kareen

Na první pohled to vypadá jako stokrát provařená story o úspěšném muži (či ženě) z velkoměsta, jenž je nucen strávit nějaký čas nedobrovolně v zapadákově, kde potká tu pravou a uvědomí si pravé hodnoty života...a přesně takové to taky je. Což mi ani nevadí, od žánru romantické komedie až tak moc originalitu nevyžaduji. I když romantické není v tomto případě pravé slovo, Hugh Grant viditelně zestárnul a výraz ztraceného štěněte vystřídalo spíš mírně cynické odevzdání, Marisa Tomei je zas sice sympaťačka na druhou, ale ta tam je její roztomilá potřeštěnost. Takže žádná láska na první pohled, žádná velká gesta, prostě jen postupná opatrná přitažlivost dvou lidí ve středním věku, co si prožili svoje a chápou, že život není procházka rájem. A přesto všechno se mi to dost líbilo, asi proto, že dialogy nebyly úplně pitomé, hodně se tam mluvilo o filmech, knížkách a tvůrčím psaní, žádná postava mi nebyla vyloženě protivná a celkově mi s nimi na té malé univerzitě bylo celkem fajn. Akorát jsem si po Whiplash nemohla zvyknout, že tu J.K. Simmons hraje takového dobráka, pořád jsem čekala, že začne na Granta z plných plic řvát. :D

Borec v obleku, s kytarou, mečem a roztrhaným slunečníkem, který se chová jako ultratěžkej frajer, putuje jakousi postapokalyptickou americkou krajinou do země zaslíbené, Lost Vegas. Neustále se ho jako klíště drží malej kluk a k tomu ho pronásleduje skupina týpků, jejichž kápo vypadá jak silueta Slashe, kterému není vidět do tváře. Cestou bojuje s hromadou všelijakých podivných zjevů, mezi nimiž nechybí např. banda jeskynních mužů ve starém autě, větrní lidé, co vypadají jak kosmonauti, nebo dokonce vojáci ruské armády. Celé je to hozené do jakési westernovo – nindžovsko – Pulp fiction – Mad Max stylizace a působí to jako parodie na... já vlastně ani netuším na co. Jediné co vím je, že tohle si v žádném případě netroufám ohodnotit, protože moje pocity se pohybovaly na široké škále mezi má to něco do sebe, až do „na jakou koninu to sakra zase koukám“.

Moc hezký snímek o malém klukovi, který zůstane vlivem okolností sám v horách a sžívá se s prostředím a místními zvířecími obyvateli, především vlky. Bylo to jako koukat na přírodopisný dokument s filmovým dějem. Ten sice není nijak zvlášť originální, ale ty krásy okolní krajiny a všudypřítomných zvířat to hravě vyvážily.

Nejsem nijak zběhlá v komiksech, takže nemohu porovnávat v čem je to lepší nebo horší než jiné superhrdinské adaptace, ale takto nějak jsem si představovala Gotham. Ten mě po počátečním nadšení zklamal, do Daredevila jsem naopak šla s mírnou nedůvěrou, vyvolanou především nepovedeným filmem s Benem Affleckem a nakonec jsem velmi příjemně překvapená. Daredevil má svým laděním do temné atmosférické kriminálky, organizovaným zločinem a korupcí prolezlým velkoměstem i morálně ne zcela jednoznačným (anti)hrdinou bez nadpřirozených schopností, mnohem blíže k nolanovským filmovým Batmanům. Ale zatímco batmanovské universum je zaplaveno plejádou výstředních psychopatů, s teatrální potřebou předvádění se, daredevilští záporáci jsou vlastně více méně reálně působící lidé, kteří se vydali cestou zločinu a pro jejichž machinace je pozornost veřejnosti naopak více než nežádoucí. Sám slepý advokát Matt Murdock má se svou nemesis Fiskem společného více než jen ztrátu otců v dětském věku. Oba se, každý svým způsobem, snaží zachránit milované město a zatím co jeden se obává, že stojí před pomyslnou čárou, kdy by se mohl stát ďáblem, ten druhý už ji dávno překročil a teď musí svou temnou stranu přijmout a naučit se s ní žít. Oba jsou charismatičtí, citliví a přitom badass, i když v případě Matta, ne zabiják. Přitom jakkoliv jsou oba výborní, tak se tam děje mnoho zajímavého i mimo ně, takže i když se tam třeba půl hodiny Matt neukázal, pořád tam bylo spousta situací i postav, které mě dokázali zaujmout. Ne všechno bylo úplně stoprocentní, třeba v sedmém dílu mě ty klišoidní karate kid flashbacky se slepým mentorem docela otravovaly, stejně jako občas tak trochu naivní Karen, ale také se tam našlo dostatek přímo vymazlených scén, kdy jsem měla oči doslova přilepené na obrazovku a po skončení si musela pustit hned další díl. Tohle mi zkrátka hodně sedlo.

