kareen

První polovina filmu se mi hodně trefila do noty svým ulítlým humorem a více než malým množstvím svérázných postav. Adrien Brody byl výborný jako vždy, Vera Farmiga neobyčejně milá a nepamatuji si, že by mě Milla Jovovich v něčem bavila víc, než jako tady její dost ujetá mladá rockerka. To všechno bylo moc fajn. Bohužel v druhé polovině jako by rozepsaný scénář převzal nějaký jiný, dost netalentovaný autor a pak už šly předchozí kvality pořádným sešupem dolů. Zamilovaná dvojice, které to výborně klapalo, se jen kvůli umělému natahování děje bezdůvodně rozešla, největší prostor najednou dostala se svými promarněnými ambicemi zpěvačky (nechápu proč, ten její zpěv nebyl tedy nic moc) sestra hlavního hrdiny a pak do toho namontovali jejího psychotického manžela, který už tu nesourodou směsici dorazil docela.

Není to špatně natočené a nevadí mi ani to, že si filmaři trochu upravili události kolem případu, konec konců ani americká policie v něm nemá dodnes úplně jasno. Ale udělat z Alberta De Salvy vraha s rozdvojenou osobností? Kdy už scénáristé konečně pochopí, že je to jen mýtus, který nebyl v oboru psychiatrie nikdy prokázán a který je sice vděčným námětem v žánru fantasy, ale ve vážně pojatém dramatu o jednom z nejprofláklejších vrahů moderní Ameriky, plní úlohu spíše kontraproduktivní.

Roztomilá černá komedie plná omylů, záměn a falešných nebožtíků, které by sice neškodilo poněkud rychlejší tempo, ale mě i tak výborně pobavila, už jen díky té báječné sestavě britských komiků. Ale nejlepší byl stejně Peter Sellers v malé roličce morálně diskutabilního lékaře, obklopeného hromadou koček. A loterijní nadaci Tontina bych já osobně přejmenovala na nadaci Darwinových cen, vzhledem k nebetyčně hloupým, přesto zábavným způsobům úmrtí většiny kandidátů na stotisícovou výhru.

Kdy už se ti lidé poučí, že jakmile se nastěhují do obzvláště starých zchátralých domů se spoustou místností a skrytých chodeb, téměř určitě si koledují o nějakého toho bubáka. To bylo asi jediné větší klišé na které jsem zde narazila, navíc Dulciinu rodinu omlouvala jejich neutěšená existenční situace, která je donutila k tomuto druhu bydlení. Jinak je to (alespoň v první polovině) sice duchařina jak vyšitá, ale ortodoxním hororovým fandům bych ji zas tak moc nedoporučila, lekavé to sice je, ale jen středně, takže nejspíš nic velkého pro jejich otrlé divácké oči. Každopádně doporučuji nečíst předem komentáře, protože by jste se připravili o rozuzlení, které je podle mě skutečně překvapivé (já čekala všechno, jen tohle ne) a i celkově je to vzhledem k žánru docela netuctová záležitost, takže jsem překousla i ten krapet sentimentální závěr. Beru to tak, že je to z Venezuely, takže to mohlo dopadnout ještě hůře.

Sally Wainwright údajně napsala roli propuštěné trestankyně Suranně Jones přímo na míru a ta se jí odvděčila skutečně vynikajícím hereckým výkonem (Sally sama pak získala cenu RTS za nejlepší scénáristku a její seriál pak za nejlepší drama v daném roce). Její Ruth je odtažitá mladá žena, nejistá po návratu z vězení, kam nastoupila ve věku sedmnácti let, zároveň však plná odhodlání najít svou ztracenou sestru. Třídílná minisérie je směsicí psychologického dramatu a thrilleru, rozjíždí se trochu matoucím způsobem, kdy je nastíněna mysteriózní linka, která je dle mého názoru docela zbytečná a nakonec stejně odezní do ztracena. To je ovšem jen dobře, přechod k realističtější části je pro mě zajímavější a v konečném důsledku i stejně napínavý, i když jsem pointu vytušila už o nějakých pár minut napřed. Že je to kvalitně natočené, je u britské tv tvorby nepřekvapivým standardem a v tomto případě je to ve finále i dost emotivní.

Příjemná nostalgická komedie o jednom klukovském dospívání v Řecku šedesátých let.

Ne, že bych se čas od času nepodívala ráda na seriál s emzákama, ale tenhle pilot mě nějak dvakrát nenadchnul. I přes netradiční námět to už teď zavání pořádným klišé, všechno je jako strašně tajemné, ale že bych byla nějak extra napnutá, tak to zas ne. Děti mají nebezpečného imaginárního kamaráda, armáda zkoumá tajemný objekt v nomádské poušti a v nemocnici se objevuje polomrtvý neznámý muž, neznající své jméno. Sympaťák Milo má zatím jen minimum prostoru, zato polovina ostatních postav je dost otravná, včetně těch děcek (zvláště ta přechytralá malá holka je na ránu) a hlavní vyšetřovatelka je děsně chápavá žena s rodinnou tragédií v pozadí, co na potkání rozdává utišující moudra. Konec to přeci jen trochu oživil, tak tomu dám ještě šanci, ale moc růžově to zatím nevidím.

Tak jsem se zas nechala zlákat zdejšími komentáři a výsledkem je pro mě dvouhodinová nuda o chlápkovi, co učí ve škole, má problémy v manželství, sem tam se poflakuje s kámošem nebo dělá do ženských, včetně vlastní žačky. Za celou dobu se tam toho moc nestane, je to taková šeď bez přidané hodnoty. Humor? Proboha, kde? Trochu mi to svým zaměřením na všednost obyčejného života připomnělo filmy Bohdana Slámy, ty jsou ale o mnoho přirozenější i lépe zahrané. Docela zklamání.

Tak mi to nedalo a musela jsem si pustit ten kraťas, ze kterého jsou tu všichni tak odvaření. Jako ne, že bych se u této šílené parodické všehochuti občas nezasmála, ale člověk asi holt musí mít ta osmdesátá léta zažitá, nebo být alespoň jejich fanouškem, aby to dokázal plně docenit, což není zrovna můj případ. Ale je fakt, že to hacknutí času nemělo chybu.

Pardon, ale ze seriálů pro třináctileté holky jsem už poněkud odrostla. Kdyby to dávali na nějaké dětské stanici, tak se nedivím, ale tohle CBS vážně přepískla.