kareen

Docela jsem váhala nad hodnocením, protože jakkoliv mi připadalo vykreslení charakterů velmi trefné a docela jsem se i nasmála, tak příběh sám o sobě je docela řídký a celkově se z toho dalo asi vytřískat víc šťávy. Nakonec rozhodl ten závěrečný proslov, ten přesně vystihoval všechno to pokrytectví a opájení se vlastních nabubřelých slov politiků a ještě k tomu dokázal dojmout všechny ty novináře, co mu to sežrali i s chlupama. Jinak, dokonce ani já se svým mizerným orientačním smyslem, bych se snad nedokázala v lese ztratit tak blbým způsobem jako ta skupinka těch tří tragédů. Skoro se divím, že se svou neschopností nepozabíjeli navzájem, až jsem skoro litovala toho pošuka, co je tam naháněl. Viděno v rámci Challenge tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Dovedu si představit, že spousta, hlavně mužských diváků, bude u těch fetišisticky vymazlených scén chrochtat blahem a i já jsem ocenila tu vizuální krásu jednotlivých obrazů, zvlášť to čínské divadlo. Na můj vkus až moc brutální (u scény mučení jsem párkrát odvrátila oči) a hlavně, když odhlédnu od efektního stylu, jakým to bylo natočeno, tak samotná dějová linka není žádné terno, nehledě na to, že mě svou neschopností štvala ta blonďatá hrdinka. Ta působila dojmem, že by nebyla schopná prodat ani lístky do tomboly, natož pak vzácný artefakt protřelým zločincům.

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní.

Mám blízko k černému humoru. Není v tom žádná zlomyslnost, radování se z cizího neštěstí, jen neodbytná potřeba vynést všechny bolístky, všechno neštěstí, co život přináší, z tíživé temnoty na denní světlo a třeba si z toho i neuctivě vystřelit. To zlé sice nezmizí, ale náš strach z hrozivého se pak zmírní. Proto jsem ráda, že jsem se pustila do tohoto seriálu, který jsem tak dlouho z nepochopitelných důvodů přehlížela. Six Feet Under se nebojí smrti a co je stejně tak důležité, nebojí se ani života. Na ploše pěti sérií a na osudech jedné pohřebácké rodiny a jejich přátel, se pouští snad do všech problematických či kontroverzních témat, od psychické nemoci, homosexuality, nevěry, kriminality, ztráty blízkých až třeba po incest a spousty ostatních, ať už velkých či malých trápení. Nemoralizuje, nesoudí, neomlouvá, jen nechává své postavy žít a dýchat a to je taky ten důvod proč jsem si je tolik zamilovala. Rusovlasou Claire, která se postupem času mění z nejisté, do sebe zahleděné puberťačky v nádhernou (nejen ve fyzickém slova smyslu) mladou ženu, idealistického Natea, který i přes soucitnou povahu, dokáže někdy až necitelně zraňovat, trochu slabošsky působícího homosexuála Davida, jehož zvláštní zakódovaná slušnost a poctivost, spolu s občasnými úlety, z něj udělala moji asi nejoblíbenější postavu vůbec. A nesmím zapomenout ani na hledající se maminku Ruth s její sbírkou svérázných nápadníků, nekonvenční Brendu a její pošahanou rodinku nebo drsňáka Keitha. Všechny je mám moc ráda (i přes to, že mě často svým chováním štvali), snad až na Lisu, ta mi k srdci nikdy nepřirostla a to je hádám jeden z hlavních důvodů nejslabší třetí série. Zvědavost, jaký způsob smrti se objeví vždy na začátku každého dílu, byl už jen pověstnou třešničkou. Obvykle, když mě nějaký seriál takhle chytne, sjedu ho v co nejkratším časovém úseku, to ale v tomto případě nebylo možné. Na to je příliš tíživý, příliš reálně působící a já potřebovala vždy nějakou dobu na jeho vstřebání. A posledních pár epizod ve mně svou emocionální smrští doznívá ještě teď.