Chvílemi jsem si připadala, jako bych sledovala nějaký film ze čtyřicátých, padesátých let. Takovou krásnou atmosféru starosvětskosti umí dneska vykouzlit snad jen Branagh. Akorát těch barev, jiskření a třpitek, tam bylo na můj vkus trochu moc, až oči přecházely. Naše Tři oříšky to sice nepřekoná, ale i tak docela hezká pohádka. Za lepší tři.

Já mám tato komorní inteligentní scifíčka dost ráda a tak první dvě třetiny filmu jsem byla připravená jít na plný počet. Líbila se mi klaustrofobní atmosféra luxusního bunkru i přilehlá okouzlující krajina, Calebovy rozhovory s Avou i Nathanem a zaujalo mě pokládání zajímavých otázek. Líbilo se mi to dokonce natolik, že na mě akčnější thrillerová poslední třetina působila téměř až zbytečně rušivě. Ne, že by mě zklamala závěrečná pointa, naopak jsem byla jejím znepokojujícím vyzněním spokojená, jen bych uvítala, kdyby se k ní došlo obyčejnější, méně efektní cestou. I přes tuto mou výtku se však stále jedná o nadprůměrného zástupce svého žánru se sympaťákem z Lásky čas, v hlavní roli. Akorát jsem moc nepochopila tu taneční vložku, ale je fakt, že při ní Nathan s tou asiatkou dost váleli.

Tak za prvé, moc nechápu, proč chtěl Petruchio Katherine nějak předělávat, když ta roztála v podstatě asi za patnáct minut poté, co se s ním potkala. Za druhé, Rufus Sewell ještě docela ušel, ale Shirley Henderson přehrávala až neskutečně a ještě mě docela iritoval ten její nasládlý hlásek. Za třetí, vedlejší zápletky a jejich propagonisté měli spíš lacinou příchuť a konečně za čtvrté, když už to nebylo postavené na Shakespearových verších, tak nechápu, proč si víc nepohráli s tím koncem. Katherinino prozření a následný monolog o tom, že měl být manžel pánem, kterého musí žena poslouchat a jenž má za každou cenu pravdu, protože ji živí, měl jistě váhu době svého vzniku, ale v moderním zpracování ve mně vyvolal jen pobavený úšklebek. Zvlášť, když ona dělala úspěšnou kariéru v politice a on byl jen zadlužený alkoholik. :D

Přiznávám, že na rozdíl od mnohých, jsem nikdy nezaujímala pohrdavý postoj k teenagerské stanici CW. Je to domov mé srdcovky Supernaturalu (i když ho podědila sloučením dvou jiných televizí) a na rozdíl od dalších komerčních stanic (kabelovky nepočítám, to je jiná liga), chrlících neustále jak přes kopírák další a další nudné kriminálky CSI, rodinné komedie, či provařená dramata z právnického nebo lékařského prostředí, nabízí poněkud originálnější alternativy v podobě různých scifi, fantasy a superhrdinských seriálů. Což já můžu. Jasně, nabízí je většinou v odlehčeném provedení pro náctileté, ale nepostrádají zábavnost a já si tam čas od času najdu nějaké to guilty pleasure (taková zlobivá upíří rodinka v The Originals mě baví i ve druhé sérii). A na rozdíl od mnohých mě neodpuzují ani biblická témata, pokud jsou zpracovaná hravou a zajímavou formou. Přes to všechno musím souhlasit, že je Messenger vážně hrozný seriál. S nevýraznými herci, směšnou zápletkou i dialogy a co je vůbec nejhorší, začíná nudit už ve druhém dílu a přiznávám, že dál jsem se nedostala. Ani se nedivím, že s ním CW nepočítá do dalšího roku, myslím, že zrovna tohle zrušení nikomu chybět nebude.

Taková dvoudílná ostrovní verze našeho Dobrodružství kriminalistiky, na téma důkazu DNA. Kvalitní britské zpracování, které však klade větší důraz na proces vyšetřování než na vzrušující honbu za vrahem, takže žádné velké napětí se nekoná. Objektivně by to bylo na lepší trojku, ale můj oblíbený John Simm hodnocení zvedá o chlup výš.

Úžasné obrazové variace na všechny odstíny modré. Bez narušujícího patosu, zato sympaticky nedoslovné a výborně zahrané. Viděno v rámci Challenge 1015: 30 dní se světovou kinematografií.