kareen

Zombie apokalypsa po kubánsku, aneb disidenti útočí! Jako komedie to na mě fungovalo tak půl na půl, některé vtípky byly super, jiné méně, ale když vezmu v potaz autentické prostředí špinavé Havany, samotné zombíky (mraky zombíků), vůbec ne špatnou akci a pár skutečně zajímavých nápadů, musím uznat, že jsem se opravdu výborně bavila. A tu skupinku flákačů a zkrachovalých existencí jsem si taky docela oblíbila. Za mě dobrý.

Čím víc sleduji Hitchcockovy filmy, tím je mi stále jasnější jedna věc. Snad jen s výjimkou Normana Batese, jsou jeho zločinci cynické, egoistické osobnosti, více méně zbavené výčitek svědomí, páchající své zločiny tu z nudy, k vlastnímu prospěchu nebo prostě jen testující hranice své vlastní inteligence. A téměř vždy se jedná o chytré, charismatické osobnosti. Kámen úrazu je, že jen málokdy jim Hichcock přihraje důstojného kladného protivníka. I přes to, že mi byla rodina Charleyho sestry sympatická, jejich naivita byla chvílemi až do nebe volají. Stejně jako naivita Charlie, která teprve až v tváří v tvář pravé povaze svého strýčka prohlédne a ztrácí tak všechny své iluze. Nejvíc mě ale mrzí ten happy end, skončit to opačně, hned by měl film větší výpovědní sílu.

Jelikož jsem šla do The Voices bez toho, že bych si přečetla obsah či komentáře, protáčela jsem zhruba prvních patnáct minut oči s tím, že se jedná o další z řady nemastných neslaných amerických komedií. Což se naštěstí vzápětí změnilo a můj zájem se začal stupňovat v přímé úměře s tím, jak často stačil Jerry zaplňovat svou ledničku. Bezduchý výraz Ryana Reynoldce v romantické komedii? Grrr! Bezduchý výraz téhož, v černohumorném, mluvícími hlavami obklopeném, úletu? Sama bych nevěřila, že to jednou napíšu, ale zdá se, že alespoň jednou našel chlapec své uplatnění a taky mu docela sluší růžová. Když k tomu připočtu moji velkou slabost pro rejpavé, cynické kocoury, tak se dá říct, že jsem si to nakonec docela dobře užila.

Jak se tak rozhlížím kolem, tak většina lidí byla tímto festivalovým klenotem natolik ohromena, že se většinou omezila na krátký, nicneříkající komentář o jedné, dvou větách.:D Obávám se, že ani já k tomu nemám mnoho co dodat, bohužel u mě je to dané přízemní skutečností, že jsem kromě základní (pro mě nepříliš poutavé) osy příběhu, to jest zbouchnul ji mužskej - opustil ji mužskej - našla si jinýho mužskýho, většinou příliš nechápala kdo je kdo a proč se tam děje to, co se tam právě děje. Tím pádem mi byla milá Jana upřímně ukradená a její přátelé už tuplem.

Milostná scéna v minové vinici byla překrásná.

Dát dohromady čtyřprocentní menšinu a protřelé zločince, aby spolu uzavřeli smlouvu na ochranu proti neonacistům je zajímavý nápad, ale na to jaký to mělo komediální potenciál jsem se tedy moc nezasmála, spíš mi jen sem tam uniklo nějaké to ušklíbnutí. A na to, aby to fungovalo v té vážnější rovině, tam chyběly uvěřitelné charaktery, s postavičkami spíše karikaturního rázu se dobré drama dělat nedá. Nejvíc mě zaujalo, jak tam cestovali, namačkaní v malém růžovém autě, po Balkáně a nabírali parťáky, škoda, že to trvalo asi jen čtvrthodinku. Zato ta závěrečná citová ždímačka mě zklamala na plné čáře, ta se tam vůbec nehodila.

Autentické a depresivní až do té míry, že mi bylo téměř nepříjemné to sledovat a po shlédnutí jsem se s úlevou vrátila do "své reality". Ale odvážná, starostlivá Žaneta si cestu k mému srdci přeci jen našla.

Už jsem si myslela, že kdykoliv mi filmaři naservírují temnou detektivku s takto hypnotickou atmosférou i vizuálem (zvlášť jsem si užila všechny ty odstíny žlutooranžové), krásně pomalým tempem, životem i profesně vyprahlými kriminalisty a zločinem, co je vším jiným, jen ne cool záležitostí, tak mě zaručeně dovedou na vrchol blaha. Tentokrát však ani všechny zmíněné kvality nedokázaly ubít toho plíživého červíka pochybnosti, který ve mně nahlodával, že ten děj zas až tak úžasný není. A já mu nakonec musela dát za pravdu, protože kdyby byl, tak bych se u toho zas tolik nenudila.

Katherine Hepburn jako prostořeká rebelka tradičně výborná, Cary Grant už tolik ne, ale já nelida jsem se nějak nedokázala vžít do trápení (nepochybně apokalyptických rozměrů) chudáka znuděné milionářské krasavice. Moc citových výlevů, málo humoru...asi jsem očekávala něco víc ve stylu Leopardí ženy a o to víc jsem teď zklamaná.

Nějak nechápu, že to někdo může považovat za kýč, já si naopak pochvalovala, jak se v tomto malém nezávisláku navzdory tragické zápletce nic emočně nehrotí a i ty herecké výkony jsou tak nějak utlumené, takže to na mě v konečném důsledku působilo docela uvěřitelně. To svým způsobem platí i pro Ethana. Nechat dítě v sněhové bouři, samotného v autě je sice neuvěřitelně nezodpovědná blbost, ale nikdo netvrdí, že by vzhledem k jeho mládí nebo Cyndyině alkoholismu, patřili ti dva k rodičům roku. Moje vyšší hodnocení, ale nakonec nepatří ani tak samotnému ději, jako spíš celkové melancholicky tesklivé náladě snímku, kdy mi to malé městečko, obklopené mrazivou krásou kanadské přírody, stejně jako jeho obyvatelé, docela přirostlo k srdci.