverzační válku pohlaví a bude to mezi nimi pořádně jiskřit, ale dočkala jsem se spíš rozmrzelého trucování a pár skomírajících jiskřiček. A tak nejzábavnější postavou pro mě nakonec byla samotná obžalovaná, ty její naivní výpovědi prostě neměly chybu.

Na Erdemových filmech se mi strašně líbí, že ty překrásně nasnímané záběry přírody neslouží jen jako líbivé atraktivní pozadí, ale jsou nedílnou organickou součástí příběhu, vyjadřují momentální rozpoložení postav a zároveň určují náladu celého snímku. Bes Vakid zachycuje v útržcích život jedné turecké muslimské vesnice, zaměřuje se především na vztahy mezi otci a syny a ačkoliv je o něco málo ukecanější, stejně jako v Jin se většina konfiktů odehrává spíše podprahově, v náznacích. Na první pohled sice nemá tak nosné téma jako jeho pozdější filmový bratříček, ale je podobně pocitový a když jsem se do něj plně ponořila, dostalo se mi srovnatelně obohacujícího zážitku.

To je problém většiny starších filmových thrillerů – byly v průběhu dalších mnoha let tolikrát okopírovány, že když si na začátku zápletky pomyslím, že vrah je určitě „zahradník“, tak se můžu vsadit, že to tak z devadesáti procent na tuty bude, ať se to snaží zašmodrchat jak chtějí. A bez toho prvku překvapení už to u podobného typu snímků prostě není ten pravý šálek cyankáli, ať je námět sebezajímavější. Nehledě na to, že se hlavní hrdinka chovala občas kapánek nelogicky, ale to vem čert.

Samurajsko – cukrářský povzbuzovač nálady. Ta zápletka je mírně řečeno dost ulítlá, ale byla sranda sledovat zmateného samuraje z minulosti, jak se potýká s nástrahami dnešní doby. Sice bych si ho představovala trochu staršího a s větším charisma, ale i tak to byl sympaťák a ty dorty co dokázal vykouzlit, nejen že nádherně vypadaly, ale ještě se mi při nich sbíhaly sliny, mňam. Maminka byla taky v pohodě, ten malej špunt vyloženě kouzelnej a s novým návštěvníkem tvořili povedenou rodinku, takže se mi u nich moc líbilo. Jako oddechovka na pohodu ideální.

To je tak, když má jeden spadeno na napínavý politický thriller a místo toho se mu dostane jakéhosi ne zcela čitelného poloartu. Přitom se to rozjíždělo poměrně dobře, nenápadné vraždy očitých svědků, výborná scéna na přehradě...jenže pak do toho začali cpát ty psychotesty a podobné věci a má pozornost značně ochabla. Bylo to takové potácení se od jedné scény ke druhé, bez napětí, dynamiky a ani ten Warren Beatty mě až zas tak moc nenadchnul. Není to úplně marné, své chvíle to mělo, ale já čekala krapet svižnější podívanou.

Ano, Transpoting po Chorvatsku, to sedí. První půlka filmu je takovou neveselou autentickou sondou do života čtyř nezaměstnaných ztroskotanců, co se den co den jen bezúčelně poflakují, chlastají nebo fetují a jediným vzrušením, jenž je čas od času vyvede z letargie je zápas oblíbeného fotbalového mužstva nebo v případě agresivního hulváta Krpa, zmlácení své manželky. Každý jeden z nich dostane prostor ve svém vlastním minipříběhu, který ukáže jejich pravou povahu, rodinné zázemí a starosti. Pak se příběhy všech čtyř spojí a s náznaky počínajícího děje to začne být i vtipné, dokonce tak, že jsem začala litovat krátké stopáže snímku, klidně ty zápletky mohli ještě dál rozvinout, myslím, že potenciál tam byl velký. V každém případě však povedená žánrovka.

Nejvtipnější na tom byla asi ta utajená pátračka ztraceného prstenu ze strany ženicha a ňoumovitého bratránka, zato Natalia Oreiro mě nebavila tím, že dvě třetiny filmu vypadala, jako by kousla do obzvláště kyselého citronu. Ještě, že se nakonec zdravě naštvala, odhodila šaty, předsudky i nafouknutý výraz a začalo to pravé romantické tóčo. To si pak holka rozhodně nemohla stěžovat na nudnou svatbu.