Na realistickou výpověď o začlenění a soužití pákistánské rodiny tam bylo až příliš líbivých a zároveň zlehčujících prvků i když se našlo pár vyhrocených situací, kdy mi přeci jen zamrznul úsměv na tváři. Ale jako komedie to není tak úplně marné, zvlášť ta závěrečná návštěva nevěst a jejich rodičů mě pobavila, to jak tam všichni seděli a polovina z nich jen tak tak zadržovala smích, zatímco chudáci ženiši, ti měli výraz, jako by nevěděli, jestli se smát nebo zdrhnout a už se nikdy nevracet. Za lepší tři.

Škoda, že to nezůstalo jen v té apokalyptické rovině, která na mě na rozdíl od tuny podobných filmů, působila reálně a velmi civilně, takže by vytáhla film ještě tak o level nahoru. Ale bez ohledu na to, že se zejména druhá polovina veze na vlně spíše přímočařejšího thrilleru (ovšem ozvláštněného blížícím se vědomí zkázy), tak se celým snímkem táhne vynikající atmosféra, kterou zkrátka Španělé umí, lépe než kdokoliv jiný. Pomalejší tempo vyprávění pak už není nic překvapivého, co není tak úplně typické je, že se násilí tentokrát nevyhýbá ani dětem.

Nějaké výhrady bych měla - flashbacků bylo na můj vkus zbytečně moc, což mě občas nepříjemně vytrhávalo z požitku očistného Cherylina putování a taky nejsem zrovna příznivkyní nadměrného používání citátů. Na druhou stranu snímek dokonale vyvrátil mé počáteční obavy z určité monotónnosti, která by mohla při tak dlouhé cestě nastat, nakonec to bylo docela zábavné, hlavní hrdinka natolik nebanální že ve mně probouzela vesměs rozporuplné pocity a o zbytek se postarala okázalá příroda (i když jí mohlo být klidně víc) a bezva soundtrack. A to, že je tu Reese výborná, mě nijak zvlášť nepřekvapuje.

Možná, že po Twin Peaks už mě nic nemůže pořádně překvapit, ale mně to zas nepřišlo až tak divné, jak je to tady propagováno. Jako thriller to nebylo špatné a celkem dobře se na to koukalo, ale chyběla mi tam nějaká strašidelnější muzika nebo něco, co by tomu dodávalo víc mysteriózní atmosféry. Ovšem co mi vadilo nejvíc, byla ta panička v domácnosti Marina. Ne, že by mi vůbec někdo z rodiny přirostl k srdci, ale tahle zhýčkaná hysterka mi lezla vysloveně na nervy a vzhledem k tomu, že se to většinu času točilo kolem ní, tak to byl docela problém. Vůbec nejlepší na tom byla ta zápletka kolem zahradníka a Borgmanovy zvláštní partičky, hlavně proto, že ta jediná skutečně obsahovala výborný černý humor a taky sem ještě neviděla originálněji uklizené mrtvoly. :D Zbytek byl vlastně celkem neškodný a klidně bych ho doporučila i takové emče.:) 70%.

Škoda, že se, ať už autor knižní předlohy, tak i scénáristé, nedrželi známého hesla, že méně je někdy více, takto byly ty překotné dějové zákruty i přehršel vedlejších postav, pro mě trochu zmatečné. Ovšem jako konverzačka vynikající, s tou pravou noir atmosférou, chladnokrevnými krásnými ženami a cynickým detektivem v neodolatelném podání Humpreyho Bogarta.

Amíci zachraňují svět před hořícími, Zemi ohrožujícími kometami pomocí superhrdinů a odvážných prezidentů, Japoncům k tomuto bohulibému záměru stačí nadupaná punková písnička. Typická skládanka tří zdánlivě nesouvisejících minipříběhů, z jejichž spojení vychází závěrečná pointa, není nijak zvlášť vymakaná a nebýt vysvětlující retrospektivy na konci, ani bych neměla šanci ji pochopit, ale to mi vlastně ani nevadilo. Mě spíš zajímalo, jestli se mladík v prvním příběhu vzmuží a zachrání dívku nebo zda další hrdina přemůže teroristy, co přepadli loď. Trojka je možná trochu rozvláčná, ale zase jsem byla svědkem tvůrčího zrodu jedné písničky, která mi stále ještě zní v hlavě a vypadá to, že ještě nějakou dobu bude. A všechno je to takovým sympatickým způsobem cáklé a zároveň pohodové.